Všechny mé blogové texty 10. 7. ’22 – 16. 8. ’23

(R 10. 7.) Nemáte peníze na dovolenou? Objevte Českou republiku!

Autor následujících řádků byl jednou zablokován na Facebooku jakousi nepochybně ctihodnou právničkou, když se jí v polemice o tzv. „sociálních právech“, k jejichž dodržování se dle mezinárodních úmluv hlásí i náš stát, zeptal: „A co je to Česká republika?“. Jelikož zůstal bez odpovědi, sám se na následujích řádcích pokusí o obšírnější zodpovězení – v souvislosti také se začátkem času prázdnin a dovolených, při nichž jistě nezmizí česká společnost, jako ovšem ani přírodní krásy, které zde dosud zůstaly.

Česká republika je stát, jenž občanstvím a územím váže k loajalitě vůči sobě určitou skupinu zástupců druhu homo sapiens, „českou“ část lidské společnosti, která je poměrně maličkou součástí celoplanetární populace.

Zkoumání této české společnosti nás dovede k poznání, že disponuje – jako jakákoli lidská skupina – určitým množstvím bohatství pro spotřebu a tedy zajišťování fyzického přežití a více či méně komfortního žití, kteréžto bohatství je v některých svých částech používáno k vytváření dalšího bohatství.

Bohatství v české společnosti dynamicky zaniká, je konzumováno, a zároveň vzniká, je vyráběno a je s ním obchodováno. Dalším průzkumem dospějeme k tomu, že bohatství (nemluvíme tedy o schopnostech jednotlivých zástupců rodu homo sapiens tvořících lidskou společnost) je krajně nerovnoměrně rozděleno v tom smyslu, že drtivá většina české společnosti – pokud zůstane u současného způsobu obstarávání bohatství, to jest: práce za mzdu či drobné podnikání – by musela pracovat po dobu převyšující někdy desetinásobně, někdy stonásobně, někdy tisíci a více násobně průměrnou délku lidského života, aby se svým bohatstvím vyrovnala skupině kupříkladu 5 % nejbohatších členů české společnosti. To znamená nesouměřitelnou nerovnost. (Například hodnota majetku zanechaného Petrem Kellnerem dosahuje tří čtvrtin rozpočtu na starobní důchody pro rok 2021. Výše majetku oligarchy Křetínského se rovná zhruba rozpočtu ministerstva dopravy za loňský rok, výše majetku oligarchy Bakaly rozpočtu ministerstva kultury. Mediánový, čili „prostřední“, roční loňský příjem českého zaměstnance či zaměstnankyně činil zhruba 420 000 Kč.)

Začneme-li potom nesouměřitelně nerovnou českou společnost zkoumat od jejího nejmajetnějšího vrcholu, ocitá se převážná většina lidí v roli objektů. Lidé slouží jednoduše k tvorbě bohatství, z něhož si rozhodující část – poskládanou z nadhodnot od jednotlivých zaměstnanců – ponechává vlastník, který vyplácí mzdy, jejichž součet u dlouhodobě působících vlastníků nikdy nedosahuje výše vyprodukovaného bohatství (a neliší se zpravidla jen o „manažerský“ plat navíc pro vlastníka či skupinu vlastníků). Z celé „produktivní“ populace si tedy vlastníci vybírají lidi k práci za účelem zvýšení svého zisku.

Čeští zaměstnanci – tvořící většinu české „produktivní“ populace – vytvářejí bohatství pro české i zahraniční vlastníky s různou úrovní výše bohatství. Sami zaměstnanci jsou odstupňováni svým „bohatstvím“, přičemž značné části svého bohatství každoměsíčně spotřebují pro zajištění fyzického přežití, střechy nad hlavou a různé míry komfortu a zábavy. Polovina české společnosti má mizivé či žádné finanční úspory. Polovina všech zaměstnanců k letošnímu roku pobírala plat v rozpětí zhruba 360 – 600 tisíc ročně. Více než 600 tisíc Kč ročně pobíralo v součtu 30 % zaměstnanců. Milion a více Kč ročně pobíralo zhruba 8 % z celkového počtu zaměstnanců. Naopak 25 % zaměstnanců pobíralo roční plat ve výši 195 – 360 tisíc korun. Průměrný roční nájem (za byt 2 + kk) v Praze činí 185 000 Kč, mimopražský průměr zbytku republiky je zhruba polovina. Při současné inflaci se jeví jako pravděpodobné, že roční výdaj za jídlo v případě tří až čtyřčlenné rodiny bude ve většině případů přesahovat 100 000 korun.

Jak bylo zmíněno, polovina české populace nemá téměř žádné úspory, žije takzvaně „z ruky do úst“ a nenadálý výdaj spojený s nějakou krizí či zdravotními problémy pro ně může být nemožný, respektive možný pouze za cenu těžko zvládnutelného zadlužení. Současně s tím existuje v ČR pravděpodobně něco přes 30 tisíc tzv. „dolarových milionářů“, to jest lidí, jejichž majetek, respektive snadno směnitelný majetek, opovídá hodnotě minimálně jednoho milionu dolarů (dle odlišné metodologie započítavající domy obývané vlastníky apod. by číslo mohlo být dvakrát vyšší). Tito dolaroví milionáři tedy tvoří 0,3-0,5 % českého obyvatelstva, přičemž lidí s majetkem 30 milionů a výše je podle společnosti Capgemini v ČR 300-400. Dle kombinace údajů je potom v českém obyvatelstvu zhruba 150 osob s majetkem převyšujícím miliardu korun. Dvacet nejbohatších oligarchů vlastní majetek v hodnotě 1,2 bilionu, což je ekvivalentem necelých tří milionů ročních mediánových platů či dvou třetin rozpočtu na minulý rok.

Jsou-li naše předchozí (a následující) popisy správné a čísla alespoň rámcově adekvátní vůči skutečnosti, odpovídá česká společnost definicím řady autorů coby kapitalistická společnost. To znamená, že zde existují obecné objektivní mechanismy, neustále potvrzované chováním lidí bez ohledu na jejich specifickou individualitu, které: a) jsou doložitelné i relativně krátkodobým pozorováním ideálně vědeckého rázu a vztahujícím se k celku společnosti (tj. k celé „České republice“), avšak také alespoň zčásti osobní, subjektivní zkušeností převážné většiny členů české společnosti, b) tvoří mantinely pro možnou proměnu stavu společnosti uvnitř kapitalismu.

Vedle klasických zaměstnanců a vlastníků firem a určujícího kapitálu existuje v České republice formálně zhruba milion „podnikatelů“, tedy „samostatně výdělečných osob“, téměř polovina z nich má však „podnikání“ jako vedlejší činnost a číslo je také nutné nahlížet s vědomím, že v ČR je velmi rozrostlý tzv. „švarcsystém“, kdy formální podnikání maskuje zaměstnanecký vztah – s krácením odvodů a nejistotou práce. Skupina „podnikatelů“ je ve skutečnosti velmi široce sociálně rozkročená, avšak v ideologii současného režimu, kde hraje významnou roli, je často pojímána jednolitě. (Na jinou úvahu by bylo, zda v ideologických mechanismech české společnosti nehraje představa „podnikatelství“ podobnou úloho jako pověstné „pyramidové schéma“.) Drtivá většina z těchto „podnikatelů“ provozuje malé podniky s maximálně pěti zaměstnanci, řada z nich jsou ve skutečnosti „živnostníci“ a podle starších údajů z roku 2015 tvořili spolu se svými zaměstnanci 22 % ekonomicky aktivní populace, tedy zhruba milion lidí.

Třemi největšími firmami působícími jako zaměstnavatelé, každá s více než 30 000 zaměstnanci, jsou Škoda Auto, Agrofert a ČEZ. V první třicítce se také nacházejí prakticky všechny řetězce supermarketů, ale i státní a polostátní podniky Česká pošta, České dráhy či Dopravní podnik hl. m. Prahy. Stát potom přímo z rozpočtu vyplácí mzdy asi půl milionu zaměstnanců, dle některých výpočtů potom různými způsoby přispívá na platy dalšího půl milionu lidí. K firmám s nejvyšším ziskem patří ČEZ (kde je stát většinovým vlastníkem), Agrofert, Škoda Auto, Energetický a průmyslový holding, O2, Foxconn aj. K subjektům s neustále a výrazně rostoucími zisky patří prakticky bez výjimky deset největších bank. Celkový hrubý domácí produkt za rok 2021 byl 5,7 bilionu korun, což Českou republiku řadí na pozici průměru EU, na konec první třicítky zhruba 170 států (bez mikrostátů) světa, kdežto dle počtu obyvatel je na 87. místě.

Celoplanetárním srovnáním dojdeme k tomu, že Česká republika je v řadě principů fungování stejná či podobná jako kterýkoli jiný stát v rámci populace homo sapiens na planetě Zemi. Neexistuje lidmi podstatně obydlené území, respektive kdekoli se nacházející část lidské společnosti přesahující rámec možná několika prehistoricky žijících kmenů, pro niž by nebyl přilehavý pojem „kapitalistické společnosti“. (Jistě, je zde Severní Korea. Avšak tu je přiléhavé popsat jako státně monopolní kapitalismus, kde se tyranští vůdci chovají ke zbytku populace jako k bezprávným zaměstnancům jedné velké státní korporace, s odstupňovanou hierarchií drobných odměn a útlaku, s klíčovou rolí armády.)

Tím se dostáváme k České republice jako zároveň státu a území, které prošlo historickou proměnou od jednoho typu společnosti k druhému. Režim, kterému podléhalo obyvatelstvo nynější České republiky, dříve coby části ČSSR, lze rovněž popsat jako státně monopolní kapitalismus s bezmála zcela absentující skutečnou samosprávou obyvatel, pracujících – což bylo definitorním znakem pro „socialismus“ tak, jak se ustavil v teorii do začátku 20. století a v podmínkách mimo státní cenzuru sovětského bloku takto definován zůstával.

Znovuvytvoření privátně kapitalistické třídy po roce 1989 byl proces, který různými technikami proběhl ve všech státech bývalého východního bloku a srovnání se zeměmi východu i západu podává odpověď na otázku, zda se u nás jednalo o nějaký specifický „mafiánský kapitalismus“, či kapitalismus zcela obvyklý. Pouze občasně vyslovovaný klíčový aspekt „přibližování se Západu“, to jest kopírování ekonomicko-společenské struktury kapitalistické společnosti, dělá z České republiky zemi dobře srovnatelnou co do společenské situace a tendencí vývoje s ostatními kapitalistickými zeměmi podobné kategorie.

Je-li majetek dolní poloviny lidské celoplanetární populace, tedy necelých čtyř miliard lidí, svou výší shodný se 150, možná pouze 100 a méně lidmi, narůstá-li sociální příkop mezi nejbohatšími a nejchudšími od poměrně významného kapitalistického zlomu v 70. letech do podoby, kdy v USA 10 % nejbohatších vlastní 70 % bohatství (v roce 1990 to bylo 60 %) a dolní polovina obyvatelstva 2-3 %, kdy v Německu je tento podíl nemajetné poloviny s 1,3 % ještě nižší, přičemž je zde o něco bohatší „střední vrstva“, a nejbohatších 10 % vlastní “jen” 56 % majetku, tak Česká republika jistě není z těchto tendencí nijak vyňata.

Co se týče zodpovězení ústřední otázky, tedy: „Co je to Česká republika?“, tak odpověď se u nás podává možná hůře než v některých jiných zemí. Česká situace totiž vyniká tím, že na rozdíl od mnoha srovnatelných evropských zemí zde dlouhodobě nejsou řádně prováděny, respektive uveřejňovány šetření o její sociální stratifikaci, která by byla vztažená k ekonomickým ukazatelům o reálné sociální situaci jednotlivých tříd a vrstev, co se týče společenské moci, kvality života apod. Ano, dochází zde k dílčím výzkumům a světlým výjimkám, ale například i výše snesená data jsou získána ze značného množství roztříštěných zdrojů (se snahou o vztažení k oficiálním státním číslům) a některé skutečnosti jsou domýšleny metodou extrapolace a analogie.

To znamená, že česká realita není dostatečně přesně a přehledně zmapována. Například Český statistický úřad zdaleka neposkytuje tolik dat, kolik by mohl (a jeho rozpočet byl na letošní rok zkrácen o 30 %). Nedávný počin Daniela Prokopa, Paulíny Tabery a kol. vydávaný za průzkum mapující českou společnost, nazvaný „Rozděleni svobodou“, více věcí spíše zakrývá, než aby je odkrýval. Různé formy „kapitálu“ jsou zde s jakýmsi karikujícím odkazem na Pierra Bourdieu použity k rozředění majetkové stratifikace, bez vyjasnění vztahu a závažnosti vůči ní, a „výzkum“ se také vyznačuje tím, že v něm zcela (!) absentuje dominující zámožná třída, přičemž vrstva silně nadprůměrně vydělávajících zaměstanců je zde spolu s dalšími několika „třídami“ (ve skutečnosti vrstvami či relativně svévolně definovanými skupinami lidí) popsaná jako třída „střední“ (je to jako kdybychom tvrdili, že náušnici si dáváme také do středního ucha). Jako zvláštní ideologická útěcha pro společnost, jež evidentně byla „rozdělena svobodou“, je zde potom vyčarována „nastupující kosmopolitní třída“ (12 % obyvatelstva), u které se sice přiznává, že nevlastní tolik prostředků jako jiné části „střední“ třídy, ale díky jejímu „sociálnímu kapitálu“ (jemuž je patrně přikládána velmi velká důležitost), je zde jakýsi mlhavý příslib.

Pro občany České republiky by byl velice nápomocný vznik ústavu pro výzkum české společnosti, který by přehledně poskytoval obsáhlé údaje o stavu české společnosti. Mlžný opar kolem české reality totiž funguje jako velké projekční plátno pro různé povrchně-moralizující sentence či demagogické lži. Od roku 1989 se víceméně stále opakuje určitý nepříliš velký okruh ideologických motivů přikrášlujících či zakrývajících realitu (jakkoli některé vyjadřují reálné aspirace), z nichž některé přechodně získávají podle potřeb propagandistů a podle situace větší váhu. Klíčovou roli zde hrají média, u nichž jednoduchým průzkumem zjistíme, že jsou v převážné většina vlastněna nesouměřitelně bohatými oligarchy a zaměstnávající žurnalisty, z nichž mnozí mají oproti zbytku společnosti patrně nadprůměrné platy. Za takovéto situace není překvapivé, že obsah médií odráží názory a zájmy bohaté vládnoucí třídy (a servisních vrstev), ačkoli česká média se pravděpodobně stále nacházejí ve stavu oligarchické „stabilizace“, kdy některá částečně žijí z minulých „demokraticky-zakladatelských“ poměrů období velkých nadějí vkládaných do (nepodmíněně chápané) „svobody slova“.

Nicméně česká média například většinově reprodukují obraz světa, dle nějž cosi jako „oligarchie“ existuje snad především v Rusku. V jiné variantě se zdá, jako by jediným „oligarchou“ v ČR byl Andrej Babiš. Ze zmiňovaného počinu nazvaného „Rozděleni svobodou“ nelze vůbec existenci takovéto třídy vyčíst. Takovýto obraz reality je ale lživý a skutečnost, že byl uveřejněn a propagován Českým rozhlasem, dokládá, že veřejnoprávní média (jakkoli je jejich existence a pravdivost naprosto klíčová) nejsou prosta výše popisovaných tendencí – což se dobře dokládá například na výběru různých „expertů“, u kterých lze zjistit, že mají privátní finanční zájem na prosazování té či oné politiky či „názoru“. Poměrně dobře toto vidíme také na příkladu zástupců bank a finančního sektoru (který jakožto „virtuální“ sektor přesto tvoří patrně čtvrtinu celoplanetární ekonomiky), kteří mají jasný privátní zájem, přesto jsou zváni coby málem „nestranní experti“. Dalším vyjádřením určující moci bank je například jejich kooperace s některými oligarchickými médii, kdy je např. skrze kampaň „Chudé česko“ vytvářen obraz bank jako „sociálně odpovědných“ napravitelek společnosti.

Marketingová propaganda například také do značné míry opanovala politické soutěžení, kdy v mediálním prostoru lze situaci popsat především jako soutěžení různých oligarchů a jejich frakcí, kdy se liší náměty této propagandy či formulace toho samého (prázdného) sdělení (např. „bude líp“ soutěží s „vrátíme vám budoucnost“ a „nadějí“), ale podstata vztahu bohatých vlastníků k prosazování politiky, která vyhovuje v prvé řadě jim či jejich třídě a přidruženým servisním vrstvám, je totožná. Z této perspektivy se jeví jako naprosto neudržitelné chtít vyčlenit jednoho oligarchu Babiše coby příklad „střetu zájmů“, „oligarchizace politiky“, „ohýbání pravidel“ atd., což lze doložit strukturálně-systémovým popisem (jak se o něj v tomto textu snažím) a souhrnem jednotlivých dat (v této souvislosti jsou například dosti vypovídající data o sponzoringu politických stran na stránce HlídačStátu.cz přebíraná od ministerstva financí).

Uchopíme-li na jedné straně obsah médií, ve své většině oligarchizovaných, analýzu volebních kampaní, politické rétoriky apod. a na straně druhé reálných politických kroků a reálného socio-ekonomického stavu, dostaneme se k některým podstatným rozporům mezi tvrzeními a realitou, jak jsme naznačili výše. Zároveň ale můžeme v obou sférách povážit rozdílnosti a podobnosti. Aktuální ideologie například vypadá tak, že současná Fialova vláda je v oligarchických médiích (z nichž některá jsou vlastněná oligarchy, kteří zároveň sponzorují politické strany, jak lze doložit zmíněným „hlídačem státu“), ideologickotvornými kmenovými žurnalisty i „hostujícími autory“ popisována jako vláda „demokratů“ proti víceméně nedemokratickému a dekadentnímu Babišovi, jehož vlády jsou popsány tak, že „pošlapávaly zájmy obyvatel ČR“, kdežto současná vláda údajně jedná v jejich zájmu atd.

Na rovině reality kupříkladu určující vládní strana ODS, která má premiéra a ministra financí, hlasovala společně s údajnými nesmiřitelnými soky z ANO a SPD pro zrušení tzv. „superhrubé mzdy“, což znamená faktické snížení daně bohatým – a ztrátu prostředků státního rozpočtu. Ve stranách vládní koalice se dále najdou strany, které sdílejí některé konzervativní až fašizující „názory“ s údajnými vyvrheli v podobě SPD, v ODS či KDU-ČSL se vysyktují stranická křídla přitahovaná autoritářsky-kapitalistickým modelem Orbána v Maďarsku či fašizující polské vládní strany strany PiS (právě „cesta do Maďarska či Polska“ byla vyčítána Babišovi). Kdo se podívá na blog současného premiéra (z médií se jinak zdá, jako by neexistoval) Petra Fialy, zjistí, že tento „demokrat“ leccos dokáže ocenit na „konzervativní agendě Donalda Trumpa“ – ačkoli by Fiala rád viděl více „rozumnosti“ a méně „populismu“. Piráti a STAN zase v mnohém přebírají ideologické fráze o „daty podložené expertní politice“, jež vycházely již dříve od TOP09.

Současná vláda České republiky je tedy vedle jiných aspektů jakousi ideologickou laboratoří, přičemž lze v různých politických vyjádřeních a podporujících oligarchických médiích vystopovat určité politické rozdíly (málokdy skutečně protikladné) či nuance (například pro oligarchu Křetínského evidentně hraje významnou úlohu „hrozba“ ekologických opatření, protože je vlastníkem byznysu, kterého by se to dotklo). Jakkoli byl obsah těchto pojmů všemožně rozředěn a překroucen, lze přesto načrtnout jakýsi „konzervativní“ a „liberální“ proud (které si však v situaci mlhavosti někdy dokonce prohodí pozice!). Ukazuje se však – jako v případě současné české vlády, ale zdaleka nejen zde -, že rozdílnost „hodnot“, respektive ideologie, doprovází vlastně totožnou politiku. Namísto nějakých „hodnot“, které v ideálním případě řídí a odlišují chování různých lidí, bychom tedy spíše měli mluvit pouze o marketingově-propagandistické taktice určené k oslovení různých „cílových skupin“. „Konzervativní“ voliči z řad podnikatelů lokálního významu v určité sociální situaci například budou slyšet na nacionalisticky laděnou rétoriku, někteří lépe situovaní lidé s částečně nadnárodním operačním rádiem se zase budou přiklánět k „liberální“ rétorice atd. Jako nejúspěšnější se zdá marketingově-propagandistická metoda „panašování“, tedy kombinace obou principů, kdy jde zpravidla o vyhovění především zájmům bohaté vládnoucí třídy s určitým „naroubováním“ podpory od nižších vrstev či proletariátu (což je případ například zmiňovaného Trumpa, ale toto úsilí ve směru pravicové sociální demagogie vidíme i u nás).

A ano: občas se vyskytne i více či méně „levicový“ hlas v tomto oligarchy určovaném a pro oligarchy a bohaté vrstvy zakřiveném mediálně-politickém terénu, avšak lze dobře doložit naladění českých médií proti (formálně) levicovým stranám a (formálně) levicové politice; dále rovněž opět pomohou příklady a analogie ze srovnatelných zemí. Emmanuel Macron ve Francii svůj „středový“ neoliberální projekt nyní spojuje s konzervativní pravicí proti narostlému „nebezpečí“ zleva, sociálně demokratický kancléř Scholz vládnoucí se Zelenými je pravicovým mainstreamem (včetně třetího koaličního partnera z neoliberální FDP) očerňován jako „přítel Putina“, blokován v ekologických opatřeních atd. Lze poukázat na to, jak naložila se sociálně demokratickým senátorem Bernie Sandersem oligarchická média v USA a sama Demokratická strana, podobný příběh lze sledovat v souvislosti s očerňováním včetně lživých nařčení Jeremyho Corbyna z antisemitismu a „re-blairizací“ (to jest pravicově-neoliberální neutralizací) Labour Party.

Ke shromážděným datům a načrtnutým tendencím vývoje je samozřejmě nutné mnoho dodat a novinový či internetový článek nemůže suplovat skutečný rozsáhlý vědecký výzkum. Přesto jsem přesvědčen, že zhruba popsané skutečnosti bude možné potvrdit a ještě o něco zpřesnit. Mohou však být nakonec velmi dobře ověřeny také praktickou činností, například angažováním se v levicové politice, odborové činnosti atd., při které, jak jsem přesvědčen, se člověk bude muset vypořádávat s výše popsanými skutečnostmi.

A nakonec krátce k začátku. Celý text chtěl říci, že právnický pohled na realitu a jiné způsoby nahlížení používající strnulé, nedynamické, čili nedialektické pojmy, a nezkoumající celospolečenské vztahy mezi lidmi v jejich realističnosti, nýbrž skrze žurnalistické či marketingové fráze, vždy budou nakonec sloužit politice útlaku, nadvlády „silnějších“, respektive bezohlednějších, a vytváření infantilních mýtů a pověr o povaze naší společnosti. Tyto mýty a překroucení skutečnosti nemohou být překonány pouze citově podloženými dobrými úmysly a jednoduchými šablonkami běžného mediálního a rezortně-vědeckého provozu, nýbrž skutečným humanistům a rovnostářům se může podařit s nimi pohnout jedině při neohroženě-poctivém a širokém studiu skutečnosti podmiňujícím účinnost dalších kroků.

(R VII-XI 2022) Facebookové posty

Redakcí smazaný blog na Respektu obsahoval také několik upravených příspěvků z Facebooku, snad kolem pěti.

Pamatuji si na témata:



• jak funguje v ČR antikomunismus
• o pozoruhodné metodě myšlení Martina Fendrycha od pana Bakaly
• o fašizaci “normálních” a “slušných” lidí
• o tzv. “whataboutismu”
• ?

Tyto texty se rovněž pokusím rekonstruovat v co nejpůvodnějším znění.

(R 11. 7.) Má pan ministr Rakušan pravdu?

V českých médiích, která jsou většinově vlastněná různými oligarchy, v čase před posledními parlamentními volbami proběhla a potom opět vyhasla zpráva o tzv. „Pandora Papers“, což je poměrně velký únik dokumentů o skrývání zdanitelných majetků skrze tzv. „daňové ráje“. „Pandora Papers“ je pouze jeden z řady takovýchto úniků, ještě rozsáhlejší představovaly dříve tzv. „Panama Papers“ s podobnými informacemi. Do řady úniků vrhajících světlo na fungování světové oligarchie jistě patří také „Wikileaks“ odkrývající válečné zločiny a politickou praxi USA, za něž je nyní šikanózně-odstrašujícím způsobem perzekuován jejich zakladatel, Julian Assange. Nicméně: z „Pandora Papers“ bylo možné vyčíst, že oligarcha a politik Andrej Babiš využil tzv. offshorové účty a přes soustavu daňových „rájů“ sám sobě poslal 400 milionů korun na koupi zámečku „Château Bigaud“ na francouzském Azurovém pobřeží.

Měsíc poté, při sestavování vlády vzešlé z parlamentních voleb, se ukázalo, že kandidát strany STAN na ministerstvo průmyslu a obchodu, Věslav Michalik, poslal sám sobě skrze firmu psanou na jeho ženu, s daňovou rezidencí na Kypru – tedy v dalším daňovém ráji – zhruba sto milionů korun. O další měšíc později bylo ohlášeno, že Michalik nebude na ministerský post kandidovat a pan ministr Rakušan napsal v příspěvku na svém facebookovém účtu, že si je vědom, že „[p]odnikání na Kypru u nás nemá dobrý zvuk“ a dodal, že „změna“, což bylo volebním marketingovým sloganem, „se nezakládá jen na faktech, ale i atmosféře. Na pocitu, že se věci v České republice budou vyvíjet jinak. Že už lidé nebudou muset mít pochybnosti. A k tomu chce STAN přispět, vždy k tomu přispět chtěl“.

Kypr je ve světovém kapitalistickém systému jednou ze zemí s minimálním korporátním zdaněním, kam jsou právě vyváděny prostředky z jiných ekonomik. K dalším takovýmto zemím patří Nizozemsko, Lucembursko, zmiňovaná Panama, ale třeba také Velká Británie skrze krajně netransparentní londýnskou „City“ kooperující s koloniálními državami Británie v podobě například známých Kajmanských a Panenských ostrovů. Podle výpočtů společnosti RIFT Tax Refunds takto v deseti největších daňových rájích „zmizí“ 64,5 miliard britských liber ročně, což je ekvivalent rozpočtu České republiky na tento rok či rozpočtu 14 afrických států s obvatelstvem přesahujícím půl miliardy lidí. Oligarcha a politik Babiš takto k zakrytí peněz, které by jinak podléhaly řádnému a vyššímu zdanění v zemi, jejímž je občanem, použil právě britské Panenské ostrovy, vedle Monaka a USA.

Po loňských volbách začaly na účet STANu přicházet stotisícové dary od firem ovládaných navzdory jejich relativně velkému množství malou skupinkou lidí a částí své struktury sídlících právě na: Kypru. Částka nakonec přesáhla tři miliony korun. Po uveřejnění těchto informací v MF Dnes vlastněném oligarchou Babišem nejdříve STAN ústy pana ministra Rakušana reagoval, že je vše v pořádku, v polovině ledna tohoto roku potom ale oznámil, že dary vrátí a komentoval: „Nebudeme navíc přijímat žádné další dary od firem, a to do doby, dokud se neprojedná novela zákona tak, aby už žádné pochybnosti vzniknout ani nemohly.“. Vyjádření se nevztahovalo k fyzickým osobám. Co se jich týče, tak v údajích o sponzorování politických stran publikovaných na stránce HlídačStátu.cz, které vycházejí z dat ministerstva financí, je možné se dočíst, že za poslední desetiletí byl vůbec největším fyzickým dárcem oligarcha a senátor Ivo Valenta s částkou 47 milionů. Straně STAN z této sumy daroval v letech 2016-17 částku 6 750 000 Kč (ostatní peníze putovaly dle výše primárně ODS, potom Straně soukromníků ČR, Trikoloře a Svobodným). Valenta je mj. vlastníkem internetových „Parlamentních listů“, kde si víceméně dle potřeb může kdokoli zaplatit politicky-marketingový článek, který tak ale není označen, a např. romská organizace Romea a jiní upozorňovali na snadnost publikování rasistických, ale třeba i homofobních textů na Parlamentních listech, což by nebylo tak náhodné, neboť vedení redakce tvoří lidé z fašistických kruhů kolem „Národní strany“, například Jaroslav Polanský, Radim Panenka či Lukáš Petřík.

Dle údajů stránky HlídačStátu.cz je druhým největším dárcem oligarcha Babiš s uvedenými 30 miliony korun. Co se týče financování strany ANO, tak je takřka všeobecně známo, že je jeho hlavním sponzorem. Straně v roce 2012 daroval 29,5 milionů (což je přesně o jeden milion korun více nežli daroval dva roky předtím oligarcha Bakala – který je zároveň vlastníkem médií Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, časopisu Ekonom a webu Žena.cz – stranám ODS, TOP09 a Věci veřejné, kteréžto strany poté utvořily vládní koalici). Podle čísel uveřejněných na stránce HlídačStátu.cz později oligarcha Babiš dával své straně pouze 50 a později 70 tisíc ročně, s výjimkou roku 2017, kdy své straně věnoval přesně 555 082 Kč. Mezi sponzory strany ANO se ale najdou další lidé, jako například dříve o post pražského primátora usilující Petr Stuchlík s částkou 3 miliony korun ve volebním roce 2018 či podstatné částky od podnikatelů Richarda Mrázka nebo Petra Vokřála, který byl v letech 2014-2018 primátorem Brna.

Starostou nejbohatší pražské městské části Praha 1 je nyní Petr Hejma, který je zároveň jedním z největších uváděných sponzorů strany STAN a od roku 2016 do roku 2021 daroval straně součtem 2,7 milionu korun. Hejma se dostal podruhé na starostenský post (poprvé vládl v letech 2006-2009) takovým způsobem, že uskupení Praha 1 sobě vedené Pavlem Čizinským, které ve volbách zvítězilo, nařkl ze špatného způsobu jednání s úředníky, kteří údajně chtěli odcházet, a z neprofesionality. Čižinský a pirátští zastupitelé zastoupení v původní koalici upozorňovali např. na prodávání městských bytů pod cenou a působení trestně stíhaných zastupitelů za ODS a TOP09. Uskupení s názvem „My, co tady žijeme“, které je sdružením STANu, TOP 09, KDU-ČSL a „Iniciativy občanů“ potom vypovědělo koaliční smlouvu s Prahou 1 sobě, Piráty a Zelenými a vstoupilo do nyní vládnoucí „velké koalice“ ještě se stranami ODS a ANO. V souvislosti s Petrem Hejmou lze také zjistit, že je vedle politiků např. ODS jedním z vlastníků údajné nadace „Pražské děti“, které městská část Praha 1 pronajímá menší plácek na Staroměstském náměstí v Praze, kde se podle údajů z reportáže Pražského deníku nacházely k roku 2018 čtyři stánky s výrobky chráněných dílen apod. a sedm běžných komerčních a každodenně působících stánků, zatímco akcí pro děti se zde konalo podle smlouvy 8 do roka. „Nadace“ Pražské děti spoluvlastněná Hejmou platila městské části za celou plochu pro stánky s (nekale, jak vyplývá např. z reportáží z místa od týmu „Kluci z Prahy“) předraženým občerstvením 2000 Kč denně, což je dle tvrzení pirátského zastupitele Zábranského až pětinásobně méně, než by bylo tržní nájemné.

Do letošního roku 2022 vstoupila Česká republika s vládou tvořenou dle velikosti poslaneckého klubu ODS, STANem, KDU-ČSL, TOP09 a Piráty; lavice vyhrazené opozici dostali zástupci ANO oligarchického vlastníka Babiše a SPD o kategorii či dvě menšího podnikatele Okamury s již dílem fašizující agendou a rétorikou. Ještě před loňskými podzimními volbami proběhlo parlamentní hlasování o zrušení tzv. „superhrubé mzdy“, tedy v důsledku znamenající snížení daně nejvyšším příjmovým skupinám, kterýžto krok byl odhlasován většinou utvořenou zástupci ANO, ODS a SPD. V důsledku ruské vojenské invaze na Ukrajinu a některých souvisejících a některých s tím nesouvisejících tendencí směrem k ekonomické krizi a přidruženého příchodu několika stovek tisíc uprchlíků z Ukrajiny byla právě tato témata v popředí politických vystoupení. Zároveň ale jejich podstatnou část tvořila vzájemná kritika, marketingově-propagandistický boj a očerňování mezi současnou vládou a stranami řazenými k opozici. Tyto veřejné projevy soupeření jsou zajímavé i proto, že předseda stále nejsilnější parlamentní strany ANO rovněž figuruje jako obžalovaný v kauze dotačních podvodů v souvislosti s privátně-ziskovým sídlem „Čapí hnízdo“ a současně jako kandidát na prezidenta ČR, který však potvrzení či vyvrácení své kandidatury stále odsouvá. První kolo prezidenských voleb bylo předsedou senátu za ODS Vystrčilem vyhlášeno na 13. a 14. ledna. Letos 12. září, to jest necelé dva týdny před komunálními a senátními volbami pořádanými 23. a 24. září, začne hlavní líčení v jedné části případu dotačního podvodu, zatímco druhá část, tzv. „reklamní větev“, již byla bez trestu ukončena, resp. „odložena“.

Doba bezprostředně před začátkem letních prázdnin a tedy i českého předsednictví Radě EU byla vyplněna uveřejněním skutečností o rozkrádání Dopravního podniku hlavního města Prahy; po zatčení zastupitele za STAN a náměstka pražského primátora, Petra Hlubučka. Ten evidentně působil jako jeden z určujících členů skupiny, která přijímala – zcela „klasickým“ způsobem – úplatky za manipulaci veřejných zakázek pro spřízněné firmy a koordinovala své kroky s lobbistou Michalem Redlem, jenž byl v minulosti také napojen na mafiánskou část moci okolo Radovana Krejčíře. Vyšlo najevo, že Redl není spojen v rámci strany STAN pouze s Hlubučkem, nýbrž i ministrem školství Gazdíkem a europoslancem Polčákem, dříve působícím také jako český poslanec za TOP09 v letech 2010-14. O Stanislavu Polčáku Radiožurnál Čro na konci února 2017 publikoval informaci, že domlouval obsazení důležitých postů v městských firmách a na magistrátu v Praze právě s Redlem spojeným s mafiánem Mrázkem. V březnu 2022 pak europoslanec STANu Polčák musel vysvětlovat, proč za právní pomoc obci Vrbětice ve známé kauze náhle po ukončení činnosti požadoval po čtyřech obcích z okolí Vrbětic provizi 8 milionů za zprostředkování státní kompenzace pro dotčené obce. Poté Polčák rezignoval na post místopředsedy STANu. V novější kauze kolem Hlubučka pozastavil následně Polčák členství ve straně STAN a Petr Gazdík, který s lobbistou Redlem vedl šifrovanou komunikaci a v letech 2009-14, čili za éry spojení s TOP09 a Nečasovy vlády, a potom opětně v letech 2016-2019 předsedal STANu, odstoupil z postu ministra školství.

Oligarcha a politik Andrej Babiš v souvislosti s popisovanými kauzami označil stranu STAN za „mafii“, pan ministr Rakušan naopak stranu ANO označil za „rakovinu“. Andrej Babiš to poprvé dotáhl na vládní politický post jako ministr financí ve vládě Bohuslava Sobotky z ČSSD, která přišla po předčasném ukončení vládnutí koalice ODS, TOP09 a Věcmi Veřejnými podnikatele Víta Bárty, s pozdějším vznikem odštěpku v podobě strany „LIDEM“ Karolíny Peake. Proti této vládě proběhla řada protestů včetně stotisícové demonstrace na Václavském náměstí před deseti lety v roce 2012. Po skandálu v souvislosti se zásahy Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu na Úřadu vlády a pádu Nečasovy vlády vládla po dobu půl roku „úřednická vláda“ Jiřího Rusnoka. Již během roku 2013 se Babiš stal jedním z oligarchů vlastnících většinově česká média, včetně Lidových novin a MF Dnes. Ve volbách 2017 Babišovo ANO zvítězilo (Piráti v té době získali stejně jako druhá ODS zhruba 11 % hlasů), avšak neutvořilo většinovou vládu bez ČSSD a dovládlo do poloviny roku 2018 v demisi, aby potom utvořilo druhou koaliční vládu s ČSSD, která dostala ve volbách předešlého roku jen 7,27 % hlasu, takže Babišova vláda musela být podpořena též hlasy KSČM, aby mohla vládnout. S koncem roku také skupina, která se později zaregistrovala jako „Milion chvilek pro demokracii“, uveřejnila prohlášení, v němž po Babišovi požadovala vysvětlení kauzy „Čapí hnízdo“ a dodržení slibu „podporovat a rozvíjet demokracii v ČR“. Po roce petičních akcí podepsalo výzvu proti Babišovi 340 tisíc lidí, v polovině roku 2018 zaplnili demonstranti horní polovinu Václavského náměstí v Praze a demonstrovalo se i v jiných městech, o rok později se potom konala dosud největší demonstrace od roku 1989, kdy na pražskou Letenskou pláň dorazilo čtvrt milionu lidí. Vedle táhnoucí se kauzy Čapí hnízdo (která je svým rozsahem spíše menší nežli kauzy spojené s jinými českými oligarchy a vykonavateli politické a ekonomické moci) byla tematizována Babišova minulost v StB, jeho vlastnictví médií, střet zájmů v souběhu koncentrace ekonomické a politické moci a později ještě jeho kroky za covidové pandemie. Dnes prakticky z veřejného prostoru vymizelo rozebírání Babišova jednání a odpovědnosti během pandemie, kdy se jeví, že kvůli marketingově-volebním kalkulům nezaváděl s patřičnou důsledností proticovidová opatření, v důsledku čehož zemřelo možná o tisícovky více lidí než by tomu bylo v opačném případě. Co se týče uskupení „Milion chvilek“, tak s výjimkou protestů proti ruské invazi na Ukrajinu a podpory ukrajinských uprchlíků byla jeho veřejná aktivita od voleb na podzim 2021 nulová či minimální. Co se týče propojení oligarchických peněz, byznysu a politiky, tak se jeví, že praxe jmenování politicky či firemně spřátelených lidí do různých dozorčích rad, polostátních firem atd. neskončila s Andrejem Babišem (přesto nebyla dále tematizována „Milionem chvilek“) a nad konkrétně dohledatelnými údaji o placení politických stran visí determinující otazník, zda není třeba k penězům spoluurčujícím politickou moc nutné připočítávat působení médií přímo afilovaných či zájmově nakloněných oligarchů, firem a korporací; samozřejmě vedle různých peněz „bokem“. Avšak zpátky k hlavní lince.

Členka STANu a jeho poslední zbývající místopředsedkyně vzešlá z minulého sjezdu – po zmíněných rezignacích, po úmrtí Věslava Michalika a náhlém odjezdu Jana Farského krátce po volbách na studijní pobyt do USA -, Věra Kovářová, v návaznosti na kauzu kolem Hlubučka a dalších sdělila, že „[p]ro STAN je důležité, abychom přesvědčili své voliče a příznivce s určitou pokorou a zdravým sebevědomím, že STAN má své místo na politické scéně“. Při stejném dotazování pak pan ministr Rakušan prohlásil: „Na sněmu [23. července] musíme, a hlavně chceme, udělat tlustou čáru za kauzou člověka, který absolutně nereprezentoval hodnoty hnutí. My teď děláme všechno pro to, abychom prokázali, že hnutí tvoří úplně jiní lidé a stojí na jiných, čistých základech.“. A to je právě naše ústřední otázka: je to pravda?

Tím se také blížíme k závěru našeho textu. Premiér za ODS, Petr Fiala, se nedávno odvolával na Václava Havla při své řeči na úvod českého předsednictví v Evropském parlamentu. Možná ještě častěji se však na Václava Havla odvolává Markéta Pekarová Adamová, předsedkně strany TOP09 (jejíž současný člen, bývalý člen ODA a ODS, ministr spravedlnosti v Nečasově vládě a nynější současně europoslanec a pražský zastupitel, Jiří Pospíšil, je skrze bývalého poradce Jiřího Fremra spojován s kauzou kolem Redla). Patrně ještě častěji, soudě dle jeho facebookového účtu, to však dělal pan ministr Rakušan. Na velmi aktivním facebookovém účtu sdílí pan ministr Rakušan fotografie z různých akcí a ministerských návštěv, jichž se zúčastnil, vyjadřuje se k výročím a historickým událostem a jedním z nejsilněji zastoupených témat jsou jistě odkazy na Václava Havla. Co naopak v příspěvcích téměř zcela absentuje, jsou odkazy na program, s nímž STAN kandidoval v parlamentních volbách v koalici společně s Piráty, s nimiž si dohodl (za stavu, kdy volební průzkumy předvídaly poměrně výrazně větší zisk pro Piráty nežli STAN) rozdělení kandidátky půl na půl, což ale bylo změněno situací, kdy voliči STANu – po více či méně přímých výzvách lokálních zástupců STANu – kroužkovali jeho členy, zatímco voliči Pirátů se patrně kroužkování ve větší míře zdrželi, jak odpovídalo původnímu rozdělení a dohodě.

V programu koalice Piráti a STAN, na němž se měl významnější měrou podílet Věslav Michalik, se v rámci výchozích tezí a hesel uvádí, že koalice chce vládnout „slušně, hrdě, otevřeně“ a „bez oligarchů“. Pro ekonomickou oblast požaduje „nízké daně“ pro fyzické osoby (nemluví o progresivním zdanění), vedle toho požadují např. „odstranění nesystémových výjimek“ při zdanění firem, protože „[n]ení například dlouhodobě udržitelné, aby významná část kapitálových příjmů byla zdaněna sazbou 0 procent“. Dále kupříkladu slibují, že „postupně [zvýší] zdanění komerčních nemovitostí“. Rovněž je uvedeno: „Garantujeme prostředky na zákonnou valorizaci důchodů a financování sociálních služeb“. Zatím jako první navrhla v nečekaně změněné situaci vyšší zdanění vysokých příjmů a sektorovou daň KDU-ČSL, proti čemuž se vymezila ODS ústy Jana Skopečka, který v obou případech mluvil o „trestání za úspěch“, respektive o „trestání ekonomicky aktivních lidí“. Místopředsedovi ANO, Radku Vondráčkovi, nestačilo odmítnutí „ekonomického experta“ Jana Skopečka a požadoval vyvrácení nápadu na vyšší zdanění bohatých i na samotném premiéru Fialovi.

Jsme na konci textu, kdy věřím, že z celého jeho obsahu je alespoň částečně možné odpovědět na ústřední otázku uvedenou v jeho nadpisu a týkající se specificky tvrzení, že strana STAN stojí na „čistých základech“ (pokud tedy nebudeme krajně skeptičtí a neřekneme, že pan ministr Rakušan vlastně tvrdí jen to, že chce vytvořit takové zdání například marketingovými metodami). Nuže: strana STAN má svou historii po boku TOP09 i bez ní, určující osoba TOP09, Miroslav Kalousek, který pro svou stranu nedlouho po jejím vytvoření získal od oligarchy Bakaly 7,5 milionu, například označil STAN za „penězovod“ a narážel tím na stav, kdy se zdá, že různé starosty sdružené ve STANu spojuje významnou měrou úsilí o přeformulování zákona o „rozpočtovém určení daní“, kterýžto zákon by vedl k automatickému rozdělování větších obnosů peněz krajům z celostátního rozpočtu (na stránkách zmiňovaných Parlamentních listů oligarchy Valenty lze najít text rovněž zmiňovaného S. Polčáka označený jako „komentář na facebookovém profilu“ požadující tuto změnu). Lze říci, že otázka takovéhoto typu, tedy typu dejme tomu „hodnotového“, bývá sice zodpověditelná nesnadno, ale že zároveň nelze na odpovídání tyto otázky rezignovat, protože podmiňují naše etické jednání – a případně i strukturování politických kroků a třeba i ekonomického programu. V textu je snad dostatek podnětů k zodpovězení ústřední otázky a otázek organicky souvisejích. Na úplný závěr pouze nechme zaznít jinou otázku, která se pro některé jistě bude zdát ještě podstatnější: Co by na to vše asi panu ministru Rakušanovi řekl Václav Havel?

(R 24. 7.) Je STAN stranou mírného oligarchického vykořisťování?

Dle údajů na stránce HlídačStátu.cz je dosud největším uváděným privátním sponzorem strany STAN oligarcha Ivo Valenta vlastnící fašizující Parlamentní listy, o nichž například psal i Ondřej Kundra z Respektu oligarchy Bakaly. Oligarcha Valenta daroval STANu necelých sedm milionů korun.

Na post ministra průmyslu a obchodu nastoupil nakonec místo Věslava Michalika bankéř Jozef Síkela. Věslav Michalik nenastoupil na post nějakou dobu poté, co vyšlo najevo, že sám sobě poslal 100 milionů Kč vyvedených mimo český systém zdanění do „daňového ráje“ v kyperské bance skrze účet manželky. Po volbách rovněž začaly na účet strany STAN přicházet sto- a dvěstětisícové dary od množství různých firem vlastněných však pouze několika lidmi, dohromady tři miliony korun. Tyto firmy rovněž měly daňovou rezidenci na Kypru, již využívají například i ruští oligarchové.

Za sedmiměsíční vládnutí pěti stran koalice vedené premiérem a ministrem financí za ODS se zatím v konfrontaci s možným vyhrocením sociální krize širokých vrstev obyvatelstva veřejně vyjádřily strany KDU-ČSL a později Piráti ve prospěch dočasného vyššího zdanění energetických firem, popřípadě jiných vysokovýdělečných segmentů ekonomiky. Tento požadavek byl strikně odmítnut některými zástupci ODS zatím kromě premiéra, nepřipojily se k němu strany STAN a TOP09. Strana TOP09 navíc ústy předsedkyně Pekarové Adamové navrhla některé privatizace státního majetku.

K politice STANu

Co je tedy obsahem politiky strany STAN? A jak můžeme tvrdit, že je stranou „oligarchického vykořisťování“, a co to vůbec znamená? Odpověď na první otázku hledejme v programu strany. Ten skutečně – v poměrně mlhavé podobě – existuje, strana však na svém webu stále má k dispozici pouze program, se kterým kandidovala ve volební koalici pospolu s Piráty v loňských parlamentních volbách. V rámci úvodních mott koalice uvádí, že chce vykonávat politiku „bez oligarchů“ a dále rozvádí: „Nechceme stát, který je výnosnou hračkou pro oligarchy a jejich zákulisní hráče“. A ještě v další formulaci: „Chceme stát, který pomůže, když to potřebujeme, ale nestrhává nás k zemi, když se chceme rozlétnout“.

Poukazovat na programy stran – které jsou podle autora jedním z mála racionálních ostrůvků v moři marketingové manipulace a demagogie (a proto je některé strany drží v tajnosti či krátkosti) – se sice příliš nenosí, ale ještě pokračujme. V programových východiscích koalice formuluje, že prosazuje „štíhlý, ale silný stát zejména v oblastech, kde je nezastupitelný, a vedle toho silnou a finančně nezávislou roli samospráv“. Nezastupitelné oblasti dále nedefinuje a co se týče druhé části, ta odkazuje nepochybně k úsilí STANu, respektive koalice, k novému nastavení „rozpočtového určení daní“ tak, aby ze státního centra putovalo více peněz k dispozici krajů do jejich rozpočtů. Miroslav Kalousek z TOP09 – která byla v minulosti spojena se STANem a patrně to lze zohlednit v popisu a odhadu tendencí strany – v této souvislosti mluvil o STANu jako „penězovodu“ a uváděl, že rozpočtové určení daní je jednou z mála věcí, na níž se údajně nesourodý STAN shodne.

Určitá racionálnost při posuzování velí ale hledat „věci, na niž se lidé ze strany shodnou“ dále v programu. Vedle toho, že na něj poukážeme jakožto na celý, zmiňme ještě bod takzvaného „Evropského zeleného údělu“. K tomu se explicitně přihlásil ministr Síkela, ale lze tvrdit, že v programu je „rozložený“, alespoň jeho část, do několika programových pasáží. „Zelený úděl“ rovněž za „realitu“ nedávno prohlásil premiér Fiala, některé jiné části ODS se k této politice stavějí odmítavě – a dostávají rovněž poměrně značný prostor v některých oligarchy vlastněných médiích, jako je třeba Reflex oligarchy Křetínského vlastnícího akvizice ve fosilním průmyslu či „konzervativní“ médium Echo24 oligarchů Ovčařího a Španěla. Tedy pokud jsou co do „Zeleného údělu“ neboli „Green Deal“ členové STANu opravdu sjednoceni, tak se zde jako celek shodují s některými částmi druhé volební koalice tvořící vládu a s některými se neshodují.

Co je to ta oligarchie?

A nyní k druhé otázce. Je tedy STAN „stranou mírného oligarchického vykořisťování“? Nejdříve: co je „oligarchie“ a kdo je to „oligarcha“ (v mužské či ženské formě)? Řeckou složeninu tvoří slova „óligon“ znamenající nepočetní a „arché“ znamenající vláda. Je to tedy vláda několika málo lidí nad zbytkem společnosti tvořícím převážnou většinu či dokonce drtivou většinu. Do praktické politiky se toto rozdělení promítlo v mottu „For the many, not the few – Pro mnohé a ne nepočetné“ v období, během kterého předsedou britské Labour Party byl Jeremy Corbyn anebo částečně v hesle protestů „Occupy Wall Street“ v návaznosti na vypuknutí finanční krize v roce 2007, které proti sobě kladlo 1 % oligarchů a 99 % ostatního obyvatelstva.

Podíváme-li se na sociální strukturu v České republice (ke které existují značně rotříštěná a neúplná data, jež jsem se však snažil shromáždit a domyslet v článku „Nemáte peníze na dovolenou? Objevte Českou republiku!“), avšak i strukturu ostatních evropských zemí a USA, k nimž dílem existují lepší průzkumy, můžeme myslím po právu tvrdit, že s přihlédnutím k vývoji za poslední dekády jsme opravdu svědky postupující oligarchizace společnosti ve všech jejích sférách zahrnujících politiku, média a samozřejmě ekonomiku a její vlastnictví, které ostatní sféry do značné míry determinuje. Z množství teoretiků, kteří s pojmem „oligarchie“ pracují lze poukázat třeba na řeckého levicového ekonoma Janise Varufakise (Yanis Varoufakis) či na ekonoma Roberta Reicha blízkého americké Demokratické straně.

Jak můžeme ale naznačovat, že tato politika ve prospěch oligarchie je vědomá? Pokud do srovnání vezmeme země západní Evropy, lze vidět, že podobné oligarchizační a monopolistické tendence vládly v kapitalismu 19. a v první půli 20. století, kdežto v období třiceti poválečných let charakterizovaném výrazným progresivním zdaněním (v horních sazbách třeba 90 %), silou organizovaného hnutí pracujících v odborech a sociálně demokratických stranách, výraznými regulacemi finančního sektoru (období tzv. „boring banking – nudného bankovnictví“) atd. docházelo k oslabení oligarchizačních tendencí (ale nikoli monopolizačních, které byly využity státy). V tomto období právě významně rostla životní úroveň spodních vrstev a nerovnosti z předešlé fáze kapitalismu se začínaly zmenšovat. Následné období tzv. „neoliberálního zlomu“ od 70. let je naopak charakterizované masivním rozvojem finančního průmyslu, spekulace, snižováním vlivu a práv zaměstnanců, rostoucí koncentrací bohatství a nerovností.

V tomto období jsme dodnes, nerovnosti vzrostly významně i ve dvou sousedních ekonomikách Rakouska a (západního) Německa, ten samý proces se projevil i v „rovnostářských“ skandinávských zemích atd. U nás je sklon tyto tendence buď přímo popírat anebo nevidět a tuto nejvyšší sféru ekonomiky – financializaci, moc bank a korporací – považovat za nedůležitou, ačkoli je určující! (Symptomem tohoto zastírajícího postoje je např. i de facto propagandistický sociální „výzkum“ Daniela Prokopa a kol. propagovaný Českým rozhlasem pod názvem „Rozděleni svobodou“.)

Politika nízkých daní pro korporace a nejbohatší, privatizace a omezení státu (štíhlý stát), preference nivelizovaných daní a poplatků (DPH, platby za jízdné, zdravotní péči apod.) tvoří tzv. „neoliberální politiku“, jež je pravicová a má za efekt právě (stále rostoucí) koncentraci bohatství v rukou 10, 5, 1 či zlomku procenta obyvatel. Tato tendence politiky nepochybně charakterizuje ODS, nynější ústřední vládní stranu, která vydala největší prostředky na volební marketing, má své četné spojence v českých většinově oligarchizovaných médiích a disponuje posty premiéra a ministra financí. ODS nepochybně můžeme nazvat stranou oligarchie (ačkoli má v názvu „občanská demokratická“) a koncentrace bohatství a moci v rukou velmi malého procenta obyvatel.

Oligarcha Bakala např. daroval ODS v době vlády Petra Nečase 15 milionů korun, zmiňovaný oligarcha Valenta sponzorující rovněž STAN daroval ODS v součtu 17 milionů korun. Na stránce HlídačStátu.cz lze dále dohledat velmi četné soukromé i firemní sponzory ODS v částkách svým průměrným objemem převyšujících ostatní strany. ODS by tedy bylo možné nazvat stranou oligarchie. Nyní je určující stranou vlády. STAN se proti ODS nijak podstatně dosud nevymezil a naopak lze najít personální propojení jako u sponzorujícího oligarchy Valenty a jiných a co do členstva třeba u Petra Hejmy, který buduje svou kariéru jako starosta na Praze 1 nyní v barvách STANu, dříve ODS. Pro stranu ODS je tedy nejspíše přiléhavé označení „oligarchická“ a později ještě musíme vymezit, jaký je vztah STAN k ODS.

Vykořisťování?!

A nyní tedy proč „vykořisťování“. Vedle toho, že je to slovo běžné mluvy, je vykořisťování, exploatace, samozřejmě ústředním pojmem Marxovy a marxistické teorie. Krátce řečeno popisuje přivlastňování zisku kapitalisty na úkor jednotlivých zaměstnanců a souhrnně proletariátu (který může zahrnovat i drobné „podnikatele“), přičemž jde o to, že aktérům v podřízeném postavení je vyplácena pouze část z bohatství, které vyprodukovali, vždy menší nežli jejich poměrný podíl. Tzv. „nadhotnota“ získaná a přivlastněná kapitalisty tvoří potom kapitál pro vlastní spotřebu i investice, což je také základem „růstu ekonomiky“. Každý pracující v podřízeném postavení je tedy dle této teorie vykrořisťován a lze zároveň postulovat obecnou míru vykořisťování; ta existuje v konjunkci s dalšími faktory, jako je nasycenost trhu a konkurenční prostředí (toto hraje roli při výše zmíněném neoliberálním zlomu a otevření nových kapitalistických trhů v zemích bývalého Východního bloku nebo v poválečné situaci na Ukrajině).

Další exposé pojmu „vykořisťování“ je zde nemožné a lze tedy jenom poukázat na primární zdroje. Zároveň lze u pojmu konstatovat, že je mu souzeno být ve věčném napětí s neterminologickým chápáním slova „vykořisťování“ v morálním smyslu, případně i s konotací přímého nelegálního násilí, ačkoli dle významu pojmu nejde o morální, nýbrž ekonomicky-systémový proces, který se navíc často (ne vždy) obejde bez přímého násilí a je „legální“. V tomto textu nás zajímá však terminologické užití slova „vykořisťování“ a extenze tohoto pojmu na celospolečenský vztah mezi třídou dominující a dominovanou třídou (zde opět podotýkáme, že tento vztah je ve „výzkumu“ Daniela Prokopa co nejvíce demagogicky rozmlžen) a poměru politických rozhodnutí k tomuto obecnému vztahu vykřisťování ze strany dominantních vlastníků vůči zbytku populace.

Jsou-li dosavadní vývody v souladu s realitou, lze se pojmu „vykořisťování“ přidržet a skrze něj poměřovat – alespoň přibližně – jednotlivé české politické strany. Na základě toho můžeme říci, že „vykořisťování“ je vždy přítomno v kapitalistickém systému, kterému nyní podléhá celoplanetární ekonomika včetně té české, a že tedy různé politické strany, ale i jiní aktéři, pakliže není jejich záměrem překonání kapitalismu, se pouze pohybují někde na ose vykořisťování, aniž by je překonávali. Sociální demokracie není nyní parlamentní stranou, ale v určitých obdobích své existence u nás, avšak nejpodstaněji například v poválečných dekádách ve Velké Británii, Německu, Francii může snad určitým právem být označena za „stranu mírného vykořisťování“, neboť se vyznačuje bojem za vyšší minimální mzdu, tedy teoreticky větší podíl mezd z celkového zisku kapitalistů, jejichž zisky následně ještě podrobuje vyššímu zdanění a přerozdělení na přímých platbách nižším vrstvám či nezaměstnaným a skrze sociální zajištění a například vzdělávací projekty pro široké masy obyvatelstva. (Je třeba však podoknout, že mezi touto sociální demokracií a tou např. za Blaira či Schrödera se nacházejí socio-ekonomické příkopy.)

Tedy – alespoň konceptuálně – spadá sociální demokracie a příbuzné strany do sféry „mírného vykořisťování“. Výše jsme viděli a vycházíme z toho, že socio-ekonomický program STANu je v podstatě „neoliberálního“ střihu a jako takový na cestě k programu, respektive programům – někdy do značné míry absentujícím v explicitní podobě – volební koalice „Spolu“ a tedy stran ODS, KDU-ČSL, TOP09. Program koalice Pirátů a STANu obsahuje alespoň deklarativní a blíže nespecifikované body, které lze chápat jako krůček směrem k „sociálně demokratickému pólu“ v kontrastu s oligarchickým pólem, kde se nachází ODS, respektive strany koalice Spolu (přičemž lze snad vyslovit kvalifikovaný odhad, že strana KDU-ČSL bude mít v socio-ekonomické oblasti podobné tendence jako Piráti, doprovozené však jinou ideologií a marketingovou taktikou). Konečně lze snad říci, že STAN se nachází někde mezi „modernizovanou“ (to jest neoliberálně degradovanou a neutralizovanou) sociální demokracií a oligarchickými stranami, jako je ODS či TOP09 (zde dosáhl dar oligarchy Bakaly 7,5 milionů v době Nečasovo-Kalouskovy vlády).

Pakliže má tato precizace smysl – neboť má nepochybně politické a sociální konsekvence – tak můžeme stanovit, že STAN je stranou „středního až vyššího oligarchického vykořisťování“. Toto však musí být vztaženo i k dalším aspektům politiky a tím je kupříkladu napětí mezi centralizací a decentralizací formálně demokratického rozhodování o různých otázkách distribuce bohatství. Na trochu méně abstraktní rovině se zde jedná právě o výše zmiňované „rozpočtové určení daní“, skrze jehož novou formulaci chce STAN přesunout větší objem peněz do jednotlivých krajů a menších regionálních celků. Nepřekvapivě tento navrhovaný krok STAN doprovází rétorikou „demokratizace“ a bezmála vesnicky-hřejivým nádechem lokální samosprávy vycházející do „posledního“ ze všech obyvatel, ale z celostního zkoumání se spíše jeví, že STAN usiluje o vytvoření potenciálně nebezpečného hybridu právě co do nadvlády oligarchů a bohatých vlastníků na úkor ostatních.

Cesta na západ: Švýcarsko a USA

Jeví se, že zde ve skutečnosti jde o zavádění jakéhosi „amerického“, popřípadě „švýcarského“ systému, kdy je mocensky-finančně oslabeno přerozdělování v konečné režii centra, existuje silnější formální „lokální samospráva“, ale nezaniká samozřejmě centrální vláda, která je tvořena politickými silami, které jsou schopné obsadit jak centrum, tak co největší počet „decentralizovaných“ částí. Ano, některé principy lokální samosprávy rozhodně mohou vést k posílení demokracie, některé jdou však právě opačným směrem za zájmy dominantních vlastníků. Proč? Jde právě o způsob nastavení poměru mezi posílenými částmi a oslabeným centrem, kdy části jsou dostatečně silné, aby bylo možné se na ně odvolávat jako na menší formálně demokratické jednotky – kterým však nutně leccos „chybí“ ve sféře sociálních dávek, závazného pracovního práva, vzdělávání, zdravotnictví apod. – a zároveň centra, jež je však oslabeno, takže zmíněné a další funkce nyní vykonává v degradované podobě.

Tím jsme u „amerického“ modelu, kdy USA jsou právě charakteristické jakýmsi „taktickým oslabením“ centra v některých sférách politiky a života společnosti a jednotlivé státy naopak mají dodanou praktickou i symbolickou váhu „lokální moci oproti centru, resp. federální vládě“, což má některé významné konsekvence. Tyto státy jsou mnohem více vydány napospas mocným korporacím, protože pro ty je snazší si podmanit skrze lobování, legální i nelegální korupci nežli mocenské centrum (avšak jsou zároveň otevřené lobování nejen velkých, ale i středních vlastníků, kteří by jinak nemají dostatečnou moc nad celým státem. Druhým aspektem je zajišťování volebních vítězství, kdy opět americká zkušenost dokládá, že v roztříštěném systému kompetencí mezi regiony a oslabené, avšak stále významné centrum vyhrává ten, kdo je schopen jednak vyslat značné množství svých lidí do co největšího počtu regionů, přidržovat je k jednotící stranické linii (dle korporátních zájmů atd.) a zároveň prostředky mediální manipulace vytvořit patřičně zavádějící obraz vztahu centra a částí. Toto je velmi dobře vidět u obou amerických oligarchicky-pravicových stran, Republikánů i Demokratů, kteří v různé míře zakrývají možnosti politiky na centrální úrovni co do moci finančního sektoru, možností socializovaného zdravotnictví anebo velemocného „vojensky-industriálního komplexu“, což všechno jsou sféry víceméně nepostihnutelné z úrovně jednotlivého regionu, státu.

USA se vyznačují podobnou oligarchickou koncetrací masivního společenského bohatství v rukou zlomku populace jako Rusko. V obou zemích se zároveň v rozdílné míře úspěšnosti vyskytly pokusy tuto oligarchickou koncentraci ekonomické moci bránit fašistickými metodami. Podobnou tendencí k oligarchizaci a příkré nerovnosti se však vyznačuje i například Německo, jež je jinak stále spojované s mlhavým konceptem „sociálně-tržní ekonomiky“.

STAN není první ani poslední

Ačkoli potvrzený předseda STANu Rakušan mluví o straně jako o „unikátní“ právě skrze zmiňovaný „decentralizační“ program, není to pravda. Právě apely na „švýcarskou demokracii“ jsou součástí marginální fašizující strany „Švýcarská demokracie“, ale jsou přítomny i v demagogii fašizující SPD (která například hlasovala pro zrušení „superhrubé mzdy“ spolu s ANO a ODS) o „přímé demokracii“. Programy a ještě spíše reálné jednání stran – včetně rétoriky – lze chápat také jako nabízení stran pro „oligarchickou volenku“, to jest zdůrazňování výhodnosti toho či onoho uskupení a jeho modelu pro zájmy kapitalistických aktérů. Výše obšírněji popisovaná metoda oligarchického „rozděl a panuj“ právě může být „komparativní výhodou“ STANu oproti jiným pravicovým stranám a jako taková přesahuje i rámec existence STANu a coby metoda může být převzata někým jiným v případě kolapsu STANu. V případě, že by STANu skutečně šlo o demokratizaci společnosti, musela by i jeho rétorika vypadat jinak a otevřeně pojmenovávat (a tím reálně zapojovat občany), jaké jsou protichůdné tendence vůči tomuto případnému úsilí o demokratizaci. Tedy nejen se omezovat na rétoriku přítomnou i u ostatních pravicových stran namířenou proti „zlému státnímu centru či centralizovanému státu“, protože je zde, jak jsme dokázali, další extrémně mocná sféra oligarchie, korporací, finančního sektoru, o níž STAN nemluví.

Analytické modely společnosti, kde chybí perspektiva z nejmocnějšího vrcholu společnosti (což je opět případ propagandistického pseudovýzkumu Daniela Prokopa a kol.) jsou takřka bezcenné. Je ale STAN jenom pro oligarchii? Jak se to vezme. Rozhodně usiluje – tak jako ostatní pravicové strany – o volební hlasy i někoho dalšího kromě oligarchie, protože ta je právě charakterizovaná svou nepočetností. Co se týče „regionalismu“ STANu, tak ten domyslitelně skýtá příležitost i pro menší než pouze největší korporátní aktéry, ať už na vlně sebezáchovné podpory „menších podniků a drobnějších podnikatelů“ v rámci některých program opět jinak silně prokorporátní Evropské unie a také legální či nelegální korupce, jak vidíme u dárců strany STAN a v křiklavé podobě v nedávné kauze korupce a rozkrádání pražského Dopravního podniku. Tento přesah do alespoň prostřední sféry vlastníků může oproti jiným pravicovým stranám vytvářet dojem „lidovosti“, „demokratičnosti“ či až zmiňované „vesnické hřejivosti“ a za stavu decentralizace ekonomických zakázek a projektů může být – při veškeré své omezenosti pořád na výraznou menšinu obyvatelstva – reálný. Nad rámec tohoto textu by bylo zkoumání o tom, jak „drobní podnikatelé“ a „menší podniky“ beztak podléhají moci o kategorii či více větších kapitalistů a jak je jejich existence výsledkem regulačních a stimulačních zásahů vycházejících právě z velkých center (jednotlivé státy či Evropská unie), kteréžto zásahy musejí být neustále obnovovány, jinak by tento „střední stav“, který má i značnou ideologickou váhu pro kapitalistickou nadvládu, patrně nemohl existovat.

A proč se například Miroslav Kalousek coby určující postava TOP09 vymezuje vůči STANu jako regionálnímu „penězovodu“, nad rámec politického soupeření? Tím postupně přecházíme k poslední části komplexní odpovědi na položenou otázku: jednotlivé pravicové strany a strany tvořící současnou vládní koalici hledají jedna vůči druhé nějakou „komparativní výhodu“ či odlišnost, distinkci, ať sebeneúčinnější či povrchnější.

Bratři a sestry z TOP09 a odjinud

U TOP09 lze v porovnání se STANem (kteréžto strany, jak známo, tvořily dříve jeden celek) hovořit o silnější roli centra v souladu s nabízením TOP09 jako strany zprostředkující velké zakázky korporacím skrze celý stát. Sem spadají privatizační úvahy a nabídky představitelů ve věci státních podniků, sem spadá úsilí o posunutí státních fondů a majetku k výdělku velkých korporací a bank, jako je tomu v případě důchodového systému, zdravotnictví, stavebních projektů, akvizit v energetice atd. Nemáme žádné indicie, že STAN by byl přímo v rozporu s tímto úsilím ve prospěch moci kapitalistické třídy na úkor alespoň teoreticky demokraticky spravovatelného státu, jen k němu nabízí zmiňovaný „dodatek“ či „bonus“ v podobě „regionalizace“ či „decentralizace“.

To má vliv i na ideologii, rétoriku a marketingovou manipulaci a demagogii. Zdá se ověřitelné z celé historie parlamentního systému od roku 1989, že český multipartajní (a ne pouze dvoustranický) systém vyvolává pro vládnoucí třídu potřebu tvořit více než pouze jednu pravicovou stranu a ačkoli se jednotlivé strany dalece shodnou na socio-ekonomickém programu, musejí být pro potřeby získávání publika, různých vrstev či pouze skupin voličů, od sebe alespoň skrze jeden aspekt nějak odlišné. Tento aspekt může mít nějaké praktické dopady (zasahování výhodnosti programu i do „střední třídy“, úsilí o posílení právního rámce kapitalistické nadvlády atd.). Myslíme, že přesně sem spadá STAN, tedy do řady zdánlivých „alternativ“ k „zakladatelské“ ODS. Konkrétně do linie, kde stojí již dílem zaniklé strany: ODA, Unie svobody, Čtyřkoalice, částečně bursíkizovaní Zelení, TOP09, částečně Piráti a nyní tedy STAN. (Specifickou úlohu na oligarchické pravici hraje Babišovo ANO, které ve své ideologické pružnosti bylo schopné vlastně kopírovat třeba i funkci KDU-ČSL včetně bigotně-konzervativních tónů, SPD jako podnikatelský projekt vedení strany s již fašizující tóny rétoriky a některé jiné zaniklé vládní strany jako např. „Věci veřejné“, jimž oligarcha Bakala daroval v minulosti 6 milionů Kč.)

Oč méně Vít Rakušan do médií a na svém čilém facebookovém účtu zmiňuje konkrétní program strany, o to více mluví o „slušnosti“, „hodnotách“, historických otázkách a Václavu Havlovi. Právě toto je charakteristické pro marketingově-propagandistickou taktiku STANu oproti například ODS či KDU-ČSL, i když i zde dochází k určité konvergenci, že o Václavu Havlovi mluví Petr Fiala, který je jinak schopen leccos ocenit na Donaldu Trumpovi (viz jeho blog na Aktuálně.cz) a tričko s portrétem Václava Havla obléká i Markéta Pekarová Adamová z oligarchické TOP09. Zmíněné současné charakteristiky pravicových stran vládnoucí třídy však nemusejí být permanentní. Vidíme, že minimálně na rovině ideologie a marketingu probíhají nejrůznější kombinace a rekombinace jednotlivých ideologických témat a taktik a množinu pravicových stran vládnoucí třídy můžeme nahlížet také jako množinu různých „permutací“ a variací vztažených k ústřednímu mocenskému vrcholu společnosti, jež ovšem mohou podléhat proměnám v čase.

Oligarchická média jako spojenec a ideologický mentor

Tyto politické pohyby se odehrávají v situaci, kdy v českém mediálním prostoru co do sledovanosti a čtenosti mají drtivou převahu média vlastněná různými oligarchy, ať se již jedná o nejčtenější Blesk, „intelektuální“ Respekt, „konzervativní“ Echo24, oligarchicky vlastněný systém lokálních „Deníků“ atd. Přičemž tato oligarchická nadvláda jako magnetický silový pól ovlivňuje i „veřejnoprávní média“. Ve zmíněných oligarchizovaných médiích rovněž probíhají různé permutace co do analyzovatelné náklonnosti celých redakcí a jednotlivých autorů k různým politickým stranám.

Takto např. rezonérský žurnalista z Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, Martin Fendrych, psal o STANu, který zároveň označil jako „dříve jakoby nadějný projekt“ a i z jiných jeho textů tohoto kvantitativně vysoce plodného autora by bylo možné dedukovat náklonnost ke STANu, mluvil jako o „slepenci bez jednotící ideologie“ (21.7.) Jan Exner, poslanec za STAN komentoval nového ministra školství Balaše (za odstoupivší ústřední postavu STANu Gazdíka v souvislosti s koordinací s gaunerem Redlem) se na svém facebookovém účtu jako člověka „se správným světonázorem“. Další žurnalista z Respektu oligarchy Bakaly, Jaroslav Spurný, hovořil v souvislosti se stranou STAN a jejími kauzami o „veksláctví“ a „estébáctví“ (28.6.). Jakub Patočka, šéfredaktor neoligarchického a levicově se profilujícího Deníku Referendum mluvil v minulosti o Vítu Rakušanovi jako o „hvězdě“ a vyslovil domněnku, že „může obrovské množství věcí změnit k lepšímu“.

V souvislosti s nynější pravicovou vládní koalicí a pravicovou „opozicí“ budeme nyní svědky velkého experimentu právě co do různých zastírajících ideologií a taktik, popřípadě co do drobných odchylek od pravicově-oligarchického „mocenského standardu“ a společensky určujícího těžiště, vrcholku „pyramidové hry“ v kapitalistické společnosti.

Destilace celého textu ve formě krátké odpovědi na ústřední otázku

STAN není stranou „mírného oligarchického vykořisťování“, nýbrž středního až vyššího vykořisťování zbytku společnosti mocnou oligarchií.

Oproti některým tvrzením a vytvářenému zdání se nejedná o žádnou politiku „mínus oligarchie“, nýbrž o politiku ve prospěch středních vlastníků plus oligarchie, respektive spíše politiku ve prospěch oligarchie plus části středních vrstev.

Můžeme tedy uzavřít, že STAN je v několikerém směru „hybridem“ a „doplňkem“ k moci ještě výrazněji oligarchických elementů a že se rovněž nabízí jako jeden z oligarchických modelů pro budoucnost.

(R 6. 9.) Požehnání demonstrací aneb „Tajemství“ české vládnoucí třídy

Kněz, náboženský influencer Tomáš Halík hovořívá rád o „tajemství“. Nejen on. Hovořívával o nich i Areios, i ti, kdo jej pronásledovali; ba v jakýchsi zárodečných náznacích řeči o nich huhlával i šaman nad vnitřnostmi ptáka u plápolajícího ohníčku kdysi dávno.

Mluvil o nich i Ludwig Klages, německý prefašistický filosof, který též prošel kruhem „zasvěcenců“ kolem básníka Stefana Georgeho, kde se spřádalo intelektuální podhoubí, jež si potom přivlastnil hitlerismus, jakkoli George a Klages měli blíže ke „kultivovanějším“ antidemokratům, jako byl hrabě Stauffenberg, jenž potom spáchal neúspěšný atentát na Hitlera.

V podobné době, koncem dvacátých let ve Vídni, zorganizoval sociální demokrat Otto Neurath převratnou výstavu: „Muzeum společnosti a průmyslu“, která měla názorným, avšak realistickým způsobem ilustrovat a popisovat povahu společnosti, v níž tehdy lidé žili.^x Se znalostí Klagesova díla můžeme domýšlet, že toto by pro něj byla pouze „vzpurnost“ a „hanebnost“ rozumu, který vůbec nerozumí „kosmickému životu“.

Tím jsme u zjednodušeně popsané, avšak prakticky dokazatelné opozice: na jedné straně máme odhalování skutečnosti, zejména skutečnosti sociálních vztahů, mocenské a majetkové hierarchie, na druhé straně máme „tajemství“, úkrok k nikdy neprokázaným „bohům“ a nakonec mystifikaci sociálních vztahů, jež se přímo hodí těm, kdo jsou „nahoře“, v privilegovaném postavení a „tajemství“ či mýtus nakonec rádi přijmou jak Hitler, tak Stauffenberg, tak někteří další.

Sociální demokraté také ve Vídni dělali taková opatření např. co do bytové politiky, která by dnes jistě leckterý horlivý pravicový ideolog označil za „komunismus“. Hitler potom tento „komunismus“ potlačil, dnes však proti tomuto „komunismu“ mluví i lidé, kteří by se nehlásili k Hitlerovi, ale sociálně-demokratickou politiku nenávidějí podobně. Je to patrně „tajemství“…

Co je zásadní: žijeme v moderní industriální společnosti, kterou je patřičné označit slovem „kapitalistická“. Tato společnost má různé odstíny různě po světě, ale protože je nyní kapitalismus globálně jediným systémem, mají tyto společnosti mnoho společných rysů. A na konkrétních místech mají kapitalistické společnosti konkrétní obrysy. Snažil jsem se v jiném článku popsat v náčrtech, jak vypadá rozložení moci a bohatství v české společnosti, ale zároveň, že právě český stav je také charakteristický zakrýváním skutečnosti, značnými mezerami v publikovaní jinak zjistitelných či i zjištěných dat atd. Poukazoval jsem na pseudovýzkum nazvaný „Rozděleni svobodou“ od D. Prokopa a kol., který více věcí zakrývá nežli odkrývá. (Chtělo by to například v Praze otevřít podobnou výstavu jako kdysi Neurath ve Vídni. Zkusím napsat panu oligarchovi Bakalovi, zda by to nezaštítil penězi, když mu nepochybně jde o osvětu.)

A jak celá věc souvisí s posledními dny? V české společnosti – která má konkrétní majetkové náležitosti, o nichž jsou nám zamlžovány poznatky – vznikl protest čítající dobrých 50 tisíc lidí na Václavském náměstí. Je zjevné, že se jej účastnili fašisté, stalinisté, lidé z „Trikolóry“, pro kterou je ODS příliš málo pravicová, atd. Nicméně zároveň řada tzv. „obyčejných lidí“, kteří nemají na splácení masivně narostlých cen všeho možného od jídla, po bydlení a samozřejmě klíčově pro zimu: topení.

Petr Fiala, který leccos ocení na polské straně PiS^x, Viktoru Orbánovi^x a Donaldu Trumpovi^x, označil demonstraci za dílo „proruských sil“ (ano, i ty se tam nacházely), což však bylo ihned zmírněno novým pretendentem patrně „levice“ v ODS, Pavlem Blažkem, a jihočeským hejmanem za ODS, Kubou.

ODS je bezpochyby určující částí pětikoalice, má své konkrétní sponzory a svou konkrétní politiku, která jde na ruku konkrétním zájmům. Toto banální a ověřitelné konstatování je však „tajemstvím“. Mystériem, z něhož nakonec lze vykouzlit „národní jednotu“, spojit „rozdělenou společnost“ (která je rozdělena „svobodou“, jak vám sděli D. Prokop a kolegové) apod. Je demonstrovatelným faktem, že ODS je také hlavní stranou české oligarchie (ČSSD se v minulosti také mnohdy činila), takže jeden populární oligarcha Babiš se může třeba stavět na hlavu, ale zůstává pouze jedním.

Ano, jistě, je zde Putin. Avšak tento vpravdě ohavný fašista (který měl však jisté, i veřejně dohledatelné, sympatie u českých konzerativců; před invazí) nevymyslel českou společnost a její dlouhodobé tendence.

Avšak právě to by se mohlo z mnohých komentářů zdát. Mikuláš Minář z „Milionu chvilek pro demokracii“ ve své obšírnější facebookové reakci z 4. 9. jakoby se snažil dát Putinovi za vinu i například spekulacemi a privatizacemi vyšponované ceny bydlení (které ukrajují pochopitelně lidem z výdělku, kterým by třeba jinak pokryli mimořádné výdaje), zástupce šéfradaktora Respektu oligarchy Bakaly, Marek Švehla, v podstatně kratším textu nakonec uzavírá, že nad Fialovu vládu „tady asi mnoho lepšího k mání nebude“^x. Pavel Šafr, kterého myslím lze prokazatelně označit za jednoho z hlavních českých oligarchických novinářů, jenž vedle Lidových novin působil i v Mladé frontě, škváru Blesk a nyní se staví coby přední obhájce „liberální demokracie“ v deníku Forum24, popsal souhrnně účastníky demonstrace 3. 9. jednoduše jako „póvl“ a „fašistickou spodinu“^x.

A co naše „tajemství“? Na to se vlastně odvolává třeba šéf Pirátů Ivan Bartoš ve své nedlouhé facebookové reakci, kterou končí slovy: „Dokážeme tuto krizi ustát. Řešení nejsou tak přímočará a jednoduchá, jak někteří předstírají, ale existují. A stanou se.“. Předtím vypichuje jednu věc: vláda věci špatně „komunikuje“. Na to se klíčově ve svém obšírnějším facebookovém textu zaměřuje také Minář, dokonce tomu dává prioritu. Což by si skeptik, který přímo nechodí s pány na rauty, mohl interpretovat tak, že vlastně jen otrle-cynicky navrhují cpát lidem o něco účinnější propagandu a „mluvit jedním hlasem“, jakkoli ten hlas bude třeba lhát. Když Minář píše, že „jsme na jedné lodi“, tak patrně navrhuje pouze syntetické, marketingem, čili propagandou, si vypomáhající vytvoření pocitu, že jsme na jedné lodi, jakkoli by pravdivý popis naší společnosti dokázal opak.

Takže v tomto spočívá velký přínos demonstrací (jakkoli se jich účastní i fašisté): jsou nepopiratelným sociálním pohybem, který již nejde zakrýt a každá další demonstrace, stávka apod. vyostřuje propast mezi realitou (již jsme schopni, potenciálně, stále lépe zjišťovat a popisovat!) a právě různými „tajemstvími“ ideologů, kteří se snaží realitu vhodně překroutit ve prospěch vládnoucí třídy, k níž třeba v důsledku svého karierismu tíhnou. (Zda se v tvrzeních zde mýlíme, bude nyní nejspíš možné podrobovat testování skrze to, co české události přinesou.)

Ve světě „marketingu“ a kreatur, které jej vytvářejí, zvaných „markeťačky a markeťáci“, je poukaz k pravdě naivní. Leč lze to opomenout např. u Mikuláše Mináře, který se jí – vedle lásky, ovšemže – tak rád zaštiťuje?

(R 26. 10.) ČR je spíše oligarchickou než demokratickou zemí

Žijeme v jen omezeně demokratické společnosti se zhoršující se úrovní demokracie.

Probíhá daty podložitelný posun ke stále výrazněji oligarchické společnosti, kde 1) po několik desetiletí rostou rozdíly mezi bohatými a chudými, 2) dochází ke stále větší koncentraci majetku a tudíž i moci u maličkého zlomku obyvatelstva.

Na nejužší špičce mocenské pyramidy bohaté třídy potom nad ostatními vládne nepočetná oligarchie, která zpravidla není majetkově vázána jenom v jednom státě.

U nás se stačí podívat na vlastníky médií: vedle veřejnoprávního rozhlasu a televize (které ale rovněž podléhají vlivu zámožné vrstvy) se najde pouze menšina médií, která nejsou v rukou oligarchů. Tito vůči drtivé většině obyvatelstva obrovsky majetní lidé rovněž figurují mezi sponzory politických stran, provádějí politický lobbing, kupují si politiky, poslušné intelektuály a žurnalisty skrze nelegální i legální úplatky. Tato oligarchie má svou pomocnou vrstvu, své více i méně vědomé ideology. Někdy jedná výhradně ve svém vlastním zájmu nepřesahujícím 1 % obyvatelstva, jindy najde spojence mezi 5 % nejbohatších, výjimečně možná 10 %. Pokud spojí své politické zájmy s lidmi až do 20 % obyvatelstva, jedná se o dost výrazné odstupňování. Téměř nikdy ale např. 19 % nejbohatších nejedná účinně proti 1 % těch na mocenském vrcholu.

To, co je viditelné ve veřejném prostoru, je výsledkem jejich vůle, respektive zájmů. Ale ještě zásadněji se podle nich řídí celý „rytmus společnosti“, velmi podstatně ovlivňují zaváděnou politiku a potažmo i kulturu země.

Že nebyla pro tento rok schválena daň z mimořádných zisků – která se jinak zdá jako kriticky nezbytná pro alespoň částečné pokrytí výdajů v době masivní společenské krize – je výsledkem ohnutí politiky dle zájmů nejbohatších a oligarchie. Významné části této oligarchie u nás i jinde také skrze svá média a své politiky blokují přechod na čistší energetiku, dopravu atd., protože to ohrožuje jejich fosilně provázaný byznys (v ČR se jedná např. o oligarchu Křetínského vlastnícího mj. média Blesk a Reflex, ČEZ či firmu Škoda, které mají podstatný vliv na kroky českého státu).

V ČR se s podzimem budou pořádat různé oslavné akce více či méně přímo přitakávající současné vládě. Je možné se podívat na propojení vládních stran a vládě nakloněných médií s oligarchickou vrstvou.

Andrej Babiš, jeden z oligarchů, tvoří nejiluzornější „opozici“ vůči prokazatelně oligarchicky propojeným stranám vlády. Vše doplňuje podnikavý polofašista Okamura, jehož socio-ekonomické preference se ubírají v podobném pravicovém směru jako u stran současné vlády. (Je úplným „excesem“, že SPD byla podpořena Václavem Klausem starším, zatímco nedávno chválil např. Skopečka z ODS?).

ČR ve skutečnosti potřebuje výraznou demokratizaci, kontrolu nadvlády oligarchie a přerozdělování majetku oproti současnému stavu, u něhož nelze tvrdit, že by byl slučitelný s demokracií.

Na těch, kteří teď kvůli karierismu či zbabělosti mlčí k těmto bezmála očividným trendům a místo toho oslavují, vymýšlejí vhodný „marketing“ čili umné lži, bude, aby zpytovali své svědomí a obyvatelům našeho státu vysvětlili, o co jim vlastně šlo.

(R 11. 9.) Desatero slušného občana pro krizový závěr roku ‘22

1. Najdi si někoho, kdo je ještě pod tebou a do toho kopej. Získáš tím přízeň u svých nadřízených a když budeš opravdu dobrý, oni to jistě ocení

2. Za všechno může Putin. To měj stále na paměti. Putin způsobil bytovou krizi v Praze, zašantročil bohatství v londýnské City a za Petra Fialu píše jeho blog.

3. U nás máme svobodu a ostatní mají nesvobodu. Pokud jsi celý život pracoval a tak tak se vyhneš pozlacené kose Exekutorky, buď pokorný. Trh pracuje tajemným způsobem.

4. Historie se opakuje. Na cokoli z historie ti padne zrak, to se může opakovat.

5. Život je radostná spoluúčast na zázraku Bytí! To je ta věta, která tě zatím nenapadla, abys ji pronesl směrem k bezdomovci, který chcípá jako pes nedaleko redakce Bakalova Respektu. A pamatuj: je to velké “Bytí”, ne bití či blití.

6. Věr v napřirozené síly a o těch poučuj ostatní. Jak asi dokážou, že ony neexistují?!

7. Čti Daniela Prokopa. Je to zodpovědný sociolog, ne nějaký marxista, co zabil Miladu Horákovou.

8. Věr bohatým, mají asi něco navíc oproti tobě.

9. Nikdy nepřepočítávej celkové bohatství společnosti na všechny její členy. Copak chceš, aby nějaký cikán měl stejně jako ty?!

10. Toto desatero sdílej s přáteli i nepřáteli, aby se vidělo, kdo je kdo.

(R 23. 10.) Kde jsou skutečné mocenské linie sporu v naší společnosti?

Přes rozšířenou iluzorní představu i aktivní snahu různých skupin jde v politice především o moc (a nikoli třeba o pravdu a lásku). Moc jedněch nad druhými, protože to je vepsáno do kapitalistického základu naší společnosti: je více než snadno doložitelné, že prostředky v rámci kapitalistického „soutěžení“ (jako by to byla nějaká hra) mohou být ty nejbrutálnější a že „poražení“ mají mnohem horší osud, než by odpovídalo nějakému sportovnímu klání a tím méně doprovodné ideologii „pravdy“, „lásky“ a podobně.

Klíčový pojem je zde kapitalismus. Jako způsob výroby – společenské reprodukce – i způsob rozdělování celkového bohatství společnosti. Tato banální definice je už sama o sobě problémem zvláště pro některé „liberální“ ideology a propagandisty, protože ti by rádi důvěřivějším lidem namluvili, že jde o „hodnoty“, popřípadě o „kulturu“, případně, že „mravnost je základem politiky“, jak si Václav Havel vypsal z Masaryka.

Jde-li deset lidí na výlet, často se jedná o přátele, kteří výlet plánovali spolu a je-li to třeba obtížnější výlet do hor, více či méně pečlivě si promysleli, jaké mají na tento výlet materiální zdroje, kdo jaké obstará a jak je budou sdílet. Nejsem si jist, zda by někdo šel na výlet s vědomím (či tušením), že některým členům skupiny připadne třeba tisíckrát více zdrojů nežli jemu. A přesto takto funguje naše česká společnost.

Majetek např. oligarchy Bakaly, který vlastní i podstatnou část českých médií, je ještě vícekrát nežli tisíckrát větší nežli majetek např. člověka pracujícího za minimální mzdu, která padá na obstarání nejzákladnějších životních potřeb, s ušetřenými drobnými na koupi Respektu (jednoho kusu). Tento člověk potom není na rozdíl od pana oligarchy Bakaly v pozici, aby si koupil všechny exempláře i s redakcí a navrch jako bonus Knihovnu Václava Havla za účelem získání „spojenců“ mezi českými mysliteli a vylepšení pověsti mezi poddaným obyvatelstvem, které má třeba jen 500 krát menší majetek nežli on.

Kdo vstoupí v této době do pražského metra, povšimne si tam reklam na novou knihu o Václavu Havlovi (blíží se listopad a to je havlovská sezóna) doprovozenou ilustracemi s podtitulem: „Václav Havel – mocný bezmocný“.

Ač by někteří lidé rádi zapověděli nacházet tam nějaký komický aspekt, je tam. Je i v samotné Havlově knize z doby před čtyřiceti lety, k níž odkazuje výše zmíněný podnikatelský záměr. Havlův banálně pragmatický a konformistický „zelinář“ jistě má komickou, resp. směšnou stránku, ale komická je i naivita a sociologická a ekonomická nepoučenost Havlovy stati. Avšak! Avšak ještě navíc v kombinaci s faktem, že Havel (jako částečně provokativní a opoziční gesto, nepochybně) podepsal v roce 1978 manifest „Sto let českého socialismu“, kde je naznačováno, že existuje i jiný socialismus, než jaký u nás praktikoval z moci tanků tehdejší establišment, s podporou různých zelinářů, populárních postav, redaktorů různých časopisů atd. A komické je to i v souvislosti s pozdějším Havlovým vývojem.

Za jakým účelem existuje česká společnost

Zásadní je výše zmíněný způsob společenské reprodukce. To znamená, v čí režii probíhá výroba nejprve těch nejzákladnějších věcí nutných pro holé přežití (a šířeji potom méně nezbytných věcí a dále třeba i informačních či propagandistických prostředků), jak jsou tito lidé kontrolovatelní a odvolatelní (!), jaké jsou rozdíly v reálném uplatňování práv mezi nimi a ostatními.

Česká zoligarchizovaná kapitalistická společnost rozhodně není dostatečně demokratická a právě zde tkví nejzásadnější mocenská linie sporu – která je tak podstatná, že je vynakládáno značné propagandistické a ideologické úsilí na to, aby nikomu nepřišla na mysl, popřípadě aby ji vnímal jako něco osudově nezměnitelného.

Jaké rozdíly v moci a majetku mezi lidmi dokážeme ospravedlnit? Může být někdo třikrát, pětkrát pilnější nežli někdo jiný? Desetkrát? Možná. Dvacetkrát či třicetkrát? Skoro určitě ne. Tisíckrát a více? Bakala.

Povědomí o tom, že náš společenský systém rozhodně není spravedlivý, racionálně a morálně ospravedlnitelný a jen velmi omezeně demokratický paradoxně může také nahrávat jeho udržení. Ve smyslu: když se tam náhodně či pomocí svinstvech dostal onen idiot (či idiotka), proč ne já. Zde se dostáváme k těm naopak méně zásadním liniím konfliktu v naší společnosti.

Mlžení o povaze naší společnosti

Vpravdě fantasmagorický název propagandistického sociálního „výzkumu“ Daniela Prokopa, Paulíny Tabery a kol. uveřejněný Českým rozhlasem v roce 2019, „Rozděleni svobodou“ (který byl dokonce oceněný novinářskou cenou, ale v době prokazatelného smršťování něčeho, co by šlo (povýtce) naznat „střední třída“, nafukuje tuto vrstvu do empiricky naprosto neudržitelných rozměrů), poskytuje jedno z vodítek pro překrouceně falešný spor.

Ostatně ke čtení doporučuje Daniela Prokopa i Mikuláš Minář z „Milionu chvilek pro demokracii“, jedna z nejvýznamnějších ideologických postav současné pravicové a oligarchické moci v ČR. Demonstrace jeho spolku 30. 10. 2022 vedle solidarity s Ukrajinou slibuje ukázat: „Že si demokratické hodnoty, které jsme si před více než třiceti lety vybojovali, vzít nenecháme. Že se nenecháme zastrašit. Že vám, stovkám tisíc dalších občanů, na demokracii záleží. Je na čase ukázat, že demokratů je v Česku víc než extremistů!”.

Třeba je v Česku nejvíce zelinářů – a teď pouze nevíme, zda je nazveme „extremisty“ či „demokraty“. Mdlá myšlenková úroveň a marketingovost „Milionu chvilek“ je ale myslím velmi reprezentativní i pro další falešné či druhořadé spory. Před loňskými parlamentními volbami naznačoval tento spolek, že s přetrvávající vládou oligarchy Babiše nám hrozí div ne „nesvoboda“ a „oligarchizace“, před kterou nás může zachránit jedině koalice pravicových stran, které jsou prokazatelně podporované oligarchy (viz např. HlídačStátu.cz a fandění hlavních médií).

Infantilní pojmy jako „debabišizace“ a „deagrofertizace“ dobyly část veřejné debaty a na ústech je měl jak planoucí (ale nepříliš poctivý) skaut Minář, tak Miroslav Kalousek, jehož strana byla utvořena stejnými oligarchickými penězi jako Respekt či Žena.cz. To, co bylo u Havla dáno ještě spíše nevědomostí, je nyní dáno cynickou propagandou: je lhostejné, jaká je skutečná společenská realita, jak naše společnost funguje (např. jaké jsou podobnosti se srovnatelnými společnostmi), co rozhoduje je, jaká propaganda se zrovna napere lidem do hlav.

Co se stane, když odmítneme Havla, Taberyho – a Bakalu?

Pakliže odmítneme tento nakonec sebedestruktivní přístup Havla, Prokopa, Mináře, Kalouska – a Bakaly (který má ale nejvíce peněz na bunkr či přesídlení na Mars), myslím, že se tím vlastně zákonitě řadíme na levici.

Je zde jistě ještě „alternativa“ ostatní pravice, té babišovské (která je pouze odvozená) a té konzervativnější až fašizující, kde si podává ruce „solidní“ Petr Fiala s italskými neofašisty či Alexandr Vondra bojuje proti přechodu na zelenou ekonomiku s pomocí Křetínského médií atd.

Úsilí o překonání či podstatné regulace kapitalistické společnosti jsou ve jménu rovnosti lidí je nutně levicové. Přes veškerou demagogii o „zastaralosti rozdělení na levici a pravici“, lze najít tuto klíčovou dělící linii. (Tato „středová“ či „nad levici a pravici povznesená“ demagogie je doménou lidí, kteří jsou alespoň minimálně poučeni o konsekvencích pravicové politiky, ale jejich zbabělost či nejobyčejnější karieristický oportunismus jim nedovoluje se přihlásit k levici; jedná se zde např. o Piráty, Jana Čižinského, Václava Lásku i část Zelených).

Pakliže se přihlásíme k této straně společenského konfliktu, zůstávají tyto možnosti: sociálně-demokratická reformistická politika (ne Blair, ne Schröder, ne Starmer) či revolučně socialistická politika marxistického střihu s takticko-pragmatickým přístupem ke státu, či anarchistického střihu s apriorním odmítnutím použití státu pro revoluci; a různé kombinace obého, respektive všeho zmíněného kromě neoliberálně kooptované pseudolevice à la Blair.

Falešné spory, aneb Čím levice nikdy neprorazí

Určitý druh povrchního feminismu (takový, který nechce chápat výhodnost jakékoli skupinové dominance pro konsolidaci kapitalistické moci) je jistě jedním z těchto pseudosporů. Jde-li o to, aby „ve vedoucích pozicích byly ženy“, tak je to nyní snad dosytosti splněno a splnili to neofašisté a neoliberálové: Liz Trussová se sice moc neohřála, ale před ní byla v čísle 10 Theresa Mayová, v Itálii nyní povládne neofašistka Meloniová, bigotní konzervativci v Polsku již měli svou Beatu Szydlovou, drsné neoliberální kůře Řecka nakonec formálně předsedala Angela Merkelová, francouzské fašisty rovněž vede žena a Markéta Pekarová Adamová se rovněž hlásí k ženskému genderu.

Spojencem protihomofobní agendy se z reklamních důvodů stal izraelský kolonialistický režim, duhovou vlajku si obálku dá i Bakalův Respekt, který se tak ostentativně solidarizuje s touto skupinou, ale co se týká např. běžných zaměstnanců, Respekt nikdy mnoho solidarity neměl.

Ruský fašistický ideolog Alexandr Dugin si hravě osvojil fráze o „rozpadu velkého narativu jediné pravdy“ a o „multipolární realitě“ a jakékoli zvěrstvo či zaostalost dokáže ospravedlnit slovy o tom, že „existuje zvláštní ruská pravda“. A tak by šlo pokračovat.

Je především dokázatelné, že existují témata i body politické agendy, které si hravě osvojí spojenci kapitalistické nadvlády a neospravedlnitelné společenské hierarchie. (Pro nezávislost Tibetu ostentativně plane jak italská neofašistka Meloniová, tak Miroslav Kalousek.)

Jde-li o mocenský souboj – a pro mě je např. klíčové, co se následně s mocí provádí – musí běžet o to, jak účinně oslabit a porazit nepřítele, který má protichůdný a nikoli jednoduše usmiřitelný zájem. Sociální postavemí a vztah k celkovému bohatství společnosti je zde zásadní. Z toho automaticky také vyplývá zájem levice na skutečném a pravdivém popisu společnosti a zájem pravice různých odstínů naopak na mlžení ohledně sociální skutečnosti, demagogii a lhaní (marketingu).

A jak to otestovat?

Žijeme v době sice nepříjemné (jak kdo), ale zároveň privilegované, co se týče poznání společnosti. Covidová pandemie odhalila částečně principy fungování naší společnosti (v dobrém i špatném), ještě radikálněji to dělá akutní fáze kapitalistické krize a středně velký otevřený vojenský konflikt jako vyjádření mnohem větších geopolitických konfliktů globálního kapitalismu.

Snadno se ukazuje, že včerejší lži jsou odhaleny dnešní realitou. Takže že některá vzletná hesla vlastně nikdy neplatila. Při prosáknutí informací se ukazuje, kdo na současné krizi dokáže hezky vydělat.

Toto je však stále spíše pasivní pozorování. Alternativou je pustit se do činnosti, akce, praxe a sledovat, co se stane.

Psal jsem v předchozím textu o odborářské demonstraci 8. 10. na Václavském náměstí jako příležitosti pro toto praktické testování reakce druhé strany. Bohužel byla velmi malá na to, aby vládnoucí třídu skutečně znepokojila, ale prohlédnutím českých zoligarchizovaných médií lze získat poznatky o tom, že existuje značný zájem vládnoucí třídy a jejích „asistentů“ na diskreditaci odborů.

Dále bude možné sledovat, jak různé složky oligarchického tisku – do kterého píší a mají přednostní přístup ti, co si dnes říkají „demokraté“ (ve skutečnosti pravice) – budou reagovat na demonstrace různého typu do budoucna, jak budou reagovat na organizování zaměstnanců a stávky či jak otevřeně budou psát a mluvit o plánech na poválečnou obnovu Ukrajiny.

Jsou-li mé vývody správné, použije vládnoucí třída i aspirující pravice do budoucna klasický nástroj nacionalismu, ale zároveň výše naznačené pseudospory. U kandidátky oligarchické koalice Spolu, Danuše Nerudové, se bude zdůrazňovat, že je to žena (což se „kupodivu“ nezdůrazňovalo u Anny Šabatové kandidující v pražských volbách) a budou využívána také její „levicová mimikry“ a „sociálně citlivé tóny“ – ačkoli je možné si dohledat její reakci na požadavky odborů, kde se rázně vymezila proti „socialismu“.

(R 8. 11.) Kdopak je vlastně Petr Fiala z ODS – soudě dle jeho blogu (1. část)

Petr Fiala, který to v životě dotáhl až k setkání s Liz Trussovou, má svůj blog na Aktuálně.cz oligarchy Bakaly. Zkoušel jsem se na tento blog přihlásit z různých zařízení a nezdá se, že by byl pro drtivou většinu obyvatel a žurnalistů tajný, přesto jako by byl. Nikdy nikde nebývá slýchat, v jakémže myšlenkovém světě žije Petr Fiala, ačkoli získal v našem státě profesorský titul a sám sebe líčí jako „racionálního člověka proti populismu“ apod. Není těžké si domyslet, že to je z důvodu, že

a) většina českých médií je oligarchizována a tito oligarchové mají velmi blízko k ODS (vysoké sponzorské dary dostala např. od oligarchy Bakaly či Valenty, u oligarchy Křetínského jde pak o rozsáhlou spolupráci),

b) že propagandisté v těchto médiích si uvědomují, že reakční, neoliberální a bigotní postoje Petra Fialy neladí s marketingem, podle nějž se jedná o „demokrata“ mnohem „demokratičtějšího“ nežli Andrej Babiš či jeho kamarád Viktor Orbán.

Já si však dovolím být nehorázný a prolomit české tabu plné „noblesy“ a „pokory“ tím, že budu přímo a obsáhle citovat vlastní slova Petra Fialy.

Pojďme na to! Na vlastním blogu Petra Fialy (celé texty jsou snadno dohledatelné dle odkazů zde) se namanou například takovéto formulace:

„Trump prohrál sám se sebou. Má viditelné úspěchy a velmi silné – ekonomické, zahraničně politické, stál jasně na straně etické konzervativní agendy (proti potratům, ideologii genderu, klimaaktivismu, korektnosti), změnil složení Nejvyššího soudu apod. Dokázal mobilizovat svoje voliče, ale taky svoje odpůrce. Rozdíl mezi vítězstvím a prohrou v rozdělené americké společnosti způsobil Trumpův populistický a nenávistný narcisismus. Ten se ukázal taky jako slabina v boji s koronavirem. Trumpova problematická osobnost negativně přebila velmi úspěšnou konzervativní agendu a prokazatelné výsledky.“

Málokdo bude pochybovat o nenávistném narcismu Donalda Trumpa. Nicméně Petr Fiala zde říká také něco jiného: dokáže leccos ocenit na Trumpově „úspěšné konzervativní agendě“. Jde-li o zákaz potratů – což není nic jiného než nenávistný sadismus a pokus často, ale ne výhradně, zapšklých dědků ovládat druhé skrze neúprosnou regulaci sexuality a nihilistická škodolibost – vymlouvá se katolík Petr Fiala na své „hodnoty“.

„Klimaaktivismus“ je podle Petra Fialy také špatný a tedy Trump je spojencem v boji proti něčemu evidentně škodlivému. Těžko říct, kdo všechno v myšlení Petra Fialy spadá do této skupiny. Lze si domýšlet, že postoj bude podobný jako například u Alexandra Vondry, který jednak v minulosti do Prahy zval fašistického Trumpova ideologa Steva Bannona a např. se objevil na obálce Reflexu – a je jistě naprostá shoda náhod, že ten patří oligarchovi Křetínskému, který podniká ve fosilním byznysu – s velkým titulkem „Zelená bída“. Lze poměrně dobře dokázat, že řada politickým stran v Evropě je fosilním, automobilovým a jiným znečišťujícím byznysem uplácena, aby brojila i proti tak zředěné politice, jakou představuje Green Deal, popřípadě některé strany jdou dopředu naruku velkému byznysu, protože se zde jedná o princip: kapitalisté nesmějí začít být regulováni, protože na nich stojí i naše moc. ODS je jednou z takových stran.

„Podařilo se mu dobře plnit volební sliby. Americká ekonomika do koronaviru rostla, snížil daně, zjednodušoval byrokracii, stimuloval vznik pracovních míst. Postavil hráz Číně a tlačil ji k férovým obchodním praktikám a k respektu k duševnímu vlastnictví a pravidlům hry. Vypověděl nebezpečnou dohodu s Íránem, přesunul velvyslanectví do Jeruzaléma, přiměl arabské země k historickému uznání Izraele. Navzdory pochybnostem neustupoval Rusku, spíše naopak. Začal se znovu zajímat o střední Evropu, odkud Obamova administrativa vycouvala. Udělal, co řekl, ve vztahu k OSN, ke klimatickým dohodám apod. Neposlal americké vojáky do další války. Možná tím vším své voliče až překvapoval, ale se svým týmem plnil sliby a jeho reálná politika byla účinná.“

Řeč je stále o Trumpovi. Dohoda s Íránem byla „nebezpečná“. Snad by prof. Fiala byl schopen sdělit přesné důvody. O hlavním spojenci USA v tomto regionu hned po Izraeli, Saúdské Arábii, kde se Trump na návštěvě choval podobně servilně jako v Izraeli (a vůbec ne nenávistně), Petr Fiala nemluví. Přes teokratický režim je Írán pokrokovější a demokratičtější zemí nežli Saúdská Arábie, ale hrozí mít přílišný vliv v regionu, takže je americkými sankcemi zkoušeno ho izolovat a oslabit (nutno říci, že to funguje na úkor íránského obyvatelstva, ale ne na úkor posílení íránského spojenectví s Ruskem).

