Manifest za spravedlivé a demokratické Česko, Manifest levicových občanů

(Text má zhruba tisíc slov. Je myšlen jako náčrt k co nejširší domluvě. Jsou tedy vítány poznámky v komentářích.)

Nežijeme ve skutečně demokratické společnosti, ale ve zoligarchizované společnosti s demokratickou fasádou, pozlátkem. V České republice vládnou zcela nerovnou mocí peníze.

Drtivá většina médií je v rukou oligarchů. Ti jsou všemožně propleteni s pravicovými a pseudolevicovými stranami. Média mají za úkol mlčet o moci této vlastnické třídy a šířit propagandu v jejím zájmu.

I přes občasnou kritiku je vidět obrovské „přátelství“ médií vlastnické třídy k Fialově vládě. Ta je ještě mnohem více než ta Babišova vyjádřením moci oligarchie.

Pomocí lživé reklamy, líbivých hesel, vzletných frází o „hodnotách“ získává tato vlastnická třída volební hlasy částí středních vrstev, které jsou odměněny alespoň falešným pocitem důležitosti, když už ničím jiným. Pro ještě méně majetné lidi má vládnoucí třída cukr i bič nacionalismu, vyvolávání paniky a pocitu ochrany vůči různým „hrozbám“ a „katastrofám“. Na vymývání mozků ve prospěch vlády zámožných a pěstování nadšení pro „demokraty“ jsou vynakládny značné prostředky a síly.

Podobně jako např. v USA jsou u nás volby čím dál více „kupovány“. Vyhrávají ty síly, které se svou podstatou – či alespoň zbabělostí a neškodností – nejvíce blíží zájmu vlastnické třídy. Volební „kampaně“ jsou spíše bojovými operacemi proti obyvatelstvu a vládnoucí třída si pojišťuje i záložní možnosti: nemá například jednu stranu a prezidentského kandidáta, ale několik. Zároveň má často v kapse i údajnou „opozici“.

Také v ČR jsme byli svědky toho, jak jsou zdánlivě „lidová hnutí“ využita politickými podnikateli a pravicí. Vít Bárta, Tomio Okamura, Andrej Babiš, Ševčíkové a Rajchlové. Přes občasné dárky a předstíranou demokratičnost chtějí tito političtí podnikatelé prostě vytřískat zisk z naštvaných lidí, o jejichž důstojnost a kvalitu života jim ve skutečnosti nejde. Pokud nejsou oligarchové „nejvyšší ligy“ jako Babiš, snaží se být alespoň malými vůdci a vlastníky ligy druhé a třetí.

Přes pozitivní přínosy ve zlepšování postavení alespoň některých zaměstnanců i drobných podnikatelů je namístě být obezřetný vůči tradičním odborům – které mívají sklon ke konzervatismu a různým politickým „handlům“ za zády běžných členů. To samé platí o některých údajně „levicových“ stranách – kde najdeme mnoho nejobyčejnějších karieristů a už nyní vidíme, jak se nabízejí ke koupi různým oligarchům.

A co je ještě klíčové: je zde celá jedna velká oblast, kde neplatí prakticky žádná demokracie a tou je práce a zaměstnání. Pomocí zastrašování, výhružek jsou „disciplinováni“ zaměstnanci, kteří mají minimální či žádné slovo co do dění na pracovišti. Jsou degradováni na pracovní zvířata či stroje, jejich psychické i fyzické zdraví je pro vlastníky obětovatelné. Neméně špatně jsou na tom různí „flexibilní“ zaměstnanci se smlouvami, které zavazují vlastníky jen k minimální odpovědnosti a pracujícím přinášejí vysokou nejistotu a stres. K této „prekarizované“ skupině patří i drobní podnikatelé, ale i různá povolání „na volné noze“. Začne-li člověk počítat celkové bohatství naší společnosti a podívá-li se na rostoucí zisky vlastnické třídy, pochopí, jak jsou pracující (i nezaměstnaní) brutálně pošlapáváni, vykořisťováni a také, v jak málo demokratické společnosti žijeme. Je to odstupňované podle společenských vrstev. My však, jak jsme uvedli, začínáme odspoda.

Máme zato, že lze formulovat minimální program demokratického hnutí zdola, k němuž se může přihlásit kterýkoli občan či občanka, jíž se zdá, že česká společnost potřebuje vlnu skutečné demokratizace a též mnohem větší spravedlnosti a rovnosti.