Trump „udělal to, co slíbil“ v otázce klimatu. To znamená, že v nejmocnější zemi světa rozhodl o tom, že klimatické změny se prostě na několik let, ve své akutní fázi, nebudou řešit. Přesunutí velvyslanectví do Jeruzaléma má své kritiky i v amaerickém establišmentu, mainstreamu a je srovnatelné s ruskou anexí Donbasu.

Trump bezprecedentně snížil daně nejbohatším a už tak silně oligarchizované americké společnosti tento trend ještě posílil. Jako téměř všichni reprezentanti fašizující pravice ale brojil proti „elitám“ a „establišmentu“ (jehož je sám členem), aby získal i již po několik desetiletí chudnoucí americkou tzv. „střední třídu“.

Takže Donald Trump je vcelku blízký Petru Fialovi.

Pojďme dále a teď již stručněji.

(pokračování příště)

(R 8. 11.) Kdopak je vlastně Petr Fiala z ODS – soudě dle jeho blogu (2. část)

V minulé části jsme rozebrali na základě obsáhlých citátů z vlastního blogu premiéra Petra Fialy, jaký je jeho vztah k Donaldu Trumpovi a jeho politice. To může být zajímavé z hlediska nyní obvyklé propagandy, podle které má k pólu Trump a Orbán jednoznačně blízko Andrej Babiš, ale Petr Fiala je prý pojistkou opaku.

Pokračujme nyní v naší subverzi, jež je tak perfidní, že cituje z vlastního premiérova blogu!

„Proto chceme hned v prvních týdnech zastavit zadlužování naší země a následně nastavit rozpočtová pravidla i pro další roky. Součástí těchto připravených opatření bude i zákon o rozpočtové odpovědnosti a o daňové brzdě. Věřím, že to pomůže omezit populistické rozhazování veřejných peněz i pro další léta a další vlády.“

Výše citované je aktuální v těchto dnech a měsících na závěr letoška, pochází ale ze srpna loňského roku. „Rozpočtová odpovědnost“ a „daňová brzda“. První je neoliberální šibolet, který nebyl vyplněn – to ale ani spíš není jeho účel a můžeme říkat, že je to z důvodu výjimečných okolností propuknutí války na Ukrajině. Druhé je neoliberální přitvrzení politiky ve prospěch kapitalistické třídy, které tato vláda skutečně realizuje.

„Dluhová brzda“, jak dále pan prof. Fiala vysvětluje v deníku Forum24 propagandisty Tomáše Klvani a údajně „demokratického“ novináře Pavla Šafra, odkud je blogový post přezvat, má spočívat v tom, že vláda se zaváže nikdy nezvýšit daňovou zátěž nad určitý celkový objem, takže zvýší-li někde někomu daně, jinde je sníží. V tomto opatření, popřípadě v jeho propagování se skrývají dva aspekty.

Na jedné straně jsme u oblíbené dichotomie pana Fialy mezi „rozumností“ a „populismem“, kdy sami čtenáři mohou rozhodnout, čemu mají různé „daňové brzdy“ blíže; je to vlastně dobře srovnatelné s demagogií např. republikánské strany v USA, která mluví o snížení daní, které si přivlastňuje „zlá“ centrální vláda, kdy jde především o největší poměrnou výhodnost pro nejbohatší, zatímco tzv. „střední třídě“ (v USA těsně nad hranicí chudoby) se třeba marginálně přímé daně sníží, ale v důsledky politiky podvyživování státu vzrostou jiné životní náklady. Toto je demagogie a dejme tomu „populismus“ (ve smyslu oblafnutí obyvatelstva), ale u nás takovýto program zastává člověk, který je sám sebou a některými spojenci líčen jako rytíř „rozumnosti“ proti temným silám populismu.

Druhý aspekt je typicky neoliberální: menší celkový výběr daní vede k podvýživě státu, který – coby mnohdy velmi nedokonalá, ale na rozdíl od soukromých firem alespoň formálně demokratická instituce – pak není schopen zasahovat do chodu společnosti, jeho podvyživené resorty jsou potom privatizovány. (Takto to vidíme např. nyní v ČR u zdravotnictví: to je nejdříve podfinancováno a potom připravena jeho plíživá pritivatizace skrze „nadstandard“ a jiné triky, z čehož má profit jak oligarcha Babiš vlastnící i zdravotnický byznys, tak další oligarchové spojení se současnou vládou.) Jako poznámku směrem k jinému textu a úvaze je třeba podotknout, že takovéto neoliberální projekty (které jsou pochopitelně šité na míru vládnoucí oligarchii, jež si vodí své politické strany) jsou málokdy realizovány v „čisté“ formě, zpravidla se zjistí, že je přece jen potřeba nějaké daně vybírat, a co není vybráno přímým zdanění, je potom kompenzováno tzv. „nepřímými“ daněmi, např. DPH, což je silně regresivní daň (jako opak progrese), kterou ve stejné míře platí pan Křetínský jako pan Minář, resp. pan Křetínský je od ní při svých obchodech mnohdy osvobozen.

„Můj nejoblíbenější americký prezident Ronald Reagan byl zvolen v 69 letech.“

Toto je krátký citát, ale také cosi vypovídá o Petru Fialovi. Jelikož je profesor politologie, má patrně znalosti o Reaganovi přesahující žurnalistická hesla o tom, že „porazil Sovětský svaz“ apod. Z amerických prezidentů je možné si vybrat třeba F. D. Roosevelta, který pomohl porazit Hitlera, případně Lyndona B. Johnsona, který chtěl aktualizovat a rozšířit vzdělávací, desegregační a sociálně podpůrné programy staršího „New Dealu“, popřípadě je možné být trochu alibistický a vztáhnout se k dávno minulému Georgi Washingtonovi. Náš premiér si ale volí Ronalda Reagana.

Ten de facto začal svou politickou kariéru coby práskač (což je ironie, povážíme-li jeho oblibu u horlivých českých antikomunistů) před mccarthyovským „Výborem pro neamerické aktivity“, kde kromě sovětských špionů byli „odhalováni“ levicoví umělci jako Charlie Chaplin či Bertolt Brecht. V USA se na pouhém nejstupidnějším omílání několika antikomunistických frází dala udělat (zčásti podobně jako u nás) slušná kariéra, která nakonec druhořadého (možná i proto ta horlivost!) herce Reagana vynesla do prezidentského křesla. Tento spíše prostý člověk ale nenastupoval do úřadu za sebe.

S jeho zvolením byly jednak poprvé masově mobilizovány hlasy amerických křesťanských fundamentalistů a fanatiků, kteří dříve často nechodili volit, a zároveň spolu s ním nastoupila garnitura tzv. „neokonzervativců“ – lidí blízkých fašizujícím pozicím v sociální a kulturní sféře, ofenzivně imperialistických v mezinárodních vztazích a často zkrátka placených velkými korporacemi, kteří se potom znovu objevili za George Bushe ml., jako Paul Wolfowitz, Richard Pearl, Dick Cheney atd.

Pro neoliberalismus se zde tedy vytvářelo politické spojenctví kapitalistických vlastníků a jejich pomocných vrstev s lidmi i z nejnižších vrstev (u nás by dnes byli označeni jako „dezoláti“). V USA to šlo skrze náboženské vymývání mozků a fanatismus, zostřený antikomunismus (po éře détante), nacionalismus a propagandu směrem k nižším vrstvám právě ve smyslu „svobody“ lidí jinak podmiňovaných státními programy od tohoto „zlého“ státu, jejich „aspirace“ atd. Což se vše potom slévá do velkého „pyramidového schématu“ (hry na většího blbce), kdy horlivost a urputná soutěživost širokých vrstev bez statistické naděje na úspěch je využita pro roztočení mechanismu, z nějž profituje úzká skupina lidí nahoře – což se v této infantilní hře částečně přiznává, ale slibuje se, že bohatství má potom nějak mysteriózně „prokapat“ zase dolů k oněm důvěřivým (tzv. trickle-down effect). Např. česká kuponová privatizace a vůbec kapitalistická indoktrinace je založena na těchto iluzích a demagogii.

Reagan sám jako dosti prostá osoba je veledůležitou – pro humanisty snad negativně! – osobou, která označuje dokonaný přechod k „neoliberalismu“ se všemi jeho regresivními dopady. Přechod k éře, ve které se stále nacházíme, byť v rámci různých „hybridů“ a kompromisů, na jejímž „oficiálním“ počátku stojí po boku Reagana za oceánem neméně reakční a regresivní Margaret Thatcherová, přičemž „testovací fáze“ proběhla dříve v podmínkách fašismu za Pinocheta v Chile a vojenské junty v Argentině, to jest na „zadním dvorku Ameriky“ – jakési Ukrajiny USA. Petr Fiala ještě musí dovysvělit, jak to myslí, když vedle Reagana staví jako svůj vzor Masaryka.

„Byrokracie dusí podnikatele a oslabuje svobodu. Babišovi to vyhovuje.“

Tato citace je převzatá z celého nadpisu článku, který se týká především EET. To je jedno z hlavních témat současné oligarchické vlády, kterým se oslovuje jiná skupina obyvatelstva, než jakou oligarcha Babiš oslovoval při zavedení EET. Zůstává zde tedy k posouzení věcný obsah „elektronické evidence tržeb“, kdy se přes kampaň v českém oligarchickém tisku (který je většinově nakloněný současné vládě, jak lze dobře doložit) zdá, že na evidování toků peněz za účelem jejich realistického zdanění nemusí být vše špatné.

Česká republika není jediná země v Evropě, kde byl tento systém zaveden, a ačkoli informace ze systému mohou sloužit oligarchovi Babišovi (jako všem ostatním oligarchům, o čemž se spíše takticky mlčí), tak zde jsou také pro stát, který získává realistickou a transparentní představu o ekonomice, od které se může odrazit při své ideálně co nejdemokratičtější komunikaci s občany. Zdá se tedy, že v otázce EET jde ve skutečnosti o dvě věci: volební hlasy těch částí obyvatelstva, které si myslejí, že ještě mají v „podnikatelském boji“ co získat (jako by si tykali s Tykačem, i když jsou nejnižšími podnikatelskými pěšáky, z čehož právě Tykač profituje) a za druhé o neméně důležitý symbolický aspekt či precedent, kdy v určitém módu kapitalistické politiky vyznávané současnou vládou jde o to, aby se celková představa společnosti, především na straně poddaných, stala neprůhlednou, iracionální, založenou na snadno demagogicky ovlivnitelné emocionalitě a fikcích. (K tomu dvě poznámky: důvěříví lidé by se mohli ptát, zda otázka EET někdy projde hlavami Pirátů, kteří jsou údajně pro „transparentnost“, anebo zda se pouze zabývají „slušností“, jak byl jejich reklamní slogan. K této otázce iracionalizace a zamlžování pak také odkazuje např. první text na blogu a jiné, kde se jí věnuji na poli sociologie, např. při kritice propagandistického pseudovýzkumu Daniela Prokopa a kol. Rozděleni svobodou.)

Pakliže by tedy člověk přijal infantilní dichotomii prof. Fialy (a mnohých spojenců v českém oligarchickém tisku) mezi „rozumností“ a „populismem“, téměř by se mohlo zdát, že brojení proti EET je „populismus“ určený směrem k menším podnikatelům, kteří si slibují, že drobnými (i většími) podvody „se vypracují“ a z šera černé ekonomiky se pozvednou až na vrchol, kde jim Daniel Křetínský s Petrem Fialou potřesou rukou a řeknou: „Blahopřeji!“.

A „velcí hráči“ samozřejmě mají velmi dobrý přehled o trhu, akorát jej nezveřejňují.

„Demokratická strana v USA dnes prosazuje silně levicovou agendu, ze směrů kolem Sanderse nebo mladých demokratů typu Alexandrie Ocasie-Cortézové jde při znalosti dějin levice strach. Neomarxistické postoje zahalené do různých bohulibě znějících agend vyvolávají obavy, kulturní válka se ostatně již vede. Obamova administrativa, jejíž byl Biden součástí, ukázala schopnost rozbíjet společnost a současně oslabovat USA a tedy i západní civilizaci. To všechno je pravda. Ale pravda taky je, že pokud teď nezískají demokraté většinu v Senátu, tak budou muset dělat kompromisy. A pravda taky je, že Biden je na to zvyklý a patří k umírněnému křídlu demokratů. Není to politicky nepopsaný list, nebo někdo jako Jiří Drahoš a podobné nesmysly, které se psaly u nás. Je to veterán americké politiky, v Senátu od roku 1972 (!), pak viceprezident, zkušený politik z nejvyšších pater, který ví, co dělat a taky, kdy se musí domluvit. V tom je určitá naděje. S Bidenem hluboce názorově nesouhlasím, ale není jediný důvod, proč bychom měli někoho s jeho tragickými životními zkušenostmi, vytrvalostí a politickými úspěchy, podceňovat nebo zesměšňovat. A ještě jedna věc: je mi líto, že končí viceprezident Pence, nevím, co přesně čekat od K. Harrisové, i když nepatří přímo k levému křídlu Demokratů, tak podle hlasování v Senátu bývá označována za „nejliberálnější“ senátorku.“

Zazní zde slovo „neomarxisté“. Nikdo příliš neví, co to je (prof. Fiala jistě nemá namysli jen Horkheimera s Adornem), ale je to cosi děsivého (možná jako „žido-bolševické spiknutí“, což je tedy termín, který se dnes příliš nepoužívá).

Podívá-li se člověk na reálné návrhy křídla kolem Bernieho Sanderse a A. Ocasio Cortézové, zjistí, že je to dosti mainstreamová sociálně demokratická politika (či pouze na úrovni starších amerických politik „New Dealu“ a jeho pozdějších aktualizací), která zastává reálnější daňovou progresi, veřejné zdravotnictví (které samozřejmě placení demagogové v amerických korporátních médiích označují za div ne „komunistickou hrozbu“), vyšší minimální mzdy (je možné si zjistit, jak masivní je v USA sektor tzv. „pracující chudoby“), některé přehodnocení mezinárodních vztahů (např. oslabení fanaticky proizraelské pozice) atd.

I z hlediska výše citovaných pasáží je pochopitelné, že „rozumný“ pan prof. Fiala bude proti politice, která by mohla USA nasměrovat byť jen civilizovanějším směrem některých evropských zemí, které měly silnější sociálně-demokratickou politiku.

Prezidenta Bidena správně nespatřuje jako „hrozbu“, protože ten opět potvrdil vlastně jeden z mála „železných zákonů“ politologie, dle kterého americké volby vyhraje ten, kdo do nich investuje více peněz. Wall Street, ostatní finanční průmysl, průmysl zbrojní, dopravní, medicínsky komerční atd. se svou většinou postavil za Bidena proti Trumpovi – na němž jednak dokáže Petr Fiala mnohé ocenit, jak je demonstrováno na jeho vlastních citátech v první části, a který také sice může svou již fašizující politikou být výhodný pro vládnoucí kapitalistickou třídu, jež občas potřebuje „pevnější ruku“, ale zároveň má ráda období „klidu“.

To ostatní jsou kulturní války, kterých se přední zástupci „neomarxistického“ (ve skutečnosti slabě sociálně demokratického) křídla demokratů vlastně příliš neúčastní. Určitá hysterizující pseudolevice, která se do noci bude bavit především o svých vlastních střednotřídních pocitech a dojmech, se zde stává (zdánlivě) paradoxním spojencem různých profesorů Fialů, kteří se potom mohou rozhořčit, že se jim hroutí „západní civilizace“.

—

Relativně obšírně jsme citovali a ještě obšírněji komentovali. Je tím snad přiblíženo, co se odehrává v hlavě našeho českého premiéra (nejde-li tedy o nějaké zvláštní mediální taktizování) a člověka, který je též jedním z nejmlaději jmenovaných profesorů, a lze pouze poukázat dále na jeho blog k podrobnějšímu prostudování.

Ani to ale ještě není dostatečné ke zodpovězení otázky „Kdo je Petr Fiala?“, neboť lidé žijí nakonec v činech a ne slovech, pročež se příště budeme věnovat i činům pana Fialy.

(R 1. 11.) Kolik teď stojí na burze antikomunismus?

Byl jsem včera v kavárně, kde mi mladý obsluhující sdělil, že heslo na wi-fi je “smrt komunismu”. Na můj pobavený úsměv dodal, že to je přesvědčení všech u nich v kavárně. Sdělil jsem mu, že je to přesvědčení hlupáků, které stojí 3,50 Kč (nakonec jsem mu to neúčtoval).

Antikomunismus je i po 30 letech (příznak krize, přátelé) velmi v kurzu, je to jeden z pilířů českého kapitalistického režimu. Myslím, že se dělí do dvou aspektů (protože úspěšné propagandistické koncepty mají charakter “hybridu”; je to “hybridní” boj, který vládnoucí třída vede proti svému poddanému obyvatelstvu) a tedy existuje současně:

1) jako demagogie vůči celé levici, jejíž potenciální hrozba je samozřejmě ohrožením nekontrolované moci vlastníků, oligarchů i jejich nižších poskoků mezi žurnalisty, politiky atd. A

2) jako (domnělý) karierní výtah do vyšších pater společnosti. Zde se jedná o silně iluzorní účinnost z hlediska praktických výsledků: zdá se, že spousta lidí, když například vidí Markétu Pekarovou Adamovou v tričku s Havlem (které se právě nosí na střídačku s nějakým antikomunistickým motivem), si myslí, že by to mohlo fungovat i naopak. Že když si navléknou tričko s Havlem – nebo ucintnou nějaký citátek – otevřou se jim komnaty pravicového bohatství, někdo tam nahoře si jich všimne, budou přizváni…

Joseph Goebbels, markeťák a vůdce staršího německého hnutí “občanské společnosti”, lhal o své historii v první světové válce (kdy nemohl být pro kulhavost nasazen) podobně jako mnozí dnes retrospektivně lítě bojují proti “totalitě”, ačkoli se tehdy buď chovali zbaběle, anebo, jsou-li mladší, se chovají zbaběle dnes. Nicméně ostentativní posedlost první válkou byla podobným tmelem německé “aspirující střední třídy” jako je dnes antikomunismus.

Do celého tohoto fluida a společenského podhoubí antikomunismu přichází například taková Kateřina Tučková, literární podnikatelka, která se rezolutně vymezí proti dávno mrtvému systému útlaku.

Antikomunismu je byznys. Tvoří celý systém zaměstnání, zisku, se zdánlivě humanistickým rozměrem.

Musím se ale zeptat: cožpak nevadí našim chrabrým antikomunistům, že vlastně stimulují poptávku v keynesiánském sociálně-demokratickém uzavřeném systému, o němž jim jejich nadřízení, vyšší antikomunističtí politrukové, vysvětlí, že to je vlastně to samé jako Stalin?

(R 18. 11.) Hodnotáři se o 17. listopadu vyblbli – a nyní může být na pražském magistrátu uskutečněno pravicové svinstvo

Praha je zdaleka nejbohatší region České republiky. S nejvyšší koncentrací lidí, kteří patří do české vládnoucí třídy. Narozdíl např. od amerických měst se vnitřní Praha nestala místem, jež by opustily bohaté vrstvy a byly zde nahrazeny chudinou. Proto je např. nejbohatší městská část, Praha 1, kde se v minulosti obohacovali lidé jako Lomecký z TOP 09, Hejma ze STANu atd., předmětem lukrativních výdělků a občasných zdvižených prstů (o kradení a profitérství politiků na Praze 1 se všeobecně ví).

Po oslavení 17. listopadu je poměrně zřejmé, že ideologie české vládnoucí třídy se dostává místy do poměrně hluboké krize, rozhodně není schopná vystoupit ze svého myšlenkového kolovrátku a reagovat na nový rychlý vývoj roku 2022. Oligarchická média a oligarchické politické strany si z větší části nevědí rady se studentskými klimaprotesty, kde zaznívají i požadavky na překonání kapitalismu, se směšnou setrvačností se například také minuly s některými apely USA jdoucími směrem deeskalace konfliktu na Ukrajině.

Poněkud překvapivě zazněla jednoznačná kritika ODS a jejích pražských reprezentantů od médií oligarchy Bakaly, který je historicky mnohamilionovým sponzorem této pravicové strany české vládnoucí třídy. Taktizování např. Respektu za účelem umytí rukou a udržení mladého publika k pravicové indoktrinaci je ale z hlediska současné české moci stále menšinovým přístupem.

Jaké odměny připadnou skautovi Jendovi Čižinskému?

V roce 2018 jsem pomáhal s kampaní strany Praha sobě, se sběrem podpisů, propagací. Následně jsem byl velmi rád za to, že strana se stala součástí vládnoucí magistrátní koalice spolu s Piráty, u nichž tehdy ještě nebylo zřejmé, nakolik je to pravicově-neoliberální a karieristická strana.

Coby demokratický socialista jsem nebyl s Prahou sobě ztotožněn nijak cele, měl jsem obavy z politických projevů katolicismu Jana Čižinského, věděl jsem, že ve straně mají vliv lidé, kteří patří k české bužoazii a ještě včera neviděli nic moc špatného na TOP 09, ale z hlediska pražské pravicové nadvlády se mi Praha sobě skrze některé konkrétní kroky jevila jako docela výrazný pokrok (právě i ve spojitosti s Piráty, o nichž jsem měl iluze, že by se mohli stát anti-neoliberální stranou sociálně-demokratického typu).

Nyní máme takový volební výsledek, jaký máme, a zkušenost s vládou Pirátů, Prahy sobě a neoliberálních oligarchických stran dříve sdružených v uskupení Spojené síly pro Prahy. Hlavní strana české vládnoucí třídy, ODS, je nyní dalece určující vládní stranou a vítězem voleb v Praze, do nichž byly investovány značné obnosy peněz. Pseudoopozici na celostátní úrovni tvoří oligarchické ANO a strana podnikavých pravicových polofašistů SPD.

Dle chování a veřejné komunikace Prahy sobě lze konstatovat dva určující aspekty současné reorganizace moci:

1) PS opakovaně mluví – zcela v duchu propagandy před parlamentními volbami – o „demokratických stranách“, k nimž se údajně řadí takové strany jako ODS a TOP 09, ale neřadí se k nim strana ANO (a SPD). Tato ideologie byla velmi vlivná právě při mobilizování volební podpory pro současnou neoliberálně-oligarchickou ceslostátní vládní koalici a jelikož je do ní nadále silně investováno pro udržení moci podstatných frakcí české vládnoucí třídy, je tak nezmizí. Že se na tuto ideologii ale odvolává Čižinský značí, že a) ji používá jako nátlakový prostředek proti případné oligarchické koalici ODS +ANO; b) usiluje o vlastní posty a funkce a je ochoten rozmělnit svou (deklarovanou) opozici proti ODS, která je rovněž v silné deklarativní a patrně i reálné opozici proti PS, neboť Čižinského strana do určité míry ohrožuje a kritizovala její způsob dobývání z

finančního profitu z politiky.

2) Politika je u nás (z hlediska sociální stratifikace a odměn) příležitostí k obohacení a sociálnímu vzestupu ve společnosti, způsobem obživy. Jako bývalý učitel a skaut Jan Čižinský v politice rozhodně nechudne, jako v ní nechudnou mnozí jiní z jeho strany i stran jiných. Jedna věc jsou oficiální a dohledatelné platy, věc druhá jsou úplatky, protislužby, politické trafiky, o nichž se vždy znovu dovídáme se zcela železnou pravidelností. Zároveň je politika převodovou pákou dle své moci odstupňovaných vlastníků a z definice věci nejvíce kapitalistické vládnoucí třídy (o čemž se opět s železnou spolehlivostí dovídáme v případě četných developerských projektů v Praze, okolo Dopravního podniku hl. m. Prahy, zakázek na výbavu zastávek, reklamy, pronájmu a prodeje městského majetku, energií, inženýrských sítí, turismu a mnohého dalšího).

Jsou-li výše sepsané aspekty opravdu závažné a určující, je potom i vysoce pravděpodobné, že

1) Jsou zde četné zákulisní, nepublikované požadavky a dohody, které v nynější situaci buďto mají neutralizovat bývalou kritičnost PS vůči pražským oligarchickým stranám a Čižinského stranu integrovat do oligarchické koalice ODS + Piráti + TOP 09 + KDU-ČSL + STAN + PS , anebo zatlačit na Piráty, aby relativně záhy porušili tzv. “Alianci pro stabilitu”, odkopli PS a vytvořili oligarchickou koalici na vládním půsorysu.

2) Strana Praha sobě je v pokušení udělat v zájmu vlastního finančního profitu svých členů nejpříkřejší kompromisy se svou dosud deklarovanou politikou a především ODS jako nejmajetnější straně slíbit, že “nebude zlobit”.

Třetí možnost: české ideologické zemětřesení a příležitost pro čestné skauty

Oproti dvěma líčeným konstelacím (Spolu + Piráti + STAN, nebo to samé + PS)je zde varianta oligarchické vlády ODS + ANO (+ STAN), buďto jako přímé spoluvládnutí, anebo menšinová vláda tolerovaná ANO.

Tato varianta může nastat buďto při aktivním rozhodnutí zástupců ODS a ANO (a STANu), nebo při odmítnutí dohody s oligarchickou ODS a STANem ze strany Pirátů a Prahy sobě.

Jsem přesvědčen, že právě toto řešení je jediné čestné z hlediska deklarací Prahy sobě, avšak i Pirátů!, o tom, že se, jak to oni formulují, nechtějí podílet na politice s různými „kmotry“, „šíbry“, popřípadě namočenými a stíhanými lidmi jako Pospíšil z TOP 09, Wolf od lidovců a různými lidmi z ODS a rovněž, že chtějí vykonávat cosi jako „progresivní politiku“ omezování počtu aut ve městě, skutečné regulace developerských projektů, sociálně únosného bydlení atd., kterýmžto více či méně mlhavým příslibem nepochybně také sbírali volební podporu.

Přímá či nepřímá koalice ODS (jako stále výrazně nejsilnější strany české oligarchie mimo Babiše a spřízněné oligarchy) a ANO by ovšem znamenala dosti výrazný otřes jednoho z piliřů ideologie a demagogie ve propsěch současné vlády: totiž, že vládnou „demokraté“ proti „nedemokratům“. Já myslím, že údajně čestný skaut Jan Čižinský může – aby zůstal alespoň trochu důvěryhodný a konzsitentní – udělat jedině to, že deklaruje odchod do opozice; a Piráty nechá, aby mohli učinit stejné rozhodnutí.

Co je poměrně značným otřesem pro české ideologické fikce a propagandu, je pouhým pšouknutím z hlediska budoucích společenských otřesů okolo klimatických změn, masivní technologické nezaměstnanosti v důsledku automatizace, poklesu životní úrovně většiny obyvatelstva atd., v kteréžto situaci bude stále jasnější rozdíl mezi levicovým a pravicovým pólem moci a pravicově konformní hra na „středovost“ bude stále falešnější.

Odměna pro ty, co dočetli až sem: poznámka k nadpisu a šmytec!

Název celého textu je vědomě kousavě-ironický, protože stačí se podívat, kdo všechno dnes bez uzardění (a přemýšlení) mluví o „hodnotách“, aby se člověku udělalo špatně.

Že jsem pro demokracii, rovnost, humanistické zásady, kulturní pozvednutí atd. mohu dokázat součtem svého jednání, povýtce snad kritickými intervencemi. Nijak, ale opravdu nikterak, se to nedokazuje tím, že o tom plkám, ba co hůře, poučuju o tom ostatní, abych jimi mohl pohrdat.

Je poměrně snadno demonstrovatelné, že současné vzletné moralistní fráze o „hodnotách“, jak je používá dalece oligarchicky konformní Milion chvilek pro demokracii, oligarchicky vedení novináři a idelogové atd. slouží k zachování moci vládnoucí třídy a jejích poskoků za objektivní situace takových nerovností v české společnosti, které nejsou racionálně ani morálně ospravedlnitelné.

Proto lidé, kteří to s „hodnotami“ myslejí vážně, si musejí trochu lámat hlavičku (odkaz na Kantovy Základy metafyziky mravů).

(R 17. 11.) Nemohly by za nás místo českých indoktrinátorů vzpomínat stroje?

Náš systém, v němž žijeme, má své hlavní příjemce výhod. Jmenují se například Komárek, Vítek, Křetínský, Sekyra, Bakala… a na majetek, kterým disponují, je možné se podívat např. zde.

Dále existují sekundární příjemci výhod, jako vlastníci druhé kategorie: multimilonáři s majetkem dejme tomu do jedné miliardy korun. Potom různé jejich pomocné složky, jako za jejich zájmy se zaslouživší politici, šéfredaktoři jejich oligarchických médií, možná několik spolupracujících intelektuálů (https://sekyragroup.cz/pages/nadace-sekyra-foundation) a pseudointelektuálů.

Poté musí následovat z hlediska majetku něco jako „střední vrstva“ – která je však pro účely propagandy dle některých koncepcí nafukována až do šíře 50 a více % společnosti, ale například data o úsporách činí tuto propagandistickou koncepci středních vrstev (či „střední třídy“) neudržitelnou. Z hlediska našich vymezení v tomto textu se většina českého obyvatelstva nachází ve výrazně podřízeném, poddaném postavení.

Jako tomu bylo vždy v dějinách – a Česká republika nevystoupila silou samotné pravdy, lásky, noblesy, pokory a utaženého opasku kamsi mimo dějiny – vládnoucí vrstva, respektive třída usiluje různými prostředky o zachování a rozmnožení své moci.

Samotný tento fakt je tak samozřejmý, že jsou vynakládány značné prostředky na jeho “zapomenutí”, překroucení, co možná neintenzivnější zamlčení. Proto například vykonavatel zájmů oligarchy Bakaly, žurnalista-indoktrinátor Tabery, napíše v situaci pokračující oligarchizace české společnosti, že “[p]řehnaný pesimismus by nás ale na onu odbočku zavedl zcela jistě. A popravdě, čím hlasitěji se ozývá volání proti hodnotám, které rok 1989 symbolizuje, tím silnější je vděčnost a pocit závazku vůči nim. Hodně lidí si to uvědomuje. Dobře to ilustrovala akce proti strachu, kterou na Václavském náměstí zorganizoval spolek Milion chvilek. Vůbec nešlo o proslovy, ale jasný pocit sounáležitosti tolika lidí, kteří nemají v očích nenávist, ale chuť pomáhat, žít svobodně a slušně” a že “při znalosti života a díla Václava Havla a Tomáše G. Masaryka bych se odvážil tvrdit, že letos by na svou republiku byli hrdí”.

Eriku, hoď ho do stroje!

A zde jsme zcela u znění nadpisu! Co se týče Václava Havla a TGM, není dnes problém celé jejich spisy a záznamy celého jejich života poskytnout umělé inteligenci, aby “si udělala obrázek”. S realitou je to těžší, ale ne nemožné. Jsou určité silné ekonomické strukturální závislosti a při nalezení správných koeficientů, vzorců atd. lze vedle sebe položit českou společnost, společnost okolních států, vztah nejbohatších a nejchudších, použít a ověřit různá statistická data a – hle! – naše umělá inteligence má zároveň “obrázek” české společnosti s určitými charakteristikami, které může srovnat s vkusem, preferencemi, maximami (ale i reálným životem TGM a VH) a odpovědět na otázku, zda “by na svou republiku byli hrdí”.

Možná i byli, akorát to tedy není republika jejich, nýbrž republika páně Taberyho pana Bakaly, pánů Křetínského, Tykače, Valenty atd. Indoktrinátor především mládeže, Erik Tabery, píše to co píše, protože ospravedlnit tak výraznou třídní nadvládu, jako funguje u nás, nelze bez lhaní a překrucování.

Mohou opravdu Čapka zachránit roboti?

Je náš požadavek na verdikt strojů ve věci Havla bláznivý? Jistěže ne! Alespoň do značné míry ne. Co má dnes každý oligarcha – včetně Taberyho pana Bakaly – ve svém vlastnickém portfoliu? Finanční byznys. Obchodování s penězi, které je doprovozeno nasazením nejsofistikovanějších výpočetních technologií. Z hlediska obchodujícího kapitalisty jsou ostatní lidé zdrojem zisku. Čím více lidí, tím více zisku. Na planetě máme nyní 8 miliard obyvatel. Zájem vlastníka velké banky by byl například dostat pod své vlastnictví či alespoň vliv co nejvíc důchodových, zdravotnických atd. systému na světě a dobývat z nich svůj zisk, popřípadě rentu.

To je ale poměrně komický a mechanický příklad. Navíc bez spekulací, kdy lze sázet např. růst, ale i pokles hodnoty nějaké měny – a zároveň svými finančními rezervami a silou zkoušet tento růst či pokles přivodit. Další možností je zřetězení tisíců a milionů mikrotransakcí, které dohromady dávají podstatné zisky. Na tomto všem je dnes účastna vysoce výkonná a realistická umělá inteligence. Která operuje ve světě, který je zčásti „reálný“ a zčásti „virtuální“. Vyhrává tedy ten, kdo má co nejpřesnější „mapu“, respektive obraz světa. Nemůže to tedy být svět, kdy mrtvý Masaryk jásá nad Taberym. Indoktrinátoři z Respektu – nebo takový M. C. Putna – mohou potom například za účelem svého výdělku používat dílo Karla Čapka, ale Čapek se tedy může skrze umělou inteligenci bránit. (Jakkoli nakonec roboti zvítězí nad ním, neboť lehce odhalí v jeho díle a v jeho životě některé rozpory. Jako je odhalí i hloupé děcko v životě pana Taberyho.)

Ať žije divadlo!

Zákonitě se výše podaný návrh jeví jako „lidsky chladný“ atd. – avšak není pochyb, že je cestou k pravdě! (A kde je pravda, tam jsou i lidé, kteří lžou; např. pan Tabery.) Proto tedy duše jemného a kreativního člověka – a všichni více majetní lidé v ČR jsou dnes strašně kreativní a ti ostatní určitě budou! – hledá něco takzvaně svobodného, uměleckého apod.

A navíc Václav Havel byl dramatik, že ano. Mezi jinými hrami také v roce 1972 napsal adaptaci Žebrácké opery. Autorem původní baladické opery z roku 1728 je angličan John Gay, který ji napsal také dejme tomu z ohledů na pravdu, protože byl syt moralistní a vysokotřídní italské opery populární ve své době a rozepsal se o skrývaných aspektech tehdejší vládnoucí třídy, také o vysokou kulturou „skrývaných“ nižších vrstvách. Dvě století nato byla Bertoltem Brechtem a Kurtem Weilem vytvořena adaptace, v níž zazní i výrok: „Co je vyloupení banky proti založení nové!“.

Havlovo divadlo je ironické, tzv. „absurdní“ a je nakonec nejasné, kdo je jeho hlavním pozorujícím subjektem a co všechno tento subjekt má a může vědět. Dnes je pozorujícím subjektem Havlova díla nepochybně především člověk z mladší generace, který byl na Havlovu hru (či k jeho spisům) tak trochu nahnán s předem hotovým postojem – vyrobeným indoktrinátory našeho mladého člověka – dle nějž má pana Havla uctívat. Jinak se jedná o satiru poststalinistické moci a společnosti, s některými snad tzv. nadčasovými aspekty.

Zato Brecht má ohledně pozorujícího subjektu jasno. Je jím dělník a s dělnictvem se solidarizující intelektuál, samouk (klidně i šéfredaktor předního liberálního časopisu, který se chce dál vzdělávat), jenž má udělat sociální a socialistickou revoluci, jež přivodí společnost, kde rohodně budou menší sociální rozdíly mezi třemi čtvrtinami národa a panem Bakalou, respektive Kruppem.

Brecht je problematická, mnohovrstevnatá, rozporuplná atd. osoba, leč nebyl to blbec. A je to druh hlasu, který naše společnost, respektive její poručníci, kteří 17. listopadu oslavují sami sebe, nesnesou.

Empowerment bezmocných

Na jednu stranu figuruje v jeho hrách mystifikující antické fátum v podobě stále kupředu kráčejícíh nerozlišených mas, na druhou stranu provádí například v pozoruhodné hře nazvané původně Let Lindberghů (Der Flug der Lindberghs) a po publikaci fašistických postojů letce Lindbergha přejmenované pouze na Let přes oceán (Der Ozeanflug) cosi jako empowerment každého jednotlivce, kdy bylo zamýšleno, že všechny postavy uslyší posluchač z radiopříjmače, vyjma však let, kterého si doma zahraje sám.

Toto je sféra umění, která je odvozena od sféry praktického života a přežití, popřípadě dobrého žití. Pro to poslední jmenované je třeba se ponořit do chladu statistik, zmatku demonstrací, brutality moci a formální svobody, které pompézně a farizejsky oslavuje náš režim 17. listopadu využít ke skutečné demokratizaci společnost, včetně přerozdělení oligarchického majetku, budování politických sil za tím účelem a rozkrýváním podoby moci a nadvlády v české společnosti.

Dárek k naší „svobodě“ – díky, že můžeme mít Fendrycha!

Poslední odstaveček už pouze nádavkem. Určitý pokus o sjednocení stroje a „spisovatele“ jako by podnikl Martin Fendrych, což je údajně také novinář, s jistotou však producent textů, který se z nějakého důvodu řadí k nejotiskovanějším v médiích oligarchy Bakaly.

Zde je pouze možné si vychutnat jeho text (odkaz).

Souhrnně ke zcenzurovaným a smazaným textům VII-XII 2022 (označení “R”) z blogu Respektu

Pamatuji si, že jsem celkově za tuto druhou polovinu roku 2022 překročil před smazáním bez jakéhokoli avíza (více o tom v textech ze Seznamu.cz, označení “S”) počet 20 textů, snad jich bylo 22.

Zde nejsou zatím shromážděny všechny, protože ani přes opakované žádosti mi podřízení pana oligarchy Bakaly neposlali ani můj archiv, kde se nachízely některé blogové příspěvky uložené a upravované pouze ve webovém rozhraní.

Sbírka textů, které jsou zde shromážděné, je ale myslím reprezentativní pro mé přispívání na Respekt. O některých je alespoň obecná poznámka, čeho se týkal jejich obsah (facebookové posty).

Každý si tedy pro sebe může rozhodnout, nakolik mu přijde přijatelný cenzurní zásah “demokratů” od pana oligarchy.

Texty zde mají některé formální nedostatky – oproti webu neaktualizované korektury a problém s internetovými a bibliografickými odkazy.

Tyto nedostatky se budu snažit v brzké době odstranit.

Adam Bartoš, 22. prosince 2022

Proč vlastně nehlasovat v druhém kole pro Babiše?

V určitých kruzích v ČR, v řadách těch, co se považují za vzdělanější, „sofistikovanější“, možná dokonce i mravnější nežli větší část obyvatelstva, je pouhá spekulace o podpoře Andreje Babiše v prvním či druhém kole prezidentské volby považována za něco naprosto a dokonale nemyslitelného.

Vycházíme z toho, že různé dosavadní průzkumy se zcela nemýlí (ačkoli mohou některé kandidáty poměrně výrazně podhodnocovat či nadhodnocovat) a že je zatím dost pravděpodobné, že v druhém kole prezidentské volby proti sobě stane oligarcha Babiš a kandidáti Fialovy oligarchické koalice Nerudová, či Pavel.

Přes rigidní moralizování – a mediální převahu jiných oligarchů nad Babišem v českém éteru – si dovolme svobodně uvažovat. Zprvu je férové otevřeně vyložit premisy naší úvahy, přičemž potom může každý pro sebe zhodnotit, zda s nimi může souhlasit a případně, zda se naše úvaha opravdu vyvíjí podle nich.

Z čeho vycházíme:

Oligarcha Babiš zaznamenal první volební úspěch po širokém lidovém odporu proti neoliberální pravicové vládě Nečase a Kalouska a vedle ČSSD se stal volbou těch, kteří se (poprávu) necítili reprezentováni neoliberálními politickými opatřeními ve prospěch bohatého zlomku obyvatelstva. ČSSD tradičně nedokázala ve dvou vládách obhájit svůj smysl coby levicová (či jen levicovější) strana, jež by v sociálně-demokratickém duchu mohla formovat společnost k větší rovnosti majetků, šancí a hájit zaměstnance i nezaměstnané proti vládnoucí kapitalistické třídě. Oligarcha Babiš převážil také díky své možnosti si kupovat veřejný prostor a hrál prim sice krajně nesystematickou a reklamní, ale alespoň nějakou sociální politikou, přičemž byl také schopen si propagandisticky přivlastnit úspěšné a progresivní politiky zavedené ČSSD. S tisíci výhradami ohledně babišovské demagogie lze však stále tvrdit, že pro široké vrstvy, většinu obyvatelstva je racionálnější volbou nežli neoliberálně pravicové strany současné koalice (poskládané od ODS a TOP 09 až k pirátskému „středovému“ křoví oligarchické vlády).

V jakém vztahu je oligarcha Babiš k ostatní oligarchii?

To je nakonec velmi složitá otázka, protože jdou patrně vyznačit společné zájmy Babiše s jinými oligarchy, některá spojenectví se přeskupila. Místy však Babiš jednal v zájmu celé své vrstvy, respektive třídy, například při zrušení tzv. „superhrubé mzdy“ ve prospěch bohatých pomocí hlasů ANO, ODS a SPD (což vrhá zvláštní světlo na propagandistické fráze o „demokratech“ proti Babišovi a Okamurovi). Při nutném zjednodušení a zestručnění v tomto textu se snad nemineme realitou, když řekneme, že je zároveň zjevné, že se alespoň v minulosti objevovaly některé přinejmenším povrchní spory mezi Babišem a ostatní českou i v ČR působící mezinárodní oligarchií a že právě na tomto vymezení sbírají obě (ve skutečnosti je konstelace trochu složitější) strany politické body.

Kdo jsou Nerudová a Pavel?

Danuše Nerudová nedávno podpořila zrušení EET – za doprovodu trochu komických komentářů o tom, že si máme „prostě důvěřovat“. Tento krok k iracionalizaci chodu státu a znepřehlednění jeho příjmů (separátní argumentaci na toto téma dodám) je v typickém zájmu pravicových politických sil, které si nepřejí, aby se stát stával silným a racionálním aktérem při omezování moci soukromých vlastníků (jde tedy o „nebezpečí“ precedentu, přičemž mnozí marginální a menší vlastníci propadají iluzi, že se vypracují podobně jako velcí oligarchové schovávající peníze v daňových rájích apod.). Při jiné příležitosti se o návrzích odborů co do minimální mzdy (která je u nás nejnižší ze zemí střední Evropy), valorizace důchodů apod. v bojovně-demagogickém duchu vyjádřila o „socialismu“, jejž tedy rázně odmítla.

Petr Pavel (kterého jeho reklamní tým líčí tak, jako by jeho křestní jméno bylo „generál“) se obklopil ekonomickými poradci Tůmou a Bezděkem (známá „Bezděkova komise“, na kterou se odvolávala Nečasovo-Kalouskova vláda), kteří za sebou oba mají mj. praxi komerčních bankéřů a členství v neoliberání straně TOP 09 v případě Tůmy.

O co nyní mocensky v ČR jde

Jedním z mocensky nejzávažnějších kroků v ČR je důchodová „reforma“, u níž mnohé nasvědčuje tomu, že má jít o další vlnu privatizace (podobně jako ve zdravotnictví a školství), kdy k dispozici soukromým bankám mají přejít značné obnosy z důchodových fondů. Jinými slovy: na konstelaci politických sil nyní bude záležet, nakolik půjde důchodová reforma ve prospěch zisku soukromých bank, které mají značnou moc nad českou společností a nemálo zástupců i v NERVu – „Národní ekonomické radě vlády“.

Dle minulých vyjádření Nerudové i Pavla, i podle lidí a mocensko-finančních zájmů v jejich okolí, se zdá, že oba by byli ochotni jít relativně daleko v podpoře (resp. mlčení, o což jde možná nejvíce) v souvislosti se záměry současné pravicově neoliberální vlády, u níž jde na řadě kroků (relativně nízké a záměrně odkládané zastropování cen elektřiny, odložení „válečné daně“ a její níže a výjimky, privatizační plány atd.) demonstrovat, že nadřazuje zájem majetkové elity, zlomku obyvatelstva, nad zájem ostatní populace.

Takže získáme něco volbou Babiše?

Je to spekulativní. Lze ale odhadovat, že parlamentní ANO by v případě přesunu Babiše na Hrad oslabilo skrze ztrátu své „hlavy“. Zároveň je otevřené, avšak alespoň do učité míry pravděpodobné, že Babiš by z prezidentského křesla mohl chtít připravovat půdu své frakci oligarchie a straně ANO coby občasně pseudolevicové síle, která by se za účelem vymezení proti ostatní pravici mohla postavit proti radikálnější důchodové privatizaci a dalším podobným krokům.

Pro nebabišovská (a urputně protibabišovská) média by se také jednalo o určitou ideologickou porážku: o zvláštní napětí mezi vítězstvím „ďábla“, který musí být těmi „hodnými“ neustále atakován, ale nakonec je proti parlamentní a senátní síle ostatních oligarchických stran spíše neškodný.

Je velmi očekávatelné, že již teď se chystá předání dveří nové pravicové pseudoopozici po postupném odchodu Babiše (dle určitých indicií by zde mohli být zapojeni manželé Tykačovi), ale s Babišem na Hradě by se snad na parlamentní půdě otevíral prostor pro skutečnější a levicovější opozici proti stranám vlastnické třídy a pomocných vrstev.

Propagandistické slogany o „hodných demokratech“ proti „zlému nedemokratovi Babišovi“ (tj. denní chléb většiny českých médií a jejich nebohých konzumentů) nejsou udržitelné a mělo by to být jasné podle ideologické impotence Babiše (nejedná se o něco podobného jako Orbán, Meloniová či PiS v Polsku), hlasování např. o „superhrubé mzdě“, společném postupu těchto dvou frakcí české oligarchie na komunální úrovni a také dle faktu, že premiérem je člověk s postoji a vazbami Petra Fialy, ministrem financí Zbyněk Stanjura, ministryní obrany Jana Černochová, ministrem práce a sociálních věcí Marian Jurečka, ministrem vnitra někdo jako Vít Rakušan ze strany STAN atd.

Takže by to možná stálo za pokus – ačkoli boj za demokratizaci české společnosti se klíčově povede mimo spektákl a frašku prezidentské volby.

Je zde však určité riziko, že poddané obyvatelstvo v naší oligarchizované společnosti by mohlo při této příležitosti začít trochu myslet.

O čisté rase a pálení knih

„Pro rozumného čtenáře této knihy nebude nijak těžké připravit svému kříženci hodnotný život a zároveň se podílet na zmírnění napětí mezi milovníky čistokrevných psů a kříženců“, píše Dr. Wilfried Peper v předmluvě z roku 1998 ke svému dílu Kříženci a já nemůžu než souhlasit.

Je to velmi dobrá kniha, která obhájí smysl své existence jinak než finančním ziskem. Což se o spoustě – patrně většině! – knih, které se v ČR vydávají, nedá říci.

Protože jsem ale podobně progresivní jako Dr. Wilfried Peper, nehoruji za pálení knih například českých beletristů-podnikatelů, jen bych byl rád, abychom se pokusili dopracovat ke kritériím pro dobrou literaturu.

Protože existují knihy velice dobré, dobré, mizerné a ubohé. A ještě bychom možná mohli pár stupňů přidat.

Co se týče lidí, tak ty musíme přijímat v jejich rovnosti.

Dnes je to spíše naopak: kdejaká česká „noblesa“ s „pokorou“ nyní mluví o „dezolátech“ a jen těžko lze přeslechnout názvuk na „podlidi“.

Naopak knihy jsou glajšaltovány jako „kreativní počin“ na „trhu literatury“ apod., ať je napíše skutečně dobrý spisovatel, nebo třeba Pavla Horáková či Patrik Hartl.

Přál bych si, aby to bylo naopak.

Vše nejlepší k narozeninám Noamu Chomskému!

9. 12. 2022 

Noam Chomský nedávno oslavil 94. narozeniny.

Tento americký lingvista, jehož židovští rodiče přišli do USA z dnešního Běloruska a Ukrajiny, je samozřejmě vedle lingvistické a kognitivní vědy známý na poli kritiky ideologie, politiky a aktivismu. Leccos od něj vyšlo česky.

Méně známé jsou Chomského vysoce zajímavé úvahy o liberalismu, především liberalismu osvícenského období ve Skotsku, Anglii, Francii, později Německu, u kterýchžto myšlenkových tendencí – s odkazy podstatně např. na Wilhelma von Humboldta – Chomsky velmi přesvědčivě argumentuje, že dnes mají mnohem spíše své pokračování v anarchistických a socialisticky libertariánských proudech nežli v tom, čemu se dnes říká „liberalismus“ a co mnohdy funguje pouze jako „hodný policajt“ té samé moci, té samé nadvlády a těch samých kapitalistických zájmů jako „zlý policajt“ v podobě tzv. konzervatismu či fašizujících tendencí. Jednu z přednášek na toto téma si lze poslechnout například zde.

Chomsky se angažoval v 60. letech při protestech proti rozsáhlému válečnému zločinu v podobě invaze do Vietnamu a klíčově i do dalších zemí jihovýchodní Asie. Byl a je kritikem americké imperiální moci ovinuté okolo každičké ze stovek vojenských základen po světě za účelem – to si doplňte! Ve svých knihách, v nichž by se člověk musel velmi snažit najít něco faktograficky a logicky nesprávného, přesvědčivě kritizuje některé zločince a kariérní ubožáky z lůna americké moci, již jsou v naší zemi vynášeni, jako je např. Ronald Reagan.

Stál proti americké invazi do Iráku, jež si zatím vyžádala více životů nežli ruská invaze na Ukrajinu. Putina kritizoval už v době jeho bestialit v Čečensku a také když ten přicházel se svou troškou ke „globálnímu boji proti teroru“, což byla v Rusku i USA zástěrka pro četné velmi nehezké věci.

Nedost však na tom všem: kvůli své argumentaci pro vyjednávání s Ruskem ve prospěch zastavení válečného umírání a pustošení, pro svou kritiku rozšiřování NATO od 90. let, též pro kritiku obvyklých sklonů amerického „vojensko-průmyslového komplexu“ i v době, kdy jinak morální odpovědnost za invazi na Ukrajinu leží samozřejmě na Rusku (což Chomsky nepopírá), je nyní těmi mezi českými pivními a gaučovými hrdiny, kteří o něm vůbec slyšeli, označován za „ruského švába“, „přítele Putina“ apod.

A čeští géniové – kteří jsou tím geniálnější, čím méně se vzdělávají a čím méně lze u nich vystopovat jakoukoli intelektuální poctivost, ba vůbec páteř – to samozřejmě všechno věděli už dopředu. A proto již v roce 2014 spustili zajisté zcela česky-hrdinný povyk, když Chomsky přebíral od Akademie věd vyznamenání, jsa kritikem Izraele (což povinně irituje českého maloměšťáka, jenž v této dějinné fázi nenávidí více Araby než Židy; u Ukrajinců musel učinit obrat) a prohlásiv prostou pravdu, že disidenti z bývalého Východního bloku netrpěli v součtu zdaleka tak jako opozičníci v „americkém bloku“, resp. primární sféře vlivu v latinské Americe, neboť například nebyli zaživa shazováni z vrtulníků, mučeni elektrodami připnutými na genitálie jako při fašistickém puči v Chile v roce 1973, nebyli (po skončení 50. let) používáni jako otrocká pracovní síla (včetně dětské) pro americké korporace, jejichž zájem byl ve střední a jižní Americe hájen brutalitou, která možná ani není českým odborníkům na „totalitu“ známa.

Každopádně: jsou zde knihy a činy Noama Chomského a každý se může zamyslet, v jakém poměru k nim stojí.

Existuje-li nějaký nepromarněný život, je to ten Chomského.

Jak Karel Schwarzenberg naložil s tím, kam ho „postavil pán bůh“?

20. 12. 2022 

Kolem Karla Schwarzenberga je rozehráván ukrutný kýč a tyjátr, který slouží k zachování privilegií zámožné vrstvy a třídy. On k tomu ale přispěl.

Jiří Pospíšil, který byl dříve v ODS, aby následně přešel v rámci „pravicové obrody“ do neoliberálně-konzervativní strany podobného jména jako pražský TOP Hotel, kde byla za přispění peněz podvodného oligarchy Zdeňka Bakaly strana založena, který dále zůstal ve vysoké pražské politice přes své spojení s rozkrádáním Dopravního podniku skrze Jiřího Fremra a který si stále drží post a z něj plynoucí příjmy jak europoslance, tak pražského zastupitele, k nedávným narozeninám Karla Schwarzenberga citoval na Facebooku tento jeho výrok:

„Domnívám se, že člověk se nemá za to, co je, ani stydět, ale ani se povznášet. Prostě si říct – Pán Bůh Tě postavil sem a nalož s tím, jak můžeš nejlépe.“

Především vystupuje tedy ve Schwarzenbergově citátu jakýsi „pán bůh“, kterého arci nikdo nikdy neprokázal a u kterého se tedy zatím musíme domnívat, že je pouhou smyšlenkou, jež se hodí pro účely osobní útěchy na straně jedné a mocenské manipulace na straně druhé. Je to nicméně právě onen neexistující „pán bůh“, který člověka s konkrétním rodinným zázemím, zděděným majetkem, mocenskými konexemi atd. prý někam „postavil“.

Směšnost je zjevná už nyní, ale tento text nemá být jenom o prastaré manipulaci mocných, nýbrž o životě konkrétního člověka, Karla Schwarzenberga, a jako takový je záměrně stavěn do kontrastu s nedávným textem o nedávných narozeninách Noama Chomského na tomto blogu.

Intelekt Karla Schwarzenberga jistě není takový jako intelekt Noama Chomského, ale můžeme snad konstatovat, že řadu desetiletí žil v příčetném stavu, stejně jako Chomsky, a proto tedy můžeme tyto dva lidi v duchu „fair play“ srovnávat.

Zrození mecenáše

Narozen v roce 1937, zažil Karel Schwarzenberg převrat v roce 1948 v Československu, kdy byly šlechtické rodině zabaveny majetky, a tak se s příbuznými přesunul do emigrace v Rakousku. V roce 1960 ho adoptoval jeho strýc, po němž v roce 1965 zdědil bohatství až ve výši 400 milionů eur – tedy navíc k různým majetkům ve Švýcarsku, Rakousku, Německu, později také k znovunabytým v Čechách. V rakouském žebříčku bohatství z roku 2018 figuruje s rodinou na 84. místě, v roce 2011 byl jeho majetek českými prameny odhadován na 4,5 miliard. (4,5 miliard Schwarzenbergova majetku by v roce 2011 stačilo na 20 tisíc ročních mediánových mezd.)

V Rakousku, kde byl usazen do roku 1989, se Schwarzenberg angažoval v konzervativní politice, vlastně jediné pravicové straně ÖVP – Rakouské straně lidové (tj. než se vedle ní později prosadila postfašistická FPÖ). Paul Lendvai naznačuje určitou významnější roli, kterou Schwarzenberg – ač nebyl rakouský občan – sehrál ve sporech o směřování strany.

Prý byl dokonce zvažován na post rakouského ministra zahraničí. V 80. letech finančně přispíval na svém sídle v  Scheinfeldu na archiv československé samizdatové literatury vedený Vilémem Prečanem. V roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. V roce 1989 mu společně s Lechem Wałęsou Rada Evropy udělila „Cenu lidských práv“.

V nejrelevantnějším časovém horizontu pro dnešek, tedy v době od roku 1989, byl Karel Schwarzenberg vlastníkem významného ideologickotvorného časopisu stavějícího se na „liberální“ pól polistopadové pravicové moci, Respektu. Později tento časopis koupil a do dnešních dnů vlastní oligarcha Zdeněk Bakala, který také částkou 7,5 milionů sponzoroval v roce 2010 stranu Schwarzenberga a Kalouska TOP 09.  

V letech 1997-2007 byl členem strany ODA, která dílem stála ještě napravo od ODS v některých návrzích na privatizaci školství, důchodů, zdravotnictví. (Prvním šéfredaktorem Respektu, tedy v době dominantního vlastnictví Schwarzenbergem, byl v roce 1990 Jan Ruml, který později z ODS přešel do strany s podobnou funkcí jako ODA, Unie svobody, a v letech 1994-97 byl šéfredaktorem Vladimír Mlynář z téže strany.)

V roce 2004 byl pak Schwarzenberg po jednom neúspěšném pokusu v roce 2002 zvolen na Praze 6 coby člen ODA a kandidát Unie svobody senátorem. V roce 2007 se poprvé stal ministrem zahraničí za bursíkovské Zelené ve vládě Topolánka z ODS. V roce 2010 se stal podruhé ministrem zahraničí, nyní v Nečasovo-Kalouskově vládě a v dresu TOP 09, jejímž byl zároveň i předsedou. Nyní se blíží výročí, kdy před deseti lety neúspěšně kandidoval na prezidenta ČR proti Miloši Zemanovi.

Poznamenejme, že v roce 2012 jako jediný v EU hlasoval za českou vládu proti uznání tzv. „pozorovatelského statutu“ pro Palestinu. Vedle USA a Izraele – a Kanady – hlasovaly v úplném výčtu takové suverénní velmoci jako Mikronésie, Palau, i Nauru, též Marshallovy ostrovy se přidaly, jakož i Panama – a země Václava Havla, Tomáše Sedláčka a Nely Boudové.

Tasemnice paní kněžny

Lidé z okruhu podporovatelů Karla Schwarzenberga rádi mluví o „hodnotách“ a také se někteří z nich rádi stavějí coby „elita“ nejen ve finančním, ale i v kulturním smyslu, avšak v době kandidatury Schwarzenberga vznikla například záplava placek (z nichž některé jsou nošeny dodnes!), kde je člověk druhdy těmi stejnými lidmi titulovaný „pan kníže“ vyobrazen jako pomyslný člen kapely Sex Pistols, která je jinak spojena s odporem proti neoliberálně-konzervativnímu obratu za ofenzivy vlastnické třídy v období Margaret Thatcherové, jejíž mnohé ekonomické a mocenské principy jsou vlastní i Schwarzenbergově straně TOP 09. A pak tedy byli Sex Pistols spojeni s ironizací celé maškarády kolem britské královské rodiny…

Jinak se v marketingu pro kandidáta Schwarzenberga objevily i takového věci a například i náboženský ideolog jinak „liberální části“ vládnoucí třídy poněkud nezvykle hrozil potenciálním ovečkám, že by ho neměly „podpásově špinit poukazy na pana Kalouska a Nečasovu vládu“ a „ať si položí otázku, jak by vypadala vláda a TOP 09, kdyby její negativa nevyvažoval Karel Schwarzenberg a jaká by nastala alternativa, kdyby tato vláda padla“. Kromě poukazu na mocenské a sociální konsekvence Nečasovo-Kalouskovi vlády si snad coby podpásoví hříšníci můžeme dovolit konstatovat, že v této vládě byl Schwarzenberg ministrem zahraničí a předsedou vládní strany.

Ludvík Vaculík, autor textu 2000 slov, který se snad někdy považoval za jakéhosi baťovského socialistu, se jal zpívat předvolebně-reklamní píseň o tom, že „Kníže má k lidu blíže“. Se svou podporou přišel i Dan Bárta, který nyní před pražskými magistrátními volbami zpíval také na předvolebním mítinku Spolu. Další okénko do této doby a kampaně poskytuje třeba Klusákův dokument Spřízněni přímou volbou (který sám názvem odkazuje na Vachkův dokument z roku ’68 a potažmo také na Goetheho hru).

Rozmáchlejším tahem umění si snad můžeme dovolit k dobru přidat Haškovu povídku o tom, jak může vypadat noblesa a pokora skutečných aristokratů.

Doba nedávná: kritika Izraele a návštěvy u Zemana

V předchozí kapitole byl Karel Schwarzenberg spíše pasivním objektem předvolební reklamy a marketingové kampaně. Dalo by se říci, že za to nemůže. Ale přece se chce zpětně požadovati, aby tomu směšnému třeštění svou velkou noblesou schopen býval přítrž učiniti!

Nicméně, co bylo, bylo.

Od vystřídání nejprve Miroslavem Kalouskem a potom Markétou Pekarovou Adamovou na postu předsedy strany, která se jmenuje podobně jako jeden pražský hotel, a svého jmenování čestným předsedou se Schwarzenberg příležitostně vyjadřoval k politice či ke svému životu.

V nyní znovuotevřeném rozhovoru na Respektu oligarchy Bakaly můžeme číst pět let starý rozhovor se Schwarzenbergem, kde například panu žurnalistovi Kundrovi říká, že „matka s otcem říkali, že naše rodina má vůči naší zemi povinnosti, to mě formovalo“. (Schwarzenbergův otec byl členem fašistické organizace Vlajka ve fázi před jejím příklonem k Hitlerovu Německu, takže tato „povinnost“ má specifický a konkrétní význam.) Na Kundrovu kriticky-smělou (či směle-kritickou) otázku „Proč se vám demokratům nedaří lidi strhnout více na svoji stranu?“ odpovídá noblesně-pokorně: „No, musíme přesvědčit drahé občany, že mají někdy volit někoho lepšího, než jsou oni“.

Vedle toho trochu zčeřil české mainstreamové vody, kde je vyžadováno nejservilnější tolerování lecčeho, co provádí stát Izrael, když společně se Zaorálkem a Petříčkem z ČSSD podepsal prohlášení kritizující izraelský kolonialismus na palestinských územích. To stojí ve zvláštním kontrastu s jeho výše zmíněným hlasováním proti uznání pozorovatelského statutu při OSN pro Palestinu.

Překvapivá zajímavost se také udála během tohoto léta, kdy Schwarzenberg přijal pozvání Miloše Zemana na návštěvu. Těžko říci, zda se bavili o různých okupacích. Jiří Ovčáček, služebník boží, pouze sdělil, že „debatovali o současném dění, ale také o historických tématech“. Čímž potvrdili svou pověst mužů blízkých lidu, protože kdo to u oběda nazažil!

Ale takoví mužové jako Karel Schwarzenberg či Miloš Zeman vzbuzují především vážnost, takže v tomto duchu skončeme i náš text.

Bakalův žurnalista Kundra se v citovaném rozhovoru dotazuje i na teologickou otázku, zda „jsme spaseni všichni?“, na což Karel Schwarzenberg odpovídá: „Myslím, že mnohem víc, než si lidé myslí“.

To je shodou okolností téměř přesné znění bývalého reklamního hesla strany TOP 09.

Její nynější přední pražský reprezentant Jiří Pospíšil, jehož jsme coby gratulanta k 85. narozeninám Karla Schwarzenberga zmínili hned na začátku textu, dopsal k uvedenému citátu na Facebooku za sebe: „Milý Karle, myslím, že Vy jste s tím naložil opravdu krásně!“.

Co myslíte vy?

(Když se tedy vypořádáte s tím, že je to možná ještě víc, než myslíte?)

Nemáte Babiše vlastně uctívat?

18. 12. 2022 

Pojďme si krok po kroku projít ten spletenec české ideologie. A kdokoli nás může dodatečně opravit, zda někde děláme logickou chybu. Anebo ji dělá ona česká ideologie?

Co vlastně chce ta naše česká společnost? Možná je to špatně položená otázka, která se dopouští personifikace něčeho příliš rozrůzněného a nejednotného – snad podobně jako „česká ideologie“. Pojďme ale s prosbou o velkorysost skeptiků provést tento myšlenkový experiment a pokusit se odpovědět na otázku, co je česká ideologie, popřípadě co chce česká společnost. Neboť se zdá, že dnes vysoce rozvinutá umělá inteligence bude zakrátko schopna na otázku „Co chce česká společnost?“ odpovědět. Tedy společnost coby suma vůlí jednotlivých lidí – jejichž hlas buďto má, či nemá stejnou váhu.

Leckdo v posledních dnech zaregistroval výkony jednoho z nejmajetnějších českých kapitalistů přímo se účastnícího politiky v běžném smyslu, Andreje Babiše, před školními dítky.

Andrej Babiš není člověk, jehož by bylo možné označit za nějak příjemně oduševnělého, je to kapitalistický dravec, nádeník rýžování peněz, jakých vždy určitý zlomek procenta v kapitalistické společnosti uspěje.

Není ale nijak zřejmé, že je o tolik prázdnější nežli ostatní čeští oligarchové a bohatí vlastníci. A rozhodně není zřejmé, že by hrál odlišnou společenskou úlohu.

K čemu ideologie vychovává české poddané a co je realita

Se stálým zřetelem k potenciálním kritikům či skeptikům vyložme poctivě kroky naší úvahy:

1. První politické úspěchy úspěchy Babiše od roku 2012-13 dále byly nepochybně podmíněny také oceněním toho, že „dokázal vydělat takové peníze“, že „dává práci tolika lidem“, popřípadě že „nemá za potřebí v politice krást“.

2. S multimiliardářským kapitalistou a oligarchou Babišem by jinak patrně byly jednak mnohými lidmi, kteří nyní deklarují opozici, ba nenávist vůči němu, tyto představy spojovány nadále, popřípadě by dostával v různých českých oligarchických médiích podobný prostor a dopředu pozitivní hodnocení jako ostatní bohatí vlastníci (např. v magazínu PročNe Hospodářských novin oligarchy Bakaly), pokud by nebyl tak zblízka odhalen jeho skutečný duševní i podnikatelský svět.

3. Ani po odhalení primitivnosti jeho duše nemusí Andrej Babiš přicházet o podporu – protože leckdo se může s jeho primitivností ztotožňovat.

4. Zároveň, ať by třeba Andrej Babiš začal místo developerského oligarchy Sekyry podporovat samotného msgr. Halíka, by na něm zůstala jedna klíčová neměnná věc: jeho objektivní mocenská funkce coby dominantního vlastníka. Kapitalista může být zelený, fialový, bílý, černý, oranžový, ale vykonává stále podobnou společenskou úlohu. Různé charity, univerzitní koleje Tomáše Halíka či Knihovny Václava jsou propagací, kouřovou clonou a záležitostí jednoznačně druhotnou.

5. Klíčová je rovněž Babišova pozice v politice. Na lecčem se shodne s pravicovou a – jak lze dokázat; což učiním v jiném textu – prooligarchickou vládou pětikoalice. Příkladem budiž nízké korporátní zdanění, zrušení „superhrubé mzdy“, zájem na privatizaci zdravotnictví a jeho otevření soukromému zisku a na mnohém dalším. Zároveň ale takříkajíc chtě nechtě musí – alespoň naoko a povrchně – hrát roli opozice proti současné vládě.

6. Babiš je tedy černá ovce české kapitalistické a oligarchické moci. Nu, a ovce černá se od těch bílých opravdu liší jen barvou. Ačkoli třeba bílé ovce propadají vůči té černé zuřivosti.

Předběžné resumé a poupravení

Předpokládali jsme v nedlouhém textu určitou stanovitelnost a popsatelnost toho, co je česká ideologie.

Svrchu jsme řekli, že společnost se jeví jako „suma vůlí jednotlivých lidí, jejichž hlas buďto má, či nemá stejnou váhu“.

To musíme upřesnit a zároveň poopravit. Zdá se, i na základě v. u. líčení v bodech, jako zcela evidentní a dokázatelné, že vyjma aktu odevzdání volebního hlasu při občasných volbách hlas jednotlivých občanů opravdu nemá stejnou váhu.

Lze doložit, že český mediální prostor je z většiny oligarchizovaný a že zámožná vlastnická třída je i tou reálně vládnoucí, protože má dalekosáhlý vliv na jednání politických stran, informování o stavu a realitě české společnosti, přičemž se můžeme přít o vlivu na soudnictví.

Propaganda ve prospěch dobré image velkých vlastníků – a opakujeme: Babiš je černou ovcí – vychází z toho, kdo má v České republice dominantní moc. Vedle indoktrinace jde ale také o pokus o napodobování a poměrně iracionální identifikaci poddaného obyvatelstva se sférou moci, do níž statisticky má toto obyvatelstvo opravdu maličkou až mizivou šanci proniknout.

Síla iluzí, rozporů a paradoxů

Snad je adekvátní kapitalistickou společnost a samotný kapitalismus popsat jako vnitřně rozporný systém.

To znamená, že tento kapitalistický motor společnosti potom jako energii i jako zplodiny uvolňuje do různých koutů společnosti další a další rozpory, popřípadě paradoxy.

Jedním z nich je ten, že Babiš dokonce (za určitých velmi přesných okolností, o nichž později napíši) může hrát roli lehoučkého nesouladu v ostatní vlastnické a vládnoucí třídě.

Druhým rozporem vehnaným kapitalistickým a oligarchickým motorem do společenského oběhu je toto: na odporu proti Babišovi se patrně podílí i jakýsi latentní antikapitalismus, nespokojenost s rozdělením moci v naší společnost, což je ale často svedeno do kolejí podpory pouze odlišné frakce oligarchie a vládnoucí třídy – té, jež stojí za současnou vládou.

Poslední slovo: občanské ponaučení

Co tedy naše úvaha (kdokoli je vítán, aby kritizoval její předpoklady) znamená mocensky (toto je myslím pravé synonymum slova politika)?

Toto: opozice mezi Babišem a současnou vládou je do značné míry iluzorní a povrchní, ale jistě je možné rozehrávat jednu stranu proti druhé. Toto nakonec přátelské nepřátelství může být obsazeno aktéry s jiným nátěrem a jmény. Je rovněž velmi pravděpodobné, že česká vládnoucí třída se zamýšlí a posouvá směrem vygenerování nějakého „nového Babiše“ – kterážto figura je nakonec výhodná i pro „antibabišovce“ z řad těch, kdo mají skutečnou moc. Z hlediska ostatních – možná dokonce skutečných a alespoň trochu radikálních demokratů – by bylo záhodné vytvářet novou opozici proti babišovské i protibabišovské oligarchii a jejím mediálním a formálně politickým projevům.

Babiš před tabulí aneb Co je skutečný smysl života v ČR

19. 12. 2022 

Vystoupení Andreje Babiše před školními dítky se stalo předmětem celospolečenského komentování.

Věc: zde (úryvek).

Myslím, že spousta českých poddaných si neuvědomuje jednu věc: v Babišovi se díváme na člověka, který má jedinou životní motivaci – vydělávat peníze.

Jak se v tom ale proboha liší od ostatních lidí na pravici, od různých kandidátských loutek, od vlády a jejích voličů?

O co jiného jde v české společnosti, než si nahrabat tolik peněz, že se ostatním budu vysmívat i při naprosté zkřivenosti charakteru a hlupáctví?

Mnozí z těch žáků to ještě nepochopili.

O Havlovi nepietně: coby nejprve socialistovi a potom příteli nejreakčnější části americké moci

19. 12. 2022 18:17

Ve skutečně demokratické společnosti by bylo myšlení i konání Václava Havla otevřeně rozebíráno. Nebyla by z něj v určitých mocenských kruzích vytvořena modla, proti které se nesmí nic postavit. A přesto měl a má Václav Havel alternativy.

Nemluvíme o Dubčekovi. Ten byl sám dosti prázdným symbolem. Částečně ale mluvíme o osmašedesátnících, jako byli Ota Šik, Valtr Komárek a další, kteří si nepřáli jednoduše návrat ke kapitalismu se vším všudy (především ne v jeho neoliberální fázi!), teoretizovali o možné „třetí cestě“, popřípadě „humánní ekonomice“, jak to nazýval Šik. A zároveň jsou zde někteří disidenti, kteří se jednoduše nespokojili se záměnou neospravedlnitelné moci husákovské partajní byrokracie za neospravedlnitelnou moc nesouměřitelně bohaté vlastnické třídy, která kontroluje média, vodí si politiky a političky, despoticky panuje nad životním standardem a prací obyvatel atd.

Tyto věci se pochopitelně nereflektují v Knihovně Václava Havla, kterou (si) platí oligarcha Zdeněk Bakala, ani v jeho a podobných médiích.

Je zde ale malý háček: sám Havel.

Moudrá slova

„Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků jsem byl vždycky.“

Kdo pronesl tato slova? Byl to sám J. V. Stalin? Vraždící bestie z kambodžské džungle nebo senilní Honecker v chilském exilu? Nikoli. Ve dvaatřiceti letech, to jest v roce 1968, je pronesl stejný člověk, kterého občasně nosí na tričku Markéta Pekarová Adamová.

Již zde je však další háček: ve stejném roce psal Václav Havel v polemice s pro někoho snad překvapivě vzletným Milanem Kunderou o tom, že výsledkem tzv. „obrodného procesu“ a Pražského jara může být v nejlepším případě to, že Československo se připojí mezi „standardní západní země“. (Polemiku Kundera-Havel a řadu pozoruhodných textů ze šedesátého osmého velmi doporučuji si přečíst zde. Figuruje tu opět též A. J. Liehm, tentokrát se svou zcela pozoruhodnou sbírkoupolemických a úvahových textů z doby obrodného procesu a Pražského jara, jejichž intelektuální úroveň i šíři palety alternativ může kdokoli porovnat se současností.)

Zavěšený zde nechme ještě jeden dobový výrok Václava Havla: „Demokracie není věc víry, ale záruk.“ (Z textu Na téma opozice)

Osudová konstelace kýče…

To je docela obstojné, ne? Když to tedy srovnáme s lobotomicky nasládlými citáty jako „Život je radostná spoluúčast na zázraku Bytí“, kterým se cítil natolik inspirován Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii, jenž se na Havla často odkazuje, že si to zvolil jako motto na své facebookové stránce. Život je radostná spoluúčast na zázraku Bytí!

A ranní ptáče dál doskáče!

Pokud tedy podporuje „demokraty“ vedené člověkem, u něhož možná stále leckoho překvapí, co všechno dokáže ocenit na Donaldu Trumpovi.

Udělali jsme nyní prudký střih od kritického a relativně poctivě přemýšlejícího mladého Václava Havla k současnému jeho použití etablovanou mocí coby maskota, fasády, reklamní znělky. Havlem se zaštiťuje skrze nějaké členy každá strana současné vlády (přičemž u zástupců ČEZu o tom nemáme dostatek informací).

A ostrost našeho tónu je zvolena jako dodatečná pocta Petru Rezkovi. Tento autor českým skautům nedoporučované knihy Filosofie a politika kýče, jež je dobře dostupná, nedávno zemřel a jeho nedevótní přístup k Václavu Havlovi dokonce maličko pronikl i do českého mediálního éteru (vedle zprávy ČTK napsal o úmrtí dva texty, bohužel zpoplatněné, Petr Fischer v Deníku N a médiích oligarchy Bakaly). Jednoho z nejzajímavějších českých intelektuálů není možné úplně přejít, ale přeci jen byl takříkajíc přikryt závojem diskrétnosti (on by řekl lži).

Havel – a ostatní domnělí koryfejové polistopadové ideologie – vskutku nejsou v Rezkově Filosofii a politice kýče nijak šetřeni. Kdoví, co by četba přivodila takovým lidem, jako je Mikuláš Minář, Markéta Pekarová Adamová či Tomáš Halík, který je tam rovněž poněkud neslavně zmíněn a knihu možná i četl.

…a neoliberalismu

Co v Rezkově knize klíčově chybí, je mocenská politicko-ekonomická analýza. Čím je svět a Havlův vývoj po šedesátém osmém? V protikladu s Havlovou povrchní představou nenastává na Západě po roce ʹ68 nějaká další fáze „normálního vývoje“, ale je to zhruba doba (s viditelným symptomem mládežnické a studentské revolty), kdy kapitalismus opouští poválečné uspořádání charakterizované korporativistickým řízením za silné účasti státu, která ve své demokratičtější podobě na Západě má i v mnohém pokud ne přímo progresivní, tak alespoň civilizačně udržující aspekty co do garantování zaměstnání, sociální ochrany, zároveň stability kapitalismu (toto je období relativně malého počtu krizí) a poklesu společenských nerovností. Přiléhavé popisy se najdou jak v knize českého sociologa Jana Kellera, Tři sociální světy, tak například v pracích ekonoma J. K. Galbraitha, který zavedl významný pojem „technostructure/technostruktura“.

S koncem šedesátých let přichází nová fáze kapitalismu charakterizovaná privatizací „technostruktury“, devalvací její sociálně ochranné funkce, novou dynamikou globalizace, jíž jsou odňaty zábrany v podobě fixních směnných kurzů (!) a obecně systému new-dealovských regulací platících po dvě dekády od slavné konference v Bretton Woods atd. Je to doba oslabení reálné moci jednotlivých „národních států“, doba protiofenzivy kapitalistické třídy vlastníků proti tehdy velmi silných odborům, doba pokračující komodifikace života (řada sociologů přesvědčivě ukazuje, jak byly svobodomyslné postuláty hippies a studentského hnutí využity jako spojenec této nové kapitalistické liberalizace a komodifikace), doba tzv. neoliberalismu, který ve své „testovací fázi“ šel přes krajní zmatek v britské vládní Labour Party, přes tisícovky mrtvol při neofašistických převratech v Chile a Argentině, aby nakonec dospěl ke svým „klasikům“, M. Thatcherové, R. Reaganovi a na úrovni jakési ekonomické evangelizace k Miltonu Friedmanovi a tisícům neoliberálních pravicových ideologů.

To je objektivní pozadí pro další vývoj Václava Havla ve Východním bloku, který nebyl schopný ani demokratizace tak, jak se pro ni otevírala příležitost během Pražského jara, ani využití buďto kapitalistických či pouze „tržních“ impulzů tak, jak je navrhoval například výše zmíněný Ota Šik. (Leckoho překvapí, ale překvapit by nemělo, že Václav Klaus, jehož text je v Liehmově sborníku rovněž obsažen, tehdy zastával pozici konformnější s etablovanou mocí nežli Šik.)

Skončila doba široké společenské debaty a touhy po experimentování s celospolečenskými formami kolem roku ʹ68 na východě i západě, nastává období hlubokých krizí kapitalismu i světového systému (ropný šok, stagflace atd.), doba vojenských invazí a převratů (Československo, Chile, destrukce jihovýchodní Asie, krize dekolonizovaných afrických států), kdy demoralizovaným světem vítězně prorůstá v různých odnožích, z nichž je třeba upozornit především na tu finanční, globální kapitalismus.

Reflexe tohoto všeho v díle Václava Havla se limitně blíží nule. (To snad staví do určitého konkrétní světla jeho relevanci coby myslitele!). Jistě, je tu „zelinář“ z Moci bezmocných, který je nakonec mezinárodním fenoménem (v USA má ve výloze vlajku), ale vposledku neříká na objektivní rovině nic jiného, než že se vždy hojně vyskytují konformní a pohodlní lidé a na rovině subjektivní, že Havel a jeho disidentští kamarádi větří, že by mohli být podobnou tajnou a zneuznanou elitou vyvolenou k budoucím velikým věcem podobně jako určití presokratici z německé periferie při jinak mocném postupu dějin mezi světovými válkami (narážím na heideggerovské tóny českého disentu, jak o nich píše ve své knize Rezek; pro srovnání doporučuji Adornův Žargon autenticity a Lukácsovo Zerstörung der Vernunft coby široké studie ideologických reflexů konzervativních a pravicové moci sloužících intelektuálů a filistrů v kapitalismu).

Konec legrace a rozšafnosti – a jejich návrat

Popsaná dezorientace Havla a částí českého disentu se přece jenom zkouší ne pouze zabydlet v alternativní polis zdánlivě na okolním světě nezávislého undergroundu, ale také tu a tam navázat kontakt s reálným děním ve světě.

Jak jsou, doufám, snad všechny v textu uváděné citáty dohledatelné a správně vyznačené, tak bohužel nemohu najít jeden (o doplnění zdroje tedy prosím laskavé čtenáře!). Jsem si ale bezmála jist, že jsem jednou četl o disidentských diskusích a reakci Václava Havla na bombardováni Kaddáfího Libye nařízené Reaganem coby odveta za teroristický útok na diskotéku v západním Berlíně (kdy se do dnešních dnů neprokázalo zapojení Kaddáfího a stopy spíše vedly do Sýrie). Havel se tehdy měl odsudečně vyjádřit o „primitivní fyziologické reakci“ Reagana.

Po dlouhé krizi nakonec systém satelitních států SSSR zkolaboval. Z ideologických důvodů se ale rozšířila fráze o tom, kterak „USA (zásluhou Reagana) zvítězily nad Říší zla“ apod. Je to doba, kdy je pro ideologické směřování charakteristická Fukuyamova kniha Konec dějin, hlásající osudové dosažení jediné možné trajektorie vývoje lidstva (jako už předtím z úst Thatcherové a v intelektuální rezignaci na analýzu skutečného světa skrze Havla a některé disidenty), a zároveň Huntingtonův Střet civilizací, který se v mocenském hybridu – formálně rozporném – doplňoval s Fukuyamou a vedle (nikdy nenastalé) idylky globálního neoliberalismu pro jistotu připravoval půdu pro frakční boje a novou aktivizaci amerického imperialismu v rámci údajného „konce dějin“.

V roce 1990 řeční Havel před Kongresem USA. Vynáší do nebeských výšin americký „boj za svobodu a demokracii ve světě“ – a tím, že USA přímo v té době podnikají vojenskou invazi na svůj „zadní dvorek“ (takový Donbas) v El Salvadoru, se nezdržuje. Koneckonců, koho zajímá nějaký pitomý El Salvador (nebo Československo)! Členstvo Kongresu, které zahrnovalo v součtu nikoli sympatičtější a humánnější osazenstvo nežli Nejvyšší sovět SSSR, dopřává Havlovi – a samo sobě –standing ovation. Našlo maskota. Havel určitě nebude dělat tolik potíží jako Salvador Allende, Nelson Mandela, Desmond Tutu nebo arcibiskup Romero.

Druhé a skutečně brutálně tragické dějství má celá věc po roce 2001. V rámci „světového boje proti teroru“ – který přinese mnohem, opravdu mnohem více mrtvol nežli samotný terorismus – podnikají USA vojenskou invazi (nebo „speciální operaci“?) nejprve do Afghánistánu a potom do Iráku. V druhém případě za naprosto vylhaných zástěrek. Což bylo postupně přiznáno, v ČR po typickém způsobu spíše tiše rozmazáno po spodní straně stolu. Tehdejší Špidlova vláda se spolu s Německem a Francií stavěla proti tomuto dlouho plánovanému kroku ofenzivnější a snad krvavěji imperialistické části americké moci do jednoho z mocensky klíčových regionů světa. Václav Havel se z nějakého důvodu cítil povinován, aby se v tak skvělé společnosti jako Silvio Berlusconi a ostatní „atlantisté“ spolupodepsal pod tzv. „Dopis osmi“ adresovaný válečnému zločinci Georgi W. Bushovi na podporu jeho invaze, která si zatím vyžádala více životů nežli invaze fašisty Putina na Ukrajinu. Julian Assange, australský hacker a novinář, skutečný disident Západu, dodnes sedí uzavřený v domácím vězení, resp. exilu na ekvádorské ambasádě v Londýně…

Nicméně to je až druhá dekáda „svobody“. V 90. letech se v Československu dějí velké věci, hrají zde Rolling Stones, je dostatek pornografie, banánů a pro některé exoty i dobrých knih a filmů. Určitá část společnosti mocně jásá, nejvíce ale jásá znovu se ustavující kapitalistická vlastnická třída.

Ustavuje se mocenská pyramida „lidového kapitalismu“ (à la thatcherismus) skrze kuponovou privatizaci, začíná hra na většího blbce. Hra kapitalismu musí být rozehrána za přítomnosti a aktivní pomoci pěšáků. Moc a majetek potom vzlínavým pohybem dotečou tam, kam v kapitalismu vždy, a moho z nich dolů neprokape.

Začínají se rozevírat nůžky mezi nadšených čtenářem Havla s holou zadnicí, Havlem samotným a budoucím sponzorem Knihovny Václava Havla. Přičemž tyto tři orientační body se nacházejí na celé širší škále společenské moci.

Bedřich Veliký a „havlovsko-klausovský řetěz“

Napadlo vás někdy srovnávat Václava Havla a Bedřicha Velikého? Mě tedy ano.

Ponechme zatím vztahy s otcem. Jde spíše o toto: vždyť Havel se stejně jako Bedřich v mládí živě zabýval filosofií – a u obou bylo směřování v širším smyslu osvícenské. Havel si sice nedopisoval s nikým jako Voltairem, ale alespoň s Patočkou a výše citované texty a rozhovory ze šedesátého osmého jsou poměrně blízko Voltairovu racionalismu a osvícenskému liberalismu.

Pak ale nastává obrat k typickému pruskému tmářství – které napadá ještě zaostalejšího souseda v podobě tereziánského Rakouska. Vzletné ideály mládí s Voltairem a zcela legitimní odpor proti otci jsou nahrazeny cynickým výkonem moci a práva fyzicky a ekonomicky silnějšího.

Srovnání je spíše anekdotické – a má také sloužit jako oslí můstek pro zmínku Pruska a Rakouska, kterýžto náš historicky zpožděný region se myslím do dnešních dnů podepisuje na podobné zmatenosti intelektuálních vrstev ohledně reálného vývoje v podobném smyslu, jako o tom pro svou dobu hovořil Marx, a rovněž zvláštní psí devótností k mocným, která se zaklíná „pokorou“.

Paralely mezi Bedřichem a Havlem samozřejmě nejsou zdaleka dokonalé. Pro plodnou rozpornost a mocenské postavení obou má ale vůbec smysl se jimi coby osobami zabývat. Pekarová Adamová, Rakušan, Fiala, Pavel Blažek (zde zadržte smích i zděšení!) se nikdy podobnými plodnými rozpory nevyznačovali.

Ale co ten „havlovsko-klausovský řetěz“ v nadpise? Tím jsme myslím spoutáni do dnešních dnů. Jak to myslím? Klaus a Havel zdaleka nejsou takové mocenské protiklady, jak by se mohlo jejich příznivcům a odpůrcům zdát. Jeden v 90. letech velmi dobře fungoval s druhým a tato konstelace se s různým obsazením přenáší až do dnešních dnů.

A je to nakonec mnohem obecnější vlastnost kapitalistické moci a ideologie za posledních 200 let. Když chcete nad někým vládnout a hromadit majetek a moc na jeho úkor, potřebujete k tomu něco jako ideologii, která částečně zakrývá, co skutečně děláte, částečně to ospravedlňuje. Modelem pro tuto ideologii je v Evropě křesťanství. Výše naznačuji, že v ČR jsou modality vztahování k moci ovlivněny ještě také feudálními způsoby za Rakouska. Ale přeci jen od té doby přibylo něco nového.

Havel a jeho obdivovatelé a epigoni se velmi dobře hodí jako ideologické krytí pro akumulaci kapitálu organizovanou Klausem, později mnohem mocnějšími lidmi z řad vlastníků.

Marketingoví Frankensteini současné vlády to myslím chápou. A ta zpětně myslím potvrzuje existenci havlovsko-klausovského řetězu: pro stabilní nadvládu se hodí vládnout pomocí ideologického hybridu. Kdo nesnese Bartoše, má Jurečku. Kdo nesnese Rakušana, má Černochovou. Kdo nesnese Stanjuru, má Richterovou. A přece dohromady hájí podobné zájmy.

Havel jako předmět „víry“

Pamatujete si ještě na výše citovaná slova Havla ze šedesátého osmého, že „demokracie není věc víry, ale záruk“? Ve stejném textu hovoří Havel i o tom, že skutečná demokracie musí být systémem „mocenských alternativ“.

Ale jaká je alternativa v systému „havlovsko-klausovského řetězu“? Babiš? Zeman?

Za Havlova působení po roce 1989 to byla ODA. A pak Unie svobody. A pak Čtyřkoalice. A pak Bursíkovi a Liškovi Zelení. A pak TOP 09. (A po smrti Havla STAN a Piráti.) Ale přeci nemá valný smyl a především realističnost, vyslovujeme-li jména těchto stran bez jednoho dodatku: ODS.

ODS hraje v mocenském systému po roce 1989 ústřední roli a zůstává v zásadě stejná. Mění se pouze její doplňky, b-týmy, apoštolové čehosi havlovského. Vidíte je střídat se na Staroměstském orloji?

Vidíte, že Havel coby impresario (vstřícněji formulováno) či maskot (méně vstřícně formulováno) stál po roce ʹ89 mnohem spíše na straně víry (což vyhovovalo stejně stalinsko-břežněvovským Frankensteinům jako těm dnešním vlastnickým a marketingovým) nežli na straně záruk.

Jaký verdikt by o Havlovi vynesla umělá inteligence

Do českých škol nyní má přibýt projekt „DigiHavel“.

Projekt prý má „žákům pomoct objevovat demokracii“ a podle svého úsudku ho můžete považovat buďto za vzdělávací, či indoktrinační.

Ale vězte, že celý tento, nyní už končící, text a texty podobné si budeme moct do budoucna ušetřit! Jak to myslím? Jednoduše, buďto budou nástroje cenzury a vymývání mozků skrze algoritmy vyhovující vládcům tak dokonalé, že se k vám příslušné texty ani nedostanou, anebo – při velké dávce úsilí, organizovanosti a tlaku zdola – bude umělá inteligence využita pro účely skutečné analýzy skutečnosti a případně vzdělávání.

V angličtině to nyní už víceméně jde a čeština snad brzy srovná krok: všechny texty, ale i rozhlasové rozhovory, proslovy atd. vhodíme „do stroje“ a vypadne nám, co si Havel skutečně myslel, aniž by nám to musel předžvýkavat nějaký ideolog, který jej chce použít pro své účely, dejme tomu k vylepšení image.

Co myslíte? Bude mít umělá inteligence cit pro všechny rozpory a paradoxy, které v Havlovi – a snad každém člověku – najdeme?

Nejde o „hodnoty“, ale o společenské postavení

20. 12. 2022 

Slovem roku 2022 by v ČR mohly být „hodnoty“. Tento text ale argumentuje, že pro mocenská centra nehrají významnou roli.

I. Britský kybernetik a teoretik systémů Stafford Beer přišel se zásadou: POSIWID – the purpose of the system is what it does. Neboli: „účelem systému je to, co dělá“.

II. A co se týče mluvení o „hodnotách“, tak řada z nás tuší: čím více se o nich (obecně) plácá, tím méně o ně samotné jde.

Toto budiž dva základní kameny naší úvahy.

Kdo v našem Česku mluví o hodnotách

Poručík Dub českých médií a člověk, který o sobě tvrdí, že je „novinář a spisovatel“, Martin Fendrych z Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, plodí ve vysoké kvantitě texty, v nichž se opakovaně vztahuje k „hodnotám“, jak je možné se přesvědčit např. 1) zde, 2) zde, 3) zde , 4) zde a v jednom prazvláštně laděnémtextu k letošnímu 17. listopadu 5) zde.

Je dobré si uvědomit, že Fendrych je jedním z nejpublikovanějších autorů v českých médiích. Pakliže se nemýlím a jeho texty skutečně jsou myšlenkově plytké až na hranici směšnosti, morálně pokrytecké a konformní s nepříliš demokratickou mocí, je možné Martina Fendrycha brát za jeden ze symptomů toho, v jaké společnosti vlastně žijeme; i s přihlédnutím k jeho biografii.

„Hodnoty“ figurují také v prezidentské kampani. Petr Pavel (z reklamy známý jako „generál Pavel“) například mluví o tom, že s Danuší Nerudovou „mají stejné hodnoty“. Není jasné, zda to má spočívat v podpoře pro zneprůhlednění daní ve formě zrušení EET, poradce z řad komerčních bankéřů, napojení na finanční a exekutorský byznys atd.

I zde je fraška zjevná. A doplňme ji ještě českýmpremiérem za stranu plnou hodnot, ODS, Petrem Fialou, který střídavě hovořil o tom, že „s polskou vládou sdílí stejné hodnoty“ (což by se dalo očekávat v situaci, kdy ji tvoří strana „Právo a spravedlnost“ působící ve stejné evropské frakci jako ODS) a pak pro jistotu o tom, že „nyní není čas se s Polskem bavit o hodnotách“ (líčení obého zde). A pomyslnou korunu, popřípadě černou košili, tomu dodávají výroky nové italské premiérky Giogie Meloniové zvolené za částečně neofašistickou stranuFratelli d’Italia (jež je v té samé zmíněné evropské frakci spolu s ODS), která mluvila o tom, že je pro ni vzorem vláda v ČR – a tedy že patrně sdílí podobné „hodnoty“, či jak to vlastně myslela…

Zde máme tedy jednoho z nejpublikovanějších přispěvatelů do českých médií („spisovatele a novináře“), dva z hlavních prezidentských kandidátů a současného českého premiéra. To je už docela reprezentativní pro to, v jaké společnosti vlastně žijeme, ne?

Velmi se jeví, že „hodnoty“ jsou zde čistě signálem, prázdným logem pro zákazníky politiky, kteří se rádi vidí jako „vyznavači hodnot“, aby se případně mohli vyvýšit nad nějaké dezoláty bez hodnot. A rovněž se zdá, že ve jménu „hodnot“ lze udělat cokoli: například nechat syrské běžence umrzat k smrti v Bělověžském pralese; jako se to událo tento rok ještě před ruskou okupací za spojené nelidskosti vyznavačů určitých „hodnot“ v Polsku a ČR.

POSIWID

Poučku Stafforda Beera s touto zkratkou citujeme hned svrchu. Co tedy plodí náš systém české společnosti? Jednoznačně lze říci, že rostoucí bohatství pro zámožnou vlastnickou vrstvu, oligarchii (která v ČR většinově vlastní média a má zásadní vliv na mnohé politické strany) a chudnutí ostatního obyvatelstva. (Do tohoto přichází jako faktor inflace, ale evidentně ji nelze vidět jako hlavní projev oligarchizace české společnosti.)

Bohatnutí bohatých a chudnutí a zaostávání chudých je doprovozeno formálními demokratickými procedurami, kdy však lze demonstrovat, že politické výsledky jsou zásadně ovlivněny vynaloženými finančními prostředky na kampaně, zmíněným vlastnictvím médií, různě rozsáhlými manipulacemi informovanosti českého obyvatelstva o skutečném stavu české společnosti (například překroucenými a rozmlženými sociologickými výzkumy) atd.

S určitou mírou abstrakce a nadsázky lze tedy říci, že česká společnost v současné podobě existuje především proto, aby na ní mohla bohatnou česká i mezinárodní oligarchie.

Zdá se, že to je skutečně hlavní „výstup“, systémový výsledek naší společnosti. (Budu rád, pokud mi to někdo vyvrátí.) Bylo by ale značnou chybou nevidět i ostatní výstupy – jakkoli třeba slabší – které jsou v rozporu s tímto hlavním. Ještě například zbývají ostrůvky nezmanipulované a nezaplacené veřejné debaty ve veřejnoprávních médiích, ta oligarchická také občas přinesou skrze některé autory pravdivé a závažné informace, existují i některá neoligarchická média, v politice občas okrajově uspějí subjekty, které nejdou na ruku oligarchickému zájmu.

A pro teoretika systémů musí být také zajímavým a pozitivním oříškem sféra každodennosti tzv. „obyčejných lidí“, kteří se v malém snaží o „výstup“ našeho společenského systému v tom duchu a smyslu, že jsou milí na své sousedy, přívětiví k přátelům i cizincům, poctiví a pravdomluvní. Jinými slovy nehrají podle „pravidel“ mocných, respektive se po nich neopičejí.

Kolik letos umrzne bezdomovců?

Pro hodnocení společnosti – které musí být výsledkem otevřené rozpravy a důkladného ověřování faktů – je klíčové vedle sebe postavit její možnosti a na druhé straně její reálné výsledky.

Zde je propast a verdikt pro českou společnost zdrcující. Nepochybně disponujeme takovýmsouhrnným bohatstvím, které umožňuje, aby na ulici nemusel nelidsky trpět – a jako pes umírat! – ani jediný člověk. A přesto se to v naší údajně humánní a údajně demokratické společnosti děje každý rok (jak je doloženo např. zde nebo zde).

Toto je pouze jeden aspekt naší společnosti, ale lze ho také vidět jako průnik několika skutečností: podvyživené sociální služby, konkureční boj jdoucí až na hranu života (a za ni), bytová nouze v důsledku spekulace s byty, politický sadismus vůči „sockám“, fašizace.

Jaké „hodnoty“ tedy přeci jen naše společnost vyznává? (Aneb návrh: používejme do budoucna místo „hodnoty“ pojem „mocenský zájem“, popřípadě „morální maximy“)

Mocenský zájem místo hodnot?! Ano, neboť společenský život homo sapiens je vždy provázen bojem o moc. Někdy se zdá jeho výsledek být definitivní, určený k setrání či takzvaně „fungující“ a „žádoucí“. Ale nakonec je vždy v dějinách překonán. Dalekosáhlé zestejnění moci všech lidí se zdá jako řešení nejmorálnější (abychom vůbec mohli o reciproční morálce mluvit) a zároveň z dlouhodobého hlediska racionální (toto souvisí s možná se blížícím koncem dějin relativního nedostatku a jeho nahrazením společností dostatku pro všechny). Jinými slovy, v zápase o podobu společnosti se pojetí deklarující dominanci a útlak jedněch vůči druhým stává stále více otázkou iracionálního sadismu a stále méně otázkou nutnosti či „adekvátnosti“.

Dokud nebudou lidéfyzicky i duševně pěstováni jako rostliny do určitých neměnných společenských kast jako v Huxleyho Krásném novém světě– ale možná ani tehdy -, nebude možné se vyhnout alespoň zábleskům takovéhoto vnímání: ač druhý může být můj nepřítel, nebo naopak oběť, člověk mně vzdálený a lhostejný, přesto tuším, že je v mnohém stejný jako já.

Toto krátké filosofické exposé má být živočišnou a psychologickou cestou ke Kantovu kategorickému imperativu, který je jinak v jedné ze svých verzí Kantem formulován takto: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“

Z toho vyplývá: lítý konkurenční boj člověka přibližuje zvířecí živočišnosti a vzdaluje živočišnosti lidské, která disponuje i na primitivní úrovni výše zmíněnými, resp. naznačenými záblesky reflexe. Myslím, že něco podobného měl namysli Marx, když mluvil o člověku jako o rodové bytosti/tvoru („Gattungswesen“).

Toto jsou črty, které by musely být ještě doprovozeny mnohem delší argumentací, ale naznačují snad směr, jak se bavit o „hodnotách“, popřípadě čím tento pojem zcela nahradit.

K tomu celému budiž ještě pro zamyšlení připojeno: Immanuel Kant byl schopen vidět a odsuzovat některé brutální projevy Francouzské revoluce, zároveň ji ale se značným nadšením přivítal. A jeho „kategorický imperativ“ je těžko myslitelný bez společnosti, která se vydává cestou rovnosti.

Anarchista Čtvrtek – a odborář Středula

22. 12. 2022 

Mám rád vyložené karty: Středulu budu volit. Na světě jsou ale důležitější věci než prezidentské volby v Čechii oplývající medem, morálkou a marketingem. Třeba existence odborů a existence „boha“.

V první části nadpisu máme relativně známý román Gilberta Keitha Chestertona Anarchista Čtvrtek vyšlý poprvé v roce 1908.

Nejdříve takzvaný spoiler: v myšlenkovém románu, popřípadě filosofickém thrilleru, jde o to, že se ukáže, že všichni přední britští anarchisté jsou vzájemně se sledujícími policisty a vede je soudruh Neděle, který je pravděpodobně bohem. Skutečný anarchista je přítomen jediný – je tím, kdo je sice v určitém smyslu konsekventním, leč jen jednostranným satanem. Přičemž soudruh Neděle, neboli „bůh“, má oba aspekty – a především laskavost a dobrotu.

Tedy pokud to řekneme v extrémní zkratce za tento dobře napsaný román existující i v hezkém českém rozhlasovém zpracování. Ale nakonec je podstatná právě tato idea: existuje v zásadě dobrý a takzvaně rozumný „bůh“, který je svým vlastním anarchistou, ale svůj anarchismus má plně pod kontrolou.

Ve stejném roce jako Anarchista Čtvrtek vyšla Chestertonova obrana křesťanství s názvem Ortodoxie, o patnáct let později konvertoval od protestantismu ke katolicismu. Coby politického konzervativce ho přesto pojilo osobní přátelství se socialistou G. B. Shawem. Později vyjadřoval sympatie k Mussoliniho fašistické Itálii, mezi „konzervativci“ (a již fašizujícími proudy) je relativně populárním autorem: současná neofašistická premiérka Itálie, Giorgia Meloniová, dokonce z Chestertona citovala při své vítězné řeči po volbách.

Proč budu volit Středulu

Nemám rád náboženskou manipulaci – ani její současnou sestru v podobě marketingu, v přímějších dobách nazývaného: propaganda. Rovněž nemám rád fašisty – jakkoli „zředěné“ a „dediabolizované“. Nemám rád nadvládu v její feudální formě, ani v její formě buržoazní. Jsem přesvědčen, že je správné stát na straně zaměstnanců a nezaměstnaných proti kapitalistům a usilovat o společnost co největší rovnosti – která je myslím už téměř zcela umožněna rozvojen techniky a produktivity.

Z tohoto, jak věřím, radikálně demokratického, stanoviska mi potom už přijde automatické stát na straně odborů – a proti zámožné vládnoucí třídě a oligarchii. Myslím, že Středula je jediným skutečně protioligarchickým kandidátem. Cudně dělá nyní pár krůčků v tomto směru M. Hilšer, ale nezdá se, že by téma oligarchické nadvlády a zájmu ostatního obyvatelstva proti ní tematizoval mimo prezidentskou kampaň – a i zde je to: tuze moc cudné a bez substance.

U ostatních kandidátů jsem přesvědčen, že dílem opravdu neví, která bije, a dílem jsou z hlediska jejich majetku, lidí, kteří je navrhnuli, jejich bohatých sponzorů, médií a ideologů, kteří je podporují, jejich kroků mimo pár posledních desítek měsíců atd. poměrně jasně zařaditelní jako kandidáti pravice a oligarchie a mají obyvatelstvu učinit stravitelnou částečnou privatizaci důchodového systému, zdravotnictví, školství aj. Mají myslím za úkol tyto pravicové a neoliberální kroky podpořit – či k nim držet ústa. Jsem ovšem připraven vést o všech kandidátech otevřenou a podrobnou diskusi založenou na faktech, která by se měla dobrat skutečného stavu.

Z hlediska struktury vlastnictví a vlivu na většinu českých médií není příliš překvapivé, že kandidát odborář Středula byl – jak je myslím analýzou médií dokázatelné – upozaďován a až urputně napadán: vzpomeňte si na kauzu jeho platu (který například zdaleka nesahá do výše současného platu Miroslava Kalouska zapsaného v radě VZP), hodinek, jeho údajného propojení s Aspen Institutem atd.

Odbory leckde mají silnější postavení než u nás. Ve Francii, ale například i v Německu, kde jejich vliv myslím stojí za podstatně vyšší minimální mzdou atd. Odbory hájí opačný zájem nežli kapitalističtí vlastníci usilující jednoduše o zisk (za lecjakou cenu jako stlačování mezd, ničení životního prostředí). Jakkoli se tedy různé odbory liší svou mírou kompromisnosti, bojácnosti, či naopak radikality, s kterou hájí zájem zaměstnanců z „většinového obyvatelstva“, ale i migrantů, nezaměstnaných či obecně neprivilegovaného obyvateltsva.

Proti odborům nejen vystupují síly české pravice a oligarchická média, lidé, které je myslím přiléhavé a pravdivému stavu odpovídající nazvat jejich ideology, ale také výše zmínění staří i noví, koncentrovaní i zředění fašisté. Ale rovněž minulý stalinsko-brežněvovský režim potlačil nezávislé odbory (kooptoval je do neškodného ROH). Též apoštolové neoliberalismu jako Pinochet, argentinští neofašisté v 70. letech a pak Thatcherová a Reagan zastávali moc potlačující odbory.

A co „bůh“?

Ten podle mě neexistuje. Nikdy nikdo nikde jej nedokázal, nemáme jakýkoli pádný důvod se domnívat, že by existoval. Myslím, že tato fikce (podobně jako třeba bájná zvířata, magické postavy atd.) se udržuje kvůli tomu, že slouží pro jakousi osobní útěchu, ještě podstatněji ale myslím proto, že je kompatibilní s útlakem částí obyvatelstva jinými (je opravdu zajímavé si přečíst celou pasáž z Marxovy Kritiky Hegelovy filosofie práva z roku 1843/44, kde je i slavná formulace, že „náboženství je opium lidu“) a rovněž s určitými vlastnostmi lidské mysli a vztahování k sobě i druhým jakožto rodu, jak o tom psal Feuerbach v Podstatě křesťanství. Myslím, že náboženství je určité zneužití fantazie.

Středula v „boha“ ale prý věří. Nebo tedy sdělil o sobě, že je katolík. Rád bych mu vysvětlil, že je to poněkud zcestné, ale prosím – nekupuji si ho domů. Je mimochodem velmi úlevné, že nemusíme jako v Polsku, Saúdské Arábii, Iránu nebo USA při volbách přiliš tematizovat vztah k „bohu“ (pokud se tedy nejedná o získání některých moravských voličů). Ostatně: myslím, že kritika představy „boha“ nám může pomoci k ještě jedné snad zajímavé úvaze, kde se znovu vrátíme k hlavním tématům stanoveným na začátku a dozvíme se snad něco o fungování moci v lidské společnosti – což je myslím to, oč především běží.

Hodní a zlí bossové

Vytváření představ o „bohu“ je myslím praktickým dokladem a realizací mnohdy divokých kombinací takzvané „racionality“ a emocí, které od sebe nejdou nikdy zcela odpojit, pouze může být jejich adekvátnost či neadekvátnost ověřena objektivní realitou a druhými lidmi. „Bůh“ nás pravděpodobně nemiluje stejně jako nás nemiluje osoba, za níž pokradmu slintáme v tramvaji apod. Ta ale alespoň existuje a snad nás může začít milovat.

Jinak je to tak, že mnoho věcí nevíme, mnohdy na nás vůbec nikdo nemyslí a lidé, kteří tvrdí, že nás mají rádi, od nás třeba jenom něco chtějí. Proto jsou přitažlivé náboženské kolektivy, protože se v nich na jednu stranu vytváří iluze, že podobné v. u. fenomény v nich nefigurují, popřípadě že tedy nad společenstvím oveček ještě bdí nějaký boss. A potom jeho boss. A nakonec boss úplně největší a nejvyšší.

Jistě jste si všimli, že vyšší odborářští zástupci bývají v tisku občas titulováni jako bossové. A prakticky nikdo jiný ne! Představte si, že by například Marek Stoniš z Reflexu psal o oligarchovi Křetínském jako o svém bossovi– nebo tedy také jako o oligarchovi. Je to samozřejmě podprahová difamace – a např. v USA vznikla už dávno poměrně sofistikovaná propaganda vykreslující (kdysi dosti silné) odbory jako spojence mafie, Stalina, karieristické vrstvy profitérů uvnitř této organizace. To poslední je pravda nejvíce, ale kdokoli může prozkoumat různé formy existence odborů v historii a po světě a pro sebe se rozhodnout, jestli je označování volených zástupců odborů za bossy adekvátní.

Řád a klid

Je pikantní, že pravicová média jako by ve svých čtenářích mobilizovala bezmála anarchistické sklony odporu proti jakýmkoli „bossům“, ačkoli, jak jsme zmínili, jiní bossové se smějí. Ostatně, co je vůbec „anarchie“ a „anarchismus“? To vůbec nemůžeme probrat zde, maximálně odkázat na nedávný článek o Chomském, kde je pasáž věnovaná jeho anarchistickému myšlení, dále na klasiky anarchismu u nás i jinde, také na Gellnera či Haška – a rovněž třeba na Davida Graebera, který mj. figuruje v knížce vydané Tomášem Sedláčkem, a také na Ondřeje Slačálka.

V britském kontextu – a leckde jinde – měla (a má) „anarchie“ primární konotaci snad s chaosem, vrháním bomb, destrukcí „západní civilizace“ (jak je na plakátu z roku 1911 v záhlaví našeho textu zobrazen i „socialismus rdousící vlast“), nebo jen pošetilým snílkovstvím atd. U Chestertona také vystupuje zhruba v tomto duchu. Jediný „skutečný“ anarchista románu – a zároveň satan -, básník Lucian Gregory, se například pře s tajným policistou vyprávějícím celý příběh a nesoucím jméno Gabriel Syme o podstatě poezie a potažmo života. Tajný policista Syme dokonce tvrdí, že jedním z nejpoetičtějších výtvorů člověka je jízdní řád londýnského metra. Což stereotypního „anarchistu“ Gregoryho samozřejmě uvádí v rozčilení. (Čtenáři se mohou přesvědčit, zda takto stereotypně uvažují i např. zmínění anarchističtí teoretici.)

Ale tedy hlavní myšlenka Chestertonova románu má spočívat vhybridu, jakého je schopný jen „bůh“, mezi revoltou, utrpením, zoufalstvím a řádem a dobrotou, které nakonec mají navrch a samotného satana, anarchistu, zahanbují. Mnozí poddaní v ČR si snad všimnuli, že heslem jednoho z prezidentských kandidátů, Petra Pavla (téměř všude vystupuje striktně jako „generál Pavel“), je: „řád a klid“. Pamatuji si na jednu debatu s Petrem Uhlem před deseti lety v době protestů proti Nečasovo-Kalouskově vládě během studentského tzv. Týdne neklidu, kdy řeč přišla také na osmašedesátý a počínající normalizaci. Jedním z dobových hesel tehdejší moci bylo „klid na práci“. Ne debatě s Uhlem i celé akci proti neoliberálním záměrům ve školství byla hojná účast různých fakult i univerzit, absentovala však do značné míry Vysoká škola ekonomická. Petr Uhl učinil syntézu, když pronesl, že VŠE prostě asi chce „klid na studium“.

Hybridy promyšlené a hybridy nepromyšlené

V souvislosti s konáním a obrazem Ruska se v českém éteru poměrně rozšířilo sousloví „hybridní hrozba“, popřípadě „hybridní válka“. Má vypovídat o tom, že Rusko používá různé metody destabilizace a vlivových akcí mimo své území. Má to prý být něčím nové a nemluví se o tom, že by to případně dělaly také USA.

Sousloví hybridní hrozba má samozřejmě také emocionální efekt, má líčit něco temného a záludně všudypřítomného, co je u svého zdroje ještě temnější, než si kdo (tzv. běžný člověk) dokáže představit. Obraz „boha“, jak ho propaguje Chesterton ve svém románu, by naopak bylo možné opsat jako hybridní dobro. Které má tedy problematické aspekty, ale na svém konci je dobré. (Problémem by mohlo být, že žádný „bůh“ neexistuje.)

Ale nakonec se obojí dá snést na zem a do víceméně běžné zkušenosti každého člověka – který tedy nemusí být v tajemných kuloárech moci protřelým ukusovatelem chlebíčků ani mystikem viktoriánské Anglie (a potom něčeho ještě trochu ostřejšího). Neboť hybridní je nakonec celý život a zároveň lecjaký všední den. Stojím-li v pramici jedoucí bystře s proudem a kamarád běžící po břehu se mi snaží hodit lahvové pivo tak, abych je chytil a přitom zároveň například myslím na krásu a profesorský titul Danuše Nerudové, je to hybridní situace par excellence, tedy jako vyšitá.

Působí různé vzájemně se doplňující trajektorie sil pohybu vnějšího, ale i vnitřního v mých myšlenkách, které jsou v důsledku reklamních a vlivových operací jiných lidí upnuty nejen na letící plnou láhev, ale také na Danuši Nerudovou. Není to „hybridní operace“ řízená z Moskvy či Washingtonu, ale je to hybrid, čili složenina vlivů a vjemů. Opakuji: jako celý život. Nikdy se z hybridů nevymaníme, protože vždy na nás budou působit další lidé s různými záměry mimo naši kontrolu a naše vnímání a reakce na svět budou ovlivněny hybridní povahou naší pudovosti a rácia. Avšak člověk ze sebe takříkajíc nechce nechat dělat blbce. A navíc je to důležité na filosofické – a tedy i mocenské – rovině.

Leckdo dokáže konstatovat nějaký hybrid, „komplexitu“, popřípadě dobrotivou mysterióznost cest božích, ale vyhrává ten, kdo je schopný držet ve své moci toto zašmodrchané klubko a přesně vědět, jak je zašmodrchané (přičemž rozhodně klubko musí být dostatečně velké, aby jím bylo možné omráčit či ubít nepřítele). Toto dnes do značné míry dokáže umělá inteligence. Toto „mapování zašmodrchaných klubek“ leží například i v základu dnes světově určujícího odvětví ekonomiky a samotného života: finančního byznysu. Kdy právě jde o to, mít co nejlepší „mapu světa“, abych mohl profit získat jak z větší rychlosti zjišťování jeho potenciálních zdrojů nežli konkurence, ale také z myriády sebedrobnějších zdrojů, které dohromady dávají moc (tyto sebedrobnější zdroje zisku se jmenují lidé, kterých je nyní na planetě 8 miliard).

Ještě jinak lze formulovat tento racionalismus, doprovozený poctivostí a Kantovým kategorickým imperativem, což navrhuji aplikovat na politiku: jako hudba, která samozřejmě leccos ztratí, pokud není zahrána, nýbrž existuje zatím pouze v notovém zápise. Avšak kdykoli je hrána z not, lze mluvit o tom, že notový zápis je v ní ve své relativní průhlednosti přítomen a tedy i k tomu nejmystičtějšímu a nejemotivnějšímu víru např. Wagnerových souzvuků existuje mapa.

Chestortonova teologická sázka pro 20. století nakonec není odlišná od zbožných přání všech století minulých: i nad nejchytřejším žijícím člověkem (který je mým i Chestertonovým soupeřem) stojí „bůh“, který jako jediný drží onu mapu či celkový zápis nekonečně komplexní symfonie a na různá místa v krajině zobrazené mapou, či tedy do různých pasáží megasymfonie, rozesel drobné poklady, synkopy dobra.

Zpátky na zem: do Česka na prahu roku 2023

Kdybychom se zeptali, kolik je v ČR pro nadcházející rok 2023 připraveno zdrojů dobra, tak to samořejmě bude znít prapodivně či komicky (ale přece by na takovouto otázku měl být schopen odpovědět chestertonián/ka, který si nade vše váží jízdního řádu metra!).

Trochu užitečněji lze toto formulovat jako otázku po konkrétní mocenské konstelaci. Z minulého textu bylo snad zřejmé, že nejsem milovníkem politiky zastupované Karlem Scharzenbergem. Přesto jsem jej volil v prezidentské volbě v roce 2013 cíleně proti Miloši Zemanovi, protože jsem se obával jeho fašizujících tendencí (které se potvrdily) a snah uškodit ČSSD (což se také potvrdilo). Dejme tomu, že jsem utvořil jakýsi hybrid či snad pro někoho „paradox“, ale byla to pouhá – nakonec dost jednoduchá – mocenská rozvaha.

Už jsem napsal jeden text v tomto duchu a ještě se k tomu vrátím: myslím, že se pro zájmy neprivilegovaného, individuálně mocensky velmi slabého obyvatelstva ČR tvořícího většinu celkové populace, dalo argumentovat pro případnou podporu Andreje Babiše v druhém kole prezidentské volby. Nedokáži se totiž dopátrat toho, jak by zvolení Babiše prezidentem mělo představovat nějakou ultimátní „hybridní“ či nehybridní hrozbu pro českou „demokracii“ tak, jak by vypadala i bez něj. Myslím si rovněž, že díky určité primitivní spontaneitě Babiš patřičně diskredituje celou oligarchickou vrstvu a protože je vynakládána taková energie ostatní pravice (a některých zbytků levice) na pěstování ideologie „antibabiš“, mohlo by zvolení Andreje Babiše vyvolat lehkou krizi pro ideologický aparát etablované české moci. Vedle toho mi přijde zcela klíčové co nejpřesněji popsat, částečně prognostikovat, jaké zájmy stojí za jednotlivými prezidentskými kandidáty a jakou ti budou hrát úlohu vůči vládě a oligarchii, která je myslím klíčovou protidemokratickou silou.

Z důvodů výše popsaného nerozumím poměrně dost tuctové reprodukci přístupu „anti-Babiš“ v údajně levicových médiích, jako je Alarm či Deník referendum. Píše-li spíše zábavní komentátor Stanislav Biler najednou patrně smrtelně vážným tónem, že „Babiš [na postu preidenta, pozn.] by mohl zničit Česko“, tak by se člověku chtělo znát jeho představu, jak toto zničení, či tato hybridní hrozba a zničení, bude vypadat. Stejně tak by člověk chtěl slyšet od novinářky Apoleny Rychlíkové, která se pustila do psaní „analýz“, kromě odpovědi na stejnou otázku také vyjasnění, co si představuje pod pojmem „garant normality“, který v textu používá a na základě čeho to vlastně (pro ni) „určitou dobu vypadalo, že to bude právě Danuše Nerudová, kdo bude reprezentovat progresivnější, liberální hodnoty“.

Vidím za tím určitý nepříliš promyšlený hybrid, či jednoduše zmatečnou představu, respektive zmatečné veřejné působení, kdy se možná autoři Alarmu a Deníku referendum (kde lze nalézt texty v podobném tónu) spokojí s reprodukováním toho, co čtou a slyší v oligarchických médiích a na pravici a myslejí si, lepším případě, že když budou trochu lichotit (nesmyslným) předsudkům a myšlenkovým zkratkám řady čtenářů (v českém dalece dominantně pravicovém éteru), snad se indoktrinované čtenáře podaří trochu upoutat a v budoucnu trochu poposunout doleva. Problém je v tom, že tuto taktiku mnohem úspěšněji používá pravice. Když například média oligarchy Bakaly, zejména takový Respekt, povrchně reprodukují některé postoje a témata blízká mladým, potenciálně levicovým lidem, aby je potom naopak poposunuli doprava. Koneckonců to dělá i Česká spořitelna. Co jiného je její sponzorování akce Festivalu svobody spočívající v umístění klimatických hodin na Letnou (už byly zase sundány – akce bank jsou spíše konzervativnější povahy)?

Jsem tedy přesvědčen, že je potřeba si vyjasnit, jakou váhu připisujeme racionální a racionalistické argumentaci a přístupu (a vůbec demokracii!), jak je načrtávám výše, a rovněž jak přistupujeme k různým hybridům, zejména stojíme-li na straně rovnosti lidí a nutnosti demokratizace naší společnosti. Protože řada našich protivníků své hybridy promýšlí opravdu dobře.

Byl jsem zcenzurován a zakázán podřízenými oligarchy Bakaly

22. 12. 2022 

Od poloviny letoška do doby před měsícem jsem provozoval blog na Respektu oligarchy Bakaly. Bez jakéhokoli avíza, zálohy či náhrady byly smazány všechny mé texty a blog zrušen. Požaduji vysvětlení.

Je to opravdu tak, jak stojí v nadpise a perexu. Na mé bývalé adrese https://bartosadam.blog.respekt.cz/ nyní už z původních více než dvaceti blogových příspěvků nic nenajdete.

Dozvěděl jsem se o tom až když jsem se koncem listopadu pokusil na svůj blog přihlásit. Prošel jsem potom e-mailovou schránku, zda ohledně toho nenajdu nějakou zprávu. Nic. 2. 12. jsem psal mail na adresu redakce Respektu i předplatného za celou Economii a čekal na odpověď týden. Poté jsem napsal mail druhý a opět čekal. Potom jsem se napodruhé dovolal na jakousi zákaznickou linku vydavatelství Economia, kde jsem mluvil jen se sekretářkou, která mi slíbila, že to předá nadřízeným. Nedostával jsem žádnou odpověď, a tak jsem na konci minulého týdne (pátek 16. 12.) volal ještě jednou, vyjádřil své rozčarování nad jejich přístupem a sdělil, že případně celou věc publikuji – což tedy dělám nyní.

Dělám tak i proto, že v tomto týdnu sice dorazil mail, kdy se paní sekretářka omlouvá, že „ji mrzí nastalá situace“, nepíše mi ale jakékoli vyrozumění o důvodech smazání a sděluje jen, že v příloze mi posílá archiv textů. Soubor o velikosti 1 kB ale nic neobsahuje.

Myslím, že toto by neměl nikdo tolerovat, takže zde nyní publikuji tuto informaci.

A proč tvrdím, že jde o cenzuru?

Jak známo, v médiích jednoho z nejbohatších českých oligarchů Bakaly o tomto oligarchovi – a vůbec příliš o oligarchické moci u nás – nepíší (s několika myslím opravdu menšinovými výjimkami). V několika textech tedy pana oligarchu Bakalu zmiňuji, protože si prostě myslím, že je to pro Respekt a další média velice relevantní.

Je samozřejmě také možné, že jsem svou kritikou „šlápl na kuří oko“ i někomu jinému (viz texty o Petru Fialovi, čachrech na pražském magistrátu atd.) než jen panu Bakalovi a jeho žurnalistickým podřízeným, kteří o něm „diskrétně“ nepíší.

Co se mi podařilo rekonstruovat z počítače – což je nakonec většina textů – jsem umístil do svého archivu na WordPressu zde: https://adambartosblog.wordpress.com.

Každý se zde tedy může přesvědčit, zda je v mých textech něco nepravdivého a zavádějícího – a takového, že by to ospravedlnilo tento, jak tvrdím, cenzurní zásah.

Kdo se mimochodem podívá na blogy Respektu, zjistí, že tam funguje leccos. Včetně například otevřeně reklamních blogů na produkty od investičních fondů až po pečící pánve.

Nemůžu samozřejmě vědět, odkud vyšel impuls ke smazání, ale myslím, že je zřejmé, že pan Bakala s ním neztrácel čas osobně a proto píši o jeho „podřízených“ (což je myslím dále ospravdlněno tím, když se podíváte, jaký má tento finanční, mediální atd. oligarcha a sponzor politických stran postavení v „dohližitelských“ orgánech Economie atd.).

Závěrem myslím, že je to také značně ubohé (a tak trochu směšné) a rád bych dal každému na zvážení, zda si myslí, že žijeme v nějak podstatně „demokratické“ společnosti, když se podívá na strukturu vlastnictví médií, roli peněz v politice a rozdělení bohatství v ČR – a obdobné cenzurní zásahy.

Vítám samozřejmě vyjádření lidí od pana Bakaly.

Proč dále žít?

25. 12. 2022 

Jakou dávají současné globální trendy vývoje naději na život?

Myslím to vážně: jakou má cenu zůstávat naživu ve společnosti, nad kterou byl víceméně vynesen rozsudek smrti?

Sociální krize se bude dále jen prohlubovat a „slušní“ střednotřídní konformisté stejně nenuniknou kolapsu společnosti. Koncentrace bohatství v rukou oligarchie a existenciální zoufalství širokých mas nezmizí, pokud se bude pokračovat v současném kurzu – který vyhovuje bohatým (těm starším a hloupějším z nich) a pár jejich poskokům.

Klimatická krize způsobí přinejmenším masové přesuny lidí po planetě, jaké nikdo nikdy neviděl. Velké části světa budou neobyvatelné.

Pár bohatých možná technicky zvládne život na Měsíci, ostatní budou umírat v kombinaci zmíněných krizí.

Zostření globální konkurence povede k dalším válkám. Pravdědpodobnost jaderné války ještě vzroste, takže konec života na Zemi můžeme zvládnout ještě rychleji.

Pochopitelně, že stupidním lidem a příjemcům dostatečných penízků tyto věci „nedocházejí“.

Jaký smysl má v tomto žít?

„Demokratičtí kandidáti“ jsou fraška, jde o to najít figurky povolné bohatým

27. 12. 2022 

Text tvrdí, že vzývaní „demokraté“ jsou vesměs patrně spíše spojenci oligarchie. A tak má i svou legitimitu volit oligarchu přiznaného.

Jde o to, jaký zájem budou prezidentští kandidáti zastávat. V naší Čechii je to ale něco přímo neslýchaného! Ptát se v politice na zájem, moc, peníze! No fuj! Kdo to kdy slyšel! (Vždyť přeci pan Havel po nás chtěl „nepolitickou politiku“! A suchou vodu…)

Ale popořádku si shrňme, kde nyní jsme. Snad se na tom shodneme!

Podle všemožných průzkumů veřejného mínění (z nichž některé se v minulosti ukázaly buďto jako podplacené a zfalšované či dalece chybné oproti konečnému výsledku), kurzů sázkových kanceláří atd. se jeví, že s víceméně vyrovnanými silami se na prvních třech příčkách preferencí pro kandidáty prezidentské volby 13.-14. 1. a v druhém kole 27.-28. 1. 2023 pohybují tito tři lidé: Andrej Babiš, Danuše Nerudová, Petr Pavel.

Nejprve k prvnímu kandidátu, co do mocenské konstelace, již by jeho zvolení patrně přineslo:

Andrej Babiš je jedním z nejbohatších českých vlastníků, kapitalista se značným vlivem na chod české společnosti (skrze vliv na určování cen, mezd, strukturu trhu v chemickém, potravinářském, medicínském, mediálním atd. byznysu).

Babiš je kapitalista a oligarcha účastnící se politiky přímo, bez použití prostředníků. Samozřejmě je jednak obklopen širokým okruhem mediálních propagandistů, takzvaných „markeťáků“, sociologů, ekonomů, psychologů a nižších politických šarží, zároveň ale přeci jen nehájí pouze svůj zájem coby zájem Andreje Babiše, nýbrž také zájem alespoň části celé společenské třídy a mocenské skupiny, k níž náleží.

Je pravděpodobné, že Babišova pozice bude do budoucna v českém systému moci a nadvlády obsazena jiným oligarchou či skupinou oligarchů. Explicitní politická agenda této nové či již se rodící síly bude patrně stejně smíchaná dohromady z nejrůznějších i protikladných ingrediencí jako ta Babišova. Jde o vytvoření dostatečného propagandistického a mocenského aparátu, který bude moct zaujímat či předstírat pozice jak z konzervativnější až fašizující pravice (obrana „normálního světa“, protiimigrantský rasismus, nacionalismus atd.) tak zdánlivě zleva; avšak bez jakéhokoli skutečného levicového obsahu, nýbrž ve smyslu „levicových mimikry“, o čemž píši níže u jiných kandidátů.

Babiš je také kapitalistou čelícím soudu – ve věci, jejíž rozsah je nakonec mnohem menší nežli například u oligarchy Bakaly a bytů OKD. Z toho důvodu se také zdá být celkem pravděpodobné, že nedostane žádný podstatný trest, protože jeho mediální mašinerie by začala (anebo tím již vyhrožuje) mluvit o tom, co ví na ostatní oligarchy, kteří také vlastní média, platí politické strany atd.

Že do české politiky takto přímo a výrazně vstoupí jeden z oligarchů, bylo do jisté míry očekávatelné (při zohlednění vývoje v Itálii, na Balkáně, v Rusku, USA atd.), leč zbytku české vládnoucí třídy by se snad hodil trochu „diskrétnější“ Babiš. Do marketingové ideologické mobilizace proti Babišovi už bylo ale investováno tolik sil, že se nemůže tak rychle vrátit na své místo mezi jiné oligarchy a proto by jeho zvolení na prezidentský post: 1) vyvolávalo přeci jen lehké „skřípění“ české vládnoucí mašinerie, která by se musela vymezovat vůči Babišovi, 2) urychlilo nahrazení Babiše na parlamentní půdě jiným oligarchou či oligarchickým projektem; přinejlepším by to také vytvořilo prostor pro vstup nějaké radikálněji demokratické a demokratizační síly.

Potom je zde Danuše Nerudová, osoba, která je v ČR držitelkou profesorského (!) titulu. Čtenáři mohou přemýšlet, jak jej dosáhla a mohou si také vyhledat její komentáře k ekonomice a posoudit, zda někdy podniká poctivé celostní analýzy a má cosi jako obecný makroekonomický přehled.

Danuše Nerudová je očividně velice ambiciózní žena. Právě z toho je dělána zvláštní devíza – dost už bylo mužů! Ano, nerovnost je stále faktem české společnosti, ale pohled na „osvěžující“ příchod ženy v podobě brutální třídní bojovnice za zájem bohatých, Margaret Thatcherové, či současné italské neofašistické premiérky, Giorgie Meloniové, dává člověku snad dostatečně vystřízlivět z nadšení pro ženy jen proto, že jsou ženami.

Pozoruhodná je dráha a mediální příprava na vytvoření „značky“ Danuše. Začínala jako poradkyně Jany Maláčové z ČSSD a tehdy se vyznačuje něčím, co jsem již vícekrát nazval: levicové mimikry. Mluví v té době téměř jako sociální demokratka, zdůrazňuje rovnost, nebojí se zmiňovat nutnost daňové progrese atd. To se ale postupem času mění, mnohde obrací o 180°. Jednak byla vybrána za kandidátku Fialovy neoliberální vlády, rovněž se však vyjádřila pro zrušení EET (a tím iracionalizaci příjmů státu) s tím, že „si prostě máme věřit“ a letošní návrhy odborů v ekonomické a sociální oblasti rázně odmítla jako „socialismus“.

V jiném článku rozeberu Nerudové kličkování a chaotičnost postojů podrobněji. Nyní lze poukázat na informace, které zveřejňuje i sama. Vedle napojení jejího manžela na servis majetkové elity a oligarchie, včetně např. exekturoského byznysu, skrze firmu Havel & Partners, je možné zmínit Tomáše Sedláčka, který kromě své ideologicky-ekonomické funkce na pravici zastává post hlavního makroekonomického stratéga při soukromé bance ČSOB (o čemž málokdy mluví). Tým „lídrů“ a „expertů“, jímž se sama Nerudová prezentuje, pak zahrnuje i další konzervativní figury a také několik „pro ozdobu“, jako je např. Johanna Nejedlová z organizace Konsent, požívající rovněž jakési „levicové mimikry“, jež se však také mimo jiné fotí na reklamu pro Respekt oligarchy Bakaly. Nerudovou, stejně jako Pavla, také přímo finančně podpořili někteří čeští oligarchové, jak je možné si dohledat.

A třetici uzavírá Petr Pavel. Tak jej tedy budeme titulovat, ačkoli vysloužilý hodnostář nechává všude sám sebe v reklamních materiálech nazývat „generál“. Jak známo, generálové se nekritizují, poslouchají se. To by ale alespoň museli něco říkat!

Pozice Petra Pavla jsou ještě mnohem mlhavější než u předchozích dvou. Lehce kriticky se vyjádřil o Fialově oligarchické a pravicové vládě, ale zároveň je jejím prezidentským kandidátem (vedle Nerudové je mezi nimi ještě Pavel Fischer). Jeho motto „řád a klid“ má buďto lehce komický nádech (Jak ho chce dosáhnout? Není poněkud přemrštěné se tvářit jako železný kancléř Bismarck či rovnou císař Vilém?), zároveň trochu děsivý. S využitím některých poddanských instinktů českého obyvatelstva a gaučového militarismu je zde jistě počítáno.

Klíčové však je, kdo Petru Pavlovi platí kampaň, jaká média a jaký typ médií jej podporuje a jakými lidmi se zcela otevřeně obklopil. Zde najdeme například bankéře Bezděka (známá „Bezděkova komise“ jako poradní orgán Nečasovo-Kalouskovy vlády) či bankéře Tůmu, který byl v minulosti také členem neoliberální strany TOP 09. Podivně oslavné články najedeme například již v roce 2018 v Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, který je historicky stále jedním z největších (oficiálních) sponzorů stran ODS, TOP 09 a VV (to byly „Věci veřejné“, milé děti!).

Tento starší článek sice oslavuje, jak si Pavel „pouští hubu na špacír“, nyní ale – když by bylo možné mluvit coby údajně „demokratický“ kandidát – k lidem o tom, co vlastně zastává a jak případně chce pole demokracie u nás rozšířit, se vyjadřuje dosti nejasně. Na svých internetových stránkách uvádí například, že „máme potenciál rychle se přiblížit kvalitě života západních či severských zemí“, přičemž zde i ve svých ostatních reklamních materiálech – či „vizi“ – nečiní rozdíl mezi rozdělením bohatství v takovém Norsku či Švédsku a na druhé straně třeba Německu, Velké Británii či USA. Slibuje dále (stejně jako třeba ODS či STAN) „soustředit ekonomickou diplomacii na podporu malých a středních podniků s potenciálem místo hrstky nejvlivnějších podnikatelů“, kdy skeptik může velmi pochybovat o slově „místo“. A také například se zavazuje „přispívat k vyšší kvalitě českého školství, aby měly firmy dostatek talentovaných a kreativních pracovních sil“, čímž je nepochybně vyčerpán smysl školy, ba života.

—

Nadpis a text si neberou servítky. Myslím, že taková je však přesně funkce Nerudové i Pavla. A vlivové organizace přidružené k nejvyšším patrům moci, jako Milion chvilek pro demokracii, který sehrává poměrně významnou roli v ideologické podpoře pro současnou vládu (a mlčí k jejím aspektům zcela srovnatelným či horším než v případě Babišovy vlády) se zdají pouze posilovat reklamní hecování pro „demokratické kandidáty“ v podobě především Nerudové a Pavla. Podobné tóny slyšíme od aktivních i „trafikovaných“ politiků (Kalousek, Topolánek), různých radících žurnalistů v českém většinově oligarchickém mediálním prostoru, od zástupců kultury, populární kultury i pseudokulturního konzumu, jako je Jan Hřebejk, Anatol Svahilec či Dagmar Pecková. Pikantní je zde Martin Dejdar, který nyní podporuje pana generála ve výslužbě, v minulé volbě to byl Mirek Topolánek – a předtím Miloš Zeman.

Při rozebírání mocenského významu toho či onoho kandidáta je třeba také podotknout, že základní prezidentský plat není úplně malý a obecně se nemá zato, že by někdo v nehostinně nazývaném Pražském Hradu nějak zvlášť strádal.

Jinak se text pokouší o plastické chápání české vlastnické a vládnoucí třídy, která není zdaleka tak striktně rozdělena na „babišovský“ a a „protibabišovský“ tábor, jak je vytvářeno zdání, protože určité zájmy jsou buďto dopředu společné, anebo jde pouze o to, Babiše vytlačit od „koryta“ a dosadit tam sám sebe.

Zdá se tedy, že úlohou Nerudové či Pavla je vyjádřit podporu či alespoň mlčet k některým neoliberálním krokům Fialovy vlády – která hájí podobné zájmy jako před deseti lety vláda Nečasovo-Kalouskova. (Nemluvili jsme zde o mezinárodní oligarchii, kdy jde o zájmy evropského a amerického kapitálu; přičemž ani čínský a v budoucnu třeba opět ruský nepřijde zkrátka, jak to bylo dokázáno právě třeba za zmíněné Nečasovo-Kalouskovy vlády.)

O co se nyní mocensko-ekonomicky hraje, je částečná privatizace důchodového systému (kdy soukromé banky a fondy chtějí získat navíc „peníze na hraní“), zdravotnictví (coby velkého, do značné míry stále neodkrytého zdroje zisku), případně školství, dále jde o kapitalistický zájem v bytové výstavbě, zbrojním průmyslu, zemědělském byznysu, mediálně-reklamních a sociálních platformách atd.

Nedostal jsem se v tomto textu ke všem kandidátům, krátce je zmíněn Pavel Fischer, který je rovněž blízký Fialově vládě a evidentně i katolické církvi. V textu z minulosti podrobněji rozebírám Josefa Středulu jakožto kandidáta odborů a krátce také M. Hilšera. U ostatních kandidátů mi vesměs přijde, že zůstávají v záloze pro odčerpání hlasů tomu či onomu kandidátu a jako případní nosiči dílčích témat a zájmů, buďto svých, či objednaných a zaplacených.

Pokud nejsou ve výše sepsaném textu závažné faktické a logické chyby, lze tedy velmi dobře argumentovat, že by skuteční demokraté mohli podpořit i Andreje Babiše, protože možná lze něco málo získat z lehkého nesouladu v české oligarchické a vlastnické třídě a přidružené politice – v kontrastu s hladkým fungováním Fialovy neoliberální vlády a moci české vlastnické třídy.

Druhý otevřený dopis Milionu chvilek pro demokracii

V řadě druhý otevřený dopis adresovaný spolku „Milion chvilek pro demokracii“. Na první nebylo oproti slibu odpovězeno.

28. 12. 2022

Milý pane Mináři a milý pane Rolle, milá skupino Milion chvilek pro demokracii,

toto je můj druhý otevřený dopis spolku Milion chvilek pro demokracii a jeho hlavním představitelům. Zároveň je to můj druhý otevřený dopis v životě. Nemohu tedy být podezírán z nějaké obzvláštní záliby v nich – je ale pravdou, že do konce roku chystám ještě jeden na jinou adresu.

Důvod mého druhého dopisu je velmi prostý: na ten první nebylo reagováno. A to oproti výslovnému slibu. Který mi na Facebooku dala v komentářích Hana Strašáková, vaše členka a mluvčí, v druhém týdnu od demonstrace 30. 10., k níž se první dopis vztahoval. Doufám, že paní Strašáková bude natolik poctivá, aby tento nedodržený slib potvrdila.

Jelikož takto vznikl čas pro reflexi prvního dopisu, dovoluji si některé body z něj v tomto textu znovu podtrhnout, několik málo aktuálních také přidat. Text tohoto druhého dopisu bude kratší díky strukturování jeho těžiště do dvanácti otázek v bodech.

Ještě je třeba poznamenat, že první dopis byl původně umístěn na mém blogu na stránce Respekt.cz, jenž mi ale nedávno bez jakéhokoli avíza, vysvětlení a náhrady textů byl smazán. Nyní tedy umisťuji text druhého otevřeného dopisu na nový blog na Seznamu.cz, zároveň oba dopisy do svého archivu na adambartosblog.wordpress.com. Současně posílám text prvního i druhého dopisu na e-mailem Milionu chvilek, takže by se dopis snad neměl „ztratit“ a na odpověď „zapomenout“.

Nejdříve mi dovolte se vyjádřit souvisleji a v obecnosti, potom si dovoluji zařadit to hlavní, o co mi jako občanu jde, do otázek v bodech.

Od 30. 10. a tedy vaší demonstrace „Proti strachu“ uběhly necelé dva měsíce, kdy se toho opět poměrně dost událo. Jistě jste zaregistrovali velmi podezřelé dění okolo obsazování pražského magistrátu, popřípadě jiných zastupitelstev. Přímo se nabízí otázka, co říkáte na mnohačetné sblížení mezi politickými silami vámi označovanými za „demokraty“ a stranou ANO financovanou oligarchou Babišem, kterou patrně nadále považujete za „nedemokratickou“. Rovněž se tak trochu automaticky nabízí otázka, co říkáte na plánované vyšachování strany „Praha sobě“ možná i přičiněním Pirátů a tedy na vznik „koalice demokratů“ na tzv. vládním půdorysu (přičemž je nutné podotknout, že o „vládě demokratů“ mluví i zástupci Prahy sobě, která se ale zdá být trnem v oku zástupcům koalice Spolu, již označujete za „demokraty“).

Dále pokračuje děsivá a krvavá válka v důsledku ruské invaze na Ukrajinu. Myslím, že spolek, který deklaruje, že mu jde o „demokracii“, by měl být schopen mluvit i o tom, jak je hrozba Ruska například vůči ČR systematicky nafukována pro větší obrat výrobců zbraní, případně k depolitizaci a upozadění témat, která (zdánlivě) nesouvisejí s „tématem č. 1“ atd. Rovněž se zdá, že vaše pozice – na rozdíl od některých bývalých i současných členů amerického establišmentu, francouzského prezidenta Macrona či papeže – je podporou pro pokračování války. Nemluvíte například o tom, kolik má vaše „vítězství nad Ruskem“ (což je stále ještě neurčitý pojem) přinést tisíců či desetitisíců mrtvých na obou stranách. (Naopak na blogu pana Mináře je dokonce možné opakovaně sledovat cosi, co by snad šlo charakterizovat jakofandění válce, poněkud se svou absencí jakékoli poctivé analýzy a programu podobající tomu na fotbale.)

Nyní se vaším téměř výlučným tématem zdají být prezidentské volby – ačkoli v ostatní politice se leccos děje a já dodávám: leccos pochybného. Píši o tom také jinde – a týkají se toho některé otázky v bodech -, ale zde mohu krátce vyjádřit své rozčarování z toho, s jak povrchními marketingovými zkratkami přistupujete k jednotlivým prezidentským kandidátům, označujete za „demokraty“ lidi, kteří se zdají být především dobře zaplacenými marketingovými produkty a podle mě dále degradujete úroveň veřejné debaty pouhou ozvěnou marketingové mašinerie zámožných zájmů stojících za kandidáty a dominujících v českém většinově oligarchizovaném mediálním éteru. Myslím, že tím demokracii, ve smyslu transparentnosti, rovnosti, faktograficképoctivosti a vyrovnávání moci prokazujete „medvědí službu“, ba škodíte.

Co se různých „demokratů“ týče, tak pro mě poměrně poučnou byla také zkušenost s lidmi, z nichž patrně mnozí jsou vaši podporovatelé, kteří na sdílení a vůbec objevení mého prvního otevřeného dopisu reagovali různými pokusy o zadupání, výsměchem ve smyslu co nějaká neznámá nula píše otevřené dopisy atd. Mohu případně tyto reakce a jakési spojení s vaším uskupením doložit.

Nyní už pouze slíbené otázky v bodech. Je jich do tuctu.

1) Pod tématem války na Ukrajině i vaší koncentrací na jediného oligarchu Babiše zaniklo např. téma spojené se „SwissLeaks“ (a Panama + Pandora Papers), tj.zdanění korporací a okrádání států skrze daňové ráje. Jaký je váš postoj k nim a myslíte, že vámi podporovaná vláda proti nim podniká dostatek?

2) Jaký je váš postoj k perzekvovanému Julianu Assangeovi? Dokážete ocenit jeho přínos při rozkrývání např. válečných zločinů za války v Iráku a mocenských manipulací „západních demokracií“?

3) Jaký je zpětně váš postoj k protioligarchickým hnutím jako Occupy Wall Street v USA, Indignados ve Španělsku či „žlutým vestám“ ve Francii? Nemyslíte, že jde o autentičtěji demokratická hnutí, nežli jste vy?

4) Jaký je vůbec váš postoj k rostoucím třídním rozdílům u nás a ve srovnatelných zemích víceméně na vrcholu kapitalistického vývoje? Jaké maximální třídní rozdíly považujete za slučitelné s „demokracií“?

5) Proč jste se jako organizace, jíž jde údajně o „demokracii“, nevyjádřili ke stěží demokratickým čachrům na pražském magistrátu? Dokážete vidět, jak může váš hlavní terč Babiš nejen skrze „užitečnost“ ANO pro ostatní „demokraty“ na komunální úrovni, ale také skrze to, co píše (a nepíše) ve svých médiích, skrze zachytávání hlasů jinak třeba potenciálně levicových a tedy i principiálněji opozičních hlasů, být užitečný pro vaše „demokraty“? Dokážete vyloučit, že nastane doba, kdy Babiše – nebo aktéra plnícího podobnou pseudoopoziční úlohu – akceptujete coby svého spojence (nebo k němu alespoň budete mlčet jako nyní k dění na komunální úrovni)?

6) Nevidíte jako ohrožení demokracie, že vámi nejprosazovanější kandidáti na prezidenta, Nerudová a Pavel, jsou obklopeni komerčními bankéři?

7) Nemyslíte, že Josef Středula má za sebou coby zastupující člen odborů během kampaně „Konec levné práce“, díky postojům proti xenofobnímu rozdělování pracujících a obyvatelstva a obecně skrze boj za důstojnější postavení zaměstnanců výrazně hlubší a delší demokratické angažmá nežli kterýkoli jiný kandidát?

8) Je výsledek na vašich webových stránkách, kdy u kandidáta Středuly uvádíte, že jste „jej oslovili“ a „čekáte na jeho vyjádření“, způsoben záměrným odsouváním, či Středulovým otálením vám poskytnout rozhovor? Souhlasíte navíc s tím, že v českém většinově oligarchizovaném mediálním éteru byl Středula coby odborář záměrně upozaďován a očerňován, protože odbory ohrožují zisky vlastníků?

9) Dokážete tedy říci, že jste jasně pravicový spolek, který stojí především na straně nadprůměrně a vysoce nadprůměrně bohatých?

10) Dokážete si představit situaci, kdy budete podobně masově protestovat proti Fialovi a jeho vládě (částečný popis a důvody podávám v prvním dopise) jako proti Babišovi?

11) Dokážete se jako celek přihlásit k formulacím pana Mináře z textu nazvaného „Vládo, budíček!“ ze 4. 9. 2022 uveřejněného na Facebooku, kde velmi přátelsky oslovuje Fialovu neoliberální vládu a radí: „[N]ejde jen o to, co všechno děláte, ale možná především o to, jak to komunikujete. Hlavně ať je to jednoduché, dramatické a symbolické. Ať je to pořádně vidět. V tom si vezměte příklad z Babiše.“?

12) Chce pan Minář a potažmo celý Milion chvilek nadále tvrdit, že současná inflace je především „Putinova inflace“, resp. „Putinova drahota“ (formulace ze stejného textu jako v otázce č. 11), když tedy bylo poměrně dost času se vzdělat o jejích příčinách?

Děkuji předem za odpověď a jsem s pozdravem,

Adam Bartoš

Co jsem se o prezidentské volbě dozvěděl z telefonátu slečny v nočním autobuse

29. 12. 2022 

Lidé, kteří nahlas telefonují v dopravních prostředcích, jistě chtějí něco sdělit i okolnímu světu.

Nemusíme přeci být vtaženi do víru reklamních kampaní před prezidentskými volbami či jinými. Tušíme přeci, že jednotliví kandidáti jsou v reklamách na ulici i v médiích prodáváni podobně jako vlasový šampon, stavební spoření či letní dovolená.

Reklama je privatizovaným náboženstvím dneška. Nejmocnější (i trochu méně mocní lidé coby dolní patra pyramidy) platí těm, kdo si zprivatizovali části veřejného prostoru, za umístění svého evangelia – v řečtině to znamená „radostná zvěst“. A podobně jako kněží se tvůrci reklamy, „markeťáci“, zamýšlejí, jak by nejlépe zmanipulovali obyvatelstvo – v jeho odstupňovanosti do různých tříd a vrstev a rozčleněnosti do různých skupin – k následování toho či onoho směru výhodného pro mocné.

Danuše Nerudová přináší „naději“ – a my víme, že tato „naděje“ rozhodně nebyla zadarmo. Petr Pavel přináší „řád a klid“ – a my víme, že prezidentský plat přináší mnohem větší klid než 95 % platů v této zemi. Andrej Babiš říká, že „bude líp“ – a my víme, že mu jde o jeho kapitalistický profit.

Jel jsem ale tedy nočním autobusem v Praze a protože se mi vybil telefon, nemohl jsem si ucpat uši sluchátky s hudbou. Naproti mně seděla slečna či dívka, která telefonovala s bezdrátovými sluchátky v uších – a nemluvila zrovna tiše a s ohledem na ostatní. (Je to věc, která mě přivádí k zuřivosti nad necivilizovaností mnoha lidí, ale tento text by na druhou stranu nevznikl, kdyby se byla chovala civilizovaněji.)

Snad mohu hned zkraje spekulovat o jejím společenském postavení – a pokud se budu mýlit ve vztahu ke skutečnému životu této dívky, tak snad milý čtenář uzná, že můj popis je sociologicky realistický pro jiné lidi, popřípadě správně popisuje nějakou skupinu či opakující se typ.

Slečna vypadala, že patří k chudší polovině obyvatelstva či snad maximálně kolem středu. A opět na sebe beru riziko zcestnosti, když řeknu, že nepůsobila nijak zvlášť bystře, což snad dokáže následující popis.

S kýmsi – třeba to byl její tzv. přítel – probírala prakticky celou dvacetiminutovou cestu, co jsem s ní jel, prezidentské kandidáty a koho bude volit. Probrala jich větší část, i proto zde její slova reprodukuji.

Když jsem si přisedával, mluvila o Karlu Janečkovi. To jsem z hovoru pochytil jen jméno. Pak už se nešlo ubránit poslouchání – a částečně jsem se zaposlouchal ze své politické zvědavost sám aktivně -, když přešla k Marku Hilšerovi. U něj prohlásila, že „mu asi šíblo, jak neuspěl u minulý volby“ a „teď jenom všude prohlašuje, že mladej a ta nová krev a myslí si, že to stačí“. I Danuše Nerudová byla diskutována, u níž slečně poněkud omluvně říkala, že neví, jak je to na „tý akademický půdě“ s oním zrychlením udílením doktorských titulů. „Generál“ – jak je uvedeno v reklamních materiálech a jak jej titulovala i slečna – jí prý přijde, že „se nerozsype, když ho někdo zpochybňuje“ a také že „když něco říká v těch televizních debatách, tak to má hlavu a patu“. Ale potom zase zmínila, že chtěla volit Karla Diviše, „toho podnikatele v aj-tý“.

Reprodukuji to nejdůležitější přímo ke kandidátům, co jsem slyšel. V hovoru bylo docela dost vsuvek – a chvílemi jsem přeci jen neposlouchal. Myslím ale, že to je reprezentativní, slečně mohlo být ke dvaceti a snažil jsem se ji také společensky zařadit. Z jejích reprodukovaných slov snad vyplývá, že těká a klouže od kandidáta ke kandidátu bez tázání, co by pro ni nebo její rodinu a společenskou vrstvu přinesla volba kandidáta X či Y. Zdá se, že v její mysli defilují obrazy vnuknuté reklamou, obecnou indoktrinací a ideologií, „přesvědčit“ ji může leccos, snad pouze lidská sympatičnost toho či onoho kandidáta – podle toho, jak ho bez své větší aktivity prostě někde zahlédla.

Vycházím tedy z toho, že slečna patřila do nižších a v naší pseudodemokratické společnosti podřízených vrstev obyvatelstva. Uvažuji o ní jako o člověku bez určitého druhu vzdělání, který umožňuje kriticky hodnotit zájmy stojící za jednotlivými politiky a ne pouze jejich „osobnost“, „úspěch“ (je například v případě Danuše Nerudové „úspěch“, že byla jmenována profesorkou a měla takový vliv na chod univerzity?) a jako o člověku, který není nijak zvlášť intelektuálně bystrý.

Co s tím vším dělat?

Samozřejmě pomůže takový typ vzdělávání, kdy se děti a mladí lidé (a starší a staří lidé) neučí pouze někoho uctívat, protože byl v pozici moci (ať to byla Marie Terezie či Václav Havel), ale kriticky se ptát, jak se ten či onen člověk dostal k moci a co skutečně dělal, ne kolik ideologů (včetně paní učitelky a pana učitele) ho prosazuje. Jako se dětem řekne pravda o Ježíškovi, měla by se jim říci i pravda o Havlovi a Masarykovi.

V tom případě přestávají Havel i Masaryk působit jako božstva a zároveň reklamní emblémy, které si bez většího úsilí na sebe mohou nalepit i ti největší grázlové. Ale tento druh skutečného demokratického vzdělávání (ne jak má v programu Petr Pavel, aby byli děti do budoucna pouze využitelné pro zisk českých a zahraničních firem) samozřejmě bude vždy narážet na nedemokratičnost až despotičnost principů kapitalistické společnosti, kdy při šermování Havlem či Masarykem jde pouze o vytvoření kouřové clony a zdání „morálky“ pro hromadění bohatství jednou úzkou třídou či vrstvou na úkor druhé.

Existují ale různě demokratické a různě rovnostářské kapitalistické země – a myslím, že rozhodně dále může uvažovat o překonání kapitalismu a jeho nahrazení nějakým demokraticky socialistickým systémem, kde například největší majetkové rozdíly nepřesáhnou poměr 1:3 či 1:2, nejchudší vs. nejbohatší.

Všechny řeči o „reformě školství“ samozřejmě nejsou mimo boj o moc, jsou jeho součástí. Ale lze vyžadovat a pokusit se vynutit kritéria základní poctivosti: o vzdělávání nemůžeme mluvit bez zohlednění zvětšujících se třídních nerovností české společnosti a bez co nejpoctivější prognózy vývoje výroby či tzv. „společenské reprodukce“ v našich společnostech. A klíčový je zde výhled, který snad trochu hyperbolicky můžeme formulovat takto: v důsledku přicházející automatizace lidské práce, která tentokrát vytvoří mnohem méně pracovních míst, než jich zanikne, v důsledku nahrazení společnosti relativního nedostatku společností relativního dostatku (jiné vyjádření pro možnost demokratického socialismu a komunismu) bude největší otázkou, jak překonat současné tendence k feudalizaci a opětovné privatizaci života společnosti v rukou úzké oligarchické vrstvy a potom: jak vytvořit takové duševní možnosti pro lidi, že k sobě budou mnohem spíše přistupovat v duchu solidarity a vzájemné úcty – a rovněž budou vědět, co udělat s těmi kupami volného času po zaniknutí kapitalistické „práce“.

Mám-li to formulovat svým trochu ironickým způsobem: již teď by školy měly své žáky, včetně slečny z nočního autobusu, trápit především četbou Marxe, Goetheho, pozorováním obrazů japonských zenových malířů a malířek, poslechem Debussyho a Arethy Franklin, ale i rukodělným moravským uměním – a v nejhorším i trochou tance.

Po dosažení takovéhoto světa lze potom už jen doufat, že jen zřídka se bude vyskytovat situace, kdy chytřejší lidé ke svým cílům, či jen tak pro sadistickou potěchu, zneužívají ty hloupější.

V současném kapitalistickém světě je to norma a živný pramen.

Jedna báseň o Rusech a Češích

5. 1. 13:23

Nechápu tento blog jako prostor pro psaní básniček. Jen se mi sdělení nepodařilo zformulovat do eseje či analýzy, tak používám něco, co se blíží básni.

CO NÁM TO TI RUSOVÉ UDĚLALI

Co nám to ti Rusové udělali! Vždyť my jsme byli připraveni se k nim lísat, jako se lísáme k Američanům. Proč nejsou ve své válce noblesnější?

Stačilo by tak málo: jednou za týden si přečíst úvodníček pana Bakaly pana Taberyho a zabíjet diskrétněji. My bychom potom měli mnohem více pokory a rovněž bychom nemuseli být tak nepřirozeně aktivní.

Opravdu, proč jste nám to udělali? Proč zrovna nám? My jsme klidně mohli nenávidět arabáše, cigoše, ukroše – a třeba bychom se vrátili i k židákům. Ale teď musíme nenávidět vás: rusáky.

—

Ale patří vám to! A podívejte se, my to hezky napíšeme ještě takto: ruSSáci. Lajkujeme zprávu o hromadné smrti stovek vašich vojáků, protože musíme přeci stát na nějaké straně. Sami si za to můžete, vy ruSSáci, ať sedíte v paláci v Gelendžiku nebo v loži z(e) (zmrzlých) hoven ve Vorkutě. Mohli jsme vám klidně podlézat, ale my z Čech a Moravy jsme zvyklí na jiné zacházení!

—

Takže víte co? My vám děkujeme! Otevřeli jste nám oči (vidíme to na některých ministrech). Nedávno pan Quido Czerny napsal, že konečně přestal k ruským pěšákům a civilistům cítit cokoli lidského. A tak je to správně. A pan Mikuláš Minář tleská svýma čistýma ručkama každé další fázi války proti vám: ruSSákům. Pár (desetitisíců) Ukrajinců je pro nás přijatelná cena za naše hodnoty. Víte, kolik jich máme? Vidíte, jak se u nás žije?!

Budou oligarchové do budoucna dostávat pouze podmínky?

6. 1. 2023

Pro určité kruhy v ČR se hodí předstírat a popřípadě si i myslet, že Babiš je snad jediný zdejší oligarcha. V mocenském boji u nás jde ale samozřejmě o něco jiného než „dobro“ a „zlo“, Babiše a anti-Babiše. V článku se vsázím.

Jako jsou vypsány sázky na prezidentské kandidáty – a vlastníci sázkařských firem inzerují nyní i v ulicích -, bylo by jistě možné otevřít sázky na to, jaký bude konečný verdikt v kauze Babiš a Čapí hnízdo.

Pro osvěžení paměti českého diváctva je třeba zmínit, že k finále směřující stání se už týká pouze jedné „větve“ celé kauzy. Již během pěkných letních měsíců bylo oznámeno mluvčím (!) českých žalobců Cimbalou toto: „Prověřováním bylo primárně zjištěno, že reklama jako taková byla na farmě Čapí hnízdo realizována. Jako kruciální otázka, avšak problematická, se ukázala otázka určení rozsahu poskytnuté reklamy a následně ceny obvyklé (jejíž překročení však bez dalšího ještě nemusí dokládat podezření ze spáchání trestného činu)“.

Kruci písek, to je formulace, že!

Ukřižovaný za hříchy oligarchie (ale jen trochu)

Původně latinské slovo „kruciální“ se vyznačuje tím, že se v češtině nepoužívá, pan mluvčí (!) Cimbala se asi jen díval na nějaký americký seriál o právnících, přičemž slovo „crucial“ je v angličtině dost běžné.

Základ je ale „crux“, což znamená: kříž. Nepochybně závažná a ústřední záležitost, nebo také klíčová, jak by řekl beznadějný zástupce plebsu.

Kolik oligarchů a významnějších majitelů firem podle vás zneužívá dotační peníze, podvádí na daních u nás i skrze daňové ráje, používá služeb všemožných „kruciálních“ lidí, aby zneprůhlednili svou tvorbu zisku atd.? Dle ideologie, na níž se víceméně shodne Miroslav Kalousek s takovým Mikulášem Minářem z Milionu chvilek pro demokracii, je to možná jen jeden člověk. Anebo tedy jediný, který „je zapojen do politiky“. Kruciální otázka: je to pravda?

Rétorickou otázku lze docela uspokojivě zodpovědět už jen poukazem například na databázi sponzorů politických stran např. na stránce Hlídač státu – Hlídač státu. (hlidacstatu.cz). V případě větší ochoty drahých čtenářů k přemýšlení je možné nadnést analytickou otázku: jak souvisejí kroky a opatření prosazovaná například současnou vládou se zájmy nejbohatších 5 % populace, nejbohatšího 1 % či zlomku tohoto procenta.

A kdo chápe politiku spíše jako boj o moc ve společnosti nežli přehlídku motýlků a „hodnot“, může také cosi dovozovat ze struktury vlastnictví médií v ČR: Komu patří česká média: vlastníci a majitelé novin, webů, časopisů, televizí i rádií – Aktuálně.cz (aktualne.cz).

Spravedlnost je muška jenom zlatá

Delikátní – popřípadě delikatesní – otázkou je, nakolik se soudy v ČR řídí podle zájmu nejbohatších a nejmocnějších lidí u nás.

Právníci a soudci náležejí alespoň svou částí k finančně nejprivilegovanějším menšinám u nás. Lze říci, že ze současnéhomocenského uspořádání české společnosti významně profitují. Můžeme také doložit, že jmenování těchto lidí do jejich nejvyšších funkcí neprobíhá jen podle nějakých profesionálních kritérií, nýbrž také podle mocensky-politických.

Dále můžeme snad s vysokou dávkou pravděpodobnosti spekulovat, že skrze svou společenskou privilegovanost a mocenskou funkci jsou tito lidé spíše konzervativními stoupenci takové moci a takových politických sil, které zachovávají jejich privilegia.

Chce se tím říci, že soudy jsou u nás všechny zmanipulované? Ne. Existují některé relativně účinné mechanismy kontroly, jiné méně účinné, soudnictví je rovněž vystaveno riziku, že svým znevěrohodněním s sebou strhne celý systém moci a nadvlády.

V buržoazních společnostech bývá soudnictví opředeno závojem tajemné vyšší spravedlnosti, ačkoli se jedná o zcela člověčí záležitost. Pověstná dělba moci, o níž je poučen snad každý český žáček a česká žačka, prý garantuje, že soudní moc je „nezávislá“ (podobně jakou jsou „nezávislé“ centrální banky atd.).

Vsadíme se?

Píši shora o sázkových kancelářích (a při tomto zcela „nepolitickém“ tématu mávám jednomu z nejvýznamnějších oligarchických sponzorů politiky, Ivo Valentovi (viz HlídačStátu.cz), jakož i bývalému kandidátu na prezidenta, Horáčkovi). (Zajímavou souvislost se sázením, dotačními podvody a politikou mohou mít i tyto minulé soudní kauzy: Zastavil stíhání bývalého ministra i exšéfa Sazky. Kdo je státní zástupce Šaroch z kauzy Čapí hnízdo? | iROZHLAS – spolehlivé zprávy.)

Nenašel jsem bohužel možnost si vsadit na konečný verdikt v kauze Čapí hnízdo, který má být vynesen za tři dny (ode dneška, a to v pondělí 9. 1. 2023). Takže si pomyslně vsadím alespoň zde.

Myslím, že bude ponechán verdikt, který již byl předběžně oznámen a pro nějž byla již částečně připravena půda v médiích: Babiš dostane pouze podmínku a případně pokutu ve směšné níži z hlediska jeho bohatství jednoho z nejmocnějších českých kapitalistů.

Abych nezapomněl na jednu náležitost: pokud vyhraji, přál bych si větrník z buržoazní pražské cukrárny U Myšáka. Pokud prohraji, rozeběhnu se již následující den po vynesení rozsudku „od koně“ na Václavském náměstí pokud možno alespoň k Vodičkově.

Avšak o co jde skutečně

Můžeme to vyslovit pouze jako spekulaci: jde o to, že nějaké podstatnější potrestání Babiše by zakládalo „nebezpečný“ (ve skutečnosti žádoucí!) precedent pro rozhodování v kauzách dalších oligarchů a mocných lidí.

Zdá se také jako docela pravděpodobné, že jde prostě o „klinč“ v rámci frakčního boje ve vládnoucí třídě: Babiš by skrze svou mediální moc klidně mohl začít tematizovat kauzy jiných oligarchů a kapitalistů naopak spojených se současnou vládou, což by nepomohlo udržení určitého druhu výkonu moci a indoktrinace u nás. Jeví se tedy, že z těchto důvodů bude raději potrestán symbolicky (aby bylo divákům v českém koloseu něco předhozeno), ale česká oligarchická karavana (která je samozřejmě protidemokratická) pojede dál.

V ČR je nepochybně více než pár myslících lidí, popřípadě vědců, kteří jsou schopni této analýzy a zobecnění, ale kvůli strachu, popřípadě oproti pro ně dostatečné finanční a se společenským postavením spjaté odměně se naučili o těchto bezmála zjevných věcech držet ústa.

Je opravdu důležité si uvědomovat příkop mezi českou ideologií a českou realitou.

Milion chvilek pro demokracii se vyblbnul, nyní může pokračovat česká oligarchizace

8. 1. 2023

Leckdo by snad měl být schopen zaslechnout určité falešné tóny, když o „debabišizaci“ a „deagrofertizaci“ mluví podobně horlivě M. Kalousek, státní zeštihlovatel nyní žijící ze štědrého státního platu, jako M. Minář z Milionu chvilek pro demokracii.

„Dotáhneme změnu“, tak zní heslo, jímž se zaštiťuje organizace Milion chvilek pro demokracii v rámci své reklamní kampaně před prezidentskými volbami.

Dnes pořádal Milion chvilek pro demokracii demonstraci na nádvoří Pražského hradu. Nechyběla slova mluvčí Strašákové (která mi ještě na základě slibu dluží odpověď na otevřený dopis) o tom, že akce je pořádána „abychom ukázali, že od nového prezidenta chceme demokratické hodnoty. Otevřenost jeho i Hradu lidem, odvahu, upřímnost a lidskost“, nechybělo vystoupení textaře a sázkařského podnikatele Horáčka ani Jaroslava Hutky.

Heslo „dotáhneme změnu“ dále rozvedl spolek u příležitosti dnešní demonstrace takto: „Akce je dalším krokem na cestě ke změně, která začala už před 5 lety. Vlna občanské aktivity vyvrcholila v podzimních volbách v roce 2021, kdy se lidé postavili za demokratické hodnoty strategickou volbou koalic, které se k nim hlásily“.

Co se za posledních pět let stalo s mocí v české společnosti

„Změna“ – což je jedno z nejprázdnějších politických hesel – jistě nastala (z podobného důvodu je mezi hloupými lidmi tak oblíbená oslava Silvestra). Změna je život, jak se říká.

Vyměnilo se tedy osazenstvo vlády a parlamentu – kde jsou nyní výhradně pravicové strany. U bývalé i současné vlády lze popsat jejich mocenské afilace, hlavní mocenský zájem, způsoby jeho prosazování, různé „červené linie“ a „posvátné krávy“.

Něco velmi, ale opravdu velmi podstatného se však nezměnilo. Kdo se podívá na žebříčky bohatství, jak je sestavuje například Forbes, uvidí v prvních desítkách pozic víceméně ty samé známé tváře, z nichž si mnohé zajisté přilepšily. Co se týče naprosto klíčových ukazatelů sociálního rozvrstvení a rozdílů – které jsou tak klíčové, že jsou co nejméně zveřejňovány či pokřivovány jako v případě pseudovýzkumu Rozděleni svobodou – tak neexistuje žádný, který by dokládal, že se česká společnost posunula směrem k větší majetkové rovnosti. Což by pro staromódní lidi mohlo být určitým indikátorem „demokracie“…

Naopak jsme svědky tohoto: pokračující oligarchizace českého mediálního a veřejného prostoru, přesouvání břemene ekonomických krizí na podřízené obyvatelstvo, od daní dalece osvobozené a dílem astronomicky rostoucí zisky kapitalistických vlastníků. A jako téma ještě na jinou úvahu: nahrazení politiky a skutečného aktivismu pseudoaktivismem úzce spjatým s konzervativní mocí (jako uMilionu chvilek pro demokracii) či spojeným s  předními kapitalistickými aktéry (jako sponzorování „klimatických hodin“ tzv. Festivalu svobody ze strany České spořitelny neboli Erste Bank).

Po poctivém a podrobném probrání dat o vývoji naší společnosti bychom nejspíše museli konstatovat toto: úroveň demokracie u nás poklesla, došlo k nárůstu rozdílů mezi nejchudšími a nejbohatšími a mocná oligarchie posílila ve svém nekontrolovaném a nedemokratickém vlivu.

Koho chcete volit – spíše pro oligarchii, nebo proti ní?

Avšak Milion chvilek „dotahuje změnu“. Asi tím myslí k lepšímu. (A beznadějně staromódní lidé se opět mohou ptát, zda je to vlastně pravda.)

Psal jsem již o poměru oligarchy Babiše ke dvěma upřednostňovaným kandidátům, Pavlovi a Nerudové. Znovu také doporučuji si z dohledatelných údajů zjistit, s kým jsou daní kandidáti propojeni a kým se zcela ze svého rozhodnutí obklopili, příp. nechali obklopit. Myslím, že u Nerudové i Pavla coby kandidátů Fialovy neoliberální vlády jde především o to, aby buďto aktivně podpořili klasickou pravicovou privatizační agendu na poli důchodového systému, zdravotnictví (zde má svůj zájem i oligarcha Babiš), školství atd., (a)nebo k tomu drželi ústa. Dobře to bylo vidět při neoliberální ofenzivě Nečasovo-Kalouskovy vlády – a deset let není tak dlouhá doba.

Nicméně Nerudová i Pavel, u nichž nejednomu může připadat, že náhle nasazují jakési „levicové a lidové mimikry“ (o nichž jsem také opakovaně psal), aby učinili marketingový produkt, jímž sami jsou, atraktivnějším, jsou tedy evidentně také hlavními kandidáty Milionu chvilek. Ten se například, pokud vím, nikdy nevyjádřil k tomu, kterého „demokrata“ považuje za „nejdemokratičtějšího“ a kterého vlastně preferuje. Což je vlastně poněkud zvláštní…

Ačkoli si říkají „demokraté“, při svém výběru prezidentských kandidátů se chovají tak, že jasně upřednostňují kandidáty, na jejichž kampaň bylo investováno nejvíce peněz, mají podporu vládnoucí neoliberální koalice a českých většinově oligarchických médií.

Před parlamentními volbami bohorovně vyřadili ČSSD – a Stranu zelených – z tábora „demokratů“ a celý rok 2022 jsme mohli sledovat – a s Babišovým vládnutím porovnávat – k čemu všemu hrobově mlčeli. Jisté „přátelské“ styky mezi pravicovými stranami české oligarchie a Milionem chvilek patrně budou existovat, ostatní obstará obecná a široká pravicová a neoliberální indoktrinace mezi mladými, kdy pravice je ze svých protidemokratických tendencí vyviněna, kdežto nejslabší sociálně demokratická opatření byla pro české žáčky ocejchována jako první krůček ke gulagu.

Česká ideologie aneb Možná bychom nelhali druhým, kdybychom nelhali sobě

Milion chvilek pro demokracii sehrává velmi důležitou ideologickou úlohu: je vehiklem pro stáčení latentní nespokojenosti středních vrstev znovu k pravicovému pólu politiky, jejímž důsledkem je tato nespokojenost.

Bájná „střední třída“, která je prý „zárukou demokracie“ a do značné míry de facto ztotožňována s pojmem „občanská společnost“ u nás (Zeman tyto lidi jednou ne zcela neprávem nazval „lepšolidi“), má také své velmi temné stránky: svým konzumerismem a sociálním šplhounstvím intenzifikuje průmyslovou devastaci přírody a klimatu, v minulosti byla nositelkou fašistického hnutí v Itálii a v nacistickém Německu. Minimum, jež lze konstatovat zde: střední třída (mnozí její zástupci se vám na kameru či mimo ni vyznají z nenávisti k „dezolátům“ stojícím ještě kousek pod nimi) není nějakou stálicí demokracie.

Avšak má klíčovou roli při tvorbě a testování ideologie, jež má v kapitalistickém systému nadvlády za úkol tuto nadvládu dílem ospravedlňovat, dílem překrucovat, dílem popírat.

Z tohoto důvodu je prapodivné, proč teoretik řadící se v širokém smyslu k anarchismu a levici, Ondřej Slačálek, nakonec myslím s podobnou „černou magií“, kterou pár řádků předtím vyčítá Pithartovi, částečně přitakává Nerudové a opakuje myslím slaboduše-lacinou mantru o tom, že explicitní oligarcha Babiš by byl rozhodně horší na prezidentském postě nežli kandidáti Fialovy neoliberální koalice Nerudová a Pavel.

Myslím, že by bylo zajímavé v otevřené debatě konfrontovat Slačálka a například paní Strašákovou, abychom mohli zjistit, jak to s námi vlastně myslejí.

A neměl by v čele oligarchického státu být oligarcha?

9. 1. 2023

Šéf odborů bude muset ještě dovysvětlit, jak to myslel se svým odstoupením a vyjádřit se, zda jej „poprosili“ spíše lidé od Babiše, nebo od reklamních „demokratů“.

Jaká to fantasmagorická novina!

Josef Středula – s nímž si někteří spojovali nejsilnější pozici proti dílčím zájmům české a mezinárodní kapitalistické třídy – odstoupil týden před volbou z kandidatury! A navíc ještě podpořil: Danuši Nerudovou!

První klíčovou otázkou je: co se mu honilo hlavou?! Prý má Nerudová „sociální cítění“. Myslí to odborář, jehož úkolem je vést třídní boj za zájmy zaměstnanců, vážně? „Sociálním cítěním“ se dnes zaštiťují banky, kdejací liberální filutové i výslovně reakcionářští hochštapleři (kteří se proti liberálním filutům vymezují). Byl snad Středula v odborech jen kvůli svému „sociálnímu cítění“? Potom si možná mohl zvolit kariéru v sociálních službách či ještě spíše v pořadu Pošta pro tebe.

Odbory budou fungovat i bez Středuly a snad v nich nebude zadušena místy se vyskytující radikalita. Snad nebudou povolné Fialově neoliberální vládě a její kandidátce Nerudové případně usazené na Hradě.

Anebo Středulu o dostoupení z kandidatury „poprosil“ Babiš, s nímž podobně usiluje o hlasy občanů v neprivilegovaném a podřízeném postavení (kteří tvoří vůči zámožné vládnoucí třídě i konformní „střední třídě“ drtivou většinu)?

Na Středulovi je, aby se pustil do vysvětlování daleko nad rámec svého vyprázdněného komuniké.

V této změněné situaci je tedy již pro první kolo aktuální otázka, koho z prezidentských kandiádtů by měli podpořit lidé, kteří nepatří k zámožným vrstvám, jimž vyhovuje privatizace služeb (ze kterých ve formě vlastníků mohou profitovat), tlak na stlačování mezd, degradace veřejného fyzického i virtuálně-mediálního prostoru na bezduchý konzum a prostředek zisku, nedemokratická praxe ve firmách atd.

Myslím, že lze – zajisté poměrně „paradoxně“ – argumentovat pro volbu oligarchy Babiše.

Argumentace pro volbu Andreje Babiše v 1. a 2. kole

Psal jsem to již jinde (zde či zde), ale celou argumentaci a myšlenkový pochod zde zopakuji.

Jak u Nerudové, tak u Pavla se nejen jedná o kandidáty neoliberální pravicové Fialovy vlády, ale současně se tyto dva marketingové produkty obklopily lidmi poměrně jasně spojenými s oligarchickým zájmem několika nejbohatších tisícovek lidí v ČR. Vedle styků Nerudové manžela je to v jejím případě Tomáš Sedláček z ČSOB předstírající rozšafného myslitele, u Pavla jsou to bankéři Bezděk (z tehdejší pravicové obezličky typu nynějšího NERVu nazývané „Bezděkova komise) či komerční bankéř Tůma, bývalý guvernér ČNB a člen neoliberální TOP 09.

S tím spojená podpora českých oligarchických médií myslím poprávu kvalifikuje Nerudovou a Pavla jako: kandidáty oligarchie. Při pohledu na podporu DN či PP ze strany aktivních i „trafikovaných“ pravicových politiků – kteří hájili a hájí podobné zájmy – lze také rozhodování mezi Nerudovou a Pavlem popsat jako pseudodilema či: volbu lhostejnosti a nahodilosti.

„Proti“ těmto, anebo spíše vedle, těchto dvou kanditátů stojí oligarcha Babiš, jeden z nejmocnějších českých kapitalistů. Je to oligarcha nepoužívající prostředníka, nýbrž kandidující – z nedostatku jiných životních zájmů – přímo. Jeho záměrem je stejně jako u všech ostatních kapitalistů a jejich politických a mediálních vykonavatelů především: zisk. Je tedy alespoň trochu inteligentním a informovaným lidem třeba dále vysvětlovat, co je Babiš zač a jaká je jeho funkce v české společnosti?

Takže jaké by měl důsledky Babiš na Hradě:

1) ANO by přišlo o svou hlavu v parlamentu, což by dále patrně vedlo k jeho oslabení a hledání nové podobné pravicové pseudoopoziční strany, kterou by financovala část české oligarchie.

2) Vzniklý prostor by mohla využít levicová síla sociálně demokratického a demokraticky socialistického typu.

3) Babiš na Hradě by způsobil lehkou ideologickou krizi pro český pravicový ideologický aparát a šiřitele vládnoucí ideologie mezi níže postavenými lidmi ze středních vrstev. Tato množina lidí investovala do bezmála singulárního zaměření na Babiše mnoho sil (v nohou, ústech, rukou, peněžence a snad částečně i v mozku) a musela by se tázat, proč někteří četní lidé nezkousnou volbu reklamních „demokratů“.

4) Babiš na Hradě by byl dokladem toho, jak „úspěšný“ může být dost prázdný a nekulturní člověk, jen když má peníze. Protože o to v naší kapitalistické společnosti jde: o zisk bez většího ohledu na cokoli jiného. Jinak by musela projít bezmála revoluční proměnou, kterou rozhodně neskýtá Pavel či Nerudová. Babiš a strana ANO také nejsou prvním ani posledním pravicovým oligarchickým politickým projektem u nás či jinde a část české vládnoucí třídy pravděpodobně už nyní uvažuje o nástupci Babiše v jeho funkci pravicové pseudoopozice, která je nakonec docela výhodná i pro pravicové „demokraty“.

Nebo se mýlím a pravdu mají jiní?

Každý si může vyhledat „argumentaci“ v reklamách na kandidáty na jejich internetových stránkách, účtech na sociálních sítích, popřípadě pouličních plakátech, pokud tam vůbec nějakou najde.

Každý si může poslechnout „argumentaci“, kterou dala Fialova neoliberální vláda ke třem svým kandidátům, může si poslechnout takového neoliberálního aparátčíka v částečné výslužbě, Miroslava Kalouska, historika Blažka, popřípadě nyní i odboráře Středulu. Každý se rovněž může konfrontovat s intelektuální nepoctivostí a prázdnotou organizací typu Milion chvilek pro demokracii.

Na jednom z „nejprogresivnějších“ a skutečně opozičních pólů údajně stojí taková média jako Alarm. Kdo čte „úvahy“ žurnalistky Apoleny Rychlíkové, mohl by nabýt dojmu, že její texty ve skutečnosti vznikly jako příkaz umělé inteligenci, aby vytvořila kompilát z pravicových oligarchických médií a reklamy a přidala zhruba 5 % „levicovosti“. Více by člověk mohl čekat od teoretika Slačálka – který však ve stejném Alarmu končí podobným doporučením jako Středula.

Možná se skutečně mýlím. Budu ale rád, pokud mi někdo nabídne podobný mocensky-argumentační řetězec, jaký se zde snažím nabídnout.

Poznámky k české ideologii: střední vrstvy neví, zda zvolí Pata, či Mata, a zda se za to mají stydět

11. 1. 2023

Kritizovaný Facebook oligarchy Zuckerberga je nakonec cennou informací o nás. Na podstatně větším prostoru než na Twitteru a s větší upřímností nežli v novinách zde lidé dávají najevo, co jsou. Prezidentská volba je pilulkou pravdy.

Určitou proslulost si získalo archivní video zachycující pokusy Československé lidové armády s LSD. Vojáci ČSLA v něm pod vlivem psychedelika vedou cvičný úder či obranu. Zajímavé je myslím to, že někteří se skutečně promění v bodré pacifisty, zatímco jiní zůstávají beznadějnými vojáky.

Mají-li být sociální média přirovnána k droze, tak však jistě mají docela jiný mechanismus účinku nežli LSD. Nezaručují také takovou míru spontaneity, přesto můžeme vidět, jak málo stačí lidem, kteří se třeba jinak honosí, jací jsou „demokraté“, aby se rázem proměnili v nejkomičtější „blokující“ cenzory apod.

Facebook je také místem různých „niterných vyznání“ (jakkoli secvičených). Můžeme se zde tedy dozvědět, jak svobodná se po rozchodu cítí slečna Kropáčková, jaký kančí chlapák je pan Müller, jaká byla poslední slova zesnulého papouška. A můžeme také slyšet a číst, jak dobře všechno myslí ministr Rakušan za stranu STAN. Též by Facebook mohl být mnohem lepší, kdyby nebyl nedemokraticky řízen jedním oligarchickým vykukem, jeho poskoky a mocnými dohazovači a vyhazovači od vládnoucí kliky v Egyptě po General Motors. Ale bez větší námahy se tu člověk cosi dozví o lidech.

Půvaby aspirující buržoazie

Kdybyste se zeptali, co nového chtějí vytvořit mladí lidé z Milionu chvilek pro demokracii, myslím, že zůstanete hledět do podobné prázdnoty jako já.

Nemají žádný nový trik a fígl na poli marketingu (kterému otevřeně přitakává např. Mikuláš Minář), mocenským výsledkem jejich konání je posílení pozice ODS a pomocných stran, což je sotva nové. A podpora pro převelice ambiciózní členku buržoazie, která „vždy volila pravicové strany“ a zároveň pro jejího protikandidáta, který je vysloužilý voják ČSLA a NATO (zde tedy uvádím bez ohledu na lidi, kterými se obklopili, kterými jsou placeni atd.; o tom píši v jiných textech) také nepřináší do (české) kapitalistické společnosti nic nového.

Avšak stará dobrá manipulace a buržoazní nadvláda potřebuje novou krev – která například bude znát Matrix. V této souvislosti je poměrně pikantní, že MCHD v jedné ze svých reklam na kandidáty pravicové vlády použilo vyobrazení à la film Matrix, kde jedna ruka nabízí červenou pilku, druhá modrou. Problém je, že v reklamě MCHD otitulované „Změna je ve tvých rukou!“ je na červené pilulce napsáno „populista“ a na modré „demokrat“, kdežto v ději filmu jde o to, že hlavnímu hrdinovi Neovi je nabízena červená pilulka jako „poznání potenciálně znepokojivé pravdy“, zatímco modrá reprezentuje pokračování života v povrchní iluzi. Lze také dodat k myšlenkově naprosto chabému omílání „demokraté vs. populisté“ (stejně slaboduše to ve svých reklamních materiálech omílá např. ODS), že i Daniel Prokop, který je nyní „sociologickou“ ozdobou řady komerčních bankéřů sedících v „NERVu – Národní ekonomické radě vlády“ – a kterého doporučuje ke čtení Mikuláš Minář! -, píše ve své knize Slepé skvrny o manipulativnosti tohoto jednoduchého protipoložení „demokrat vs. populista“.

Je však třeba sehrát celou hru a divadlo, třeba s přeřeky! Brzy už budeme předstírat, že se nic nedělo – jak je silným českým zvykem.

„To je dnes antikomunistů, když to není nebezpečné“

I toto mám z Facebooku. Není snad klíčové jmenovat autora. Pro kontext dodám, že je podporovatelem Petra Pavla, má patrně sympatie k Milionu chvilek a zdá se jako „kulturní“ maloburžoa, který mj. také sdílí komentáře Pavla Šafra.

Chtělo by se k citátu dodat, že je u nás v české kotlině také mnoho nejsmělejších válečníků, když to z gauče není nebezpečné. Těžko však říci, zda by člověk z družiny „generála Pavla“ (vlastním jménem Petra) souhlasil. Ale ten antikomunismus je opravdu zapeklitý český ideologický artikl: zeptejte se smělého historika Blažka z ÚSTRu, zda by se nedalo přimhouřit oko, a se zlou se potážete! Vadí to také oněm dvěma, kteří se sešli při podpoře „Danuše“ (příjmením Nerudové jako její manžel): „pokorný“ kdysi snad odborář Středula a Miroslav Kalousek. Kdybychom nyní zakopali válečnou sekyru na rudé komanče, čím bychom potom strašili děti (s vysokoškolským titulem), aby nevolily levici!

Teplota neúprosně stoupá! A to ještě čeští „demokratičtí“ poddaní ani nevědí, že jsou součástí stejné hry jako ti beznadějní „dezoláti“, kteří budou volit Babiše. Je to hra, které velmi dobře rozumí výrobci coca coly, pepsi coly i kofoly. A je to také hra, která byla již částečně rozehrána na pražském magistrátu, dávno v českém zoligarchizovaném mediálním éteru a politice – a skeptik by se mohl ptát (přes skautské ujištění pana ministra s označením „spravedlnosti“, Pavla Blažka), nakolik tato hra zasáhla do posuzování jisté ne pouze v jednom případě se vyskytující praxe zneužívání dotací a vydávání velkokapitalistů za „malé a střední podniky“. Je to hra na pravicovou vládu a pravicovou „opozici“. Které se pak prohodí.

Ta hra není zas tak chytrá – a udržet ji může snad jen ten náš smělý antikomunismus. Spolu s neutuchající duševní „pokorou“ českých poddaných z nižších i těch zcela nezávislých a oduševnělých středních vrstev, které s radostí zkonzumují cokoli, co je jim naservírováno lidmi, kteří mají mnohem více peněz.

Po hanebném odstoupení Josefa Středuly budu již v prvním kole volit velkokapitalistu Babiše, pro což argumentuji například zde. Kdokoli tedy nyní může přestat číst text od tak pokleslého a hanebného člověka, který nedrží basu s „demokraty“.

Babiše jako fakt ne

Petr Ludwig, „kouč“, který za drobný poplatek vychovává k větší kapitalistické efektivitě, na stejném Facebooku nedávno zveřejnil své doporučení k volbám v bodech:

1.Jít volit. Za každou cenu, co největší volební účast. 60+, základní vzdělání, vesnice – je hlavní elektorát AB, velmi zodpovědný v ochotě volit. Volební účast rozhodne hodně.

2. Podpořit kandidáta, který má největší šance, třeba tady pan generál Pavel. Posledních 30 let odčinil svoji komunistickou minulost tak 1000×.

3. Voliče „wink-wink“ podpořit v tom volit kandidáta „wink-wink“. To může být pomyslný jazýček na vahách.

a dodal:

„Jako AB prezident fakt ne.

Ne.

Opravdu ne.“

Což je absolutní rým. Ludwig ale zdaleka není jediným zástupcem svého druhu. Objevují se dále různí guruové morální statistiky a politologové, kteří sem tam upozorňují na to, co je zjevné: je poměrně lhostejné, zda člověk bude volit DN, nebo PP (přičemž absolutním axiomem je, že se nesmí volit AB). Avšak! Avšak často se také vyskytnou smělí myslitelé, kteří si nenechají ani drobet diktovat proti své zářící individualitě a guruům vzkazují, že se teda s dovolením mezi Patem a Matem rozhodnou zcela podle sebe! Je to velká taškařice.

K dobrému zvyku trochu nejisté (malo)buržoazie a „střední třídy“ (která je u nás nejistá i proto, že jí je trochu zima na zadnici, na niž jí začíná foukat) je ohlížet se, jak zareagují ostatní zcela nezávislé individuality (které dělají to samé) a podle toho se zařídit. Řada světlonošů „občanské společnosti“ tak prodělala jakousi krizi Pata a Mata a jednou či vícekrát změnili svou preferenci. Ti, kteří chápou, o co jde, je dobrácky utěšují, že je to přece v pořádku. Ostatní se rozezleně diví, jak nějaká bestie může zapřít Pata pro Mata. I toto je velká taškařice.

Osvědčený karetní trik: vyhraje oligarchie

Jistě jste si všimnuli dost častých reklam, na nichž sázková firma tvrdí, že „ví, kdo bude prezidentem“. Patrně spolkli červenou pilulku, nebo teda modrou.

I neohrožený ideolog mírného pokroku v mezích Josefa Síkely, Bob Kartous, podniká hlubinný rozbor výhod a nevýhod Pata a Mata. Odkazuje se přitom také na elaborát Soni Klepek Jonášové, která je absolventkou Mendelovy univerzity, tj. působiště Danuše Nerudové, a tato „influencerka“, či jak ji nazvat, říká: „Volím Petra Pavla. Mojí alma mater je Mendelova univerzita v Brně a mám tam ještě mnoho známých na to, abych věřila dobrému PR kolem Danuše Nerudová. Bohužel“. O PR GPP (tak zkracuje pana Pavla, takže by to mohlo být PGPP) se nebavme…

A je tu třetí postavička, Andrej Babiš (kterému čtenáři nohou přidat před ono „-at“ nějaké další písmeno). Je to přímo kandidující velkokapitalista nepoužívající prostředníka – ačkoli v minulosti opakovaně dokázal, že je schopen různých taktických spojenectví.

Patří k „dobrému tónu“ – či spíše hystericky vynucovanému dogmatu – v určitých kruzích zmiňovaných „sofistikovaných“, „nezávislých“, „kritických“ apod. lidí, že o volbě AB nesmí nikdo ani zauvažovat. Veškerá výzbroj české pravicové ideologie je s řinčením „slušnosti“, „noblesy“ a „pokory“ vytažena do bitevního pole – až na pár drobností: Babiš stojí rozhodně i přes dílčí a nesystematickou sociální politiku mírně snesitelnějšího typu nežli třeba u Jurečky na pravé straně politického spektra. Je to velký div u jednoho z nejmocnějších kapitalistů? Sledujte například postoj Babiše, který má akvizice ve zdravotnickém byznysu, k hluboce asociálním plánům na privatizaci zdravotnictví (ví Walt Disney, co na ni budou případně říkat DN a PP).

Již v několika článcích jsem napsal toto: můžeme se bavit o odlišnostech Babiše a Fialovy neoliberální vlády (a v dílčích případech, jako je tomu při nynější volbě) lze rozehrávat jedny proti druhým. Nakonec ale mají tak podobný zájem jako Pat s Matem a teprve do budoucna by se proti nim musela vytvořit nějaká opozice sociálně demokratického a demokraticky socialistického typu. Ale lidé jako Bob Kartous a podobní budou do nekonečna zavlažovat mohutný strom české kapitalistické třídy třikrát vysvěcenou vodou „havlovských hodnot“ a opakovat úlohu, kterou jinak plní třeba také Pirátská strana: křoví.

Myslící člověk je u nás kromě nedemokratické nadvlády oligarchie mučen tím nejstupidnějším konzervatismem, přikrčenou konformitou a tiše našlapující falší. Mladí zkoušejí, zda je starší pohladí po hlavě za jejich správnou indoktrinovanost, zatímco starým by zas tak nevadilo, kdyby mladí zahučeli ve velké klimatické potopě světa. Zvlášť pokud z toho jde krátkodobě profitovat. Jinde to ale není o moc lepší.

Jak na nás hledí v zahraničí a co tam pořád dělají aneb Mají Češi jinou lidskou přirozenost?

V naší kapitalistické společnosti jde o zisky vlastnické třídy, jedná se o boj o moc, v němž dalece prohrává odstupňovaná většina obyvatelstva. To potvrzují nejen data od nás (která je nutné poměrně pracně shánět dohromady, jak o tom píši jinde), ale také odkudkoli jinde. Dokonce i Německo, které se jinak vyznačuje poměrně silnými odbory, má značné sociální nerovnosti – a to dokonce takové, že rozdíl mezi nejbohatší oligarchií a nejchudšími je v Německu největší v Evropě.

Panuje tam ale dejme tomu větší diskrétnost oligarchické třídy, rovněž tam jsou silnější bojovně-demokratické tradice, takže například něco jako kult Karla Schwarzenberga z neoliberálně-konzervativní TOP 09 mezi českými městskými mladými a starými by tam patrně nebyl možný. Ale oligarchii se tam daří skvěle. Pak je zde Francie, již má vykonavatel zájmů bohatých vlastníků jménem Emmanuel Macron dle zadání proměnit v „druhé Německo“, to jest snížit sociální ochranu, oslabit odbory, rozšířit možnosti zisku firem působících ve Francii. Jak známo, za Macronem se vypravil slavně osvobozený Andrej Babiš (patrně si audienci včetně otcovského chycení za obě paže štědře zaplatil) a setkal se i s údajně nejbohatším oligarchou světa, Bernardem Arnaultem.

V USA na nás potom hledí asi tak, že reakčnější část moci chce realizovat plány s vojenskou základnou, které se nepodařilo realizovat za Bushovy administrativy, jistě také Američany potěší mj. nákup jejich plynu a zbraní. Ve všech zemích vzývaného „Západu“ ale velmi záleží na tom, kdo na nás – české učedníčky – hledí. Pravicoví politici a bruselští byrokraté tedy například velmi ocení české předsednictví, které nic neudělalo ve věci klimatických změn, snižování sociálních nerovností, boje proti daňovým rájům (zde na nás pomrkává i Andrej Babiš), humánnosti přístupu k migraci atd.

Kýč „Západu“ – jenž nikdy vůbec není analyzován – by také bylo dobré pohřbít. Ale kdo jsem já, abych to navrhoval, že? To by se ke mně v tom pohřbívání českých iluzí museli připojit například autoři Alarmu, u nichž ale „západnost“ – kterou si spojují s větší popularitou levice mezi mladými; bez ohledu na její reálné výsledky – také hraje na jejich intelektuálním obzoru poměrně významnou roli.

Možná je tím „novým“, co by bylo v České republice zajímavé, toto: skutečná a obsáhlá analýza ekonomických a ideologických mechanismů kapitalistické společnosti doprovozená mnohem menším kariérismem a maloměšťáckou přikrčeností.

Nyní už mi zbývá jen odpovědět na poslední otázku z mezinadpisu: odpověď je, že ne, a že ani Rusové ne.

Čeští ideologové v týdnu mezi osvobozením oligarchy a „svátkem demokracie“

17. 1. 2023

Poslední týden před volbami bývá napjatý (a proto jej mohou demokratičtí radikálové využít k politizaci mas), k tomu přibyla řada dalších událostí. Na jedné straně máme to, co se skutečně odehrálo, na straně druhé máme ideologické posunutí reality.

Jako pro křesťany (a pan Středula je prý katolík) začíná týden již v neděli, tak jakousi „nultou“ událostí našeho exponovaného minulého týdne bylo oznámení šéfa odborů Středuly, že odstupuje z prezidentské kandidatury a propůjčuje svou podporu Danuši Nerudové, která se vyjádřila, že „celý život volila pravici“.

Text bude o tom, jak u nás bez příkras funguje moc a vymývání mozků. Abychom však nepsali novinové články tak, jak je psávali nízcí pohané, musíme ještě k celé české realitě připojit duchovní slovo. Nepochybně i katolík Středula rád naslouchá moudrým slovům pana kněze Halíka, která jistě krásně dokládají, že po slzavém oudolí už to může být jenom lepší.

Teď k věci!

Na Středulovi budou mít především jeho odborářští kolegové, ale i voliči, právo požadovat mnohem delší vysvětlení, nežli poskytl. Rovněž se kdokoli, komu jde ne o ušmudlané zákulisní kšeftíky, nýbrž o demokratickou proměnu naší kapitalistické společnosti, má právo dozvědět, jakže to bylo s půlmilionem korun údajně utraceným za fotografa (!), dary lidí spojených s PPF a ODS.

Je zde ve hře také taktika „utopení“ jedné zprávy v záplavě jiných či nějaké mediální vlně. Něco, co jednou pravicový aparátčík-veterán, Miroslav Kalousek, nazval v souvislosti s taktikou Miloše Zemana „červený psík“ (když se jednalo o vypuštění proslulých vulgarit, což také mohlo zakrývat něco jiného). Zcela establišmentové chování Středuly též podtrhuje důležitost skutečné demokracie v odborech a experimentování s jejich formami a síťováním – aniž by pokrokové levicové síly chtěly zničit mnohdy těžkopádnou, opatrnickou – a ano: zkorumpovanou – centrálu ČMKOS.

Miroslav Kalousek, který podporuje Danuši Nerudovou jako pan planoucí antikomunista Středula, se, pokud vím, nevyjádřil ke kroku odboráře, jejž se dříve snažil na svém Facebooku očernit tak, že se někteří začali ptát, odkud vlastně pan Kalousek pobíral a nyní pobírá peníze.

S přikrytím Středuly ale hned přispěchal člověk nejasných cílů Jakub Patočka z Deníku Referendum a prohlásil, že Středula udělal všechno dobře. Beznadějní radikálové a zajisté „extremisté“ by si mohli myslet, že Středula mohl čas v „superdebatě“ spíše než antikomunismu věnovat kritice moci současné neoliberální vlády. Ale třeba by z toho měl ujímání Jakub Patočka, který se kdysi evidentně zamiloval do Víta Rakušana – a od té doby, stejně jako ve všech ostatních případech, své do nebe volající zcestnosti vůbec nereflektoval. Alexandr Mitrofanov, který je spojený s deníkem Právo, jež kdysi zastávalo levicové pozice a nyní přešlo i s Novinkami.cz pod vlastnictví oligarchy Lukačoviče, jednoduše zcela vyškrtl Středulu z existence, vyplodil tisící myšlenkově prázdný a zbytečný text a může se – coby bývalý normalizační konformista – dále věnovat svému nově objevenému pravicovému a „atlantickému“ konformismu.

Babiš, Blažek a Spurný říkají: díky, že můžeme!

Do nového týdne vstoupili čeští poddaní se skvělou zprávou: právní stát u nás funguje! (Což mimochodem mně vyhrává sázku: nemusím nahý běžet po Václavském náměstí a dobročinní čtenáři mě mohou pozvat na větrníček za dvě stovky.)

Zatím nepravomocně byl velkokapitalista Babiš zproštěn veškeré viny v kauze dotačních podvodů čili Čapí hnízdo. Nebyl tedy odsouzen za něco podobného, jako nedávno radil ministr za stranu STAN, Josef Síkela, jiným velkým vlastníkům, jak podvádět při čerpání dotací. Andrej Babiš byl tak diskrétní, že Síkelovo jméno nezmínil, naopak se vyjádřil, že je rád, že je u nás „nezávislá justice“.

Pikantní shodou jistě úplných náhod se v prvním i druhém případě velmi podobně vyjádřil ministr s označením „spravedlnosti“, Pavel Blažek z ODS, pobočka Brno, i údajně „investigativní“ (jak co, jak kde) žurnalista Jaroslav Spurný od oligarchy Bakaly. V případě Blažka se opakovaně objevuje názor, že je „stratégem a mozkem“ ODS, zároveň si jistě zcela neprávem v Brně získal přezdívku „don Pablo“. Byl to nicméně Blažek, který na sebe vzal „pokání“ např. za vlastníkům vyhovující řešení energetické krize ze strany neoliberální vlády a varoval, že při dalších chybách by se mohl rozšířit „marxismus“. Co se týče pana Spurného, tak ten by snad mohl být do budoucna vůči oligarchovi Babišovi alespoň podobně „pokorný“ jako vůči oligarchovi Bakalovi. Ne?

Pod panem Bakalou, a rovněž také např. Českou spořitelnou, píše pravicový ideolog David Klimeš – kterému je vhodné do budoucna věnovat pozornost. Nyní mluví o „pestré nabídce“ v souvislosti s prvním kolem prezidentské volby. Kdoví, co by odpověděl pan Klimeš od pana Bakaly a České spořitelny, kdybychom se jej zeptali, koho mohou volit socialističtí a sociálně demokratičtí voliči zastávající výrazné zdanění kapitálu, bank (včetně České spořitelny), velkých firem a majetků, jsou trochu víc na straně odborů než pan Středula atd. (Zde podotkněme ještě dvě věci. Zaprvé, že pravicový ideolog Klimeš svůj výrok o „pestrosti“ napsal již po odstoupení Středuly. A za druhé, že to je obvyklá taktika vykonavatelů zámožné vládnoucí třídy: nakonec akceptovat oligarchické ANO a Babiše a přestírat, že tyto pravicové síly jsou už dostatečnou „opozicí“ proti neoliberální pravici nyní s centrem ve Spolu a křovím/krytím v podobě Pirátů, přičemž STAN spíše patří k jádru.)

Od Milionu chvilek pro demokracii (který mi ještě dluží odpověď na dva dopisy) zaznělo, že je „překvapen“ rozhodnutím soudu v Babišově kauze. Ve spolehlivě pozitivní tónině se ale hned jal připojit, že rozhodnutí respektuje a že „je na hlasech nás všech, kteří kandidáti se dostanou do druhého kola a kdo nakonec usedne na prezidentském křesle. Pokud budeme táhnout za jeden provaz, mohli bychom se dočkat druhého kola složeného jen z kandidátů hájících demokratické hodnoty. A to bychom si jistě všichni přáli“. Člověka snad i dost neinteligentního a nekritického napadne: 1. Co jsou to „demokratické principy“, 2. Jak závažně je porušil AB?, 3. Pokud ano, byl v tom horší než současná neoliberální a oligarchicky konformní vláda? Ale „slušní lidé“ se na takovéto otázky přeci neptají!

Jako malou čokoládovou taštičku s mátovou náplní přikládám ctěnému čtenáři ještě článek na stejné téma od Martina Fendrycha od oligarchy Bakaly, který o sobě v životopisné informaci tvrdí, že je „spisovatel a novinář“.

Tam za vodou v rákosí

Už jsem psal o tom, že leckterý politik i vykonavatelský žurnalista ovládá fígl spočívající v ukrytí mrtvoly v hromadě dalších mrtvol, respektive utopení jedné zprávy v jiné (očekávané). Takto například jen probleskla zpráva o umístění americké vojenské základny v ČR a zvýšení rozpočtu na zbrojení. U některých dalších věcí se nemusí jednat přímo o záměr, ale je dobré je sledovat (respektive si domýšlet, že se odehrají).

Například časopis a web Echo24 vybudované z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího mají několik ochotných žurnalistů, kteří ospravedlní cokoli, co je potřeba – většinou na straně reakčnější pravice. Takto například Daniel Kaiser píše v závětří jiných zpráv o tom, že „Zeman v Hladíkovi [navrhovaném KDU-ČSL na ministra] odmítl i klimatického radikála“.

Vedle Agrofertu, České spořitelny (Erste Bank), ČEZu má v naší relativně malé zemi velký vliv Škoda Auto a jiné odnože. To znamená, že postoje odpovídající těmto zájmům se objevují v různých médiích, kde jejich „ochotní“ vlastníci, šéfredaktoři a redaktoři pro čistou křesťanskou lásku reprodukují a propagují tyto postoje a potřeby velkého kapitálu. Lidé odsouzení ke čtení českých médií si jistě všimnuli propagandy proti elektromobilitě – protože některé automobilky zde ztrácejí krok.

Z širšího hlediska zájmů kapitalistické třídy jde o toto: co nejvíce očernit a diskreditovat myšlenku a princip státních regulací, státního vlastnictví nebo cílených podmíněných investic, což jsou sice nástroje, které jsou velmi významné v přechodu na méně znečisťující průmysl, zároveň ale „hrozí“ rozšířit tento dobrý příklad i do jiných odvětví, vnést do kapitalistického diktátu více demokracie a potenciálně snížit horentní oligarchické zisky. Někteří jiní kapitalisté, kteří nevlastní klimaticky znečišťující byznys (v takové míře), nebo učinili třeba kvůli svým dětem to extravagantní rozhodnutí, že vedle krátkodobých zisků budou brát ohledy i na přežití života na planetě, potom tolerují občasné tematizování klimatické krize. Skrze tuto optiku a toto téma je zajímavé číst česká většinově oligarchizovaná média.

Chrabrost na českém Facebooku

Ponechám tuto kapitolku poměrně krátkou, protože se svým zážitkům z Facebooku ještě hodlám opakovaně věnovat a zároveň jsem již některé poznámky k ideologii a způsobu chování českých „středních vrstev“ sepsal v článku na podobné téma.

Zde upozorním na tento článek, k němuž se hlavní aktérka ještě takto vyjádřila na Facebooku:

„Čapí hnízdo je pro mně [sic] v mnohém osobní záležitost. Po téhle kauze z roku 2016 se můj život otřásl v základech. Přišlo velké „hrábnutí si“ do osobních hodnot, rozchod se společnicí, nové směřování mého studia. Stálo to neskutečné množství energie a pochyb o tom, zda mělo smysl postavit se za něco, čemu věřím, že je správné. Mnoho vody uteklo. Pak nás několik let Babiš týral z pozice premiéra a já pořád oufala, že moje tehdejší gesto k něčemu bylo. Teď mám pocit, že bylo k ničemu… I když, někde v hloubi věřím, že to ještě konec není a že pravda a láska nakonec zvítězí.

A taky věřím, že i když je justice skorumpovaná [sic], tak mu to národ v příštích týdnech spočítá.“

Myslím, že pro určitou podstatnou výseč české střednotřídní ideologie je toto velmi emblematické. Jelikož je sama „střední třída“, především její méně zámožné části (řekněme mezi 60. a 80. percentilem celkového obyvatelstva), hybridem mezi proletářským a buržoazním sociálním postavením, bude i její ideologie vykazovat rysy hybridu. Na jedné straně buržoazní povýšenost nad „plebs“ (mezi českým fašizujím se maloměšťanstvem se dobře uchytilo slovo „dezoláti“) a pocit dotyku s „elitami“, na druhé straně překrouceně proletářský odpor pouze k některým oligarchům, který se dále daří pravicovou demagogií usměrnit do kolejí: velkokapitalista Babiš „týrá“ marginální, drobné a střední podnikatele skrze EET a proto je potřeba volit strany jiných velkokapitalistů, které EET zruší (v zájmu iracionalizace příjmů dále demokratizovatelného státu).

Náznak – či mimikry, jak chcete – aktivismu zdola má i povzbuzování ostatních přátel a známých na Facebooku, že je dobře, že se slečna/paní tomu velkému zlému kapitalistovi postavila apod. Zde se láme ideologický chleba, jestli se pravicovým ideologům podaří udržet narativ, že jde víceméně o jednoho zlého kapitalistu Babiše, anebo zda slečna/paní pochopí něco o zájmu kapitalistů a jejich třídy v obecnosti – a také, že statisticky má naprosto mizivou šanci být s nimi „na tykačku“.

Co na to čeští „progresivisté“ a „radikálové“

I v „liberálních“ médiích pana oligarchy Bakaly jsou tato slůvka nadávkami a vztyčeným prstem či přímo policejním obuškem, ačkoli progres znamená „pokrok“ a radix je kořen. Dokonce John Stuart Mill býval označován za „radikála“. Ale nenechme chrabré Bakalovi myslitele znepokojovat Millem. Věnujme se údajným levicovým pokrokářům a radikálům u nás.

Byl zmíněn člověk nejasných cílů Jakub Patočka, spojený dříve se Stranou zelených a ČSSD, jenž jistě do budoucna rád vysvětlí, proč by vůbec měl být se svými opakovanými zcestnými mýlkami, se svým pravicovým konformismem, s chiméricky-narcistně-konformní představou, že bude on a jeho Deník Referendum něco jako britský Guardian (který například velmi posloužil likvidaci levice v rámci Labour Party i Jeremyho Corbyna), nadále šéfredaktorem. Jistě jsou způsoby, jak jej odstranit a nahradit, když má DR jinak některé solidní levicové novináře a esejisty. Je také otázkou, zda je zapotřebí vytahovat velké „hvězdy“ jako Pithart či Pehe – kteří, jak dokládá jejich historie, odkývou leccos -, zvláště když plácají ukrutné reklamní nesmysly (viz článek Pitharta a Pehe na DR).

Dále – a tím zároveň končíme výčet větších médií, poukazujíce v obecnosti na ta menší levicová – je tu Alarm, kde kraluje zábavní údajný„sociolog“ a „spisovatel“ Stanislav Biler, u něhož je jasné, že všechny příspěvky mají být „vtipné“, když ale přijde řeč na tak závažné věci jako ohrožení havlovského pelu naší republiky skrze jednoho nebystrého oligarchu Babiše, je najednou patrně smrtelně vážný. S Apolenou Rychlíkovou – která se druhdy např. rozplývala nad „pokorou“ zcela nejvyššího zástupce katolické církve – se to má tak, že se směle pouští do psaní politicky směrotvorných textů, které nedokážou hájit zájmy neprivilegované většiny obyvatelstva a zdá se, že čím méně myšlenek a analýzy je Rychlíková schopna předat, tím více se tlačí do popředí. O Ondřeji Slačálkovi, který nakonec přitakal stejné neoliberální kandidátce jako pánové Středula a Kalousek, jsem psal v předminulém textu.

Kde jsou „hlavní hvězdy“ poněkud komické, intelektuálně nezajímavé a usilující možná o to být pouze „maskoty levice“ čas od času přizvanými do takového Respektu, výše citovaných Novinek.cz anebo veřejnoprávních médií, tam zajímaví mohou být – a jsou – řadoví novináři a aktivisté skutečně rozkrývající fungování moci v ČR, přinášející inspirativní a návodné informace o organizaci klimatických protestů, odborů atd.

Teoretický dodatek: jak správně uchopit pilíře české společnosti

Jakýkoli náčrt uchopení mechanismů v české společnosti musí začínat konstatováním, že na rozdíl od některých zemí jako je Německo, Rakousko či Francie je u nás jednak velmi slabá tradice skutečně kritické sociologie a ekonomie a že je česká situace rovněž charakterizovaná silnou absencí veřejně publikovaných dat o české společnosti (píši o tom a snažím se údaje shromáždit z nejrůznějších zdrojů např. zde).