1. Česko je země s velmi lacinou pracovní silou na evropské poměry. Do výdělků a úspor lidí se nyní zažírá zdražování, zpoplatňování veřejných služeb v režii oligarchické vlády a plíživá privatizace zdravotnictví, důchodového systému, školství atd. Potřebné jsou všemožné akce za zvyšování mezd. Lidé by se měli organizovat buďto ve stávajících odborech, anebo zakládat nové, pokud se ty tradiční ukážou jako zbabělé a neúčinné. Nápaditosti bude třeba při vytváření různých sití a spojenectví pracujících, drobných podnikatelů a samozřejmě i nezaměstnaných, kterých pravděpodobně bude přibývat. Tedy: organizovat se zdola proti moci vlastnické třídy. (Ve Francii jsou v tom před námi napřed.)

2. Budovat solidaritu těch „dole“. Kapitalistická a vlastnická třída tvoří jenom zlomek obyvatelstva. Pod sebou má ale různé pomocné vrstvy, které jsou zvyklé být poslušné a dostat občasnou odměnu. Drtivá většina obyvatelstva je ale svým zázemím na hony vzádlena těmto vládnoucím a pomocným vrstvám. Začínáme odzdola. Například bezdomovec nebo člověk v krizové životní situaci a chudobě pro nás není nepřítel a konkurent, ale spojenec a přítel! Lidé v podřízeném společenském postavení (nespleteme se, když uvedeme 60 % obyvatelstva) se nesmí nechat rozdělovat demagogy. Ale ani lovit na návnadu „zázračného zbohatnutí“ jako v „americkém snu“. Statistika usvědčuje tyto sny z blbosti.

3. Nacionalismus není řešení, je to nástroj pravicových vůdců a podvodníků. Zamávat vlajkou dokáže jakýkoli gauner. Zvládnou to ministryně a ministři Fialovy vlády, zvládnou to ale i pseudospasitelé ze stran s podobným programem a záměry jako současná vláda. A ještě: naši kolegové jsou samozřejmě i ukrajinští pracující, které chtějí využít naši i zahraniční kapitalisté k pohodlnějším ziskům. Pokud s nimi – a s jakoukoli jinou národností – nebudeme solidární, jsme další na řadě.

4. Vytvořit nové organizace a sítě solidarity. To už je naznačeno v předchozích bodech. Dříve či později padne otázka skutečně levicové strany. A již nyní je třeba být obezřetný vůči námluvám různých karieristů s bohatými sponzory (kteří pochopitelně vždy očekávají protislužby) a pokusům o návrat různých figurek, kterým nejde o demokratické a sociální pozvednutí lidí, ale o to, aby se po jejich zádech svezli k moci a zdrojům penízků. Je proto třeba zachovat si bystrou mysl, organizační elán a být připraven projít i odbobím, kdy nám budou říkat, že levicovou stranu přeci už máme (a budou tím myslet třeba karieristy z ČSSD nebo ještě hůře Danuši Nerudovou či nějakou jinou podobnou reklamní figurku).

5. Bojovnost i přátelství. Například „žluté vesty“ ve Francii, jejichž části se vyznačují značnou ofenzivností, zde mohou být inspirací a poučením. Politika je boj o moc a patří k ní zvýšený hlas a nátlakové prostředky stávky apod. Ale pokroková, solidární a demokratická politika musí být každodenně potvrzována v životech lidí, kterých se má týkat. Lokální a sousedské levicové organizace jsou nutné! Kromě vzdělání a vyjasňování otázek politické strategie přinášejí pocit sounáležitosti a i zábavu. Zkušenost z mnoha zemí dokládá, že to jde.

6. Zdanění finančního byznysu, který jako podivná chobotnice drží ekonomiku, bude nutné. Taktéž různé formy progresivního zdanění. Otevřená zůstává otázka „nepodmíněného základního příjmu“. Koordinované kroky pro přístup ke klimatické krizi, abychom se na planetě (bez přehánění) neupekli, anebo neutopili, taktéž. Opět francouzský případ dokládá, že nelze akceptovat, není-li tento postup sociálně spravedlivý. Automatizace práce je další revoluce uvnitř kapitalismu, která možná umožňuje jej překonat. Krátkodobý program sociálně demokratického a dlouhodobý demokraticky socialistického typu? To je potřeba probrat! Navrhujeme k tomu tuto platformu levicových a demokratických sil zdola, bez bratříčkování s karieristy a přijímání úplatků oligarchie.