Ideologie a propaganda v „liberálních“ i více či méně otevřeně reakčních českých médiích bude opakovat banální hesla o tom, že žijeme v „demokracii“, kde funguje „dělba a kontrola moci“, dává se najevo (spíše v první kategorii médií), že některé negativní jevy (jež jsou do různé míry přiznávány) jistě budou vyřešeny „občanskou společností“ a „celospolečenskými diskuzemi“ v naší liberální demokracii. Pakliže jsou chronického charakteru, tak mnohdy přichází již jen apel na spokojení s tím, že je to lepší než někde jinde (dále na východ) nebo přeci lepší než politické popravy v 50. letech atd. (přičemž je dobré si uvědomit, že Milada Horáková by se svými postoji pro tyto ideology byla pomalu jednou z „radikálek“ a „extremistek“).

Prakticky zcela absentují v těchto indoktrinačních a establišmentových médiích některé pojmy, které jsou klíčové pro popis naší společnosti. Těmi pojmy je především: kapitalismus, třídy, zisk, distribuce neboli rozdělení (a přerozdělení) celkového bohatství společnosti.

Na jinou úvahu a text je líčení toho, jak – po velmi starém demagogickém způsobu – někteří establišmentoví ideologové, jako např. sociolog Daniel Prokop, používají pojmy jako třída (viz propagandistický pseudovýzkum Rozděleni svobodou), aby mohli vypadat „kriticky“, ba „pokrokově“, tyto pojmy ale dalekosáhle překrucují a rozmělňují za účelem obrany kapitalistického a neoliberální statu quo (nakonec to vlastně není nepodobná ideologická operace té, když firma vyrábějící nějaký konzumní nesmysl pro mladé i starší líčí svůj produkt jako „revoluci“, popřípadě jako „konání dobra“).

Lidé, kteří si dělají nárok na to, že chtějí v naší společnosti prosazovat demokracii, jsou zcela nevěrohodní, pokud neodkazují na nějaké uchopení naší společenské reality – které jsou také schopni doložit jak svou reálnou životní zkušeností, tak rozsáhlými daty. Některé údaje se snažím shromáždit ve výše odkazovaném textu, zde mohu mluvit o mechanismech,tendích, popř. zákonitostech fungování naší společnosti.

V téměř každé lidské skupině lze najít nějakou mocenskou hierarchii, byť by to byla jen hierarchie poslušnosti dětí vůči rodičům, pasažérů vůči převozníkovi v rámci dělby práce apod. Obraz společnosti vůbec za nic nestojí, pokud neobsahuje vylíčení nejvyššího mocenského vrcholu a zároveň nejnižšího dna (naopak v takových kolektivech jako je Milion chvilek pro demokracii převládají dosti klasické střednotřídní iluze o podobě společnosti; na mystifikaci středních vrstev je ale vynakládáno opravdu hodně peněz a úsilí).

Mocenský vrchol naší společnosti je tedy to, od čeho je patřičné v každé poctivé analýze a popisu začínat. Touto sférou společnosti jsem se vedle výše odkazovaného textu zabýval např. zde či zde, takže si dovolím se přesunout do přiléhajících nižších mocenských pater nadvlády, přičemž budu zachovávat souvislost s kapitalistickou třídou vlastníků na vrcholu.

Lukrativní parazitismus naší doby: politický marketing

Zde se dobře ukazuje fungování moci v naší společnosti. Na vrcholu řetězce zadání stojí jeden či vícero mocných vlastníků, multimilionářů či miliardářů. Těch je v součtu maximálně několik desítek tisíc, což z nich v naší desetimilionové společnosti činí drtivou menšinu. Tito lidé jsou schopni si zaplatit své politické strany a např. prezidentské kandidáty, kteří budou hájit jejich zájmy. To znamená dílem aktivně prosazovat podobnou politiku jako současná Fialova neoliberální vláda: osvobozování bohatých od daní, přesouvání daňové zátěže v podobě silně degresivního DPH na podřízené obyvatelstvo, „přihrávání“ příležitostí ke kapitalistickému nebo rentiérskému zisku: privatizace důchodů, zdravotnictví, školství, deregulace trhu s bydlením atd. Kromě aktivní úlohy politických vykonavatelů vlastnické třídy je zde role pasivní: držet ústa k doprovodným negativním jevům, popřípadě alespoň vyviňovat konkrétní vlastníky.

Je to otázka například i médií: v českých většinově oligarchizovaných médiích pochopitelně je zcela upozaděna až nepřítomna právě kritika oligarchie a vlastnické třídy. Zde je zcela lhostejné, zda se vlastnícijmenují Babiš, Bakala, Křetínský, Valenta atd.

Procentuálně uzoučká třída určujících vlastníků ale potřebuje a využívá rozsáhlý servis a musí se skrze tu či onu ideologii starat i o svou „legitimitu“ (či neviditelnost atd.). Nemluvme v tomto textu o soudnictví, zde má být řeč především o různých vzájemně se opěvujících „kouzelnících“ reklamy, tzv. PR a marketingu. Takový Jakub Horák naposledy dělal propagandistický servis miliardáři Janečkovi (který zbohatl na matematizaci algoritmického obchodování), předtím opravdu široké paletě kohokoli, kdo si jej zaplatil. Marek Prchal ospravedlní cokoli ve prospěch oligarchy Babiše. Martin Jaroš vystupujejako liberální „myslitel“ na sociálních sítích, ale jinak rád pomůže byznysu v arabských despociích. Radek Hadj Moussa za „drobný“ poplatek marketizuje koalici Spolu, která je potom nabídnuta ke konzumaci, respektive nadvládě „demokratům“. „Dynamiku“ reklamní manipulace miluje markeťačka Žaneta zvaná „Žanda“ a se slunečným úsměvem sděluje, že je takový „Marek Prchal v sukni“.

Tito lidé opět vydělávají za svou – myslím naprosto zavrženíhodnou, ohlupující a destruktivní – práci velmi nadrůměrné platy. Jsou to vykonavatelé zájmů kapitalistické třídy v našich stále nerovnějších společnostech s demokratickou fasádou.

Právě tato pseudodemokratičnost (lze demonstrovat, jak dalekosáhle v politickém boji jednoduše rozhodují peníze) a demokratická fasáda by mohla být předmětem kritiky. Ale specificky v české společnosti je tomu tak, že kvůli velké tlačenici ve „střední třídě“, která je v ČR relativně chudá a ohrožená a zároveň velmi výrazněpravicově-konformisticky indoktrinovaná, se urputně soutěží o to, kdo ještě bude moci patřit k těmto privilegovaným služebníkům a vykonavatelům bohatých a kdo už pomalu začne propadávat k „dezolátům“.

Tlačenice ve střední třídě

Pamatuji, jak jedna kamarádka, která neoplývá bohatstvím, jednou nadšeně líčila nějakou diskuzi s „havlovským ekonomem“ Tomášem Sedláčkem v tom smyslu, jak ji strašně „inspiruje myslet“. (Sám jsem se při cyklu přednášek Sedláčka o ekonomii, který měl zhruba před deseti lety s Václavem Němcem z katedry filosofie, ptal spíše na otázku, jestli Sedláček dokáže uvěřit obrazu, který je o něm částí české moci utvářen.) Od Tomáše Sedláčka se dozvíte, že je vlastně „hipík“ a že ho opravdu zajímá filosofie, případně bude (s pomocí zmíněného mocenského okolí) předstírat, že říká něco analyticky podstatného a pragmaticky použitelného o ekonomii, když se ve svých četných vystoupeních obrací na veřejnost. Nikdy se od něj ale nedozvíte, co dělá ve své hlavní práci: jako „makroekonomický stratég“ jedné z hlavních českých komerčních bank, ČSOB. To už by se asi hůře navlékalo na Ekonomii dobra a zla (jak se jmenuje Sedláčkova kniha doporučovaná Havlem i Halíkem). Nicméně: Tomáš Sedláček je „cool“ ekonom pro mladé, který vám rád popovídá o svých impresích o souvislostech mezi učením sv. Augustýna a hedge fondy – už vám ale nevysvětlí, jakou mají politicky ekonomickou funkci v současné společenské hierarchii.

Po „cool“ neoliberálním ekonomickém ideologovi zde jsou například „cool“ vyznavači křesťanství v podobě např. Pastoral Brothers, kteří jsou velmi citliví na fake news. Dále je tu „cool“ časopis z podstatné části pro mladé, Respekt oligarchy Bakaly, jehož šéfredaktor zkusí, co dá napsání pár úvodníčků o Georgi Orwellovi, kde dokonce napíše, že Orwell „se nemohl nikdy mýlit“ (!) – nemyslel přitom asi na Orwellovo sebeoznačení za „demokratického socialistu“ – a karikaturistou Reischauerem je potom pro čtenáře Respektu vyobrazen jako neohrožený muž v koženém kabátě za notebookem s nálepkou právě: Orwella a dále např. velkou duhovou vlajkou. Ta už zmizela, protože by se to možná nelíbilo některým konzervativnějším inzerentům či politickým spojencům a místo toho se tam objevila nálepka s Karlem Čapkem, který byl především hodný člověk…

Indoktrinace mladých lidí ve prospěch společenského statu quo, popřípadě svod jejich aktivit do kolejí, které budou pro vládnoucí třídu přijatelné či neškodné, jsou velmi významné. Ostatně to dokládá i praxe na Západě, kdy od 70. let začala vznikat řada pravicových think tanků, jež měly za úkol šířit myšlenky vyhovující politické ofenzivě a potřebám vlastnické třídy spojeným s masivním nárůstem financializace ekonomiky, nárůstem třídních rozdílů, privatizací demokratických a kolektivních institucí. Kdo najde čas, může si např. vyhledat knihu britského marxistického ekonoma Davida Harveyho Stručné dějiny neoliberalismu (Brief History of Neoliberalism).

U obecných trendů je ale vždy vedle jejich realistického popisu klíčové ukázat, jak se projevují na zcela konkrétní, lokální úrovni. Označení neoliberalismus – popisující klíčově odklon od „embedded liberalism – zarámcovaného liberalismu“ směrem k zintenzivněné ofenzivě (globální) kapitalistické třídy – je myslím velmi dobře aplikovatelné u nás. Popisuje např. tendence a zájmy současné vládní koalice i řady (s drobnými odchylkami de facto všech) předchozích vlád, popisy v Harveyho knize například líčí i tendence privilegovaných částí „občanské společnosti“ a nevládních organizací v rámci neoliberální moci atd.

Konkrétní manifestací nástupu neoliberalismu u nás je – na rovině myšlení lidí; politické ekonomii se budeme muset věnovat v jiném textu – široké prosazení pravicové ideologie o bezmála absolutní „osobní zodpovědnosti za společenský úspěch, či neúspěch“, zhoubném a takřka vždy potenciálně totalitářském působení moci státu, o efektivitě kapitalistického trhu pro řešení takřka jakýchkoli společenských potřeb i problémů. Dále je to ideologie, která mnohem lépe akceptuje již podstatně fašistické spojence než sebemenší sociáldemokratismus ši keynesiánství, kterými se na pravici ještě vyznačovali takový Edward Heath či Richard Nixon. (Naopak „testovací fáze“ neoliberalismu prošla přes neofašistické diktatury v Chile a Argentině a laskavý čtenář si také něco může vyhledat o italských vládnoucích neofašistech z Fratelli d’Italia, již jsou evidentně dobrými přáteli Petra Fialy a kolegy ODS ze stejné evropské frakce.)

Neschopnost kolektivní pokrokové akce (s droboučkými výjimkami u nás v podobě klimastávek a protestů, existence pár menších levicových uskupení atd.) je konkrétním vyjádřením síly pravicové a neoliberální indoktrinace u nás. Naopak se vyskytují pravicově konformní aktivisté jako např. Milion chvilek pro demokracii či „Festival svobody“, zde ale při masových demonstracích v minulosti hrozilo širší demokratické rozkročení i to třídního odporu proti oligarchovi Babišovi (a potenciálně jiným oligarchům), ale nyní se zdá, že se pravici podařilo dostat směřování Milionu chvilektakřka plně pod kontrolu, k dalekosáhlé konformitě s neoliberální Fialovou vládou. Na jiné líčení by byla neutralizace feminismu, jak ji předvádí například Silvie Lauder z Respektu oligarchy Bakaly či např. lidé z „týmu“ Danuše Nerudové

Ale toto jsou mladí zástupci „středních vrstev“. Generace jejich rodičů a prarodičů prošla trochu jiným ideologickým formováním, provizorně zde lze vyslovit tezi, že Milion chvilek vlastně kombinuje a ohýbá tzv. „občanskou angažovanost“ směrem k pasivní konformitě vůči společensky nejmocnějším a sjednocuje tak dříve možná více oddělené proudy (jakkoli se mnohdy prolínající). Zároveň vedle toho nadále zaznívají na jedné straně ideologické tóny o „tahounství“ bohatých vlastníků, na druhé straně se vyskytuje latentně kritické či (resp. a zároveň!) demagogicky dávkované rozlišování mezi „zodpovědnými“ a „nezodpovědnými“ kapitalisty, kdy staří i mladí ideologové tohoto pravicového směru při nevyhnutelném odhalení bezohlednosti a destruktivity kapitalistických vlastníků vždy vytáhnou nějakého „zodpovědného“, který věří v boha nebo Václava Havla.

Část středních vrstev nemá problém volit Andreje Babiše či fašizující pravici, protože nebyli socializováni v tom druhu moralizování, jaký např. vyznává Milion chvilek a pravicová indoktrinace se u nich promítla a ukotvila jiným způsobem. (Např. není tak obrovský problém získat aktivní či alespoň mlčenlivý souhlas pro koalice ANO a ODS.) Tato skutečnost do budoucna např. umožňuje vznik velmi podobné pravicové strany jako ANO (která jen bude doprovozena „přijatelnější“ tváří než Babišovou), jež bude plnit roli velmi přijatelné pseudoopozice vůči ostatní pravicové moci. Takže při „naštvání“ na jedny budou voliči přecházet od jedné pravice k druhé – do značné míry dle předobrazu amerických „republikánů“ a „demokratů“, kteří hájí velice podobnou moc a nadvládu (a také vlastně dle praxe sahající u nás již do 90. let, kdy se vedle centrální ODS vždy vynořil nějaký „havlovský“ doplněk, o čemž píši v řadě jiných textů). Primárním cílem je samozřejmě odvrácení skutečné levicové opozice proti moci kapitalistické třídy.

Různé„matky a podnikatelky“ – jak cituji v pasáži o Facebooku výše – tedy mohou hledat útočiště u neoliberální pravice Fialovy vlády a naopak lidé, kteří pochopí, že Fialova vláda nehájí jejich zájmy, se budou moct uchýlit k nějakému „ANO č. 2“, které si zčásti bude falešně hrát na levicovější opozici (a třeba rozdá pár nesystematických sociálních benefitů), zčásti jakékoli opium od náboženství po nacionalismus. (V této souvislosti je např. klíčové zkoumat, co ve své sociální a ekonomické praxi znamená „orbánismus“ s nizoučkým korporátním zdaněním atd.)

Ano, je třeba zároveň zachovat zřetel pro to, že ve střední třídě se občas vyskytnou i skutečné „hodnoty“, respektive úvahy o nich, protože tito lidé z definice mají trochu volného času, aby „mohli přemýšlet o životě“, jsou v kontaktu s jakousi filosofickou vzdělaností atd. Již nyní v době hluboké společenské krize a v očekávání dalšího řetězce souvisejících krizí budeme ale moct pozorovat, jak se tyto „hodnoty“ vůbec realizují, příp. proměňují v něco mnohem ofenzivnějšího, konkurenčnějšího a ano: fašistického.

Se současnou ekonomickou recesí a stagnací – kterou se možná podaří překonat „ekonomickým motorem“ zbrojení a poválečného znovubudování Ukrajiny napájeným nyní krví desetitisíců mrtvých lidí – se také bude zostřovat společenská konkurence a zmíněná „tlačenice ve střední třídě“.

Nikdo totiž nechce ze střední třídy spadnout k „dezolátům“ – alias proletariátu.

Proletariát

Toto označení zní někomu skandálně, totalitárně a ví bůh a Erik Tabery jak, ale je myslím realisticky-popisné. Zároveň samozřejmě nelze tvrdit, že ho lze funkčně nahradit lidovým označením „dezolát“ tak, jak se objevuje. Platí to právě jen zčásti.

V marxistické teorii figuruje označení proletariát v kontrastu s třídou buržoazie. Automaticky se ozývají hlasy o redukcionismu pouhých dvou tříd – a částečně jsou tyto hlasy oprávněné. Ale na malém prostoru, který zde máme, k tomu doplňme: historický vývoj posledních desetiletí aktualizoval některé aspekty Marxových teorií, které se zdály přestávat platit s vývojem po 2. světové válce apod. Zároveň se u Marxe samotného vyskytuje tato dichotomie vedle nejpodrobnějších popisů i „vrstev“ a společenských skupin v různém společenském postavení účastnících se politického boje (v této souvislosti můžeme kromě Marxova díla jako celku doporučit spis 18. brumaire Ludvíka Bonaparta). Nicméně tedy redukce v marxistické teorii jednak spočívá v polarizaci těchto pouhých dvou tříd, zároveň v zaměření skrze vztah k výrobním prostředkům primárně na producenty. Původní marxismus tedy nemá takovou zřetel pro proletáře jako zároveň konzumenty, jak by odpovídalo vývoji ve 20. století. Samozřejmě se Marx zmiňuje o nezaměstnaných, ti ale figurují především jako „rezervní armáda práce“ atd. Popis analytického bohatství i polemik uvnitř marxistického proudu a na levici obecně je ale dalece nad rámec tohoto textu a musí zůstat na příště.

Zde se – s naznačenými výhradami – můžeme přidržet rozlišení buržoazie-proletariát. Někomu se může zdát, že tato polarita je neúnosně reduktivní a zjednodušující a naopak že např. výčet sedmi „tříd“ v pseudovýzkumu Rozděleni svobodou velmi propagovaném veřejnoprávními i některými oligarchickými médii jistě bude mnohem „sofistikovanějším“, „detailnějším popisem“. Při bližším pohledu je nicméně jasné, že i Rozděleni svobodou Daniela Prokopa, Paulíny Tabery, Martina Buchtíka a kol. ve zdánlivé mnohosti a „inovativnosti“ kreslí vlastně docela dost známý obrázek tak, jak jej využívají i indoktrinační aparáty konzervativní moci: „střední třída“ údajně zabírá 50 a více % společnosti!

Toto klíčové demagogické vymezení (které se v mnoha zemích uchytilo po mocenském úspěchu pravicových stran; srov. vývoj definice v Rakousku a Německu) se v případě Rozděleni svobodou realizuje tak, že záměrně opalizující a rozmlžené „třídy“ jako např. „nastupující kosmopolitní třída“ se ekonomicky rozprostírají od prekarizovaných (proletarizovaných) nižších střední vrstev až k mezinárodně působícím manažerům či byrokratům a pomocnému servisu s dalece nadprůměrnými platy. Tento naprosto subjektivní řez společností se potom doplňuje s emocionálně-chlácholivými „třídami“ jako „třída lokálních vazeb“, která v autory předkládaném širším vymezení spadá spolu s dalšími dvěma třídami do nadkategorie „nižší střední třída“, přičemž ona „nastupující kosmopolitní třída“ čirou silou vůle vystřelila spolu se „zajištěnou střední třídou“ do nadkategorie „vyšší střední střední třída“! A tato „střední“ (pomyslete na analogii se středním uchem či Evropou) je potom ta nejvyšší, nejbohatší uváděná „třída“! A do nadkategorie „nižší třída“ patří z celkových šesti tříd jen jediná „třída“ s krásně přesným poměrem 17,6 % společnosti!

Stačí pouze probrat tyto vlastnosti „výzkumu“ Rozděleni svobodou, aby byla zjevná směšná nepoctivost a manipulativnost. Ostatně, sociologická a veřejně-osvětová laťka je v ČR nastavena nizoučko a primárním účelem „výzkumu“ je emocionální uchlácholení obyvatelstva dalece podřízeného skutečné vlastnické a oligarchické třídě – která z důvodů „diskrétnosti“ vůbec není ve výzkumu zanesena! (Zcela fantasmagorické obrátky potom nabírá ocenění „výzkumu“ např. i „levicovými radikály“ z takového Alarmu, kteří ocenili, že D. Prokop „vrátil do hry pojem třída“; že tak učinil po nejklasičtějším demagogickém způsobu, jim (zdánlivě) nedochází.)

Aby ctění čtenáři pochopili platnost pólového rozdělení buržoazie-proletariát, mohou se vzdělávat v historii sociálního rozložení a putovat v dějinách alespoň na začátek 20. století (potom, když se zvládnou dostat až k Francouzské revoluci 1789, mají před sebou celý relevantní horizont pro naši dobu). A potom by měli putovat opět do dnešních dnů.

Na své cestě uvidějí, že co se od 30. let, popř. od konce 2. světové války (a potom např. v propagandě thatcherismu) jeví jako slavný nástup střední třídy a konec proletariátu se od tzv. neoliberálního zlomu od 70. a 80. let doslova čím dále, tím více blíží i na poměrně povrchně pozorovatelné rovině dvojtřídnímu pólovému schématu. Pro české čtenáře celý vývoj alespoň ve stručnosti rekapituluje např. dobře dostupná kniha sociologa Jana Kellera Tři sociální světy. Z mezinárodní teoretické debaty je možné poukázat na debaty o „zburžoaznění proletariátu“ (jak se jím zabýval např. Hans Magnus Erzensberger) či na debatu o udržitelnosti pojmu kapitalismus a příbuzných pojmů v 60. letech (např. u zástupců tzv. Frankfurtské školy; podobně orientovaná debata se rozvíjí i nyní ve spojitosti např. s Janisem Varufakisem). Poněkud mylně (neboť líčí prostě majetek a ne oběhový vztah kapitálu) nazvaná a do češtiny přeložená kniha Thomase Pickettyho Kapitál v 21. století nicméně podává obrovské množství empirických dokladů pro vyostřování třídních rozdílů v posledních dekádách a můžeme tvrdit, že s tím i „re-proletarizaci“ středních vrstev.

Právě tato reproletarizace středních vrstev je myslím zcela klíčovým pojmem pro současnou českou realitu. Na jedné straně jsme svědky reálného chudnutí „středních vrstev“ a lidí z vrstev pod nimi, doprovozeného masivním bohatnutím oligarchického a zámožného zlomku obyvatelstva, na straně druhé můžeme mluvit o realistickém strachu z další proletarizace středních vrstev v souvislosti se zostřením konkurence v důsledku růstu nezaměstnanosti (včetně ominózní vlny automatizace pracovních míst), migrace, další vlny privatizace v důchodovém systému, zdravotnictví, školství apod., jak lze očekávat od nynější pravicové vlády (i do značné míry od “opozice”). Tento strach i reálné zchudnutí například v minulosti mělo fatální důsledky v podobě příklonu oněch středních vrstev k fašismu v Itálii, Německu a mnohde jinde. Vznikající nespojenost je zároveň příležitostí, respektive úkolem a tématem pro strany sociálně-demokratické a demokraticky socialistického typu.

Pod „středními vrstvami“ zde však vždy existovaly nižší a nejnižší vrstvy společnosti – lidé ve skutečně proletářském postavení, kteří nemají takřka žádné důvody k akceptování současné nadvlády, zajisté skýtají těžko řešitelný „oříšek“ pro různé pravicové ideology a „myslitele“ a taktéž by měli být primárními spojenci každého skutečného a radikálního demokrata.

Cíle do budoucích let: boj za demokracii – i proti „demokratům“

Česká realita je kromě – zcela cíleně při životě drženého – zatížení minulostí zemí s velmi málo rozvinutými formami občanské společnosti jako jsou odbory, nájemnická hnutí, zaměstnanecky vlastněné podniky, squatterské hnutí apod. (Proto je vždy zajímavé nahlédnout třeba i do „hlavní kapitalistické země“, USA, pro inspiraci.)

Konzervativní obrana statu quo se bude i nadále obracet do minulosti, vytahovat Miladu Horákovou (již by bez znalosti jména jinak za její postoje odsoudili jako „extremistku“ či „dezolátku“), nejzjištnější spojenci kapitalistických profitů se budou zaštiťovat Václavem Havlem, který se už nemůže bránit (pouze skrze své texty a činy, a tam je obrana nakonec dost rozporuplná, jak líčím v jiném textu).

Na demokratických pokrokářích a radikálech je tedy samozřejmě dějiny analyzovat, ale nešermovat jimi, vyvodit z nich skutečné poučení pro současnost a to potom ideálně v institucionalizovaných formách, jako jsou politické strany, média, odborové organizace a sítě, družstva, různé podpůrné spolky atd. prosazovat. Primární je komunikace a organizování lidí v podřízeném postavení a boj za demokratizaci jak celkového rozdělení majetku a moci v naší společnosti, tak za demokratizaci procesů na pracovištích, uvnitř firem, dále například při rovném zacházení s menšinami a jinými národnostmi. Oříškem a úkolem je kulturní osvěta mas lidí primitivizovaných kapitalistickým konzumem spojeným s další pravicovou indoktrinací.

Boj za demokracii je mocenský boj, který je nutné vést i proti spojencům kapitalistické nadvlády, kteří se falešně označují za „demokraty“ (ačkoli i mezi nimi je nutné diferencovat). Nikdy tomu nebylo jinak.

Jaká je mocenská funkce kandidáta Petra Pavla?

21. 1. 2023

Text shromažďuje na základě ověřitelných zdrojů poznatky o lidech kolem Petra Pavla a o jeho mocenském zázemí. Zároveň na základě transparentně vyznačených předpokladů vyslovuje hypotézy o jeho mocenské funkci coby případného prezidenta.

I sám Petr Pavel, který je obklopen týmem různých marketérů, logistického zajištění kampaně, poradců toho či onoho typu atd., prohlásil, že jej překvapila, respektive „uvedla do rozpaků“, účast na hlavním ostravském náměstí při plánovaném mítinku. Akce očividně svou účastí odsunula na druhou příčku návštěvnosti od listopadu ʼ89 tuto deset let starou událost.

Následující text si klade za cíl předložit co možná relevantní fakta o Petru Pavlovi a jeho mocenském zázemí. Dívám se nejdříve na první zmínky o Pavlovi coby možném prezidentovi, poté na společensko-mocenské ukotvení jeho kandidatury, dále na působení v NATO a povahu této organizace, abych se nakonec pokusil podat co nejlépe podložené hypotézy o důsledcích Pavla jako případného prezidenta, poněvadž mám zato, že o demokracii usilující informovaní občané by se měli rozhodovat racionálně.

Zrození kandidáta

O životní dráze kandidáta do roku 1989 bylo již napsáno snad dostatek (např. zde) a hodný úvahy je zde snad jen posun v české antikomunistické ideologii, kdy bude zajímavé sledovat, zda se z „prominutí“ Pavlova aktivního normalizačního konformismu stane pouze taktický ústupek, či zda to bude označovat významnější předěl v této české ideologii (srov. např. s touto zprávou o M. Kocábovi a článkem Adama Drdy).

Oficiálně oznámil Pavel svou kandidaturu až 6. 9. 2022.  Poprvé se o něm jako o možném kandidátovi na prezidenta začaly objevovat zmínky již nedlouho po jeho odchodu z armády do civilu. Už v první den je možné najít článek v pozitivním až reklamním tónu na Aktuálně.cz oligarchy Bakaly. V kostele Pražského Jezulátka mluví již 19. 2. 2019 o „ohrožení a ztrátě lidských hodnot“ a článek Reflexu ze 14. 11. 2019 mj. rekapituluje nejdříve Pavlovo popírání a poté připuštění, že by mohl kandidovat na prezidenta.

Nedlouho po vypuknutí covidové pandemie se stal tváří akce „Spolu silnější“ (v médiích, včetně veřejnoprávních, se objevily zprávy ve smyslu, že právě on ji založil, ačkoli se jednalo o skupinu sponzorů a koordinátorů spojených i s jeho oficiální prezidentskou kampaní). Iniciativa je přímo propojená s jeho volební kampaní (odkaz „volební web“ přímo na hlavním panelu) a má jasný reklamní charakter.

Podle vlastních slov se Pavel před prvním kolem volby přiblížil útratě 40 miliónů korun tvořících oficiální limit pro kampaňové výdaje. Po prvním kole rychle dosáhl a přesáhl oficiální limit 10 miliónů.

Kdo jsou hlavní spojenci Petra Pavla

Kdybychom žili ve společnosti rovnosti, byla by odpověď na otázku, kdo jsou hlavní spojenci Petra Pavla synonymní s jeho voliči. Jelikož ale žijeme ve společnosti s výraznou majetkovou i mocenskou nerovností, najdou se spojenci politických akterů, kteří jsou významnější než jednotliví lidé na náměstích a doma.

V tomto velice zajímavém rozhovoru z Aktuálně.cz vykládá zámožný vlastník Michal Nýdrle, který je i se svou ženou úzce spjat s kampaní Petra Pavla, jaká strategie byla pro tuto kampaň zvolena. Uvádí například, že s Tomášem Richterem zodpovědným za shánění financí se dohodli, že nebudou chtít nikoho, kdo dá více než tři milióny. Na otázku kdo a jak rozhodl o Pavlově kandidatuře a zda se v jeho případě jedná o „marketingový produkt“ Nýdrle odpovídá: „Tvrzení Babiše a dalších není pravdivé. Petr Pavel se rozhodl kandidovat jednoznačně proto, že to bere opravdu jako službu vlasti. S blížícími se volbami působil stále více jako lídr a já jsem přesvědčený, že teď ještě více uvidíme chlapa, který se rozhodl tuto bitvu vyhrát“.

Mezi oficiálně vykazovanými dárci s dary nad jeden milión korun se objevili například Dalibor Dědek, Libor Winkler, Martin Hájek, Václav Muchna, Martin Vohánka (kterého nedávno na svém Facebooku chválil jako podnikatelský vzor Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii), Dušan Šenkypl, jeho kolegové z investiční skupiny „Pale Fire Capital“, Jan Barta a David Holý, Ondřej Fryc, Vítězslav Skopal či Jaroslav Beran. U daru ve výši dvou miliónů figuruje jméno těžko dohledatelného „Michala Šlembra“.

Někteří z těchto vlastníků si po prvním kole pochvalovali, že Česko prý „nepodléhá populismu“. Zde je možné si přečíst o některých „markeťácích“ a „manažerech komunikace“ spojených s prezidentskými kandidáty včetně Pavla. (Zde ještě odkaz na oficiální stránky Petra Pavla se soupisem členů „týmu“.)

Při bližším prozkoumání kroků některých ze zmíněných sponzorů narazí čtenáři opakovaně na „Nadační fond pro nezávislou žurnalistiku“, do nějž finančně přispěli někteří z uvedených i další vlastníci a který v letech 2017 až 2021 vedl Josef Šlerka. Autor předposledního citovaného článku z webu Seznam.cz líčí, že „[nezávislých novinářů] začalo ubývat, hlavně poté, co tradiční média skoupili oligarchové v čele s Andrejem Babišem“. Též vícekrát cituje Tomáše Richtera – který, jak jsme uvedli a odkázali výše, je zodpovědný za shánění financí pro kampaň Petra Pavla.

Laskaví čtenáři mohou obraz líčený výše uváděnými autory porovnat se skutečným stavem. Poněkud jiný obrázek totiž podává například tento – na studie odkazující – článek nebo tyto skutečnosti poměrně dlouho předtím, než začalo být vůbec slýchat o Andreji Babišovi (dále je možné číst o oligarchizaci českých médií i nad rámec Babiše např. zde, zde či zde).

A např. zde na transparentním účtu kandidátů či obecněji na stránce HlídačStátu.cz si lze částečně udělat obrázek o propojení bohatých vlastníků a politiky. Vedle „transparentních“ financí jsou zde patrně ještě ty netransparentní – což by odpovídalo praxi, o níž se u nás ví již od 90. let, leckde jinde rovněž (příklad Velké Británie, Německa, Francie, Itálie).

Petr Pavel a média

Výše bylo ukázáno propojení Tomáše Richtera, který je nyní „fundraiser“ kampaně Petra Pavla, se skupinou vlastníků přispívajících na „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“. Při nedlouhých rešerších najdou čtenáři některá styčná a opakující se jména také například u sponzorů „Spolku pro podporu liberální demokracie“ (odkaz na podrobnosti o jeho financování stran nově nefunguje), jenž kromě stran současné Fialovy vlády podpořil například také deklarovaný pokus o politickou stranu „Lidé PRO“ Mikuláše Mináře z Milionu chvilek pro demokracii.

Nejvíce směrodatná by byla analýza českých médií ve vztahu k Petru Pavlovi sledující horizont alespoň několika posledních měsíců roku 2022 až po termín obou kol volby. Již nyní je ale zřejmé, že například Deník N (který je financovaný opět některými podobnými lidmi jako „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“, „Spolek pro podporu liberální demokracie“ – a kampaň Petra Pavla) podporuje v druhém kole jistého pana X stojícího proti „Babišovým lžím“ (viz titulní stranu z pátku 20. 1.).

Titulní strana sehrála také svou roli před prvním kolem, kdy proti módnímu časopisu pro bohatší lidi, Vogue, bylo zahájeno přestupkové řízení pro vyslovenou podporu Danuši Nerudové (nikoli ale nakonec ve spojitosti s titulní stranou a „fotopříběhem“ D. Nerudové). Zřejmá je podpora také např. v Respektu coby součásti vydavatelství Economia Z. Bakaly. Nad slunce jasné je stanovisko deníku Forum24 založeného „Free Czech Media“ alias omniprezentní figurou českých médií, Pavlem Šafrem, Barborou Tachecí (jinak z veřejnoprávních médií), Tomášem Klvaňou a dalšími. Laskaví čtenáři si mohou tedy již teď udělat své rešerše v českých médiích a ptát se, koho ta podporují. Je jistě zajímavé začít těmi nejčtenějšími, počínaje tedy Bleskem vlastněným stejně jako např. Reflex oligarchou Křetínským, který má některé doložitelné politické afilace. Následovat bude idnes.cz vlastněný oligarchou Babišem – a podporující jistě nějakého neznámého pana Y.

Závěrem této části o médiích lze popsat vztah jejich vlastníků k vlastníkům podporujícím Petra Pavla popisovaným v předchozí části: z dosti zajímavého rozhovoru s významným vlastníkem Michalem Nýdrlem vyplývá, že on a další sponzoři a koordinátoři kampaně okolo Petra Pavla si dali záležet na tom, aby sponzoři Pavlovy kampaně byli relativně (srov. výše) novými jmény (řada z nich patří do mladší generace vlastníků) a zároveň, aby dělali „dobrý dojem“ skrze své „filantropické“ aktivity, zdánlivě prospěšný vliv v médiích apod. Bylo ale myslím dostatečně demonstrováno a podloženo, že 1) se velmi hladce doplňují se staršími a možná ne tolik „sympatickými“ oligarchy, kteří vlastní česká média a 2) že s posledními jmenovanými a i dalšími mocnými českými vlastníky tvoří dost plynulou souvislost, popřípadě „mosty na druhý břeh“, jak zní podtitul nyní druhého citovaného textu O. Kundry z Respektu. Některé oligarchické figury kritizované i v médiích vlastněných jinými oligarchy, kteří se rovněž exponovali při různých kauzách i sponzorování politických stran, nedělají tedy „dobrý dojem“. Zároveň lze ale poukázat na různé kontinuity: významnými sponzory politické strany STAN jsou například jak „problematický“ oligarcha Valenta, tak „neproblematický“ oligarcha Dědek, který rovněž sponzoroval Danuši Nerudovou a Petru Pavlovi kromě prvního kola rychle přispěl i na to druhé.

Mluvil tu někdo o válce?

Je bezmála všeobecně známo, že Petr Pavel působil v letech 2015-2018 jako předseda vojenského výboru NATO, což má být druhý nejvyšší post po generálním tajemníkovi NATO (tehdy i dnes jím byl Jens Stoltenberg).

Organizace NATO vznikla na popud především USA a jejich spojenců jako deklarovaný obranný pakt proti tzv. Východnímu bloku zastoupenému Sovětským svazem, jeho satelitními zeměmi a spojenci. Po kolapsu SSSR však NATO nadále existovalo, v několika vlnách se také postupně rozšířilo o 14 členů (včetně ČR v roce 1998), přičemž od začátku války na Ukrajině podaly přihlášku ke členství aktuální politické reprezentace ve Finsku a Švédsku a nedávno ukrajinský ministr obrany Reznikov o Ukrajině prohlásil, že je „de facto člen NATO“.

Vedle značného problému ospravedlnění existence NATO po rozpadu SSSR a otázky, nakolik souvisí fáze přípravy a realizace ruské vojenské invaze na Ukrajinu s „překročením červených linií Ruska“ (zde tematizováno v mainstreamovém Guardianu), je zde otázka garancí, které měl „Západ“ (především tedy USA) poskytnout novému Rusku ohledně „nerozšiřování NATO ani o píď na východ“, tedy vyjma sjednoceného Německa. Ačkoli opakovaně některé zdroje ujišťují, že nikdy nedošlo k poskytnutí takovýchto garancí, jiní účastníci tehdejšího dění tvrdí opak (zde např. Jeffrey Sachs v článku ve Financial Times) a navíc se některé figury i z amerického establišmentu, například George Kennan a další vyjadřovali proti rozšiřování NATO po roce 1991 a varovali před „novou studenou válkou“.

Krátce k povaze a funkci NATO, které má coby dějiště „vrcholu“ kariéry Petra Pavla svědčit pro jeho zvláštní vhodnost coby případného českého prezidenta, poznamenejme ještě toto: 1) v demokratických společnostech je třeba vést diskuzi o ofenzivních cílech i selháních NATO a jeho dalece nejvlivnějšího člena v podobě USA (srov. výdaje na zbrojení dle pořadí ve světě i dle oficiálního podílu HDP), včetně například pochybné kontinuity politiky USA za Bushe ml., Obamy, Trumpa (viz tato důležitá jednání), Bidena a 2) otevřené kritice je třeba podrobit funkci NATO coby hypotetického nástroje na kontrolu Evropy a EU ze strany USA s jejich konkrétní strukturou moci a rovněž coby mocného aktéra roztáčejícího začarovaný a smrtící kruh obchodu se zbraněmi skrze tzv. „vojensko-průmyslový komplex“.

Jak s vlivem NATO souvisí Petr Pavel? Relativně významnou pozici zastával již např. při americké invazi do Iráku, která si patrně zatím vyžádala více životů než válka na Ukrajině (srov. Iráka Ukrajina). Počítáme-li dobu od roku 1998 a tedy vstupu ČR do NATO, má za sebou Petr Pavel téměř přesně dvacet let ve strukturách přináležejících NATO.

Hlavní mediální (i reklamní, v případě kampaně) spojitost Petra Pavla a jeho dlouhé vojenské minulosti tvoří samozřejmě současná válka na Ukrajině. Zde vyvstává otázka vztahu postojů Pavla k válce na Ukrajině a k NATO vůči politice vlády. (Tím se také vzápětí dostaneme k vyslovení „mocenských hypotéz“, včetně na téma této souvislosti.) Je myslím už nyní a bude i do budoucna doložitelné, že ČR se řadí do jednoho z proudů uvnitř Evropy a EU, který má odlišný postoj k zájmům „Západu“ (především tedy USA) na Ukrajině během války i poválečného vývoje než proudy v Evropě zastoupené jinými zeměmi a politickými silami (např. Německo a Francie, ale i třeba Španělsko a Portugalsko se svými konkrétními politickými reprezentacemi).

Co se týče postojů a komentářů Petra Pavla k Ukrajině, tak lze doložit jejich proměnlivost. Na začátku konfliktu varoval před „přímým vojenským zapojením NATO“ (což lze dát do kontrastu s výzvou Dalibora Dědka, jednoho z velkých sponzorů kampaně PP, k “vytvoření bezletové zóny”), v rozhovoru s „Prostorem X“ z 3. 3. 2022 mluvil o tom, že „Ukrajina vyhrát nemůže“. O dva týdny poději opakuje, že „Ukrajina by neměla podlehnout iluzi, že Rusko porazí“ a že „válka nejspíš skončí patem“. V říjnovém „duelu“ s Jaroslavem Baštou potom mluví trochu vyhýbavě a trochu rozporně o tom, že „naším cílem by tedy mělo být ukončení války, ale za podmínek, které budou přijatelné pro Ukrajinu“. V září 2022 již tweetuje, že „Rusko musí s Ukrajinou prohrát“.

Hypotézy

Zde jsme tedy v části, která se odkazuje přímo k nadpisu. A to poté, co bylo myslím z dostatečného množství zdrojů popsáno, čím byl Petr Pavel coby kandidát a mocenský spojenec určitých osob a skupin doposud.

Z celého výše sepsaného textu se některé hypotézy, respektive prognózy, nabízejí myslím bezmála automaticky, u jiných vyznačím větší spekulativnost:

1. Petr Pavel je kandidátem větší části oligarchie a bohatých vlastníků než představuje Andrej Babiš a bude tedy reprezentovat její zájmy střídavě výslovnou podporou pro politické kroky vyhovující bohatým vlastníkům a také mlčením k velmi disproporční a nerovné moci této vrstvy v české společnosti.

2. Není pravda, že není kandidátem Fialovy vlády. Je jím v několikerém smyslu. Jednak se s nejaktivnější podporou doplňuje a protíná s „týmem“ Danuše Nerudové (na jiný text by byla studie koordinace obou kampaní hlouběji do minulosti). Dále, jak je načrtnuto v první hypotéze i v odzdrojovaném textu, je vyjádřením podobné moci jako strany Fialovy vlády. A v neposlední řadě sám sdělil, že volil určující část současné vlády, koalici Spolu.

3. S Petrem Pavlem by na prezidentském postu (který kromě formálně vymezených pravomocí jak spíše ceremoniálního, tak však též poměrně aktivního politického charakteru zahranuje i některé precedenty od předchůdců) seděl člověk dalece souznící, respektive kompatibilní, s potřebami bohatých vlastníků a oligarchie, kteréžto společenské vrstvy mají v krizových i stabilnějších obdobích exponenciálně větší vliv na podobu společnosti nežli běžní občané, zaměstnanci, nezaměstnaní, drobní podnikatelé, ale třeba také kritičtí intelektuálové. Z toho důvodu lze vyslovit hypotézu, že Petr Pavel nebude příliš dobrý pro demokracii a pravděpodobně bude reprezentovat její další pokles.

4. Petr Pavel bude buďto vydávat souhlasné komentáře k „neoliberálním“ (to jest v zásadě privatizačním, deregulačním a provlastnickým) opatřením této či jiné vlády, nebo bude střídavě k těmto krokům prostě mlčet. Zde jsme pochopitelně v rovině spekulace, protože nemůžeme se stoprocentní jistotou předpovídat budoucnost a zároveň vyloučit nějaký „obrat“ Petra Pavla, ale opět se shromážděná fakta zdají tuto hypotézu spíše podporovat. Myslím, že se bude jednat především o: částečnou privatizaci důchodového systému ve prospěch finančního byznysu (zde figuruje i „protikandidátka“ Nerudová, ale klíčově také třeba pánové komerční bankéři Tůma a Bezděk, který dal jméno pravicově-deregulační “Bezděkově komisi“), částečnou privatizaci zdravotnictví (kterou již nedávno předpřipravil ministr Válek a z které by profitoval i Andrej Babiš, takže ji nejspíše nebude příliš zásadně kritizovat), dále možná zavedení VŠ školného (jak se o to do rozsáhlých protestů pokoušela Nečasova vláda příbuzná složením té Fialově), privatizaci zbývajících státních podniků apod. Obecně lze myslím říci, že Petr Pavel bude člověkem stojícím na straně většího a největšího byznysu a vlastníků, což znamená, že bude spíše mnlčet k tlaku na stlačování mezd, horentním profitům energetických firem, bank, developerů atd. a k negativním a destruktivním důsledkům jejich činnosti.

5. Petr Pavel bude vyhovovat „atlantickým zájmům“, to znamená potřebám NATO (čili jeho určujícímu členu, USA) i na úkor emancipace Evropy od USA v ekonomických a zahraničně-politických otázkách (potenciální studená válka s Čínou). S tím jsou spojené i zájmy zbrojařského byznysu, k jehož hluboce negativním aspektům bude Petr Pavel mlčet. Zde opět nemůžeme vyloučit „obrat“ související se sebevzděláváním, popřípadě s formulací jiné etiky Petra Pavla.

6. Poslední hypotéza má široký společensko-teoretický záběr (a je tedy nutně opět spekulativní) a chce se dotknout vlivu celého „podniku“ okolo Pavla na vědomí a postoje různých částí a vrstev české společnosti. Na jedné straně tvrdím, že spolu s parlamentními volbami 2021 a průběhem krizového roku 2022 je velkým testem ovladatelnosti a manipulovatelnosti českých občanů ze strany procentuálně dosti úzké vrstvy, skupiny či třídy pomocí „marketingu“, PR či jednoduše propagandy. Na úrovni vědomí a postojů se kromě snad určitých kritických hlasů myslím bude jednat o další sestoupení do temnot potenciálně fašizujích sfér charakterizovaných obnaženým cynismem, zoufalstvím širokých vrstev a nakonec příklonem k „otesaným“ i „neotesaným“ fašistům (srov. složení vlády v Itálii). Ve značné krátkosti lze říci: nadále se rozevírající sociální nůžky a nevyřešená krize s počátkem v roce 2007 budou v konkrétních českých podmínkách v lepším případě uzavřené v bludném kruhu něčeho jako Babišova pravice a ostatní oligarchicky spřízněná pravice – jež se třeba bude zaštiťovat „demokracií“. S potenciálně sestupnou tendencí se tedy octneme ve spirále Nečas/Kalousek – Babiš – Fiala – Babiš č. 2 atd., s různými deriváty a zcela nahraditelnými jmény na obou vzájemně symbioticky-parazitických stranách.

A co Babiš?

Vícekrát již byl v textu naznačen vztah k Babišovi ze strany Petra Pavla a klíčově jeho mocenského okolí. Obrovská část kritiky Babiše má jednoduše pravdu (Babiš v mnohém lže a například překrucuje prezidentské pravomoci co do vyhlášení války a “vysílání lidí na frontu”). Skoro vždy však zároveň chybí patřičné zobecnění, zapojení do souvislostí (například kritika Babišových údajně „proruských“ postojů je spíše psychologickým strachem z brutálního pragmatismu mocných a na faktické rovině jí odporují například tyto Babišovy výroky, způsobené patrně zaplněním prázdnoty a mezer v Babišově uvažování ze strany „pro-atlantického“ lobbingu).

Babiš zrcadlí ostatní oligarchii (taktéž po stránce arogance peněz), je rozhodně její částí, je nepochybně součástí mnohem širšího bezmála globálního trendu k oligarchizaci společností. Co se rizik a hrozeb Babiše týče, tak si nemyslím, že kritici mohou kromě pozvání Orbána na předvolební mítink apod. najít mnoho dokladů pro „orbánovské“ tendence Babiše ve smyslu zavádění „iliberální demokracie“, nacionalistické a protofašistické ideologizace komplexu státních institucí ani sociální demagogie kritizující „zahraniční plutokracie“ po Orbánově fašistickém způsobu.

O Babišovi je tedy leccos zřejmé, nyní jde klíčově o to, aby byly v jeho konání shledány obecnosti, podobnosti s jinými oligarchy a sounáležitost s trendy překračujícími hranice ČR, jež v něm rozhodně jsou přítomny. Pojmy či spíše slogany jako „deagrofertizace“ a „debabišizace“ jsou pouze demagogickým zúžením praxe sdílené jinak i „demokraty“ a jejich spojenci.

Pro pořádek musím uvést, že jsem Andreje Babiše volil v prvním kole, hodlám to samé učinit v druhém a zde – i v jiných textech – dále rozebírám, co jeho setrvání v českém mocenském systému na té či oné pozici může do budoucna přinášet. Myslím, že Andrej Babiš i Petr Pavel jsou velmi zhoubní a destruktivní kandidáti, že lze ale nyní pro skutečné demokraty a pokrokáře najít maličkou taktickou výhodu ve volbě Andreje Babiše, neboť jej lze rozehrávat proti ostatním částem oligarchie (to se týká i vlastnictví médií, jak snad bystré čtenáře napadlo při čtení textu).

Jinak samozřejmě uznávám, že se ve svých hypotézách mohu mýlit a velice vítám diskuzi a polemiku.

No jo, ale tady jsme v Čechách

23. 1. 23:32

Kvůli podávání vody zdarma v kavárnách a restauracích jsem již měl řadu konfliktů – a celou řadu jich ještě zamýšlím vyvolat. Tento text se však dívá na obecnější, a přesto konkrétní, souvislosti.

Článek

K té vodě se dostanu. Pročítal jsem si nedávno znovu proslovy Blaira a Bushe (válečných zločinců, kteří spolu s panem Putinem stále běhají po svobodě) před vojenskou invazí do Iráku. Zanedlouho si budeme připomínat dvacet let od tohoto brutálního imperiálního zločinu uskutečněného s pomocí lží o „zbraních hromadného ničení“, kterými měl disponovat Saddám Husajn – a které se nikdy nenašly.

Z proslovů jsem se zaměřil především na jednu pasáž u Blaira a příbuznou u Bushe:

Vážení členové Kongresu, našimi hodnotami nejsou západní hodnoty, ale univerzální hodnoty lidského ducha.

BLAIR

Svoboda, které si tak ceníme, není darem Ameriky světu, je darem Všemohoucího lidstvu.

BUSH

A zanedlouho začala invaze, která si zatím vyžádala více mrtvých než Putinova invaze na Ukrajinu (srov. Irák a Ukrajina). Ona Blairova a Bushova univerzalistická rétorika měla samozřejmě zakrýt skutečnost, že nejmocnější kapitalistické centrum podniká vojenskou invazi do surovinově a geopoliticky významného místa na planetě, které chce začlenit nikoli nutně celé do svého vlastnictví, nýbrž do svých „pravidel hry“ (viz „Bremerovu ústavu“) pro zvyšování zisků svých korporací a bank. Ale i zločinní lháři scházejí s tím, s čím zacházejí: globální univerzalistické, všelidské hledisko. I v nejzapadlejších koutech Afriky či arabské poušti si tak lidé vzpomenou na grázly ze své vlastní historie a náhle vidí: Bush s Blairem jsou jako ten starý dobrý kněžský podvodník, který plácá cosi o „všemohoucím bohu“ apod., aby nemusel makat a naopak měl dvojitou porci jídla – a projde mu leccos dalšího.

V cukrárně na Palmovce, kam dříve chodili „dezoláti“, ale dnes dostala „facelift“, takže tam chodí různí slušní a pravdiví (bohatší) lidé, jsem si před nějakým časem chtěl dát při čekání na kamaráda k dortíku a kávě i vodu.

Poprosil jsem tedy obsluhující slečnu/paní, která nepůsobila jako majitelka, o vodu z kohoutku – a dostal striktně zamítavou odpověď, že něco takového tam tedy nedávají. Myslím, že vlastně docela milým tónem jsem vyjádřil svůj podiv, poukázal na haléřovou cenu nápoje a na to, že leckde, zmínil jsem Francii a Itálii, je podání vody k jídlu a kávě takřka automatické.

„No jo, ale tady jsme v Čechách,“ zněla démonická odpověď. Ona totiž servírka (potvrdila, že není majitelka) uznala, že by se ta voda z kohoutku hostům mohla dát. Ale jakýsi český osud to prostě nedovoluje.

Popisuji v řadě textů, jak se tato zaťatá konformita může stávat stále agresivnější – až ani nebude používat formálně rozumové argumenty, ale začne vzývat obnaženou sílu: peněz, tanků, tlupy – anebo majitele cukrárny. „Slušní“ a „normální“ občané se potom stanou anonymními bestiemi, jako již tolikrát v dějinách.

Mluvili jsme zatím především o: myšlenkové rigiditě, přikrčenosti i před zcela nesmyslnými autoritami, údajné „slušnosti“ a „normálnosti“ a o české lokální uvězněnosti.

Pojďme nyní předestřít jeden „paradox“, který snad stráví alespoň trochu přemýšlející lidé: když se nějaký myslitel u nás pustí do úvah o „politické kultuře“ a jak „na Západě je to lepší“ apod., můžeme poukázat třeba na Německo (z textu vyplyne, že i na leckterou jinou zemi). V Německu by dnes opravdu byl asi těžko představitelný takový člověk jako Andrej Babiš coby ministr, premiér, resp. kancléř nebo prezident. Zároveň je tam poměrně těžko představitelné (ale ne nemožné) otevřené prohlášení jednoho z nejbohatších vlastníků, že se mu nechce platit daně, a proto odchází jinam (jako jsme to viděli u oligarchy Křetínského) – současně ale také těžko představitelné, že se při takovémto prohlášení sotva zvedne obočí žurnalistů, neřkuli „opozičních“ politiků. Jinými slovy: oligarchie v Německu se chová mnohem „diskrétněji“. Je takzvaně „slušná“. Avšak: je zároveň nejbohatší v Evropě v porovnání s ostatním obyvatelstvem. Německo má největší rozdíl mezi chudými a bohatými (ale oproti ČR více sociálních kompenzací a v relaci také o dost vyšší minimální mzdu). A ještě jeden „paradox“: k německé situaci podstatně přispěly reformy (toto slovo budeme již brzy ve zvýšené míře slýchat u nás) sociálně demokratického, tedy dle stranické příslušnosti, kancléře Gerharda Schrödera. Takže známý Putinův kamarád je zároveň kamarád „noblesních“ kapitalistů. Pro pět ran do čepice!

Záměrně udržovaná provinčnost České republiky – kolik z drahých čtenářů si vybaví podstatnější rozbor masivních proti-neoliberálních demonstrací ve Francii nyní, nebo informování o mírovém hnutí v souvislosti s válkou v  Iráku před dvěma dekádami? – má samozřejmě i svou nezáměrnou průvodkyni v nevzdělanosti a myšlenkové lenosti. Učí-li se člověk cizí jazyky, nemusí zůstat napospas českým ideologům oligarchické moci v českých oligarchizovaných médiích – ani moralistům, kteří to doplňují a jsou možná ještě horší. Promyslí-li člověk výroky v duchu univerzalismu od takového Bushe či Blaira, zjistí, jací to jsou parchanti. Trochu podobné je to s lidmi, kteří u nás cintají „hodnoty“, ale vodu vám také nedají.

P. S. Je to anti-gradace, ale musím se poopravit. To nedávání vody se týká kromě komických charakterů napříč populací spíše strážců české normality a jejich nadřízených, kteří jsou na žebříčku skutečného bohatství někde „uprostřed“. Ti nahoře vám dají vodu, protože vědí, že skoro nic nestojí.

Co říkají o „panu generálovi“ jeho podporovatelé

24. 1. 2:16

Snad mi bude prominuto, že v tomto kratším článku budu převážně citovat. A to z jediného zdroje – na který chci případné kriticky uvažující čtenáře upozornit.

Článek

O podrobný rozbor podložený desítkami zdrojů jsem se v případě prezidentského kandidáta Petra Pavla pokusil v jednom z předešlých textů. Zde pouze doplním, co jsem nepřidal do jednoho z textů, abych ho nečinil příliš zdlouhavým.

Jelikož si myslím, že v naší společnosti jsou nejdůležitější peníze, uvádím zde ještě před citacemi několik cifer:

Plat prezidenta aktuálně činí půl miliónu korun měsíčně (kdo z vás to má), přesněji tedy 482 546 Kč.

A zde Pavel má nejvíc dárců za milion, Babiš poslal peníze Mafře a Diviš vysál účet na nulu – Aktuálně.cz . si čtenáři mohou projít přehled na základě oficiálních čísel ke sponzorům prezidentských kandidátů (další shromažďuji v uváděném textu).

Nepodařilo se mi bohužel zjistit, jakým způsobem je případně odměňován „tým“ Petra Pavla (vystupujícího takřka výhradně jako „generál Pavel“) a také jeho podporovatelé, od nichž zde právě sestavuji výběr citátů převzatých z oficiálních stránek kampaně.

Na stránkách v sekci podporovatelé se objevil i Martin Dejdar a stejně jako na reklamním letáčku nadepsaném „Martin Dejdar volí generála“, s fotografií Dejdara, jsou zde jeho slova: „Proč? Je to velice jednoduché: Protože mu věřím. A protože je Čech.“

Byla vytvořena také videa, v nichž se Martin Dejdar setká s generálem (nebo tedy asi kapitánem) na ledě. Což už má nacvičeno od Mirka Topolánka. Ačkoli to tak vůbec nezamýšlel. Ale možná je to pokání.

Nuže, teď už jen k těm, kteří na stránkách zůstali:

Podporuji a volím Petra Pavla jako prezidenta České republiky. Zásadní je pro mne jeho nepochybná prozápadní orientace, bezpečnou a úspěšnou budoucnost máme totiž zcela určitě jedině jako součást EU a NATO. Je to člověk, který bude ctít ústavu a demokracii, má v sobě pokoru a respekt a zároveň sebevědomí, rozvahu, pevnost a odvahu! Petr Pavel for President!

ŠIMON PÁNEK, ŘEDITEL NEZISKOVKY ČLOVĚK V TÍSNI

Podporuji a budu volit pana generála Petra Pavla. Protože ho podporuje paní Danuše! Obdivuji, jak skvěle, bez hořkosti a elegantně přijala svoji porážku a jak hned spěchala do generálova volebního štábu. A jak on si její podpory považuje. To jsou v malicherné kotlině české politiky gesta nebývalá! Budu volit generála. Ne proto, že je generálem, ale proto, že bude dobrým prezidentem. A vy, kdo milujete paní Danuši: Volme všichni pana Petra! Generála Pavla!

PETR PITHART, BÝVALÝ PREMIÉR A PŘEDSEDA SENÁTU, ČESKÝ ESEJISTA

Volíme hlavu státu a vrchního velitele armády do válečných let. Na Petru Pavlovi, kterého osobně znám, oceňuji, že se nejen od počátku poctivě postavil ke své dávné politické minulosti, která je mu vyčítána, nýbrž zejména to, že ji na rozdíl od mnohých dokázal přesvědčivě napravit mnoha lety statečné služby po boku našich západních spojenců. Věřím, že nás bude svými zahraničními zkušenostmi dobře reprezentovat na mezinárodním poli a sjednocovat českou společnost.

TOMÁŠ HALÍK, KNĚZ A PROFESOR NA VŠ, SPISOVATEL

Protože mám vedle něho pocit klidu a bezpečí.

TEREZA BRODSKÁ, HEREČKA

Petr Pavel osvědčil profesionalitu, nadhled, vůli, integritu, rozhodnost, moudrost. Získal respekt a uznání i na mezinárodní úrovni. Patří k lidem, kteří dokážou přebírat odpovědnost i za to, co se jich bezprostředně netýká, obětují hodně ze svého osobního zájmu zájmu obecnému. Prezident by se měl podílet na sebeuvědomování společnosti, vzbuzovat naději. Osobnosti se nevytvářejí řečmi, ale prací a konkrétními činy. A charakter je výsledkem všech našich životních bitev. Proto volím Petra Pavla.

RADKA DENEMARKOVÁ, SPISOVATELKA

Příští prezident musí v tomto kritickém okamžiku spolupracovat s vládou. Musí naši společnost sjednocovat, nikoliv rozdělovat. Další kohabitaci mezi nepředvídatelným člověkem na Hradě a vládou si uprostřed války nemůžeme dovolit. Proto volím Petra Pavla.

MONIKA MACDONAGH-PAJEROVÁ, BÝV. STUDENTSKÁ AKTIVISTKA ’89 A PEDAGOŽKA

U generála Pavla oceňuji profesionalitu, zkušenost, schopnost naslouchat a být otevřený novým podnětům. Je to také skvělý týmový hráč, díky tomu se s ním velmi dobře spolupracuje. A v neposlední řadě to je fajn chlap, s nímž se dá dobře popovídat u piva nejen o bezpečnostních otázkách.

ZDENĚK TŮMA, BÝVALÝ GUVERNÉR ČNB A PARTNER F. KPMG PRO FINANČNÍ SEKTOR, PEDAGOG

Je toho tam víc.

Zlý, zlý svět pro nejlepšího přítele „demokratů“ Jendu Čižinského

24. 1. 23:17

I železně konformní Pražané, již se bez ohledu na své postavení na sociálním žebříčku předhánějí v oddanosti pravicové ideologii sloužící nejbohatším, snad rozpoznají dopady politiky „demokratů“ v Praze.

Článek

Psal jsem o tom již např. zde na blogu, který mi bez avíza a náhrady zcenzurovali a zrušili podřízení „hodného“ oligarchy Bakaly: Jan Čižinský a jeho Praha sobě se stanou rytíři smutné postavy v naší národní báji o pravicových „demokratech“.

Jde o toto: Pražští Piráti vystoupili z Aliance stability, rýsuje se koalice se Spolu a STAN – Aktuálně.cz (aktualne.cz).

Nikdo včetně mě nemusel být žádný génius, aby toto předvídal. Měli jsme malé intermezzo s Hanou Marvanovou – a nyní i Marek Švehla, velký demokratický myslitel z českých oligarchizovaných médií, si bude moct oddychnout, že situace byla v Praze „rozmotána“ a opět jsou tu: naši demokraté s vládním půdorysem! Tedy Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL), Piráti a STAN.

Má to výše zmíněný háček, že tomu je méně než týden, co bylo na onu „Alianci stability“, kterou Piráti uzavřeli s Čižinským a Prahou sobě, pokud ne přísaháno, tak ale arci poukázáno. (Pro jistotu byla ale pro nynější vývoj připravována půda v médiích těch či oněch jiných “demokratů”; chápete trochu, jak u nás funguje jejich koncentrovaná moc?)

No, ale protože jsme, tedy nejsme, ve válce, kde se situace mění každým okamžikem, nemůže se Jan Čižinský, jejž cituji v již odkazovaném textu, kterak mluví o „demokratech“ z vládních stran, divit!

Nechoď Jendo s pány na led

Abychom tedy parafrázovali Karla Havlíčka Borovského. Jenda respektoval, ale páni nerespektovali. „My respektujeme suverenitu SPOLU a to by mělo respektovat suverenitu našich subjektů, které tvoří alianci“, vyslovoval se s diplomatickou grácií.

Ale možná, že došlo k nějakému „odškodnění“, jak o tom píši v prvním textu a jak lidé, kteří se v této zemi nenarodili včera, mohou také spekulovat. Je též poměrně pikantní, že Piráti svůj podraz (pardon: konstruktivnost), provádějí v souběhu například s tímto děním. Ale to přeci patří k pražské eleganci…

Jan Čižinský se tedy nabídl, že pomůže udržet ideologii o „demokratech“ (i když např. ODS v Praze vede takový Marek Benda, proti přízračnému reakcionářství se kvůli uhájení své vlastní „elegance“ postavil i Bakalův Respekt, na Praze 1 působil bratrům Čižinským dobře známý pan Hejma ze STANu), ale kdo chce kam, pomozme mu tam.

O co jde v Praze

Je to třeba rozepisovat dlouze? Praha je extrémně lukrativní zdroj zisku pro větší a velké vlastníky a jejich politické vykonavatele.

Developerské projekty, privatizace městského majetku, zaměstnávání (legálně i nelegálně) se obohacujících kamarádů v městských firmách, nemovitostní spekulace atd.

Čtenáři si mohli v řadě médií všímat propagandy ve prospěch zahušťování Prahy a stavby nových a nových bytových a kancelářských komplexů, přestože jich není nedostatek (zde odkaz na zajímavý blog, který zatím nesmazali).

Něco také popisuje Kristýna Drápalová – kterou na přidružených účtech volební kampaně Spolu, „Pravda o sobě“, neopomněli nikdy titulovat „soudružka Drápalová“ (a vidíte, jak se to v souvislosti s prezidentskou volbou proměnilo s tím antikomunismem).

Další věcí je nesmyslná vstřícnost vůči ježdění auty, celý ten životu nepřátelský konzervativní marasmus.

Pražští poddaní ale nyní tedy budou moct uvažovat, jak u nás funguje moc a co její různé konstelace přinášejí.

A celorepublikoví poddaní se budou moci zamýšlet, jakže je to s těmi „demokraty“.

Zapamatujte si a zaznamenejte celé tyto dva mezivolební týdny!

30. 1. 10:53

Ty dva týdny mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby, spolu s nervozitou vycházející z války na Ukrajině a z ekonomické recese, jsou jako katalyzátor chemických procesů české společnosti. Za dým reakce se rovněž leccos skryje.

Článek

V textu sepisuji nejprve několik svých tezí k mocenskému vývoji v české společnosti, které budou moct být testovány pozdějším vývojem, a poté stručně komentuji výběr ze zpráv, jež by dle mého měly být podrženy v paměti.

Houževnatí svazáci „demokracie“

Prvním instinktem politických kariéristů, kteří byli zvoleni na vlně „demokratů“, ale jde jim z většiny či výhradně o vlastní obohacení, je využít nějaké dostatečně magnetizující události pro skrytí vlastního nepříliš „demokratického“ konání.

Tak to učinili například v Praze Piráti (zvolení s hesly jako „Odvaha dělat, co je správné“ či „Můžete si zvolit slušnost“), kteří se rozhodli naložit s „Aliancí stability“ uzavřenou s uskupením Praha sobě tak, že ji do dvou měsíců opět vypověděli. A to jim hodný skaut Jenda Čižinský a část pražské buržoazie, která se pokusila posunout na jednu tenisovou raketu doleva od „demokratů“, tolik věřili! Píši o tom zde.

Lidé, kteří si také třeba jen vnitřně dovolili se alespoň na vzdálenost jedné tenisové rakety posunout doleva od „demokratů“, si to mohou vykládat všelijak. A jak coby Pražan znám různé sebeklamy zdejších „sofistikovaných“ lidí, obávám se, že sami sebe poučí, že Piráty k jejich podrazu (pardon: konstruktivnímu obchodu) donutila „ta zlá část ODS, resp. Spolu“. Potom si ale sami pro sebe musejí také vysvětlit, jak mohou dále věřit reklamním sloganům o „demokratech“ v souvislosti kariéristicky-reakcionářskými figurami jako Marek Benda, který vede (!) pražskou ODS, Jiří Pospíšil z TOP 09, který přes veškeré praskání dozimetrů a souběh několika lukrativních postů dále zachraňuje „demokracii“, Jan Wolf, který má velmi rád dukáty i Duku, takoví podnikavci jako Jan Lacina či Petr Hejma ze STANu atd. Děsím se ideologického paskvilu, který si ti z méně majetných „dobrých demokratických Pražanů“ budou muset vyrobit v hlavě, aby nadále zachovávali „řád a klid“ vůči politickým silám hájícím především nejbohatší vlastníky. U těch „šikovnějších“ (čti: bezskrupulóznějších) tuto otázku rozřeší: penízky. A kdoví, třeba je Piráti coby kamarádi nominují na nějaký lukrativní „poradenský“ post v té či oné městské firmě apod.

Magnet: prezidentská volba

Na otázku kamaráda prodavače v krámě, kdo podle mě vyhraje prezidentské volby, jsem odpověděl: spolehlivý spojenec oligarchie. Ten či onen. (Je to nesprávně?) Co je ale na prezidentské volbě nejzajímavější? K této otázce přidejme ještě jednu další: jak spolu komunikuje celé obyvatelstvo rozeseté po území naší slavné republiky? Odpověď: média.

A ještě přidejme jednu otázku: komu patří média? Odpověď: většinově oligarchii. O propletení české oligarchie s médii a politikou se rozepisuji také zde, významné je ale rovněž se podívat, jak jsou autoři navyklí žít pod „řádem a klidem“ oligarchizovaných médií hájících především zájem vlastnické třídy propojeni s těmi veřejnoprávními. Jak se veřejnoprávní média přizpůsobují jednak vládnoucí ideologii, ale také komerčním principům v ostatních médiích. Tyto rešerše by opět mohly být zajímavé pro „demokraty“ – pakliže ti tedy nemají dostatek nemovitostí či nakročeno k lukrativní kariéře plné „hodnot“. Potom mohou být z českých médií nadšeni.

Nedostižně vysokou laťku „noblesy“ nasadil v první české přímé volbě již Karel Schwarzenberg (kterým pohrdám, ale volil jsem jej, stejně jako nyní u Andreje Babiše) a jeho „demokraté“. Karlovi – který byl něco mezi pankáčem a císařem – nemohlo tehdy příliš svědčit propojení s Nečasovou/Kalouskovou vládou, jež má velmi podobné mocenské zadání jako ta nynější Fialova (s Piráty jako takovým příveskem na klíčích).

O co tedy jde: česká vlastnická třída – v níž proběhla drobná „rotace kádrů“, jak to popisuji např. v již citovaném textu  – oslavuje skrze prezidentskou volbu sama sebe, normalizuje svou nadvládu a snaží se k ní dodat auru „hodnot“ a „morálky“. K tomu jim velice horlivě – ať zdarma, či ne – pomáhá například Milion chvilek pro demokracii, z něhož vychází nepřetržitý proud myšlenkově velmi primitivního marketingu a je otázka, jestli zde sešikovaní roztleskávači se vůbec liší například od „týmu“ Danuše Nerudové či Petra Pavla plnícího prostě „úkoly“.

Tímto je dána mocenská atraktivita nové vlny vzývání „demokratů“: člověk tuší, že jde o hru nejbohatších, zdá se ale, že by si mohl přilepšit alespoň tím, že se stane privilegovaným poskokem. Jako by se člověk pouze skrze vhození lístku do urny už už dotýkal jachet a vilek „noblesních“ a „pokorných“ lidí!

Ale na druhé straně je zde přeci Zlo! Tuze primitivní, tuze odpudivý – a tuze zámožný – Andrej Babiš ale zdánlivě ospravedlní i: nejtuctovější sociální šplhounství, upachtěné profitérství a lísání k bohatým ze strany odstupňovaných „středních vrstev“. Což je převlečené za boj za „demokracii“.

Možná se zcela mýlím. To mohou čtenáři posoudit. Nyní už budou text tvořit pouze citované zprávy (a komentáře) – dle nichž bude každý moct porovnávat, zda jsou mé v. u. popisy analyticky správné, či ne. Zprávy a komentáře čísluji a je jich dvacet.

Výběr zpráv z těch úděsných dvou týdnů

1) Kdo prochází ulicemi (minimálně Prahy, resp. stanicemi metra), povšimne si reklamních plakátů placených vládou, kde se v několika variantách říká, jak moc dělá neoliberální vláda pro běžné občany. Prý jsme „společně zvládli energetickou krizi“. Což je pravda spíš pro pana Křetínského (vlastníka citovaného Blesku) a další vlastníky, ale ti asi příliš nejezdí pražským metrem. (Ale jistě ještě na celém způsobu „zastropování“ hezky vydělají.) Mimochodem, co říká vlastně na volbu prezidenta jeden z nejdůležitějších českých voličů: ČEZ? A co bude říkat pan generál na zdanění tučně profitujících energofirem, bank, zbrojařů atd.? Čelem vzad?

2) Alexandr Mitrofanov proplul deklarovaně levicovým Právem až k bezmála každodenní produkci textů odhodlaně mířících na jediného oligarchu a na Rusko – se kterým pan Mitrofanov každé ráno hrdinně bojuje v koupelně. Když už jsme tu, tak citujme tuto zprávu o akvizici Práva – u nějž bude pojištěno, že nebude „demokraty“ podstatně rušit zleva.

3) Na to – čili na kritiku nespravedlivé nadvlády v naší společnosti – by zde mohl být třeba Deník Referendum. Leč tam nastala pod vedením pana Patočky – který se stabilně mýlí ve svých úsudcích a stabilně to nepřiznává – fascinace jedním jediným oligarchou (s drobnými pozitivními výjimkami). Navíc se zde prostor zaplnil tak „levicovými“ (a „hlubokými“) mysliteli jako Jiří Pehe či Petr Pithart. Doufejme, že skutečně neúprosní analytici a kritici české moci zde převáží nad myšlenkově prázdnými figurami a jedním nepodloženě ambiciózním šéfredaktorem, který se druhdy zakoukal i do Víta Rakušana. (Jiná aspirující „středová“ influencerka z DR to učinila s Danuší Nerudovou – kterážto osoba skutečně v ČR získala profesuru.)

4) Velký a poctivý myslitel z Respektu, Marek Švehla, který pozoruhodnou shodou náhod píše zpravidla to, co může vyhovovat jeho oligarchickému nadřízenému Bakalovi, se opět neúprosně ponořil do víru ducha. Petr Pavel prý není kandidát úzce spjatý se současnou vládou a jejími zájmy, nýbrž přímo naopak! Stačí prý, že není přímo členem či zakladatelem jedné z vládních stran. To pan Švehla také ne. A prý by prezident Babiš napadal nezávislou justici. U soudu se ale choval docela „pokorně“, ne? Ono by totiž jinak hrozilo, že s sebou strhne takového pana Bakalu. U něj si pravicoví žáčci konzumující jeho Respekt mohou poznamenat, že společnost nerozděluje, nýbrž naopak!

5) Auru skutečného „filosofa“ má Petr Fischer píšící jak do veřejnoprávních, tak do Bakalových oligarchických médií. Jeho úvaha (která, jak tomu u těchto „myslitelů“ bývá, nebude mít žádné pokračování ani reflexi) na téma údajného významného rozdílu mezi „davem“ a „publikem“ také může být testována dohrou prezidentské volby. Fischer cituje Canettiho „Masu a moc“. A člověk znalý ideologického arzenálu opentlovačů pravicové a kapitalistické nadvlády by čekal, že rovněž mobilizuje pro tyto účely osvědčeného Gustava Le Bona anebo se přímo vznese do unikátních výšin schwarzwaldské chaty a bystře shlédne na veškeré to nízké hemžení „das Man“ – jež mu tedy nakonec přeci jen dodává čtenost a hlasy. Že by se dalo obejít s lidovým označením „opičení“ (a pochopením značné blízkosti jakéhokoli člověka opici), to pana panem Bakalou amplifikovaného „filosofa“ nenapadá.

6) Na „boha“ a podobné záležitosti je zde Tomáš Halík – který rozumí magickému působení pražského Jezulátka a nad Fischerův nadhled si přidal skrze organizaci jménem „katolická církev“ ještě jedno patro, o kterém se pochopitelně vůbec nepolemizuje. V tom je ten fígl. Jinak pan kněz má rád pana generála, ale nemá rád jednoho oligarchu. Jiné ale ano.

7) Do Lukačovičových Novinek.cz napsal sám bojovník spolu s panem Trumpem proti „klimaaktivismu“ a lecčemu dalšímu , Petr Fiala, který to dotáhl až na českého premiéra. Píše poněkud dvousměrně o „Green Dealu“ ve vztahu k sobě v kontrastu s Babišem. Nezdá se, že by mu nějak důležitý připadl ten aspekt, že dohoda může zvrátit potenciálně fatální klimatický vývoj. Petr Fiala je „eurorealista“ (ať to znamená cokoli) a utržené peníze jistě moudře (ve slově nechybí “u”) použije. Kdo by si chtěl vyslechnout i kritiku nedostatečnosti silně kompromisního Green Dealu a přečíst si trochu poctivější a životu přátelštější úvahy než od pravicového reakcionáře hájícího zájem bohatých, může se podívat sem.

8) Uskupení různých vědců sestavující již několik dekád indikátor závažnosti nejen jaderných hrozeb, ale i dalších potenciálně fatálních trendů jako změny klimatu známý jako „Doomsday Clock/Hodiny posledního soudu“, posunulo symbolické ručičky zatím nejblíže „půlnoci“, do vzdálenosti 90 sekund.

9) (Již dvacet let) vycházející hvězda konformního čehosi, Alex Švamberk z Lukačovičových Novinek.cz, naopak napsal cvičení o tom, jak jsou mírová jednání k ničemu, protože neudržela koloniální državu ve Vietnamu. Že by Ukrajinci mohli být spíše jako domácí vietnamské obyvatelstvo, které se zbaví okupantů, ale zároveň mu zbyde komplikovaný vztah ke své vlastní vládnoucí třídě, to do mozkových závitů pana Švamberka, který se občas jaksi „zabývá světem“, dospělo jen okrajově. Po troškách to přeci jen přizná – a celá jeho jalová konstrukce se rozpadne. Při některých výkonech pana Švamberka od pana Lukačoviče nově kontrolujícího i dříve levicové Právo, člověka poněkud jímá hrůza. Pan Švamberk bez kvalifikace i podstatnějšího ducha je reprezentativní pro široké řady chrabrých českých válečníků, kteří jako by si tykali s jestřáby z Pentagonu – zatímco si pouze z peněz utržených za své panáčkování koupili v Kotěhůlkách novou vířivku.

10) Pak je zde Bob Kartous, neohrožený aspirant na nejpohlednějšího „středového“ myslitele, který dříve psal na trochu neuspořádané, ale leckdy podloženě kritické blisty.cz. V několika nedávných textech si evidentně vytyčil najít samé pozitivní věci na zvolení Petra Pavla prezidentem.

11) Sám Zbyněk Stanjura z ODS, člověk bez ekonomického vzdělání sedící na ministerstvu financí, přiznává, že ekonomiku nejspíš čeká podstatná stagnace, ba recese. Že by celá věc mohla souviset s ochromením poptávky skrze finanční vyčerpání lidí kombinací nízkých mezd, nedostatečného a k vlastníkům disproporčně vstřícného „zastropování“ cen energií a inflace nutných základních výdajů (ještě zhoršené plánovaným zvýšením DPH!), to pana Stanjuru z ODS možná napadá, ale proč by s tím něco dělal, když to nevadí 5 % nejbohatšího obyvatelstva, v jehož zájmu vládne. Bylo by mimochodem poměrně zajímavé poznat běžný pracovní den tohoto ekonomicky nevzdělaného člověka: kolik telefonátů bohatých vlastníků musí asi denně vyřídit kladným způsobem? Jinak ekonomická recese je tedy dalším z významných hybatelů české společnosti vedle nervozity z válečného konfliktu, tušení budoucích sociálních otřesů v souvislosti s automatizací práce, migračními vlnami v důsledku dalších konfliktů a klimatické krize. Vedle pana Stanjury se vždy najdou fašisté, kteří budou vyřizovat podobné telefonáty.

12) K maďarskému polofašistovi Orbánovi provozujícímu vedle jiných věcí také jedno z nejnižších korporátních zdanění v Evropě, se opět sjedou „konzervativci“, aby zde spolu konferovali. Zlí sloni z pražské ZOO si pamatují, kterak sám „slušný“ český premiér Fiala se zájmem obhlížel hraniční plot v Maďarsku řadícím migranty ještě trochu níže než právě zvířata ze ZOO. (U tohoto dosti nechutného pravicového reakcionáře se toho najde více; píši o tom např. zde.) Ale čeští poddaní teď slýchají, že pan Fiala je ten „slušný člověk“ a naopak s Orbánem se paktuje zhoubný Babiš. Zaskočí tedy za pana premiéra jiný “ „demokrat“? Třeba Alexandr Vondra z ODS, který byl na této konferenci spolu s Trumpovým Stevem Bannonem v minulosti? Budou tam neofašisté z Fratelli d’Italia, kteří jsou kamarádi Fialy ze stejné evropské frakce a miláčci takového Alexandra Tomského píšícího rovněž do Lukačovičových Novinek.cz?

13) Opravdu krásné je na českém indoktrinačním aparátu, že takový Jakub Horák, který dělal takřka pro kohokoli, kdo mu nabídl dostatek penízků, včetně naposledy fantasmagorického podvodníka Karla Janečka, se může v okamžiku proměnit v morálního soudce a mluvit o „svinstvu“ a „silném žaludku“ u druhých.

14) Čeští korporátní vymývači mozků a dobře placení demagogové ale samozřejmě mají vysoké etické standardy (a mnoho „hodnot“ apod.) a proto ze svých skvělých řad vyloučili Marka Prchala, který má tu smůlu, že pracoval pro menšinovou oligarchii ke konci reprezentovanou již jen jeho pánem Babišem. Když však učiní pokání ve službách dejme tomu zbrojařů či bank, jistě ho jeho čestní kamarádi vezmou zpět!

15) Koneckonců i podřízeným pana oligarchy Bakaly, kteří jinak nikdy marketingová svinstva nekritizují, aby nevhodili moc zrnek písku do našeho kapitalistického soukolí, se vloudila myšlenka, jestli ten marketing (ten Babišův, ovšemže) přeci jen nemůže být špatný.

16) Po prvním kole prezidentské volby začali mnozí velcí „demokraté“ doufat, že „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“. Prof. Danuše – která opravdu v naší zemi nějak získala profesorský titul – pro jistotu, „jako ekonomka“, rozumí se samo sebou, stanovila, že Babiš je „zlo“! Na obranu české úrovně vyjel ze stáje oligarchy Bakaly Martin Fendrych, který o sobě tvrdí, že je „novinář“ a „spisovatel“, a o potenciálních voličích naznačil, že nejsou podřadní. Těžko říct, zda tato čestnost více šlechtí pana „spisovatele“ a „novináře“ Fendrycha, či jeho oligarchického nadřízeného Bakalu. Ale trochu tím trhají partu.

17) Ještě radikálnější je „levicová“ novicka píšící pod panem oligarchou Bakalou, jistá paní Votavová, která již v minulosti dokonce psala o vykořisťování obyvatel skrze ceny bydlení a zmínila rovněž jméno levicového myslitele Davida Grabera. Je tato nebezpečná „radikálka“ pod dostatečnou kontrolou? Nebude narušovat „řád a klid“?

18) Sdílejme zde ještě jeden výkon Alexandra Mitrofanova – který je právě reprezentativní pro prolínání oligarchických a veřejnoprávních médií, o kterém mluvím výše. Toto zde je mnohem obsáhlejší téma než na zdejší krátký komentář. Avšak důsledky jsou dalekosáhlé, resp. vypovídající pro Mitrofanova a český ideologický aparát. Takže Bakalova média budou nakonec nalevo od těch Lukačovičových?

19) Blížíme se k velkému finále v našich bodech i v časové ose těch dvou týdnů úděsné české kúry. Svou roli v prezidentské volbě sehrál také Milion chvilek pro demokracii. Zpětně snad bude zřejmé, že je to pseudonezávislá organizace pracující ve prospěch posílení pravicové a oligarchické moci (což nevylučuje tzv. „autentickou“ angažovanost u horlivějších – a důvěřivějších), která za omílání reklamních sloganů o „ochraně demokracie“ nakonec bude uspišovatelskou další oligarchizace české společnosti, politických stran, médií – a tedy naopak úpadku demokracie. Ocitujme zde celé jejich facebookové vyjádření k výsledku voleb (kromě toho poukažme na facebookové a webové stránky, kde povětšinou mladí lidé s větší či menší dávkou vychytralosti dělají roztleskávače mnohem větší části oligarchické moci, nežli je jeden Babiš):

„Přátelé, nic víc dnešní výsledek nevyjadřuje lépe, než slovo DĚKUJEME!

Děkujeme všem aktivním občanům v České republice, kterým není jedno, jak bude naše země vypadat. Děkujeme všem dobrovolníkům, kteří i v zimních měsících chodili ven, rozdávali letáky na podporu důstojného kandidáta, mluvili s lidmi a šířili kolem sebe naději a obrovskou dávku dobré nálady. Jste neuvěřitelní!

Velké díky patří Danuši Nerudové a jejímu týmu. Také samozřejmě Pavlu Fischerovi a Marku Hilšerovi. To, s jakou ctí a přesvědčením se všichni nepostupující kandidáti postavili k podpoře Petra Pavla, je v našem politickém prostředí něco nevídaného. Přesně takové kroky jsou potřeba ke kultivaci české politiky. Ještě jednou obrovský respekt a díky!

Slova díků si zaslouží i osobnosti veřejného života, které se rozhodly přede všechny postavit a vyjádřit svůj politický názor, svou podporu. Děkujeme. Využili jste sílu svého hlasu, abyste myšlenku o důležitosti dobrého prezidenta předali co nejvíce lidem. Vážíme si toho!

A v neposlední řadě děkujeme všem, kteří přišli k volbám! Všem, kteří přidali svůj nezbytný dílek do skládačky naší budoucnosti. DĚKUJEME ZA VŠECHNO, CO PRO DEMOKRACII DĚLÁTE!“

20) Ano, a pak je zde také jeden primitivní oligarcha, jemuž jde (na rozdíl od všech ostatních oligarchů plných „hodnot“, přirozeně) o zvyšování vlastních zisků. A který ve volbách podlehl spojeným silám ostatní oligarchie (s Deníkem Referendum jako přiznanou a Alarmem jako rozmatlanou třešničkou na dortu). Ač se tedy snažil získat i voliče protofašisticko-neoliberální SPD a demagogií své kampaně se, jak rozklíčovala i jedna z bohužel hlavních autorek Alarmu, snažil ulovit rozezlené a vystrašené (a méně přemýšlející) voliče. Dobré by bylo „levicovým“ prosebníčkům vůči panu generálovi volícímu Spolu vysvětlit, že česká oligarchie hravě vyprodukuje nějakého Babiše č. 2 – čehož by se dovtípila i utopená nutrie.

Kterou oligarchickou partu jste volili? (Já tu menší)

30. 1. 21:00

V první prezidentské volbě jsem volil K. Schwarzenberga, jímž pohrdám, v druhé P. Fischera, z čehož je mi zpětně na zvracení, a nyní Andreje Babiše, takže už jsem otužilý. Myslím, že jsem se ale dohromady podstatně nemýlil.

Článek

Coby demokratický socialista, který ale nechová principiální nepřátelství vůči sociální demokracii, jsem v roce 2013 volil v prvním kole Jiřího Dienstbiera ml. z ČSSD (který pro svou politickou lenost od té doby téměř ničím nepřispěl) a v druhém kole potom Karla Schwarzenberga z TOP 09, k nimž chovám nenávist, pohrdání a politické nepřátelství, ale byla to taktická volba proti Miloši Zemanovi, u něhož jsem měl (ukazuje se, že zcela podložené) obavy, že ruku v ruce s českou oligarchií bude likvidovat sociální demokracii a vytvářet prostor pro fašizující politiku, která je z definice pravicová. (Vzpomeňte si třeba na společné demonstrace fašisty Konvičky jak s Milošem Zemanem, tak se s milovnicí zbraní (a zbrojařských firem), která neumí žádný cizí jazyk a její duch je takový, jaký je, Janou Černochovou z ODS; vzpomeňte si rovněž na tehdejší vyjádření „slušného“ Petra Fialy, který to v naší Čechii dotáhl až na premiéra).

V druhé volbě v roce 2018 byl výběr kandidátů tak děsivý (již tehdy se mi M. Hilšer jevil jako prázdná narcistní figurka bez myšlenkové poctivosti a páteře), že jsem v prvním kole volil Pavla Fischera, který jako jediný z kandidátů utrousil alespoň drobnou poznámku o jakési prospěšnosti odborů, v jednom rozhovoru se označil za „levého gaullistu“ a mluvil – „ještě než to bylo cool“ – o potřebě sociálního vyrovnávání regionů. (Jeho homofobní postoje, náboženská bigotnost, téměř dokonalá konformita s Fialovou vládou a „pro-atlantické“ postoje odpravdu nehodné „levého gaullisty“ mně ale zpětně trochu tlačí na svědomí.) V druhém kole jsem si umyl ruce, protože Drahoš měl myslím být stejnou pravicovou a oligarchickou loutkou, jako bude nyní „pan generál“.

Pro letošní volbu jsem napsal jednak argumentaci, proč volit – náleží-li člověk k drtivé většině neprivilegovaných lidí – již v prvním kole Babiše. To jest po naprosto hanebném a nevysvětleném odstoupení odboráře Středuly, jejž jsem chtěl původně volit. V druhém kole jsem zopakoval volbu Babiše a snažil jsem se na základě desítek ověřitelných zdrojů popsat, jaké mohou být mocenské konsekvence Petra Pavla, jejž označuji za pravicově-neoliberální a oligarchickou loutku. Přičemž jeho náznaky ohledně částečné privatizace důchodů (k čemuž mají vlastníci ještě zálusk na zdravotnictví, školství, části veřejné dopravy atd.) mi myslím už teď, dva dny po jeho zvolení, dávají za pravdu. Spolu tedy s dlouholetým angažmá v krajně problematické organizaci amerického imperialismu a masivní zbrojařské lobby jménem NATO. (Otázka reformy daní je komplikovanější, česká korporátní daň je stále velmi nízká i v evropském průměru, záleží na skutečné progresivitě atd.)

Obšírně a na základě četných citací jsem se zároveň pokoušel v několika článcích popsat ideologické klima a způsoby manipulace mínění obyvatelstvave prospěch kandidátů bohaté vlastnické třídy: Milion chvilek pro demokracii se vyblbnul, nyní může pokračovat česká oligarchizace – Seznam Médium,

Poznámky k české ideologii: střední vrstvy neví, zda zvolí Pata, či Mata, a zda se za to mají stydět – Seznam Médium,

Čeští ideologové v týdnu mezi osvobozením oligarchy a „svátkem demokracie“ – Seznam Médium a

Zapamatujte si a zaznamenejte celé tyto dva mezivolební týdny! – Seznam Médium.

Kolegové blogeři

Prezidentská volba myslím přinesla poměrně značnou (různě „usměrněnou“ a zmanipulovanou) alespoň krátkodobou politizaci poměrně širokých vrstev obyvatelstva a promítlo se to i na blozích webu Seznam.cz oligarchy Lukačoviče.

Z tohoto důvodu nelituji, že jsem někdy v roce 2010 či 2011 podepsal v kocovině petici za přímou volbu prezidenta.

Vybírám dva texty od kolegů blogerů ze Seznamu: Je mi 27, jsem z Prahy, mám VŠ a volil jsem Babiše. A chci vám říct proč – Seznam Médium a Listopad skončil v lednu, samet střídá flanel – Seznam Médium.

První text anonymního autora „Pod úroveň“ mě zklamal, že není o autorovi samotném, nýbrž prý o nějakém známém. I někteří ideologové z pravicových oligarchických médií apelovali na „uvědomělé“ voliče Petra Pavla, aby nepovažovali voliče A. Babiše za méněcenné (resp. aby o tom otevřeně nemluvili). Takže se také vytvořil jakýsi paternalistický proud, který říká, že ony „dezoláty“ (což se neřekne nahlas) chápe a předstírá, že s jejich situací půjde něco udělat z platformy prezidenta, který volil neoliberální uskupení Spolu hájící v prvé řadě zájem nejbohatších vlastníků (s Piráty a STANem jako křovím a b-týmem).

Autor prvního textu například pronáší, že jeho kamarád volící Babiše „si […]vždycky přál […] [p]ostavit se těm precizním nažehleným intelektuálům, ale nikdy to nedokázal“. Těžko říci, kolikačetná distance tam má být. Čtenáře vyzývám, aby se zamysleli, jaké viděli „precizní“, respektive precizně a poctivě argumentující intelektuály ve prospěch Petra Pavla. (Anebo současné vlády.) Budu opravdu rád za nějaký doklad „precizních intelektuálů“, kteří se podstatně vzdálili běžné propagandě a marketingu. Krom toho, že ač autor ujišťuje, že kamarádem nepohrdá, zde naznačuje, že kamarád vlastně Babiše volil pro určitou svou hloupost a neschopnost.

Druhá pasáž, kterou jsem si z prvního textu poznamenal: „Když máte takového hrdinu, jsou vám rostoucí veřejný dluh, zahraniční politika nebo Green Deal úplně jedno. A když věříte v produkt, nezajímá vás ani špinavá marketingová kampaň.“ Předpokládám, že autor má nějaké „závazné“ (tj. mainstreamově indoktrinované) mínění o rostoucím veřejném dluhu (který je v evropském srovnání stále dosti nízký, ale zvyšují ho nízké daně pro bohaté, což je tradiční politika pravice). O Green Dealu píši v souvislosti s Petrem Fialou v tomto textu v bodě 7 a nejsem si tedy jist, co si má autorův kamarád o něm správně (rozuměj: stádně) myslet. A co se týče „produktu“, tak prosím zvažme, kolik bylo investováno peněz do „vytvoření“ kandidáta Pavla a jak se lidé vztahují k němu. Jak můžeme předstírat, že v boji mezi pepsi a coca colou jde o něco „hlubokého“?

Již jsem to naznačil: myslím, že je zde – a u tisíce podobných paternalistických shlížení k těm chudáčkům volícím Babiše – zaměňována stádnost a hegemonický pravicový a prooligarchický marketing za „kritické myšlení“ a politickou angažovanost ve prospěch drtivé většiny společnosti. Samozřejmě není vůle všech těchto „kamarádů kamarádů“ stoprocentně zlá. Kratičce se dá říci: pokud se spojí to poctivé ze vzývaného „kritického myšlení“ a vědomí neprivilegované, tj. proletářské pozice převážné většiny obyvatelstva, mohou se začít dít věci.

V druhém textu se autor Igor Adamovič vydává milionkrát replikovaným směrem, směrem naprosto konformním a stupidním – a i mezi těmito dvěma texty přitakávajícími Petru Pavlovi lze najít odlišnosti, ponejprv v tónu, které možná můžou mít jiné politické konsekvence, anebo právě vůbec ne, to je otevřená otázka.

Autor nejdřív afirmativně cituje text A. Mitrofanova o tom, že prý až teď byl dovršen listopad 1989, který podle mě svědčí o tom, že panu Mitrofanovi spíše prostě přestala fungovat hlava a z karikatury se stal karikaturou karikatury.

Text považuji za stupidní s ještě větším stádním akcentem nežli text první, ale poměrně děsivé jsou zde aluze na vojenskou disciplínu a boj proti jakýmkoli odchylkářům a „silám babišismu“, které zní jak z úst stalinisty, který se zhlédl v ODS (a TOP 09, STANu atd.).

Facit

Zdá se, že jsme pokročili o stupínek v politizaci dále. Tím padá jedna ze silných stránek etablované moci: konzumní depolitizace. Vládnoucí třída se znovu bude snažit skrze svá média, ideology atd. učinit „politiku nepolitickou“, jak by řekl zmrtvýchvstalý pan Havel, což se jí ale nemusí povést. Politizace potom může porodit i nastolení sociální otázky a otázky masivního přerozdělení bohatství. Ale to si části a zbytky „levice“ v ČR budou muset vytáhnout línou hlavu ze zadnice pana generála.

Jaký je smysl generální stávky ve Francii

1. 2. 0:00

Generální stávka znamená stávku všeobecnou či alespoň rozšířenou. Text argumentuje, proč jsou stávky a odborové hnutí dobré taktéž pro drtivou většinu českého obyvatelstva.

Článek

Lukačovičovy Novinky.cz píší v titulku, že „Francii ochromila generální stávka“. Ano, tak nějak je to účelem generálních čili všeobecných a povšechných stávek. Kromě toho, že titulek má vyděsit „slušné občany“ – u nichž by si vládnoucí třída a její ideologové, služební žurnalisté atd. přáli, aby nehájili své zájmy na úkor právě těchto bohatých a jejich poskoků.

Bakalovo Aktuálně.cz sdílí jen kratičkou noticku převzatou z ČTK. Zde zachovávají „řád a klid“.

Babišovy Lidovky.cz o stávce píší, citují dokonce mluvčí jedné z odborových centrál a demonstrující. Zároveň však i jistého „34letého Matthieu Jacquota, který pracuje v luxusním sektoru“, jenž si myslí, že nemá smysl stávkovat, neboť zákon – o zvýšení odchodu do důchodu o dva roky na 64 let – bude přijat v každém případě.

O co jde

Bezprostřední téma a popud k protestům je onen citovaný zákon o zvýšení věku pro odchod do důchodu. Ale z Francie jsme před pár lety dostávali zprávy o protestech tzv. „žlutých vest“ proti vládě prezidenta Macrona a jeho pokusům převalit náklady za ekologickou transformaci na běžné a nejméně majetné obyvatelstvo. I zde jsme ale mohli od protestujících a zástupců především levice slýchat a zároveň se domýšlet, že důvody a příčiny jsou ještě širší. Zkráceně řečeno: mocenskou funkcí „středového“ Macrona je, aby Francie „srovnala krok“ s tzv. neoliberálními pravicovými reformami v ostatních zemích a podrobila se evropské disciplíně evropských kapitalistů vynucované Německem (jak jsme viděli např. v případě Řecka).

Ještě jinak to lze formulovat: z Francie se má stát „druhé Německo“, tj. má být oslabena vyjednávací pozice organizovaných pracujících i nezaměstnaných a degradovány jejich výhody, nároky a práva podobně jako to v Německu provedl formálně sociálně-demokratický (!) kancléř Schröder již před dvaceti lety.

O tom, co je „neoliberalismus“ a jak tato pravicová tendence souvisí se zájmy kapitalistické třídy, chystám sérii článků. Zatím se čtenáři mohou částečně poučit např. zde či na základě brilantního výkladu Davida Harveyho v angličtině.

Ještě obecněji

Ve společnosti skutečně probíhá boj mezi mocnými, velkými vlastníky, a potom odstupňovaným zbytkem obyvatelstva, které tvoří výraznou většinu neprivilegovaných a podřízených. V zájmu kapitalistů je mít povolné, laciné, ale mnohde zároveň relativně vzdělané a kvalifikované podřízené, kteří slouží ke zvyšování jejich zisku.

Hierarchie je vidět v jednotlivých firmách, ale celý vztah si lze představit také promítnutý do celkové společnosti, kdy kapitalistická třída se snaží maximalizovat své zisky jak z pracovního procesu zaměstnanců, tak z jejich volného času. Když k tomu přidáte velmi bojácnou, konformní a dezorientovanou vzdělanou vrstvu, pochopíte zhruba, jak funguje Česká republika.

A zase o něco konkrétněji

Ve Francii – jako téměř všude v Evropě – vládnou politické síly vyplňující na prvním místě zájem vlastnické oligarchie. Česká republika je úplným rájem pro kapitalistické vykořisťování. Jeho nizoučká minimální mzda a mzdový medián jsou pod relativní úrovní Německa, které má pořád dosti silné odbory a zakotvené určité tripartitní mechanismy vyjednávání a řízení firem (pravidla pro zastoupení členů odborů ve vedení apod.). Přesto je ale v Německu nejvyšší majetková nerovnost v Evropě, německá oligarchie je extrémně mocná a chudoba – která je vždy klíčová coby relativní chudoba – v Německu narůstá. Současně se v Německu uchovaly některé levicové tradice, takže například stále existují dvě významná média s určitou sociálně demokratickou afilací: Süddeutsche Zeitung a Die Zeit. Postoje zde publikované a otevřenost zahanbují hloupé, nevzdělané a lísavé pravicové politruky z českých médií.

Francie má některé vyšší standardy ochrany zaměstnanců a rovněž zákonem zakotvený mocenský podíl odborů. Evropským srovnáním tedy dojdeme k rozdílům v mechanismech, ale také v poměru moci práce-kapitál.

Čtenáři si pro sebe mohou rozhodnou, kam patří a jaký mají názor na to, kdo by se měl „uskromnit“.

Podobné věci jako Macron dělali, dělají a budou dělat vykonavatelé kapitalistického zájmu i u nás – kde se jedné jejich frakci (re)klamně říká „demokraté“.

Otázka je, s jakým odporem se setkají. Řada evropských zemí poskytuje inspiraci a spolu jsme samozřejmě silnější než každý sám ve fitku či konzumujíce české provinční hlásné trouby.

Stávka! Stávka! Stávka!

8. 2. 15:07

Odbory jsou veledůležitým demokratickým nástrojem, s jehož pomocí se společnost může vzepřít moci, o níž se v našich společnostech s demokratickou fasádou nedebatuje: moci kapitalistické třídy. V tomto smyslu je odborářství mnohem obecnější princip.

Článek

V článku popisuji nejdřív velmi zajímavé stávkové dění v ČR i jinde, v další kapitolce se dívám na rostoucí aktivitu především USA a Británii, následně připojuji krátký nástin a výňatek dějin odborů, abych nakonec poukázal na myslím velice zajímavé téma: roli Ukrajiny a pracujících ukrajinských migrantů u nás v soupeření o demokratičnost našich společností.

Když se člověk rozhlédne po našich většinově oligarchizovaných médiích, neuvidí mnoho pozitivního o odborech. Když se zaposlouchá do „expertů“ najímaných pro prosazení té či oné politiky, taktéž ne. Jaký to div! Mocní vlastníci a jejich privilegovaní podržtaškové nemají rádi odbory!

K čemu by mohlo být něco tak zoufale nemódního nechápe pan Švehla od pana Bakaly, moudře varovný prst před nenasytností odborů zdvihá už zase státem velmi dobře živený Miroslav Kalousek, mládež z Milionu chvilek pro demokracii apod. zachovává „řád a klid“ a o něčem tak kontroverzním a neskautském jako odbory raději nedutá.

Někteří lidé to vidí jinak. A měli úspěch! V korejské továrně na pneumatiky sídlící na žatecku, Nexen Tire, byla zahájena stávka za vyšší mzdy a kompenzaci noční práce, trvala týden a přinesla pokrok pro situaci zaměstnanců. To je praktický důkaz, že organizovat se v odborech a stávkovat má cenu a že lze spojenými silami donutit vlastníky ke změně praxe.

Minulý týden se zároveň uskutečnil veledůležitý protest zaměstnanců (pracujících na „neplnohodnotné“, limitované úvazky) rozvážkové firmy Wolt. To mimochodem dokazuje, že odbory je možné organizovat i mezi „flexibilní“ pracovní silou. S různým využitím podpory veřejnosti a politických sil.

Již jsem také psal o generální stávce ve Francii. Tam protesty pokračují. A považme, že u nás se nyní jedná ještě o čtyři roky vyšším věku pro začátek důchodu než ve Francii, přičemž od směšných pravicových karieristů od Pekarové Adamové až po Libora Michálka zastupujícího „dredatou topku“ zaznívají naprosto bagatelizující výroky (a pochopitelně ani slůvko o tom, že v případě skutečného progresivního zdanění velkých majetků by mohlo na důchody být mnohem více peněz). Ve Francii také mají své politické poskoky bohatých u vlády – ale netleskají tam „slušnosti“, „řádu a klidu“ a jiným sloganům, nýbrž ve velkém protestují.

Odborové hnutí je na vzestupu v USA

Řada komentátorů, politických aktivistů a badatelů, mezi nimi např. ekonom Richard Wolff, říká, že nepamatuje takovouto aktivitu po desetiletí. (Zde ještě jednou Wolff odpovídající na dotazy v rámci platformy „Democracy at work“; mimochodem, představte si v podobné roli českého „ekonoma-kámoše“ Sedláčka!) Řeč je zde především o aktivitě odborů, některá statistická čísla („USA Facts“) ukazují dlouhodobě klesající členství, avšak se změnou trendu a mírným růstem v posledních letech.

Na konci loňského roku stávkovali zaměstnanci kavárenského „fast-foodu“ Starbucks současně na 100 provozovnách! Zaměstnanci megařetězce Amazon stávkovali v USA, Británii, Francii. Do tlaku na tento reprezentativní podnik pro současný kapitalismus, kde automatizaci doprovází velmi tradiční otročení, monopolizace, avšak v kontextu nové „ekonomiky platforem“ a „cloud kapitalismu“, se zapojuje i iniciativa Diem25 spojená s ekonomem Janisem Varufakisem. Bakalův pan Švehla z toho musí být jako v Jiříkově vidění! (Bude zajímavé do budoucna sledovat reflexi tohoto amerického a zahraničního vývoje u českých pravicových ideologů.)

Dostanete se stávkováním do telky?

aneb

Jak vám mohou odbory pomoct

Naznačuji to výše, že z hlediska rozložení moci v médiích, obsazení vlivných postů oligarchii povolnými lidmi atd. nelze z těchto sfér čekat velké pochopení pro odborovou činnost. Píši o tom ve starším článku, že velice dobrým způsobem, jak se přesvědčit, v jaké to společnosti člověk vlastně žije, je zúčastnit se aktivit, protestů proti etablovaným a konzervativním strukturám. Takový Milion chvilek pro demokracii vždy dostane v českém éteru hojně prostoru a „korektní“ přístup, protože je neškodný pro pravicovou nadvládu, respektive funguje jako její roztleskávačstvo. Zúčastníte-li se aktivit proti těmto silám, budete si potom moci o sobě přečíst, jak jste „nebezpeční radikálové“, narušujete „klid a pořádek“, máte „nerealistické požadavky“, chtěli byste „návrat minulého režimu“ apod.

Co se týče vylepšení života každého jednoho člověka v odborech, tak leccos již je v textu naznačeno, leccos se čtenáři mohou dozvědět v příspěvcích odborů integrovaných do ČMKOS (zde ve značné, ale ne nevypovídající krátkosti od odborů KOVO, zde od zdravotníků, pošťáků) nebo od odborů nezávislých a různě politicky laděných. Např. v Německu pak v odborech probíhá docela čilý kulturní a společenský život. Rovněž myslím, že kolektiv neboli parta lidí usilující bez věčných žabo-myších válek mezi lidmi s podobně holou zadnicí oproti skutečně bohatým o dobrou věc a schopná solidárně podpořit i jiné podobné kolektivy je zkrátka něco chvalitebného, smysluplného a dobrého. Učit se kooperaci místo ubohého upachtěného konkurování a vyvyšování je také základem pro jinou společnost, než v jaké žijeme, společnost demokratičtější. To všechno myslím nutně řadí odbory na levici. Pod názvem „odbory“ vznikla jistě všemožná uskupení (zde či zde), ale zde sdružené konzervativní pravicové síly v dějinách po krátkém demagogickém předstírání „lidovosti“ přešly na stranu bohatých a mocných, na stranu nelidských hierarchií a šikany. To se týká i tendencí některých současných protestních stran a demonstrací zaštiťujících se „vlastenectvím“, „Českem na 1. místě“ a podobnými věcmi. To také dokazuje kupa historických příkladů v podobě „sorelovského syndikalismu“, italského fašismu a německého nacismu, ale zároveň také stalinistické a post-stalinistické neutralizace odborů v podobě „ROH“ za minulého režimu.

Ještě odstavec o historickém vývoji moci odborů. V západní Evropě i USA bylo členství v odborech po 2. světové válce na vzestupu. Podoba kapitalismu byla také dosti jiná než ta dnešní. Byl to systém charakterizovaný regulačním rámcem vycházejícím mj. z velké konference doslova o poválečném uspořádání světa v Bretton Woods v USA. Bylo to období keynesiánsky laděné ekonomické politiky (vždy existovala v různých hybridech), období silných sociálně demokratických stran, období výrazně levicovějšího „středu“ a konsenzu nežli dnes. Po krizi tohoto systému (kterou budeme muset rozebrat příště) od konce 60. let a v průběhu 70. let nastupuje nová fáze tzv. „neoliberalismu“. V této době jsme ale ještě svědky velmi podstatné síly odborů co do členství, vlivu v tripartitním vyjednávání, při stávkách nebo pokusech o družstevní vlastnictví prakticky kdekoli v západní Evropě. Pojem „neoliberalismus“ zústává rovněž na podbrobnější rozebrání v dalších článcích. Krátce řečeno označuje podobu kapitalismu mající kořeny zhruba v 70. letech v „západním světě“, od 90. let je v různě kombinovaných formách praktikován i u nás. Znamená privatizaci, deregulaci, stagnaci mezd, ideologii údajné větší svobody izolovaného jedince, elitářství technokratů vyhlašujících, že „není žádná alternativa“, touhu a tendenci podřídit „trhu“ poslední kubík vzduchu k dýchání nebo alespoň školství, zdravotnictví, důchody, dopravu atd. Tedy cosi důvěrně známého i u nás. Co do hnutí analyzujících a pokoušejích se překonat tuto fázi kapitalismu (a kapitalismus samotný) odkazuji opět na Varufakisův Diem25 mající pobočku i v ČR.

Ukrajinci a Ukrajina

Loni na podzim jsem na ulici diskutoval s dvěma ukrajinskými mladíky o odborech – a podobné hovory jsem jindy vedl ještě s ukrajinskými sousedy a dalšími. Problém nespočíval snad jen v úrovni mého česko-ukrajinsko-ruského „suržyku“, ale v samotné věci. Odbory, neboli „profspilky“, nevyvolávají totiž velkou odezvu, patrně jsou do značné míry spojované s pseudoodborovou federací z doby SSSR. Na druhou stranu podle některých údajů stále mají okolo 5 milionů členů (nedohledal jsem údaje o věkové struktuře). Ukrajinská moc posledních let kombinující v „neoliberálním“ způsobu fungování pravicově technokratické a nacionalistické až fašizující tendence podnikala kroky k oslabování odborů a práv zaměstnanců již před válkou, ve válečném stavu a „typické“ situaci dlužníka vydaného na milost a nemilost mezinárodních institucí došlo k dalšímu výraznému osekání práv pracujících.

Kdo sledoval různé konference o „znovubudování“ Ukrajiny a parcelaci zakázek, táže se, proč se najednou tak angažují jinak notoricky nesolidární kleronacionalisté v polské vládě, Petr Fiala, italští vládní neofašisté z Fratelli d’Italia či lidé takové úrovně jako Boris Johnson – který nazvukoval cosi o „nové Evropě“ vycházející z Ukrajiny a Turecka – a takový tazatel může spatřovat různé černé scénáře. Abych byl přímý: myslím, že Ukrajina coby rezervovár velice početné pracovní síly a značného přírodního bohatství bude sloužit jednak jako přitažlivý zdroj zisku pro evropský a americký kapitál, zároveň bude laciná a maloprávná ukrajinská pracovní síla po velmi typickém způsobu sloužit k podkopání standardů v ostatních částech Evropy a v USA.

Takovýto efekt má samozřejmě i příliv levné a různým způsobem „disciplinované“, resp. ušikanované a za leccos vděčné pracovní síly k nám i jinam. Toto je zcela klíčový problém. Nacionalisté a fašizující směry (které zde opět velmi dobře doplňují ostatní pravicovou moc) budou poštvávat domácí obyvatelstvo proti příchozím pracujícím i nezaměstnaným migrantům (s typickými slogany o tom, že „nám berou práci“ a „nechávají se živit sociálními dávkami“). Správnou odpovědí na spojené nádoby kapitalistického vykořisťování a národoveckého štvaní je odborová solidarita mezi domácími pracujícími a těmi nově příchozími. Musí s nimi být hledáno spojenectví proti vlastníkům i jim užitečným fašounům. Není to samozřejmě vůbec lehké. A máme-li si představit hledání a budování společných platforem neprivilegovaného obyvatelstva napříč zeměmi, je to ještě o něco složitější. Z oficiálních struktur, ani v EU, jejíž zástupci občas něco abstraktně utrousí o „demokracii“ a „lidských právech“, nepřijde žádná podstatná podpora pro odbory. Lze říci, že jejich problém je, že jsou na současné mocné a jejich různé poskoky „až příliš demokratické“. Proto to nebudou mít lehké. Vyplatí se ale nefňukat, planě nemudrovat a do něčeho se pustit – v Nexenu se to vyplatilo.

Erik Tabery píše o marketingu a Andreji Babišovi

5. 2. 21:43

Zaměřme se na jeden text šéfredaktora Bakalova Respektu, Erika Taberyho. Vedle zasazení do souvislosti s jinými texty a Taberyho mocenskou úlohou můžeme podrobně na jednom reprezentativním příkladu rozebrat, jak tento člověk pracuje.

Článek

Erik Tabery je již od roku 2009 šéfredaktorem časopisu Respekt vlastněném dříve Karlem Schwarzenbergem a od roku 2007 většinově oligarchou Zdeňkem Bakalou. Nepodařilo se mi nikde dohledat výši jeho platu. Třeba ji sdělí sám.

Jedná se zde především o tento Taberyho nový článek nazvaný „Andrej Babiš skončí! Skončí?“. Text je kratičký, je to Taberyho každotýdenní úvodníček. Můžeme se tedy zblízka zaměřit na několik pasáží a Taberyho formulací, které jsou myslím reprezentativní pro jeho styl práce. V kurzívě vždy cituji dotyčnou pasáž a tu komentuji.

1. „Mnozí naivně věřili, že hnutí ANO by mohl být projekt, který Česko očistí a zmodernizuje. Dnes této iluzi už nevěří snad ani Babiš.“

První věta hned z perexu. Vyzývám čtenáře, aby si počkali, zda někdy Tabery napíše o „naivní víře“ v jinou politickou stranu, resp. v takovou, která je blízká mocenskému okruhu Respektu, např. STAN. Vsadím se, že zde o naivitě (a pak ještě iluzi) nikdy číst nebudeme. „Očista“ a „modernizace“ jsou prázdná marketingová hesla, která vycházejí ze stejné pravicové ideologie, již sdílí i strany blízké Taberyho nadřízenému (oligarcha Bakala v minulosti milionovými platbami sponzoroval strany ODS, TOP 09 a Věci veřejné). Čtenáři se mohou rozhlédnout, kdo všechno používá heslíčka typu „očista“ a „modernizace“.

2.„Nepochybně bude moci zaplatit kdejaké marketingové služby, ale řada nejlepších lidí v oboru nechce své jméno špinit spoluprací s ANO.”

Hned druhá věta z perexu, která je zároveň obsažena později v textu. Zde si opět čtenáři mohou udělat záložku, zda budou od Taberyho číst podobně suše kritické (a správné) úsudky o stranách dříve sponzorovaných jeho oligarchickým nadřízeným Bakalou či mocensky spřízněných s Respektem, jako je zde vyslovuje o Babišovi. (Zvláště když takové Spolu nejspíše na reklamu vynakládá více prostředků, spříznění oligarchové vlastní větší část médií atd.) Co se týče „řady nejlepších lidí v oboru“, tak lidé z Respektu již o „etickém“ a neetickém marketingu uspořádali besedu. Myslím, že lze i jinde doložit, že skrze rituální obětování pár Prchalů má dojít k „očistě“ branže a lidské činnosti, jež je fundamentálně nemorální, ohlupující, destruktivní – ale skýtá mnoho penízků.

3. „Pokud Babiš, byť jen načas, opustí politiku, má spoustu věcí na hraní – Agrofert, média, Čapí hnízdo a další projekty. Lidé v ANO jsou ale většinou plně závislí na svém lídrovi. Budou lidé volit hnutí i bez Babiše? Případně v jakém počtu? A nezrodí se nějaká nová konkurence?“

Opět příliš nezadržuji dech ohledně toho, zda Bakalův Tabery někdy napíše o svém nadřízeném, co všechno má „na hraní“. Či o jiných oligarších – kteří také mají být skrze vrcholné Zlo, Babiše, „rituálně očištěni“. Co se týče nové konkurence, tak sám Tabery na ni již dělal reklamu – spolu s jinými médii a přáteli na „levici“. K tomu ještě pod posledním čtvrtým citátem.

4. „[Z]ápas o opuštěné království jménem ANO by mohl být poutavou podívanou. Jasný nástupce tam není, ambicí je hodně.“

Zde je těžko říct, kolik toho Erik Taberyho vlastně ví, kolik je schopen domyslet a zda o tom otevřeně mluví a píše. Jak bylo naznačeno výše, nejde jen o zbytky ANO bez Babiše. Nýbrž o toto: strany podílející se nýní na Fialově vládě dohromady fungují jako velmi spolehlivý vykonavatel zájmů velkých vlastníků a nejbohatších. Existuje zde mocenské centrum v podobě ODS a nejsilnějšího doplňku k ODS v podobě strany STAN (toto je ostatně dlouhý řetězec jdoucí od 90. let přes ODA, US-DEU, Čtyřkoalici, bursíkizované Zelené atd.), přičemž Piráti se třeba i skrze své kroky v Praze ukazují jako – řekněme velice povolní. Jaká byla funkce a prostor zaujímaný ANO? Jednak odebírat hlasy levici (zčásti hypotetické) a zároveň „klestit cestu“ i napravo od Spolu – normalizací nacionalistické, protiimigrační, reakcionářské rétoriky a politiky. Tedy „objímat“ takzvané „demokraty“ zleva i zprava, soutěžit s nimi sice o hlasy, ale v protibabišovsky polarizovaném naladění v oligarchických médiích a českých středních vrstvách tyto „demokraty“ také dosti konsezuálně doplňovat (shoda na zrušení superhrubé mzdy ve prospěch nejbohatších, snadná ovlivnitelnost ve prospěch „atlanticismu“ atd.). Jinými slovy: být velmi přátelským a kooperativním oponentem. Téměr by se chtělo spolu s oligarchou Babišem mluvit o „kartelu“ – jehož je součástí.

Tím se dostávám k závěrečným úvahám ve třech odstavcích:

I.

Co Tabery neříká: je velmi pravděpodobné, že už nyní se péčí české oligarchie dává dohromady nějaký „Babiš č. 2“. To znamená politický projekt, strana či více stran, které budou plnit podobnou mocenskou úlohu jako ANO. Může se tedy stát, že zbytky ze strany ANO se budou podílet na této skupině pravicových stran doplňujících ostatní nyní vládnoucí pravicové strany. Jde totiž o to, levicovost pouze předstírat (jinde to nazývám „levicové mimikry“) jako Babiš či Nerudová, ale skutečnou levici hájící výraznou daňovou progresi, přerozdělování a demokratizaci naší oligarchické společnosti potlačit. (Spojenými silami Babiše a dalších oligarchů jako Bakala, Křetínský, Ovčaří, Valenta atd. se to dělá poměrně dobře.) Nejde tedy primárně o jednu stranu s názvem ANO, jak sugeruje Tabery. Určité další náznaky vedle Nerudová vidíme například u manželů Tykačových a zároveň u mocenské skupiny, která také stojí za prezidentem Pavlem, jak na základě řady zdrojů popisuji zde. Jistě se může objevit ještě řada dalších s tímto účelem.

II.

Co se týče způsobu práce Erika Taberyho, tak alespoň mě při četbě jeho textů napadá: nakolik je tento člověk vzdělaný a se skutečním zájmem o vzdělání. Jak často vědomě lže a zatajuje, co ví. Není mu někdy hloupé s jakou průhlednou úslužností se staví vůči svému oligarchickému pánovi a celé kapitalistické třídě? V tomto posledním bodě je to arci komplikovanější a snad i zobecnitelné: takzvaná „liberální média“ a takzvaní „liberálové“ – za které by se podle mě po dotazování označila většina členů redakce Respektu – jsou schopni lehké kritiky mocných a bohatých. Ta ale musí splňovat kritérium, že je opatrně dávkovaná a občasná, zdráhá se či není schopna najít nějaké obecné zákonitosti fungování moci v kapitalismu – a u každé přikrčené maličkosti se heroicky bije v prse a svou „kritičnost“ patřičně inzeruje. To se však kombinuje s podobným chrlením totálně lobotomických frází, jako člověk mohl slýchat od politruků v minulém režimu. Zde to ukažme na příkladu údajně některými cenami ověnčeného Taberyho, jenž zde spatlal dohromady britskou královnu a pětníkové slogánky o „noblese“ a „pokoře“.

III.

Onen šíleně komický, ba směšný aspekt Erika Taberyho zaniká ve vděčnosti za to, že narozdíl od svých kolegů v podobném oligarchii posluhujícím postavení přímo nevzvývá nízké daně pro bohaté a korporace, sadistickou disciplinaci zaměstnanců i nezaměstnaných, okrádání státu v daňových rájích a jeho ořezání na pouhého infrastrukturního a pořádkového garanta bohatých. Vtip je ale v tom, že této pravicové politice potom Erik Tabery stejně mlčky přitaká – a činí ji „noblesní“ a „pokornou“.

P. S. Když se člověk podívá na platy za opravdu důležité a záslužné činnosti v naší zemi, chtěl by opravdu znát, kolik za své „služby“ pobírá pan Tabery.

Strana STAN – nejnovější verze „havlovského“ doplňku k ODS. Jakou roli sehraje ve vývoji Prahy?

7. 2. 9:38

Nová kauza STANu oživuje téma „legálnosti“ politické korupce. Text se však snaží vyhnout „politické kriminalistice“ a moralizování. Líčí funkci STANu při hromadění politické a majetkové moci a úroveň předních členů coby zástupců části veřejnosti.

Článek

Kde stojí STAN?

Kamarád nedávno vyslovil docela geniální definici, že „STAN je taková ta pravice, kterou nevolí vyhazovači“.

Ústřední stranou pravice a bohaté vlastnické třídy je ODS, jež je nyní i určující součástí vlády. Je to také strana disponující největšími penězi a skrze kompatibilitu její politiky se zájmy nejbohatších a jejich sponzoringem či mediální spřízněností (vlastníci médií Křetínský, Bakala, Valenta, dříve Kellner) snad ODS poprávu můžeme označit za hlavní stranu české oligarchie.

Ve starším článku jsem se pokusil zasadit STAN do kontextu moci české oligarchie. To zde krátce rekapituluji a můžeme se rovněž podívat na události od té doby (pražské volby 2022), které se zdají mé vymezení potvrzovat.

Klíčové je myslím toto: STAN je součástí již poměrně dlouhého řetězce „havlovských“ (či těch „nevyhazovačských“) politických stran. Ty reálně fungují jako doplňky k centru vlastnické politické moci, konkrétně ve většině případů ODS. Na začátku tohoto řetězce stojí v 90. letech strana ODA, pak přichází US-DEU, Čtyřkoalice, bursíkizovaní Zelení, TOP 09. A pak tedy STAN. (Přičemž postavení Pirátů vůči tomuto řetězci řeším v poslední kapitole.)

Co STAN dělal, dělá a co bude dělat?

Vedle mého líčení si čtenáři mohou osvěžit nejdříve paměť a připomenout si některé výkony strany STAN na cestě ke „slušnosti“, „budoucnosti“ apod. zde: Nastupuje „schopný“ Hejma, Farský „náhle“ odjíždí, kyperský bankéř Michalik, Polčák se po přemlouvání vzdává „DPP“ za 8 milionů, pan Hlubuček jede do Prahy vydělávat, ministr Síkela radí podvádět, STAN vrací některé dary od firem, už je zase bere; zároveň se mohou podívat na údaje o sponzoringu strany STAN a na rychlý přehled rekapitulující některé kauzy.

V současné vládě má STAN čtyři ministry a 33 poslanců ze 108 pětikoaličních. Výše v článcích o „kauzách“ jsou popsány změny na ministerských postech i konání strany STAN u vlády. Pro úplnost ohledně minulosti strany doplňme, že STAN kandidoval v parlamentních volbách 2021 ve volební koalici spolu s Piráty (kdy z různě líčených příčin došlo k obrácení poměru sil mezi těmito stranami). V minulosti (viz Wiki) se STAN podílel coby „podpora“ TOP 09 na Nečasově/Kalouskově vládě. V roce 2016 se do určité míry osamostatnil (viz vývoj a původ peněz posílaných STANu v té době), kooperuje ale nadále s TOP 09 v mnoha případech na komunální úrovni a např. chrudimský předseda líčí, že sdílí stejná „ideová východiska“. STAN se od TOP 09 také místy odpojoval. Za minulého funkčního období tvořil spolu s TOP 09 a KDU-ČSL Spojené síly pro Prahu, v posledních volbách na podzim 2022 kandidoval však samostatně a získal 7,8 % hlasů přepočtených na 5 mandátů.

A právě na situaci v Praze je odkazováno v titulku a ta zároveň myslím podstatně dokresluje způsob jednání STANu, jejž bude zajímavé sledovat i do budoucna. Relativně nový místopředseda strany STAN Jan Lacina – který paralelně se svými zastupitelskými příjmy v rámci koalice s ODS a „podpory“ od Zelených na Praze 6 pobírá poslanecký plat (a zatím jej nechtěli na Fulbrightově stipendiu) – se vyjadřoval jednak k tomu, zda by jeho STAN vládl v Praze společně s ANO (jak se k tomu velmi zdálo mít nakročeno uskupení Spolu) a zároveň k tomu, kamže se z magistrátní koalice podělo uskupení Praha sobě. Čtenáři snad budou úspěšnější v rozšifrování mysteriózních vzkazů evidentně hyperpracovitého mnohanásobného funkcionáře Laciny v podobě výroku: „Myslím si, že jak koalice Spolu, tak Jan Čižinský s Prahou sobě měli výrazně jinou představu, jak vládní uspořádání v Praze udělat. A potřebovali dva měsíce, aby se sžili s představou, že to nebude úplně tak, jak očekávali. Teď to dostalo určitou dynamiku a myslím, že jsme relativně blízko, aby vznikla koalice na bázi vládní koalice“ a rovněž: „Pak Praha sobě udělala pakt s piráty. To situaci absolutně zablokovalo a začala to být hra nervů, komu zůstane černý Petr.“

No, a potom tedy asi zbyl „černý Petr“ rytíři smutné postavy apelujícímu na „demokraty“, Jendovi Čižinskému z Prahy sobě, což líčím zde. Je to pikantní i z toho důvodu, že na svém facebookovém účtu si J. Čižinský dával kromě přebírání marketingového sloganu o „demokratech“ záležet na tom, aby sdílel fotografie zachycující členy Praha sobě vedle členů STANu. A oni se mu takto odměnili! Dokonce i ten Petr Hlaváček, který se před volbami objevoval na četných reklamách v Praze coby „architekt Prahy“, jenž teď bude za STAN (jako nestraník) mít post „náměstka primátora pro územní plánování“ (jako jeden ze dvou členů jedenáctičlenné rady Prahy vedle Klecandy za STAN pro školství a sport a např. A. Udženije z ODS, která bude míst v gesci „sociální oblast, zdravotnictví a bydlení“).

A právě Hlaváčkův resort bude velmi zajímavé a pro případné demokraty významné sledovat, neboť se zde jedná o lukrativní zdroje zisku pro developerské vlastníky, kteří mají značnou a značně neregulovanou politickou a mediální moc, figurují rovněž mezi sponzory politických stran atd. Zde již nechávám čtenáře se ponořit do spletence faktů a mocenských bojů, přidávám k této množině ještě nedávný text K. Drápalové nyní z Prahy sobě, již kritizuje bývalý zastupitel za Zelené Stropnický ve starším textu z roku 2015. A navrch dodávám velmi zajímavý blogový příspěvek od P. Vrany ze Zelených, který píše, že „v tomto volebním období se má dokončit projekt největšího přesunu veřejného majetku do soukromých rukou, který tu nemá od devadesátek obdoby. Příprava podmínek pro tento proces byla zahájena zhruba před deseti lety primátorem Hudečkem a živena nesmyslnou propagandou tlačící zahušťování Prahy, ačkoliv již nyní se v Praze vyskytuje zhruba 90 tisíci prázdných bytů viz Události komentáře z 8.8.2022 – (Ne)dostupné bydlení.“

Nyní si myslím, že mohu vyslovit několik mocenských tezí, které se snaží reflektovat ještě větší objem poznatků, než je shromážděn zde, a tvoří jádro celého textu:

1) Strana STAN je opravdu spolehlivým spojencem majetkové oligarchie. Regulační iniciativy vycházející od ní jsou extrémně mírné a přející, je velmi spolehlivým doplňkem moci ODS coby hlavní strany české oligarchie.

2) Její „havlovská“ či dokonce „pokroková“ aura je marketingovou fikcí, jejíž jedinou oporou v realitě mohou být právě symbolické a minimální regulační snahy – jako např. Hlaváčkovo založení „Pražské developerské společnosti“. Jinak jde o formalizaci moci developerské oligarchie nad politikou města a jeho obyvateli a zároveň poskytnutí „křoví“ popřípadě ještě extrémnějším prooligarchickým elementům. Jinými slovy: marketing STANu používající „nezávislého architekta“ Hlaváčka či třeba Jana Hřebejka nebo D. Procházku šířícího „dobro“ apod. slouží jako legitimizace celé oligarchické a pravicové nadvlády (ve smyslu „nelíbí se mi ODS, ale ten STAN je přece lepší“).

3) Aura „hodného STANu“ je velmi oslabena fakty. Může ale ještě nějakou dobu zůstat vehiklem pro relativně mladé a neokoukané tváře vylepšující image české pravicové moci a podílet se na „střídání kádrů“, které jsem popsal také v souvislosti s mocenským zázemím nastupujícího prezidenta Petra Pavla. (V této souvislosti poukazuji ještě např. na sponzora STANu Dalibora Dědka, „hodného“ oligarchu, který zároveň sponzoroval prezidentské kandidáty D. N. i P. P., a rovněž např. na A. Dolgopolovou, která myslím měla/má být pro pravici podobným maskotem pro mladé jako dříve D. Feri.)

4) STAN může po dalších skandálech u voličů definitivně pohořet. V takovém případě ho do určité míry v roli „křoví“ pravicové a oligarchické nadvlády nahradí Piráti, pro bohaté vlastníky ale nebude problém vytvořit a oligarchickými médii nechat podpořit nějakou novou „havlovskou“ pravici. Pro mnohé lidi spojení se STANem – kteří náleží k ne zas tak velkému celkovému počtu politických karieristů a „servisních kádrů“ vlastnické třídy – se jistě najdou nějaké jiné posty.

5) Nakonec obecná a metodologická teze: shromažďování faktů je nutné a zásadní a také zde o ně usiluji. Ale pro jednotlivé „kauzy“ a „skandály“ se mnohdy ze zřetele ztrácí obecné mocenské určení tak, jak se ho snažím popsat. A ještě klíčově: tato myslím nedemokratická a pouze maličkatému procentu společnosti vyhovující moc by tu byla i v případě, že by nebyly žádné „kauzy“. I „andělé“ mají tu či onu politiku a ten či onen mocenský zájem.

Kdo vlastně kontroluje STAN?

Nyní už buďme struční. Čtenáři se mohou zamyslet nad tím, jaké jsou postoje českého většinově oligarchizovaného mediálního prostoru vůči straně STAN z hlediska její funkce. Mohou se také zamyslet (a třeba po kavárnách zkusit vypátrat), kolik z redaktorů veřejnoprávních médií volí STAN právě jako „havlovskou alternativu“?

V minulosti bylo šéfredaktorem Lukačovičova Seznamu.cz vysvětleno překvapenému Petru Gazdíkovi, že není tak úplně „na jedné straně“ s tímto médiem. Otázka je, jaké jsou například postoje samotného Lukačoviče a jiných oligarchů kontrolujících český mediální prostor. Andrej Babiš o tom mluvil v minulosti (ale jak to ověřit?), u řady mediálních vlastníků lze leccos usuzovat z jejich posílání peněz.

Nakonec se čtenáři mohou zamyslet, kam sami společensky patří (vodítka se pro to snažím poskytovat např. zde) a rovněž na základě teze č. 5 z přechozí části rozhodnout, zda je tu strana STAN spíš pro ně, nebo proti nim.

A co parťák Rakušana, Bartoš?

Je otázka, zda se u nás vůbec najde člověk, který by při pohledu na příspěvky Víta Rakušana, v nichž se vyznává se své zvláštní náklonnosti k Václavu Havlovi, si ještě dnes řekl: „No, on ten pan Rakušan to určitě myslí dobře a je tak hezké, že má rád toho pana Havla“.

Mně to prostě přijde již takřka nemožné a myslím, že na straně sdílejících i „lajkujících“ takovéto příspěvky jde spíše o spiklenecké pomrkávání ve smyslu, že toto holt nyní patří k ideologické výbavě „úspěšných“ a „dobrému tónu“.

Kamarádka mi nedávno sdělovala, že je „sociální demokratka“, že by si přála parlamentní existenci nějaké sociálně demokratické strany a že „snad tuhle funkci trochu přebírají Piráti“. Řekl jsem, že nepřebírají a poukázal na jejich politiku. Píši výše, že v případě dalších neúspěchů může být STAN částečně vytlačen, ale i ve své funkci „křoví“ nahrazen, Piráty. Leč víry v českém rybníčku se mohou stočit ještě jiným směrem (o syntetizaci k „demokratům“ ještě trochu přátelštějšího „Babiše č. 2“ píši např. zde či zde).

Piráti se nyní v Praze zdá se definitivně rozhodli odkopnout Jendu Čižinského a Prahu sobě (otázka je, zda s nějakým „odškodněním“, či bez něj). V jednotlivých městských částech se k sobě STAN a Piráti mají s různou dávkou karierismu a podrazů (srov. dění na Praze 10 a na nejbohatší Praze 1).

Piráti si do budoucna jistě ještě zaslouží podrobný rozbor, vymezení různých frakcí ve straně a pokus zodpovědět na stejné otázky jako v případě STANu, tedy mimo jiné: jakému procentu lidí ze strany jde po „starém dobrém“ způsobu pouze o vlastní obohacení a co takováto strana přináší českým obyvatelům.

Neměl by být Daniel Prokop pacifikován?

3. 3. 11:07

Sociolog Daniel Prokop hraje v českém ideologickém aparátu důležitou roli „nejlevějšího povoleného okraje“. Bude zastřihnut, jelikož začal přečnívat?

Článek

Daniel Prokop mluví o kapitalistickém vykořisťování! Otázka je, zda to vůbec sám ví.

Protože takto je ono závažné slovo vykořisťování definované v marxistickém použití: jako přivlastnění nadhodnoty tvořené nevyplacenou částí mzdy ze strany kapitalistů. Přičemž kapitalistický zisk je tvořený lidskou prací a na mzdách není vyplácena celá hodnota, již vyprodukoval/a pracující. Prokopem použitý výraz „nadhodnota“ je právě základem kapitalistického zisku.

Nejde tedy o morální užití tohoto termínu jako v běžné řeči, ale o ekonomicky-systematický popis fungování kapitalismu. Pokud nejextrémněji zkrátíme bohatství marxistického myšlení a polemik a budeme chápat pozici kapitalisty a proletáře jako dva póly v rámci společenského postavení (jak je to dle mého adekvátní), můžeme dále říci, že zde má potom význam pojem třídního boje, což je mocenský souboj o mj. to, jakou měrou jsou pracující, zaměstnanci, proletáři vykořisťováni.

Pojem třídního boje zatím pan Prokop nepoužívá a lze sázet na to, že ani používat nebude, protože lze podle mnoha indicií soudit, že mu poměrně dost jde o rozvíjení kariéry v prostředí českých oligarchizovaných médií, pravicové a oligarchické hegemonie. Potom by už ani jako maskot nebyl zván do různých NERVů apod.

Prokopova funkce: levicové mimikry

Prokop má ve veřejném prostoru minimálně dvě polohy. Na jednu stranu je autorem knihy Slepé skvrny, kde s určitou základní kritičností rozebírá některé typické demagogie, jichž se zhusta dopouštějí politici a ideologové nově reklamně označovaní jako „demokraté“. Píše např. o označení populista jako na jednu stranu prázdném, na druhou velmi dobře aplikovatelném na jeho politické a marketingové uživatele (srov. Fialovo vymezování proti „populistům“, nedávné Kalouskovo označení Fialy za „populistu“, Jurečkovo tažení proti zneužívání sociálních dávek – což je rovněž tématem Prokopovy knihy – atd.).

Na druhou stranu je spolu s Paulínou Tabery, Martinem Buchtíkem a dalšími spolautorem propagandistického a zamlžující pseudoprůzkumu Rozděleni svobodou, který je dodnes poměrně výrazně propagován veřejnoprávními médii. V situaci všeobecného a dekádami potvrzeného smršťování množiny lidí, jež by šlo označit za „střední vrstvy“ (či „třídu“), přicházejí autoři se zcela nerealistickým nafouknutím jejích rozměrů, dokonce ji posadí na samotný vrchol společnosti. Zčásti snad nepochopeným, ale zdá se i vědomě demagogickým způsobem překrucují Bourdieuovy postuláty různých kapitálů. Takzvaných „tříd“ si z prstu vycucají celých šest (s napolo přiznanou absencí jedné), avšak u žádné z nich není popsáno její podřízené – a vykořisťované – postavení. (Obšírně rozebírám a kritizuji tento pseudovýzkum v několika pasážích zde.)

Daniela Prokopa – for what it’s worth – doporučuje k četbě i jinak myslím silně nepoctivý a zmatený vykonavatel zájmu oligarchie a jejích vládních stran, Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii (vedle neoliberálního ekonomického ideologa Münicha atd.). Jak již bylo zmíněno, je Prokop také členem „poradního orgánu“ současné vlády NERV, vedle řady komerčních bankéřů, a myslím, že v jeho vystupování lze shledat právě kombinaci lehoučké kritičnosti arci s potvrzením základního neoliberálního pravicového směru, který vyhovuje nejbohatším a vrstvičce jejich asistentů a poskoků.

Avšak zde hovoří Prokop skoro jako marxista. Tak si vyberte!

Myslím, že to ale vlastně není nic nového a je to někdy více, někdy méně vědomá taktika etablované pravicové moci, jak tolerovat občasné „levicové“ tóny za podmínky, že bude potvrzena základní prokapitalistická a provlastnická linie. Přesně takto operují také například Piráti. Takto je v určitých náznacích už připravována ideologická půda pro Danuši Nerudovou coby „levicovou“ političku zaplňující prostor po „levém“ křídle Babišovy mašinerie. Jak u Prokopa, tak Nerudové tento trik evidentně dostačuje k získání sympatií velkých myslitelů z Alarmu či Deníku Referendum. Podobně je tento fígl realizován, když např. zástupci Respektu včetně Bakalova Taberyho utrousí poznámku o „dialogu s levicí“ apod. – což také neodolatelně působí na některé „levicové myslitele“, zvláště, když je to spojené s publicitou a penězi. Tento chvat také není vlastně nový a je jisté, že bude pro operace pravicové nadvlády používán i do budoucna.

Lži poslankyně za ODS – a její mise

5. 3. 8:14

Když jste členem ODS, hájíte úzkou oligarchickou a vlastnickou třídu a zároveň si jdete utrhnout ze státního, co to dá – zatímco horujete pro „zeštíhlování“ státu. Je to příliš příkré? Pojďme to probrat!

Článek

ODS je strana, jež má nyní premiéra, ministra financí, ministra „spravedlnosti“, ministryni obrany. Je určující stranou volební koalice Spolu (zde by stálo za rozbor financování reklamy na tuto koalici) a zároveň určující stranou vlády.

Mediální prostor v ČR je většinově vlastněn oligarchy: nejčtenější noviny Blesk jsou vlastněné oligarchou Křetínským (vedle Reflexu a dalších médií), který má svého Mirka Topolánka (zástupce kdysi prý „očištěné“ ODS). Další podstatnou část médií vlastní oligarcha Bakala (který prokazatelně Nečasově ODS onehdy daroval 15 milionů Kč), Parlamentní listy vlastní oligarcha Valenta, jenž ODS naposílal dle oficiálních údajů ještě více nežli Bakala. Oligarcha Babiš vlastnící další významnou část médií v době před parlamentními volbami spolu s ODS (a SPD) prohlasoval snížení daní bohatým v podobě zrušení „superhrubé mzdy“ a zároveň nachází (vcelku přirozeně) řadu společných zájmů s ostatní oligarchií – například v oblasti privatizace zdravotnictví, kde také vlastní byznys. Můžeme dále kvalifikovaně odhadovat, jaké budou preference oligarchů Dospivy, Matáka a spol. ze skupiny Penta, jež vlastní síť regionálních „Deníků“, Lukačoviče vlastnícího Seznam, Právo a Novinky.cz. Již jsem psal o propojení skupiny oligarchů financujících Deník N se sponzoringem současných vládních stran a prezidentských kandidátů Pavla a Nerudové. A rovněž není žádnou vědou se dopátrat, pro koho píší vykonavatelé mediální moci z novin jako Forum24 či Echo.

V jiných textech jsem označil ODS za hlavní stranu oligarchie a bohaté třídy a myslím, že je to doloženo i výše uvedeným popisem. Tato strana je tedy hlavní převodovou pákou moci vlastnické třídy v explicitně politických institucích (parlament, senát, obecní zastupitelstva, prezidentský úřad) a zároveň má (zatím) zajištěnou dominanci v médiích. K tomu ještě připočtěme, že mediálně protežované „aktivistické“ uskupení Milion chvilek pro demokracii dělalo „zadarmo“ předvolební kampaň pro ODS s přidruženými stranami a dalekosáhle smlčuje negativní aspekty a různé kauzy spojené s její mocí (jen srovnejte kritiku ministrů za vlády ANO s nynější konformitou a držením úst). V součtu má tedy ODS drtivou moc.

Eva Decroix

Jak se již bystřejší a informovanější čtenáři dovtípili, právě na poslankyni tohoto jména odkazuje náš nadpis. Myslíte, že paní poslankyně je vlastně v žoldu Ruska, když tak přirozeně používá dezinformace? To byl vtip. Jakoby. Ono to v Čechách nemusí být zřejmé.

Paní Decroix coby poslankyně pobírá základní poslanecký plat 100 tisíc Kč, dále zastupitelský plat v kraji Vysočina, dále pobírá platy coby členka parlamentních výborů a z jejích internetových stránek se zdá, že nadále provozuje „advokátní služby“. Není tedy divu, že o ní dosud nebylo příliš slýchat (jako o mnohých jiných vydělávajících v podobných pozicích). Na kolik si může přijít paní Decroix měsíčně? Čtvrt milionu? (Jistě, někteří její spolustraníci jsou ještě „pilnější“ a mají vyšší posty.)

Paní Decroix ovšem nyní kreativně vstoupila do ideologického a mocenského boje okolo důchodů a jejich valorizace. Vybrala si fotku muže v důchodovém věku (který se shodou naprostých náhod objevil na identické fotce v anglickojazyčných, německých a portugalských kampaních) a nad jménem „Václav P., důchodce z Vysočiny“ vložila k fotce následující text: „Vidím to stejně jako ministr financí. Důchodci se nemají špatně, já jsem spokojený. Chci, aby i moje děti a vnuci měli důchody. V mém okolí většina penzistů se snížením souhlasí“.

No. Důchodci se nemají špatně, jak tvrdí paní ódéesačka Decroix. Tedy pardon: jak tvrdí Václav P. z Vysočiny, Portugalska a tak. Od toho máme média v oligarchických a s ODS propojených rukou, aby příliš nepoukazovala na realitu (zde stručný popis ve veřejnoprávních). A také aby připravovala půdu pro politické kroky ve prospěch třídy vlastníků (zde asistuje pan „hodný ekonom“ Münich z NERVu, druhdy také přitakávaje sdílející ódy rovněž „hodného ekonoma“, Jana Švejnara, na manažerské řízení univerzit a potažmo jejich komercionalizaci).

Nejde o jednu Decroix ani ODS, nýbrž o nedemokratickou nadvládu vlastnické třídy

Valorizovat by se mohlo o sto šest, kdyby se zaměrně neodložilo a nerozředilo zdanění „mimořádných zisků“ energetických firem, bank, jimž stejně budou vytvořeny různé skulinky. O masivně – a krvavě – vydělávajícíh zbrojařských firmách ani nemluvě (naopak o nich mluvme!). Dále by situace byla velmi jiná, kdyby existovala skutečná a podstatná daňová progrese, vyšší zdanění velkých firem a bohatých. No, ale proč by to dělala vláda, jež vládne především ve prospěch bohatých? Někteří (jiní ne) planoucí skauti z Milionu chvilek pro demokracii, stejně jako drobní podnikatelé, kteří si snad myslí, že jsou na tykačku s Tykačem, tím možná budou překvapeni, ale právě toto je hlavní ukotvení pravicové politiky: nadvláda vlastnické třídy.

Osoby, političtí herci, jsou vyměnitelné. Dostatečně staří čtenáři, jimž funguje paměť a základní rozumové funkce, si vybavují několik „obrod“ a „očištění“ ODS a obecně pravicových stran. Měl to být Topolánek, Nečas, nyní jistý brněnský profesor, jenž leccos ocení na Donaldu Trumpovi. A další strany. Pamatujete na ODA? Na Unii svobody, Čtyřkoalici, zbursíkované Zelené? Pak je zde „sociální svědomí“ současné vlády, Jurečkovi lidovci („očištění“ od Čunka), TOP 09 je už snad také rozpoznána ve svém hlavním účelu. Dále je zde STAN s kypersky propletenými ministry, řadou podnikavých (zde excelující S. Polčák) a funkcemi ověnčených „očišťovačů“. No, a potom Piráti, avšak ti se neškodně přizpůsobili výše uvedenému.

Je patřičné toto vše popsat s dalším množstvím příkladů a v co nejpodrobnější konkrétnosti. Ale nejsou již teď poněkud zřejmé obecné tendence? Části oligarchizovaných médií se tu a tam postaví „kriticky“ k dílčím aspektům současné vlády, ale lze vidět, že zůstává základní hluboké „porozumění“. Když pomyslíte také na to, jak probíhá předvolební propaganda a kolik je na ni utráceno peněz, když si vybavíte, jak odvážní a „kritičtí“ jsou čeští intelektuálové, uvidíte, že paní Decroix a jí podobní – a její nadřízení -se vlastně zatím nemusí ničeho bát.

Řád a klid (báseň)

9. 3. 13:45

(napsáno cestou přes Václavák do čajové meditační chýše)

Článek

Pták neznámého původu

noblesně zaštěbetal

a nad sosnami řád a klid

Tůň by se vymkla kontrole

kdyby chtěla zabránit

průjezdu motocyklů lásky

Burzu víra rozpohybuje

ale nepohne skalou

na níž proklovl orel myš

Proto nemůžeme valorizovat

naději jako by patřila nám

a ne zodpovědnému bohu

Můžeme jen doplnit pokoru

rovnajíce neslyšně písek

hráběmi za důlky našich bot

A neptat se extremisticky

kolik v nich jednomu zbylo

písku, vody a DPH

Cožpak dub trestá úspěch

jmelí které se pak prodá

aby rozradostnilo děti?

Užívej si dne, pošetilče!

i ty můžeš být jako jmelí

když vytrváš několik zim!

Pták neznámého původu

noblesně zaštěbetal

a nad sosnami řád a klid.

Elly Schlein

7. 3. 11:30

Elly Schlein je mladá italská politička, jakou u nás nemáme. Nastoluje témata a směr řešení, jenž by zlepšil životní situaci širokých vrstev obyvatel. Není stroj na marketingová hesla povolný oligarchii – je tedy něco, co české publikum moc nezná.

Článek

Současný český neoliberální premiér, který obdivuje Ronalda Reagana (prý dohromady s Masarykem a Havlem) a zároveň dokáže leccos ocenit na reakcionářské agendě Donalda Trumpa, onehdy mluvil v rozhovoru pro italský deník La Stampa o „linii Řím – Praha – Varšava“ (a nikoli „ose“, jak uvedlo Echo24), po níž by chtěl koordinovat politiku v Evropě.

Určující strana současné vlády, ODS, je v rámci Evropského parlamentu v jedné „frakci“ (tedy skupině spojenců) právě s polskou nacionálně-konzervativně-klerikální stranou Právo a spravedlnost a s italskou ultrapravicovou stranou Fratelli d’Italia, jež si například ve znaku ponechává plamen vyplněný italskou trikolorou („fiamme tricolore“), který byl symbolem deklarovaně neofašistické strany „Movimento Sociale Italiano, M. S. I.“. Jak polská, tak italská sesterská strana jsou stranami vládními a vyznačují se fašizujícími tendencemi. Je tu tedy blok pravicových reakcionářů zahrnující i „kultivovaného“ Petra Fialu (přičemž v sociální oblasti mají Bratři Itálie blíže k ODS se svým programem „rovné daně“, zatímco Právo a spravedlnost zde naopak má dokonce sociálně demokratické aspekty).

Význam opozice v Itálii

Jestliže vládne v ČR pravicová neoliberální vláda a „opozice“ je tvořená fašizujícím politickým podnikatelem a přirozeně pravicovým oligarchou, tak v Itálii (i v Polsku) je situace o maličko lepší. Partito Democratico, tedy strana Elly Schleinové, má alespoň šestiprocentní zastoupení v italském parlamentu a souhrnně pětipocentní zastoupení v regionálních zastupitelstvech.

A co je zde nového? Před týdnem se konaly „primárky“ na předsednictví této strany, kdy po postupu dvou kandidátů z prvního vnitrostranického hlasování vyhrála poměrně malou většinou 54 % hlasů právě tematizovaná Elly Schlein – a to z milionu odevzdaných hlasů v druhém kole otevřeném i pro „všechny občany identifikující se s ideály PD starší 16 let“.

Obecná situace v Itálii je charakterizovaná nárůstem chudoby, jak je dále možno registrovat i například v této reportáži, respektive porovnat i s oficiálními italskými údaji. Itálie je rovněž zemí vstupu migrantů, místem děsivého množství obětí na životech uprchlíků před bídou a válkou. Ekonomicky a sociálně se země několikrát přiblížila situaci Řecka (jako adept na podobnou „disciplinaci“ ze strany neoliberálních evropských a mezinárodních institucí). Vedle dalších významných faktorů současné situace, které jsou alespoň zčásti naznačeny níže, zmiňme ještě nárůst neofašistického násilí a viditelné přítomnosti, jakož i „uhlazenější“ (ale ne nutně méně fašizující) figury a hnutí, s nimiž je propojená současná italská vládní moc (bývalého Trumpova fašizujícího ideologa Bannona zval do Prahy například také Alexandr Vondra z ODS a je pikantní, že Bannonova „nacionalistická internacionála“ nacházela mnoho dobrého na ideologii fašizujícího se Putinova režimu v Rusku).

Slova, jež by překvapila české poddané

Právě kvůli tomuto je Elly Schlein tak zajímavá. V proslovu krátce po oznámení bezmála finálního výsledku v pozdních hodinách 26. 2. 2023 řekla mimo jiné: „Udělali jsme malou velkou revoluci. Demokratický lid žije a existuje. A hlásí se o slovo. Pracujme pro jeho důvěru. […] S jasnou osnovou, která do centra staví všechny formy nerovnosti, napětí mezi prekarizací a plnohodnotnou důstojnou prací. A která rovněž s nejvyšší naléhavostí a vážností přistupuje ke klimatické krizi.“

Dále mluvila o rekordně nízké účasti čili zdržení se hlasování při posledních parlamentních volbách a o nutnosti oslovovat tuto část společnosti, která je z velké části tvořena nejnižšími vrstvami společnosti. Formulovala to jako „krizi demokracie“ a „riziko permanentní marginalizace nejchudších částí společnosti“. Vidíte již nyní ten markantní rozdíl vůči českým pravicovým karieristům včetně „opozice“?

Rovněž s aktuálností velmi drasticky potvrzenou krátce nato mluvila o nutnosti nahradit čistě obranný (a cynicky odstrašující) evropský příhraniční a pobřežní systém „Frontex“ něčím podobným jako byl krátce praktikovaný systém „Mare nostrum“, jenž mnohem větší váhu přikládal záchraně uprchlíků na otevřeném moři. Dále Schleinová slíbila: „Budeme velkým problémem pro vládu Giorgie Meloniové“. (Fialova spojenkyně vládne v koalici se stranou Lega (dříve „Liga severu“), jež nechvalně proslula štvaním proti migrantům skrze bývalého ministra vnitra Salviniho a stranouForza Italia oligarchy Berlusconiho, v jedné z jehož vil byl onehdy slavně hoštěn i Mirek Topolánek, který nyní „demokratům“ radí, jak mají protlačit „reformy“ v koncový prospěch bohatých vlastníků.)

Přislíbila rovněž, že se strana pod jejím vedením postaví na stranu „té části Itálie, jež je nejvyčerpanější, nejchudší. Té části, na kterou dopadá politika vlády a kterou vláda nechce vidět“. Zde zmínila „prekarizované a vykořisťované zaměstnance“. V příkrém kontrastu s českou (i italskou) nadvládou jsou též její slova o nutnosti hájení veřejného školství coby „prvotního nástroje sociální emancipace“ a o nutnosti postavit se na odpor proti veškerým plánům na privatizaci zdravotnictví (v ČR má na jeho plíživé privatizaci zájem i Babiš, jenž vlastní v této oblasti byznys).

Pokud nejsou pokorní a noblesní čeští čtenáři příliš šokováni těmito – jak by je vlastně zařadil český ideologický aparát? – slovy, mohou se dále seznámit s myšlením a pozicemi Elly Schlein například v tomto otitulkovaném proslovu v rámci série „TEDx Talks“, kde mluví o sociálních nerovnostech.

Kdo je tedy Elly Schlein – v kontextu

Letos jí bude 38 let, takže by pořád mohla být označována za spíše „mladou političku“. Její zázemí je americko-italské. Zapojila se do dvou kampaní prezidenta Obamy v roce 2008 a 2012. Avšak to, že neustrunula na iluzích s ním spojovaných, dosvědčuje kromě výše citovaných slov i fakt, že když v roce 2013 vstoupila do Partito Democratico, učinila tak s vymezením vůči pravicovému křídlu, jež prosadilo vstup do velké koalice i s tehdejší Berlusconiho stranou Popolo della Libertà a za dva roky dokonce stranu opět opustila na protest proti neoliberálnímu kurzu spolustraníka a nového premiéra Mattea Renziho, jenž prosadil „reformy“ snižující práva a vyjednávací pozici zaměstnanců, což z Německa podporovala i „hodná“ Angela Merkelová.

Po angažmá ve dvou menších stranách se v roce 2022 vrátila do Partito Democratico, což je strana sama sebe označující za „středolevici“, která, jak bylo naznačeno, prošla obdobími „blairizace“ (tedy posunu k pravicové neoliberální politice), ale po „velkém zemětřesení“ v souvislosti s kroupčními skandály na začátku 90. let sem vedle pravicovějších politiků přešli i někteří členové rozpuštěné Komunistické strany Itálie a Italské socialistické strany. (Tehdejší premiér za socialisty, Bettino Craxi, byl také do značné míry „blairovskou“ figurou a například skrze privatizaci médií významně pomohl k moci oligarchovi Silviu Berlusconimu, s nímž se přátelil.) Dodejme ještě, že Elly Schlein vyhrála v „primárkách“ proti Stefanovi Bonaccinimu, který bývá řazen k „umírněnému/moderátnímu“ křídlu strany, avšak zároveň od roku 2014 působí jako předseda velké regionální samosprávy Emilia-Romagna, jež je tradiční levicovou baštou Itálie. Schleinovou (čtenáři jistě pochopí mé oscilování Schlein-Schleinová) lze ale umístit nalevo od Bonacciniho a její nižší věk a tematizování „prekarizované práce“ ji přibližují italské mládeži, která vedle nezaměstnanosti čelí právě těmto „neplnohodnotným“ úvazkům a vedle starostí o obživu její strach z budoucnosti vyvolává také již probíhající klimatická krize.

Horlivé jásání přenechme oligarchii a jejím poskokům, demokratické a pokrokové síly si musejí skrze skepticismus a poctivou analýzu uchovat úroveň

Zatím jsme Schleinovou slyšeli především řečnit. A jakkoli je to rétorika sympatická pro demokratické rovnostáře a bojovníky proti neoliberální oligarchické nadvládě – a působící smutně exoticky v české mizérii -, je třeba si uchovat kritičnost. Ale i ostražitost a postřeh ohledně rozmělňování levicovějších pozic do nové konformity vůči jasně pravicovému „normálu“ (srovnejte tuto obludnou mentalitu českých „demokratických aktivistů“).

Může a nemusí to nastat u samotné Schleinové, téměř jistě ale budou mít pravicově-konfromistické choutky – anebo také naivitu! – směrem k vlastnické třídě někteří z jejích spolustraníků, jimž se dostane „pomoci“ od italských oligarchických médií a ideologů (což je vývoj, který spatřujeme stále znovu; velmi reprezentativní je zde způsob likvidace levicového předsedy Corbyna v britské Labour Party i za pomoci údajně „levicového“ Guardianu a jeho nahrazení loutkou Starmerem).

Avšak slova pronášená dostatečně často a s dostatečnou vervou také mají svou moc. A na základě nervozity, primitivních útoků – a také zcela klasické taktiky varování před „přílišnou levicovostí“ – na straně pravicové a oligarchické moci, jakož i na mobilizaci aktivistů a obyvatel, lze demonstrovat jejich dopad. Vláda ultrapravicových kamarádů Petra Fialy – který je prý „demokrat“ a nemá rád „populisty“ – zcela nepřekvapivě vede k posílení i ne tolik „kultivovaných“ a ne tak dobře oblečených fašistů. Naštěstí je proti tomu v Itálii protestováno. Na nedávné antifašistické demonstraci se Elly Schlein objevila po boku odborářů – i zástupců Hnutí 5 hvězd, což je také hodné kritického zkoumání. Do budoucna se v textech podívám na další inspirativní osobnosti takového druhu, jenž zoufale chybí v české veřejné mizérii doprovázené reklamními řečičkami o „demokracii“.

Naše lži, zabíjení a zvěrstva v Iráku

19. 3. 22:49

Dnes je tomu 20 let od zahájení útoku na Irák. Zločinu dosud krvavějšího nežli invaze na Ukrajinu. Srovnejte české reakce na obě invaze, abyste poznali, jak u nás funguje moc a jaká má etická kritéria.

Článek

Byl jsem v té době patnáctiletý gymnaziální student. Bylo mi zřejmé, že mezi saúdskými teroristy z 11. září a Saddámem Husajnem nejsou žádné podstatné vazby. Bylo mi rovněž jasné, že George Bush mladší je nebetyčný hlupák a pravicový reakcionář. Diskutoval jsem se svými spolužáky a byl jsem šokován jejich podporou válce. Hnusilo se mi jejich fandění agresorovi a lísání k moci. Nepochybuji o tom, že mnozí z nich nyní podporují „bezpodmínečné vítězství Ukrajiny“, včetně snad dobývání Krymu za cenu jakýchkoli ztrát (nějakých lidí jinde). Ostatně takto to má většina českých ideologů, mnohými z nichž jsme byli krmeni již tehdy.

Krátce jsem se na to díval v tomto starším textu. Po začátku – ovšemže odsouzeníhodné a kriminální – ruské invaze na Ukrajinu se pro jakkoli hloupé členy (včetně některých předních komentátorů) aplaudujícího stáda naskytlo mnoho slov, jimiž mohli vymést veškeré zbytky univerzalismu a jednotných etických měřítek pro všechny. Tedy: whataboutismus, kolaborantství (v případě poukazování na některé pravdivé části ruské propagandy), appeasement.

19. března 2003 začala invaze s vylhanými záminkami – že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a je napojen na teroristy 11. září -, kdy v roli hlavního agresora se ocitly USA, jejich „junior partner“, Velká Británie, dále Austrálie, Polsko. S podporou několika zemí včetně Španělska, Itálie, Turecka, Slovenska a „napůl“ České republiky. Nebyl to nikdo jiný než maskot jedné části české pravicové moci, Václav Havel, jenž v tak dobré společnosti, jako byl třeba Silvio Berlusconi, podepsal hanebný„Dopis osmi“. To bylo mediálním zdůrazněním podpory pro invazi v situaci, kdy se Francie a Německo postavily proti. Postoj tehdejšího českého premiéra Špidly za ČSSD byl lavírující a Václav Havel splnil roli „spojence“. (Zde je za to chválen v článku Respektu.)

Časopis Respekt tehdy vlastněný většinově Karlem Schwarzenbergem, dnes oligarchou Bakalou, se rád staví coby časopis „humanistický“ a pro „vzdělané“, spadající do „havlovského“ proudu pravicové moci. Ještě dnes zde coby zástupce šéfredaktora působí Marek Švehla, který pět let po invazi bilancuje a balancuje, aby zachránil podporu Respektu pro útočnou válku. Jiří Sobota, jenž zprostředkuje dle svého umu čtenářům pohled Respektu do zahraničí i dnes, nezpochybňuje premisu, že Bush mladší, obklopen brutálně ofenzivními „neokonzervativními“ reakcionáři a lidmi s vazbami na ropný (Dick Cheney) a zbrojařský byznys (každý druhý), šel do Iráku „budovat demokracii“. Jaroslav Spurný pro rukojmí českého tisku překrucuje pozici Francie a Německa. Jako opravdový lhoucí cynik a propagandista mluví taktéž dodnes činný Ondřej Kundra o „rozkolísané zemi“ a o „boji s terorismem“ ještě v roce 2007. Tolik „nejhodnější“ Respekt. Můžete dále v jeho archivu hledat, jak se postavil ke všem lžím a výmluvám ve spojitosti s konfliktem, v němž podle časopisu Lancet jen do roku 2006 zahynulo přes 600 000 lidí. (Dejte si zde pikantní dodatek z letoška, kdy to přátelé pravdy a demokracie z Respektu obrátí v sebechválu; plus článek s krásným názvem„Dejme šanci válce“.)

Tři roky od začátku invaze byla uspořádána „kontroverzní“ (jak bylo zdůrazněno v médiích) konference pod záštitou Lubomíra Zaorálka z ČSSD. Z konání na parlamentní půdě ale byla konference vytlačena poslanci ODS (kteří jsou nyní „demokraty“). Příslušný článek (na který je odkazováno zde) od Martina Fendrycha, jenž české publikum dodnes oblažuje svou tvorbou v Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, s názvem „Zaorálek: Na Irák, soudruzi!“, bohužel již nejde vyvolat. Postupem času, v následujících několika letech, jsou pomalu přiznávány ony nám již známé „chyby“, popřípadě opatrně doznáno šílené krveprolití (k tomuto článku se ještě vrátíme). Dodnes pokračuje opouštění-neopouštění tohoto globálního ropného a strategického zřídla (zde v článku na ČT z roku 2018 je dovoleno USA a NATO se bez dalšího tvářit jako „pomocníci“ Iráku). Světlou výjimkou v tomto totalitním a cenzurním (a blbém) přístupu, který byl doprovozen jinými figurami než Gottwaldem či Husákem, tvořily například Britské listy a novinář Daniel Veselý.

Obecné důvody a principy české mizérie

Držitelé moci a konformní média postupně zaujali různé varianty apologetického postoje. Irák prý byla chyba, Vietnam také. Libye jakbysmet, v Jugoslávii se udělaly četné „chyby“. Pokračující brutální saúdská invaze s americkou pomocí do Jemenu bude posléze asi také nazývána „chybou“ (pokud tedy bude někomu na hromadě mrtvol dostatečně záležet).

Nabízí se alternativní výklad těchto „chyb“. Dvojího typu. Na jedné straně to jsou zvěrstva s miliony mrtvol (můžeme a nemusíme započítávat oběti Saddáma Husajna, když ještě s podporou USA podnikal chemické útoky), což svědčí o tom, že na naší vlastní straně, na straně „Západu“ apod., se nachází dost nejotrlejšího barbarství a fašistické mentality. Na druhou stranu zde máme systém a mechanismus světové moci a dominance.

USA mají drtivou světovou převahu vojenské síly, na 750 vojenských základen rozmístěných doslova ve všech koutech světa, od druhé světové války také dalece dominují co do přímých vojenských invazí či rozhodujícího napomáhání invazím druhých jako např. nyní v Jemenu. Ukazuje se, že „globální vesnice“ (toto heslo 90. let již téměř nikdo nepoužívá), „globální volný trh“ apod. přeci jen nikdy neexistovaly bez zajišťování dominance skrze hrubou sílu a zastrašování. Je-li země například členem NATO, což je prodloužená ruka USA, posiluje se tím americká sféra vlivu, obchodní vazby, v neposlední řadě nákup a prodej zbraní, v čemž jsou USA opět daleko před ostatními číslem jedna. (Neutrální země nejenže nejsou „dost dobré“, ale mohou hrozit kopírováním trajektorie někdejšího „Hnutí nezúčastněných zemí“. Evropa emancipovaná od USA znamená oslabení americké světové dominance a případně posílení principů (ekonomických, kulturních) jdoucích jinou cestou než americký krajně nerovný a válečnický kapitalismus.)

A jak do toho vstupuje naše chrabrá Čechie? Je to malá země, jež se stala členem NATO při jeho prvním rozšiřování (přes přísliby a možnost jiného vývoje). Rovněž země, kde tatáž Bushova administrativa, která má na svědomí irácký velezločin, chtěla vybudovat radarovou základnu – která, světe div se!, narazila naodpor obyvatelstva. USA mají v ČR své „spojence“, respektive vykonavatele. V době úvah o radaru z nich řada byla přímo placených českým státem (a pravděpodobně také americkou stranou), aby českému obyvatelstvu učinila tento americký krok stravitelným. Řada českých propagandistů a ideologů to dělá „zadarmo“, neboť být apriorně proamerický je prostě jen posílení současné struktury moci, kdy ČR (dále třeba baltské země a Polsko) také slouží jako odrazový můstek pro USA pro neutralizaci integračních a samostatnějších snah Evropy. Podobné napětí existuje v případě Německa a jeho „trans-atlantické vazby“. (Dle slavných slov prvního generálního tajemníka NATO v době studené války, Hastingse „Puga“ Ismaye, je tu NATO od toho, aby „Rusové zůstali mimo, Američané uvnitř a Němci dole“.)

Pravda je odečitatelná položka

Když byl inaugurován současný český prezident Petr Pavel, přečetl v rámci proslovu, že „pravda opět zvítězila“, jak si napsal buďto on sám, nebo nějaký kolega z „týmu pravdy“. Ten, kdo vítězí, má pravdu. Takto to Jan Hus nemyslel.

Moc a nadvláda. To jsou zcela klíčové pojmy pro chápaní společnosti, v níž žijeme. Moc jedněch nad druhými, jedněch na úkor druhých. Někteří jsou na tomto žebříčku téměř vždy dole, takzvaným „středním vrstvám“ je nabízeno ideologické šidítko, jak se cítit téměř jako ti nahoře nebo alespoň vytvořena příležitost kopnout si do těch dole. V atomových krytech anebo v záchranném kosmickém modulu ale rozhodně není místo pro všechny, kdo se alespoň pár minut denně cítí jako „střední třída“.

Jak vládnoucí třída zachází s cizinci – nebo dokonce s lidmi, o nichž tvrdí, že je „osvobozuje“ –, je ochutnávka toho, jak je připravena zacházet s „vlastními“ lidmi. Ostatně války, i bez přímého vojenského dotčení daného státu, jsou skvělou příležitostí k pacifikaci vlastního obyvatelstva a „utažení šroubů“. Jak vidíme např. v Iráku, pravda by mohla zhatit válku, jež je pro některé lidi velice lukrativní. A minimálně čeští „investigativní“ novináři tyto výdělky nebudou kazit.

Nerovná a neospravedlnitelná moc bude vždy lhát. Zvláštní a paradoxní „úlevu“ poskytuje fašistické ultima ratio, kdy je glorifikována tato nadvláda a brutalita již takřka bez zastírání jejích náležitostí. Jak tedy posílit pravdivost bez čekání na to, až nám fašismus vyzradí, o co vlastně vždy šlo?

Média

Český mediální prostor je dalekosáhle oligarchizovaný. Například Echo24 bylo podstatně vybudováno z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího. Oligarchové Křetínský, Barta, Tykač, Dospiva, Bakala, Lukačovič, Valenta či Babiš mají své vlastní sféry byznysu, zároveň si při minimálním zapojení mozku uvědomují, že jde o moc celé vlastnické třídy, již je třeba hájit. Je preferována určitá politika. Podstatně vyšší zdanění bohatých? Odbory? Daně z finančních transakcí? Regulace developerů? Na to zapomeňte! Ale války? O tom se můžeme domluvit.

Zároveň jde o mezinárodní podřízenost globálním mocenským centrům. „Nezávislí intelektuálové“ jsou si náhle velmi dobře vědomi, jaké moci se mají podvolit. Václav Havel poslušně – a div ne horlivě – podepisuje výše zmíněný „Dopis osmi“ a pro neohroženě investigativní myslitele z Respektu patrně působí jako tzv. nezpochybnitelná autorita. On zas Václav Havel dělá reklamu na Karla Schwarzenberga, který tehdy vlastní Respekt a duchovní výšiny velkých „hodnot“ přeci jen sestupují na zem.

Noam Chomsky a Edward Herman vydali v roce 1988 knihu Manufacturing Consent/Výroba souhlasu. Popisují v ní na několika do podrobna rozebraných příkladech právě tento mechanismus propagandy ve „svobodných médiích“. Vedle konkrétních příkladů a jednotlivých fíglů, jak „lhát s grácií“, upozaďovat skutečně kritické a podstatné aspekty dění ve vztahu k dané společnosti atd., popisují Chomsky s Hermanem obecné mechanismy fungování médií v kontextu amerického ofenzivního státu („vojensko-průmyslového komplexu“) a moci korporací a vlastnické třídy. Analyzují, jak média kombinují dalekosáhlou konformitu vůči této moci s bitím se v prsa, jak jsou svobodná a nezávislá. (Zde je dlouhý videoprůvodce ke knize se slovenským dabingem. Dále se čtenáři mohou seznámit s autorem a analytikem médií E. Hermanem zde. Dostupné je rovněž nepřeberné množství přednášek a rozhovorů Noama Chomského např. o historickém vztahu Saddáma Husajna a USA, dále např. o politice USA na Blízkém východě obecně. Dostupné jsou i některé české překlady knih.)

Nemusejí ale všichni být směšní zbabělci. V roce 2020 bohužel zesnulý Robert Fisk byl vzdělaným a statečným novinářem, jenž se nelísal k moci prakticky nikoho. Má prazvláštní primát člověka, který jako první ze západních reportérů pořídil rozhovor s Usámou bin Ládinem (tehdy ještě placeným coby „umírněný“ islamista ze strany CIA), podstatnou část života strávil usazený v libanonském Bejrútu, nikdy ale nelenil jezdit do ohnisek konfliktu – a například se prohrabovat ve válečných sutinách, zda se neobjeví něco vypovídajícího (zde ještě takovýto příběh z roku 2016 v Sýrii). Myslím, že v ČR opravdu není novinář a intelektuál typu a úrovně Roberta Fiska. Některé jeho články v minulosti přiblížily a částečně přeložily Britské listy, jako tento o bombardování Bagdádu. Čtenáři opět najdou množství pozoruhodných dokumentů, reportáží, přednášek či rozhovorů Roberta Fiska.

Kdyby někdo chtěl zapomínat, co je válka a co se dělo v Iráku, připomene mu to Robert Fisk například v tomto článku z 27. 3. 2003:

Bylo to šílenství, obscenita. Utržená ruka na plechových dveřích, cesta zaplavená směsí bahna a krve, lidský mozek v garáži, ohořelé kosti irácké matky a jejích tří dětí v autě, z něhož dosud stoupal dým.

Správce budovy, Hišem Danún, se rozběhl ke dveřím, jakmile uslyšel masivní výbuch. „Tam byl Ta’ar, roztrhaný na kusy“, sdělil mi. Odtrhlo mu to hlavu. „Tohle je jeho ruka.“ Skupina mladých mužů a jedna žena mě odvedla na ulici, kde, jako ve scéně z hororu, ležela Ta’arova ruka, odříznutá v zápěstí. Čtyřmi prsty a palcem ještě třímala kus střešního plechu. Mladý kolega Sermed zemřel ve stejnou chvíli. Obsah jeho lebky se válel pár metrů odsud, bledě červená a šedá spoušť za ohořelým autem. Oba pracovali pro Danúna. Stejně jako recepční budovy, který byl také zabit.

Byla napsána řada článkůa analýz o tom, jak média pomáhala moci v USA, Velké Británii (a řadě dalších zemí včetně ČR) obelhávat obyvatelstvo, aby podporovalo válku, jež se hodila mocným či alespoň jejich části. Přes masivní propagandu se 15. února 2003 odehrál „největší protiválečný protest v dějiných“, kdy například v Madridu demonstrovalo 1,5 milionu lidí proti plánované invazi, milion v Londýně, půl milionu v Berlíně, i v Budapešti přišlo 60 000 lidí, v Praze alespoň na Náměstí Jana Palacha kolem tisícovky.

Být „superkritický“

Na ten hrozný článek z České televize už bylo poukázáno výše. Citovaná řada evropských novin zahrnuje jak Libération, tak Guardin nebo Le Monde, které píší v roce 2008 o „tragédii“ či „katastrofě“. Citovaná rakouská a švýcarská média jsou na tom podobně. Ta německá pro jistotu chybí. Jediné též citované francouzské Le Figaro, konzervativní a pravicový deník, invazi omlouvá. Nějaký snaživý aparátčík ale tedy pro jistotu celou věc nadepsal jako „superkritickou“.

Přečtěte si ještě dnes takového Jana Moláčka, zmiňovaný Respekt, nemluvě o „zlejších (a blbějších) policajtech“ na pravici, jako je Reflex, Forum24, Echo24,s oportunními dodatky v médiích oligarchy Babiše. Dozvíte se, že „invazi do Iráku vůbec nelze srovnávat s tou na Ukrajinu“, popřípadě, že se udály „chyby“ při upřímných snahách o „budování demokracie“ v Iráku, případně „v boji proti terorismu“ – kdy jsou nyní v Sýrii podporovány klony Al-Káidy vzniklé z chaosu v daném regionu.

Směšnost, průhlednost lhaní, ubohoučká intelektuální úroveň českých politruků může být ve stávajícím mocenském rozvržení v ČR částečně změněna jen tehdy, začnou-li tito propagandisté svou směšností být ohrožením pro ideologickou fasádu současné moci a budou vyhledáváni trochu schopnější propagandisté. Jinak je na českých kritických intelektuálech, aby se pokusili co nejpřesněji uchopit systém české (mediální) moci. Jistým způsobem zajímavá je sféra konformistů, kteří oficiální ideologii díky určitým duševním schopnostem a vzdělání ani příliš nevěří, ale přizpůsobují se jí a šíři ji kvůli mocenským výhodám z toho plynoucím. Ještě zajímavější je ale sféra „obyčejných lidí“, kteří se postaví proti vymývání mozků, jež zatím spíše tuší, než aby měli mnohdy encyklopedické znalosti nutné pro zpochybnění určitých složitějších ideologických operací; v této sféře také můžeme najít lidové demokratické rebely, kteří odmítají různé fašizují demagogie (a třeba antisemitské konspirační teorie), zároveň se ale odlišují od současných reklamně vytvářených „demokratů“, jimž jde o karierní postup v současném mocenském rozvržení. Bohužel je zde také množství lidí, kteří neumějí dát svému pohledu na svět nějaký tvar a ti potom jednoduše plují s nejsilnějším proudem či s kombinací proudů.

Vedle indoktrinace za pomoci otupení, pudových náhražek nebo pseudokritičnosti je zde „stará dobrá“ přímá represe. Julian Assange, zakladatel WikiLeaks (jež se staly předobrazem všech dalších „-leaks“, čili ve veřejném zájmu vynesených dat, jako „SwissLeaks“, „OffshoreLeaks“, „Pandora Papers“, „Panama Papers“) je toho živoucím dokladem. Čtenáři si dodnes mohou projít uniklé informace například o kampani současného francouzského prezidenta Macrona, záznamy o mučení na americké vězeňské základně Guantánamo nebo komunikaci od subalternějších až po vyšší úrovně právě ohledně války v Iráku. Je to na delší přebírání se stohy dokumentů, ale čtenáři se zde mohou dozvědět mnohem více o reálném fungování moci nežli od nedovzdělaných českých politruků.

Po exilu na ekvádorské ambasádě v Londýně byl Assange zatčen, obviněn ze špionáže a je nyní již čtvrtým rokem bez soudu vězněn v londýnské věznici Belmarsh. Na jeho podporu jsou podnikány různé mezinárodní akce a sepisovány petice. Naopak časopis „demokratů“, Respekt, zde skrze Jiřího Sobotu (pamatujete na jeho články o Iráku?) přitakává zacházení s Assangem. Ten se svým týmem vynesl v roce 2010 na světlo například tuto vraždu neozbrojených novinářů americkými vojáky. Assangeovo propuštění žádá například emblematický investigativní novinář Daniel Elsberg, členové americké Demokratické i Republikánské strany, čínský umělec Ai Wei Wei, Noam Chomsky a další. Jiří Sobota z Respektu oligarchy Bakaly ale pevně stojí na vartě „demokracie“!

Bradley Manning – který se později nechal přeoperovat na ženu, Chelsea Manningovou –, bývalý americký voják, předal v roce 2010 množství dokumentů právě WikiLeaks. Člověk, jenž by možná mohl mít určité sympatie k disidentům, Václav Havel, tehdy prohlásil, že Manning je „nějaký pan Vopička, který když nebojuje, má odpočívat“.

Ach, ty soudy v Haagu

Ten stejný Ondřej Kundra z Respektu nyní oligarchy Bakaly, dříve Karla Schwarzenberga, který ještě v roce 2007, kdy počet mrtvých sahal k milionu, mluvil o Iráku jako o „rozkolísané zemi“, nyní napsal článek v duchu jakési zvláštní bílé magie, podle nějž již „Putina dostihla spravedlnost“.

Není pochyb o tom, že fašistický osnovatel útočné války jako Putin patří před soud. Že to ale může být také krajně netaktické při jednáních o klidu zbraní, na to upozornil např. Cyril Svoboda (těžko říci, zda teď patří do kategorie „zrádců národa“ apod.). Pakliže Svoboda mluví o tom, že by případná mírová jednání s Putinem musela probíhat v zemi, jež neuznává jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, tak je pikantní, že tuto definici splňují například USA. Takže Pentagon – který, tuze ironicky, nyní v konfliktu s Ruskem působí spíše jako umírňující prvek – dokonce blokoval předání důkazů haagskému soudu.

Co se týče válečných zločinců Bushe mladšího a Tonyho Blaira, tak po jejich vydání do Haagu volal například Desmond Tutu. Bývalý premiér Malajsie, Mahatír Muhamad, uspořádal soud s Bushem a Blairemin absentia. Co se týče bývalého prezidenta USA, tak se následně zabýval malováním pejsků, zatímco Tony Blair měl pestrou škálu lukrativních postů u banky JPMorgan Chase, jedné curyšské finanční společnosti, dokonce byl jmenován „emisarem pro Blízký východ“ (!). V nedávnější době pomáhal – i spolu se „superkritickým“ Guardianem – likvidovat někdejšího levicovějšího předsedu Labour Party, Jeremyho Corbyna, i jeho stranické křídlo.

Dosud u nás mělo vydání zatykače na kolegu Bushe a Blaira, Putina, ten efekt, že byl poskytnut mediální prostor Markétě Pekarové Adamové, jež je předsedkyní jedné ze stran vládnoucí třídy, aby mohla vyjádřit sehraně rozhořčený odsudek (příště bude mluvit o Václavu Havlovi nebo domácích mazlíčcích). A čeští hrdinní bijci vedení plukovníkem Kundrou si mohou připsat další skvělý úspěch.

Což takhle dát si Írán?

Bude Írán další na řadě? Aby to šlo hezky podle abecedy i podle geografické blízkosti a nalezišť ropy? Toto například požadoval vysoce postavený poradce Bushe ml. a potom Donalda Trumpa, John Bolton. Írán je tématem velmi pokročilého amerického plánování, zároveň dlouhodobě terčem výhružek Izraele (ty jsou oboustranné) a také již po několikáté reálným cílem omezených úderů.

USA v roce 2020 zabily vysoce postaveného íránského generála Solejmáního při cíleném útoku v Bagdádu, zatímco Trumpova administrativa (v rámci kontinuity do minulosti i budoucnosti) s obrovskou vstřícností dodávala zbraně fašistické diktatuře v Saúdské Arábii a odpustila jí nejednu krvelačnost.

Čerstvé kroky Saúdské Arábie a Íránu směrem k jednání a možná sblížení doprovází Čína v roli „zprostředkovatele“. Je to začátek emancipace regionu na USA? Do jaké míry? Vyvolá to agresivní reakce USA, které jsou stále největším, avšak upadajícím impériem, proti hlavnímu konkurentovi Číně? Je jinak zřejmé, že kartel Saúdské Arábie a Íránu se v rámci blízkovýchodního regionu svými konsekvencemi blíží kartelu Francie a Německa v Evropě. Skutečnou „hrozbou“ takřka pro všechny strany je demokratické hnutí v Íránu (jinak má Írán svou vlastní zkušenost s „americkou demokracií“).

Kolik ještě bude Iráků?

Jeden nyní probíhá na Ukrajině. Jiný v Jemenu. Jisté je, že války jsou pro některé mocné lidi vysoce výhodné. Zbrojařské firmy jsou dále vlastněné bankami. Zpustošené země potřebují novou výstavbu poskytující zisky developerům. Kapitalismus v krizi růstu může najít odbytiště v periodickém ničení a učinit ze zbrojního průmyslu „tahouna“ a stimul ekonomiky – s pozdějšími očekávatelnými konsekvencemi.

Opozice veřejnosti proti takovémuto vývoji světa je vším. Klíčová je rovněž role vzdělaných lidí a intelektuálů – zda budou poskoky brutální a neospravedlnitelné moci, nebo budou předkládat alespoň náčrty ke světu bez válek. Najdou se tací? Jistě ano.

Bude na druhou stranu tleskat svýma skautskýma ručkama pro nějaké válečné příležitosti ke zbohatnutí mocných takový Mikuláš Minář? Přijdou podobné invaze? S úděsem je nutné na obě otázky odpovědět spíše ano.

Půlhodina pravdy

28. 3. 15:36

Akademici s holou zadnicí tiše demonstrují – a dávají si pozor, aby se nedotkli vlády bohatých. Návštěvník Česka zvenčí by měl být upozorněn na určitá místní specifika: tradiční zbabělost a feudální úctu vůči moci. Článek ani ne na půlhodinku.

Článek

V naší oligarchicky řízené společnosti s demokratickou fasádou se opět demonstruje – tentokrát „noblesně“. Patřičně devótní zástupci ujišťují v oligarchických médiích, že protest není protivládní. Ale stejně jsou to provokující „dezoláti“, ne? Kdyby nebyli neschopní, mohli již dávno vlastnit energetickou, zbrojní nebo finanční firmu a dosahovat opět zvýšených zisků, které se noblesně vyhnou zdanění.

Před deseti lety se mé studium germanistiky na FF UK protnulo s takzvaným „Týdnem neklidu“. Kdo si tehdejší události připomene, narazí na podstatný kontext: bylo to v letech bezprostředně po vypuknutí, respektive zostření ekonomické krize z roku 2008, za vlády velmi podobných lidí, jací si dnes říkají „demokraté“. Slyšeli jste o plánech na privatizaci důchodů? Tak ta se chystala již tehdy. O nutnosti boje s apokalyptickým zadlužením (které je stále pod evropským průměrem)? O naprosté nezbytnosti ořezávat stát, šetřit na jeho zaměstnancích a službách? Tak tato melodie zněla již tehdy. A ministra Dobeše vystřídal nějaký prof. Fiala…

S levicovými studenty jsme se tehdy podíleli na organizování demonstrací, distribuci tiskovin vysvětlujících záměry vlády v kontextu dalších „reforem“. Rozebírali jsme věc z hlediska zájmu vlastníků na podvyživení státu a získání dalších příležitostí k zisku skrze privatizace, jakož i snah pravicových formovatelů společnosti k její lepší ovladatelnosti a větší povolnosti vůči nadvládě vlastnické třídy. Nezapomenu na prapodivně prkennou atmosféru setkání studentů germanistiky s některými pedagogy, jejichž zástupce nám závažným tónem sdělil, že nám dovoluje se účastnit protestu. Řada spolužáků tehdy volno využila patrně k lovení Pokémonů či něčemu podobnému, někteří se ale účastnili množství místy výborných akcí v rámci Týdne neklidu. Na jedné debatě s Petrem Uhlem se probíraly zkušenosti se studenskými protesty v šedesátémosmém u nás a na Západě, popisovaly se principy následné normalizace, srovnávalo s aktuálním děním. V rozpravě ve studentském klubu K4 v Celetné se také probralo, kdo všechno se účastní Týdne neklidu (k mému pozitivnímu překvapení se připojili třeba „hnojaři“ z ČZU), přičemž se muselo konstatovat, že u studentů a pedagogů VŠE mnoho odezvy není. „To je jasné, oni chtějí klid na studium,“ zareagoval tehdy s parafrází normalizačního hesla Petr Uhl. Dnes by se řeklo „řád a klid“. Samozřejmě bylo již tehdy zdrcující vidět typickou českou konformitu a skutečnou idiocii (dle původního řeckého významu) ohledně veřejných statků a veřejného života. Ale podstatné množství lidí se tehdy také velmi živě bavilo o tom, k čemu mohou být vysoké školy, alespoň pár lidí se pokusilo analyticky i v praxi najít styčné body (a že jich je!) s životní situací jiných „prekarizovaných“ poddaných klidně v manuálních zaměstnaních…

A co vidíme dnes?

Dnes je teprve první ohlášený den protestů. Ale přeci každý minimálně poctivý a přemýšlející člověk dokáže ty dotyčné fráze – neonormalizační zaklínadla – vytáhnout z mysli svých spoluobčanů a bohužel i z té své! Žijeme v „těžké době“ (dle zisků ČEZu, bank, zbrojařů, velkých vlastníků v IT, potravinářství atd. se tak nezdá). Máme vládu „demokratů“ po samotném ztělesnění „Zla“, Babišovi. Heroicky se obětují i důchodci! Ministr Rakušan si možná nerozšíří o další patro svůj domek! Jinde lidé umírají ve válce a vás zajímá vlastní plat?!

Komičnost, trapnost – a nehoráznost! A astronomické zisky pro úzkou vrstvičku, respektive třídu lidí a některé jejich poskoky. Dnešní „noblesní“ protestující však píší ve svém prohlášení, že se již „české společnosti podařilo napravit nedůstojné postavení učitelů na základních a středních školách“ – což samozřejmě není tak docela pravda. A naopak je zde ústup od slibů současné koalice.Akce v rámci Hodiny pravdy se konají v několika městech. V Praze dokonce protestující (ne proti vládě!, jak zdůraznil pan Baierl) dojdou až k soše T. G. Masaryka na Pražském hradě. Na, da schau her! (Náhlásí-li správně nástup, jistě za nimi prezident řádu a klidu sejde i do Podhradí.)

Konkrétní paměť moci

Starý dobrý Goethe vyprávěl historku o tom, kterak během přednášky filosofa Fichteho rotříštil okno učebny kámen, což Goethe komentoval slovy, že to byla pro pana Fichteho velmi nemilá příležitost, jak se dozvědět o realitě vnějšího světa.

Zdá se, že žijeme v beznadějně praktickém světě. Nevztahujeme se k idejím jen dle své libosti v jeskyni, kámen letící skrz okno do naší zadumané komůrky si zpravidla vynutí naši pozornost. Velmi „nenoblesním“ způsobem, ovšemže. Protesty akademiků proti – osudu, ne vládě! – mají navíc ještě zajímavý intelektuální rozměr (Jak vlastně protestující chápou širší souvislosti? Jak vzdělanci pojímají sami sebe vůči těm, kteří vládnou?), ale jinak je to prostě protest. A tedy i součást mocenského boje. Ten může mít různé podoby, prostředky a účinnost.

A nic se neděje ve vzduchoprázdnu. Téměř každý protestující v ČR, který přímo nejásá pro vlastnickou třídu, pozná, zač je toho loket mediální moci – toho času s drtivou převahou oligarchie. Bohatí vlastníci, kteří si platí politické strany, také v Česku kontrolují média. Takže nějakou událost (i třeba „noblesní“ protest) je možné očernit, nebo alespoň překroutit – anebo prostě smlčet.

Existuje také historická paměť mocenských střetů. A buďte si jisti, že vládnoucí třída a její političtí i mediální vykonavatelé se mnohdy dokážou poučit z minulých konfliktů. (Vše závisí na tom, zda toho budou schopni i neprivilegovaní.) Jde o použití jiných výrazů pro ty samé (podlé) věci, taktiku rozehrávání jedné skupiny proti druhé (generace proti generaci, učitelé základního školství proti těm vysokoškolským, soukromí zaměstnanci proti státním; části vládnoucí třídy sáhnou třeba i ke štvaní jedné národnosti proti druhé).

Jde tedy o konkrétní mocenskou paměť. To znamená vytvořit fakta, precedent, mocenskou výstrahu. Když je protest dostatečně hlučný, viditelný, dobře organizovaný a promyšlený, vládnoucí třída si již třeba v budoucnu nedovolí jít v dané záležitosti proti neprivilegovaným – samozřejmě v jiných oblastech ano. Otevřené hlavy, u nichž ještě nebyl zcela dokonán proces vymytí, se mohou odhodlat přiblížit například k tomuto levicovému intelektuálovi, G. Standingovi, který je spoluautorem pojmu prekariát, do něhož patří i většina dnešních „noblesních“ demonstrujících.

To byla má půlhodinka pravdy. Pokud se budou protestující trochu snažit, připojím se k nim.

Kdo je vlastně Jana Černochová

1. 4. 4:37

Do skupiny „demokratů“ je řazena i Jana Černochová, ministryně obrany ve vládě taktéž prý tvořené „demokraty“. Vědí poddaní, kdo je paní Černochová vlastně zač?

Článek

Nejnovější výkon paní Černochové z ODS (strany „demokratů“) jistě bude ještě pár dní rezonovat. Ze svého postu ministryně obrany se distancovala od výroků sportovce Svobody a uvedla též, že uvažuje o jeho potrestání. Jde o to, že nyní již opravdu potrestaný Svoboda se vyjádřil ve smyslu, že není proti startu ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách – což je v souladu s postojem Mezinárodního olympijského výboru. Je pro někoho uvěřitelné, že paní ministryně obrany je z etického principu proti všem vojenským invazím a pro trestání sportovců z útočících zemí? (Nikde se mi nepodařilo dohledat, že by se vymezovala proti účasti saúdských sportovců nebo třeba proti USA. Naopak dokládám nejkřiklavější dvojí metr v těchto záležitostech.)

Dalším nedávným výkonem paní Černochové byla výzva k „odezvě“ při dopadu, jak se nakonec zjistilo, ukrajinské rakety na polské příhraniční území, kdy Černochová navíc bez jakýchkoli důkazů mluvila o „prokázaném dopadu ruské rakety“. Následně ani výrok o „ruské raketě“ nestáhla, jak dokládá rekapitulace jejích tweetů. Mrzí paní ministryni, že nebyl aktivován článek NATO č. 5, čímž bychom se patrně ocitli ve 3. světové válce? Polští a američtí zástupci naopak zdůrazňovali, že nemohou potvrdit, že střelu vypálilo Rusko, respektive byli o poznání mírnější ve svých vyjádřeních. Vylepšily se od té doby chabé jazykové znalosti paní Černochové natolik, aby například byla schopna porozumět zprávám z Associated Press?

Když byla při atentátu se zatím nezjištěným viníkem zabita dcera ruského neofašistického ideologa Dugina, cítila paní Černochová evidentně neodolatelnou touhu sdělit, že ji tato smrt nemrzí. Co se týče „hnusné ideologie“, o níž se také Černochová v dotyčném tweetu zmiňuje, tak je to trochu složitější – a trochu blíže vlastnímu prahu. Steve Bannon, k němuž zde vyjadřuje ideologickou blízkost fašista Dugin, byl například zván Alexandrem Vondrou z ODS na konferenci do Prahy pořádanou organizací Czechoslovak Group – „průmyslovým a zbrojařským holdingen“. Více o těchto vztazích „demokratů“ níže.

Různí miláčci Černochové

O duševním horizontu paní ministryně si dále je možné udělat obrázek například při popisu jejího vztahu ke zbraním či v této předvolební reklamě. Ještě více než úroveň duševního bohatství paní Černochové jsou však důležité postoje, které zastává.

Kdo někdy sledoval americké politiky zkorumpované zbrojařskou lobby, budou mu následující výroky znít povědomě. Tlak na regulaci střelných zbraní označuje paní Černochová za „populismus“ a používá opravdu nejklasičtější argument zbraňové lobby, že kdyby se v místě teroristického útoku nacházel ozbrojený civilista, mohl vše zachránit. (Zde je pro doklad důsledků americké argumentace světové srovnání počtu úmrtí v důsledku zastřelení.)

Česká zkušenost s okupací Německem a Ruskem je hojně používána pro různě pravdivé paralely v ukrajinském kofliktu. Lubomír Zaorálek z ČSSD se ale od paní Černochové onehdy dočkal označení, že je „nácek“, protože si dovolil poukázat na to, že Palestinci čelí od Izraelců také jedné nelegální okupaci. Naopak „žádné nácky“ neviděla paní Černochová na demonstraci xenofobního spolku Islám v ČR nechceme. Vystoupila zde po boku Martina Konvičky, který spolu např. s Petrem Hamplem patřil k ultrapravicovým figurám, které zkoušely své štěstí v politice. Organizace vznikla transformací neofašistické organizace „Czech Defense League“ (po vzoru English Defense League) a na jejích akcích se objevovali známí neofašisté.

Že se zbraně používají jen k zabíjení, je jednostranný pohled – jde na nich také vydělat spoustu peněz

Myslím, že člověk si zde musí vyjasnit, odkud vychází a o jaký svět hodlá v životě usilovat. Například takový Jaroslav Spurný z Respektu oligarchy Bakaly druhdy se honosící tím, že je „investigativní novinář“, zde prost vší investigace, ba kritičnosti, zkrátka reprodukuje výroky generála Řehky a – jak jsme snad dostatečně doložili – pochybné ministryně, které mohou a nemusejí být pravdivé. Nadto pan „investigativní novinář“ Spurný od oligarchy Bakaly je schopen mluvit například o tom, že se teď nacházíme „tváří v tvář možnému ruskému útoku na některou zemi NATO“. (Další dokonale neinvestigativní text pana Spurného od pana Bakaly je např. zde.)

Vtip je v tom, že informace o stavu armády jsou do značné míry utajované. Jsou zdroje, jakými disponuje česká armáda dostatečné, či nikoli? Jak se doplňují ty české s zdroji ostatních evropských zemí a členů NATO? Jsou požadavky, „závazky“ členů NATO vydávat minimálně 2 % HDP na zbrojení výsledkem nějaké „objektivní analýzy“, nebo je to výsledek politického vlivu a korupce zbrojních firem? A chceme „západní hodnoty“ vybojovat tím, že se budeme podílet na síti americké vojenské moci (k níž někdo může chtít přidat základnu v Česku)? Rozumí vlastně těmto otázkám pan Spurný od pana Bakaly? Smí o nich psát? Mohou se diskuze zúčastnit i poddaní u nás a jinde?

Za poslední měsíce prošly českými médii informace o nákupu zbraňových systémů od Izraele – jehož mocenskou úlohu jsou evidentně ochotni kritizovat pouze „náckové“ (viz výše). Taková Francie také nechce zaostat. Německé zbraně mají také – z určitých důvodů lehce přerušovanou -tradici. Fašistická despocie v Saúdské Arábii, jež nyní podniká krvavou vojenskou invazi do Jemenu (která nikoho u nás moc nezajímá), si také nemůže stěžovat, že by si sáhla na málo zbraní od jmenované Francie, Německa a „obhájců demokracie“ z USA.

Úlohu NATO krátce rozebírám v jedné z kapitol zde: jde o významnou část amerického bohatství – které je přerozdělováno směrem nahoru. Skutečně investigativními novináři a analytiky americké moci je dobře popsán „vojensko-průmyslový komplex“ (dokonce také jedním z prezidentů) i mechanismus odklánění peněz daňových poplatníků k vlastníkům (zbrojních) firem. Nafouknuté či zcela vylhané hrozby jsou použity jako záminka pro stočení peněz skrze kanály „obrany“ – kde je možné využít mlhy a vydírání „bezpečnosti“ a utajení. Obyvatelstvo je v USA masivně obelháváno a manipulováno za účelem těchto zisků. Proč by to u nás nemohlo být podobné jako v „baště demokracie“?

Minulý rok jsme s úsměvem paní ministryně podepsali dohodu s USA, jež oběma stranám garantuje možnost ucházení se o zakázky druhé strany. Dlouholetý poradce paní Černochové prohlásil, že prodal podíly ve firmách, které obchodovaly s ministerstvem obrany – ale co my víme, jak se to má ve světě „utajení“. Lze doložit, kdo v monstrózním světě zbrojního byznysu tahá za delší konec provazu, avšak, jak je zde docela otevřeně popisováno již před válkou na Ukrajině, čeští majitelé zbrojního a přidruženého byznysu si také přijdou na své. A ani se nemusejí moc obtěžovat s daněmi za mimořádné zisky. Takže jim alespoň zbudou peníze navíc na podporu „demokratů“.

Co o paní Černochové zaznívá od „demokratů“

Čeští žáčci si pamatují, že nejstarší česká politická strana, ČSSD, nebyla velespravedlivými morálními soudci z Milionu chvilek pro demokracii zařazena mezi „demokratické strany“. Prý kvůli kolaboraci s Babišovým ANO (pro hlasování o daňových úlevách pro bohaté a čilé kooperaci na komunální úrovni tyto „hodnoty“ neplatí).

Takže jak si má spolehlivý český poddaný přeložit, zaznívá-li chvála na paní Černochovou od pana Hamáčka? Je to přeci sociální demokrat. Na druhou stranu spíše takový, který by možná měl problém popsat, co to znamená. Ale vždyť šel tehdy vyjednávat nějaké velezrádné věci do Ruska! Na druhou stranu nyní pracuje jako lobbista zbrojního byznysu. Takže je to lichotka, ne?

Co se týče pětibojaře Svobody, tak zatím vůbec nevíme, co si myslí o paní Černochové a jejích nápadech. Dále se mohou čeští poddaní podívat, jak se k pochybnému působení Jany Černochové vztáhli lidé z Milionu chvilek pro demokracii, kteří mají ve zvyku si osobovat právo mluvit za „občanskou společnost“: nijak. Mezi „schopné a akční“ ministry ji řadí například jeden z nejpublikovanějších žurnalistů, Martin Fendrych z Aktuálně.cz oligarchy Bakaly (ačkoli v roce 2017, když ještě chrabře neválčil, dokázal napsat i v nechválícím tónu).

Nebude-li se ani zpětně rozebírat úloha Černochové za vlády „demokratů“ ve „zostřeném režimu“, potvrdí se tím myslím hypotézy, které zde v textu implicitně a v náznaku předkládám, a které si alespoň minimálně přemýšliví lidé z něj dokážou dovodit.

Zjištění: českým premiérem je Petr Fiala!

1. 4. 20:04

Není to apríl.

Článek

Na facebookovém profilu Mikuláše Mináře z Milionu chvilek pro demokracii lze dohledat (17. 10. ‘21), jak se rozepisuje okolo černobílé fotografie Petra Fialy a jeho ženy někdy z počátku 90. let. Lichotky až lísavé vyvolají otázku: uvědomuje si takový Minář, kdo je vlastně Petr Fiala – a že je nyní českým premiérem?

Horlivé kamarádství a citové dojetí vůči mocným na straně poddaných jsem vždy považoval za symptom životní chudoby nebo finančních transferů. Stejně to mám s „konzervatismem“.

Psal jsem již (5. 3. a 1. 4.) o spolustraničkách pana Fialy ze strany „demokratů“ a podrobněji jsem se podíval na jeho postoje, jak je prezentuje na svém vlastním blogu. Na základě obsáhlých citací dokládám, co všechno je pan premiér schopný ocenit na Donaldu Trumpovi a také se snažím doložit jeho úlohu v rámci pravicové moci.

Jako na potvoru až po uzavření volebních uren po posledních parlamentních volbách sepsal Marek Švehla, zástupce šéfradaktora Respektu oligarchy Bakaly, zkušenost své známé s Petrem Fialou coby vysokoškolským pedagogem. Z jeho líčení vyplývalo, že nebyl příliš vstřícný ve věci vypsání náhradního termínu zkoušky kvůli těhotenství dotyčné – a vůbec vysokoškolského studia žen. Švehlův vlastník Bakala sponzoroval ODS za Nečase částkou 15 milionů. Jaký má asi vztah k současnému premiérovi? To si můžeme domýšlet. Na následujícíh řádcích je však zdroji podloženo, kdo je současný český premiér.

Petr Fiala volá po vojenské invazi

Píše se rok 2022 a 2023 a Petr Fiala je v českých většinově oligarchizovaných médiích líčen jako jeden z největších přátel Ukrajiny (Ukrajinců?) proti vojenské invazi. Píše se rok 2015 a Petr Fiala volá po vojenské invazi. Jsme v době uprchlické krize a na líčení „nezvladatelného přívalu lidí“, popřípadě na xenofobním hecování sbírají někteří politici body (srovnejte, o jakých počtech azylantů se tehdy uvažovalo a kolik nyní ČR přijala uprchlíků z Ukrajiny). Petr Fiala ale volá po americké invazi – té „hodné“. Tak je to všechno úplně v pořádku, ne?

Petr Fiala jede na přátelskou návštěvu za Orbánem – asi omylem

To je také zachyceno na úvodní fotce. Například lidé z Milionu chvilek pro demokracii tvrdívali, že „s Babišem hrozí orbánizace ČR“ (ozývalo se to znovu při prezidentské volbě). Petr Fiala potom údajně stojí v čele sil, která nás mají „zachránit před orbánizací“. Což se tedy příliš nerýmuje s tou procházkou u plotu, těmito Fialovými výroky – ani s pohledem některých mainstreamových komentátorů. K tomu lze připočíst, že ODS se nachází ve stejné evropské frakci s italskými Fratelli d’Italia (stranou, která si ponechává stejný znak jako neofašistická partaj Movimento Sociale Italiano) a polskými klero-národovci z vládnoucí strany Právo a spravedlnost (všimnuli jste si, jak v českých médiích utichla kritika jejich homofobních, protipotratových – a orbánovsky glajchšaltačních – pokusů?). To dejte ještě do spojitosti s výše uvedenými citáty z Fialova blogu, jak oceňuje „Trumpovu etickou konzervativní agendu“ a „nezpochybnitelné úspěchy proti potratům, ideologii genderu, klimaaktivismu, korektnosti“. Ale všechno to přeci musí být nějaké velké nedorozumění, ne? Anebo u toho pan profesor alepoň zůstává navýsost „slušný“ a „noblesní“, ne?

Zlí a hodní policajti vlastnické třídy

Martin Schmarz z info.cz oligarchy Křetínského líčí Fialu jako „skutečného státníka“ a očekává od něj, že přinese „étos pravicového myšlení“. Jakub Zelenka z E15 taktéž oligarchy Křetínského píše o tom, že válka na Ukrajině zrodila „sociálně citlivého“ konzervativce Fialu a že ideologické boje mezi levicí a pravicí „zůstaly internetovým trollům“ (!).

Skutečný stav věcí je jedna věc, jeho ideologické zakrytí věc druhá. Není těžké doložit, že Fialův kabinet vykonává především pravicovou politiku ve prospěch velkých vlastníků a bohatých (jak líčím zde či zde). Taktéž je myslím dobře doložitelné, že je téměř lhostejné, zda je tato pravicová politika ve prospěch vlastnické třídy vykonávána „liberály“, či „konzervativci“ – u nás i v zahraničí. Samozřejmě jde o získání hlasů a utlumení nespokojenosti některých vrstev, takže může docházet k taktickým ústupkům (z kterých Zelenka přece jenom nedokáže vykouzlit nic jiného, než čím jsou). Které jsou buď skutečně uvedené do praxe, anebo zůstávají pouze na rovině ideologie a propagandy (marketingu).

Pro potřeby nadvlády vlastnické třídy (a určitých iluzí „středních vrstev“) je u nás používána postava Václava Havla – a politiky „dobra“, „hodnot“ apod. Poručík Dub českých oligarchických médií, Martin Fendrych z Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, píše o „havlovském“ Petru Fialovi. Guy Verhofstadt na půdě Evropského parlamentu naopak nenechává Fialovi jeho Havla tak snadno projít. Třicetiletá praxe „havlovsko-klausovského řetězce“ napovídá, že je to spíš úplně jedno.

Co by o panu Fialovi řekli (neo)marxisté

Nějací hypotetičtí marxisté by, jak je znám, mluvili o tom, že pan Fiala je jednoduše dosti typickým vykonavatelem zájmů vlastnické třídy. Jeho „konzervatismus“ (či katolicismus apod.) je jednoduše ideologickou zálibou, popřípadě charakterovou vlastností, podstatné je však stejně vykonáno kombinací „liberálních“ a „konzervativních“ („havlovských“ a „klausovských, „hodných“ a „zlých“) hlasů dané politické moci, což je potom ještě doladěno v marketingové propagandě (poddaní se mohou zamyslet, jaký má např. marketing Spolu vztah ke skutečnosti).

Ale proč ti „neomarxisté“? Toto slovo se občas v českém veřejném prostoru objeví, používal ho i sám pan Fiala – který je prý jinak proti „populismu“. A jeho blízký spojenec z ODS, Pavel Blažek, mluvil o riziku, že při netaktickém postupu vládnutí by se mohly šířit „marxistické výroky“. Není pan Blažek – proti němuž jedinému teď opatrně protestuje Milion chvilek pro demokracii – náhodou „neomarxistickým“ výsadkem ve vládě „demokratů“ (ironie)?

Čeští poddaní (pardon: občané; vždyť to má v názvu i ODS!) ještě pořádně nevědí, co všechno je od této vlády čeká. Na druhou stranu vládne vláda již přes rok a leccos již učinila skutečností: odložené a velmi částečné zdanění „výjimečných zisků“ – které má četné mezery a jsou z něj například vyňati zbrojaři. Snižování důchodů a příprava na jejich privatizaci. Zavedení nových poplatků na léky. Úvahy o rušení některých státních svátků. Boj proti odborům. Pomoc větším firmám na úkor malých. Zbrojní dohody s USA. Plány na zvýšení DPH. Ohlášené záměry posunout věk odchodu do důchodu. Ještě za minulé vlády daňové úlevy především pro bohaté v podobně zrušení „superhrubé mzdy“: odhlasováno ANO, ODS a SPD. Narušení výběru daní skrze zrušení EET. Ořezávání státu ve jménu „boje proti zadlužení“ (které je stále pod průměrem EU). Stagnace platů pracujících ve veřejné sféře. A jiné.

Válka na Ukrajině má kromě svého dosti nehezkého profitérského aspektu také tu funkci, že poskytuje PR vládě a Petru Fialovi, jaký je „státník“, a zároveň slouží jako záminka pro netransparentnost, sociální škrty a pokusy „utáhnout šrouby“ a ještě snížit úroveň demokratické fasády české společnosti.

Petra Fialu je tedy záhodné studovat, ale je nepravděpodobné, že by z hlediska metod, jaké používají političtí vykonavatelé zájmů vlastnické třídy, přišel s něčím novým.

Vymrskat slovem

11. 4. 17:15

Česká aspirující maloburžoazie se na mém Facebooku pře, jak se postavit k velikonoční tradici. Přitom například čínská maloburžoazie Velikonoce příliš nevnímá.

Článek

Setkání ve výtahu simulují život v jedné zemi – anebo samotný lidský úděl. Paní ve výtahu s pudlíčkem v růžové bundičce jsem podrbal pejska a jej se žoviálně optal, jak prožil svátky. Ona mě trochu štve.

„A co vy? Byl jste vymrskat nějaký ženský?“ zeptala se s konverzační nadějí. Ve zlomku sekundy jsem se rozhodl takto: „Ne, je to úplná hovadina.“

„No, ale tak je to taková tradice, že jo.“

„Blbá tradice. Že něco dělá většina, neznamená, že v tom je nějaký rozum, přeci!“ To jsem řekl až triumfálně a tanuly mi přitom na mysli obrazy paní v množném čísle s odbarvenou trvalou, pudlíčky v bundičkách a bílých teniskách volící pětikoalici fialových pudlíčků, Babiše či SPD.

Sledoval jsem to jedním okem během svátků. Ten nový „progresivní“ proud aspirující „střední třídy“, jež se už nechce nechat mrskat, je-li ženského rodu, anebo se nad mrskání povnáší, je-li rodu mužského. Čítal jsem i apologii mlácení pomlázkou – mnohde prý nebylo spojeno s žádnou brutalitou. Martin Fendrych od oligarchy Bakaly také vše prohlédl – ale ponechal si Ježíška. Standa Biler z Alarmu zinscenoval další ze svých tuze radikálních estrád.

Dejte „sofistikovaným“ lidem z české „střední třídy“ ještě několik desetiletí a možná i rozpoznají debilitu autodopravy a amerického snu.

Na počátku byla rána bičem

Samozřejmě nejsem tak nevnímavý, abych od postarší paní s odbarvenou trvalou a pudlíčkem v růžové bundičce přeslechl v jejím dotazu na „mrskání“ sexuální podtext a Verschiebung neboli dislokaci – do pudlička i druhých žen.

Biblická věta „na počátku bylo slovo“ samozřejmě má podobně jako celý „bůh“ pragmatický účel potvrdit moc bluffujících intelektuálů ze stavu kněží (a potom kohokoli, kdo se přidá do party). Je to zvyk – či zbožné přání – v tom smyslu, že svět se točí podle mých představ. Chudnoucím středním vrstvám také už zůstává jenom útěcha z toho, že „jazyk utváří svět“. Tato dvě odhalení stačí.

Spousta lidí se bude „divit“, že po plném zrovnoprávnění žen zde zůstane třídní nadvláda. Frustrovaný opilý blb se chce s pomlázkou vyřádit stejně jako „emancipovaná“ panička v SUV.

Ale ještě je tu někdo, kdo skutečně ovládá bič – jak za faraona, tak za „demokratů“.

A co slovo zmůže proti blbcům mezi poddanými (slovo vůči blbci je trochu jako mrskání staré báby) – a proti nadřízeným? To je komplikovanější.

Volíte STAN, nebo Stanjuru?

13. 4. 11:09

Fialova vláda je jako metro dezert. Dvě alternativy jsou jen na povrchu, uvnitř je obvyklý piškot a většina je stejně cukr, jenž škodí.

Článek

Každý si přeci může najít na současné vládě to své, ne? (Podobně jako ve smíšeném zboží.)

Komu nechutnají „konzervativci“, má v ní „liberály“. Komu nechutná pravice, má v ní „střed“. Komu nechutná sociální darwinismus, má v ní „sociální svědomí“. Nebo ne?

Falešné a skutečné protiklady

Nemůžeme samozřejmě tvrdit, že vláda je zcela jednotlitá a že se v ní někdy nevyskytnou rozdílnosti prosazovaných politických kroků; ty zaznamenáváme. Na čem se však tyto rozdílnosti zakládají? Mají nějaké skutečné dlouhodobé ukotvení v myšlenkových směrech vyznávaných jednotlivými stranami, v rozdílných skupinách obyvatelstva?

Jaký je vůbec světonázor takových Pirátů nebo STANu? „Slušnost“? A lidovců? Křesťanství? Vždyť uvažují, že si odstraní z názvu „křesťanská strana“. A TOP 09 je „liberální“, nebo „konzervativní“? A jak se vlastně liší od ODS, která je dominující stranou vlády?

Jakmile je sňat intelektuálně směšný závoj marketingu a tradovaného mínění, co se to před námi vlasně zjeví, když dále prozkoumáme pět „alternativ“ zastoupených v současné vládě?

Musíme začít od základních, jednoduchých a nesporných věcí.

Vláda peněz s demokratickou fasádou

Politici a političky mají vysoce nadprůměrné platy. K tomu můžete připočíst pravděpodobné uplácení vlastníky, kteří potřebují „zařídit“ to či ono. Přidejte dále různé dozorčí rady po politickém vysloužení, lukrativní posty ve firmách atd. Politici, zejména, ale nejenom ministři, rovněž zaměstnávají nejrůznější „poradce“. Straníci jsou zastoupeni v nejrůznějších radách atd. Chodí tedy lidé do politiky jednoduše vydělávat peníze? Rozhodně ano.

Nyní se zeptejte, kdo vlastní média, sponzoruje různé „think tanky“, má nejvíce peníze na lobbing, prostředky na uplácení politiků, žurnalistů, soudců. Případně kdo má takovou moc, aby jeho rozhodnutí přesunout výrobu, danit v daňových rájích, spekulovat proti měně atd. vytvářela dostatečný tlak na změnu politiky.

Na průměrný plat nedosáhnou dvě třetiny zaměstnaných. Reálné mzdy klesají o desetinu kupní síly a více. Ona průměrná mzda je aktuálně kolem 43 tisíc, více vypovídající mediánová (tedy přesně ta prostřední: polovina lidí má méně, polovina více) činí dnes asi 37 tisíc Kč.

Byly zavedeny nové poplatky na léky. Vyhrožuje se snižováním důchodů a nutností spořit si (v soukromých fondech, které z toho mají peníze). Peníze, které má člověk k dispozici, rozhodují o tom, jaké bude jeho zdraví, vzdělání, jaký bude jeho odpočinek, rozvoj, připravenost na výjimečné situace.

Na druhé straně jsou zde lidé, jejichž majetek dosahuje třeba 100 miliard (a více). To je dvě stě tisíc ročních průměrných mezd (na něž dvě třetiny lidí nedosáhnou). Mezi miliardáři najdete vlastníky, kteří dominují českým médiím, platí politické strany, prezidentské kandidáty, různé vlivové organizace a jednotlivce atd.

Je zřejmé, že naše „demokracie“ je fraška a fasáda? Že vládnou jednoduše bohatí, respektive superbohatí a jejich různě odstupňovaní služebníci? Pouze se hodí předstírat „demokracii“ a „svobodu“, aby se poddaní příliš nebouřili.

Takže jaké jsou rozdíly mezi STANem a Stanjurou?

Můžete sledovat různá mediální vystoupení té či oné strany a toho či onoho jejího zástupce. Důležité ale je, jaká je reálná mocenská stopa dotyčných politických stran a aktérů. Na druhé straně je zde marketing, povrchové jevy (že např. jeden nosí dready a druhá drahé brože), tradované domněnky.

Oba tyto aspekty – protože lidé v politice získávají hlasy nejen podle toho, jací jsou, ale též jaké jsou o nich domněnky – jsem podrobněji popisoval v tomto textu o vztahu strany STAN a oligarchie, zde se zmínkou předsedy Rakušana, zde ve vztahu k současnému prezidentovi. Obecně jsem o povaze současné moci psal zde. A co se týče ODS, rozebíral jsem, kdo je zač premiér Fiala, Jana Černochová a poslankyně za ODS Decroix.

Ano, různé strany současné pětikoalice volili lidé patřící do rozdílných skupin, jak ukazuje například tento podrobnější rozbor volebních výsledků z voleb 2021. Nejdůležitější je majetkové rozlišení. A zde je klíčová otázka: nakolik jednotlivé strany a vláda hájí zájem té které majetkové vrstvy?

O tom příště. Zatím si na to můžete odpovídat sami.

Co si vzít z Francie

14. 4. 14:46

Z dobrého důvodu jsou upozaďovány zprávy o protestech proti vládě bohatých ve Francii. Jsou totiž silné a nepřikrčené. A Macrona známe: je to úspěšnější hybrid Nerudové, Pavla – a Babiše.

Článek

Jednou z posledních výraznějších zpráv z Francie je, že francouzský prezident Emmanuel Macron byl spolu s Ursulou von der Leyenovou na jednání v Číně. A že se vyjádřil, že „Evropa nemá být vazalem USA“.

Kromě zhrzeného napoleonství jde o pokus získat na svou stranu obyvatelstvo, alespoň jeho části, skrze nacionalismus. Není divu, že se rituálně rozhořčili obvyklí vyznavači „transatlantismu“ v polské politice anebo takový Alexandr Vondra z ODS (který například zval do Prahy Trumpova fašizujícího ideologa Bannona).

Avšak co je špatného na tom, že by Evropa neměla být vazalem USA? Je-li připisováno nějakým rozkladným silám přilnutí k ruskému vlivu a zájmu, tak přece všichni dobře vědí, že ještě výraznější je to v našich končinách s vlivem a zájmem USA. Stačí jmenovat invazi do Iráku (jíž se dostalo podpory V. Havla), brutální sociální nerovnosti a krizi v USA a třeba plány Bushovy administrativy na vybudování radarové základny jako součást „natoizace“ (čili amerikanizace) vvýchodu Evropy, aby byly USA rozpoznány jako velmi, řekněme: pochybná imperialisticka velmoc. Která je nejen legitimním, ale nutným objektem kritiky, hrajeme-li si na to, že jsme „demokraté“. A vyostřená americká rétorika proti Číně je kritiky rozhodně hodna! (Jinak je myslím také dobré se zamyslet, nakolik je vyostřování mezinárodního napětí účelovým divadýlkem, když pomyslíme na obchodní provázanost USA i evropských států s Čínou a také na nemálo společných zájmů vládnoucí třídy v Evropě, USA a Číně.)

Ti divní Francouzi

Takže například já (co jsem pouze český poddaný) s Macronovým výrokem souhlasím, avšak vidím v něm zároveň jasnou domácí motivaci (podobně jako když polští představitelé požadují pro sebe jaderné zbraně, což je děsivé; stejně jako sousloví „renesance jaderných zbraní“ v článku na Novinkách oligarchy Lukačoviče).

Nacionalismus, mávání vlajkou a apelování na „národní jednotu“ je typickým nástrojem pravicové politiky vlastnické třídy a vykonavatelů jejích zájmů, jako je prezident Macron. Ve Francii je nyní ovšem doslova fyzicky v ulicích přítomna sociální otázka (nacionalistům jde vždy o sabotáž levicové politiky rovnosti).

Pamatujete si ještě na „Žluté vesty“? V roce 2018 začaly jejich protesty ve Francii proti vládě prezidenta Macrona (ve francouzském prezidentském systému) po uvalení ekologických daní, které výrazně postihly chudé obyvatelstvo. To je zvláště politicky a ideově zajímavá otázka, protože ačkoli je rozhodně správné omezovat užívání fosilních paliv a nahrazovat automobilovou dopravu, současná situace širokých vrstev zároveň vyžaduje dojíždění za prací (které někdy jde, někdy nejde zvládnou hromadnou dopravou), popřípadě podmiňuje drobné podnikání. Takže takováto „ekologická politika“ je rozhodně zhrošením situace pro obyvatelstvo, jehož mzdy, stejně jako v Německu, Británii nebo USA stagnují již čtyřicet let (!; Yellow Vests: Are France’s working poor being left behind?), v němž je početně významná část „pracující chudoby“, tj. lidí, kteří jsou na hraně nebo pod hranou pokrytí nejzákladnějších potřeb, ačkoli jsou dlouhodobě zaměstnaní. To vše v situaci, kdy francouzská oligarchie a vlastnická třída masivně za stejné období „neoliberalismu“ bohatla, což pokračovalo během pandemie a pokračuje to i nyní.

Od Česka se situace ve Francii liší tou podstatnou skutečností, že se z veřejného prostoru nepodařilo ostrakizovat levicové intelektuály, v parlamentu dosáhla slušného zastoupení levicová volební koalice, francouzské odbory jsou stále poměrně podstatnou mocenskou složkou francouzského systému a místy jsou poměrně nezbabělé a ofenzivní. Kdo rozumí francouzsky (kdo ne, použije případně překladač), může si prohlédnout například tento levicový kanál na YouTube „Le média“, kde najde mj. rozhovory s významnou francouzskou socioložkou Monique Charlot Pinçonovou [čteme zhruba: pensonovou], která spolu se svým nedávno zesnulým mužem dlouhodobě zkoumala i na mikroúrovni (společné bály, výlety, jiné akce a příležitosti) život tzv. „diskrétní elity“, to jest ultrabohatých rodin s rozhodujícím mocenským vlivem (u nás dílo manželů Pinçonových přibližoval např. sociolog Jan Keller). Rovněž je Pinçonová autorkou knihy „Prezident bohatých“ o vývoji politiky ve prospěch vlastnické třídy za prezidenta Sarkozyho a knihy „Prezident ultrabohatých“ (diskuze s autorkou v knihkupectví) o současném prezidentu Macronovi (kde najdete styčné body s pravicovými kandidáty na českého prezidenta). Jen si představte, že by u nás – myslím zcela adekvátně – mluvil někdo ve veřejném prostoru o Petru Fialovi coby „premiéru bohatých“. Na stránkách levicového deníku Libération si můžete pročíst článek třeba již z roku 2001 o oligarchizaci formálně „demokratických“ společností. V některých hlavních francouzských médiích není tak snadné okřikovat zastánce jiné politiky, než vyhovuje bohatým, francouzští učitelé jsou mnohem méně povolnými tažnými zvířaty než ti u nás.

Ti otravní lidé v ulicích

To, co přes hradbu „diskrétnosti“ pronikne do našich spořádaných médií (ovládaných dominantně oligarchy) v těchto dnech, jsou masové protesty Francouzů proti záměrům snížit věk odchodu do důchodu. A teď si představte, že ve Francii jde „jen“ o posunutí důchodové hranice z 64 na 62 let. Takže o co se jedná?

Myslím, že lze konstatovat, alespoň odhadovat, že ve Francii panuje větší politická gramotnost a menší naivita vůči vlastnické třídě a jejím politickým a mediálním vykonavatelům. Z rozborů volebního chování různých skupin v obyvatelstvu vyplývá, že podle sebezařazení (!) do jedné z pěti sociálních vrstev si Macron uchoval podporu i v „nižší a vyšší střední třídě, zcela výrazně ovšem zvítězil u deklarovaně nejbohatší vrstvy. Zároveň byly poslední prezidentské volby (kde o málo druhá skončila neofašistická kandidátka Marine Le Penová) zatím volbami s nejvyšší volební neúčastí a hlasováním prázdnými lístky. Vedle levicového kandidáta Melenchona se zúčastnil ještě zástupce Nouveau Parti Anticapitaliste.

Situace ve Francii je nepochybně evropsky nejrozvinutějším příkladem typických konfliktů v současném mocenském řádu: bohužel podstatná část bývalého klasického dělnictva hledá východisko u neofašistických kandidátů Le Penové a Zemmoura, část se jich ale daří získat zpět pro levicovou politiku rovnosti bez protiimigrantské xenofobie. „Střední vrstvy“ oscilují mezi různými stranami, mnoho jejich členů (položme hranici od průměrné mzdy a majetku výše, tedy žádných 50 %, jak se mnohdy demagogicky definují) patrně ještě věří nějakému „francouzskému snu“ (obdobě „amerického snu“ pro Francii) nebo Macronovu marketingu, že on představuje „střed“ a že není „nalevo ani napravo“, protože je to prý překonané (slyšíte tu ozvěnu Čech?). Svou roli také hraje rozpad Parti socialiste, tedy francouzské sociální demokracie, která (slyšíte tu ozvěnu bezmála z celého světa?) v minulosti přistoupila do značné míry na pravicovou neoliberální politiku a bála se občany oslovovat skrze levicový světonázor a sociálně demokratické principy (slyšíte tu hřmící ozvěnu Čech?).

No, ale proč je tolik lidí v ulicích, proč Macron sahá k vyřazení demokratických mechanismů, proč je aktivováno (částečně tradiční) násilí francouzských represivních složek atd.? Část odpovědi je myslím výše v tomto textu. Dostatek lidí partně chápe jednotlivé politické kroky Macrona nikoli izolovaně, ale jako systém a souhrn změn ve prospěch vyšších zisků a moci vlastnické třídy, jejímž je Macron vykonavatelem. Chápou tudíž i to, že zvýšení věku odchodu do důchodu je předehra k dalším mocenským krokům ve prospěch bohatých a na úkor většiny obyvatelstva. Navíc Francie není Německo (které je zemí s nejvyššími sociálními rozdíly v Evropě), kde již byly neoliberální reformy protlačeny (za „sociálního demokrata“ Schrödera!, i za Merkelové) a jak uvádí například Janis Varufakis, který je bývalým řeckým levicovým ministrem financí z napjatého roku 2015 a nyní předním zástupcem evropského protioligarchického a levicového hnutí Diem25 (s pobočkou i v ČR), záměrem německého mocenského centra Evropy a evropské vlastnické třídy je podrobit Francii stejné kůře, jako bylo podrobeno Řecko. Již ve Hnutí žlutých vest byly také slyšitelné požadavky na výrazné progresivní zdanění (tedy třídní opak politiky Macrona).

Kdybyste se navíc ocitli dejme tomu v 70. letech ve Francii a zeptali se klidně i voličů pravicových stran, jak dlouho si představují, že budeme pracovat za 50 let, klidně se vsadím, že řada lidí (většina?) by mluvila o mnohem větším množství volného času, dejme tomu polovičním pracovním týdnu a rozhodně by neprognostikovala posunutí důchodového věku – jakékoli. V Česku se i vyslovení nejzjevnějších věcí považuje za „nevhodné“ a řada poddaných se tuze obává jít demonstrovat proti vládě bohatých, aby nebyli označeni za „dezoláty“. Srovnejte, za jakých podmínek Češi mlčí a Francouzi nemlčí.

Šlo by to bez oligarchů?

13. 4. 18:46

Nedávno psala laureátka Peroutkovy ceny I. Svobodová z Respektu oligarchy Bakaly směrem k čtenářům: „Bez vás by to nešlo!“. Je to celá pravda?

Článek

Bohužel není známo, jaký je plat paní Ivany Svobodové či jejího šéfredaktora Taberyho. K dohledání jsou alespoň odhady majetku jejich vlastníka – a nadřízeného? V žebříčku Forbes za loňský rok lze nalézt oligarchu Bakalu jako dvacátého nejbohatšího Čecha s majetkem ve výši 18 miliard Kč (tento údaj však zůstává několik let stejný a Forbes svůj údaj komentuje i zde v poznámce). Kdyby to bylo kolem těch dvaceti miliard, šlo by z majetku pana oligarchy vyplatit 40 000 průměrných ročních mezd – na které nedosáhnou 2/3 zaměstnaných a úspory alespoň v takovéto výši má drtivá menšina obyvatelstva. Pojďme se podívat, jak je to s tou nadřízeností.

O čem se smí psát v oligarchických médiích

Jsem přesvědčen, že rozšířený názor, dle kterého existuje v naší společnosti cenzura a některé věci „se nesmějí říkat“, má svůj vztah ke skutečnosti – ačkoli překroucený.

Když například řeknete, že současný prezident byl sponzorovaný partou „neokoukaných“ a mladších oligarchických tváří, přičemž většina ostatních mu udělala reklamu v oligarchických médiích, nepřijde si pro vás žádná státní bezpečnost.

Když ale budete sociolog nebo ekonom, který tematizuje masivní okrádání státu na daních skrze daňové ráje, různé finty, jak se vyhnout zdanění „mimořádných zisků“, když budete mluvit o tom, jak si oligarchie vodí své politiky, kteří prosazují způsob zdanění a všemožné zákony v její prospěch, budete mluvit o dominanci „Západu“ ve světě ne skrze nějaké „hodnoty“, ale skrze brutální vykořisťování a hrubou vojenskou sílu, do médií se ve většině případů nedostanete. A jak to ověřit? Vy to v českých většinově oligarchizovaných médiích – jejichž personální vliv přechází i do těch veřejnoprávních – někdy vídáte? (Přesto se najdou i případy dodatečné přímé cenzury.)

A jsou výše uvedené věci – jež se nedostanou do českých médií – nepravdivé a nedůležité? A čtete někdy v médiích o problému oligarchizace společnosti a o jejich vlastnících?

Komu se vyplatí držet ústa

Jedna z hypotéz by říkala, že lidé na vyšších pozicích v oligarchických médiích jsou dostatečně lukrativně placeni za to, aby drželi ústa o tom, jak tato média fungují.

Jelikož neznáme platy lidí, jako je Dalibor Balšínek, Pavel Šafr, Martin Zvěřina, Erik Tabery, Petr Honzejk, Pavel Tomášek atd., ani platy těch pod nimi, je těžké alespoň odhadem rozhodnout, zda jsou dostatečně dobře placeni za to, aby byli povolní zájmu svých vlastníků a jejich společenské třídy.

Ještě ošemetnější je to u důvodů psychologických: někoho jistě může uspokojovat, že je v pozici moci na úkor druhých, jimž zatajuje anebo zkresluje informace (jako např. řadu kněží uspokojuje moc nad ovečkami). Jakou motivaci ale mají „pěšáci“ v médiích? Doufají, že se vyšvihnou? Jsou pod tak výraznou kontrolou nadřízených editorů a šéfů?

Jak by to mohlo být jinak

Oligarchizace společnosti byla jedním z ostentativních důvodů protestů proti oligarchovi Babišovi ze strany takových uskupení jako Milion chvilek pro demokracii. To také formovalo volební výsledek součásné vládní moci.

Jako by se potom po „oligarchizaci“ země slehla, že ano?! Těchto naivních otázek bychom mohli položit ještě celou řadu. Jinde v mých textech se najde množství přímo odrojovaných odkazů na způsob fungování moci v naší pseudodemokratické společnosti, odkazy na jiné autory zabývající se tím samým, na studie a statistiky. Čtenáři se také mohou konfrontovat s tímto bezmála klasickým dílem Noama Chomského Výroba souhlasu/Manufacturing consent (zde obsáhlý videoprůvodce se slovenským dabingem), kde se právě zabývá propagandou ve formálně demokratických společnostech (v americké oligarchické nadvládě s demokratickou fasádou) a pokouší se zodpovědět i řadu otázek ohledně přímé a nepřímé cenzury.

Lze si ihned domyslet reakce kritiků: že dnešní stav není ideální, ale je nevyhnutelný. Že nakonec je přeci oligarchie dokonce „hodná“, když platí média, jež nás informují. Že se čtenáři oligarchickými médii koneckonců indoktrinují dobrovolně. Že stupidní a otravné reklamy (při nichž je pozornost čtenáře prodávána médii zadavatelům reklamy, kteří vlastníkům médií platí) jsou „nutné“, anebo že oligarchické vlastnictví alespoň bude znamenat osvobození od reklam (což není pravda) atd.

O lecjakých alternativách, médiích organizovaných zdola, se člověk může přesvědčit v dokumentu o Chomského knize. A také je samozřejmě možné zavzpomínat na staré časy: v 19. století existoval například rozsáhlý dělnický tisk, z něhož se ve 20. století stal tisk stranický. A jelikož i nepříliš bystrý člověk časem pochopí, jaké politické síly podporují česká oligarchická média, proč proti nim nepostavit mediálně-politickou opozici?

Jak má stará důchodkyně stávkovat?

20. 4. 6:53

Dříve byly podstatnou protiváhou nadvlády kapitalistické vlastnické třídy odbory, ve své klasické podobě. Nyní jde o to vytvořit takovouto sílu také jinými cestami.

Článek

Bohužel se mi nikde nepodařilo dohledat, jaký obnos peněz pobírá Alexandr Mitrofanov z Lukačovičových Novinek. Je to škoda, neboť by to mohlo konkretizovat představu o tom, kde mocensky stojí.

Právě tento Mitrofanovův článek jsem si pročítal v metru, než jsem vystoupil na Národní třídě. Z ideologů v českých oligarchických médiích mi je smutně, trapně či naštvaně, takže jsem instinktivně vyhledal mezi vystupujícími někoho sympaticky vypadajícího. A zrak mi padl na fenku knírače v pleteném sice růžovém, leč vkusném kabátku. A panička v důchodovém věku působila také přívětivě. Prohodil jsem, že kníračka vypadá jako filosof Nietzsche v pozdním období, dozvěděl se, že už má dvanáct roků, s paní jsme si popřáli hezký den a rozloučili se.

A pak jsem ji potkal znovu. Už už jsem si chtěl koupit nějaké pečivo v druhém suterénním patře nákupního domu hrůzy jménem Quadrio a na poslední chvíli od toho upustil, když jsme se s paní shodli, že je nesmyslně drahé. Náš hovor se rozvinul tak, že jsme konstatovali drahotu i jinde a já jsem poznamenal, že vrstvičce bohatých, pro něž vládne současná vláda, se daří dobře. Paní řekla, že strašně nemá současnou vládu ráda. Totéž jsem snad vyjádřil i ostřejšími slovy a začali jsme obšírněji rozebírat vztah současné moci k chudým důchodcům, překladatelům/učitelům jazyků a dalším poddaným. Trochu jsem se rozřečnil a paní – je jí jedenaosmdesát let – mi řekla, že mluvím tak „profesorsky“, za což jsem se omluvil.

Za Babiše se přeci jako důchodkyně měla o maličko lépe. Připomenuli jsme si, že tehdy seděla na ministerstvu sociálních věcí ČSSD skrze Janu Maláčovou a také, co je zač Babiš: jeden z největších českých vlastníků, kterému jde především o vlastní profit. Paní mi sdělila, že když sedí sama doma u televize (už dvacet let je vdova), zástupcům současné vlády nadává. Řekl jsem, že já nadávám zpoza počítače a že zvlášť spadeno mám na Piráty, kteří se mi věkově blíží, a že je musím považovat za pouhé „dredaté ódéesáky“, čemuž se paní smála.

Prý by se ale vláda neměla starat o Ukrajince, nýbrž o vlastní občany. A všude paní slyší ukrajinštinu či ruštinu a některé ty Ukrajinky jsou tak nevychované, ani jí staré důchodkyni nechtějí uhnout na chodníku. Jestli ona nás ta vláda snad nechce těmi Ukrajinci nahradit. Zde přijměte: neříkala to s žádným zuřivě nenávistným fanatismem, dodala k tomu však zároveň, že „teda nesnáší Rusáky“. Avšak i zde: neoponovala, když jsem prohodil frázi o tom, že je hloupé takto zobecňovat, a pustil se do poněkud krkolomeného líčení o tom, že utlačovaní lidé (vychovávaní stalinsko-brežněvovským a potom oligarchickým systémem) nakonec vůbec nemusejí být bezprostředně sympatičtí, ale že bychom se právě vždy měli pokusit být solidární s těmi dole.

Ještě jsme probrali to, co je vypíchnuto v nadpise. Paní prý téměr pokaždé volila sociální demokraty a je pro ní důležitý princip sociální rovnosti. Hamáčka strašně nemá ráda. Já taky ne a zmínil jsem, že nyní dělá „poradce“ zbrojařům. Rozvinuli jsme úvahy o tom, jak by se mohla sociální demokracie navrátit, s jakou drtivou mocenskou opozicí v oligarchizovaných médiích i vlastním karierismu se bude potýkat a co bychom pro to mohli udělat my. Prý nebude vstupovat do této strany. Já taky ne, neboť jsem jí sdělil, že jsem coby demokratický socialista nalevo od sociálních demokratů, ačkoli je považuji za spojence.

Leckdo pochopí, jak nám bylo při rozhovoru s paní smutno (pouze fenečka knírače, která má už dvanáct roků, to zpestřovala ňafáním na opodál drženého corgiho, což jsou ti psi, jež měla anglická královna). Takže jsem trochu zoufale improvizoval a mluvil o nutnosti resuscitovat odborovou činnost, inspirovat se v zahraničí, vytvářet aktivitu zdola.

A nechtěla by paní stávkovat? Tu myšlenku vzniklou z tísně jsem dále rozvíjel. Pracoviště se dost proměnila od doby fabrik a větších pracovních kolektivů spojených místem i stejnou pracovní dobou. Staréodbory nejsou mrtvé, ale jejich část je třeba přizpůsobit novým podmínkám. Solidaritu stávkujícím nakonec může vyjadřovat kdokoli, jako ve Francii. Vzpomněl jsem si, že jsem cosi slyšel o stávkách umělců – ve smyslu zastavení tvorby třeba i malířů. A tedy nadhodil: nechtěla by paní stávkovat tak, že dočista přestane být na lidi milá, psa (dočasně) znetvoří a bude šířit spíše temnotu s požadavkem změny poměrů, jinak že už nebude tou milou paní jako dříve?

Pokoušeli jsme se té myšlence alespoň zasmát a rozloučili se pak.

Mitrofanovovi jde o co?

Teď zpátky k panu Mitrofanovovi z Novinek oligarchy Lukačoviče. Na úvod jedné ze svých četných „úvah“, či jak jeho žánr vlastně nazvat, si dělá legraci z reálné chudoby důchodců a jiných občanů a jejich obav z dalšího propadu tzv. životní úrovně. Po vykreslení satiricky míněných obrazů apokalypsy se hned rozepisuje o jakýchsi „krysařích“, jejichž „cílem je přivést co největší část společnosti na pokraj nervového zhroucení, kdy bude možné vyděšeným jedincům nakukat cokoli a oni uvěří, protože se pořád všeho bojí“. Namísto vlastního pokusu o popis rozsahu sociálních problémů stanoví pouze, že „je krize. Ceny jsou vysoké. Situace ve světě je neklidná“.

Nezmiňuje tedy pohodlně např., že došlo k největšímu poklesu reálných mezd od roku 1989, respektive déle, nezmiňuje obří zisky energetických firem, bank, zbrojařů atd.a naopak odložení zdanění „mimořádných zisků“ až na tento rok (!), přičemž se nyní dovídáme, že v rozpočtu je „chyba“ a místo údajně očekávaných 100 miliard na zdanění mimořádných zisků se vybere pouze 40 mld.(!!!). A to v situaci, kdy ministr financí navrhuje snížit zdanění hazardu (že by to souviselo s placením politických stran hazardními oligarchy?) a zvýšit DPH, což samozřejmě opět postihuje chudé obyvatelstvo i tzv. „střední vrstvy“.

V dohromady kratičkém textu stihne ještě pan Mitrofanov napsat, že „naposledy byl šrumec kolem vládou neschváleného materiálu o daních, který neplatí a platit v uniklé podobě nejspíše nebude“, přičemž buďto má nějaký privilegovaný vhled do „kuloárů“, anebo (patrně správně) počítá s tím: že vláda zavaluje veřejnost všemožnými sociálně brutálnímiu návrhy, testuje její reakce a potom jí dá vybrat, které z očí chce vydloubnout. Mitrofanov nezmiňuje ani jedno z toho.

Nicméně prý „svět se rozštěpil. Nejen v Česku, ale všude probíhá válka mezi dvěma nekompatibilními větvemi lidstva, které zastupují politici stojící na té či oné straně“. Pozorní žáci pana Mitrofanova si poznamenají „nekompatibilní větve lidstva“. Neboť pokračujeme: „I u nás se rozhoduje, zda tady bude návrat k normalizaci pod ruskou kuratelou, tentokrát v drsnější podobě, nebo se uchrání život vzniklý po listopadu 1989. Jenže pro to, aby se zachoval, je nutné, aby lidé věděli, že jsme ve válce, byť je u nás v jiné podobě než na Ukrajině, a že místo strachu je pragmatičtější počítat s krizí a být na ni připraven.“ Pište si to: návrat k normalizaci pod ruskou kuratelou + jsme ve válce. Především pan Mitrofanov, on je v první linii té války (byť v jiné podobě).

A ve velkém finále se dozvíme, že „nejrozumněji se chová bývalý generál, nyní prezident Petr Pavel“ a že „za pozornost rozhodně stojí i postoje náčelníka generálního štábu Karla Řehky“, tedy: „Žádné strašení [například ruskou kuratelou, pozn. A.B.], ale též žádné růžové brýle“. Nýbrž nákup vojenské techniky – přičemž zbrojaři se nemusejí pbávat atakování zisků válečnou daní.

Kdyby nebyl příslib dialogu se současnou českou mocí a jejími privilegovnými podporovateli fraškou, zeptal bych se pana Mitrofanova: 1) Co on dělal za normalizace (která prý byla mnohem méně závažná než ta hrozící nyní od Ruska – což on tvrdí)?, 2) Jak chápe svůj vývoj od redaktora dříve levicového deníku Právo k nynějšímu stavu, kdy do Novinek oligarchy Lukačoviče píše články tohoto typu a úrovně?, 3) Chce pan Mitrofanov předstírat, že žijeme ve spravedlivém systému?

Odborová činnost tradičním i novým způsobem

Ve francouzských protestech proti neoliberálně pravicovým reformám na úkor většiny obyvatelstva a ve prospěch bohatých hrají zásadní roli odbory. Ale protesty nestojí jen na nich. (S paní mající kníračku jsme se shodli, že obdivujeme francouzské protestující, že se skutečně bouří a rozumí situaci narozdíl od většiny těch našich českých slouhů.)

Odbory u nás svolaly nepříliš početné demonstrace v závěru minulého roku, prezidentský kandidát Středula po opatrňoučkém vystupování v debatách utekl z boje a doporučil samu prof. Danuši (která „vždy volila pravicové strany“)! Letos v nedávné době uspořádaly odbory KOVO demonstraci proti zvýšení věku odchodu do důchodu, kam pozvaly jednoho z největších českých vlastníků, Babiše, a zástupce „hnědé ODS“, R. Fialu z SPD. (Tyto dvě strany například ještě v roce 2021 odhlasovaly spolu s ODS zrušení „superhrubé mzdy“, což vedlo především ke snížení daní pro bohaté.)

Zároveň se letos v únoru odehrál průlomový protest „prekarizovaných“ pracovníků (tedy lidí s „flexibilním“, dalece nezajištěným pracovním poměrem) z doručovatelské firmy Wolt. A mluvíme-li o „prekérních“ či „prekarizovaných“ zaměstnancích, jsme právě ve sféře, kdy částečně přestávají být platné staré tradiční odbory a začíná být nutné vymýšlet jiné formy organizování a kolektivního nátlaku za zlepšení podmínek. Jedním z nejvýznačnější zastánců tohoto pojmu je Guy Standing, který mluví o „prekariátu“ jako o proměněné podobě proletariátu, tedy lidí v podřízeném postavení z hlediska skutečné společenské moci. Zde v roce 2016 krátce vysvětluje tento svůj pojem (k dispozici titulky), zde potom mluví obecněji o „rentiérském kapitalismu“, jak definuje jeho současnou fázi, a o „přicházející vzpouře prekariátu“. Čtenáři si v češtině mohou dále přečíst Standingův rozhovor o tzv. „nepodmíněném základním příjmu“, což je zde pro nás také velmi relevantní.

„Prekarizovaná“ je již většina pracovních míst. Standing jako náležitost uvádí ztrátu představy kariéry a postupu na vyšší pozice, což úzce souvisí s nutností pracovat na částečné anebo mikroúvazky v několika „síťově“ uspořádaných zaměstnáních. Souvisí to ale podstatně i s dlouhodobě stagnujícími reálnými mzdami (to se v „západním světě“ týká celé dolní poloviny zaměstnaných), zároveň je zde velmi významným faktorem tzv. „neoliberální“ politika (Macron či Fiala) spočívající ve snižování ochrany zaměstnanců, přímých či nepřímých útocích na odbory, privatizaci a komercializaci služeb státu. Čtenáři se také ve Standingových přednáškách a jeho knihách dozvědí o jeho rozčlenění prekariátu na „atavistickou“ a „progresivní“ část, přičemž první jmenovanou jmenovanou spatřuje jako klíčový faktor volebního vítězství např. Trumpa (který situaci těchto lidí ještě zhoršil).

Čeští poddaní se u takového Marka Švehly od oligarchy Bakaly dočtou o odborech jako o „organizaci, kterou s proměnou práce potřebuje ke svému životu čím dál méně lidí“. Těžko říci, co pan Švehla od pana Bakaly ví a co z toho má říkat. Např. v USA stagnovalo členství v odborech na dost nízkých hodnotách, zároveň je ale zaznamenán vzrůst odborové aktivity. To platí i pro letošek a platí to i pro Velkou Británii, kde jsme již byli svědky poměrně rozsáhlých stávek v dopravě a ve zdravotnictví– a nárůstu členství v odborech. Velmi zajímavý je také vývoj ohledně „proměněných firem“ jako je Amazon, ohledně kterého organizuje jak zaměstnance tak tlak veřejnosti na skutečné zdanění panevropské hnutí Janise Varufakise Diem25, nebo síť rychlých kaváren Starbucks v USA a jinde, kde se daří ve velkém organizovat zaměstnance a stávkovat za lepší podmínky.

Po velice stručně načrtnutém přechodu od „starých“ k „novým“ odborům se můžeme pomalu vrátit k české jedenaosmdesátileté důchodkyni a k úvodu našeho textu. Na úvodní fotografii jsou příslušnice hnutí „Grannies Peace Brigade“ (tedy „Mírové brigády babiček“), které protestovaly před deseti lety proti zabíjení za použití dronů ve „válkách na dálku“ prezidenta Obamy. Zakladatelka příbuzné organizace „Grannies Against War/Babičky proti válce“, Joan Wile, sdělila, že se ve svých jedenaosmdesáti letech vrací z „aktivistického důchodu“, kdy se věnovala hře na klavír, znovu k protestům, protože nemohla přihlížet tomu, co americká armáda provádí v Afghánistánu a Pákistánu. Jedenaosmdesát let.

Podobnou organizací jsou „Raging Grannies/Zuřící babičky“ mající původ již v roce 1986 v Kanadě, které například protestovaly proti toxickým skládkám firmy Tesla v souvislosti s výrobou „čistých aut“. Ano, přes zároveň ponižující i heroický dojem mohou protestovat i lidé v pokročilém důchodovém věku. Leckteří čtenáři ale z dosavadního textu patrně vyčetli, že nejde jen o věk, ale téžo takové postavení společnosti, které neumožňuje typickou kolektivní odborovou akci. A také o aspekt extravagantnosti, který je rozhodně přítomen u výše popisovaných organizací důchodkyň. Pokud popustíme uzdu fantazii – a necháme se inspirovat třeba skečem Monty Pythonů, kdy „Pekelné babičky“ s heslem „Make Tea, Not Love“ atakují motorkáře – můžeme si představit třeba okupační stávku důchodců v parku. S transparenty a cedulemi proti asociální politice. Nátlak mohou vytvářet třeba strašením dětí pomocí zubních protéz – a nepřestanou dokud se nezmění poměry!

Trochu vážněji by to vypadalo v případě okupací poboček pošty na protest proti jejich rušení. Zde by se staří lidé mohli sejít s mladými. A potom na kafi, kde by mladým povyprávěli třeba o tom, že v ČSSR měl onehdy poměrně vysokou atraktivitu „socialismus s lidskou tváří“ čili skutečně demokratický socialismus anebo že různé „morální a demokratické obrody“ pravicové moci vždy vedly k tomu samému. Nežijeme ve spravedlivé a skutečně demokratické společnosti. Stejně jako ve Francii se prostředkem nejdříve odporu a potom snad i pokroku může stát solidarita všech v podřízeném společenském postavení. Klíčové je učit se z minulých chyb i chování moci. A být otevřený pro to, že třeba i tuze opatrní a konformní čeští vysoškolští učitelé mohou – navzdory skepsi, Bakalovu Švehlovi i „dobrému tónu“ – začít objevovat odbory a možná i používat své vzdělání k budování lepšího světa.

Je Fialova vláda horší než Nečasova?

21. 4. 17:10

Ta paralela je zjevná. Přesto na sebe srovnání dalo v politicky negramotném Česku notně čekat.

Článek

Když chceme vědět, kdo má v naší společnosti jakou moc, je namístě prozkoumat toky peněz a objemy majetku. Kdo vlastní většinu médií v Česku? Kdo je největším sponzorem politických stran a například prezidentských kandidátů? Kdo nejvíce vydělává na současné vládní politice a bude pravděpodobně vydělávat do budoucna? Jak si materiálně přilepšili představitelé vládních a regionálně vládnoucích stran a širší členstvo?

Tyto otázky jsou prakticky „zakázané“. Respektive ne přímo, ale jako by byly. Nebo je snad vídáte položené a zodpovězené v českých většinově oligarchizovaných médiích?

Styčné body obou vlád

Můžeme začít tím povrchnějším, a to je personální složení. Jakýsi prof. Fiala se stal v květnu 2012 ministrem školství po nechvalně známém Josefu Dobešovi, který prosazoval zavedení školného na vysokých školách, proti čemuž se zvedla vlna odporu. Jeho údajně blízký spojenec z ODS, Pavel Blažek, jehož vyhození požaduje dokonce Milion chvilek pro demokracii (o nichž bude ještě řeč), nastoupil o měsíc později na post ministra spravedlnosti. Ministerských postů si moc neužili, protože vláda Petra Nečase z ODS podala po „kauze Nagyová“ demisi a skončila 10. července 2013.

Před Blažkem byl ministrem spravedlnosti nějaký Jiří Pospíšil, tehdy ještě za ODS, dnes za TOP 09. Není sice již ministrem, zato alespoň náměstkem pražského primátora a pro jistotu má ještě post europoslance. Na ten bude prý možná kandidovat i Miroslav Kalousek, aktuálně vykonávající jakési úkoly v dozorčí radě VZP, který byl v Nečasově vládě ministrem financí a ještě o něm bude řeč. Ministrem financí je nyní Zbyněk Stanjura, jenž se v Nečasově vládě ohřál pouze půl roku od 12. prosince 2012– coby ministr dopravy. Tehdy mu na tomto postu předcházel jistý Vít Bárta ze strany „Věci veřejné“. Pamatujete si jména, stranu a osoby?

Vedle Věcí veřejných a ODS uzavírala trojici vládních stran TOP 09. A v té se skrývá vlastně ještě strana čtvrtá. Vzpomenete si na přídomek „s podporou Starostů“, který používala TOP 09? Tak to byl nynější, posléze osamostatněný STAN. Z něho vzešel například ministr kultury Jiří Besser, který zatajil majetek nikoli na Kypru, nýbrž na Floridě. A ještě jednu stranu musíme vzpomenout: LIDEM, odštěpek z Věcí veřejných. Prý to nebyl třetí ani sedmý pád od slova „lidé“ a „lid“, znamenat to mělo„liberální demokraté“. Rok po konci Nečasovy vlády se však transformovali na stranu „VIZE 2014“. Pak začíná přituhovat a o rok nato se strana jmenuje „Řád národa“, hlásí se k „nové pravici“, což je souhrnný název pro proud plynule přecházející do neofašismu, aby zatím jako poslední vytvořila v roce 2019 název „Strana konzervativní pravice – Řád národa (zkratka SKP – ŘN)“. I strana Věci veřejné dostala do začátku Nečasovy vlády v roce 2010 penízky, konkrétně 6 milionů, od oligarchy Bakaly, jenž v roce 2008 nakoupil vydavatelství Economia, pod nímž funguje např. Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz aj. Pan oligarcha také poslal údajně 7,5 milionu straně TOP 09 a 15 milionů ODS. Potom ještě dva a půl milionu pro pana Schwarzenberga kandidujícího na prezidenta.

No, osobních propojení se najde ještě více (kdo má čas, může prozkoumat jmenování na placené posty do různých „dozorčích rad“, do firem profitujících z tehdejší i dnešní vládní politiky, médií atd.). Ale co se pokusit trochu abstrahovat a zaměřit se na systém vládnutí a mocenskou strukturu, v jejímž rámci se „politika“ v užším slova smyslu odehrává?

Protože potom zde máme skutečné vymezení „hracího pole“, to jest objektivní ekonomické vztahy a principy fungování nadvlády a podřízenosti ve společnosti, čili moci. U ekonomickým vztahů je klíčové celkové bohatství společnosti (krátkodobější ukazatele jako HDP a různé modifikace těchto výpočtů, v dlouhodobém horizontu celková souhrnná hodnota soukromých a veřejných majetků). V extrémní stručnosti sem zavádíme tento rámec a optiku, abychom vytvořili prostor například pro mezinárodní srovnání Česka s jinými zeměmi. Takto se například dozvíme, že Česko se nyní nachází v žebříčcích společenského bohatství přepočteného na obyvatele velmi blízko Španělska. Co se však hrubé mediánové (tedy „prostřední“) mzdy týče, je to ve Španělsku aktuálně v přepočtu zhruba 44 tisíc Kč, v Česku 37 tisíc. V případě Itálie nacházející se v HDP na hlavu jen málo před ČR, je to rovněž 44 tisíc Kč hrubého (pro průměrnou mzdu jsou tato současná čísla: CZ – 43 tis. Kč, ESP – 56 tis. Kč, ITA – 58 tis. Kč; výše je orientační, některé údaje jsou od sebe vzdáleny rok).Též ČR dosahuje 77 % HDP na hlavu oproti Německu, ale jen 43% co do mediánové mzdy (v případě průměrné je to 41 %).

Druhá námi vymezená sféra moci a společenské nadvlády je vlastně otázka sociologická, neoddělená od té ekonomické. Zcela neopomenutelné pro realistický obraz společnosti je zde, jak vypadá její úplný vrchol (tedy lidé s nejvyššími majetky a mocí) a stejně tak její úplné „dno“. V závislosti na publikovaných datech (v Česku je situace tristní) lze potom zkonstruovat majetkovou křivku celé společnosti. I toto je ale patřičné obohatit o další faktory: jaké služby poskytuje stát a jaké jsou privatizované? Jak silnou vyjednávací a nakolik institucionalizovanou pozici mají odbory? Jak silný je sektor neoligarchických a veřejnoprávních médií? Jaké jsou politické a kulturní tradice co do rovnostářství či naopak útlaku a podřízenosti?

Kdo vydělá na současné vládě hodně, kdo méně, kdo nic a kdo prodělá

Ovšem, naše otázky si klademe v situaci, kdy podle průzkumů vyšlo najevo, že Fialova vláda se nepopularitou blíží Nečasově. V naší pseudodemokratické společnosti jde především o peníze, respektive o majetek a moc z něj vycházející. V několika rozhovorech s lidmi jsem vyjádřil přesvědčení, že současná vláda „demokratů“, od ódéesáků s dredy po ty bez, vláda Petra Fialy vládne v nejlepších případech pro 5 % nejmajetnějšího obyvatelstva, mnohdy pouze pro 1 % nejbohatších a často pro oligarchický zlomek tohoto jednoho procenta.

Spíše zábavní komentátor Stanislav Biler z údajně levicového Alarmu píše o Stanjurovi jako o „nejhorším ministru financí“. Tedy Miroslav Kalousek je podle něj tedy například „lepší“. Biler, který o sobě tvrdí, že je „sociolog“ (a „levicový“), by vůbec musel vyložit, jaká kritéria používá pro hodnocení české moci. Z hlediska zmiňovaných 5 a méně procent nejmajetnějších občanů a oligarchických vlastníků je Stanjura naopak velmi dobrý ministr. Zeptejte se zbrojařů, vlastníků energofirem, bank, supermarketů atd., již jsou dalece vyvázáni z odvodu daní ze svých tučných až astronomických zisků. Avšak též vlastníkům v průměrně vydělávajících odvětvích a podnicích se daří dobře, navíc jsou zaváděny politické kroky dle jejich potřeb. Týká se to autoprůmyslu, developerů, reklamních manipulátorů, různých „cloudcapitalistů“, ale i majetnějších středních podnikatelů, jimž bylo zrušeno EET a tak dále. A lidé okrádající stát na daních skrze „daňové ráje“? Ti se nemusejí příliš obávat.

A nezapomínejme, že do sféry vysoce nadprůměrně vydělávajících patří sami politici (i „demokraté“ zde šikovně sčítají různé funkce), výše postavení soudci a právníci, privilegovaní žurnalisté – a také privilegovanější zaměstnanci výše zmiňovaných firem a odvětví (např. bývalý předseda ČSSD, Hamáček). Toto jsou také lidé, kteří jsou do značné míry schopni si „kupovat“ volby, manipulovat veřejné mínění ve prospěch svých nadřízených a rozdělovat peníze trochu níže, ale stále velmi dobře situovaným kamarádíčkům od „nadací“ po „poradce a experty“. Pro všechny tyto lidi je ministr Stanjura jednoduše dobrým až výborným ministrem!

No, a ti ostatní? Těch 95 % obyvatelstva (možná je to 90 %)? Je to samozřejmě odstupňované. Někdo si v důsledku politiky současné neoliberálně pravicové vlády přilepší mírně, někdo si alespoň nepohorší. Někdo bude stagnovat. No, a miliony lidí na tom budou hůře. K tomu připočtěte zavádění nových poplatků na léky, snižování důchodů (příprava na jejich privatizaci), zavádění „karenční doby“ (neproplacení prvních tří dní nemoci), stagnaci či snižování různých sociálních dávek, likvidační ceny bydlení, exekuční právo, zvyšování cen státních a městských služeb a mnohé další. Česko není nějaký ostrov na desítkách zemí můžeme vidět, kam takováto politika vede. V některých z těch zemí jsou alespoň sem tam pravdomluvní a přemýšlející sociologové a ekonomové, kteří se nekrčí před oligarchickou mocí. U nás máme Bilera, Prokopa a zhnědlého Kellera – nebo někoho lepšího? (Určitý příspěvek k popisu reality lze najít například u P. Velemana.) Právě tato tma a mlha co do skutečné povahy české reality je velmi významným faktorem zdejší moci. A tím se dostáváme k další kapitolce.

Kdo má škváru a kdo pocit škváry

Probíral jsem jednou s kamarádem, jak realistické mínění mají o sobě samých různí lidé a vrstvy v Česku a podle čeho se rozhodují u voleb. Rozebírali jsme to samozřejmě v souvislosti s nynější vládou neoliberálně pravicových stran (a „opozicí“ totožného ražení), ale vracíme se tak nakonec i k onomu Nečasovi. Byl to ten samý kamarád, jehož geniální diagnostiku STANu coby „takové té pravice, kterou spíš nevolí vyhazovači“ cituji ve starším textu. Vypíchl podle mě ještě jednu podstatnou věc: rozdíl mezi částmi „středních vrstev“ (uvažujme zhruba 40 % obyvatelstva od 50. do 90. percentilu majetku, čili začínající ještě pod průměrnou mzdou a končící na hranici výrazně nadprůměrných mezd a majetků), z nichž mnozí právě s těmi nižšími příjmy (mezi mediánem a průměrem, někdy níže) budou spolehlivě volit pravicové strany, ačkoli ty jednají proti jejich zájmům (výše uvedené a další případy komercionalizace a degradace veřejných služeb, na něž jsou tito lidé odkázáni a jimi podmiňováni). Onen kamarád jako jeden z hlavních subjektivních faktorů jmenoval pocit „majetku“. Jde o to, že dost podstatné procento obyvatel zatím vlastní nějakou nemovitost – což je často ta, v níž bydlí, nebo zahrádka či chata.

Právě tento alespoň drobný majetek dává lidem pocit, že jsou „zajištěni“, resp. pojištěni, popřípadě že vlastně také patří k těm „úspěšným“, „nezávislým“ atd., ačkoli jejich příjmy stagnují a tito lidé sami nemovitost obývají, takže ji maximálně mohou prodat a peníze na údržbu vhazovat do kapes rentiérů, jimž budou platit nájem. Úvahou a vzděláváním by mohli dojít k realistickému uchopení své situace, ale pod tíhou životního stresu, pravicové indoktrinace a pyramidového schématu „naděje“ si možná myslí, že sami budou rentiéry. Zde je široké a velice významné pole současné ideologie, kterému se věnuji prakticky v každém druhém článku, takže na něj zde pouze poukáži a připojím odkaz na přednášku prof. Kellera z roku 2009, který se zabýval příbuznými otázkami.

Takže, kdo je horší?

Záleží na tom, jak dlouho bude Fialova neoliberální vláda vládnout. Například ve Francii se nadvláda podobného střihu setkává s dost podstatným lidovým odporem (o kterém se u nás informuje stejně málo jako o všem podstatném). Záleží na tom, zda například posílí odborové hnutí, které je (může být) v situaci absence jakékoli parlamentní opozice proti pravicové moci jedním z faktorů levicových a demokratizačních pokusů v naší oligarchizované společnosti s demokratickou fasádou.

Nezapomínejme, že proti Nečasově vládě se poměrně v hojném počtu demonstrovalo. A to jak souhrnně, tak proti dílčím opatřením, jako byly například pokusy o zavedení školného, variaci na nucené práce v podobě návrhů ministra Drábka za TOP 09 aj. V některém z následujících textů se rovněž budu věnovat otázce, jakou strategii zvolí oligarchie a pravicoví političtí kariéristé do budoucna. V této souvislosti se také blíže podívám na roli, jakou sehrává „nejlevější“ část Fialovy neoliberální vlády, Piráti, a také aspirující „opoziční“ strany.

A co americký imperialismus?

28. 4. 8:26

Můžeme buďto na vlně moci a s pohodlným větrem v zádech pronášet polopravdy a lži – anebo v zájmu budoucích generací pravdivě popisovat skutečnost a formulovat principy, které pro změnu budou platit i pro nás.

Článek

Války, stejně jako jiné otřesy a krize, jsou vynikající příležitostí ke zbohatnutí. Musíte akorát být v té správné pozici. Dobré je vyrábět zbraně, obchodovat s energiemi, potravinami, kontrolovat telekomunikace. Ještě lepší je vlastnit to všechno dohromady i spolu s bankami a finančními společnostmi, do nichž přitečou zisky ze zvýšených cen a z privatizací veřejných státních majetků, což pod tlakem vnutíte obyvatelstvu. Strach také umožní kapitalisticky-státní moci zvýšit vykořisťování a ovládání obyvatelstva. No, a pak jsou v (o dost) nižších patrech moci různí pirátští ministři zahraničí menších států.

Pan Lipavský, ještě relativně čerstvý výpěstek na poli české chrabrosti (o panu Válkovi za chvíli), se s pokusem o plamennost rozhovořil o „ruském imperialismu“. Ten samozřejmě existuje a je nechutný stejně jako všechny ostatní, ale vidíme, že se mu nepodařilo ani ovládnout většinu Ukrajiny. A právě zde se skrývá demagogie a ubohost Lipavského: jeho formulace naznačují, jako by existovala reálná hrozba ruského útoku na české území (jinak než v sebevražedném pokusu o finální nukleární válku). Ve svém relativně mladém karierismu si již osvojil umělý patos, se kterým v dotyčném rozhovoru pronáší například: „Nechceme, aby nám vládla Moskva!“. (Je tedy Lipavský „obchodník se strachem“, jak se nyní preventivně píše o jakékoli opozici proti neoliberální vládě?)

And what about them?

A teď skutečně k věci. Je pan pirát Lipavský proti všem imperialismům a invazím? Chce, aby nám vládl Washington? V ještě nižších patrech nadvlády, než vydělává pan Lipavský, si různí pomocní strážníci aktuální moci navykli osočovat kritiky našeho vlastního tábora z „whataboutismu“ (provizorně to přeložme jako „a-co-onismus“). Zabývám se tím ve starším textu a docházím k tomu, že pod strašným zločinem „whataboutismu“ se vlastně ukrývá náznak principů platících pro všechny. Což je velmi nežádoucí, když chcete být v životě pouze (placenými, či neplacenými) roztleskávači jiné imperiální moci.

Zato pan ministr Válek z TOP 09! Copak ten má asi za lubem? Je jinak velmi málomluvný a mnoho slov neztratí například o důvodech nových poplatků na léky, o tom, jak to vlastně myslel s návrhy na dvojí standard zdravotnictví či zda je schopen vyloučit (formuluji naivně) kroky představující plíživou privatizaci zdravotnictví – z čehož by profitoval například i oligarcha Babiš vlastnící v této sféře byznys.

Avšak nedávnou zásadní smlouvu s dalekosáhlými důsledky, odsouhlasenou s vyloučením veřejnosti (jak by nějaký plebs mohl chápat vzletné výšiny „demokratů“?!) na Twitteru okomentoval. Svérázným způsobem, který je ilustrován úvodní fotografií. Jestliže Lipavský naznačuje, že by se Česká republika byť i v případě neúspěchů ukrajinsko-mezinárodní obrany mohla stát terčem ruského útoku, tak pan ministr za stranu TOP 09 na to jde odjinud. S logikou, jíž by porozuměl hloupější páťáček (ale výše snad už ne), dovozuje správnost podpisu smlouvy z reakce nepřátel (tak, jak je konstruuje).

Není také vůbec maličkostí, že osočuje Matěje Stropnického z „kolaborantství s Ruskem“ a z toho, že by ČR rád viděl jako „vazala Moskvy“. Pochopitelně, že pro to pan demagog z TOP 09 nemá důkazy, neboť žádné neexistují. Pan Válek jenom začal věřit propagandě vlastního mocenského tábora, podle nějž jakékoli volání po ukončení válčení a usednutí k jednacímu stolu znamená „kolaborantství s Ruskem“.

Vazalové USA

Je Česko vazalem USA? Obšírně jsem se snažil popsat, jak různé strany české politické moci i indoktrinační aparát přistoupil k americké invazi do Iráku před dvaceti lety (která si zatím vyžádala více životů nežli ruská na Ukrajinu). Dalším indikátorem může být, jak byla organizována podpora pro umístění amerického radaru v Brdech během úřadování člověka, který je podle kritérií uplatňovaných na Vladimira Putina rovněž válečným zločincem, čili George Bushe mladšího. A rovněž, jak byli a jsou očerňováni odpůrci umístění radaru (zde příklad z Reflexu oligarchy Křetínského, kde je použito klasické – a nepodložené – obvinění z financování Ruskem).

Když chceme vidět, jaké má Rusko nyní spojence, tolerující partnery a zaplacené vlády menších států, můžeme se podívat na hlasování v OSN. Takže například některé africké státy, jejichž představitele si Rusko nakoupilo, s ním budou aktivně hlasovat i v případě největších nehorázností. Nuže, máme zde nyní jiného člena TOP 09, dokonce jejího „čestného předsedu“ a knížecí majestát, který hlasoval v roce 2012 coby ministr zahraničí protipřiznání tzv. „pozorovatelského statusu nečlenského státu“ Palestincům/Palestině v rámci OSN. Vedle USA, Kanady a Izraele se k naší české baště „havlovských hodnot“ připojila veliká Mikronésie, Panama (kde sponzoři TOP 09 čtou v létě Havlovy spisy), Marshallovy ostrovy, Nauru, ba i Palau (a to je vše, přátelé).

Ještě před vznikem strany „demokratů“, TOP 09, hlasoval Karel Schwarzenberg coby ministerský nominant Zelených ve vládě M. Topolánka za ODS proti rezoluci OSN požadující prozkoumat dopady používání munice z ochuzeného uranu na lidské zdraví. V obou případech byla Česká republika v drtivé světové menšině – a snad by ani někteří zastánci „partnerství“ s USA neměli žaludek tyto kroky ospravedlňovat. Po skončení v aktivních politických postech však Schwarzenberg udělal na české poměry relativně kurážnou věc, když kritizoval Izrael za jeho anexe palestinského území porušující mezinárodní právo. Neměli by tedy ideologové z českých médií pravicové moci dodatečně označit pana Schwarzenberga za „dezoláta“ a neměl by pan Válek zmínit v tweetu svého čestného předsedu?

Jinak slovo „vazalové“ je tím, které nedávno použil francouzský prezident Macron po návštěvě Číny. Což by mohlo vysvětlit, proč si na toto slovo vzpomněl pan Válek. Zdá se totiž, že existují určité více či méně vědomé pochody karieristických zatemňovatelů ve službách statu quo, které překroutí nepříjemný náraz reality ve lživý útok proti odpůrcům této moci. Ostatně v Respektu oligarchy Bakaly to provedli podobně. Je tedy slovo „vazal“ – odvozené od feudálních podřízených místodržitelů s určitými vymezenými právy – přesné? Pojďme se na to ještě krátce podívat.

Jak silný je americký imperialismus oproti ruskému?

Nedokáži si představit, jak by někdo mohl úspěšně zpochybnit, že současný český prezident Petr Pavel je coby nedávný vysoký generál NATO spojkou na tuto formaci americké moci. To znamená, že od něj velice pravděpodobně neuslyšíme žádnou výraznější kritiku NATO – ani tam, kde by byla sebepatřičnější a sebedůležitější. (O mocenské úloze Petra Pavla v rámci české pseudodemokratické nadvlády jsem na základě četných zdrojů psal zde.)

Kroky a postoj vlády jsou doloženy nedávným schválením částečně utajované smlouvy s USA umožňující mnohem snazší dislokaci amerických jednotek na českém území a potenciálně otevírající dveře různým „radarům“ a základnám. Postoje českých většinově oligarchizovaných médií podporujících současnou vládu částečně dokládám v tomto textu i v jiných – a čtenáři se mohou pokusit najít jakékoli byť slabě kritické poznámky k americké moci či dokonce pravdivé analýzy v těchto plus i veřejnoprávních médiích.

Pokud bychom byli tak extravagantní a namísto „hodnotového partnerství“ s USA a obrany „svobodného světa“ se zabývali realitou a fakty, nemohli bychom nezmínit výše již krátce odkazovanou invazi do Iráku. Patřičné je zde uvést pozdějí angažmá v Libyji, dlouhodobé působení v oblasti Afghánistánu a Pákistánu, velmi přátelské spojenectví se zeměmi, jako je Saúdská Arábie (jíž je USA a všemi podřízenými tolerován brutální útok na Jemen) a další despocie Perského zálivu, kooperace s „klony al-Kaidy“ (jako je např. Fronta al-Nusra) v Sýrii, loutkovodičství ukrajinské vlády sestavované po roce 2014 (doloženo v uniklé konverzaci vysoké zástupkyně USA pro zahraničí, V. Nulandové, proslulé též přístupem: „Fuck the EU!“) atd.

To jsou příklady současné praxe USA, které bychom mohli vršit a přidat k nim starší doklady amerického imperialismu, jako jsou přímé vojenské invaze zahrnující masivní válečné zločiny ve Vietnamu, resp. i v okolních jihovýchodoasijských zemích, tak také podpora pro vojenské převraty například v Íránu 1953, Indonésii 1965, Chile 1973 atd. Ještě jiný údaj zcela nediskrétně odkrývá skutečný stav věcí: počet zahraničních vojenských základen USA se podle definice a zdrojů pohybuje někde mezi 600 a 1000. A zažitou praxi českého indoktrinačního aparátu narušme ještě jedním údajem: výdaje na zbrojení ve světovém srovnání, kdy USA je o kategorii jinde než vyšichni ostatní.

Obchod se zbraněmi, respektive jejich výroba. To je jedno ze stále lukrativnějších odvětví – o němž mnozí nepokrytě uvažují jako o „tahounu“ či pilíři ekonomiky (přečtěte si o tématech nedávných asijských návštěv premiéra Fialy). Snad i ministrům Lipavskému či Válkovi by mohlo dojít, jaké jsou pravděpodobné konsekvence světa plného zbraní. Stejně tak by se lidé, kteří nejsou zkorumpovaní a uvažují v delších časových horizontech, mohli začít pokoušet informovat českou a evropskou veřejnost o tom, jakou roli hraje při rozšiřování NATO a „partnerství“ s USA zájem velkých zbrojních firem – v čele s těmi americkými. V kapitolce tohoto již odkazovaného článku o Petru Pavlovi píši o povaze NATO, procesu jeho rozšiřování a kritice vycházející mnohdy ze samého středu americké moci.

Diskuze

Zde již jen telegraficky dva myslím teoreticky velevýznamné body: 1) Když povážíme vnitřní poměry s USA se zcela barbarskými zbraňovými zákony, nedostupným a neefektivním zdravotnictvím, rostoucí oligarchizací a majetkovou nerovností atd., je možné vidět v té části Evropy, která usiluje o větší samostatnost, alternativu k americké regresivnosti a nedemokratičnosti (když na druhé straně povážíme, co ve Francii reprezentuje Macron)?, 2) Jak správně popsat vztah americky ukotveného kapitálu a geopolitických zájmů amerického imperialismu? Lze vyznačit tendence či celé konflikty, kde převážil zájem velkých zbrojních vlastníků nad dlouhodobými zájmy USA (při nezměněné struktuře moci)?

Na tyto otázky myslím alespoň v náčrtu odpovídám výše a také v jiných textech, vrátím se k nim však adresně v některém z dalších textů.

Komu máme fandit ve sporu Mornštajnová vs Toy Box

5. 5. 18:10

Chce někdo vážně tvrdit, že píšící podnikatelka Mornštajnová či kreslící podnikatelka s pseudonymem Toy Box mají skutečný talent a jsou přínosem pro kulturu? Kolik peněz musejí dostat, aby daly pokoj?

Článek

Pokusme se rozplést klubko různých českých póziček a póz, přetvářek a lhaní do kapsy. Nejdřív paní Mornštajnová. Její literární přínos se blíží nule. Kdo nahlédne do jejích románů, odhalí myšlenkové prázdno formulované taktéž bez přínosu pro český jazyk (jak je možné se přesvědčit v ukázkách z románů Hana, Listopád či z posledního a inkriminovaného s názvem Les v domě). Leckomu je snad také zjevný podnikatelský oportunismus Mornštajnové. Slaví se morální vítězství nad minulostí: ještě, že se nám (některým) teď žije tak dobře a nedochází (u nás) k rasové perzekuci či šikaně nebo nás již nespoutávají komunisté atd. Nic dalšího se myslím u paní literární podnikatelky Mornštajnové nenajde, zde je její obchodní bilance.

Souboj žen v bahně

Jedná se nám ale tedy o nedávnou „kauzu“, o níž se psalo dokonce i v Blesku oligarchy Křetínského. Výtvarná podnikatelka používající pseudonym „Toy Box“ se za pomoci komentátorky literatury z Alarmu, Evy Klíčové, ohradila proti Mornštajnové, že „exploatovala“ (mezi běžnými smrtelníky: vykradla či zneužila) příběh osobního traumatu tak, jak je Toy Box popsala v tomto textu z roku 2019. Obsah románu Les v domě od Mornštajnové prý musí být odvozen od příběhu sexuálního zneužití Toy Box v raném dětském věku jejím dědečkem.

Zde je myslím opravdu podstatné popsat uměleckou úroveň obou těchto osob. Kdokoli se může podívat na internetové stránky Toy Box (kde je také její nedávné vyjádření) a posoudit, zda jsou její kresby a malby něčím vybočující z průměru či podprůměru vizuální produkce, zda můžeme mluvit o umění, které se dotknulo něčeho alespoň trochu zásadního či vůbec o tvorbě, která alespoň pro dnešek působí jako krásná.

Já takovouto hodnotu u paní kreslící podnikatelky nenacházím, stejně jako ji nenacházím u píšící podnikatelky. Nevidím u nich talent ani uměleckou poctivost – ačkoli můžu být snad argumentací přesvědčen, že jsou alespoň nějakým způsobem přínosné pro kulturu.

Trauma©

Můžeme exploatovat narcismus a neumětelství? A trauma? Také nějaké máte? A co s ním děláte? Napadlo vás je patentovat a zpeněžit?

Nesnažím se být bezcitný. Také mám svá traumata a traumátka a myslím, že jsem schopen chápat bolest s tím spojenou. Zaprvé ale nerozumím značné dávce exhibicionismu, která je ve výše líčených peripetiích přítomna. Jsem-li totiž schopen o něčem strašném vůbec již mluvit (opakovaně), téměř jistě to už mnoho ztratilo ze své strašné moci. Zadruhé je zde otázka zobecnění. Ostentativním důvodem při veřejné tematizaci různých traumat bývá snaha upozornit na nějaký obecnější společenský nešvar či přímo zlo.

Možná je to dáno formulační neohrabaností Toy Box, ale kromě nespojité abstrakce – Toy Box zde navíc cituje svou terapeutku -, že na vině jejího osahávání v útlém dětském věku coby předmětu masturbačního ukojení dědečka je „patriarchát“, tedy obecná nadvláda mužů nad ženami, se Toy Box právě znovu a znovu vrací jen ke své osobě. O tom je možné se přesvědčit v tomto textu z roku 2019, kde sepisuje své trauma.

Skepse a komunikace ve společnosti

Třeba ještě dnes zastihneme v některé z posledních libeňských putyk osoby, jež nám sdělí, že je exploatoval pan Hrabal – a že z toho buď mají radost, nebo ne. Ano, jistě, v případě Toy Box se jedná o trauma. Ale hergot, přeci jen! Ten narcismus a opakované veřejné nimrání především ve své osobě přece není něco chvalitebného!

A ani to fantasmagorické – a vnitřně vysoce rozporné – obvinění. Toy Box sice sugeruje, že jí jde o tematizaci obecnějšího problému, takže by mohla naopak být ráda, že nějaká Mornštajnová o věci píše. Namísto toho vytahuje copyright na vlastní trauma. (Zde také poznamenávám, že se mi nepodařilo dohledat, že by Toy Box mluvila o tom, že Mornštajnová téma zpracovala špatně a že není dobrá spisovatelka; což není.)

Nepředstírejme, že z „niternosti“ a „traumatů“ se nestal dobrý byznys. A také, že není módní se stavět do role oběti. Pokus o patentování traumatu (a mediální exhibicionismus, na jehož konci je pouze má osoba) přece nese všechny znaky komodifikace při vítězném tažení kapitalismu do nejposlednějších zákoutí volného času a intimity.

Mluvme však o traumatech a zobecňujme je tam, kde to jde, abychom mohli překonat různá společenská zla (která skutečně ubližují). Ale mluvme zároveň o úrovni toho, co je prodáváno jako umění či progresivní politika. A nakonec také mluvme o zoufalství pozérek a pozérů, jimž jde zejména o penízky . A o tom, že naše lidská nitra jsou nakonec tak děsivě a banálně podobná, ale neměli bychom je právě vydat k použití v upachtěném soutěžení o větší či menší objem penízků, který občas vypadne z těch, co jsou pohodlně nad námi.

Pochody za 30 km/h v Praze – pohled účastníka

Konzervativní politici dělající politiku ve prospěch bohatých (a reklamu směrem k domněle bohatým snaživcům) se ozývají proti pochodům za omezení aut ve městech. Jsem jejich účastníkem a toto je můj vzkaz pro ně i pro veřejnost.

Článek

Karierista kombinující pražský zastupitelský post s postem europoslance, rovněž namočený v kauze Dozimetr, Jiří Pospíšil z TOP 09, je citován v článku na Novinkách oligarchy Lukačoviče, kterak obviňuje účastníky pochodů za omezení rychlosti na 30 km/h na městských komunikacích (s některými výjimkami), že se chovají jako „extremisté a radikálové“ a že „šikanují zbytek společnosti“. Pirátský karierista Hřib, který bez mrknutí oka hodil přes palubu bývalé koaliční partnery, se kterými podepsal „Alianci stability“ (nikdo se ani nesměje), uvádí, že „vyjádřit názor se dá i jinak“. Ondřej Prokop z ANO oligarchy Babiše říká o mě a o kolezích z pochodů: „Jsou jako teroristé“. Člověk, který je nyní za stranu „demokratů“, ODS, primátorem hlavního města, Bohuslav Svoboda, se vyslovil, že „z většiny obyvatel metropole se stávají rukojmí menšinové iniciativy“. (Menšinovou iniciativou nemyslel břitký pan Svoboda ODS a její politické zadavatele, nýbrž nás.) Nepodařilo se mi dohledat reakci KDU-ČSL ve smyslu, že jsme něco jako Herodes či Jidáš na auta, ale takový Jan Wolf se jistě rád mezi modlitbami dodatečně vysloví (stejně jako spoluvládnoucí STAN).

Článek na Novinkách oligarchy Lukačoviče potom podstatným způsobem cituje člena pražské konzervativní mocenské kliky, zámožného advokáta Sokola, jenž, jelikož je šíleně kultivovaný člověk, nás označuje pouze za „třeštěnce“ (a možná někde vypadlo „z“). Pořadatelé a účastníci pochodů citováni nejsou – protože přeci žijeme v „demokracii“.

O co nám jde

Na internetu je možné si dohledat stránky pořadatelů těchto pochodů, což je Poslední generace, Extinction Rebellion, přičemž se účastní zástupci Pěšky městem, Mladí Zelení a jiní. Sám jsem se zúčastnil pouze čtyř z celkových dvanácti pražských pochodů (proběhly již i v Brně a neobešly se bez humorných momentů).

Zážitků ale mohu zprostředkovat z těchto pochodů mnoho – a zároveň snad s určitou faktickou poučeností formulovat svůj postoj, který mě vede se těchto pochodů zúčastňovat. Nejdřív zážitky, telegraficky: registroval jsem mezi účastníky minimum vulgarity a slepé destruktivity (sám jsem byl naposledy trochu výjimkou, když jsem skupinku asi pěti pravidelných mladých protidemonstrantů označil za „hlupáky“ a „ódéesácké smrady“, přičemž ostatní si jich nevšímají). Na označení za „teroristy“ od pana Prokopa z ANO oligarchy Babiše mohu reagovat tak, že jej zvu, ať se přijde mezi tyto „teroristy“ podívat a vrátí-li se živý a neopásaný výbušninami, ať přestane se svou ubohou demagogií.

Zato jsme coby účastníci pochodů takřka při každém z nich mohli registrovat slepou agresivitu řidičů, popřípadě kolemjdoucích horujících za právo smrdět a blokovat prostor autem ve městě („Mazejte na chodník!“, jak na nás milým otcovským tónem zakřičel dobře oblečený gentleman). Vztyčené prostředníky z vozů SUV o rozměrech div ne tanku – i těch chudších – jsou stálicí. Legrační situace nastávají, když rozparádění vyznavači „svobody“ ve svých sportovních autech řvoucích záměrně intenzivně jako letouny Stuka vyrazí rychlostí proti předpisům – aby náhle zkrotli jako beránci, když si všimnou, že vpředu pochodu nás doprovází pár politicistů (s tajnými jako bonus).

Zuřivé troubení aut i na vedlejších částech silnice v protisměru, nadávky létající z oken jinak jistě „noblesních demokratů“ volících výše zmíněné pány (a pár dam) – to vše je tak běžné jako tupé trčení v pražské autodopravě. Zamrzela mě však a překvapila reakce cyklisty pracujícího pro doručovatelskou firmu Wolt, který nás pohodlně objel, avšak vzkázal nám: „Kdybyste šli raději makat!“. Jinému z jeho všudypřítomných kolegů jsem potom říkal, že podporuji jejich zaměstnanecký boj za lepší mzdy a důstojnější podmínky – protože jsem tuze nebezpečný levicový radikál, který chce propojovat jednotlivé boje za lepší svět.

Co se postojů vedoucích mě k pochodům týče, mohu odkazovat na faktickou situaci chronického znečištění ovzduší v důsledku dopravy (zde se vyplatí věnovat čas prozkoumání labyrintu dat ČHMÚ). Mohu odkazovat na nezanedbatelný faktor přehřívání města kvůli přítomnosti kovových karoserií aut, zabírání prostoru na chodnících – což je přeci nehorázný evergreen Prahy, Brna a jiných měst – a prostoru ulic, který by šlo naopak využít k rozšíření chodníků, tolik nutných chladících (a estetických) prvků, jako jsou stromy atd. Kromě mikroúrovně jedné ulice (která však coby bezprostřední sousedství významně určuje kvalitu života), středně velké úrovně města, regionu a státu, je zde ještě globální úroveň. Tady je automobilová doprava rovněž významným – ačkoli ne jediným – faktorem. Je potřeba dále vršit fakta a důkazy spolehlivě dokazující jednak škodlivý vliv emisí a dalších přidružených jevů (hluk, přehřívání, fyzické srážky) na lidské zdraví, tak jejich přispění k až apokalytickým (bez přehánění) problémů spojených se změnami klimatu?

Ale jak s tímto vším souvisí třicítka ve městech a pochody za ni? Lze odkázat na vědecké studie zkoumající vývoj četnosti úrazů při snížení rychlosti, pozitivní zkušenosti z města Brusel, kde bylo toto opatření zavedeno. Pořadatelé pražských pochodů se rovněž odvolávají na příklad Paříže: zde bylo při zavádění limitu v roce 2021 podle studie zadané pařížskou radnicí 58 % lidí pro, v širších periferních oblastech Île-de-France byli však lidé ze 61 % proti. Tedy smíšená situace, která naznačuje nutnost řešení a rozložení pokud možno pozitivních dopadů (to však takovému českému plátku Echo24 vybudovanému z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího nebránilo, aby napsalo „Třicítka do ulic Paříže přinesla zlobu“; což se blíží tónu francouských zarytě pravicových novin Le Figaro). Kromě typické demagogie v pravicových médiích vlastnické třídy je těmito příklady podtržena otázka sociálních ohledů ekologických opatření. Můj postoj je takový, že při očekávatelném zlepšení (přesunutí zásobování měst na železnici, lodě atd.) je přijatelné přistoupit k „šikaně“, respektive donucujícím prostředkům i vůči drobným podnikatelům, kteří nakonec mohou být získáni pro ekologičtější a k životu přátelštější řešení. Zde se ale musí ekologické hnutí spojovat se sociálním – a levice nesmí dělat kroky tím způsobem jako například francouzský prezident bohatých a superbohatých, Macron, který chtěl náklady na „zelenou transformaci“ převalit především na méně majetné obyvatelstvo, což je jeden z významných faktorů hnutí „Žlutých vest“.

Takže ještě jinými slovy: boj za třicítku ve městech je pro mě zčásti účelem/cílem samým pro sebe, současně však prostředkem širšího boje za – zcela technicky a civilizačně proveditelné – omezování autodopravy obecně. Zároveň je to praktická realizace hnutí za proměnu světa v žitelnější – a rozumnější – místo.

Jaký je vlastně pohled lidí

Výše odkazuji na politiky mající extra přístup do českých většinově oligarchizovaných médií, pro něž byla zaplacenými i zdarma důvěřivými (a hloupými) lidmi vytvořena reklama, že se jedná teda o ty „demokraty“. Poukazuji zároveň na smíšenou a regionálně rozloženou podporu v Paříži a její aglomeraci.

Sám od lidí na Facebooku čtu smíšené reakce a také takové slýchám. Podpora pro ten či onen způsob omezení autodopravy se mi však na základě hovorů s lidmi zdá dost široká. Zdá se mi, že zde do hry vstupuje faktor tradiční české zbabělosti, přidávání k silnější konzervativní moci a poníženost procházející od feudalismu přes prvorepublikové milostpaní, kolaboraci s fašismem, stalinismem až po konformitu za Husáka, Klause a Fialy. Česká gaučová pohodlnost, dětinský alibismus a neschopnost projevení přání (především těch progresivních) je však překonatelná. Snad i někteří z autobojovníků smrdících v zácpě mohou být dovedeni k náhlednutí myslím velmi dobrých rozumových důvodů, na které v tomto textu odkazuji.

Člověka potěší i překvapí, že přitakávající článek publikovali i v opatrnickéma s pravicovou nadvládou dalece konformním Alarmus krze poněkud oportunisticky-zmatenou A. Rychlíkovou. Ba co více, přidal se spíše k nám i Martin Fendrych od oligarchy Bakaly (asi to ale nesmí psát příliš často).

Jaký by měl být pohled lidí

Včerejší pochod jsme zakončili u ministerstva dopravy, kde se náš průvod čítající do stovky lidí spojil a pozdravil s mladými lidmi z „Univerzit za klima“, kteří před budovou ministerstva pořádali několikadenní okupační stávku za odstoupení od fosilních paliv. Přes fantazie konzervativních politiků vlastnické třídy jsme nic nevyhodili do povětří, bavili se a zčásti postupně trousli domů.

Co sleduji tváře a reakce lidí v pražských ulicích, nemyslím si, že by měli všichni či nějaká většina pocit, že je „terorizujeme“ nebo „držíme jako rukojmí“, jak říká největší pražský „demokrat“, pan Svoboda z ODS či jeho parta z jiných stran. Ti lidé totiž vědí, že každodenně se alespoň o trochu – a někdy velice výrazně – zpozdí v některých spojích MHD kvůli vyznavačům „svobody“ v autech. Jen se tedy odhodlat – a přejít k nám nebezpečným radikálům!

Jde totiž o to, že člověk si musí formulovat, o co mu vlastně v životě jde, proč by mělo mít cenu tento život žít. A víme, že je neklamným znamením blce, pokud při tom myslí jenom na sebe. Původní starořecký význam slova „idiot“ byl používán pro někho, kdo se není schopen přenést ze soukromé sféry k úvahám o podobě „obce“ čili společnosti. Kdo vlastně tak strašně miluje města přeplněná auty – a děsí se představy používání MHD, zelenějších ulic a většího klidu k přemýšlení, práci i odpočinku?

A máme na to všechno technické prostředky? To si pište. Jen musíme trochu myslet – a dle toho jednat.

Komu máme fandit ve sporu Mornštajnová vs Toy Box

Chce někdo vážně tvrdit, že píšící podnikatelka Mornštajnová či kreslící podnikatelka s pseudonymem Toy Box mají skutečný talent a jsou přínosem pro kulturu? Kolik peněz musejí dostat, aby daly pokoj?

Pokusme se rozplést klubko různých českých póziček a póz, přetvářek a lhaní do kapsy. Nejdřív paní Mornštajnová. Její literární přínos se blíží nule. Kdo nahlédne do jejích románů, odhalí myšlenkové prázdno formulované taktéž bez přínosu pro český jazyk (jak je možné se přesvědčit v ukázkách z románů Hana, Listopád či z posledního a inkriminovaného s názvem Les v domě). Leckomu je snad také zjevný podnikatelský oportunismus Mornštajnové. Slaví se morální vítězství nad minulostí: ještě, že se nám (některým) teď žije tak dobře a nedochází (u nás) k rasové perzekuci či šikaně nebo nás již nespoutávají komunisté atd. Nic dalšího se myslím u paní literární podnikatelky Mornštajnové nenajde, zde je její obchodní bilance.

Souboj žen v bahně

Jedná se nám ale tedy o nedávnou „kauzu“, o níž se psalo dokonce i v Blesku oligarchy Křetínského. Výtvarná podnikatelka používající pseudonym „Toy Box“ se za pomoci komentátorky literatury z Alarmu, Evy Klíčové, ohradila proti Mornštajnové, že „exploatovala“ (mezi běžnými smrtelníky: vykradla či zneužila) příběh osobního traumatu tak, jak je Toy Box popsala v tomto textu z roku 2019. Obsah románu Les v domě od Mornštajnové prý musí být odvozen od příběhu sexuálního zneužití Toy Box v raném dětském věku jejím dědečkem.

Zde je myslím opravdu podstatné popsat uměleckou úroveň obou těchto osob. Kdokoli se může podívat na internetové stránky Toy Box (kde je také její nedávné vyjádření) a posoudit, zda jsou její kresby a malby něčím vybočující z průměru či podprůměru vizuální produkce, zda můžeme mluvit o umění, které se dotknulo něčeho alespoň trochu zásadního či vůbec o tvorbě, která alespoň pro dnešek působí jako krásná.

Já takovouto hodnotu u paní kreslící podnikatelky nenacházím, stejně jako ji nenacházím u píšící podnikatelky. Nevidím u nich talent ani uměleckou poctivost – ačkoli můžu být snad argumentací přesvědčen, že jsou alespoň nějakým způsobem přínosné pro kulturu.

Trauma©

Můžeme exploatovat narcismus a neumětelství? A trauma? Také nějaké máte? A co s ním děláte? Napadlo vás je patentovat a zpeněžit?

Nesnažím se být bezcitný. Také mám svá traumata a traumátka a myslím, že jsem schopen chápat bolest s tím spojenou. Zaprvé ale nerozumím značné dávce exhibicionismu, která je ve výše líčených peripetiích přítomna. Jsem-li totiž schopen o něčem strašném vůbec již mluvit (opakovaně), téměř jistě to už mnoho ztratilo ze své strašné moci. Zadruhé je zde otázka zobecnění. Ostentativním důvodem při veřejné tematizaci různých traumat bývá snaha upozornit na nějaký obecnější společenský nešvar či přímo zlo.

Možná je to dáno formulační neohrabaností Toy Box, ale kromě nespojité abstrakce – Toy Box zde navíc cituje svou terapeutku -, že na vině jejího osahávání v útlém dětském věku coby předmětu masturbačního ukojení dědečka je „patriarchát“, tedy obecná nadvláda mužů nad ženami, se Toy Box právě znovu a znovu vrací jen ke své osobě. O tom je možné se přesvědčit v tomto textu z roku 2019, kde sepisuje své trauma.

Skepse a komunikace ve společnosti

Třeba ještě dnes zastihneme v některé z posledních libeňských putyk osoby, jež nám sdělí, že je exploatoval pan Hrabal – a že z toho buď mají radost, nebo ne. Ano, jistě, v případě Toy Box se jedná o trauma. Ale hergot, přeci jen! Ten narcismus a opakované veřejné nimrání především ve své osobě přece není něco chvalitebného!

A ani to fantasmagorické – a vnitřně vysoce rozporné – obvinění. Toy Box sice sugeruje, že jí jde o tematizaci obecnějšího problému, takže by mohla naopak být ráda, že nějaká Mornštajnová o věci píše. Namísto toho vytahuje copyright na vlastní trauma. (Zde také poznamenávám, že se mi nepodařilo dohledat, že by Toy Box mluvila o tom, že Mornštajnová téma zpracovala špatně a že není dobrá spisovatelka; což není.)

Nepředstírejme, že z „niternosti“ a „traumatů“ se nestal dobrý byznys. A také, že není módní se stavět do role oběti. Pokus o patentování traumatu (a mediální exhibicionismus, na jehož konci je pouze má osoba) přece nese všechny znaky komodifikace při vítězném tažení kapitalismu do nejposlednějších zákoutí volného času a intimity.

Mluvme však o traumatech a zobecňujme je tam, kde to jde, abychom mohli překonat různá společenská zla (která skutečně ubližují). Ale mluvme zároveň o úrovni toho, co je prodáváno jako umění či progresivní politika. A nakonec také mluvme o zoufalství pozérek a pozérů, jimž jde zejména o penízky . A o tom, že naše lidská nitra jsou nakonec tak děsivě a banálně podobná, ale neměli bychom je právě vydat k použití v upachtěném soutěžení o větší či menší objem penízků, který občas vypadne z těch, co jsou pohodlně nad námi.

Opět jsem pochodoval s „teroristy“

11. 5. 9:22

Další pochod za omezení autodopravy, jehož jsem se zúčastnil, se konal na dvojitě památném místě.

Na místo jsem dorazil se zpožděním, které nabral městský autobus i tramvaj patrně díky „svobodě“. Tak se totiž o autech v naší prolobbované vlasti občas mluví. Škoda. Díval jsem se z MHD do tváří řidiček a řidičů trčících v zácpě v okolí Bulovky a sedících ve svém plechovém životním snu v drtivé většině osamoceně. Věděl jsem, že do některých z těchto tváří zakrátko alespoň na chvíli pronikne emoce a projev života.

Řada lidí jistě už slyšela a četla vyjádření politiků od ANO přes Piráty až k ODS a podobným stranám, které cituji v článku z minulého týdne. Pouze pirátský podnikavec Hřib mluví o tom, že „protest se dá vyjádřit i jinak“ (třeba leštěním botek ODS), ostatní – ať „demokraté“ či „hrozba demokracie“ z ANO – o nás mluví jako o „extremistech“, ba „teroristech“. A teď se podržte: radikálech.

Nejdřív jsou Holešovičky a potom Holešovice

Začínali jsme naproti nemocnici Bulovka, u pomníku parašutistům, kteří provedli úspěšný atentát na Reinharda Heydricha (úvodní foto je ze známého filmu). Takže jistě uznáte za pikantní, že člověk, jenž kolem našeho hloučku záhadně kroužil na motorové koloběžce, měl viditelnou nášivku na mikině Thor Steinar – což je značka, kterou si spíš nepořídíte náhodou, protože to je vyhlášená neofašistická firma používající zcela záměrně různé „jinotaje“ (jako např. číslo 18 pro AH, tedy Adolf Hitler, a podobně).

V doprovodu pár policistů a antikonfliktního týmu – který legitimoval pana nácíčka, protože ten nadával jedné z našich účastnic – jsme vyrazili v pravém pruhu (kdykoli připraveni ustoupit záchrankám) směrem dolů k Mostu Barikádníků. Nedokázal jsem se ubránit nostalgii, protože jsem v Holešovičkách, pár desítek metrů vzdušnou čarou od té příšerné magistrály (tak se prosím nedivte, že nemiluji auta), vyrůstal. Šli jsme také kolem domu jedné paní, kam jsem asi jako patnáctiletý docházel spoluuvádět v život občanské sdružení, které nyní existuje pod názvem Holešovičky pro lidi (s kontinuitou těch organizací je to možná komplikovanější).Takže dvacet let, kdy se zde s dopravní situací nic neděje (můžete hádat, která strana je na Praze 8 dominantní stálicí, ale ostatní nebyly o moc lepší), naopak se zhoršuje. Běžte si tam na pár minut stoupnout – a promluvit s lidmi z bezprostředně přilehlých domů u jedovaté a hlučné magistrály.

Lidé z holešovičkovského občanského sdružení se účastnili pochodu s námi – stejně jako např. Anna Šabatová (to je tedy „teroristka“, která kandidovala v čele levicového uskupení Solidarita na pražský magistrát proti „demokratům“; jinde píši o tom, že ani poklonkování „demokratům“ nakonec takovému J. Čižinskému nepomohlo). Spolu s dalšími extremisty, rozvraceči a nepřáteli „řádu a klidu“ jsme tedy putovali jedním pruhem směrem k Mostu Barikádníků a do Holešovic. Vzpomněl jsem si také na povodně roku 2002, kdy byl na několik dní zastaven provoz aut právě na tomto úseku. Tehdy jsem hned běžel k magistrále – a sedl si doprostřed v tureckém sedu, protože jsem tušil, že podobná příležitost se nebude opakovat. Teď jsem se tomu, za pomoci druhých, vlastně přiblížil.

Hrdinný odpor

Z romantické nálady jsem byl ale náhle vytržen. A lidé v pochodu přede mnou ještě hůře. Z mostku na Bulovku na ně totiž někdo vylil několik dávek vody s octem. Zvlášť citlivě zrovna na matku jdoucí s dětmi. Musel to být nějaký pravý hrdina, jakých je v českém národě řada a leckdy se projevili.

Šel ho na nějaký kus honit jeden z policistů, ale nedohonil. V průvodu potom některé z účastníků a mě oslovila mladá studentka žurnalistiky z Nizozemí. Takže když se neobjevují naše argumenty a vyjádření v českých oligarchických (ani veřejnoprávních) médiích podporujících „demokraty“, zazní hlas několika teroristů alespoň v nizozemském školním časopise ve Zwolle. Slečna se mě také ptala, proč jsou tak ďábelsky zlostní i řidiči jedoucí v protisměrných pruzích, kteří jinak trčí v zácpě, s níž nemáme nic společného. No, co jsem jí na to měl říci!

Túrování motorů aut i motorek, vztyčené prostředníky autohrdinů v tlupě a přesto osamělých, nadávky ze samého srdce občanské společnosti. V příjemném večerním slunci jsme nakonec dorazili na Nádraží Holešovice, kde mělo zaznít pár závěrečných proslovů (a dle fantazie takového pana Svobody z ODS proběhnout pravděpodobně pohanské zneuctění celého parkoviště). Šla s námi dokonce i ukrajinská fenečka – prý ji přivezli v roce 2015 z Donbasu, takže byla zocelená (ač se docela bojí lidí). A více co? I v této souvislosti jsem byl nostalgický. Znám totiž rodinné vyprávění o psu Tumbovi, který v čase otevřených tramvají prý do nich v Holešovičkách naskakoval, aby se jel vyvenčit za fenečkami do Fučíkárny a po dobrodružství se tramvají vrátil. Byla zde také stromová alej. Možná, že tomu by měl být nejdřív vystavěn jiný pomníček – a potom bychom to měli realizovat.

Proniknutí rozumu

Ve výše odkazovaném článku z minulého týdne jsem věnoval prostor nezpochybnitelným faktům o dopadech automobilismu ve městech i mimo ně. Věnuji se také pozitivním zkušenostem z měst, kde bylo zavedeno omezení rychlosti na 30 km/h.

Automobilismus je iracionálně zažraná modla i u lidí, kteří snad přímo necítí sexuální vzrušení na základě motoru. Řada lidí se bojí, že s omezením autodporavy přijde o svou „svobodu“. To mají na jednu stranu smůlu, na druhou, ať věnují alespoň pár minut (!) přemýšlení o tom, co tvrdí a čeho chtějí v životě dosáhnout. Nemůžeme spíš dokázat, že řada lidí je jednoduše donucena (ve více či méně absolutní míře) používat auto kvůli obživě? A že pak trčí v zácpách spolu s těmi, kteří jsou prostě jen pohodlní a rigidní – a nebo se cítí jako nějací lepší lidé, kteří přece nebudou sdílet prostor se „sockami“ v MHD? A když musí tolik lidí z mimopražských oblastí jezdit za prací do Prahy, neměl by se plánovat rozvoj pracovních míst v regionech? Zvládneme v 21. století uspořádat společenský život v naší souhrnně velice bohaté společnosti tak, abychom se zbavili idocie aut?

U Nádraží Holešovice potom proběhly závěrečné proslovy organizátorů i zájemců z řad účastníků. Promluvili zástupci Holešoviček pro lidi, jiní účastníci zmiňovali například to, že Praha se sama zavázala k evropskému plánu na výrazné snížení emisí do roku 2030, takže se zdá, že současná garnitura sabotuje vlastní závazky (můžete sledovat, jaká je v tomto role Pirátů, kteří mají skrze bývalého primátora Hřiba post náměstka pro dopravu).

Jeden z pořadatelů také sdělil, že „přírodní zákony“ – v souvislosti s opravdu globálně děsivým vývojem změn klimatu – „prostě nejde ošidit“. Odkazujeme na fakta, usilujeme o příjemnější život ve městech, mnozí z nás jsou schopni vidět sociálně problematické aspekty některých ekologických opatření a chceme je řešit, nenásilně protestujeme po týdnu či ob týden s minimální újmou pro pecky v plechovkách (čest výjimkám jako jsou velmi staří a hendikepovaní lidé a zásobování). Co může říct druhá strana?

Rychlá analýza: jak dopadnou vládní záměry z 11. 5. na různé skupiny obyvatel

12. 5. 16:36

Text se dívá na záměry politických kroků představené vládou 11. 5. 2023 pod názvem „Česko ve formě“. Pro různou pozici lidí ve společnosti dělá prognózu dopadů.

Článek

Úkony, které v tomto textu podniknu, bychom možná již mohli přenechat „umělé inteligenci“. Není přeci těžké si představit, že „do stroje“ vložím obsah souhrnu vládních kroků představených pod názvem „Česko ve formě“ a zároveň v tomto počítači bude co nejvíce dat o zásadních ukazatelích české reality: rozložení majetku, výše úspor, vývoj cenové hladiny základních i nadstavbových komodit, rozložení mezd, prognózy ekonomického vývoje atd. No, a z toho celého mi potom počítač „vyjede“, jaký dopad budou mít kroky pravicové vlády na mě, na mé sousedy, na mou společenskou vrstvu a třídu, na jiné vrstvy, na třídu určujících vlastníků.

Zde to dělám tedy „ručně“. Významná množina opatření byla představena 11. 5. při bezmála tříhodinové tiskovce. CNN Prima News patřící oligarchovi Ivanu Zachovi píší: „Pokud jste přeci jen přežili s očekáváním do druhé hodiny, okamžitě vaši pozornost zabil nekonečným ubíjejícím výčtem z výčtů Zbyněk Stanjura, to pak ale nějak přerušil, protože nemohl najít tu správnou tabulku. Tuto správnou tabulku našel Stanjura asi až za sedm minut, což radostně oznámil davu novinářů a jeho šéf Petr Fiala pak na tomto případu ministra hledajícího tabulky poznamenal, že ‚vidíte, jak je to složité‘.“

V textu ukazuji, že to až zas tak složité není.

O jaká opatření se tedy jedná a jaký dopad budou mít na podřízené a na vládnoucí skupiny

Rychlý přehled lze najít například na Novinkách oligarchy Lukačoviče (různé kapitoly na liště dole). Začněme tím zdánlivě nejméně kontroverzním a to je rušení různých daňových slev a zvýhodnění (první odkaz tohoto odstavce). Vedle „školkovného“, které bylo údajně využíváno středně- a vysokopříjmovými skupinami se ruší např. daňové zvýhodnění při placení členských příspěvků odborům, kterým je možné si roční daňový základ snížit až o tři tisíce korun. O smyslu toho opatření napsala v Alarmu Saša Uhlová. Vůbec to není neproblematické. Když se podíváte na strukturu moci v naší pseudodemokratické společnosti, zjistíte, že odbory zbývají lidem v neprivilegovaném postavení jako někdy alespoň trochu účinný nástroj hájení zájmů a zlepšování vlastní životní situace i solidarity s ostatními (jinak máte k dispozici marketingově zmanipulované volby a oligarchicky zaplacenou většinu stran plných kariéristů). Zrušení tohoto zvýhodnění nic podstatného pro rozpočet nepřinese, je zde ale politický účel. Navíc naprosto typický pro pravicovou moc, která stojí na straně zaměstnavatelů a vlastníků. A tisíci a jedním příkladů můžeme z historie i dneška dokládat, že se snaží odbory co možná oslabovat, neutralizovat, likvidovat. K útoku na tuto významnou prakticky demokratickou instituci se připojují i Piráti, kteří jinak rádi tvrdívají, že „nejsou nalevo ani napravo“. Zde v rámci výrazně pravicové vlády podnikají útok na neprivilegovanou zaměstnaneckou většinu a ani necekli.

Dále se jedná o slevy pro pracující studenty. Již teď je studentský život nákladný a studium kompromitované nutností vedle vysokoškolského studia pracovat. Pokud si pracující studenti nyní vydělají více nežli 17 tisíc měsíčně (pod které jsou zcela osvobozeni od daně), přijdou nově o tuto slevu. Zjistěte si, jaké jsou životní náklady v Praze nebo v některých větších univerzitních městech. Pokud neoliberálně pravicová vláda přistoupí k nějakému zpoplatnění VŠ studia, tak bude ještě výrazněji platit, že pro vzdělání v oficiálním vzdělávacím systému nerozhoduje zdaleka jen píle a mozek (v lepším případě), ale klíčově také bohatství rodičů. Dále se zde jinak najde snad i pár smysluplných anebo neutrálních změn.

Kam se rozkutálely penízky panu Stanjurovi a jak je získat

Přerušíme tím sice tok analýzy směrem k dalším částem opatření, ale čtenáři již jistě sami začali pročítat jejich obsah odkazovaný v tomto textu či jinde a uvažovat nad ním. Proto naopak nepovažuji za nevhodné dopředu poukázat na kontext, ve kterém vláda teď opatření předkládá.

Slyšeli jste již výraz „superhrubá mzda“? To byl výpočtový základ odpovídající celkovým nákladům zaměstnavatele na mzdu, ještě před odečtením zdravotního a sociálního pojištění. Zrušena byla v roce 2020 hlasy ANO + ODS + SPD (někteří z nich jsou prý „demokraté“) a v důsledku snížení výpočtového základu o zmiňované pojistné peníze se snížil přísun do státního rozpočtu (velmi výrazně). Superhrubá mzda není nic posvátného, jde ovšem o reálnou výši zdanění různých příjmových kategorií a o příjmy státního rozpočtu a zde platí: na zrušení vydělala především nejbohatší menšina příjemců mzdy a výpadky pro rozpočet jsou vysoké a zásadní.

To ale indoktrinátoři v českých oligarchických (ani veřejnoprávních) médiích nebudou příliš zdůrazňovat a ještě méně vám pomohou se skutečně zorientovat a vzdělat v tom, jak a proč jsou takováto opatření zaváděna. Nejvýznamnější je zde totiž ono pověstné „B“ (C,D…), které se říká vedle „A“. Tedy souvislost s dalšími opatření. A tím se již dostáváme pomalu k pokračování ve výčtu čertsvých kroků.

Motto podkapitolky: českým indoktrinátorům by se protočily panenky, kdyby viděli, jak vypadala daňová progrese v západní Evropě před nástupem pravicové neoliberální ofenzivy

Jde o to, jak je nastavena daňová progrese a zda nějaká vůbec existuje. Jednoduše řečeno: čím více celkově vyděláváte, tím větší procento ze svého příjmu (majetku, transakce, dividendy atd.) platíte. Existuje myslím velmi přesvědčivá sociální, ekonomická a etická argumentace pro zavedení výrazného progresivního zdanění (které u nás není): reaguje se tak na iracionalitu a nespravedlnost odměňování v kapitalismu a vytvářejí se tak příjmy pro stát, které je možné využít na podporu nezaměstnaných (další iracionalita a sociální negativum kapitalismu), důchody, veřejné služby od stravování po vzdělání. Opět nelze věc chápat osamoceně: pro důstojný život i těch nejméně vydělávajících je nutné dostatečně zvyšovat minimální mzdu, umožňovat efektivní odborové vyjednávání, provozovat účinné veřejné služby atd. Tento přístup se blíží levicovému pólu politiky (který je u nás drtivě oslaben až zničen) a jde při něm o to, jak se daří těm, již jsou ve společnosti „nejníže“ a ti se pak vlastně vezmou za bernou minci při vyšším zdanění těch bohatších. Opačný, pravicový pól – který je v ostrém mocenském konfliktu s prvním jmenovaným – představuje služba privilegiím dominantních vlastníků a případně jejich „servisu“ (manažeři, řídící žurnalisté a indoktrinátoři, právníci, poradci, figury zábavního průmyslu atd. – a politici) a hození pár „drobků“ směrem dolů, aby se poddaní nebouřili v extrémní míře, měli sílu pracovat, neroznášeli nemoci atd.

Propočty, kolik by nyní bylo peněz ve státním rozpočtu při používání té či oné daňové progrese, jsou nad rámec tohoto textu, ale čtenáři si je mohou udělat pro sebe a být si jisti, že více nežli po realizaci „složitých“ opatření pravicové neoliberální vlády. Odkud ještě stát může mít zisky? Bavili jsme se nyní především o mzdách, ale to je menšina peněz v našem systému. Zisky firem (z nichž mnohé jsou nyní při inflaci cen astronomické) jsou daněny velmi nízko (ne zcela náhodou je v tomto „šampionem“ pravicově autoritářské Maďarsko, USA za Trumpa apod.). Nové úpravě firemního zdanění se budeme věnovat později, zde proberme jinou klíčovou věc. Slyšeli jste o tzv. „windfall tax“, která je do češtiny překládána jako „zdanění mimořádných zisků“? Tak právě zde se panu Stanjurovi z ODS a jeho vládním kolegům rozkutálelo opravdu hodně penízků. Myslíte, že to bylo „omylem“ a že jinému ministru či ministryni za stejnou pravicovou moc by se to nestalo?

„Mimořádné zisky“ navíc měly být zdaněny jenom ze 60 % a dopředu z něj byli vyňati například masivně – a krvavě – vydělávající zbrojaři. Navíc nebyly přichystány žádné účinné represe, takže třeba takový oligarcha Křetínský (vlastník nejčtenějšího Blesku i Reflexu, E15, Info.cz aj.) jednoduše přesunul svůj majetek jinam. Chápete tuto obrovskou mocenskou nerovnost v naší pseudodemokratické společnosti?

Vykonavatelé zájmu bohatých? Ano. Ale jak bohatých?

Již teď je snad docela dobře doloženo, že hlavní klientelou (a mocenskými zadavateli) je úzká třída určujících vlastníků a určitá část privilegovaného „servisu“ této vlastnické třídy plus nejbohatších příjemců nadprůměrných mezd a rentiérů.

Po odbočce v podobě líčení podstatného a určujího kontextu čerstvých opatření se vraťme k jejich rozboru. Vezměme si DPH. V tomto rychlém přehledu se můžete podívat na srovnání sazeb různě po Evropě. Dle záměru vládních stran zanikne dosavadní snížená sazba 10 % spolu s druhou sníženou 15 % a tyto dvě budou nahrazeny jedinou ve výši 12 % – to znamená, že někde bude DPH zvýšeno. Základní sazba přitom zůstane 21 %. Odkazuji čtenáře na citované a jiné zprávy, aby si sami přečetli, kam spadnou které položky.

Vzpomínáte si, jak jsme mluvili o progresivním zdanění – čím víc vyděláváš, tím větší procento (a objem) platíš? Tak DPH – neboli jedna z „nepřímých“ daní – je naopak daň silně degresivní. Produkt nebo služba je daní zatížen pro všechny stejně: ať si máslo nebo stavební materiál kupuje pan Tykač nebo ty. Lze říci, že co se pravicová vláda zdráhá vybrat na přímých daních od bohatých a od firem, to vybírá i od těch nejchudších na DPH? Ano.

Podívejte se na citované evropské srovnání: česká „snížená“ 12% DPH bude nejvyšší v Evropě! Jak si to vláda může dovolit? Obyvatelstvo je u nás tak pasivní, zbabělé, politicky, ekonomicky i sociálně negramotné, že to vlastnické třídě a jejím politickým vykonavatelům projde. Přeci se ale také některé komodity zlevní díky snížení z 15 % na 12 %, ne? To bohužel spíše neplatí, jak přiznávají i konzervativní figury mocensky spjaté s vládou a jejími zadavateli. Když si to přeložíte: vlastníci firem si v tomto případě dále zvýší zisky.

Se zisky firem souvisejí i dotace. Čtenáři se opět mohou podívat na rychlý přehled. Přičemž já zde musím přiznat, že jsem se tímto dílem nestihl podrobně zabývat a můžu zde tedy vyslovit obecný komentář: je velmi dobře dokázatelné, že dotace jsou hojně využívány a zneužívány vemi mocnými a bohatými subjekty – a vždy se k tomu najdou ochotní političtí komplicové jako např. ministr Síkela za STAN. Teoreticky ale jde některé dotace lépe zacílit a mohly by sloužit jako kompenzace mezd, podpora tzv. udržitelného či sociálního podnikání, družstevnictví apod.

Vějičky, triky a marginality

Bude nulové DPH na knihy! Slyšeli jste to? Jak ale uvádí výše např. konzervativní markeťák pan Minčič, nemusí to nutně znamenat snížení ceny knih. Musí to navíc být dáno do souvislosti např. s fyzickým tiskem knih, který nejspíše podraží. Ano, takže velkým obchodům s knihami (vytlačujícím malá knihkupectví) nejspíše stoupnou zisky – a možná i  platy některým z komerčních autorů, pokud se plazivým pohybem přizpůsobí.

Nulové DPH na knihy je zaváděno jako úlitba a reklama, jako nástroj sloužící jako alibi i uchlácholení členů indoktrinačního aparátu i důvěřivějších (a hloupějších) lidí mezi poddanými. Na internetu nebo v knihkupectví a antikvariátech jsou stále dostupné knihy, v nichž se člověk může dovzdělat o tom, co to znamená pravicová moc a že akce českých „demokratů“ není vůbec ničím nová pod sluncem.

Jaká bude vůči poddaným použita propaganda

V některém z příštích textů se také budu věnovat zpracování vládních návrhů propagandou a českým indoktrinačním aparátem v oligarchických i veřejnoprávních médiích. Již nyní jsme mohli zaregistrovat to, co bude teď donekonečna obměňováno: je dovoleno kritizovat „komunikaci“ pravicové vlády bohatých, popřípadě se autoři v českých zoligarchizovaných médiích mohou i rozohnit nad jednotlivými opatřeními, avšak zpravidla tak, aby bylo upozaděno a zatemněno, co je jejich obsahem a očekávatelnými dopady. A také, aby za jednotlivostmi zanikla logika a mocenské ukotvení celku.

Půjde také o to najít nějaké „experty“ (nějací se vždy najdou), kteří mnohé na třídním boji shora dle receptů vlády přímo pochválí. Ve vlastní propagandě bude vláda mluvit o „ozdravném balíčku“ a média v naší pseudodemokratické zemi to budou přebírat. Určitá míra kritiky je pravděpodobně i stimulována vlastníky a šéfy médií, aby se vytvořilo zdání plurality a též alibi ve vztahu ke komplictví s třídním atakem shora.

Bohužel je zde v několikerém smyslu slaboučká mediální opozice proti pravicové moci. Opatrnický Alarm také z nejasných důvodů vybral pro pokus o analýzu Apolenu Rychlíkovou, která prokazatelně nemá znalosti ani konsekventnost myšlení pro tento úkol (například zrušení superhrubé mzdy není „populistické“, jak píše Rychlíková, ale vyhovující nejvyšším příjmovým kategoriím; její další články na závažná témata, leč bez vhledu a poctivosti lze najít na Alarmu; ambicióznost nemůže nahradit schopnosti).

Co zde nezaznělo

Čtenáři si museli všimnout, že jsem zde vůbec nerozebíral připravované kroky v oblasti důchodů. Když se podíváte na logiku, tendence i personální složení vlády, jejích „expertů“ i třeba takových „poradců“ nového generálního prezidenta (Tůma, Bezděk), můžete si domyslet, že jde především o toto: uhrát celou situaci okolo „důchodové reformy“ tak, aby byl co největší objem peněz vyveden do soukromých finančních společností, stát se dále vyvázal ze zodpovědnosti za důstojný život starých a podrobil je drsné neoliberálně pravicové kůře a sociálnímu darwinismu.

Důchody se tedy také budu zabývat v některém z dalších textů. Jde ještě také o další dokreslení kontextu současné české moci, třídní nadvlády vlastníků i paralelního vývoje v jiných zemích. Čtenáři tyto popisy najdou v řadě jiných mých textů (tento považuji za tematizující významné otázky), ale věřím, že popis tohoto kriticky důležitého období v českých dějinách si zaslouží ještě další texty podobného zaměření jako tento, které chystám.

Demonstrace 18. 5. „Budoucnost neškrtneš“ – pohled účastníka

19. 5. 10:10

Byl jsem na levicové demonstraci, na niž velmi překvapivě zval „Milion chvilek pro demokracii“.

Článek

Začněme překvapivou věcí: na tuto akci s níže citovaným prohlášením sdílel pozvánku i Milion chvilek pro demokracii – který je jedním z pilířů moci současné neoliberální vlády.

V prohlášení pořadatelů akce pojmenované „Budoucnost neškrtneš“ se píše mimo jiné:

Vláda České republiky ve čtvrtek 11. 5. představila balíček 55 opatření, která by měla stabilizovat veřejné finance, zajistit sociální smír a připravit budoucnost pro další generace. Námi, mladými lidmi, a naší budoucností tak premiér odůvodňuje nutnost úspor, které podle ní dopadnou na celou společnost. Je předložený Stanjurův balíček skutečně řešením současné situace České republiky a opravdu přispěje k tomu, že tato vláda předá budoucím generacím naši zemi v dobré kondici? Dle nás to dlouhodobé socioekonomické problémy České republiky nijak neřeší. Premiér Fiala při představení konsolidačního balíčku řekl, že je o něm vláda připravena racionálně debatovat, všechno detailně vysvětlovat a svá rozhodnutí také obhájit. Toto je tedy příspěvek nás, mladých lidí, do této debaty.

BUDOUCNOST NEŠKRTNEŠ – POŘADATELÉ

A dále:

Vláda se o naši budoucnost dlouhodobě nezajímá, ignoruje témata, která nás trápí, a využívá nás jen jako argument pro ospravedlnění vlastní politiky. Myslí si, že se proškrtá k budoucnosti, ve skutečnosti ale škrtá budoucnost. Nechceme být nadále na podobných příčkách jako Rusko v žebříčících míry oligarchizace či dostupnosti bydlení. Vláda systematicky neřeší zvyšující se rozdíly mezi Prahou a regiony, školství, klimatickou a energetickou krizi, segregaci romských žáků, zrovnoprávnění LGBT+ lidí a stále podporuje fosilní byznysy. Chceme, aby finanční břemeno nesli ti, kteří ho unesou, a ne ti, kteří ani neunesou to dnešní.

BUDOUCNOST NEŠKRTNEŠ – POŘADATELÉ

A udělejme zde ještě jednu citaci, která pomůže plastickému vylíčení akce. Je to komentář na Facebooku hned pod výše citovaným prohlášením:

Škoda, že se do prohlášení nedostalo víc o chudobě, exekucích, nízkých mzdách, neférovém daňovém systému, třídních nerovnostech, útocích na práva pracujích nebo absurdním posouvání odchodu do důchodu. Nevím, přijde mi, že jakmile přijde na témata, který se nijak zvlášť nedotýkají zajištěných středních tříd, tak mají Pražáci tendence je ignorovat, i když to jsou věci, které budoucnost mnohých z nás ohrožují stejně nebo objektivně ještě víc než jiné problémy, které jmenujete.

DOMINIK BUDZIEWSKI

Realita protestu

Těžko popírat, že účast byla spíše žalostná – činící snad 150 lidí. Důvody lze nejspíše vidět v typické české pohodlné pasivitě a zbabělosti, únavě lidí a snad také v neporozumění tomu, jaké je mocenské ukotvení politiky současné pětikoaliční vlády a pro jak malé procento nejbohatších vládne.

Do značné míry souhlasím s výše citovanou reakcí v diskuzi k pořádané akci. Mnoho lze ještě dodat. Spojení „střední třídy“ je patřičné změnit na „střední vrstvy“, neb v dvoutřídním rozdělení na třídu dominující a dominovanou, vlastnickou a vykořisťovanou, patří většina toho, co indoktrinační aparát označuje za „střední třídy/vrstvy“, do podřízené třídy. A naopak oligarchičtí vlastníci a jejich privilegovaný servis v managementu, médiích, politice apod. není co do moci a majetku rozhodně někde ve „středu“.

Toto uvědomění bylo ale nakonec přítomno v několika projevech: například hned první řečník, Bruno Vrzal z Iniciativy nájemníků a nájemnic, kromě představení své organizace zmiňoval klíčové pojmy jako „neoliberalismus“ (což popisuje politiku a mocenské ukotvení současné vlády; tento pojem také i s odkazy vysvětluji a používám v řadě textů) a „monopolní landlordismus“ (situace privátní moci nad bydlením a její tendence ke koncentraci v rukou několika rentiérů). Stejně tak Kristina Hamplová z platformy Re-set mluvila o astronomických ziscích Křetínského (vlastník největšího deníku Blesk propletený s pravicovou politikou) a dalších (fosilních) oligarchů, na jejichž zisky se skládáme při placení základních životních nutností – a při daňových dárcích a okrádání státu skrze „daňové ráje“ apod.

Cesta k demonstracím

Srovnejte promyšlenost a demokratičnost citovaných alternativ s tím, co nabízejí různí Rajchlové, Okamurové, Babišové apod., kteří jsou pětikoalicí v jiném kabátě, vyznávající velmi podobnou neoliberální pravicovou politiku ve prospěch nejbohatších včetně sebe samých.

Jmenovaní pravicoví političtí podnikatelé šermující nacionalismem mají zatím mnohem vyšší účast na demonstracích. Ale ani tam to neodpovídá hluboké nepopularitě neoliberální pětikoalice a jejího předsedy. Demonstrace mají ten účel, že se prakticky ukáže společenská síla, která stojí za tím či oním směrem. Může sice existovat tichá a latentní podpora, ale české pivní (teď i vinné) tichošlápkovství rozhodně ničím nepohne. Nic naplat.

Já jsem svou zadnici zvedl po několikáté a maloval si, že s přihlédnutím k počtům pod kolonkami „přijdu“ a „možná“ na Facebooku dávajícím dohromady přes 700 lidí by mohla přijít alespoň polovina. Napřišla. Ale víte, co se mi přihodilo po cestě? Nevíte. Tak já vám to řeknu. Na Vltavské mě zastavil člověk s cizím akcentem a otázkou, zda si může vyfotit můj transparent, na němž bylo heslo proti oligarchii a jejím politickým poskokům. Prý že mají doma ten stejný problém. A odkud že pán je? Z Ukrajiny, přímo z centra dění od Bachmutu. Krátce jsme mluvili o snižování zaměstnaneckých standardů ukrajinským pravicovým establišmentem, padlo slovo o odborech a na druhé straně o oligarchizaci Ukrajiny. Prý je oligarchů plná „věrchovna rada“. Já jsem na oplátku říkal, že u nás v parlamentu sedí výhradně pravicové strany povolné moci oligarchie a nadprůměrně bohatého zlomku obyvatelstva. Setkáním s pánem se vytvořilo pikantní ohnisko reálných jevů a mých článků, jimiž se snažím tragikomickou českou realitu co nejvěrněji portrétovat: byl to zaměstnanec firmy Wolt.

Milion chvilek pro oligarchii

Svrchu zmiňuji, že překvapivě na tuto akci zval (24 hodin předem) Milion chvilek pro demokracii. Spolu s několika kolegy, s nimiž jsme to probírali, věc považujeme za pokus MCHD se přiživit na protestech mladých, kteří narozdíl od nich nemají v zádech vítr českého pravicového indoktrinačního aparátu. A také za manévr, kterým chtějí vytvořit zdání kritičnosti v době hluboké nepopularity vlády, jejímž velevýznamným (symbolicky) mocenským pilířem jsou. Každý si také může vyhledat jejich apologie, nepovrchnější demagogickou kritiku (jsou dokázatelné četné oligarchické vazby na současné strany, ale o těch pravicoví svazáci z MCHD vůbec nemluví), směšnou schovávanou ohledně protestu-neprotestu proti ministru Blažkovi s úzkými vazbami na premiéra a brněnskou primátorku, ohlušující mlčení ohledně rozsáhlé třídní ofenzivy shora ve prospěch pár nejbohatších procent obyvatelstva a na úkor drtivé většiny i ohledně klimatické nečinnosti Fialovy vlády.

Bude zajímavé sledovat, jak se k věci postaví vedle členů MCHD čeští pravicoví indoktrinátoři, jejichž část pro ně měla vždy dveře otevřené (přičemž druhá část je od začátku opatrná, protože si uvědomuje rizika aktivizace poddaných, byť ve zmýleném směru). Pokud se infantilním pojmům používaným MCHD (a jinými částmi indoktrinačního aparátu), jako je „debabišizace“ či „deagrofertizace“, pomůže na nohy, existuje ohrožení pro současný režim nadvlády. Lze totiž doložit, jak je vlastnictví drtivé většiny českého mediálního prostoru nakloněné pravicové moci, ba její součástí, což můžeme vidět například nyní při propagandistické ofenzivě ve prospěch „reformních balíčků“ neoliberální vlády (vedle první rychlé analýzy o tom chystám ještě další texty). Vedle bývalého lídra Mináře, jenž se nyní vydal na podnikatelský ezo-ego-trip, je MCHD charakterizován novou hlavní mluvčí Strašákovou, která tak jako celý spolek neprodukuje vlastně politické myšlenky poctivě analyzující skutečnost a přeložitelné do praxe (vyjma legalistních deklarací o „střetu zájmů“), nýbrž obecné marketingové fráze (zde k nim poskytuje platformu údajně levicový Deník referendum). Je jinak myslím velmi důležité popsat fungování podobných konformně aktivistických spolků a celý fígl a mechanismus, jímž bylo podřízené obyvatelstvo získáno k tomu, aby volilo pravicové strany proti svým zájmům.

Co chceme?

Z proslovů lze abstrahovat a sečíst program, který je více či méně nalevo od středu (v českých podmínkách by byl difamován jako „radikální“, čehož zde spíše nedosahuje). Ač některé tóny a akcenty byly antikapitalistické, šlo by hovořit o jakémsi sociálně-demokratickém programu, který chce výraznější progresivní zdanění a roli demokratického státu v přerozdělování bohatství. Demokratizaci moci od médií po pracoviště. Garantování základních potřeb a práv, jako je důstojné bydlení, mzda, veřejné služby.

S postupující oligarchizací (ke které z většiny mlčí pravicově-konformistické spolky jako MCHD, „Festival svobody“, Evropské hodnoty atd.) našich pseudodemokratických společností také úzce souvisí téma klimatické krize. Proti té se u nás dělá minimum či nic, protože v jakýchkoli regulacích emisí, způsobu výroby atd. spatřuje vlastnická třída a její ideologové a političtí vykonavatelé (částečně správně) ohrožení svého byznysu a zisků. Čeští poddaní jsou tedy vystaveni propagandě ve prospěch automobilismu, proti „Green Dealu“ (který je nedostatečný, prolobbovaný korporacemi, ale alespoň částečně jdoucí ve správném směru) apod. Je zde také obecnější ideologická obava na straně pravicové moci vlastníků, a to ta, že začnou-li se zavádět regulace ve prospěch obyvatelstva na poli změn klimatu, může být zvýšen tlak na regulace dále v pracovní sféře, komercializaci zdravotnictví, školství apod. Ale věc opravdu není legrace, protože prognózy jsou děsivé (i za rámec šokujících titulků). Mělo by být zřejmé, proč tak málo dělá současná pravicová neoliberální vláda a proč se např. i mladí aktivisté z Fridays for Future (srov. s MCHD) účastní této a jiných levicových demonstrací.

V průběhu bylo možné si ještě např. od Ľubici Kobové z odborů Fakulty humanitní studií vyslechnout, jakým útokům čelí skutečná vysokoškolská vzdělanost, která není jenom ve službách privátních zisků. Zástupci platformy „Hodina pravdy“ byli asi z „té lepší části“, protože mě příjemně překvapili mluvíce o demagogii strašení dluhem, který je stále výrazně pod průměrem OECD i evropských zemí. Dále o tom, jak nízké procento rozpočtu ve srovnání se západními zeměmi (jimž se někdy chceme a někdy nechceme přibližovat) putuje na vzdělání atd. Citovali také primitivně-arogantní výroky veteránského karieristy Bendy z ODS, který je nyní pražským předsedou těchto údajných „demokratů“ (co na to MCHD?):

Vysoké školy dnes produkují takové množství studentů obskurních oborů, které neučí ničemu jinému než jak nepřemýšlet o světě a nijak se s ním nezabývat, jako je sociologie, politologie, gender studies a tyhlety nesmysly. Produkuje to strašný množství osob, který, podle mě, jsou v životě úplně k ničemu.

MAREK BENDA

Hodným pozornosti byl také proslov Barbory Mudrové, studentky psychiatrie, o stavu financování a organizování léčby psychických obtíží, jež jsou – zcela nepřekvapivě – na vzestupu. Mudrová začala svůj proslov slovy: „Jsem z generace, které se do těla zařezávají krize přehlížené desítky let“. Řekla, že „data hovoří jasně o tom, že [problém duševního zdraví] začne brzy hořet“, zejména v souvislosti s narůstajícími obtížemi mladých. Zmínila finanční nedostupnost psychoterapeutické péče a decimaci zaměstnanců ministerstva zdravotnictví věnujících se psychiatrické péči (z počtu 30 na 3). Sdělila dále:

Dřív říkali, ať chodíme sázet stromy. Co nám poradí teď? Ať si zařízení s odpovídající péči postavíme sami? Ať poprosíme dobré pány podnikatele, aby nám postavili soukromá zdravotnická zařízení, na které následně nebudeme mít peníze? Dřív jste nás ignorovali, pak zašlapávali do země, teď na nás házíte hlínu. A tak nám dnes jde o život. Doslova. Když ne nám, tak našim blízkým, jejichž každodenní bolesti můžeme často jen zoufale přihlížet.

BARBORA MUDROVÁ

Promluvil ještě jeden zástupce středoškoláků, Rufus Kovtun. Hovořil o tom, že „vláda neškrtá budoucnost jen jednotlivcům. Škrtá budoucnost našemu protředí, naší přírodě a škrtá budoucnost našemu demokratickému působení“.

Vedle dalších řečníků, jejichž jména lze nalézt na FB stránkách akce, promluvili na konec zástupci zástupci Fridays for Future a pozoruhodného klimatického hnutí (nejen) mladých, Lukáš Skála a Klára Bělíčková.

Závěrečný činel před Rudolfinem

Stihl jsem v průběhu demonstrace na Náměstí Jana Palacha před Rudolfinem ještě ke všem čertům poslat jakousi kolemjdoucí pražskou paničku, jež mi sdělovala, jak je „ta svoboda za ODS mnohem větší než za minulého režimu“ a opracována tupými nástroji pravicové propagandy sugerovala, jestli teda chci toho Babiše (jehož vláda korigovaná ČSSD byla rozhodně lepší pro neprivilegované obyvatelstvo nežli současná oligarchická vláda).

Přečetlo se ještě společné prohlášení pořadatelů, z něhož jsem sdílel na začátku dva první odstavce tvořící polovinu a nyní cituji zbývající část:

Vláda slibuje reformy, avšak nabízí tupé škrty. Pokud vláda nebude otevírat i tato témata, nechceme s tím mít nic společného. Svou budoucnost totiž vnímáme komplexněji, než jen jako pár škrtů na papíře. Pokud by vláda chtěla být odpovědná, měla by reflektovat sociální situaci mladých lidí a dalších skupin a řešit problémy v komplexnosti a složitosti stávající situace. V podpoře obnovitelných zdrojů, rovnosti příležitostí ke vzdělávání, participaci žen v politice a rovných právech pro všechny nehledě na sexuální orientaci či barvu pleti chceme být aspoň srovnatelní se Švédskem. Zatímco vláda podporuje vinařskou lobby a zatěžuje vyššími daněmi především nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, firmy fosilních oligarchů vykazují rekordní zisky. Chceme být, v zájmu zachování demokratické debaty, kritickým zrcadlem pro současnou vládu. Protože pokud demokracie na vládnoucím břehu nemá protibřeh, mohou se vlny nejistoty a nespokojenosti přelít do jiné řeky v podobě oligarchie, populismu a fašismu. Proto jsme se, jako studenti a studentky, rozhodli vyjít do ulic a ukázat, že budoucnost se nedá škrtnout. Nepřijdeme si vyslyšeni. Rozhodli jsme se společně udělat akci, která propojuje jednotlivce, jednotlivkyně, spolky, organizace, hnutí, která se nemusí na mnoha věcech shodnout, ale všem jde o jednu věc – o důstojnou budoucnost. Budeme společně tvořit širší studentskou platformu a tuto myšlenku více rozvíjet. Přidejte se k nám.

BUDOUCNOST NEŠKRTNEŠ – POŘADATELÉ

S tímto základem už se dá vědomě hýbat životem české společnosti k lepšímu. Nemyslíte?

Jen je potřeba zvednout tu zadnici.

Funkce „NERVu“ a českého indoktrinačního aparátu v rámci pravicové nadvlády

19. 5. 16:19

NERV plný bankéřů slouží jako alibistický orgán pravicové nadvlády: dílem navrhuje ještě ostřejší kroky ve prospěch vlastnické třídy. Česká média jsou ve své drtivé většině taktéž zbraní v rukou české a mezinárodní vlastnické třídy.

Článek

Znějí-li slova z perexu ostře, tak se na to pojďme podívat znovu: drtivá většina českého mediálního prostoru je oligarchizovaná a tudíž stojící na straně pravicové moci.

Dědička po Petru Kellnerovi vlastní Televizi Nova (která má třetinovou sledovanost z celku). Oligarchovi Křetínskému patří nejčtenější deník Blesk (čtenost téměr 700 tis. denně), dále časopis Reflex, E15,web Info.cz a bulvár Aha! (s denní čteností 170 tisíc). Televize Prima (CNN Prima News) je vlastněna méně známým, leč významným oligarchou Ivanem Zachem, jemuž patří dále rádia Beat, Kiss, Country, Spin a Radio 1. Oligarcha Babiš vlastní deníky a weby Lidové noviny a MF Dnes (jež mají dohromady denní čtenost okolo 600 tisíc), dále ovládá zdarma rozdávané Metro, rádio Impuls, televizi Óčko a web Expres.cz. Oligarchovi Lukačovičovi patří vedle komplexního webu Seznam.cz a Novinky.cz nově také dříve středolevicový deník Právo. Přes 100 tisíc denních čtenářů mají ještě Hospodářské noviny oligarchy Bakaly spadající do vydavatelství Economia, kam dále spadá časopis Respekt, internetová televize DVTV, web Aktuálně.cz nebo ještě třeba časopis Ekonom a web Žena.cz. Marek Dospiva z oligarchické skupiny Penta vlastní regionální síť Deník (plus regionální název) a dále například časopis Vlasta. Web a časopis ECHO24 byly vybudovány z peněz zbrojního oligarchy Rudolfa Ovčařího, od nějž médium koupil oligarcha Marek Španěl. Internetový deník Forum24 zakládala jednak Barbora Tachecí spojená rovněž s veřejnoprávním rozhlasem a televizí, dále stálice pravicové mediální moci Pavel Šafr a lobbista Tomáš Klvaňa. Internetový a tištěný Deník N vlastní oligarchická skupina stojící např. za současným prezidentem i sponzoringem vládní koalice, jak popisuji zde, zahrnující například oligarchu Jana Bartu. Web Parlamentní listy propojený i s českou fašistickou scénou vlastní oligarcha a štědrý sponzor ODS, STANu atd., Ivo Valenta. Pražské noviny PrahaIN jsou stejně jako Praha TV vlastněny skupinou BigBoard reprezentovanou například Jindřichem Králem. Oblbující server Dotyk.cz vlastnil dříve již zmíněný oligarcha Valenta, nyní patří pod Vltava Labe Press oligarchy Marka Dospivy z Penty. Zmínit můžeme ještě třeba oligarchu Aleše Zavorala a jeho média Náš region, energetického oligarchu Pavla Tykače, o němž se spekulovalo jako o novém vlastníku Babišovy MAFRY nebo Jaromíra Soukupa s jeho TV Barrandov a časopisem Týden.

Čtenáři se dále mohou podívat na podprobnější přehledy na serveru Finance.cz (Marek Antoš a tito vlastníci), Forbes (Integrated Whale Media, Hong Kong), Aktuálně.cz (Bakala). Přehled návštěvnosti internetových médií mohou najít např. zde.

Mám ještě procházet průniky mezi výše zmíněnými oligarchickými médii a médii veřejnoprávními? Zmínil jsem již Barboru Tachecí, alespoň trochu znalí pozorovatelé české moci vědí, jaký je průnik mezi podřízenými oligarchy Bakaly a jeho tzv. „seriózními médii“ a médii veřejnoprávními. Lidé si mohou dohledat politické afilace současného šéfa Českého rozhlasu. Za situace přítomnosti pouze pravicových stran v parlamentu také bude odpovídajícím způsobem obsazena televizní a rozhlasová rada.

Pak jsou tu údajně nezávislá a údajně levicová média jako Deník Referendum a Alarm, u nichž si čtenáři mohou prostudovat postoj např. k prezidentské volbě či jejich (až nyní občas prolomenou) konformitu se současnou neoliberální pravicovou vládou.

Takhle se to dělá

Jste-li běžný pravicový karierista vykonávající politiku ve prospěch pár nejbohatších procent obyvatelstva (čtenáři se mohou zamyslet, jak četný tento úkaz je), vládne se vám s takovým větrem v zádech docela dobře, ne? Dokonce by šlo říci, že můžete být naprosto zkorumpovaný lhář, hlupák a pokrytec. Pravicová mediální moc to vždy nějak zaonačí. Ach, abych nezapomněl: zde si můžete prostudovat propojení výšený zmiňovaných pánů a pár dam přímo s politickými stranami.

A pak máte různé konformně-aktivistické spolky, všemožné „think-tanky“ jako Evropské hodnoty, CEVRO. Různé oligarchicky placené knihovny Václavů Havlů (Bakala) i Klausů (Kellner), takzvaně nezávislé neziskové organizace, „nezávislé intelektuály“ patřičně vedené, aby se nevymkli kontrole a zapomněli na zbytky své levicovosti. Máte církve vlastnící lukrativní zprivatizovaný majetek stojící na straně (to si doplňte). Máte celebrity, které vám za určitý poplatek zapějí atd. Též máte k dispozici univerzálního génia Josefa Šlerku, který vám vysvětlí, jak „v českých médiích je obrovská pluralita“. A pak máte NERV.

NERV alibismu

Znáte jméno Daniel Münich? Tohoto pravicového ekonoma opakovaně doporučoval například Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii, který z vás nyní za poplatek udělá něco podobného, jako je sám. Daniel Münich je jedním z členů této „Národní ekonomické rady vlády – NERV“ a již jsem v jiném textu citoval, jak přitakává pohledům Jana Švejmara na komercializaci vysokého školství. Jiným členem je Daniel Prokop, kterého rovněž doporučoval penízkový guru Minář – a zároveň k němu evidentně existuje afinita v pokorně-opatrném Alarmu (např. tento a řada jiných příspěvků). Münich a Prokop alespoň mají jakési akademické zázemí (čtenáři mohou hodnotit jejich intelektuální poctivost, já mám važné pochyby), u řady jiných jde prostě o jejich propojení s vlastnickou mocí.

Národní ekonomická rada vlády byla založena za vlády Mirka Topolánka z ODS (Berlusconiho přítel spjatý s oligarchou Křetínským). Již tehdy zasedli do rady především komerční bankéři a byznysmani, včetně např. Martina Jahna ze Škody Auto či „cool“ ekonomického ideologa Tomáše Sedláčka zastávajícího také vysoký post v ČSOB. NERV pokračoval za Nečasovo-Kalouskovo-Bakalovy koalice. V roce 2012 z něj vystoupil například „expert na důchodovou reformu“ (privatizaci důchodů ve prospěch finančních společností), Vladimír Bezděk, jenž je nyní „poradcem“ – hádejte koho! Prezidenta „řádu a klidu“, na jehož peněžní animátory je odkazováno výše. S koncem Nečasovo-Kalouskovo-Bakalovy vlády dočasně NERV přerušil činnost (za premiéra Sobotky za ČSSD byla agenda převedena pod „Radu pro udržitelný rozvoj“). V roce 2020 obnovil premiér oligarcha Babiš činnost NERVu údajně v souvislosti s covidem, takže samozřejmě pochopíte, že v ní seděli členové představenstev České spořitelny, Komerční banky, O2, omniprezentní aparátčík Vladimír Dlouhý, doprovozeni výše již zmiňovaným Sedláčkem, Prokopem – a např. Ilonou Švihlíkovou.

S novou Fialovo vládou (různé nadřízené a podřízení si čtenáři mohou doplnit z textu výše) usedl do NERVu např. předseda představenstva dosud státního a prosperujícího Budvaru, který chtěla paní Pekarová-Adamová z TOP 09 privatizovat, dále opět Daniel Prokop, zástupci komerčních bank jako ČSOB, Raiffeisenbank, pojišťovny Kooperativa, zmíněný pan Münich, komerční bankéři a další moudří rádcové. Jaký společenský zájem a moc podle vás tito lidé reprezentují? Jsou ukotvením „demokracie“ ve „vládě demokratů“? (O tuze nešťastném údělu pana Prokopa píši např. zde.)

A jedem!

Udělali jsme někde nějaké vážné chyby v popisu? Něco podstatného jsme opomněli? Mně to zatím vychází jako docela přesný popis „algoritmu“ české moci, který vysvětluje minulé i současné dění.

Vezěte si například tuto propagandu v Bakalově Respektu pro opatření pětikoaliční vlády ve prospěch vlastnické třídy a nejbohatších pár procent lidí a na úkor ostatní drtivé většiny obyvatel. Pro jistotu je doplněna kritikou dílčí věci, aby logika mocenského celku vyvázla bez úhony. Vůbec nebylo těžké v této rychlé analýze předvídat, jaké fígle a metody použije český indoktrinační aparát pravicové moci pro apologii, čili ospravedlnění, kroků neoliberální vlády ve prospěch své bohaté klientely.

Takže se hrdinní komentátoři oligarchických i veřejnoprávních médií mohou vyřádit tu na knihách, tu na jednom z ministrů, tu na tichém víně apod. Ale koza zůstává celá. Paradoxně se alespoň trochu celostní kritice přibližuje pravicový ekonom Lukáš Kovanda, který je jindy ke službám těch, již ho potřebují. Od takového pana „sředového“ sociologa Prokopa dostanete ve spřáteleném Alarmu detailní kritiku detailů, ale mluvit o mocenské logice celku by jistě bylo velmi nenoblesní.

Orgie podružností a přísahání na to, že jednotlivé stromy netvoří les bude možné dokládat tunou textů a výstupů i v následujícím týdnu. Nebuďte překvapeni.

Nakupování v Bille

19. 5. 19:12

Nakupování v supermarketech je jedním z „uzlových bodů“ našeho režimu. Zde lze nahlédnout, v jaké společnosti to žijeme.

Článek

Když jsem se jednou blížil ke kase, měla od vidění známá ukrajinská paní prodavačka vyndanou lupu a soustředěně něco zkoumala. Prý si nehraje na Sherlocka Holmese, říkala ukazujíc mi plastovou lahvičku, na které bylo napsáno, že obsah pečuje o vlasy pomocí kerosinu nebo keratinu či tak něčeho. Prodavačka se potřebuje rozhodnout, zda se jedná o šampon, nebo balzám. V angličtině tam bylo napsáno šampon, ale jevilo se to spíš jako balzám. Řekl jsem, že je to tedy jasné. Je to stejný případ jako se ženami, které patří zároveň do kategorie anděla i belzebuba a tento problém tedy nikdy nebude vyřešen. Snad se trochu pobavila a krátce dodala, že „příště pro mě zase něco připraví“. Pak už jsem musel běžet, protože ve frontě čekal další belzebub – tedy anděl. Ale vlastně jsem chtěl vyprávět ještě jinou historku.

Při jiném nedávném nákupu v Bille se seběhlo následující: nejprve pánovi dramaticky praskl plastový pytlík s kvašenými okurkami a prodavačka musela proti láku na pásu zasáhnout papírovými ubrousky. Shodli jsme se s paní přede mnou, že to není zas až tak hrozné a že mnohem závažnější by bylo, kdyby pánovi z hromádky produktů vykoukla hlava nějakého hlodavce či premiérova poradce a řekla: „Jeďte nakupovat do Polska.“ Pak do mě zezadu strčila jiná paní vozíkem, ale poněvadž to byla nějaká humorná fronta, k omluvě přidala i známý vtip o upadlé zadnici.

Když už jsem platil – naproti dalšímu nákupnímu pásu s prostorem pro prodavačku jako pro sardinku – všiml jsem si, že konverzace u vedlejší kasy obsahuje i jiná slova než „kartička“ a případně „nashle“. Dva mladíci náctiletého věku už zaplatili, ale ten jeden našel na účtu nesrovnalost, neboť si dohromady nekoupili dva „energizující“ nápoje Monster, nýbrž jen jeden. Prodavačka říkala, že ho měla v ruce dvakrát. A mladíci, že opravdu mají jenom jeden. „Tak jim tam zavolej, ať to vodečtou,“ řekla vedlejší kolegyně. Na odchod se mezitím dal první mladík se svým Monstrem, ale ten druhý byl viditelně výrazně dotčený – a když mu prodávající navrhla: „Tak si tam vezměte ještě jeden,“ řekl čerstvě zmutovaným hlasem a rozezleným tónem: „No, ale já prostě žádnej nechci!“ Pravdou je, že prodávající nebyla moc iniciativní a ta druhá jí ještě jednou připomněla, že může někoho zavolat a nechat to odečíst. Mladík, jenž nechtěl Monster, se však choval čím dále více jako svatý Rumwold, který se dožil pouze tří dnů věku, protože vzápětí po svém narození si poručil, že musí být pokřtěn, a just v pohanské Anglii! „Tak paní poproste, ať vám to odečte, no, a bude, mladý Einsteine,“ prohodil jsem směrem k němu odcházeje, protože opravdu působil, jako by očekával, že bude slavně umučen. „A co vy se do toho pletete?!“ vyrazil ze sebe ku mně plamenně. Takže tam možná ještě stojí.

Cesta analýzy

Ke kasám se ale v supermarketu nejdříve musíte probojovat. Protože je vám to zcela cíleně a promyšleně blokováno majiteli supermarketů. Prostředí by v těchto lukrativních očistcích šlo uspořádat mnohem přívětivěji, ale pan vlastník třeba vytříská o něco vyšší profit, když vám do cesty vrazí lupínky nebo něco s cukrem. A u kasy má nachystané ještě další triky.

Zkoušeli jste si někdy představit, jak náročná a ubíjející musí být práce na pokladně? Víte, jak je placena? Víte naopak, jaké jsou zisky vlastníků? Tím se právě dostáváme k širšímu ekonomickému a společenskému pohledu. Dle zprávy z roku 2017 bylo v Česku 740 supermarketů. Starší zpráva z roku 2012 hovoří o tom, že co do počtu hypermarketů na hlavu „poráží Česko většinu Evropy“. Velice zajímavé jsou též údaje o tržbách z let 2019 a 2020, kdy dvacet největších supermarketů dosáhlo za rok (různě započatý v letech 2019-20) tržby, tedy příjmů, zhruba 500 miliard Kč.

Aparátčík vlastnické moci, nyní viceprezident Hospodářské komory, Tomáš Prouza, odmítá pro Česko zavedení stropů na marže (tedy přidanou cenu při prodeji), jako byly – s pozitivními dopady pro běžné obyvatelstvo – zavedeny např. na Slovensku. Namísto toho jsme se dočkali vpravdě směšných vystoupení ministra Nekuly za údajné „sociální svědomí vlády“, tedy KDU-ČSL, v rámci kterých dokonce zvládl udělat reklamu na supermarket Lidl. Jinou reklamu nyní dělá Tesco, které navyšuje mzdy stěží o inflaci (dříve se tyto fígle inzerovaly takto).

Napadlo vás někdy, že síť supermarketů by dost dobře mohl provozovat stát? Cenové přirážky by pak byly mnohem lépe kontrolovatelné veřejností – a nebyly by tak vysoké. Prostě by nakupoval zboží a provozoval prodejny, přičemž by mu snad neprocházelo nejpitomější fixlování se „slevami“, šikana a klamání zaměstnanců, výše zmíněné triky na zákazníky apod. Mohl by mít konkurenci – které by takto diktoval podmínky. Dokázal by potom přivést do státní kasy třeba 100 miliard (třetinu současného deficitu)? Pravděpodobně ano.

Malé krámky prodávající blízkost

U jedné z klíčových ideologických postav pro současnou nadvládu, Václava Havla, najdete ve spise z roku 1991, Letní přemítání , pasáže o tom, jak doufal, že se „začnou objevovat malé krámky, ulice budou vzkvétat“ – zavládne idyla přesně dle maloměšťanských iluzí.

Malé krámky mají stachanovsky pracující a familiaristicky organizovaní vietnamští Češi, síť jiných malých krámků je vlastněna velkými vlastníky. Buržoazie si může zajít do drahých obchodů s potravinami evokujících rurální teplo jak u Havla s Heideggerem. Sem tam se uchytí drobný specialista či řemeslník nebo opět zvýšeně vykořisťovaný personál pracující v arabských a tureckých bistrech. Jisté je, že Havlovy fantazie nebyly naplněny.

Společenská kontrola v zájmu důstojného života

I zde se odráží rozdíl mezi mocenským pólem levice a pravice. Jste-li u toho pravicového, jako drtivá většina relevantní české moci, budete všemožně svázáni a propleteni s mocí vlastníků začínající vždy od vrcholku pyramidy naší oligarchické společnosti s demokratickou fasádou. Budete prosazovat úpravy DPH a přímých daní v jejich prospěch, v médiích budete mít zaplacené politruky, kteří to schválí či farizejsky zaonačí.

Zmiňovaná alternativa jde přes skutečně demokraticky kontrolovaný stát, rozhodně ale může vycházet zdola. Nedávný počin českých zemědělců, jak obejít supermarkety, míří rozhodně správným směrem. Ale ani zemědělští vlastníci nejsou žádní spasitelé dobří jako rodná hrouda. Rovnostářská zemědělská družstva jsou lepší – a za touto tradicí není nutné pouze zvedat varovný prst směrem k JZD, možné je podívat se do Itálie či Španělska. Zájemci nechť sledují třeba také na větve vedoucí z „Federace rovnostářských komunit“. Na odkazovaném španělském „Mondragonu“ lze demonstrovat i expanzi do jiných sfér včetně finančnictví – s riziky a negativy, které to přináší. V Česku je možné se inspirovat platformou Re-set, která o těchto konkrétních alternativách informuje a prosazuje je.

Palčivým problémem je polidštění stávajících supermarketů, zmiňovaná míra asertivity státní politické moci vůči oligopolní síti supermarketů, jakož i velká otázka globálního pohybu kodomit a umožnění rozvoje podřízených regionů planety.

Co vidíme a co nevidíme

Českou mediální propagandou nyní rezonuje téma inflace – která je účelově líčena jako nějaký zásah mimolidských mocností. Jako u každého podstatného společenského pohybu je zde souhra vícero faktorů (takže ideologové a propagandisté mohou využívat toho, že mají dílčí pravdu), jeden z nich je ale velmi podstatný pro náš problém: vlastníci jednoduše šroubují ceny do takové výše a míry, do jaké jim to „projde“ – a nynější válka na východě je, stejně jako jakákoli jiná pohroma, vítanou příležitostí ke zbohatnutí uprostřed stresu a chaosu.

V naší milé Čechii je bohužel relativně málo lidí, kteří onen chaos chtějí a dovedou rozplétat, a tak nebohý český poddaný naráží například na rozumy takové Zuzany Válkové, která je z nějakého důvodu zvána k psaní do veřejnoprávních médií či Deníku Referendum. Nevědomost a privátní omezenost potom přidávají na nákupním stresu dam jako je paní Válková, které třeba nejsou ani tak bohaté, jak by se chtěly jevit.

Pomoct mohou odbory a zákaznické stávky

Nikomu to neříkejte, ale pracovníci supermarketů se mohou odborově organizovat. Aby předešli šikaně hodných pánů (a paní) vlastníků, mohou také odbory provozovat tajně. Odborářství v supermarketech má svou tradici i úspěchy jinde. Ať jsou to „demokratické“ USA nebo náš nový úhlavní nepřítel, Čína. Moc v těchto zemích se potom – nepřekvapivě – zcela shodne na potírání moci odborů.

Rovněž si nechte pro sebe, abyste nepopudili své pravicové nadřízené, že je možné při nákupech potravin, ale i třeba elektrické energie pro domácnost, organizovat „zákaznické stávky“.

A vůbec: jenom s úzkostí a pokorou nakupujte a potom zaklepte bačkorami. Co byste také jiného dělali?

(Ale nebuďte prosím zlí na pokladní. Není to žádný med. Ani ten v akci.)

Ivan Bartoš – zakuklený ódéesák?

24. 5. 10:00

Ivan Bartoš má nyní hezké výdělky coby ministr – a jistě leccos na přilepšenou, jako např. reklamu pro Facebook Meta. Jak se vlastně dostal k moci?

Článek

Strana, jejímž je Ivan Bartoš předsedou, si do svého marketingu vetkla „slušnost“. Leckdo asi zaregistroval „kauzu“ z minulého víkendu, kdy pan Bartoš veřejně odsoudil účast členky Pirátů Janky Michailidu na marxistické akci s názvem Dny antikapitalismu.

Ještě o víkendu zprávu zveřejnilo Echo24 vybudované z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího a nyní patřící oligarchovi Španělovi, rovněž Forum24 v kratší podobě a v nejrozsáhlejší podobě, s mnoha pikantními detaily, Parlamentní listy fašizujícího oligarchy Valenty. (Po víkendu dále vyšly články na Lidových novinách oligarchy Babiše, Novinkách oligarchy Lukačoviče a v Alarmu.)

Nešlo o nic jiného než o pasivní účast pirátky Michailidu na sobotní přednášce o avantgardním umění a debatě o fašizaci v Polsku a Maďarsku.

Slušnost

Pojďme se tedy na celou věc podívat nejprve z hlediska pirátského marketingového slogánku o „slušnosti“ a uvidíme, kam s ní dojdeme.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš je výše v odkazech citován, kterak sám uvádí, že k odsouzení účasti J. Michailidu na Dnech antikapitalismu ho vyzval nějaký člen „mladé ODS“. Klíčový je samozřejmě obsah tohoto marxistického festivalu – a zde z důvodů místa zůstává na čtenářích, aby si sami udělali obrázek o tom, zda pořádající organizace Socialistická Solidarita a festival Dny antikapitalismu představuje nějaké podkopání demokracie, či naopak její skutečné uvedení do praxe a prohloubení. Její rozšíření například na pracoviště, které v našem režimu absentuje, její promítnutí do společenského rozdělení bohatství, které má u nás stále se prohlubující oligarchickou tendenci, jak se lze dočíst i z konzervativních zdrojů.

Dále mohou čtenáři porovnat postoj pana Bartoše, Pirátské strany, českého většinově oligarchického mediálního prostoru a jiných stran např. k účasti ODS v evropské frakci spolu s polskými klero-šovinisty z vládní PiS, španělskou fašizující stranou Vox – a italskou stranou Fratelli d’Italia, vedenou Giorgiou Meloni, současnou italskou premiérkou „přátelící“ se s Petrem Fialou. Fratelli d’Italia je strana, která používá symbol „trikolorního plamene“, který vůbec poprvé použila deklarovaně fašistická strana Movimento Sociale Italiano – MSI, založená krátce po 2. světové válce bývalými členy Mussoliniho vlády.

Hlasité vymezení pana Bartoše proti tomuto jste někdy slyšeli? Nebo třeba jeho výzvu vůči ODS, aby se distancovala od takových lidí, jako je Pavel Novotný? A co pózování pana Bartoše pro soukromou firmu oligarchy Zuckerberga? Co je podle vás horší a co méně „slušné“?

Moc a manipulace

Zde vidíte, že „slušnost“ si každý může vyložit, jak chce. Takže v politice – kterou můžeme racionálně posuzovat – jde možná o něco jiného než „slušnost“. Ano, je to moc. Moc jedněch nad druhými. Jedněch na úkor druhých. V podstatě jedinou „opozicí“ proti tomuto by byly skutečné radikálně demokratické socialistické proudy, které usilují moc mezi lidmi co nejvíce zestejnit. K tomu se myslím právě velmi blíží Socialistická Solidarita pořádající Dny antikapitalismu – a zde musím pro férovost říci, že jsem jejím bývalým členem.

Psal jsem již o několika kolezích pana Bartoše z pravicové neoliberální vlády. Psal jsem také o tom, jak Piráti v Praze bez mrknutí oka hodili přes palubu Prahu sobě, se kterou měli podepsanou „Alianci stability“. Lze také citovat například jednoho z členů Pirátů, vydělávajícího nyní na postu poslance, Jakuba Michálka, kterak se hlásí k demagogickému neoliberálnímu konceptu tzv. „Lafferovy křivky“. Lze vzpomenout, jak se Piráti již před volbami dušovali, že „nebudou zvedat daně bohatým“ (zde si vychutnejte souvislost, že je to pronášeno v regionu Ústí nad Labem, který potřebuje přerozdělování jako sůl).

Takže Piráti jsou jasně zařaditelní jako jedna ze sil jasně pravicové vlády – jakéžto vlády typicky vládnou ve prospěch zámožné menšiny obyvatelstva (z různých zpráv o výdělcích velkých vlastníků a naopak chudnutí i výše postavených částí „středních vrstev“ mohou čtenáři dedukovat, pro jak velkou část obyvatelstva současná pětikoalice vládne; můj odhad je 5 %).

No, a když vládnete pro tak malou část populace a dáváte dárky nejbohatším, musíte nějak oblafnout poddané obyvatelstvo, aby vás volilo a podporovalo. Donald Trump se za své vlády v USA tvářil jako přítel upadajících středních vrstev, ale skončil tak, že zavedl jedny z největších daňových úlev pro bohaté a Ameriku dál postrčil k sociální krizi. Již několikrát jsem rozebíral potřebu české vlastnické třídy, aby k centrální pravicové moci vždy existoval nějaký „havlovský“ a „slušný“ doplněk (v této funkci už se vystřídala řada stran: ODA, US-DEU, Čtyřkoalice, Bursíkovi Zelení, TOP 09, STAN – a nyní Piráti).

„Středový“ a fašistický policajt vlastnické třídy

A pak zde tedy máme co do činění s „bičem“ (v kontrastu s „cukrem“) hodícím se jednak pro získávání jiných segmentů populace a též pro sociálně zostřené a krizové fáze kapitalistické moci. Polští klerošovinisté nechávající jak zvěř umrznout syrské běžence ve svém Bělověžském pralese a Petr Fiala nabízející „pomoc“ – v podobě represivních složek. Petr Fiala hájící Orbánův protiuprchlický plot a navrhující další vojenskou intervenci USA na Blízkém východě (!). Petr Fiala, jenž dokáže leccos ocenit na Donaldu Trumpovi a spatřuje „neomarxismus“ i v politice Sobotkovy ČSSD za Babiše. A pak se podívejte na aktivity takového Alexandra Vondry, Jana Zahradila, ale i postoje různých Bělobrádků, Jurečků. Nebo na zasloužilého pana knížete, který de facto říká, že paní Meloniová je sice fašistka, ale je to naše fašistka – což potom kvitují Bakalovi podřízení v Respektu („levici“ udělený „despekt“ za kritiku Schwarzenberga v této souvislosti), jehož je pan aristokrat bývalým vlastníkem.

Máte zde s gustem reakční „seriózní“ deník Echo24, který připravuje půdu pro posun pravice dále doprava. Máte zde fašizujícího oligarchu Valentu, vlastníka Parlamentních listů, který je také velmi významným sponzorem STANu a ODS. Primitivnější konzervatismus a obhajobu potřeb např. fosilní oligarchie najdete v médiích oligarchy Křetínského, jako je Reflex či nejčtenější Blesk. Takový István Léko od oligarchy Babiše připravuje půdu nejen pro svého stávajícího pána, ale pro celou vlastnickou třídu pro případ, že ta se rozhodne použít demagogicky-reakční a fašizující metody k získávání podpory obyvatel.

Vidíte zřetelně ten charakter začarovaného kruhu, kdy se „liberálové“ a „konzervativci“ (a fašounci) velmi dobře doplňují, aby dohromady získali politickou podporu pro vládnutí právě v zájmu těch pár procent populace tvořících skutečně zámožnou a dominantně vlastnickou třídu?

Levicové mimikry

Tento pojem jsem již ve svých textech použil několikrát. Přeci to dobře známe. Například taková Danuše Nerudová (jež je v ČR skutečně držitelkou profesorského titulu) vytvářela zdání, jako by byla málem levicovou političkou (což jí částečně věřili i někteří nestoři anarchistického hnutí píšící do Alarmu; o prý levicovém Deníku Referendum ani nemluvě). Nebo si jistě pamatujete, jak ódéesák opatřený křížkem, ministr Jurečka, sliboval, že jeho strana bude „sociálním svědomím vlády“. V pravidelných přívalech kýčovité dojemnosti to také dělá Olga Richterová vydělávající na poslaneckém postu za Piráty.

Světe div se, podstatné části poddaného obyvatelstva, které chudnouce sledují další bohatnutí vlastnické třídy, mají alespoň některé levicové tendence. Když těmto poddaným potom chcete vnutit kandidáta, který má za lubem typickou pravicovou politiku ve prospěch bohatých, musíte ho obléct alespoň do růžových nebo naoranžovělých šatiček.

Ty vole, Honzo, ty budeš poslanec

No, a pak se můžete plně vylíhnout. Ale ještě výhodnější je, když na vás ulpí zbytky minulých vějiček, jak patrně naznačuje Bakalův ideolog v tomto po chvíli zpoplatněném článku.

Ale jak to vlastně začalo? Pirátská strana vznikla v roce 2009 jako součást evropské resp. světové sítě pirátských stran tematizujících internetovou svobodu, právo na sdílení a odpor či skepsi ke copyrightu. Z těchto stran semtam zaznívaly protioligarchické, anarchistické a někdy levicové tóny – vedle těch zcela pravicových, konzervativních a rozpoznatelně karieristicky-konformních. V raných fázích existence se například takový Mikuláš Ferjenčík v roce 2013 zúčastnil debaty pořádané Socialistickým kruhem, časopisem a kolektivem A2 (část dnešního Alarmu) a Nadací Rosy Luxemburgové – takže dílem stejná „firma“, jako pořádá Dny antikapitalismu. (Myslíte, že Ferjenčíkova blízkost k „nebezpečným komunistům“ je již promlčena?)

Z těchto raných fází je také úvodní fotografie, kdy Ivan Bartoš chodil na akce radikální levice (což lze doložit ještě z několika zdrojů). V roce 2017 potom Piráti zažili velmi výrazný volební úspěch. Žena Ivana Bartoše, Lydie Bartošová, v té době mluvila do médií a volební úspěch přisuzovala tomu, že Piráty lidé volili díky „neelitářské zásadové politice“. V onom čase se také objevily dílem útoky, dílem další faktické informace o Pirátech. Mluvilo se o jejich postoji k NATO (kolik z té sympatické kritičnosti zbylo „poslanci Honzovi“, dnes ochotnému vykonavateli ministru Lipavskému?). A pikantní je, že média oligarchy Babiše si dala záležet, aby Piráty co nejvíce přiblížila „nebezpečnému marxistovi“ Varufakisovi a jeho celoevropské straně Diem25. Ivan Bartoš se tehdy vyjádřil o „ubohosti pana premiéra“.

Dobře zaplacená ubohost

A hned doplňme, že to byl zatím premiér Babiš. Šermující pojmem „neomarxismus“. Zde již ten současný premiér, jehož moci pan Bartoš napomáhá, šermuje „Sobotkovským neomarxismem“. Dialektika ubohosti se tedy projevila takto. Ačkoli je pravda, že Bartoš se snad nikdy nevyjádřil přímo o marxismu (kam vlastně sahá jeho vzdělání?).

Později bylo potřeba zatočit s dalším členem zrádné trockisticko-titoistické bandy, kteroužto úlohu sehrál Tomáš Tožička. Ten – patrně pod návalem poměrně pochopitelných emocí – sdílel v roce 2011 při útocích izraelských okupantů vlajku s Davidovou hvězdou a hákovým křížem. Ani mně to nepřijde vkusné, ale uvědomme si prosím, že izraelský okupační režim při oné „speciální operaci“ nazvané „Lité olovo“ povraždil přes tisíc Palestinců včetně dětí (a dnes se ukazuje, že izraelskou moc tvoří lidé, které už nejde nazvat jinak než fašisty).

Zde se pan Bartoš ještě částečně zastává Tomáše Tožičky obviňovaného z hrůzného zločinu „ultralevičáctví“ – který byl vytažen ještě před izraelskou vlajkou s hákovým křížem. Pak už se na obranu Tožičky neozval. A vyčištěn byl rovněž nebezpečný levicový živel, mladý zakladatel pobočky Pirátů v Lounech, Radek Holodňák. V bulvárním tisku se strážcům „demokracie“ tentokrát podařilo přesvědčit pana Bartoše, že s „nadšenými marxisty“ si neradno zahrávat. (Doplňme, že to, čeho se oligarchičtí loutkovodiči i jejich „hlídací psi“ obávají nejvíce, jsou pravdivé a potvrzené analýzy Marxe i dalších levicových myslitelů.)

Nicméně zde už začíná (nelevicová!) hvězda pana Bartoše stoupat, ve volbách 2021 sice nedosáhne díky poctivosti bratrů ze STANu a oligarchických médií tak dobrého výsledku, jak si sliboval, ale Bakalův pan Honzejk ocení jeho „dospělost“. A Piráti vstoupí do pravicové neoliberální pětikoalice vládnoucí ve prospěch bohatých vlastníků spolu s dalšími „demokraty“ (u STANu se potom ukáže, jak hluboce „slušní“ a „demokratičtí“ to jsou, což Piráty opět posílí).

Vypadá to, že v Praze by na české směšně rigidní pravicové poměry mohli Piráti hrát alespoň malinko progresivní úlohu. Mají podepsanou „Alianci stability“, již potvrzuje i pan Bartoš. To máme začátek prosince 2022. A najednou, ani ne dva měsíce poté, abrakadabra: skončily Vánoce a nastala otočka doprovozená mlčením uprostřed prezidentské volby. (Zde připodotkněme, že nový stavební zákon, o němž Bartoš mluví v prvním citovaném odkazu odstavce byl nyní podepsán prezidentem oligarchického „řádu a klidu“ a občané a jejich iniciativy přišly zkrátka; jak je to ostatně konzistentní politikou „demokratů“.)

Co zbývá z iluzí

Celou českou mizérii prohlubující se nedemokratičnosti a oligarchizace společnosti – s drtivou mocí pravicového indoktrinačního aparátu – dosti trefně popisují slova Pavla Šplíchala z Alarmu: „Jak by řekl premiér Petr Fiala, v Česku nyní vládne rozum. A rozum velí veškeré hledání alternativ ke kapitalismu trpělivě přirovnávat ke komunistické minulosti a každého, kdo třeba jen poslouchá o tom, že jiný svět je možný, obvinit z gulagů. Tak jednoduché to je. Osekávat výdaje a zaštiťovat se antikomunismem.“

Na samotný konec odkažme bez dalšího komentáře na výkon Bakalova pana Fendrycha, jednoho z nejpublikovanějších žurnalistů v českých oligarchických médiích, v této krásné české „kauze“.

Automobilismus a moc

24. 5. 14:53

Aut je moc a automobilismus znamená moc. Co by lidé mohli v životě objevit místo tupé touhy po vozidlech?

Článek

Leckdo to již zažil: ať v centru Brna, Hradce, Olomouce, Budějovic, Chebu, Brandejsa, Ostravy nebo Prahy jakýsi blbec či blbka roztúrují své auto či motorku na plný výkon, aby udělali co největší hluk a rychlostí porušující předpisy vyrazí na různě dlouhou dobu kupředu. V případě mé domovské Prahy vždy po chvilce skončí v další zácpě, stihnou vás ale takto vyděsit po vzoru blbů děsících lidi zbraněmi či za pomoci tlupy.

A všimli jste si toho mocného regresu, čili vývojového skoku nazpět? Auta se neustále zvětšují. Prahou a jinde projíždějí takzvaná SUV o rozměrech div ne tanku, okupují potom chodníky, mají větší zplodiny, plocha jejich plechové karoserie akumuluje více tepla, které pak zostřuje letní městská vedra.

Vítězení

Machrování skrze auto je samozřejmě spojené se stupiditou, čili mentální jednoduchostí, ale ne výhradně. Druhou ingrediencí je konformita a honba za společenským „úspěchem“. Kdo má velké drahé auto, tak přece něco dokázal, ne? I většině zúčastněných tohoto zoufalého závodu přijde věc blbá, napíše-li se takto či vysloví. Ale přesto to funguje.

Výstřední český myslitel Ladislav Klíma si jednou do svého filosofického deníku (Boj o vše) poznamenal, že se úplně „uvítězil“ (např. svými prapodivnými otužovacími kúrami). A německý materialistický filosof 19. století, Feuerbach, mluví ve své knize Podstata křesťanství o jakési „nekonečnosti“ v člověku, jako když si stoupneš mezi dvě zrcadla. A pak samozřejmě Freud se svou teorií pudů, (náhradních) libidinálních objektů, fetišů a moci penisu.

Zastav se na místě a zkus se smířit s tím, kdo jsi!

Ještě jednou věcí je automobilismus: únikem. Máme pocit, že změnou místa unikneme tomu, kdo jsme. Ale pak nás přeci jen u Máchova jezera či břehů Tahiti dostihne naše vlastní osoba – nudná, smutná, blbá či prázdná. (Případní čtoucí automobilisté, již se chtějí naučit myslet, se zde mohou sami sebe dotázat, zda by jim jako cílová destinace bylo příjemné další místo plné autodopravy – nebo právě ten Mácháč či Tahiti.)

Mé aktivity proti automobilismu, včetně té dnešní a pravidelné, k níž se může kdokoli přidat, vycházejí právě z tohoto zastavení a přemýšlení o samotě. Při dlouhých procházkách a večerech během covidu. Přeci jsme v té době všichni dosáhli osvícení, ne? (Zdravotnický a dělnický personál pravděpodobně svatosti.)

Plánovat! Plánovat! Plánovat!

Drazí autolidé, máte alespoň trochu otevřené a vnímavé mozkové závity vůči tomu paradoxu? Za „teroristy“ a „extremisty“ jsou označováni lidé, kteří na hodinu za týden trochu zpomalí dopravu na jedné komunikaci! A zácpy, topení ve zplodinách a stresu nehody s úrazy chodců atd. jsou téměr dennodenní realitou!

Duchovní stránka věci je stejně připoutána ke genitáliím a penězům, jak se snažím naznačit výše. Zájemci si ale mohou přečíst typologii řidičů a řidiček aut, existuje množství studií o vztahu „mužnosti“ a automobilismu, o reklamní propagandě za účelem prodeje aut a existují také ekonomické statistiky.

Když jsem vyhledával informace a zajímavé odkazy k tématu „motorka, či milenka“ aneb „krize středního věku“ – a také o různých prezidentech jezdících v kožené bundě na motocyklu – našel jsem odkaz na tyto pilulky. Snad by tedy mohly pomoci „úspěšným“ pantátům i nám ostatním looserům, abychom se nemuseli dusit a vařit automobilismem.

Jinak jde o plánování budoucnosti: buď chceme jako lidstvo přežít a uchovat možnosti civilizovaného života, nebo dáme přednost nynější položce HDP a uspokojení lidí, kteří možná zatím neví, čím by mohli bez auta být.

Není to tak těžké. Zmiňme tři magická písmenka: MHD. A dodejme: sdílené vozy. A ještě: jiné plánování života společnosti (protože nějaké se vždy děje – ač k němu třeba nejsme přizváni). A ano: zde musí být vymyšleno, jak se lidé budou dostávat za obživou, čemuž se já i mí kolegové věnujeme. Můžeme potom osobní autodopravu snížit třeba o 90 %? Myslím, že ano.

Dvě výročí: sociálně demokratická politika a invaze do Iráku

24. 5. 17:53

Jedno „výročí“ se týká citátu z obrázku a dění v britské Labour Party před třiceti lety. Druhé je také součástí delšího procesu a sledu událostí: pojí se s invazí do Iráku, od jejíhož začátku uplynulo dvacet let.

Článek

Posledních dvě stě let, kdy se kapitalismus postupně stal celoplanetárním systémem, se tento systém samozřejmě vyvíjel: od imperialismu a liberalismu k řízenému a „embedded“ liberalismu a následně k současné fázi „neoliberalismu“, u nějž někteří autoři vidí přechod k „rentiérskému kapitalismu“ či dokonce post-kapitalistickému systému podobnému staršímu feudalismu. Další vývojová větev nutně vyrůstá z nastupující všeobecné automatizace.

Přesto ale myslím můžeme vykázat řadu charakteristik, „uzlových bodů“, determinant našeho globálního systému, které zůstávají v řádu desetiletí nebo celých století stejné. Stále máme soukromé vlastnictví výrobních prostředků, práci za mzdu, zisky z nadhodnoty (jakkoli vedle renty), finanční spekulace (jakkoli automatizované programem či algoritmem, který je nakonec teoreticky přístupný všem), tržní bubliny a krize atd.

Proto je myslím legitimní si brát příklad klidně z třicet nebo sto let starého dění, stavíme-li se na stranu těch, kteří chtěli a chtějí nahradit kapitalistický systém něčím humánnějším – či jej alespoň v tomto směru významně regulovat.

Socani

Na úvodním obrázku je citován John Smith, předseda Labour Party, který rok poté zemřel na srdeční zástavu. Zde říká:

Odmítáme dvojí standard, který vede k obrovským ziskům těch nahoře, zatímco všem ostatním je naordinováno krácení mezd, delší práce a čím dál menší zaměstnanecká práva. Je to starý pravicový („toryovský“) trik – jedny pravidla pro zacházení s elitou a jiná pro zbytek společnosti.

JOHN SMITH, 1993

Není to kdovíjak smělé levičáctví, ale levičáctví – hájící zájem drtivé většiny populace – to je. Ve Velké Británii nastal po druhé světové válce výrazný obrat doleva, který do určité míry spoutal i typické tendence pravicové moci. Národní hrdina Churchill hned po válce výrazně prohrál volby, protože si lidé až příliš dobře pamatovali, co znamenala vláda pravice. Z relativně konzervativních kruhů také vyšly návrhy na humanizaci britské společnosti – Beveridgovým plánem se ještě budu do budoucna zabývat. Vzniká slavný systém veřejného zdravotnictví NHS, roste moc a vyjednávací pozice odborů. Ve vládě jsou zastoupeni staří dělničtí vůdci. Británie se také loučí s podstatnou částí koloniálních držav – a je zde nahrazena USA.

Ještě v 70. letech Ted Heath za pravicovou Konzervativní stranu (neboli ony „Torye“) ustupuje tlaku odborů a prohrává volby. Krátké „repete“ Wilsona překvapivě záhy končí, pokračující krize z ropných šoků a nastupující fáze zostřené mezinárodní konkurence je doprovozena vládou pravicového křídla Labour Party. Zde jsou také zaváděna první „neoliberální“ opatření dle receptů a požadavků mezinárodních vlastnických insititucí a začíná masivní indoktrinační i silové ofenziva vlastnické třídy v Británii i USA – po své „testovací fazí“ následující po fašistickém puči v Chile.

Začíná dlouhá vláda reakční, ostře prokapitalistické, respektive pro-vlastnické, Margaret Thatcherové, což je vše podrobně líčeno v prvním odkazu našeho textu; audiopodobě Harveyho knihy Stručné dějiny neoliberalismu (v angličtině). Teprve v roce 1997, po téměř dvaceti letech ostré pravicové vlády – která pochopitelně zvýšila koncentraci oligarchického bohatství a sociální nerovnosti se všemi přidruženými jevy – vítězí usměvavý zlatý chlapec Tony Blair, jehož pravicová skupina uvnitř Labour Party odstraňuje údajně „přežité“ odkazy k socialismu jako konečnému cíli, zmenšuje stranický vliv odborů a prohlašuje se za „New Labour“. Výsledky Blairovy první vlády jsou smíšené a bohužel nad rámec tohoto textu (čtenáři mohou zatím jako rozcestník pro vlastní bádání použít tento článek z anglické Wikipedie). Má-li ale věc být shrnuta přiléhavou anekdotou: když se vysloužilé premiérky Thatcherové v jednom rozhovoru ptali, jaký je její největší politický úspěch, bez váhání odpověděla: „New Labour“.

Kapitalismus a válka

Předstírá se, jako by neexistovaly spisy typu Leninova: Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Ale ony existují a v lecčem mají pravdu (ačkoli onen pravdivý popis není jenom Leninův, je kompilací, existuje vedle dlaších polemických textů uvnitř levicového hnutí, např. od Rosy Luxemburgové atd.).

Dvacetileté výročí zahájení invaze do Iráku, jež si zatím vyžádala více životů nežli ta ruská na Ukrajinu, jsem připomínal březnovým textem. Dívám se v něm také na roli ČR a jejího indoktrinačního aparátu, jakož i na reflexi, či spíše absenci jakékoli reflexe, dvacet let poté. V jiném textu rozebírám povahu a zájmy amerického imperialismu – samozřejmě např. také ve vztahu k nedávno podepsané česko-americké smlouvě.

Velmi dobré popisy kapitalistické tendence k expanzi a periodické destrukci se také najdou v Harveyho odkazované audioknize.

Cíl zdejšího textu je jasný: ukázat, že mizérie, v níž nyní žijeme, má nesčetné historické protějšky – stejně jako skutečné alternativy. A čtenáři si také jistě všimli propojení obou témat osobou válečného zločince a vazala USA, který běhá po svobodě (a mocně přitom vydělává) – Tonyho Blaira.

Nakonec můžete celou věc porovnat se slovy Václava Bělohradského, který myslím poskytuje levicovým snahám o rovnost a mír medvědí službu:

Třídní boj skončil – bohatí vyhráli. Díky úspěšným reformám demokratické levice se však vítězové musejí chovat tak, aby jejich bohatství sloužilo „tak nějak“ nám všem. Jejich bohatství je legitimní, protože existence bohaté menšiny prospívá všem, jak se zjednodušeně říká v liberálním duchu. Jsem rád, že žiji v kapitalistické společnosti, do níž ale demokratická levice vnesla během století množství legitimních reforem. Dnes neexistuje strana, která by nebyla sociálně demokratická.

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ

Byl jsem na dalším pochodu za 30 km/h v Praze – v doprovodu neonacistů v řadách policistů

26. 5. 17:21

Další pochod za omezení automobilismu a polidštění měst přinesl opět mnoho událostí. Zájemci si to mohou sami vyzkoušet.

Článek

„Tak hodně štěstí s těma magorama“, pronesl bezvadně oblečený gentleman, dopovídav si něco s policistou, jenž nás měl doprovázet. A nasedl na své kolo, aby odjel.

Mladý sympaticky působící policista si se mnou vyměnil jakýsi laskavě-rozpačitý pohled, který se potom měl ještě opakovat – byť v trochu káravějším odstínu. My účastníci pochodu jsme měli sraz u budovy bývalých elektrických podniků na Vltavské. Tedy jedna skupina ze tří. Od těch druhých dvou se záhy donesla zpráva, že magistrátem pověření policisté na poslední chvíli, až na místě, oznámili, že jim nepovolí pochod v jízdním pruhu silnice, nanejvýš po chodníku. Jistě uznáte, že to by nebylo ono.

Neonacisté mezi policisty – a magistrát „demokratů“

Takže ostatní dvě skupiny jsou na cestě MHD, aby se spojily s tou naší. Na plácku před budovou se shromažďují účastníci pochodu, čekají tu také zvláštní ohrádky 2 × 4 m z dřevěných planěk – a skupina policistů v uniformě i těch opatřených jen páskou. No, a jeden má na mikině to, co vidíte výše. Téměř každý, kdo slyšel cosi o 2. světové válce, panu Hitlerovi a jeho týmu, rozpozná, na co nápis a symbol odkazuje. Větší fajnšmekři mohou dostopovat původ i k báječným sportovním akcím tohoto týmu „Nordic division“ známého také jako 44. pěchotní divize nacistického wehrmachtu, jako byl anšlus Rakouska či invaze do Polska. K celé věci odkazují též jiné kusy z kolekce stejné firmy, jako například tato krásná mikina s číslicemi čtyři stylizovanými tak báječně, že vypadají jako runový nápis SS.

Optal jsem se na to přímo pana policejního nácíčka. Prý že vůbec neví, o čem to mluvím. Ale šel se hned stranou převlékat – z čehož je první úvodní fotka vlevo. Do toho si přede mě v celé své úřední majestátnosti stoupl jiný policista opatřený navíc reflexní vestou (a epesně přiléhavými kalhotami), který se mě přísně zeptal, jaké mám pro to důkazy, že je to od pana kolegy neonacistické. Řekl jsem, že bezmála každý neretardovaný člověk – jenž by v opačném případě jistě nesměl vstoupit do služeb policie – musí tušit, o co se jedná. Muž s odhodlanou tváří i pomádou ve vlasech opáčil, že vůbec neví, o co se jedná.

Koukol a pšenice

Nebyl jsem jediný, kdo kvůli tomu policisty interpeloval a také jsem nebyl jediný, kdo na vlastní oči viděl i četl o přítomnosti neofašistů, rasistů apod. v řadách policie. Ostatně i armáda přitahuje podobné drsné chlapáky, jimž se nepodařilo najít jiný než fyzicky silový přístup k životu. A ostatně to platí i pro ten automobilismus.

Mezitím již měli úvodní proslovy organizátoři z Poslední generace a Extinction Rebellion. Zmiňovali, že nelze tolerovat a nechat bez odezvy v podobě protestů a stížností jednání magistrátu vůči druhým dvěma skupinám, jimž byl protest na poslední chvíli zakázán. Přerušováni potleskem byli také při slovech o zoufalství „demokratů“, kteří plánují na parlamentní půdě připravit zákony, jež by znemožňovaly takovýto typ protestu. Jeden z řečníků však také mluvil o dobré zkušenosti s některými policisty, kteří nám byli doprovodem při pochodech – a toto rovněž odměnil náš potlesk.

Pan policejní nácíček byl v té době již převlečen – a stále opatřen modrou páskou policie. Postupně dorazili účastníci plánovaných pochodů z Vyšehradu a Flory. Byla doladěna délka lanek na zvláštních dřevěných ohrádkách 2 × 4 m, dorazil klimatický medvěd, muzikanti se saxofonem, perkusivními nástroji, klarinetem a fotbalovou píšťalkou. A ze dveří elektrických podniků kratičce vykoukla privátně-úřední hlava s tváří patrně zkřivenou hrůzou nad naší teroristickou bandou – ačkoli to nešlo poznat.

Des Herrn Knoflacher Zeug

Vyrazili jsme konečně pochodem přes štvanický Hlávkův most, v jednom pruhu magistrály, opět držíce volný prostor pro průjezd záchranných vozů. Mezi námi byli i extrémní teroristé ze Španělska a Portugalska – kde si svou hrůzovládou také nedávno vymohli omezení autodopravy ve městech (vedle jiných evropských měst, která zmiňuji v tomto starším textu).

Sympatické bylo, že s námi šlo i pár zástupců Strany Zelených – která jinak například dělá křoví STANu a ODS na Praze 6. Teplákový Siegfried též kráčel nordickým krokem – ač bez příslušných holí – podél nás a bavil se s dalším kolegou, jak jsou oba zachyceni na druhé úvodní fotografii vpravo. Muzika hrála, plechoví rytíři svobody a demokracie na nás ukazovali své občanské prostředníčky, troubili, jak to jen umí, láteřili, až se samotincí v kravatě zalykali.

Ale několikrát se řady našich ostřílených extremistů dobrovolně rozestoupily, aby umožnily průjez, teda vlastně průchod. A o to právě jde! Německy se vozidlo řekne Fahrzeug, ale tohle je Gehzeug. Vynálezce Hermann Knoflacher. Již v roce 1975 vyvinul toto chodidlo, chodítko či pěškomobil, jak jsme to narychlo začali překřtívat. Dostal se potom i do zastupitelstva města Vídně – čehož následkem je ta nyní mnohem přívětivější k chodcům.

Jak inteligentní jsou pravičáci?

Myslím, že s námi nakonec šly tři gécojgy vymezující, jaký prostor zabere jeden člověk se svým – stále se zvětšujícím – autíčkem. Knoflacher rovněž zažíval smrště nadávek, výhružek, označení za „magora“ – ale získal si také sympatie. (Naši drazí spoluobčané sledující věc z povzdálí centristických gaučů jsou ale samozřejmě mnohem moudřejší!)

A teď si představte, že kromě chlapáckého – i žensky-dominovského – troubení, nadávek a túrování motorů do průvodu dvakrát výstražně někdo najel. Nikomu se nic nestalo a doprovázející policisté měli s autofašounky řízení. Ale nějak to přeci ilustruje jeden fakt: někteří lidé jsou velice stupidní a zmohou se akorát tak na fyzickou agresi – za pomoci výkonné aparatury. (Jedno ze skandovaných hesel: „auto není penis!“, odkazuje právě k tomuto.)

Po magistrále jsme za zvuků hudby dorazili až k Muzeu a stočili pochod ke konci v přilehlém parčíku. Okolojdoucí skvěle oblečený mladý muž kombinující vzezřením anglického lorda a Džejára z Dallasu k nám prohodil jen: „Vy asi nevíte co s časem, co?“. A šel nejspíš těžit ropu.

A víte, kdo se objevil? Nevíte. Britská kolegyně z Extinction Rebellion. Jen tak si udělala třídenní výlet do Prahy a hned natrefí na nás! (Bez koordinace Moskvou a světovým zednářstvem!) Za příjemné nálady dostala slovo při závěrečných proslovech. A ještě někdo se objevil na scéně.

Už jsem přeci vyprávěl o mladících, kteří nás již po několikáté v počtu asi pěti doprovázeli s bannery s nápisem „Rychlá generace pro 120 km/h“, čímž jako protestují proti nám. Coby nohsledi nás vždy doprovázejí někde po straně a tváří se hloupě. Nebyl jsem asi sám, kdo si nejen uvědomil, že nám svým způsobem dělají reklamu, ale také jsem uvažoval, zda to nakonec není rafinovaný dvojitý bluff – a že to jsou vlastně ekologičtí kolegové, již v rámci diverzní akce parodují pitomost některých mladých „konzervativců“.

Na mé pochyby ale již asi definitivně bylo odpovězeno, když jednomu z bratrstva vejfuku byl nábidnut megafon, aby také sdělil, co má na srdci. Ve své nedlouhé větě číslo jedna zablekotal cosi o tom, proč se necháváme doprovázet policisty, když jsou pro nás takoví „vyvrhelové“. To už se asi cítil sám se sebou spokojen, ale byl požádán o alespoň jednu další větu, a tak improvizovaně řekl: „Chci ještě říct, že Zelený nevyhrajou volby a pan Fiala bude příštím premiérem“. To bylo vše. Zde zažil své duševní Waterloo – aniž by si to však uvědomoval, obávám se.

Prý kandidoval snad někde v Bakově jako nezávislý kandidát za Spolu. Prý ho o to poprosila kamarádka.

No, tak to vidíte.

P. S.: Zájemci se mohou podívat na rozhovor s jedním z našich pořadatelů zde.

Jak lze využít prostor, který zabírají auta?

30. 5. 16:36

Čtenáři se v článku dozví, co je „Gehzeug“ a případně o vlastní nenápadité zbabělosti.

Článek

Cestoval jsem včera tramvají z Trojské na Staroměstskou. Celý most přes Vltavu stál až k pokračování Trojské ulice směrem do Kobylis (kde je zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu, ale auta přeci znamenají „svobodu“, ne?).

Příště to zaznamenám na video v co nejvědečtějším a nejreprezentativnějším vzorku, ale přece si to může denně ověřit každý Pražan: v drtivé většině aut sedí jeden jediný člověk a většina má pražskou poznávací značku.

Proč by i „pokorní“ čeští poddaní měli protestovat

O něco dále na nábřeží, než je Staroměstská, z Palackého náměstí, povede další pochod za omezení autodopravy směrem na Kampu. V Praze a jinde začíná být vedro, co? A teď si vezměte, jak mocným akumulátorem vedra jsou kovové karoserie aut. A nejen to: ulice přizpůsobené průjezdu a parkování aut, kde by jinak mohlo být mnohem více stromů redukujících horko, působí celé jako centra akumulace a výdeje žáru.

Demonstruje-li se za omezení rychlosti na většině městských komunikací (s některými výjimkami) na 30 km/h po vzoru Paříže, jde také o bezpečnost chodců. Zvláště v případě monstrózně narůstajících rozměrů „esúvéček“ činí opravdu rozdíl, zda vás tento nablble-nesmyslný tank srazí padesátkou, nebo třicítkou. Jde ale také o omezení autodopravy obecně – které je zcela technicky možné a vylepšující šance na civilizované zvládnutí klimatické krize.

Tradičně zbabělí Češi

Nenarodil jsem se v tomto městě včera a vedl jsem již opravdu mnoho hovorů s lidmi o tom, jak je otravuje autodoprava. Popřípadě o tom, jak si uvědomují závažnost klimatické katastrofy. Nebo o tom, že by nemuseli tak často jezdit autem, nemuseli je vůbec vlastnit a mohli by používat MHD.

Jenže je zde tradiční česká zbabělost, tichošlápkovství, oportunismus – a pohodlnost. A taky přece autem jezdí ostatní, tak co se budu lišit! Co by tomu řekli sousedé nebo kolegové z práce, že jako nějaká „socka“ jezdím „sockou“? Co by se potom stalo s mým karierním snem, že jednou budu prezident zeměkoule jedoucí za dalšími úspěchy svým chrabrým vozem!

Je zde navíc obrovsky silná vlastnická a korporátní propaganda ve prospěch nákupu dalších a dalších aut, proti jejich omezování atd. (podívejte se do českých médií). Vytváří se dojem, že kdybychom přišli o výrobu aut, znaikne snad civilizace. (Jak líčím ve svých zkušenostech s českými řidičkami a řidiči, nezdá se mi, že by auta podporovala jejich civilizovanost.)

Autofirmami jsou potom zkorumpováni politici, kteří také obecně hájí zájem vlastníků na úkor ostatního obyvatelstva (které se tupě žene za vidinou toho, že se „vyšvihne“). Je to také součást konzervativní pravicové politiky, kdy kariersté a demagogové uspokujují nejnižší pudy „hrdých pravičáků“, kteří přeci nebudou jezdit s plebsem MHD – a omezovat se někde, kde pouze škodí druhým a ne sobě.

Celý svět se spiknul proti panu Svobodovi a jeho pirátským juniorům

Jak jsem již zmiňoval např. v tomto článku, k Paříži a Bruselu přibyl v podobných autoomezujících opatřeních Lisabon, dále některá města v Nizozemí, Itálii, finské Helsinki. Omezování autodopravy představuje také boj v Německu s extrémně silnou autolobby a nejmocnější kapitalistickou třídou Evropy.

Lepší situace nežli v Praze je také ve Vídni. I díky člověku jménem Hermann Knoflacher, jenž v roce 1975 sestrojil pozoruhodný vynález znavý Gehzeug. Ten se konečně objevil i v Česku (což spolu s možnými překlady toho slova popisuji zde). Ostatně je pan Knoflacher se svým gécojgem zachycený na úvodní fotografii. To je frajer, co?

Samoržejmě také čelil označení za „teroristu“, „extremistu“, „rozvraceče“ apod., ale stal se potom zastupitelem města Vídně a své znalosti coby dopravní inženýr využil k navrhování chodu města tak, aby se v něm omezila autodoprava. To zahrnovalo i drobnou „šikanu“ automobilistů například skrze vyvýšený nájezd podél tramvajových zastávek, kde řidiči musejí čekat, než lidé vystoupí a nastoupí.

Ale my Češi a naši moudří „demokratičtí“ vládci (neptejte se, jaké peníze a mediální moc jsou investovány do volební propagandy) jsme přeci tak světově jedineční! Moudrý multifunkční stařec z ODS, pan Svoboda, vám vysvětlí, že naše pochody trvající hodinu jednou za týden dělají „rukojmí“ z obyvatel Prahy. S gustem to po něm zopakuje „opozice“ z řad ANO, pokorný skaut pan Čižinský diskrétně a nonšalantně mlčí a Piráti potom udělají něco mezi panem Svobodou a panem Čižinským.

„Mladý progresivní“ Pirát Hřib, který nyní vydělává penízky coby náměstek primátora pro dopravu, má v radě města další kolegy. Až budete trčet v MHD v zácpách díky zvláštní české oblibě „svobody“, můžete na něj myslet.

Testament k prezidentským volbám v ČR roku 2023: bylo to strašné, bylo to směšné a bylo toho dost

30. 5. 19:39

Nový prezident Petr Pavel již podniká zahraniční cesty, zasahuje do české politiky a kampaní ve prospěch konzervativní moci a je zvěčněn na známkách. Čeští poddaní by si ve vlastním zájmu měli uvědomit a připomínat, jak k tomu došlo.

Článek

Opakovaně jsem psal o tom, že je dobré snažit se myšlenkově uchopit (zdejší) fungování moci, naučit se rozumět jejím „zákonitostem“, tendencím a pravidelnostem. Pak si na nás tolik nepřijdou a my je nenecháme pouštět nám žilou vždy nový kousek „naděje“, protože budeme znát, jak jejich nadvláda funguje.

O prezidentské volbě jsem napsal v její době několik článků (či zde). Pokud se ve svých závěrech nemýlím: byla konsolidována oligarchická a kapitalistická moc v naší společnosti. Vykořisťování většiny společnosti majetnou a řídící menšinou dostalo novou infuzi „hodnot“, „morálky“ a emocionálního vzrušení. Řada lidí nebude vědět, kdy doznat svou naivitu.

Z komplexního vývoje jsem se pokusil vyjmout podstatné jádro a uchovat ho jako poučení pro budoucnost. Následující text je rozdělen do pěti oddílů.

1. Kdo vlastně vyhrál?

Politika je boj o moc. V naší kapitalistické a oligarchizující se společnosti s demokratickou fasádou jde vždy a nutně o moc jedněch nad druhými. (Hádejte, koho je více!)

Tvrdím – a nyní už je možné to dokládat konkrétními kroky -, že s volbou Petra Pavla byla konsolidována česká oligarchická moc vlastnické třídy. Relativně vychytralým způsobem, protože například mezi oficiálně uváděnými sponzory kampaně se objevují trochu méně známé, mladší a „neokoukané“ oligarchické tváře. Kdo za Petrem Pavlem stojí, dopodrobna popisuji v tomto starším článku.

Funkcí Pavla je tedy usnadňovat nadvládu ostatním vykonavatelům zájmů vlastnické třídy, zejména pětikoaliční vládě bohatých, českým oligarchizovaným médiím a obecně pravicovému indoktrinačnímu a mocenskému aparátu. Zde vůbec není problémem, aby se střídavě přikláněl i ke (zdánlivě) protichůdným stranám, respektive odstínům moci (jako zde při podpoře Konzervativních novin a poté při podpoře Istanbulské úmluvy). Všimnuli jste si dalekosáhlého přitakání Pavla jak minulým provlastnickým opatřením vlády (záměrně opožděné zastropování cen i zdanění „výjímečných zisků“), tak např. nedávnému balíčku „Česko ve formě“? Jeho hlavní úlohou nyní bude podobně přitakat privatizaci části důchodového systému, která je cíleně připravena podvyživením toho současného státního. To je zároveň funkce Danuše Nerudové (vlastně je to profesorka!), která měla s Pavlem dílem stejné sponzory a podporu v oligarchických médiích.

Další zisk vlastníků, kterému má Pavel propůjčit svou reklamní tvář (či mlčení), představuje plíživá privatizace zdravotnictví. A pak jsou zde samozřejmě také zájmy zbrojního průmyslu provázaného s americkým imperialismem – o tom píši ve výše odkazovaném starším článku. Čtenáře si dovolím upozornit na dvě jména „poradců“ či „expertů“ kolem oligarchického prezidenta Pavla: Zdeněk Tůma a Pavel Bezděk.

2. Memento Středula

Až příliš vzletný nádech jsem dal tomuto článku o odborech a Středulovi (za tou obecnou částí si stojím). Bylo na něm v minulosti sympatické, že se například jednoznačně vymezil proti rasismu a xenofobii (které jsou vždy nakonec nástrojem v zájmu vlastnické třídy) rozdělujícímu podřízené a pracující. Jím předsedanou kampaň „Konec levné práce“ v Česku, jež v rámci evropské a „západní“ části globálního kapitalismu plní funkci zásobárny snadno vykořisťovatelné a laciné práce, je mu také třeba částečně přičíst k dobru.

Odbory ale zdaleka nejsou jen Středula – a na tomto trvejme! Stále považuji jeho postup při prezidentské volbě za svého druhu zradu, minimálně za zcela nezodpovědný krok, jejž nevysvětlil a pošlapal tím demokratické nároky členů odborů. Do kampaně dal příliš málo energie, alespoň za účelem propagace odborů, a jeho doporučení pravicové Danuše Nerudové při náhlém odstoupení je rovněž škodou na přirozeně levicových odborech, jejichž jsou různé figurky typu Nerudové dobře placenými nepřáteli.

Jistě, i jiné vedoucí osoby v odborech napáchaly značné politické škody na svých členech: šéf odborů KOVO svolal protivládní demonstraci konanou uprostřed dne a týdne – a pozval na ni (ultra)pravicové politické podnikatele Babiše a Okamurova R. Fialu. Zároveň se ale podařilo uspořádat stávky pracovníků Woltu, vynutit si změnu přístupu vedení ve fabrice Nexen, zástupci jiných odborů se účastnili dalších protivládních demonstrací. Posilování odborů a jejich spolupráce na třídním boji za zájmy neprivilegovaných je jednou z nejdůležitějších nutností dneška. Na jedné straně musejí vznikat další a nové odbory klidně nepodléhající centrále ČMKOS, na straně druhé zde musí být smysl pro určitý kompromis i s mnohdy byrokraticky-těžkopádnými tradičními odborovými centrálami, bez nichž by nyní např. nešlo realisticky uvažovat o nástroji generální stávky proti vládě bohatých. Zde je věc opět ohrožena bojácností, karierismem a případně korupcí některých odborových předsedů. Inspiraci pro všemožnou spolupráci napříč protestním hnutím poskytuje Francie – jež je trnem v oku evropské vlastnické třídy (a domácí vlády) pro svou bojovnost odborů.

3. Zničme „marketing“! Pomažme „markeťáky“ a „markeťačky“ dehtem a vyválejme je v peří!

Vítězové volby se sami nějaký čas plácali dokonce i veřejně v médiích po zádech. Paní Nýdrle (detailem je, že její muž je miliardářský oligarcha sponzorující Pavla, jak jsem popisoval v citovaných starších textech) dokonce byla pozvána k poděkování na pódium. Došlo k symbolickému „vyčištění“ této branže „marketingu“, čili propagandy ve prospěch bohatých vlastníků. Čeho se dotkne „čistý“ prezident, je přeci čisté, ne?

Pamatujete si ještě jméno Marek Prchal? Taky byl svého času pozván oligarchou Babišem po volebním vítězství na pódium coby „génius“. A nyní byl také „očištěn“. Odjel totiž na Slovensko, respektive se tam nechal zaměstnat coby „markeťák“ strany SaS, což znamená „Sloboda a solidarita“, ale ve skutečnosti je to další pravicová strana vlastnické třídy. Ale té „hodné“ části, jako u nás. Myslím, že namístě je srovnání např. s českým STANem – kde jsou také samí „hodní“ lidé. A vystupňováním pikantnosti je, že Babišův Prchal nyní dělá kampaň ve jménu „slušnosti“ proti Ficovi, jenž je oproti pravicovým neoliberálním stranám zarámován jako „zloduch“, tedy podobně jako Babiš.

Otevřeně slizká a pokrytecká sféra propagandy ale pozvolna přechází i do té „noblesní“ a „seriózní“. Jedna z nejvýznamnějších figur českého pravicového indoktrinační aparátu, David Klimeš, zde na Aktuálně.cz oligarchy Bakaly naznačuje, že dobro zvítězilo a „vyhráli všichni“. Bakalův Klimeš byl v té době současně také na výplatní pásce České spořitelny, když té pomáhal zlepšit reputaci – a zisky – jakožto „sociálně odpovědným“ kapitalistickým vlastníkům. Nyní působí pan Klimeš coby jeden z hlavních komentátorů/indoktrinátorů ve veřejnoprávních médiích. Takže je vše v pořádku podobně jako u pana Prchala.

4. Jak odmanipulovat české střední vrstvy?

„Střední třída je páteří demokracie!“ Jistě jste již někdy slyšeli tato smělá slova. Jenom proto, že jsem ve „střední třídě“, jsem vlastně už dostatečný demokrat! A pode mnou je nějaký nedemokratický plebs – a nade mnou? Co mi je do toho.

Vezměte si, že současná pravicová pětikoalice, která prokazatelně vládne ve prospěch pár procent bohatých a na úkor drtivé většiny obyvatelstva, je stále propagandisty v českých většinově oligarchizovaných médiích (s různými vyměněnými a hostujícími Klimeši) nazývaná jako vláda „demokratů“, která nás zachránila před Babišem, který měl údajně být méně demokratický. A pak je zde další problém, že 1. je historicky doloženo, že právě upadající střední vrstvy tvořily páteř podpory fašistických režimů včetně německého nacismu a 2. že demokracie hodná toho slova je vždy doprovozena tendencí k sociální rovnosti, kdežto za nynější vlády a jejích spojenců i loutkovodičů dochází k prohloubení oligarchických tendencí české pseudodemokracie.

A potom zde máte definici „střední třídy“, kterýžto pojem je tak často demagogicky zneužíván (např. v USA narazíte na tak hluboké vymytí mozků, že člověk čistící WC bude tvrdit, že je přece „střední třída“). U nás podobné indoktrinaci významně napomohl sociolog Daniel Prokop a kol., který se tváří jako div ne levicový, ale je autorem hluboce manipulativního pseudovýzkumu „Rozděleni svobodou“ (jehož kritikou je můj starší článek odkazovaný v této podkapitolce). Česká údajná „střední třída“ brzo tvrdě sociálně narazí. Bude historickým výkonem získat alespoň část z těchto lidí pro levicovou politiku rovnosti – a ne pro začarovaný kruh neoliberální pravicové politiky a fašizace. Spousta ctihodných obratlových kůstek „demokracie“ bude muset najít cestu k těm nepěkným „dezolátům“.

5. Imperativ: nevyslovíš už nikdy v množném čísle slovo „hodnoty“, nejsi-li skutečně zámožný!

Známý při běhání, který se soustředí na vydělávání peněz – ale navenek předstírá, že mu jde vlastně o ekologii a blaho ostatních, anebo že je obé ve velké harmonii – mi v době covidu, když jsme reflektovali společenský otřes, sdělil, že teď půjde o ty „hodnoty“.

Volil potom jednu z neoliberálně pravicových koalic současné vlády bohatých – myslím, že tu „hodnější“. Musím se ho zeptat, co na ty „hodnoty“ říká teď. Ale nevím, zda to zvládnu s neutrální tváří. Přece je to taková kýčovitá pitomina! Jaké „hodnoty“?! V naší společenosti jde na prvním, druhém i třetím místě o vydělávání peněz a o majetek, zvyšuje se sociální nerovnost, tzv. „demokracie“ je pouhou fasádou pro další obohacování oligarchie. Čím níže se dostáváte na sociálním a zaměstnaneckém žebříčku, tím větším jste otrokem, bez úspor je polovina populace. Přitom jsme dohromady velice bohatá společnost.

„Hodnotami“ se přeci oháněl a občas dokonce ještě ohání takový Milion chvilek pro demokracii – který je myslím již zcela diskreditován svým roztleskáváním a mlčením k jedné z nejostřeji provlastnických pravicových vlád. O „hodnotách“ v plurálu dokáže mluvit opravdu každičký blbec či lump – i „seriózního“ původu. Zdá se to jako příliš chladné a cynické: v politice nejde o nějaké „hodnoty“, nýbrž o moc. Zde je především dobré si připomenout, jaká kvanta cynismu jsou na straně těch, kteří tak rádi oněmi „hodnotami“ šermují. Nemůžeme ovšem být pro nihilismus a explicitní etiku nadvlády silnějších (což je stejně latentně přítomno) a tedy navrhuji např. zde, jak věc uchopit namísto kýčovitého marketingu „hodnot“.

Nyní bude stále více přicházet situace, kdy se pohodlně nemyslícím českým poddaným stále více bude točit hlava z naší „demokracie“ i z role, jakou v ní sehraje oligarchický a militaristický prezident Pavel. Naší povinností je zabránit nástupu nihilismu a fašismu, naší šancí je posunout společenský vývoj doleva směrem k rovnosti a využití obrovského bohatství a technologických možností k dobru všech.

Josef Šlerka píše v Echu24 o novinářích

31. 5. 17:03

Josef Šlerka je poměrně významnou postavou českého indoktrinačního aparátu.

Článek

Kdo o Josefu Šlerkovi nikdy neslyšel, může si vedle hesla na Wikipedii vyhledat články, rozhovory atd. v českých médiích, kde figuruje většinou jako „expert na média a sociální sítě“.

Kromě vysokoškolsky pedagogické činnosti je v jeho dráze významné období, kdy byl vedoucím výzkumu ve společnosti Socialbakers, jež firmám dělá analýzu sociálních sítí pro účinnější korporátní propagandu. A v letech 2017-2021 byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Co nám pan Šlerka může povědět

Ačkoli Nadační fond nezávislé žurnalistiky zní jako cosi nevinně-dobrého, stejně jako jeho deklarované cíle, co myslíte, že se z toho může vyklubat v naší oligarchizující se pseudodemokracii, kde jednoduše vládnou bohatí vlastníci?

I když se NFNŽ tvářil zpočátku „transparentně“, později přišla typická vlastnická mlha. A jak lze vyčíst z rekapitulace v právě sdíleném odkazu, rozdělování milionových prostředků také bylo poněkud zarážející. Největší podíl peněz za rok 2020 dostalo Echo24, jež vzniklo z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího, aby bylo později koupeno oligarchou Španělem. Funkcí Echa24 je psát ve prospěch vlastnické třídy a vytvářet prostor pro posun pravicové nadvlády dále doprava. V současnosti je tento list „ozvláštněn“ přítomností filosofky Matějčkové.

Další podíl přesahující 10 % dostalo (i v následujících roce, zde dokonce dvojnásobně) Forum24 vedené všudypřítomným indoktrinátorem ve službách vlastnické třídy, Pavlem Šafrem, korporátním lobbistou Klvaňou a Barborou Tachecí, jež pro svou komicky rigidní pravicovou ideologičnost nachází odbyt i ve veřejnoprávních médiích. Z grafu rozdělení prostředků oligarchického Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky lze vyčíst dále to, že v obou letech dostaly menší podíl prostředků (třetinový) webový Deník Referendum a A2larm, jež figurují coby „levicové“. Toto tedy nejspíše vsvětluje jejich konformitu s oligarchickými kandidáty Pavlem a Nerudovou a značnou toleranci vůči „hodné“ části pravice, s výjimkou ODS – jak se lze opakovaně přesvědčit z textů na A2larmu.

Co pan Šlerka povídá

A zde už se dostáváme k tomu, na co odkazuje nadpis. Česká republika je stejně velká provincie globálního kapitalismu jako řada čínských měst. To nám dává výhodu, že jména oligarchických vlastníků lze poměrně dobře zmapovat a stejně tak lze mít přehled o tom, kdo tvoří tzv. servisní vrstvu této vlastnické třídy, neboť ta jména se do značné míry opakují.

Když je tedy otištěn Šlerkův proslov původně pro osazenstvo Novinářské ceny v Echu24 oligarchy Španěla s dobře známým šéfredaktorem ve službách vlastnické třídy, Balšínkem, snadno se dohledá i výše odkazovaná skutečnost, že Nadační fond nezávislé žurnalistiky placený z části stejnými penězi jako tzv. Spolek pro podporu liberální demokracie (jenž milionovými částkami podpořil pravicové strany současné vlády bohatých) za předsednictví Josefa Šlerky přihrál nemalé peníze právě Španělovu Echu24, tak je to cosi pro českou moc zcela typického.

Vlastní obsah Šlerkova proslovu je trochu úmorný klasickými liberálně kapitalistickými klišé typu: „My novináři jsme strážci demokracie, nikoli její vlastníci“ nebo zacílením hlavní kritiky nikoli primárně na oligarchickou kontrolu nad médii obecně, nýbrž na její „zlou“ část představovanou především Babišem: „Vrcholem takového cynismu bylo akceptování ponížení novinářů velkolepým inzerátem Andreje Babiše v novinách, které mu samotnému patří, a v němž ponižoval práci i svých vlastních zaměstnanců.Tento profesionální cynismus devastuje důvěryhodnost nás samotných stejně silně, jako aktivismus.“

Chtěl by pan Šlerka říct, že drtivá nadvláda vlastnické třídy nad mediálním prostorem by neměla probíhat tak okatě a vulgárně? Jistě by to takto neformuloval – ale de facto to říká. Legrace však myslím opravdu přestává při těchto slovech: „Jedna z možných odpovědí [proč u nás nenastává zcela stejný vývoj jako v Polsku nebo Maďarsku] je, že je to proto, že v České republice máme obrovskou pluralitu médií, a to i přes to, že ty největší vlastní oligarchové, jejichž posledním zájmem je udržovat pluralitu pro ni samu.“

„Obrovská pluralita médií“! Pan Šlerka to myslí patrně vážně. Namísto abych se zde opakoval, odkazuji na mou sumarizaci vlastnictví českých médií a jejich provázanosti s pravicovým indoktrinačním aparátem, již čtenáři najdou hned v druhém delším odstavci. A jako dostatečnou levicovou alternativu potom pan Šlerka uvádí, tipněte si: A2larm a Deník Referendum – jejichž zdroje financování líčím výše v porovnání s dalšími médii.

Chápete už trošičku, jak naše pseudodemokratická společnost drtivé nadvlády bohatých funguje?

Za třicítku: do ulic Prahy přinášíme medicínu proti zácpám

1. 6. 10:10

Dobré je chodit a zácpa povolí. Také je zde speciální přípravek zvaný MHD. Města pak mohou být příjemnějším místem pro život.

Článek

Opět jsem byl stižen zácpou. Spolu s řadou dalších. Dokonce kvůli tomu měl zpoždění autobus.

Nakonec jsem i přes „svobodu“ autoobčanů – z nichž dobrá polovina měla pražskou espézetku a většina nikoho dalšího ve voze – dorazil jakž takž včas na další pochod Poslední generace, Extinction Rebellion a dalších za snížení rychlostního limitu na 30 km/h na většině městských komunikací (s některými výjimkami, zhruba jako v Paříži).

Rozumní mladíci od Pirátů

Něco po šesté jsme dle plánu vyrazili z Palackého náměstí, abychom po tomto nábřeží Vltavy vyšli v jednom jízdním pruhu k Národnímu divadlu, potom po mostě Legií a následně uspořádali piknik na Kampě.

Opět nás doprovázely gécojgy neboli chodidla a naštěstí se mezi námi našli i rozumní neextremističtí centristé, kteří rozháněli jak naše účastníky, tak ostatní podezřelé chodce, aby se chodidla mohla drát vpřed v celé své kráse – a svobodě, ovšemže. Tím, jak rozháněči chtěli dobro pro všechny, aniž by se to však dotklo jejich „demokratických“ nadřízených, mi evokovali cosi pirátského.

Proti všem jsme došli k Jiráskovu náměstí, kde nás jakýsi psohlavec obvinil z toho, že způsobujeme zácpy. I opodál Tančící dům nad tím obrátil oči v sloup. Coby osel zneužívaný „teroristy“ a „extremisty“ jsem na svých bedrech nesl gécojg a občasně se hrdě díval na dívky na chodníku, jež by ze sebe za trochu benzínu strhaly vše.

Omezit, či neomezit – to je, oč tu běží!

Viděl jsem, že chlapi sedící na zahrádce hospody naproti Mánesu byli dost zahanbení našimi pěšokárami. Možná to ve své kariéře nikdy tak daleko nedotáhnou. Vidím dokonce, že nám někdo směrem od Mánesa tleská.

Večerní slunko svítilo na naše ekoteroristické hlavy a my jsme se přesunuli postupně k Národnímu divadlu, procházejíce pak zahloubenou Divadelní ulicí, a dorazili jsme do jednoho z center pražské „svobody“: na Smetanovo nábřeží. Pochopíte, že zde nutně musejí jezdit rytíři naší ekonomiky svými esúvečky a sportovními auty – aby oslňovali podobně jako já svým gécojgem.

Nešli jsme odtamtud bohužel na Staroměstskou, respektive náměstí Jana Palacha, kde se celá autoidiocie ukazuje v plné kráse, přičemž se studenti dvou či více vysokých škol tísní na uzkých tramvajových ostrůvcích a uctivě potom čekají na přejití silnice, po níž se prohánějí velcí frajeři a frajerky. Kousek odtud máte budovu pražského magistrátu na Mariánském náměstí, odkud vycházejí různé nápady a zprávy, jak zatrhnout naše ústavně garantované protesty a vrátit Pražanům „svobodu“, již jsme jim uzmuli jak německé běsy na Palackého pomníku.

Čím více aut, tím více svobody – to dá přeci rozum!

Jda po mostě Legií – zpívaje si v duchu malou árii, jak básní další pražský chodec Nezval – optával jsem se řidičů a řidiček, jak jsou spokojeni se svým automobilismem, když vidí mnohem pokročilejší technologii v podobě gécojgu. V jednom momentě jsem dokonce odhalil všechny karty a sdělil, že pitomost mého chodítka má podtrhávat pitomost jejich městského automobilismu.

Co potom ještě říkat? (Napadlo mě jen přidat omluvu plebsu, do nějž jsem trochu najížděl na chodníku, že jedu na různá místa pro dortík panu Svobodovi a speciální kafčo panu Hřibovi.) Při cestě z manifestace jsem potkal v tramvaji známého, s nímž jsme probírali účinnost těchto protestů. Zajisté, měl pravdu v tom, že mnoho lidí mohou naštvat. Já jsem se potom snažil rozdělit naštvané občany do skupiny dočasně a permanentně naštvaných, mluvil jsem o tom, že protesty za třicítku chápu jako praktický „klín“ vrážený do zabijáckého českého a pražského konzervatismu.

Nejde pouze o snížení rychlosti jízdy při zachování všeho ostatního, nýbrž o celkové omezení autodopravy. Jde o rozpoutání debaty. Jde o technickou uskutečnitelnost kroků zpříjemňujících život. Jde o demonstrování toho, komu jdou na ruku „demokraté“ na magistrátu i v celém indoktrinačním aparátu, který bude hájit zájmy autolobby apod. A jde o klimatickou krizi, která opravdu není žádným vtipem. Co k tomu dále říci nad rámec mnohokrát řečeného a napsaného? Zapomínám na něco, milí čtenáři? Mýlím se totálně? I v tom, že pravděpodobně není lepší sedět tiše doma na zadnici a doufat, že to nějak dopadne?

Chodecké svědectví ze Staroměstské (proti škůdcům z pražského magistrátu)

1. 6. 17:08

V naštvaném textu se zároveň snažím zachovat rozvahu a propojit lokální úroveň pražského centra s širšími mocenskými souvislostmi.

Článek

Někteří čtenáři vědí, že jsem již svůj poměr a obecné námitky k automobilismu, především tomu městskému, vylíčil v článcích o magistrátní demagogii, jedovatosti pražské dálnice, autech a penisech, podivných přátelích aut, okupaci měst a lécích na zácpu.

Též jsem popisoval, jak se na magistrátě zahnízdili Piráti, podrazivše bez mrknutí oka Prahu sobě. Taktéž to, jaké limity mohou lidé čekat od politiky Prahy sobě. I na další stranu, která tam nyní vydělává peníze s „demokraty“ z ODS, KDU-ČSL a TOP 09, jsem se podíval: na STAN.

O co jde v pražské politice

Praha se několikrát umístila v žebříčku nejbohatších regionů z celé EU v první desítce a dokonce v první pětce. Jde o „vyprodukované bohatství“, nikoli nutně o bohatství obyvatel. Žebříčku vévodí Lucemburk a jižní Irsko, protože představují „daňové ráje“ pro nadnárodní korporace. Praha by mohla mít mnohem větší nároky na bohaté vlastníky – jejichž zisky stejně odtékají pryč -, např. skrze vyšší povinné odvody z jejich činnosti na infrastrukturu, kulturu, veřejnou zeleň, sociální bydlení atd. Ale je takzvaně „vstřícná“.

Jak obtížné je podle vás zaplatit si politiky z pražského magistrátu a jednotlivých městských částí? Přeneste na chvíli do bot dejme tomu miliardáře a developera, který chce pro vlastní zisky vybudovat monstrózní kancelářskou a nákupní budovy dejme tomu u Masarykova nádraží. Politické strany beztak již placené jinými bohatými vlastníky a „vedené“ oligarchicky vlastněnými médii slibovaly ve volební kapani a programu zcela nezávazné věci. A nakonec jsou to přeci „demokraté“, tak proč by to měl někdo rozebírat! (Je trochu háček, když srovnáte v Praze například „demokratickou“ ODS a její doplňkové strany a údajně „nedemokratické“ ANO.)

Občanská odvaha i čas na zapojování do politiky města jsou u českých poddaných velmi omezené, takže se mezi naším vlastníkem a jeho politikem stane následující: buďto je přijat přímý úplatek, který je formálně nelegální, anebo existuje celá škála formálně naprosto legálních věcí (takže co by kdo namítal!). Od (opakovaného) pozvání na chutnou večeři až po hon na lišku v té či oné podobě, letní pobyt na Bahamách, Madagaskaru či v Domažlicích, budoucí místečko v „dozorčí radě“ firmy, dar pro politikovu stranu atd. Někdy stačí bič neboli vydírání: mediální moc je v rukou úzké oligarchické vrstvy a vlastnické třídy a kamarádi drží pospolu. A přece by bylo nemilé, kdyby se o dané straně mluvilo špatně či málo. A tak dále a tak podobně. Nepřijde vám toto vše jaksi velmi pravděpodobné, respektive znovu a znovu potvrzované alespoň dílčími uniklými informacemi a „kauzami“? Možná to s těmi „demokraty“ nebude tak horké, ne?

Nižší šarže v ulicích

Celá více či méně legální korupce – v níž samozřejmě nakonec vítězí ti, kdo mají nejvíce peněz – má i různé své zprostředkovatele (pro české poddané literárně zamlžené jako „kmotry“) a také svá nižší patra. Politici, jejichž platy jsou vysoko nad průměrem, bydlí dejme tomu na pražských Vinohradech nebo na Praze 6, jejich sousedé, kamarádi z golfového klubu i příležitostní milenci z bioobchodů a singapursko-monackých školek jsou také docela dost bohatí lidé. Řada „demokratů“ vlastní v Praze bytové i nebytové nemovitosti (také hezký dárek), sem tam nějaké lukrativní místo pro stánky na Staroměstském náměstí maskované jako „nadace“ (viz Petra Hejmu ze STANu), butiky v Pařížské, firmu jako dělanou na zisky z veřejných zakázek atd.

A myslíte, že tento okruh lidí – tzv. „demokratů“ – rád jezdí MHD společně s nějakými „sockami“ (jinak též: „občanskou společností“)? Spíše to vezmou esúvéčkem o rozměrech tanku nebo tzv. „sportovním“ bourákem přes Kaprovu ulici, Staroměstskou, Smetanovo nábřeží, Národní. A neopomenou na to pořádně dupnout, aby plebsu ukázali, že demokracie není jen tak. Viděli jsme to již milionkrát a viděli jsme to i dnes. Na Staroměstské, kolem Náměstí Jana Palacha a Rudolfina se nachází několik vysokých a odborných škol. Ale uprostřed je hlavní role ponechána zatraceně rušné křižovatce.

S nepříjemnou nervozitou jako vždy jsem se snažil bezpečně dostat z uzoučkého tramvajového ostrůvku k tomu protisměrnému, kde si chodící poddaní ještě pokorně nějakou dobu postojí na semaforu. Do celé této tragikomické konzervativní hrůzy pochopitelně zatúroval svůj motor nejdříve nějaký blb „sportovního“ typu a na křižovatce se pak před ostatní vedral chrabrý muž v bezmála vojenském džípu určeném pro pražské bojiště „úspěchu“, aby studentům taneční a výtvarné školy poblíž ukázal, co je pravé umění. „Potřebujeme ještě nějaký důkaz, jak spolehlivě poznat kreténa?“, prohodil jsem tak nějak směrem k protějšímu ostrůvku, přičemž postarší vousatý muž akademického vzezření nedvojznačně přitakal.

Vize extremisty

Zůstaňme jen u té Staroměstské. Kdyby tam vůbec nejezdila auta (byla by sítí jednosměrek svedena na nábřeží u ministerstva obchodu a Intercontinentalu), mohlo by docházet k něčemu zcela levicově extremistickému: studenti by se mohli bezpečně a v klidu projít a uvažovat přitom třeba o vylepšení pedagogických metod (aplikovaných na potomky zazobanců), o novém počítačovém programu pro lingvistickou analýzu nebo třeba o něčem takzvaně „neužitečném“, jako je Kantova filosofie.

S menším stresem by možná přicházelo více inspirace studentům hudebních škol – z nichž mnozí budou později hrát pro bankéřské paničky a výše zmíněné „demokraty“, kteří dílem předstírají, že nejsou pouze na zisk a „úspěch“ orientovaní primitivové a dílem sem chodí domlouvat výše uvedenou politiku ve prospěch bohatých.

Ale má to samozřejmě mnohý háček: studenti a ostatní lidé by možná rovněž v parku jen tak piknikovali, namísto aby si hezky zaplatili předražené blbosti na Starém městě. A jak by probíhaly lukrativní přesuny turistického dobytka? A nakonec: kdyby to šlo zde, tak nedostal by plebs, který se má hezky podřídit našim „demokratům“, choutky polidštit i jiné části města a loutkovodiče a kámoše „demokratů“ třeba pořádně zdanit?

Po stopách iracionality, nespravedlnosti a znepříjemňování života

Uvědomuji si, že nejsem první, kdo se snažil upozornit například na nehoráznost autodopravy na Smetanově nábřeží – kde byly také ze strany některých politiků udělány maličké krůčky ke zlepšení situace. Avšak zaprvé nejde o jedno nábřeží, ale o obecný pražský problém. Zadruhé je zde systém moci, který s nutnou tendencí oslabuje třeba i dobře míněné snahy o nápravu.

O možných řešeních píši ve svrchu odkazovaných textech, k nimž se jistě najde další řada nástrojů. Pokud by naše společnost měla učinit zbytečné používání auta ve městě opovrženíhodným, bude muset vyvinout značné intelektuální a praktické úsilí – a zároveň nutně přijde do konfliktu se zájmy velkých vlastníků, pro které jsou lidé jednoduše zdrojem zisku a dokud se přímo nebouří, klidně s nimi může být nakládáno jako s dobytkem.

Je tedy velice žádoucí, aby co nejvíce lidí pochopilo právě tuto systémovou stránku věci, protože potom alespoň nebudou znovu a znovu překvapeni a zklamáváni vždy z další verze údajných „demokratů“. Protože však člověk svůj každodenní život nežije abstrakty (i zadnice českých oligarchů sedí na konkrétním místě v konkrétní čas), je nutné a žádoucí popisovat a kritizovat i „malé“ a lokální záležitosti, jako je jedna Staroměstská v jedné Praze. A co je skutečným osvětovým úspěchem? Ukázat co nejvíce zprostředkujících článků mezi nejbezprostřednější zkušeností „obyčejných lidí“ a sférou velké společenské moci, jak jsem se o to v tomto článku pokusil. Na úplný závěr přispívám se svou troškou k mapování hrůz a blbostí pražské každodennosti. V tomto krátkém videu pořízeném dnes krátce před polednem u Karlových lázní na Smetanově nábřeží dokumentuji, jaké množství aut zde blokuje tramvajovou dopravu, má pražskou poznávací značku a nepůsobí zrovna jako převážějící nějaký náklad. Hezkou zábavu, Pražané!

Netřeba se bát, Piráti nejsou novodobí komunisté, nýbrž běžní pravicoví karieristé

6. 6. 18:46

Pokud Piráti začínali a nějakou dobu existovali jako slabá alternativa k ostatní pravicové nadvládě, tak nyní jí už v žádném smyslu nejsou. To si žádá interpretaci a popis tendencí moci v ČR a jiných oligarchizujících se pseudodemokraciích.

Článek

Pan Lipavský, vydělávající za Piráty na postu ministra, bude nyní chodit a trousit, že „Česko není v bezpečí“, aby vyhověl potřebám svých loutkovodičů, kterým se hodí zvýšit odbyt pro vojenskou techniku v nejširším slova smyslu, posílit vliv amerického imperialismu a vytvořit vhodnou atmosféru pro oligarchickou akumulaci majetku – paniku.

Česká politika je banální útvar, který snad ve většině jeho os začínají chápat už i méně bystří lidé.

Jak spolu komunikuje poddané obyvatelstvo? Na sociálních sítích, kde si ti bohatší jednoduše koupí dominanci. A skrze média. Ta jsou v drtivé většině v rukou oligarchů, miliardářů, jejichž zájem je protikladný absolutní většině obyvatel. Značný průnik je také mezi oligarchickými médii a médii veřejnoprávními – co do personálního složení i do způsobu indoktrinace (věc popisuji v tomto textu).

V ČR jednoduše pohodlně vládne vlastnická třída – za pomoci úzkých pomocných vrstev.

Úspěšní mladí lidé

Víte, jaký je plat poslance? A městského zastupitele? Ministra? Příplatky za různé „výbory“ atd.? Jak myslíte, že to chodí s různými legálními i nelegálními úplatky?

V naší pseudodemokratické společnosti se vzývá „úspěch“, a to má jediný význam: majetek. Jakub Michálek, který pobírá plat za Piráty na poslaneckém postu a bude o něm ještě řeč, reagoval v době zveřejnění příjmů Pirátů z politiky a mediální tematizace následovně: „Otevřenost není slabost. Za svůj úspěch se nestydíme a na svou transparentnost jsme hrdí.“

Bohatnoucí členové Pirátů mají „úspěch“. Lze to říci například o jejich voličích? (Jaký má například „úspěch“ naprosto nepostradatelný pracovník úklidových služeb nebo zdravotní sestra?). Na průměrnou mzdu u nás nedosáhnou dvě třetiny zaměstnanců. Platy pirátských zastupitelů se ve své většině budou pohybovat v poslední čtvrtině či pětině (bez oněch legálních i nelegálních úplatků).

Pirátští karieristé mají tedy vysoce nadprůměrné platy na celostátní i na lokálních úrovních a spoustu příležitostí dostat různé „dárky“ od skutečně mocných lidí v naší pseudodemokracii a teplá místa do budoucna.

A co vlastně ta politika?

Nechme na úvod opět promluvit Jakuba Michálka: „Nicméně přesto, že jsme vznikli zdola, bez velkých sponzorů a celebrit za zády, tak jsme prorazili. Díky Vám. Díky Vám jsme dostali do politiky spoustu talentovaných lidí, díky kterým není politika tak zaprděná, protože do ní přináší o generaci jiný pohled.“

Dle neurčité reklamy Michálka na sebe samého se má pirátská politika vyznačovat tím, že je „méně zaprděná“. Pokud však do věci necháme promluvit skutečnost, vidíme následující:

Michálek a jiní členové Pirátů sdílejí nejtuctovější pravicovou ideologii. Svého času se například právě Michálek odvolával na tzv. „Lafferovu křivku“ – která je klasickým pravicově-demagogickým nástrojem, jak ospravedlnit daňové nezatěžování bohatých.

Můžeme si také poslechnout bývalého pražského primátora Hřiba, který je nyní – odpoután od Prahy sobě, již podrazil – náměstkem ódéesáckého primátora Svobody pro dopravu. Na nedávné vyhození Jany Michailidu z předsednictva strany kvůli její účasti na Dnech antikapitalismu reagoval: „Vnímám to jako odmítnutí zbytečných debat o pravo-levém dělení, které je přežitkem“. Pokud někdo mluví o „přežitosti dělení na pravici a levici“, buďte si jistí, že je konformní s běžnou pravicovou nadvládou ve prospěch vlastnické třídy.

Podobné výroky najdete u předsedy strany Bartoše, to samé u další příjemkyně nadprůměrných výdělků za Piráty, Olgy Richterové – která vám k tomu občas přidá dojemně-kýčovité a zcela nezávazné fráze o „solidaritě se slabými“ (mnou několikrát popisované „levicové mimikry“) apod. Rozhodující je objektivní úloha, kterou Piráti vykonávají.

Piráti jsou pevnou a přispívající součástí pravicové koalice bohatých, jejíž politika vede k další oligarchizaci, koncentraci majetku v rukou úzké vlastnické třídy (a úzkých „pomocných vrstev“, do nichž sami patří), zvyšování sociálních rozdílů a snižování životní úrovně, zhoršování kvality života a možností rozvoje pro mnohem širší vrstvy obyvatelstva. Několikrát měli možnost se jednoznačně vymezit proti krokům, které jsou šité na míru určující vlastnické třídě a putují na úkor většiny obyvatelstva. Nikdy to ale neudělali nad rámec nejtiššího nesouhlasu.

Piráti prostě přihlíželi (opět s nejpovrchnější a slaboučkou kritikou) záměrnémě opožděnému a vysokému (v evropském srovnání) zastropování cen energií. Stejně se zachovali v případě zdanění „mimořádných zisků“, které bylo ve prospěch oligarchických vlastníků nesmyslně odloženo, byly v něm ponechány nejrůznější díry a někteří vlastníci, mocně profitující přímo na válce, byli dopředu vyňati. Slyšeli jste to ticho od „mladých, kteří dělají politiku jinak“?

Další věcí je pravděpodobně nezákonné upuštění od řádné valorizace penzí, ještě horší jsou plíživé kroky k privatizaci části důchodového systému ve prospěch vlastníků soukromých důchodových fondů (velmi významná složka finančního kapitalismu). Potom je zde plíživá privatizace zdravotnictví, o níž také již máme signály v podobě záměrného podfinancování a komercializace, od „expertů“ z NERVu zazněly již návrhy na zavedení školného. 130% plat učitelů oproti průměrné mzdě – jedna z vlajkových lodí Pirátů – se také ukazuje jako trik.

Z poslední doby je zde tedy balíček škrtů a daní zaváděných na úkor nejchudších a ve prospěch nejbohatších (degresivita DPH). Zde Piráti opět drží basu s typickou pravicovou, případně tzv. „neoliberální“ politikou ve prospěch vlastnické třídy: dojde k ořezání státu tak, aby do budoucna byly nižší výdaje na jeho chod – a aby tedy bohatí mohli být ještě více vyvázáni z placení daní.

Jaký je poměr sil u Pirátů?

Když si dále pročtete slizce-karieristické výplody Jana Komrskové, která taktéž vydělává na pražském magistrátu za Piráty, mohli byste snad již mít celou otázku „novosti“ či „nonkonformnosti“ Pirátské strany vyřešenou. Ale přece i sesazená Michailidu ve straně zůstává. A údajně levicový Deník Referendum publikuje příspěvky europoslanci Peksovi o neofašistických a neoliberálních přátelích Petra Fialy nebo „pirátské eminenci“, Daliboru Záhorovi. A na takovém Anarchistickém festivalu knihy jsme kromě Michailidu potkali europoslankyni Gregorovou a ještě minimálně další dva méně známé členy Pirátské strany.

Ale co z toho? Je možné vidět v oněch 47 % procentech členů, kteří hlasovali proti sesazení Michailidu, nějaké „levicové křídlo“? Nelze zde vidět lidi, kterým to prostě bylo trapné a také netaktické? Anebo trochu zajímavější úvahu: jako se například pro TOP 09 hodí předstírat, že má div ne „feministický“ proud, tak se pro Piráty – a vlastnickou třídu, jejíž zájmy vyplňuje – hodí předstírat existenci nějakých podstatných „levicových“ a „nonkonfromních“ aspektů v této straně.

Jak se praví, strom poznáte po ovoci, a to pirátské se prodává jasně ve prospěch skutečně bohatých a na úkor drtivé většiny obyvatelstva. Jednou za čas snad dostanou poddaní od Pirátů k ohlodání alespoň ohryzek. A vůbec: studujte Piráty, protože podobná taktika bude na doleva se posouvající poddané aplikována i do budoucna.

Bartoš vs. Bartoš aneb „Pokorná“ demonstrace proti vládě

7. 6. 19:13

Zúčastnil jsem se demonstrace 6. 3. proti vyloučení veřejnosti ze stavebních řízení. Někteří účastníci by myslím měli pochopit, že současné moci na nich nezáleží, dokud nejsou dost horlivými roztleskávači. Ostatní to vědí.

Článek

Vezměte si třeba „pokorného“ důchodce, pana Václava P. zrozeného z poněkud omezené fantazie paní Decroix z ODS přivydělávající si na postu poslankyně.

Dovolte mi však se k hlavnímu vylíčení demonstrace proběhlé 6. 3. dostat přes jednu zdánlivě nesouvisející historku. Bavil jsem se nedávno s jedním pražským antikvariátníkem, který mi sdělil, že v jeho provozovně se natáčelo pár sekund reklamního klipu na Danuši Nerudovou (jež skutečně v naší zemi získala profesorský titul). Jelikož je to pouze skutečný antikvariátník, nevybrali si do reklamy jeho, nýbrž herečku hrdě vylepivší do výlohy plakát s profesorkou Danuší. Přijelo k tomu prý několik dodávek s nejmodernější technikou, několikahlavým týmem a se vším, co patří k věci, když máte v zádech oligarchický vítr.

Nuže: se čtvrthodinovým zpožděním jsem se dostavoval v ono pondělí začátkem března na místo konání na Staroměstském náměstí, kde si historičtější část pravice nechala znovuvztyčit mariánský sloup a stopy tu zanechal též moderní Petr Hejma, jenž coby starosta za STAN donedávna na nejbohatší Praze 1 budoval „demokracii“ (jako jeho předchůdci i následovníci). Vidím organizovaně a víceméně nehybně stojící, do stovky čítající účastníky demonstrace, respektive řadu lidí ve žlutých přilbách účastných „happeningu“ v rámci této akce (viz odkaz výše). Moderuje člověk používající jméno „Anatol Svahilec“ – jenž figuroval v reklamní kampani na Danuši Nerudovou a podporoval ji především (výhradně?) proto, že „je žena“ (z nějakého mysteriózního důvodu dříve nevyjadřoval podporu např. Janě Maláčové či Anně Šabatové, ačkoli jsou také ženy).

Tady je Praha

Pro pochopení kontextu demonstrace je myslím důležité si uvědomit, že místo jejího konání, Praha, představuje poměrně dobrou metaforu pro způsob vlády v ČR obecně. V Praze nyní totiž vládne koalice „demokratů“ utvořená „na vládním půdorysu“. Oligarchický řád a klid v Praze lehoučce narušovalo uskupení Praha sobě představované mj. Janem Čižinským, který až dojemně reprodukoval současné ideologické slogánky o „demokratech“, aby se jej potom „demokraté“ ve sledu od nejzámožnějších k pokrytečtějším zbavili: nejdříve Spolu, potom STAN a potom Piráti. Zde ještě potvrzují, včetně svého pana předsedy, trvání „Aliance stability“ pro společný postup s Prahou sobě, no – a zde padá čarovný závoj – a Aliance stability je fuč. Část oligarchické politické party to chtěla upéct s jinou částí oligarchie, ale udatná Hana Marvanová tomu vlastní rukou a snad hlavou zabránila (poddaní by se mohli ptát, kolik z toho bylo nacvičeného a dopředu známého kolika lidem).

Toto slavné město a místo nedaleko od ústění Pařížské ulice, kde si každý demokrat může koupit diamant, a nedaleko od Ministerstva pro místní rozvoj, kde si na diamanty – nebo alespoň na pohlazení po hlavě diamanty ozdobenou ručkou – vydělává pan ministr Bartoš a jeho druzi v kariéře, tedy mělo tu čest hostit pána středního věku (nedaří se mi dle programu dohledat jeho jméno), který řečnil zrovna když jsem dorazil s transparentem proti pětikoaliční vládě bohatých. Mluvil o tom, že „jsme vkládali naděje do nástupu vlády demokratů“, k čemuž jsem mohl jen poznamenat: „jak kdo“ a rozhlížet se po reakci dalších účastníků demonstrace, kteří dále nehybně stáli, secvičeně ve svých žlutých přilbách a se symbolicky zalepenými ústy. „Pokorný“ proslov potom skončil.

Dredatá ODS s údajně měkčím srdcem

A v tom jsem jej spatřil! S nějakou suitou vyšel z ministerstva: předseda Pirátské strany, Ivan Bartoš, jenž nyní pobírá plat coby ministr pro místní rozvoj v neoliberální vládě dominované ODS a jejími deriváty. Bavil se v zázemí demonstrace s jednou z pořadatelek, Annou Vinklárkovou, a s Petrou Kolínskou ze strany Zelených, jež nyní například dělá křoví STANu a ODS na Praze 6 a vyznačuje se tím, že proti nynější pravicové vládě bohatých vystupuje až na výjimky tím nejneškodnějším způsobem (kdy jste naposledy slyšeli Magdalenu Davis, Michala Berga nebo jiné se hlasitě vymezit proti brutálnímu třídnímu boji shora, jejž představuje provlastnická politika nynější vlády?).

Účastníci velmi pokorného happeningu dále stáli rozestavěni ve svých žlutých přilbách, se zalepenými ústy (což nyní dostává ironický nádech, kdy se „demokraté“ na přepokorné poddané vykašlali), držíce cedulky s názvy občanských sdružení. Vedle skutečných občanských sdružení budovaných zdola tam byl například uveden Člověk v tísni, jenž je velmi zadobře s pravicovou nadvládou (antikomunistická a potažmo protilevicová indoktrinace ve školách) a jehož ředitel Pánek se objevil ve volební reklamě na oligarchického prezidenta Pavla. O tom ale ještě později.

Zmíněná Petra Kolínská mi později vyhrožovala, že na mě zavolá policii, protože jsem měl několik krátkých promluv prohozených směrem k pořadatelům i účastníkům (které snad nemají v češtině úplně přiléhavé pojmenování, zatímco v němčině se jim říká „Zwischenruf“ a v angličtině „quip“). A ano, přidal jsem i pár vulgarit, protože mé pohrdání i naštvanost na pana pirátského pravicového karieristu Bartoše jsou značné – a snad i zcela podložené. Označil jsem jej mimo jiné za „dredatého ódéesáka či topáka“, což má odkazovat k povrchní a předstírané nonkonformitě těchto pravicových karieristů, ale mohl jsem také mluvit o „dredatém staňákovi“, což zní velmi nehezky, nebo „dredatém lidovci“ – což by možná bylo nejadekvátnější kvůli občasným frázím o „pomoci slabším“ jak u Pirátů, tak u oněch zbožných ódéesáků.

Pan Bartoš přišel dokonce až ke mně a hleděli jsme si chvilku do tváře, zatímco jsem doplňoval pro něj i pro ostatní účastníky informace o tom, co je zač. Jeho očka na mě jen tak koukala snad s určitou naštvaností i překvapením, že ho někdo může mít nerad, a následně odešel zase k těm, co mu pravděpodobně ještě věřili. Ve svém proslovu potom přisliboval, jak se zasadí za to, aby veřejnost měla větší slovo při vyjadřování námitek proti různým developerským stavebním projektům apod., ale dopadlo to tak, jak avizovali různí vyvrhelové, na něž chtěla paní Kolínská od Zelených volat policii. Což přiznal například i Respekt oligarchy Bakaly. Asi bylo málo „pokory“ před „demokraty“. Rozumíte, ne?

Fridays for Future

Piráti jsou praktickým dokladem, jak mohou vypadat pokusy tzv. „střední třídy“ o samostatné politické hájení vlastních zájmů, přičemž právě ukazují uzoučké limity a hrací prole pro „střednotřídní hodnoty“ (myšlenková dogmata a iluze o povaze naší společnosti), v nichž byla socializována většina účastníků „pokorné“ demonstrace.

Jste-li ze „střední třídy“, respektive ze středních vrstev, které nezabírají polovinu populace, jak se občas demagogicky tvrdívá, nýbrž spíše 20-30 % populace (se zmenšující se tendencí) pod skutečnou dominantní vlastnickou třídou, která nepřekračuje pár procent, a máte navíc určité vzdělání, případně inteligenci a čas přemýšlet, možná by vám mohla na srdci ležet již nastalá klimatická krize s potenciálně katastrofálními důsledky pro život lidstva na planetě. Zde vám ale nezbývá než se převážně sebevzdělávat, protože tato rizika jsou plánovitě zamlčována a překrucována v médiích, která vlastní právě zmíněná vlastnická třída – a ta nechce, aby někdo příliš zasahoval do jejího byznysu, reguloval jej, danil atd. Takže pokud jste opravdu úspěšně zpracovaný příslušník „střední třídy“, naleznete útočiště u těch částí konzervativní oligarchické moci, které předstírají, že jsou „zelenější“. Vy tomu jeden den věříte, jeden nevěříte, žijete v této rozpolcenosti a držíte ústa a krok. A někdy jste za svou neškodnost těmi nahoře odměněni.

Anebo přeci jen vykročíte z řady, protože už nesnesete lhát druhým i sobě, a připojíte se třeba k vysokoškolským klimatickým protestům. V tom momentě se ale řadíte mezi „radikály“ – v těsném sousedství „extremistů“ a „teroristů“. Tak vás budou nazývat ti, kteří do zadnic vlastnické třídy šplhají po upatlaném „konzervativním“ špagátě – zatímco vy jste velcí „liberálové“. Takže potom s těmito privilegovanými poskoky svádíte „ideové boje“ – a skutečně mocní, před nimiž se plazíte, mají klid. Aplikujte to na leckteré kulturní války o homosexuální svazky, „proevropskost“ a „prozápadnost“ a dostanete celé jedno bohatě mediálně obsloužené pole žabo-myších válek (přičemž někdy mají pravdu myši, jindy žáby), které vyhovuje těm skutečně mocným v našich pseudodemokraciích.

Z této pasti přichystané oligarchickou mocí se možná daří dostat mladým lidem protestujícím částečně po vzoru Grety Thunberg v rámci Fridays for Future. Tam je též přítomno jakési poměrně naivní doufání ve skutečné vyslyšení hlasů mladé generace – a obrovského vědeckého konsenzu – sférou těch viditelných mocných (myší a žab), ale občas zazní i mocenská a sociální kritika. A to se právě dostáváme k mnohem skutečnější demokracii, než nabízejí naši oligarchičtí poskoci v médiích, všech parlamentních politických stranách – a jejich „pokorní“ prosebníčci a roztleskávači ať z Milionu chvilek pro demokracii či na této naší březnové demonstraci.

Promluvili zde – jako i jinde – mladičtí zástupci Fridays for Future a já jsem svůj Zwischenruf směrem k účastníkům omezil na nejstručnější konstatování, že se mohou cítit zahanbeni kurážností a uvědomělostí těchto mladých lidí. Jistěže se mě během demonstrace snažil umravňovat nějaký zasloužilý pokorný gentleman – ale nijaký rozum z něj nevyšel. Nemohl jsem vydržet tuto směšnou českou patlanici až do konce, takže jsem se dal na odchod, prohlásiv ještě, že si připadám jak za nejtrapnější etapy národního obrození a účastníky vidím někde na úrovni staročechů. Ochytila mě na poslední chvíli ještě soudružka od mladých sociálních demokratů. Když jsem se jí zeptal, zda rozumí mému ohni, tak řekla, že právě že jo.

Kritika nevládních organizací

Popisuji výše, jakou roli hraje v českém indoktrinačním aparátu emblematická „nevládka“, Člověk v tísni. Tyto organizace dostávají peníze přidělené od ministerstev a Evropské unie, někteří jejich členové jsou také občasně přizváni ke „konzultacím“ – často za zavřenými dveřmi „demokratů“ (jako to popisuje např. jedna z účastnic demonstrace, Anna Vinklárková).

Poslechněte si také, rozumíte-li anglicky, báječnou knihu od Davida Harveyho v audiopodobě, kde líčí roli nevládních organizací v současné fázi kapitalismu nazývané někdy „neoliberalismem“, jež se v západním světě datuje od 70. let a je to právě ta fáze globálního kapitalistického systému, do níž jsem vešli listopadem ’89, přičemž současná vláda bohatých tyto tendence ještě vyostřuje (v odkazu zde kolem 5. hodiny a 40. minuty).

Krátce řečeno: nevládky mohou hrát velmi úpadkovou úlohu v tom, že jsou jim svěřovány např. sociální problémy, z jejichž řešení se vyvázal pravicově ovládnutý stát, který nehodlá řádně danit vlastníky. Také tyto problémy depolitizují, protože co bylo dříve předmětem politického boje o větší či menší rovnost ve společnosti, je nyní řešeno za zavřenými dveřmi s několika přizvanými „experty“ více či méně zkorumpovanými českou i evropskou oligarchií.

Někteří Pražané se ve svých hrobech hystericky smějí

Krátce jsem po svém výkonu sám sebe pochválil a zamířil na kafčo do staroslavného Montmartru v Řetězové ulici, kam chodíval i anarchokomunista Jaroslav Hašek, komunista Egon Erwin Kisch, Franz Kafka či Johannes Urzidil, což jsou všechno lidé, jichž by se měli čeští žáčci bát.

Docházela sem i tanečnice, jež si nechávala říkat „Emča Revoluce“ a my můžeme pouze spekulovat, zda by jí Anatol Svahilec od profesorky Danušky věnoval svou podporu. Když povážíte, jakou jsme v 21. století nahromadili techniku a poznatky, a když zároveň povážíte, jaká kultura, zábava i krása tu a tam propukla uvnitř tohoto města, musíte se nad dnešními „demokraty“ a jejich bohatými nadřízenými – a těmi ztrápenými „pokornými“ lidmi, z nichž někteří jsou ještě schopni panáčkovat – zasmát poněkud hysterickým smíchem zoufalství. To mi proběhlo – jako téměř každý den – hlavou, sepsal jsem některé poznámky a dojmy z proběhlého dění ještě začerstva a šel jsem.

Apendix

Okolo půlnoci jsem vstoupil ještě do jednoho podniku, kam chodí lidé, kteří opravdu nemají na rozdávání (třeba na „filantropii“). A hned mě oslovil mladý, tak dvacetiletý, člověk: „Tys to teda dnes na tom Staromáku pěkně přehnal“. Opáčil jsem mu ve velmi zkrácené podobě tím, co sepisuji zde. Namítal mi, že to měl být takový „tichý protest“. Asi měl namysli truchlení nad sebou samým.

Apendix 2

Den poté jsem po sobě mluvil se dvěma známými. První mi sdělil, že se mnou souhlasí v mnoha věcech, ale nemůže tedy souhlasit s tím, co jsem provedl. Říkal jsem mu, že vášnivost mého vystoupení měla kompenzovat schlíplou povolnost mnohých ostatních a že mohu ubrat například z vulgarit, pokud nebudu v protestu proti očividně špatným věcem a jejich autorům ponecháván v takové menšině. Mluvil jsem zároveň o tom, že je třeba řádně vyplísnit Piráty, kteří plní roli křoví a ocasů neoliberální pravicové nadvlády na celostátní úrovni, v Praze i jinde. Namítal mi, že jsem měl brát ohled i na pravicové neziskovky, které byly přítomny.

Apendix 3

Ten večer jsem tedy v kavárně mluvil ještě s jedním člověkem, který mi ani nechtěl podat ruku na pozdrav. Když jsem z něj po moralistní tirádě dostal nějaké ucelenější stanovisko, mysticky mi začal líčit, jak je teď třeba být mírný a neradikální a že „ono se to všechno zklidní“. (To bylo, připomínám, v březnu, tedy před zveřejněním různých „balíčků“ vlády bohatých.)

Stavební zákon byl potom podepsán prezidentem „řádu a klidu“a veřejnost – o kterou v našem režimu zas tolik nejde – ostrouhala.

Ale zachovali jsme si „noblesu“ a „pokoru“, co?

O čem jsem tento týden přemýšlel

10. 6. 8:19

Úvaha vlastně taky o tom, co patří ven a co dovnitř.

Článek

V Hřebejkových Pelíškách vypráví Mirek Donutil vtip o tom, jak často myslí na sex průměrný muž a jak často průměrná žena. I já jsem myslel tento týden dosti často na erotické věci, nic přelomového to ale nebylo.

Tedy nic neobvyklého pro mě ani pro vás, nic mimo každodenní rutinní myšlenkové pochody. Kde mám klíče, abych otevřel dveře? Aha, tady. Z obvyklosti by muselo vybočovat něco jiného, například: Jak bych se mohl vloupat do tamtěch dveří? Myšlenky na smrt, na to, co si o mně ostatní lidé myslí, na možnosti úniku před sebou samým („prázdniny od sebe samého“, jak to nazývá Huxley), na takzvané volno v létě. Někteří lidé jistě každou chvílí pomýšlejí na to, jak vzhledově vypadají (nejsem toho prost), v různé míře přemýšlejí nad tím, jakou míru různých podvůdků, lží a křiváren jsou schopni sami sobě dovolit, uvažují také nad tím, jak finančně zajistí svou budoucnost, jak se případně sociálně „vyšvihnou“ – a vidíte, že se vždy za chvíli dostaneme ke společenským a politickým problémům.

Minulý týden jsem totiž strávil dlouho dobu v hovoru s kamarádkou o tom, co od sebe odlišuje různé lidi, případně kategorie lidí. Prý se ráda stýká s lidmi, kteří jsou „na vyšší úrovni“, nebaví se pouze o běžné každodennosti, ale dokážou uvažovat o „smyslu“ a „konceptech“, nedělají pouze jednu věc pořád dokola, mají „schopnost sebereflexe“ a smysl pro humor. Shodneme se, že takto mluvila jistě o rozdílech v inteligenci lidí – a také o jejich zázemí, sociálním statutu a příznivých životních okolnostech. Já jsem řekl, že je mi samozřejmě milejší mluvit s lidmi chytrými nežli hloupými (u jiných aktivit, jako je třeba hudba, mi to je jedno). Zdůrazňoval jsem ale cosi stejného úplně ve všech lidech. Cosi stejně pudového, živočišného, včetně však toho, že jsem u lidí konstatoval „pud k přemýšlení“.

Ale přece o leckom řekneme, že je prostě blbý, ne? Já to například uprostřed týdne sdělil mladíkovi, s nímž jsme šli proti sobě v uličce samoobsluhy. Já uhýbám ke straně a on, kdyby udělal to samé, pohodlně můžeme oba projít bez zastavení. Jenže on to neudělá, ačkoli na mě dobře vidí. Říká mi, že nemusí nic. Považte, není to pravý pitomec? Nebo měl jen „špatný den“? Jak dlouho máme čekat, než můžeme někoho soudit nebo poslat ke všem čertům? Pakliže jsme nepropadli kýčovité fikci, že v každém člověku je nějaká „božská jiskra“, nýbrž prostě jiskra evoluční, která je blízká jiskře šimpanze, jaká kritéria máme použít pro naši morálku? Nemám finální odpověď. V několika textech odkazuji na Kanta, kterého mám rád. Ale mé řešení, pomáhající k tomu, abych nechtěl i sebeblbějšího člověka vyloučit ze společnosti, zašlapat, eliminovat, je nakonec emocionální. Nemohl bych žít ve světě, kde by se například nedobrovolná sterilizace lidí s nízkou inteligencí stala oficiální politikou.

Pokud chcete ještě chvilku pokračovat v putování mou džunglí, tak vyslechněte jednu anekdotu z reálného života o jeptiškách. Jedu s nimi totiž v týdnu v tramvaji, čtyři nebo pět starších osob pod plachetkou z bílého sukna a modrým lemem, jako Matka Tereza – tato úděsná podvodnice. Na takové té čtyřsedačce je všichni pouštějí sednout, ačkoli sestry nejsou nějak fatálně staré. Přijde mi to celé nějaké jalové. A když už vystupuji, sděluji mnohonárodnostním sestrám anglicky, že by se měly dát do nějaké poctivé práce, dodávaje, že se nemohou jen tak poflakovat, protože to řada lidí prokoukne. Řada lidí na Facebooku, kde příběh sdílím, mi pak vyčítá neurvalost a že prý se jeptišky starají o nemocné (ostatní jsou jenom výčitky). Začnu to vyčítat trochu i sám sobě, ale zároveň vím, že společenská pozice „jeptišky“ je nakonec nesmyslná, založená na lži a zbytná. Ale zoufalé sentimentalitě se daří v objektivně zoufalém světě.

Abych o něm měl přehled, nastavil jsem si již před nějakým časem výběr z nejrůznějších médií, kdykoli otevřu okno internetového prohlížeče. Jsem poměrně dobře informován, co píší v bulváru, sleduji prekérní situaci Kuchařové a Brzobohatého i pády mladé Gottové. Jinak každý den několikrát kliknu na Novinky oligarchy Lukačoviče, Aktuálně oligarchy Bakaly a Lidovky oligarchy Babiše. Procházel jsem si nedávno poprvé web Rádia Universum. Občas se podívám na Alarm, Deník Referendum. Jinak se v rámci rešerší pro své články dostanu prakticky snad na všechna média. (Pokud máte nějaké lepší doporučení, sem s ním!) Proto jsem našel i tento článek o smrtelné nehodě mladé motorkářky na Chrudimsku, kterážto zpráva se objevila i v několika dalších médiích. Mám k motorkám i lidem, kteří na nich jezdí, značný odpor, pohrdání, až nenávist. Nepřeju ale smrt mladé dívce, kterou neznám a tak podobně. Měl jsem však zato, že vydávání se všanc nebezpečí a případně smrti má být součást atraktivity ježdění na motorce pro některé lidi. Nebo je to pocit moci a „svobody“ při hlučném (a zbytečně ostatní lidi rušícím) kličkování na menším prostoru, než potřebují auta?

Mé úvahy se stáčely týden předtím k fotbalu a zvířecky se chovajícími fanoušky Sparty – z nichž někteří například na Hradčanské pořvávali „Jude-Slavie“ a jiná krásná náckovská hesla. Jaká šílená stupidita a primitivnost je zapotřebí k chování, jímž se fotbaloví fanoušci vyznačují? Ale nedělali by ještě horší věci, kdyby neměli ten fotbal? Ale nakonec se jejich vztah k fotbalovému klubu přeci tolik neliší od údajně „nejvyšších“ duchovních věcí, jako je náboženství a jeho předměty, ne? Oni jsou pěšáci, na nichž lze vydělat pomocí něčeho, co jako by neexistovalo, respektive je to úplně nesmyslné. Ale je to tedy určitý pud – nebo akord, souzvuk pudů, jejž bychom mohli analyzovat a popsat. Jako potřebu „někam patřit“, k něčemu se vztahovat jako „ke svému“ a mít určitou společenskou moc. Ale jako s proletáři bude s fotbalovými fanoušky pochopitelně vytřena zadnice.

Tento proud úvah se konečně slévá dohromady s myšlenkami, které jsem si vyměňoval s tureckým soudruhem socialistou. Také jsme se krátce bavili o fotbale a já povýtce trochu paranoidně nadhodil, zda nevycházejí počátky masové obliby fotbalu z potřeb vládnoucí třídy nějak zabavit pracující třídu, aby se nebouřila a svou případnou nenávist vybila nejstupidnějším způsobem proti barvičce jiného klubu. On po paměti citoval španělského fašistického vůdce Franka, jenž se měl vyjádřit o podpoře fotbalu jako o vhodném prostředku právě k těmto cílům. Obsáhle jsme se bavili o jeho zážitcích a dojmech z Česka. Opakoval, že je tu teď „všechno konzervativní“. A podtrhoval, kolik cizinců – z EU i mimo – nyní žije a pracuje v Praze. Často v prekarizovaném postavení, bez většího zájmu o kontaktáž ze strany levicových sil. A to jsme se zase dostali k politickému a třídnímu boji.

Sen o parníku Don Pablo

10. 6. 8:20

Česká fantazie.

Článek

Nad řekou se v hodině mezi psem a vlkem nebo ještě později vznášejí mlhy. V nich loď, slyším práci stroje, vidím tu a tam oprýskání a modrý nápis.

Takže don Pablo! To dojede do Brna i do Prahy? S probíhajícím večírkem na palubě. Netančí tam na Žlutého psa i ta jejich primátorka? Půjde se pak vyspinkat do jednoho ze svých bytů. S Petrem Fialou? Jako katolík musí mít občas nějakou bokovku, ne?

Bude to dobře promazaná loď, protože tu vazkost je cítit na dálku. A čoud. V řadě oken pod rovněž rozsvícenou kupolí ministerstva stojí nějaké postavy a salutují. A na lodi je to přijímáno s hrdým halasením. Kdo tu loď ale řídí?

Jak bych ji mohl potopit? Dlažební kostkou? Příliš málo. V jakém sektoru bude za hodinu? E3? Jde to přeci vyměřit a vypočítat, ne? Třeba se potopí sama.

A pak to nahradí nějakou jinou lodí. Vždycky se objevují nové lodě na řece. Posádka se mění. Jaké to vlastně je trávit život na lodi?

Co bych tam dělal já? To by byla úplně jiná loď, ne? Tančilo by se tam, když to moc neumím?

A tak v hlavě i v noci pracují zážitky z viděného, slyšeného, přečteného, aby ráno zrodily samy sebe v jiném režimu. Život se točí jako kolo parníku, ale pohybuje se vpřed. Metafora znamená řecky vlastně lodní dopravu. Jeden je totálně bezmocný proti celé společnosti. Takže je možné doufat, že někdo bere vážně podobné sny? Jak vlastně vystupovali z privátnosti bláznivých snů Indiáni?

Oligarchický prezident Pavel a blbá nálada

15. 6. 14:08

Co kdybychom „blbou náladu“ léčili opravdu výrazným zdaněním oligarchických loutkovodičů prezidenta Pavla a investicemi do lidí, začínaje těmi úplně nejníže?

Článek

Je to hloupý havlovský kýč: prezident vytvořený oligarchickou mediální mocí ze sebe vydává havlovské tóny, aby „střední třída“ (vrstvy hned pod uzoučkou majetkovou elitou netvořící dohromady více než 20-30 % obyvatelstva) mohla mít hřejivý pocit.

Prokape tento hřejivý pocit od oligarchického vrcholu naší pseudodemokratické společnosti až dolů? Víte či tušíte, že na dně naší společnosti není nijak příjemně. Víte, jak je toto „dno“ početné? Viděli jste někdy statistiky, podle nichž polovina obyvatelstva (!) má mizivé či žádné úspory? Viděli jste zároveň čísla o bohatnutí bohatých a o celkovém bohatství společnosti? Jako na houpačce potom stát (nesystematicky, ale alespoň nějak) kompenzoval výpadky příjmů během covidu, následně je vytvořena panika okolo evropsky zcela průměrného zadlužení, je záměrně odloženo a sabotováno zdanění mimořádných zisků, kdy úspory od lidí opět odtékají k vlastnické třídě – jež je dále vyvázána z placení daní a bohatne na úkor ostatních.

Kdo stojí za mocí prezidentské marionety

I údajně levicová a neoligarchická (tedy částečně) opoziční média jako Alarm či Deník Referendum báječně naivně naletěla „demokratům“ a jejich prezidentským kandidátům, zejména Danuši Nerudové a Petru Pavlovi.

Kvůli myšlenkové lenosti, typické české zbabělosti a kamarádíčkovským vazbám (viz např. propojení oligarchů financujících „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“) nebylo rozkryto, kdo tvoří loutkovodiče těchto kandidátů na relativně významný mocenský post. Toto české vakuum jsem se na základě poznatků shromážděných z kusých zpráv v českých oligarchizovaných médiích pokusil kompenzovat zde.

Česká společnost je vysoce nespravedlivá, ovládaná uzoučkou majetkovou oligarchií a má klesající tendenci demokratičnosti

Můžete volit jednou za čtyři roky ve volbách – které jsou mediálně zaplaceny a ohnuty vlastníky od Babiše po Bakalu. Ve své práci v drtivé většině prostě držíte ústa a krok, jinak vás vyhodí. Pravicová moc seškrtává služby státu, takže končíte stále více na dlažbě. V důsledku nedostatečného zastropování cen energií a ostatních základních nutností chudnete, stát je záměrně podvyživen nedostatečným zdaněním obřích majetků a na vás brzy zbyde „veterinární“ zdravotní péče, nedostatečná výživa i možnosti rekreace, pseudokultura jen pro zisk – „blbá nálada“ kam se podíváš.

A bohatí dále bohatnou a vodí si své politiky, žurnalisty, indoktrinátory, pravicově-svazácké pseudoaktivisty a částečně i údajnou „levici“. Všechny parlamentní politické strany stojí na straně vlastnické a vládnoucí menšiny obyvatelstva. S mizením nekomerčních veřejných služeb a rostoucími sociálními rozdíly se naše země stává stále méně demokratickou. Na dně společnosti přibývá vražd (což je téměř zákonitý průvodce sociálního sestupu a chudoby). Mnohem výše, u sestupujících středních vrstev, přibývá depresí a jiných psychických potíží. Vyostřená společenská konkurence znamená boj všech proti všem, degradaci kultury, veřejného prostoru, lidskosti. A skutečně bohatá a vlastnická elita dále bohatne. A vodí si své politické strany, média, prezidenty.

Jak se rodí myšlenky pana prezidenta

Co lze očekávat od člověka, který je nastrčen některými mladšími a „neokoukanými“ oligarchickými tvářemi – a propojený s většinou staré oligarchické gardy? Myslíte, že si své projevy píše sám, či mu moudře radí některý z jeho „expertů“ – jako bankéři propojení se snahami o privatizaci důchodového systému, Bezděk, Tůma a další? A k tomu pár nějakých Prchalů – těch „hodných“ Prchalů?

Prezident je poměrně významnou mocenskou složkou. Díky pozlátku a auře, jež se s ním pojí, může činit pro poddané některé věci stravitelnějšími – jako třeba nadvládu bohatých. Pakliže pan oligarchický a armádní (zde se také točí hezké penízky) prezident mluví o „blbé náladě“, vysílá tím právě „havlovské“ tóny, na něž zatím slyšejí i lidé již téměř s holou zadnicí – anebo lidé nalomení se posunout doleva – a takto jsou znovu získáni pro pravicovou síť moci.

Česká moc a manipulace poddaného obyvatelstva je nakonec cosi banálního a prohlédnout tento tyjátr ve prospěch bohatých nevyžaduje zas tak obrovské úsilí mozku. Jde také o to, co namlouváme sami sobě – případně zda jsme schopni pít až tolik piva, abychom přestali chápat velmi jednoduché věci a souvislosti.

Vyzývá-li nyní oligarchický prezident k „toleranci“ mezi vládou a opozicí, tak je namístě být krajně skeptický a čekat například příchod (už částečně nastalý) plíživé privatizace zdravotnictví. Kde má značný zájem kapitalista Babiš vlastnící v této sféře lukrativní byznys, stejně jako vládní loutky bohatých vlastníků. Možná se mýlím a možná bude Petr Pavel alespoň tak nereakcionářský prezident jako Masaryk. Ale spíš ne. Navíc už se to děje. Podívejte se, co ten vykonavatel již všechno podepsal.

Robert Fisk

15. 6. 17:39

Robert Fisk byl pozoruhodný novinář, jakého u nás nemáme a nejspíše jsme ani neměli. Jeho reportáže pomáhaly pochopit svět. Především Blízký Východ – a nás. Bez směšných ideologických zkreslení ve prospěch mocných, na která jsou zvyklí čeští čtenáři.

Článek

Byl jsem příjemně překvapen, že jsem heslo o Fiskovi našel na české Wikipedii a o jeho úmrtí objevil alespoň tuto kratičkou zprávu v Deníku N oligarchů Vohánky, Žůrka a dalších, kde je rovněž uvedeno, že Fisk v jednom ze svých textů zmínil i českého klerikálního arcireakcionáře Duku. Potom už český internet o Fiskovi neví, s důležitou výjimkou ovšem Britských listů, kde vyšlo několik jeho textů v překladu a kde jsem se s ním asi před deseti lety seznámil.

V té době – roku 2013 či o něco dříve – byli Američané stále oficiálně přítomní v Iráku, začala válka v Sýrii. Na přelomu let 2008 a 2009 také izraelský okupační režim povraždil bezmála 1500 Palestinců při „speciální operaci“ nazvané „Lité olovo“. Fisk psal o tom všem – o čem česká média mlčela či mlžila. Ostatně čtenáři si mohou vyhledat film o Fiskovi, části archivu jeho článků na různých webech, včetně jeho po dlouhou dobu domovského deníku Independent. A sami posoudit, nakolik realisticky a poučeně popisoval dění především na Blízkém Východě, kde byl v libanonském Bejrútu po několik desetiletí „doma“ – coby Brit a věčný cestovatel.

Z Bejrútu do Bosny a Usámův „pan Robert“

Na YouTube nebo Dailymotion se najde Fiskův reportážní dokument o bosenské válce. Z roku 1993 pochází třídílná dokumentární série From Beirut to Bosnia o povaze, příčinách a souvislostech tzv. „islámského terorismu“, kde se s předvídavostí táže, kde že můžeme očekávat „další velkou explozi“.

Ostatně je Fisk jedním z mála západních reportérů, který, dokonce opakovaně, pořídil rozhovory s Usámou bin-Ládinem. Ten jej oslovoval jako „mister Robert“ a ukazoval mu pohoří, odkud „porazili Sovětský svaz“. Po (Západem chtěném) krachu „arabských revolucí“, státním rozpadu v Iráku a Sýrii, líčil ve svých textech a přednáškách, co je nového a co zcela starého na ISIS.

Angličan se zvláštní bolestí v nitru

Začátek Fiskovy novinářské dráhy ale proběhl v „nejbližší kolonii britského impéria“ – v Irsku. V první polovině 70. let, tomto horkém čase, byl zpravodajem Timesů v Belfastu. V sedmdesátém čtvrtém referoval o „karafiátové revoluci“ ukončující neofašistický režim v Portugalsku. A za dva roky už se přesouvá do svého budoucího domova v Bejrútu.

Byl zde uvítán střídavě doutnající a vzplanující občanskou válkou, jež v roce 1982 přinesla masakry civilního obyvatelstva v sídlech Sabra a Šatíla, které měly na svědomí křesťanské ozbrojené milice – spojenci Izraele, jehož vojska držela sídla v obklíčení. I zde byl Fisk. Tři roky předtím smetla konzervativně a klerikálně ohnutá revoluce režim loutky západního imperialismu, šáha Rézy Páhlaví. V roce 1988 americká armáda sestřelila civilní iránský let č. 655 s pasážery a Fiskův článek o incidentu byl zablokován novým vedením Timesů po nástupu oligarchy Ruperta Murdocha. Překvapen Fisk nejspíš příliš nebyl.

V devadesátých letech mohl sledovat, jak je Murdochův mocenský kumpán, Tony Blair, obtočen natolik kolem prstu bohatých vlastníků, že to s povděkem konstatuje i baronka Thatcherová. Se slizkým pokrytectvím a moralizováním kryjícím starou dobrou silovou a imperialistickou politiku provádí pohledný vykonavatel Blair bombardování Bělehradu – a o několik let později s válečným spoluzločincem Bushem vniká do Afghánistánu a do Iráku. Fisk o těchto zemích píše, jezdí sem (do Iráku) a ptá se, která země bude další na řadě. Írán byl zatím přeskočen, ale vynechána nebyla Sýrie, Libye, Jemen – ani dílem izraelského okupačního a apartheidního režimu před očima mizející Palestina.

Pořád něco nového – a v jistém smyslu nic nového. Jakkoli jsou vyhlašovány „konce dějin“, „hodnotová zahraniční politika“ (zde na nás české poddané mrká pan Havel podporující krvavou invazi do Iráku) apod., stále jde o imperiální nadvládu mocnějších a majetnějších částí světa – a jejich vládnoucích tříd – nad ostatními. Stále teče krev proudem. Kněžouři z té či oné strany stále žehnají zbraním a válce. A Západ stále opakuje kriminální lži o své údajně větší morálnosti.

Fisk to všechno dobře zná. Sto let dozadu intimně díky vyprávění svého otce a dědečka, hlouběji do minulosti díky svému rozumu, vůli se vzdělávat – a naslouchat lidem, kteří měli být vyhlazeni tou či onou stranou. Vždy nechutný, pokrytecký, vražedný podnik války. Téměř vždy mocní a bohatí parchanti na obou stranách, kteří za sebe nechávají umřít své poddané. Vždy obrovské zisky výrobců zbraní a vlastníků dobytého kapitálu. Vždy lži a propaganda i na té „naší“ straně. Vždy podobně, jak mohl pochytit od otce. Avšak neměl s otcem lehký vztah, protože: „odmítnutí zabíjet druhé lidi byla jediná věc, kterou jsem po něm zopakoval“.

Jak být Fiskem

Je potřeba se vzdělávat, myslet, být poctivý. Naučit se ovládat jazyk a vystupovat před lidmi. Je důležité mít trochu štěstí. Hodně odvahy. Vtipu a drzosti vůči těm, kdo mají nadvládu. Ostatní lze snad vyčíst ze vzpomínek bývalé manželky.

Máme tedy v Česku někoho, kdo se blíží Fiskovi v ochotě kritizovat nechutná svinstva, i když jsou prováděna s naší účastí, rozleskáváním či mlčením? Neglorifikuji za každou cenu „výjimečné osobnosti“, nesnižuji práci a mnohdy značnou odvahu řadových reportérů, především z válečných zón, ale podle mě v českém jazyce prostě neexistuje natolik otevřená a konsekventní kritika vražedné a zašlapávající moci, jako existuje u Fiska.

Snad tedy zůstane ještě dlouho po smrti nebezpečným a zahanbujícím i pro ty, kteří nás indoktrinují v naší gaučově válečnické české kotlině!

Milada Horáková byla extremistka

27. 6. 18:28

Náš režim dalekosáhlé dominance třídy vlastníků je zcela zákonitě postaven na antilevicovosti. Navíc typická česká zbabělost potřebuje tým Dobra a Zla na hřišti minulosti či dostatečné vzdálenosti, aby se mohla fanouškovsky vyřádit.

Článek

Neexistuje u nás bohužel dostatečně silná opozice v rámci privilegovaných a vzdělanějších částí obyvatelstva. Drtivá většina jsou nejbanálnější a nejnudnější pravicoví karieristé a ideologové. Kdyby ale taková skupina existovala, třeba by někoho – v rozhlase, televizi, novinách – napadlo udělat průzkum mezi českými poddanými a konfrontovat je s citacemi ze spisů a proslovů Milady Horákové.

Poddaní by mohli budťo hádat, od koho dotyčné výroky pocházejí, či je hodnotit na nějaké škále „nebezpečnosti“.

Byli by konfrontováni například s těmito slovy:

Musí nám být jasno, že když budujeme socialistický stát a provádíme zestátnění a zesocializování všech odvětví národohospodářských, nesmíme se rmoutit, že si musíme odvykat všemu tomu, co plynulo z liberalisticko-kapitalistického řádu, i když jsou pro jednotlivce důsledky nepříjemné.

MILADA HORÁKOVÁ

Citace je z časopisu Československé rady žen z října 1945. Z tehdejší i starší doby lze nalézt řadu citací, které odporují překroucením v duchu současné ideologie – i například „taktnosti“ ohledně odsunu Němců a Maďarů.

Velké české boje

V naší provinční, pravicové pseudodemokracii, státě velkém jako leckteré čínské město, existuje struktura moci a nadvlády, která je kopírována takřka všude na světě. Díky malým rozměrům našeho státu lze však mnohem snáze opatřovat různé společenské pochody jmény a získat přehled o tom, kdo náleží ke které společenské třídě, vrstvě, mocenskému patru – a kudy všude putoval.

„Ruské zlo je vždy stejné,“ hlásaly před pár týdny plakáty se senátorem za ODS a hercem, Tomášem Töpferem, zvoucí na biografický film o vysoce postaveném členu KSČ, Františku Kriegelovi, a jeho roli bezprostředně po okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Že film za moc nestojí, napsali i jindy podnikatelsky-kooperativní recenzenti v českých oligarchických médiích. Snad si tedy lidé, kteří na filmu participovali, vydělají jinde.

Tu a tam třeba filmem také vyplní někteří učitelé čas vzdělávání mládeže naší rozvinuté kapitalistické vlasti mířící k novým a dalším úspěchům. Anebo možná ne. Není to moc komplikované? Kriegel byl přeci komunista. Navíc vysoce postavený komunista již v únoru 1948. Odmítl podepsat tzv. „moskevský protokol“ legitimizující srpnovou invazi. Hrstka nejvyšších funkcionářů potom okupaci odmítla pomoct dodatečně legalizovat, mezi nimi třeba Getruda Sekaninová-Čakrtová. Jakási zprůměrovaná česká ideologie, jak ji všichni více či méně analyticky znají, si vlastně neumí poradit se „slušnými komunisty“, popřípadě neví, jak je má vymezit vůči kariéristům prošedším oběma režimy na relativně vysokých postech, jako je např. Vladimír Dlouhý, Marián Čalfa – či současný prezident „řádu a klidu“ (srov. různé pohledy na „selhání jednotlivců a systémů“).

Kdybyste ale současným pravicovým politrukům dali k přečtení Horákové výroky, vsadím se s vámi o cokoli, že mnozí z nich by ji označili za „extremistku“. Současný režim je totiž svým hlavním proudem znatelně napravo nejen od poválečné třetí republiky končící únorem 1948, ale také od první republiky. Chraň vás ruka pana profesora Fialy hladící po dredech spolehlivého pana Bartoše, abyste si například položili otázku, co by se stalo s nějakým členem či členkou Pirátů, pokud by začali podobně jako Milada Horáková hájit výrazné přerozdělení společenského bohatství a moci!

Obecnosti nadvlády jedněch nad druhými

Každá ideologie prokazatelně nespravedlivé společnosti s nelegitimní dominancí jedné třídy či skupiny nad ostatními – jako je ta naše – se musí vymezovat proti demokratičtějším alternativám, odlišnému stavu a aspiracím v minulosti. A musí poddaným nabízet představu „smysluplnosti“ světa, jakož i (pozitivní) emocionální vzrušení.

Také se musí uchylovat k alespoň částečnému zastírání skutečného stavu věcí. V desítkách článků například popisuji, jak chudé a záměrně rozmlžené jsou oficiálně publikované informace o sociálním rozvrstvení české společnosti, jejíž nerovnost a oligarchizace nadále rostou – a budou prohloubeny kroky nynější pětikoaliční vlády bohatých.

Je tedy pohodlné nosit na tričku Miladu Horákovou – dokud nezačneme přemýšlet nad primitivní rámec reklamy a indoktrinace ve prospěch současného pseudodemokratického systému moci. Našel jsem na Facebooku komentář Alexandra Ače přímo k úvodní fotografii s Mattem Fieldem – který se jinak společně s americkým velvyslancem například objevil na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii nazvané „Vidíme jasně, co je třeba udělat“. Tam samozřejmě nezaznělo nic obsahově podstatného nad rámec zájmů amerického a přidružených imperialismů na posílení vazby zákazníků nakupujících zbraně a vojenskou techniku vůči USA skrze NATO, na degradaci evropských sociálních a ekologických standardů skrze chaos války i ještě trochu snadněji vykořisťovatelné ukrajinské pracující. Alexander Ač zcela patřičně klade dávno zemřelou Horákovou vedle aktivisty a zakladatele WikiLeaks, Juliana Assange, jejž postupně likviduje impérium, jehož některá svinstva vynesl Assange a spolupracovníci na světlo:

Nedalo mi. Toto je britský veľvyslanec UK v Česku Matt Field. Pripomína nám 73. výročie zavraždenia Horákovej. So far so good. Tým to ale končí. Najslávnejší prípad obmedzovania slobody slova a tlače (a implicitne podpora neslobody a expanzívneho militarizmu), prípad Juliana Assangea, tohto pána akosi obchádza. Pritom Assange ešte žije (ale dlho asi nebude), a je protiprávne zadržiavaný vo väznici Belmarsh, určenej pre najhorších zločincov a teroristov. Jediný „hriech“, ktorý Assange spáchal, bolo zverejnenie vojnových zločinov USA spáchaných v Afganistane a Iraku. Briti ho zadržiavajú, pretože sú vazalom zahraničnej imperiálnej politiky USA. Horáková už 73 rokov nežije, Sovietsky zväz sa rozpadol, komunizmus už nie je ani v Rusku. Pripomínať vraždu Horákovej môže každý. Keby nebol veľvyslanec Matt Field obyčajný prozápadný propagandista, k Horákovej by s rovnakým zapálením presadzoval aj prepustenie Assangea. Takto je z toho zase len antikomunistická agitka bez reálnej snahy poukazovať na podobné prehrešky súčasného režimu.

ALEXANDER AČ

Chápete trochu, o co u nás jde?

Piráti na anarchistickém festivalu nebezpečných knih

29. 6. 18:51

Krátce jsem navštívil Anarchistický festival knihy konaný 27. května v Praze. Potkal jsem tam i několik členů Pirátské strany.

Článek

V klubu Cross v pražských Holešovicích se jen týden po osudových Dnech antikapitalismu konal Anarchistický festival knihy.

Zastavil jsem se na chvíli, abych obhlédl nově vyšlé knihy a pobavil se s přáteli. A koho jsem to nepotkal! Markétu Gregorovou, která za Piráty vydělává na postu europoslankyně – a iniciovala nedávno výhrady proti ministru Blažkovi z ODS. Ale nic z toho nebylo. Piráti jsou totiž „pokorní“.

Proč to ta Gregorová udělala? Útočí na slušné demokraty, protože je to nebezpečná anarchistka s Molotovovým koktejlem – a knihou? Dělá reklamu sobě před eurovolbami za rok, kde už se houževnatí zachránci „demokracie“ tlačí do funkcí, nebo celé Pirátské straně – kde si nakonec podobně jako třeba u TOP 09 mají moci vybrat jak tuze sadističtí konzervativci, tak liberálové s měkkým srdcem, kteří však nakonec hájí stejný třídní zájem?

Jako pikantní bonus se čtenáři mohou odhodlat k přečtení „článku“ na Parlamentních listech fašizujícího oligarchy Ivo Valenty (rovněž významného sponzora ODS a STANu z vládních stran), kde je citován pohled na věc od velkého „experta na marketing“, Jakuba Horáka – který je z nějakého důvodu považován za „serióznějšího“ nežli zjevy typu Marka Prchala.

Předčí česká realita rok 1900?

Jak vidíte z úvodní fotografie, na nebezpečně radikální festival se dostavila i paní Michailidu, která byla nedlouho předtím kárána „slušnými“ spolustraníky – na popud člena mládežnické organizace ODS, jak přiznal slušný pan Bartoš – za účast na Dnech antikapitalismu.

Potkal jsem tam ještě dva méně známé, dlouholeté členy Pirátské strany a možná, že se dostavili ještě další, kteří se například občas objevovali na anarchistických a levicových demonstracích. Ono to má dobré opodstatnění: počáteční angažmá pirátů za „svobodný internet“, proti korporátně určovaným dohodám typu ACTA, TTIP, rentiérství skrze půlstoletí a déle trvající copyright, patenty atd. s sebou zákonitě nese pokud ne přímo odpor ke kapitalismu jako takovému, tak určité regulační tendence sociálně demokratického střihu, u nichž může také být rozpoznáno to nejdůležitější: sociální jádro.

Ale současní Piráti jsou spolehlivou a směšně karieristickou součástí pětikoaliční vlády bohatých a ve spojenectví s českými oligarchickými médii a politruky zadupávají do země zbytky svého slabě levicového křídla. Takový Dalibor Záhora píše do údajně „levicového“ Deníku Referendum jakési stížnosti s poznámkou pod textem o tom, že „autor se hlásí ke kritickému proudu v Pirátské straně“. Taková Olga Richterová se občas sebedojímá nad svou „sociální odpovědností“, ale jinak vždy neomylně zaútočí či mlčí směrem k návrhům a kritice ze strany odborů – a coby hotový anděl nezapomene kopnout do nebezpečné rozvracečky Michailidu.

Parta ambiciózních karieristů hájících zájmy vlastníků a občas i druhé desetiny obyvatelstva od vrcholu má v naší komické pseudodemokracii představovat „svěží vítr mladé generace“, „budoucnost“ a „naději“, nezapomeňte na to!

Leč paní Michailidu má prý ráda Karla Kautského. O něm nemilosrdně psal Lenin. A v této souvislosti je pikantní, že paní europoslankyně Gregorová hájí paní Michailidu, že je „liberálka“ (jediné povolené krédo u nás vedle „konzervativců“ – kam prý spadají třeba italští vládní neofašisté). A Gregorová je taky „liberálka“? Proč tedy chodí na knižní festival anarchistů? Proč se tváří jako levicová opozice vůči dredatým topákům? A proč vlastně u Pirátů zůstává Michailidu?

Ten spor Lenina a Kautského je mimochodem zajímavý. A nejde zde jen o Lenina a Kautského, hned můžeme přidat jména jako Eduard Bernstein – vůdčí figura revizionismu v německé sociální demokracii na přelomu 19. a 20. století. Klíčovým bodem sporu bylo, krátce řečeno, zda sociální demokracie má usilovat o nastolení beztřídní společnosti revoluční, či reformní cestou, či zda vůbec. A druhým byla válka z roku 1914, kterou podpořil Bernstein a typicky „středově“ omlouval Kautský a spolu s nimi velká část hanebně selhavší sociální demokracie. Zde ve spise z roku 1900 píše pozoruhodná žena, Rosa Luxemburgová, právě o bernsteinovském revizionismu. Luxemburgovou potom po válce při pokusu o sociální revoluci zavraždilo souručenství konzervativců, liberálů – a sociálních demokratů. Podívejte se do citovaných a příbuzných spisů. Uvidíte, jak politicky a intelektuálně ubohoučká je česká současnost.

Anarchisté a jejich myšlení

Výše odkazujeme na marxisty a sociálně demokratické revizionisty, ale zde jsme u anarchistů. Nemusejí zde nutně být nepřekonatelné příkopy. Vzpomeňte na Jaroslava Haška, který se coby lidový komisař podílel na bolševické revoluci v Rusku, Egona Bondyho, S. K. Neumanna, Marii Majerovou. A jakožto „demokratický socialista“ a svého druhu marxista, ba „trockista“, měl vůči anarchistům značný respekt třeba takový George Orwell – o němž takticky píše Bakalův Tabery (zde jsou liberálové, paní Gregorová!).

Sám se považuji nejvíce za marxistu, ale některé části anarchistického myšlení – a praxe – jsou mi sympatické. Odpor k mocenským hierarchiím jako základ, bojovné odborářství a sociální rovnostářství, důraz na revoluci jako dílo samotných proletářů a poddaných. Nesouhlasím naopak s apriorně zamítavým postojem k účasti na buržoazní parlamentní politice (jako by byla přímo jedovatá a nemohla sloužit za jednu z tribun), vůči státu a určité (nutné) míře zprostředkovanosti, ba byrokracie, v moderní společnosti. Z minulosti anarchistického hnutí vidím, jak vypjatá „spontaneita“ a ateoretičnosti vedly například k antisemitismu a slavjanofilství u Bakunina a jeho následovníků nebo dokonce až k fašismu u sorelistů nebo národnímu konzervatismu a opět fašismu u některých československých anarchistů a „buřičů“ vstupujících do ČSNS a fašistických spolků. Vpravdě monstrozitou je „národní anarchismus“, náboženské tmářství a sentimentalita vydávaná za „anarchismus“ nebo tzv. anarchokapitalismus.

Pokud si čtenáři rozkliknou úvodní fotografii, zjistí, že Michailidu je vyfocena s nakoupenými knihami, včetně knihy Sbohem kapitalismu nebo oceněné publikace Továrna na lži s podtitulem Výroba klimatických dezinformací, kde Vojtěch Pecka líčí, jakým způsobem jsou za pomoci oligarchických médií vymývány mozky veřejnosti, aby se nebouřila proti praktikám znečišťujícího a neekologického průmyslu.

Paní Michailidu toho tam má ještě mnoho a můžeme jen doufat, že to skutečně čte a kriticky se s tím vypořádává. A přeloží to někdy do praktického boje za spravedlivější společnost – což těžko může realizovat mezi dredatou TOP 09.

Některé z knih zde prodávaných a paní Michailidu nakoupených jsou jistě spíše neškodné, avšak leccos zní slibně. Nejnebezpečnější je pravdivě popisovat podstatné aspekty společenské skutečnosti a navrhovat zlepšení současné mizérie pro co nejvíce lidí. K tomu se blíží třeba na festivalu zastoupené uskupení Kolektivně proti kapitálu, jež se na svých zajímavých internetových stránkách věnuje třeba protestům proti pravicové nadvládě ve Francii.

Spolek nesoucí jméno Zádruha vydává knihy o předválečné a meziválečné historii anarchistického hnutí – a leckdo tedy může srovnat smělost, vtip a odvahu tehdejších lidí s dnešním stavem. Podobně jako u výše odkazovaných marxistických autorů.

Nakladatelství Neklid zde bylo mj. se zmiňovanou publikací Sbohem kapitalismu a dále například s Manifestem socialistického hnutí od současného českého autora Michaela Hausera. Vyšla tu také kniha o Pařížské komuně – kdybyste se ptali, podle čeho se jmenuje nedaleká holešovická ulice Komunardů.

Nakladatelství Broken Books vydalo například knihu Noama Chomského o hnutí Ocuppy Wall Street, pamatujete-li ho ještě.

Jak tento náš český boj o moc dopadne? Bude se do nekonečna střídat na pražském orloji Klaus a Havel, respektive ambiciózní konzervativní profesor a jeho v patřičných mezích rebelující dredatý synek – přičemž jejich loutkovodiči zůstanou pevně ukotveni ve svém neospravedlnitelně koncentrovaném bohatství? Nebo se situace přiostří a pravičáci, kteří si přestanou hrát na „demokraty“, budou s pomocí hord pošlapávaných primitivů házet citované knihy do plamenů?

Nebo některé Michailidu, Gregorové a mnozí jiní vystoupí za rámec střednotřídních póziček a coby součást antikapitalistického a levicového hnutí začnou nechutné a směšné české poměry měnit k větší rovnosti, spravedlnosti a civilizovanosti?

Budou lidé z Milionu chvilek pro demokracii opravdu trvat na odvolání Pavla Blažka a dalších lidí?

30. 6. 16:27

Český pseudodemokratický oligarchický režim má své roztleskávače v podobě Milionu chvilek pro demokracii. Jak to spolek zaonačí, že intenzita jeho protestu proti pětikoalici bohatých je mnohonásobně menší než proti vládě oligarchy Babiše?

Článek

Jak funguje moc v české pseudodemokracii

Většina českého mediálního prostoru je v rukou oligarchie. U řady vlastníků lze dokázat přímé propojení s vládnoucími stranami, u jiných si jejich vztah lze kvalifikovaně domýšlet (koho například volí takový oligarcha Tykač, jenž by chtěl v Praze lyžovat, v létě?). Toto mocenské uspořádání dovoluje jednotlivým vlastníkům kromě aktivní propagandy (proti zdanění finančního byznysu, zákazu spalovacích motorů, regulaci developerů atd. nebo naopak ve prospěch toho či onoho politického kroku) věci také jednoduše zamlčovat, nepublikovat. Zde potom vlastníci jednají jak za sebe, tak rovněž v zájmu celé třídy.

Nyní vládne pravicová vláda, která takříkajíc z definice hájí zájem velkých vlastníků, ne-li jej upřednostňuje. Například účast několika komerčních bankéřů v „poradním orgánu vlády“, tzv. NERVu, leccos napoví o mocenském zadání vlády. Ale zdaleka nejen to. Jak dlouho bylo záměrně otáleno se zdaněním mimořádných zisků energofirem, finančního byznysu (zbrojní byznys byl zcela vyňat), jak byla opatření všemožně rozmělněna a jak málo to bylo publikováno! Kdo jsou lidé z „týmu“ současného prezidenta či od pravicové ekonomky Nerudové, jež byla „záložní možností“? Některé kroky a zprávy nelze zcela ututlat, lze však načasovat, kdy budou ohlášeny a rozebírány.

Pavel Blažek – zařizovač „demokratů“

Pavel Blažek je dobře známá figura brněnské a celostátní ODS. Ministrem spravedlnosti byl poprvé na rok za vlády Petra Nečase, nyní je jím znovu. Bývá považován za „šedou eminenci“ ODS, blízko má k současné brněnské primátorce Vaňkové a spolu s ní je spojován s velmi klasickými podvody představovanými kupčením s městskými byty a nemovitostmi.

Zároveň sám uvádí, že je jedním z těch, kdo napomohli tomu, aby se předsedou ODS stal Petr Fiala – nynější premiér vlády „demokratů“. Přes připisovanou úlohu šedé eminence (např. zde v Deníku N oligarchů Winklera, Žůrka a dalších) se nejen v souvislosti s aktuálními obviněními a výhradami vůči němu poměrně často ukazuje v médiích. Takto je například uveřejněno na Seznamu oligarchy Lukačoviče, kterak Blažek nabádá zástupce vlastnické třídy a oligarchie k opatrnosti tváří v tvář prohlubující se sociální krizi.

Výhrady proti Blažkovi od některých zaznívaly již od jeho navržení na ministra Fialovy vlády – zde v Echu24 financovaném zbrojařským oligarchou Ovčařím a poté oligarchou Španělem se píše, že proti Blažkovi se vymezují „piráti a aktivisti“. Piráti se nyní tragikomicky ozvali skrze europoslankyni Gregorovou, aby se potom pirátský předseda Bartoš sešel s premiérem Fialou, jenž byl následně v různých médiích citován, řka, že „si to s panem Bartošem vyjasnili“ (neřka jak). Objevilo se pár zpráv o tom, jak část Pirátů obvinila Blažka dokonce z toho, že „ohrožuje právní stát“, zároveň mohli konzumenti českých většinově oligarchizovaných médií číst o tom, jak se premiér Fiala Blažka výslovně zastal (dále např. zde) a dokonce chválil, že za něj „vzrostla vymahatelnost práva“.

Na Blažkovu problematičnost upozorňuje dlouhodobě například mezinárodní organizace Transparency International – o jejíž zprávy se dříve např. opíral Milion chvilek při protestech proti premiéru Babišovi a jeho podřízeným. Posledním výkonem Pirátů je, že stanovili vůči Blažkovi a Fialovi pět podmínek zahrnujících také „zlepšení komunikace“ (směje se alespoň někdo?).

Jak to načasovat, aby to poddaní vypustili?

Pamatujete si, jak byl oznámen konec tzv. „Aliance stability“ o společném postupu Prahy sobě a Pirátů při tvoření koalice na pražském magistrátu zrovna mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby?

Tak nyní přicházejí prázdniny, které představují další příležitost, jak utopit různé neblahé zprávy a svinstva (do boudoucna to bude třeba vyostření války, strašení válkou u nás nebo třeba další natržený sval oligarchického prezidenta řádu a klidu). Uvědomte si, jak silná je dominance vlastnické a oligarchické třídy v médiích, v politice, v indoktrinačním aparátu – i u různých pseudoaktivistických spolků financovaných často stejnými penězi (dále k politickým plánům oligarchy Barty např. zde).

Vlastnická třída a její vládnoucí servisní vrstvy a lidé zabývající se indoktrinací poddaných v naší pseudodemokracii doufají, že o prázdninách se na to v kombinaci útěku před realitou, piva a úžehu zapomene. Je to pro někoho překvapivé? Jak to však zaonačí údajní přátelé rovnosti, poctivosti a demokracie z Milionu chvilek? Budou muset vyhlašovat demokratickou vzpouru proti „demokratům“? A kde jsou ti dobří lidé, co jsou ještě ochotni věřit a rozleskávat pro současné „demokraty“ vládnoucí prokazatelně v primární prospěch vlastnické třídy a několik drobných procent privilegovaných a nadprůměrně bohatých lidí ze servisních tříd pseudodemokratické nadvlády?

Zjeví se na scéně Strašáková či guru Minář?

Co snad leckdo rozpozná, je velmi chabé intelektuální zázemí Milionu chvilek. Nezaznívá od nich takřka nic nad rámec banálních frází v duchu pravicově liberální ideologie, kterou je schopen si osvojit i nepříliš bystrý školák. Například „střet zájmů“ je, pokud by politik přihrával zakázky firmě vlastněné jím samotným – pokud ale jednotliví politici a celé strany například jednají v zájmu autoprůmyslu, developerů, zbrojařů, bank a na úkor obyvatelstva, tak to naši pro dobro planoucí skautíci neumějí pojmenovat. (Skoro, jako by nechtěli!)

Moralistní a kriminalistické pojetí politiky chce zakrýt to, co je nejklíčověší: boj o moc, boj o nadvládu jedněch nad druhými. Havlovské pohádky a mystifikace se ale mísí s velmi oddaným (a otrlým) svazáctvím vůči pravicové moci. Z řad „demokratů“ byli bohorovně před parlamentními volbami vyloučeni sociální demokraté a zahrnuti nebyli Zelení. Pochopitelně, že se Milion chvilek účastní boje o moc – jen to zakrývá a doprovází svatouškovským plkáním.

Pročtěte si jejich internetové stránky, jejich Facebook, podívejte se například na výplody slečny Strašákové (používající možná jenom nějaký generátor frází zaplacený panem oligarchou Bartou) uveřejňované v údajně „levicovém“ Deníku Referendum. Anebo můžete panu Minářovi zaplatit větší sumičku za to, že z vás postupně udělá to, čím je sám. (To je samozřejmě vítané palivo i pro části pravice, které si uvědomují, že i přes konformitu Mináře a spol. je zde učité riziko, že dětinské pojmy jako „debabišizace“ a „deagrofertizace“ budou trochu racionalizovány a aplikovány na celou třídní nadvládu. A nakonec jde o to, že přílišný důraz a dobré jméno pro „aktivismus“, jakkoli oddaně roztleskávající pro pravicovou moc, se může nakonec obrátit v protesty proti pravicové nadvládě lhostejno za účasti kterých oligarchů a odstínů vlastnické moci.)

Nebyla žádná demonstrace proti Blažkovi. Tedy pardon: namalovala se bez přizvání veřejnosti čára. Demokraté, držte si klobouky! Na facebookové stránce i na webu se objevilo několik obrázků s pár větami o tom, že MCHD se ohrazuje (obrázky jdou vždy překrýt jinými obrázky a také se to děje). Bylo s velikou vděčností – a pokorou, tou především! – přijato, že pan premiér i jeho kamarád, pan Blažek, po několikerých průtazích odpověděli na dopis MCHD. Potom přišlo pár vztyčených prstíků – a stále žádný skutečný protest.

Chápete trošičku, jak funguje česká pseudodemokracie a pravicová nadvláda?

A co myslíte: obětují „demokraté“ pana Blažka sami, nebo se MCHD odhodlá k výraznější akci? A budou protestovat proti výše naznačené politice pětikoalice primárně v zájmu vlastnické třídy – i proti různým menším i větším gaunerům mezi „demokraty“? Proti ministru Síkelovi ze STANu například? A co výkony „demokratů“ v Praze? A v Brně, u paní Vaňkové? A co osvobození Babiše ve věci dotačních podvodů? Prokazuje zde MCHD smysl pro mocenskou realitu, kdy oligarcha Babiš zdaleka není jediný, s kým nakládá slavný „právní stát“ trochu jinak?

A co na to miláček MCHD, oligarchický prezident Pavel zaplacený z podobných peněz jako vládní strany, Minářovy politické pokusy, média jako Deník N atd.?

Nemohli bychom u nás projednou vzít demokracii vážně, začít masivně přerozdělovat společenské bohatství – a prohlédnout, co jsou zač různé Miliony chvilek?

Za Juliana Assange intervenuje již i australský premiér. Jak budou reagovat čeští ideologové?

4. 7. 8:59

Čeští poddaní se o Assangeovi a podstatě jeho činů mnoho nedozvěděli. Tento člověk totiž zahanbuje konformní české indoktrinátory a podřízené v oligarchických médiích. Assange má dnes narozeniny.

Článek

Slyšeli jste o Evanu Gershkovichovi? Zde si o něm můžete přečíst u Erika Taberyho od oligarchy Bakaly. Tohoto amerického novináře zadržují a šikanují Rusové, takže Bakalův pan Tabery se vybičoval k napsání článku – a dokonce podpůrného mailu. V té době byl Gershkovich zadržován několik týdnů.

No, a teď srovnejte postoj Bakalových etalonů morálky ke Gershkovichovi s tím k Julianu Assangeovi. Tedy člověku, jenž je znám především jako spoluzakladatel skupiny WikiLeaks, která se zabývá zveřejňováním utajovaných dokumentů ve veřejném zájmu. Přičemž takto její členové publikovali například velice závažné informace o vedení amerických válek, včetně Afghánistánu a Iráku, nebo o způsobu manipulace a ovládání kroků tzv. „spojenců“ včetně České republiky (více níže či provizorně zde).

Jiří Sobota z Bakalova Respektu napsal o Assangeovi hezkou řádku článků (jak se můžete přesvědčit). Nucený Assangeův azyl na ekvádorské ambasádě označuje Bakalův strážce demokracie za „schovávanou“ (trvající sedm let) a prokurátorsky dodává: „Assange právem míří před soud“. Ironizující poznámky pana Soboty – proložené přeci jen konstatováním šílené Assangeovi situace – pokračují i v jiných článcích, a tak se z něj například stává „poustevník Assange“. Dva roky nato, jak jen to lidé jeho typu umí, sugeruje, že je Assange nejspíše v žoldu Ruska apod. Jisté zadostiučinění vám může poskytnout, porovnáte-li inteligenci a odvahu Bakalova pana Soboty s Julianem Assangem.

Po nahlédnutí i jinam v českých médiích zjistíte, že na navržení Assange na Nobelovu cenu reagovala dokonce Jana Černochová z vlády „demokratů“. Dozvíte se dále v LN oligarchy Babiše, že CIA za Trumpa – o němž důvěřivé české mládeži v takovém Respektu řeknou, že za jeho zvolením stojí Rusko – plánovala Assangeovo zavraždění. Mnohdy ještě primitivnější Reflex oligarchy Křetínského překvapivě dává alespoň ve svém článku nahlédnout do postojů mezinárodních organizací a evropského mainstreamu, z čehož by Bakalův pan Sobota dostal závrať. Zato nezklamalo Echo24 vytvořené z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího, zde skrze článek Martina Weisse – dalšího z českých hrdinů a bojovníků za demokracii.

Proč je Assange hrdina

Každý si může vybrat, zda bude ke svému regionu, zemi, mocenskému bloku přistupovat podobně jako fotbalový fanoušek, anebo jako člen lidstva, kterému není lhostejné, jak tento stát či blok nakládá s cizinci i lidmi uvnitř.

USA jsou drtivě před zbytkem světa ve vojenských výdajích (40 %!). Prohlédne-li si někdo dějiny 20. století, uvidí vedle dvou „totalitarismů“ také nahrazení a předčení barbarských evropských imperialismů imperialismem americkým. Ať se jedná o represe vůči partyzánskému hnutí a podporu fašizujích sil hned po 2. světové válce v Řecku a Itálii, puč v Guatemale, Íránu, neúspěšný pokus o puč na Kubě, krvavé represe proti levicově-demokratickým silám v Indonésii, brutální invazi a masivní bombardování nejen ve Vietnamu, ale i v sousedních zemích „Indočíny“, včetně Kambodži, Laosu. Fašistický puč v roce 1973 v Chile, podpora islamisticky-fašizujících „mudžahedínů“ v Afghánistánu již před sovětskou invazí, podpora Saddámova režimu v Iráku včetně jeho použití chemických zbraní v irácko-íránské válce. Invaze do Grenady, podpora fašizujícího autoritářského režimu v Jižní Koreji, podpora neofašistických „Contras“ v zemích latinské Ameriky včetně Nikaraguy atd. Zde se USA účastnily buď přímo, anebo poskytovaly významnou logistickou, finanční, diplomatickou pomoc. Za tu dobu také neustále rostl počet vojenských základen po světě, v němž USA vedou ještě drtivěji nežli ve vojenských výdajích.

Assange pochází z Austrálie, jež coby země „anglosféry“ tvoří velmi těsné spojenectví – či vazalství – s USA. Australský establišment také podporoval mnohé americké intervence z posledních let, jako Afghánistán, Irák, Lybiji, Jemen. Blok zemí v čele s USA je blokem nejen hrubé vojenské síly, ale také samozřejmě ekonomické nadvlády, popřípadě specifického ekonomického typu, tzv. „neoliberalismu“ – což je však složitější jednak co do vztahu ideologie a skutečné praxe a také v různých historických obdobích.

Můžete říci, že Assange také toužil po slávě. Prosím. Ale výše načtrnuté – a tím spíše adekvátní ucelený popis – přeci dává dostatečný důvod aktivně vystupovat proti tomuto mocenskému bloku a odhalovat jeho způsob fungování.

Co znamená být proti Assangeovi a podobným

Je to uvedeno v nadpise a je to zpráva z května: australský premiér vyjádřil znepokojení nad Assangeovou situací a přinejmenším nepřímo podpořil jeho propuštění. Assangeovo věznění v londýnské věznici Belmarsh – tedy u dalších „partnerů“ USA – trvá již čtvrtým rokem. Předtím pobýval v rámci „politického azylu“ na ekvádorské ambasádě v Londýně, po sedm let od roku 2012 do roku 2019.

Podle různých zpráv jej chce americká moc odsoudit za různé delikty v souvislosti s WikiLeaks včetně špionáže až na 175 let (v rámci principu sčítání trestů). Předtím byl Assange obviněn švédskou prokuraturou ze sexuálních útoků, ale toto obvinění bylo v roce 2019 staženo.

Zůstává tedy jeho „zločin“ v podobě vynesení informací o mnohem horších zločinech – včetně videa anglicky známého jako „Collateral Murder“ (přidružené vraždění), kde je zachycena posádka amerického vrtulníku nad Bagdádem v roce 2007 pálící do evidentně neozbrojených mužů a sadisticky propukající ve smích nad svým dílem. Původní balík dat získal Assange od Bradleyho Manninga (podstoupivšího změnu pohlaví na Chelsea Manningovou), níže postaveného vojáka, o němž se například idol určité české ideologie, Václav Havel, vyjádřil jako o „panu Vopičkovi, který když zrovna nebojuje, má odpočívat“.

Část přediva nadvlády nad lidmi vně i uvnitř impéria Západu a USA, kterou Assange pomohl popsat, je ještě mnohem větší. Ještě zmiňme například „leaky“ (tedy úniky informací) o způsobu zacházení s vězni v amerických zahraničních věznicích jako Guantánamo, včetně mučení a nelegálního zadržování. Jiné úniky se týkají přátelských vztahů a protislužeb vůči nechutnému fašistickému režimu v Saúdské Arábii. Skupina WikiLeaks se ještě zasloužila o mnohem více publikovaných informací, včetně pokusů o tutlání ekologických dopadů různých podniků, zpráv o americké zahraniční politice v krvavých 70. letech (tzv. Kissinger Cables), mezinárodní politice a koordinaci Vatikánu atd. Čtenáři se tímto množstvím mohou probírat na internetových stránkách WikiLeaks a hledat případně souvislost dat i s naší zemí.

Assange má dnes narozeniny a nedávno zemřel slavný Daniel Ellsberg, o němž brzy napíši. Mrkněte na to prázdno či dehonestaci od věrných podržtašků nedemokratické nadvlády v českých médiích.

Naše uspořádání, v němž dominují bezskrupulózní lidé a hlupáci (což dokazuji dále např. zde), nemůže Assange docenit. Snad se to stane v budoucnu. A snad bude Assange ještě naživu.

Jsou Zelení extremisté?

4. 7. 17:57

Části českého indoktrinačního aparátu dělají chybu, když nás, co se účastníme pochodů za omezení autodopravy, označují za „extremisty“.

Článek

Asi tuto hru české ideologie znáte: když chcete někoho vyloučit z řad lidí, kterým je dovoleno účastnit se „demokratické“ debaty, popřípadě když chcete o někom naznačit, že je nepříčetný a nebezpečný, něco jako fašista nebo stalinista, označíte ho za „extremistu“, „radikála“ apod.

Všimněte si, že v drtivě oligarchizovaném českém mediálním prostoru například nikdy nejsou za „extremisty“ označováni velcí čeští oligarchičtí vlastníci – ačkoli nesouměřitelnost jejich bohatství vůči zbytku poddaných je vpravdě extrémní. Také se nikdy nestane, aby za „extremisty“ nebo „radikály“ byli označeni například politici současné pravicové koalice, ačkoli postupně privatizují, co se ještě privatizovat dá, vykonávají politiku ve prospěch nejzámožnějšího zlomku obyvatelstva atd.

Takřka všichni tuto hloupoučkou hru české ideologie prohlédli, avšak když se roztočí kola českých oligarchických médií a někdo je označován za „extremistu“, může ho to stát kariéru. Pomyslete třeba na Piráty.

Různé frakce Zelených

V jistém smyslu byla česká Strana zelených podílející se v minulosti na pravicové Topolánkově vládě avantgardou. Podívejte se nyní do Německa, kde karieristé typu Annaleny Baerbockové či Roberta Habecka prosazují nejservilnější „pro-atlantickou“ politiku vyhovující americkým i domácím výrobcům zbraní, developerům atd., nedokážou s patřičnou bojovností vystupovat proti faktu, že Německo je zemí s nejvyššími sociálními rozdíly v Evropě – a nakonec udělají ústupky i ohledně „nejzelenějších“ témat, jako jsou fosilní paliva v autodopravě či návrat k těžbě hnědého uhlí.

Klientela z řad finančně zajištěných a nadrůměrně vydělávajících „yuppíků“, kterým jde o „nemateriální hodnoty“ a při lehoulinké levicovosti především o to, aby vypadali „cool“, je silná. Zajištění eko-centristé si uvědomují, že jsou privilegovanými spolusprávci extrémně nespravedlivého systému a že kdyby se postavili proti skutečné vlastnické třídě, museli by se jednak přiblížit těm nemožným smrdutým masám s vepřovou hlavou – a zároveň by museli vyvinout značné úsilí. Východiskem je potom nejběžnější osobní karierismus – okořeněný špetečkou „dobra“. Jako u zmíněných německých ministrů za Zelené – nebo třeba u českých Pirátů, kteří se kdysi také tvářili, že chtějí udělat z české pseudodemokracie spravedlivější místo.

České Zelené dnes najdete například dělat křoví STANu a ODS na Praze 6, letos v únoru si po typickém českém konjukturalistickém způsobu odhlasovali usnesení proti bývalému předsedovi Stropnickému – který se proviňuje tím, že si dovoluje vystupovat za mírová jednání na Ukrajině a proti nesmyslnému a barbarskému fandění dalšímu umírání. U českých Zelených bylo vždy mnoho antilevicových sil poplatných českému pravicovému establišmentu – který jde automaticky na ruku velkým vlastníkům, včetně těch likvidujících životní prostředí a ovzduší. Zároveň se u Zelených nacházejí lidé, kteří chodí na levicové demonstrace, protestují proti současné pětikoaliční vládě bohatých, v Praze při posledních komunálních volbách vytvořili volební koalici „Solidarita“ s ČSSD a novou levicovou stranou Budoucnost. Zároveň mají solidně bojovné a viditelné osobnosti, jako je Matěj Žaloudek, který navíc dokáže povyprávět o četných zkušenostech s údajnými „demokraty“ (pravicovými vykonavateli zájmu bohatých) ve svém působišti na Praze 3.

Jaké má kdo uvědomění

Na posledním předprázdninovém pochodu za omezení autodopravy – kde snížení rychlosti na 30 km/h tvoří jen část požadavků – se objevily některé nové tváře a námi napočítaný celkový počet 170 lidí byl posunem oproti několika předchozím pochodům (ačkoli to nebylo zcela nejvyšší číslo).

Kromě zmíněného Matěje Žaloudka, který měl spolu s dalšími podporovateli a zástupci proslov na začátek pochodu z pražské Štvanice po dálnici k Muzeu, se zde objevila od Zelených například také Petra Kolínská. Tedy ta pořádkumilovná dáma, jež mi hrozila, že na mě zavolá policii kvůli tomu, že jsem pirátského pravicového karieristu Bartoše posílal do patřičných mezí, když mu organizátoři „pokorné“ demonstrace za transparentnost stavebních řízení poskytli další tribunu pro jeho PR – a on se na ně potom stejně vykašlal. Při ironickém dotazu na její vývoj od toho březnového dne až k účasti na „pochodu extremistů“ zopakovala své původní stanovisko o mém narušitelství pokojné demonstrace. Je to obrovská státnička.

Již samotný článek o Kolínské na Wikipedii však poslouží jako dobrý vzorek toho, jak probíhá politika v Praze – tomto směšně pravicově konzervativním městě, kde se za havlovského plkání vždy znovu obnovuje nejostřejší třídní nadvláda a nepotismus pro „lepší lidi“ (posledním rozporuplným výhonkem tohoto směru je Praha sobě). Pravicová moc v Praze je tak silná mj. proto, že sebehloupější potentáti se mohou spolehnout na podporu oligarchických médií. Takže když nás takový Prokop z ANO, Svoboda z ODS nebo Pospíšil z TOP 09 (s přizvukováním Pirátů, KDU-ČSL a taktickým mlčením STANu) označují za „teroristy“ či „extremisty“ (pro vyděšení českých hobitů stačí i slovo „radikál“), tak mohou počítat s tím, že to na jednu stranu nebude odsouzeno jako nejhrubší demagogie takřka nikde v médiích „demokratů“ (oligarchie) a na druhou stranu to bude reprodukováno – jak je možné se přesvědčit z opakovaných článků na Novinkách oligarchy Lukačoviče zde či zde anebo v jiném médiu „demokratů“, Foru24 Klvani, Šafra a Tachecí.

Jak dál?

V našem pseudodemokratickém režimu, kde má vlastnická třída pod kontrolou drtivou většinu médií (s vlivem i do těch veřejnoprávních) je poměrně snadné zmanipulovat podstatné části poddaných k tomu či onomu postoji. O škodlivosti autodopravy by bylo jednoduše možné shromáždit data a prozkoumat položenou otázku, zda bychom se bez nynější míry osobní autodopravy nemohli dost dobře obejít.

Avšak sami víte, jak málo se toto děje. Autoprůmysl je významnou položkou zisků vlastnické třídy na našem území – a tedy je značný i jeho vliv mezi politickým a indoktrinačním servisem. Na jiné úrovni jde ještě o upnutost na automobil jako východisko a únik z naší hloupě konkurenční a hrubnoucí společnosti – kdy na fašistickém konci zůstává oslava hrubé síly a rychlosti za pomoci technologie jako prostředek k  válcování druhých, poté, co se rozplynuly zbytky demokratických ideálů a iluzí.

S ostatními „extremisty“ (včetně německého poradce Dr. Frankensteina s jeho radikálním kolegou, jakož i soudruhem Draculou) se často bavíme o strategii oslovování lidí tak, abychom dosáhli jak zlepšení každodenního života, tak upozornili na přicházející klimatickou katastrofu. Přítomnost v ulicích a provokativní akce jsou vždy dobré – určitou část zkostnatělých a zatuchlých konzervativců nikdy nepřesvědčíme a ostatní mohou získat kuráž nebo signál, že ve svých postojích nejsou sami. Přesvědčíme-li se, že uváděná čísla ze sociologických šetření ohledně podpory pro snížení rychlosti jsou nyní realistická, bude třeba toto uvědomění zahrnout do naší činnosti. Jiná čísla ze stejného zdroje ohledně vůle veřejnosti k omezení autodopravy jsou o poznání optimističtější.

V jiném textu jsem protesty za omezení rychlosti na 30 km/h ve městech popsal jako „klín“, čili páčidlo nebo beranidlo, jímž se otevírá prostor pro mnohem širší soubor požadavků a témat. Tento „klín“ je možné nahradit. Anebo jej doplnit méně provokativními akcemi, besedami s obyvateli, stánkovými kampaněmi atd. Málokdo si uživá negativní dopady automobilismu ve městech i mimo ně. Jen je potřeba se to nebát dát najevo. A uvědomit si, že osobní autodoprava je kromě prostředku obživy (což nesmí naše hnutí opomenout) prostě prostředkem úniku potentátů a zazobanců před „plebsem“ a východiskem chudáků oslavujícíh fyzickou převahu. Osobní autodoprava musí být omezena!

Byl jsem na další akci „extremistů“: Dny antikapitalismu 2023, podívat se přišla i jedna pirátka

5. 7. 9:23

Možná jste slyšeli o kárání členky Pirátů předsedou Bartošem za účast na levicové akci. Počkejte, až uslyšíte o M. Ferjenčíkovi taktéž od Pirátů! A o Bartošovi. A dokonce o skutečné náplni tohoto zajímavého festivalu!

Článek

Kdo prochází kolem sídla Pirátů na Palackého náměstí, tomu se naskytne pohled na velkou fotografii předsedy strany, Ivana Bartoše, vedle nějž je velkými písmeny napsáno: „odvaha dělat, co je správné“.

Reklamní slogan můžeme postavit vedle jedné či druhé události ilustrující jednání Pirátů z poslední doby. Jde-li o reklamu, není přeci možné na někom vyžadovat, aby tomu věřil. U reklam jde o co nejlepší prodej, ne o pravdu. A potom: k čemu takovéto blboučké slogánky vlastně zavazují?

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!

Právě druhý citovaný výkon Pirátů má svůj počátek na letošních Dnech antikapitalismu. Jistě jste to slyšeli: členka vedení Pirátů Jana Michailidu byla promptně pokárána předsedou strany Bartošem za to, že se zúčastnila této podvratné akce, a následně vyloučena z předsednictva strany.

Pan Bartoš sám přiznal, že jej o odsouzení účasti Michailidu požádal nějaký člen „mladé ODS“. Napsal rovněž: „Nechci Jance Michailidu nic podsouvat, ale měla by se – byť stále věřím, že významnou část v jejích úvahách hraje trochu hloupá a prvoplánová provokace – zamyslet a přehodnotit své fungování ve veřejném prostoru. Komunismus i fašismus jsou stejně zhoubné ideologie. Jejich naplňování v historii a bohužel i dnes stálo životy milionů lidí.“

Další Pirátka, Jana Komsková, jež nyní pobírá plat coby náměstkyně ódéesáckého primátora Svobody pro životní prostředí, to podala ještě rázněji: „Ne, nejsme komunisti. A nikdy nebudeme, Paní Michailidu by se neměla zviditelňovat přes naši stranu, ale měla by hledat si štěstí jinde. Mladí komunisti by ji určitě rádi uvítali.“ Jany Michailidu se potom v debatě se zasloužilým antikomunistou („filosofem“) Danielem Kroupou zastal anarchistický nestor Slačálek – a na stránkách Alarmu potom vedle Michailidu postavil zasloužilého pana knížete, který se doslova zastával italských (neo)fašistů.

Avšak nic naplat. Michailidu byla většinou 53 % hlasů sesazena po vnitrostranickém hlasování z vedení strany a různí strážci „demokracie“ z Pirátské strany si vzájemně progratulovali, jak jsou „středovou“ stranou. Nenecháme si přeci rozvracet naše kapitalistické pravicové zřízení s rostoucí mocí oligarchie, rostoucími sociálními rozdíly a klesající měrou demokracie!

Zatočíme se zrádnou trockisticko-titoistickou bandou i s žertujícími provokatéry!

Co se v naší pseudodemokracii smí aneb jak moc musí být člověk doprava, aby byl akceptován

Ono to není překvapivé: když se podíváte na rozložení majetku a moci v naší společnosti a na způsob, jakým se v ní vládne nad poddanskou většinou, bude vám jasné, že cokoli, co zavání levicí a demokratickou levicí, musí být potíráno. Pak zde samozřejmě máte oblíbený český způsob vítězení po bitvě – nejlépe třicet a více let poté.

Rád bych tedy přispěl k vyčištění naší havlovsko-klausovské republiky od všech zrádců a poukázal na některé nebezpečné aktivity. Psal jsem již o účasti pirátské europoslankyně Gregorové na anarchistickém festivalu nebezpečných knih. Rád bych také poukázal na podezřelé aktivity europoslance Peksy, který si dovoluje naznačovat, že slušný pan Fiala se paktuje s fašouny. Jistě, třeba jim jde pouze o znovuzvolení pomocí hlasů mladých, kteří se maličko vymkli kontrole moudrých pravicových starců, ale přeci jen je to nebezpečná provokace, ne?

Lídrem pirátské kandidátky v eurovolbách chce být příští rok na jaře Mikuláš Ferjenčík. Myslím, že nejspolehlivější složka naší mládeže – Mladí občanští demokraté – by měli vědět, že existuje materiál zachycující pana Ferjenčíka pod hlavičkou „TV Solidarita“ (což je stejná organizace, jež pořádá Dny antikapitalismu) na konferenci o „Commons“ (což je kódové označení pro komunismus znamenající „obecně sdílené statky“), kterou pořádala Nadace Rosy Ruxemburgové (kterážto organizace se podílela opět na Dnech antikapitalismu) a „Socialistický kruh – sdružení pro levicovou teorii“.

Po vypořádání s panem Ferjenčíkem bohužel nebude mít strana klid, dokud si nesposvítí i na člověka, který zneužil důvěry poctivých antikomunistů a vyšplhal až na post nejvyšší. Ano, pan Bartoš závažně „koketoval“ s nebezpečným marxistou Varufakisem a jeho hnutím Diem25 –jež má pobočku i v ČR. V tomto článku je také na úvodní fotografii zachycen pan Bartoš, jak demonstruje spolu s nebezpečnými anarchistickými živly.

Po vypořádání s vnitřními rudými zrádci by stranu měla převzít paní Komrsková, pražský pan Hřib nebo Olga Richterová (oznámivší svého bratra Ferjenčíka), aby tato loyální strana mohla úspěšně splnit úkoly šesté klausovsko-havlovské pětiletky s někým tak inteligentním a charakterním v čele.

A co jsou teda ty Dny antikapitalismu

Jsem bývalým členem Socialistické Solidarity pořádající Dny antikapitalismu a přispěvatelem do časopisu Solidarita, takže mě kdokoli může podezírat ze zaujatosti.

Odkaz na fakta snad může pomoci. Základní prohlášení citujme skrze článek poručíka Duba českých médií, Martina Fendrycha od oligarchy Bakaly (a oligarchů Winklera, Žůrka a dalších kolem Deníku N), který překvapivě (nahodile) k prohlášení dodává: „nelze nesouhlasit“.

Fendrych od oligarchy Bakaly tedy řadí Socialistickou Solidaritu k „demokratické levici“. Ona sebe sama také a v jejích materiálech můžete opakovaně najít vymezení proti minulému pseudosocialistickému režimu (jejž popisuje jako „státní kapitalismus“) a zdůrazňování „socialismu zdola“ – což jde jak proti Bakalům a jejich Fendrychům, tak nakonec i třeba proti sociální demokracii.

Mateřskou organizací je britská Socialist Workers Party, odkazující se k „neortodoxnímu trockismu“, jak jej rozpracovávali například Tony Cliff, Hal Draper či nedávno zesnulý John Molyneux. Dalšími častými referenčními body jsou kromě klasiků, Marxe, Engelse, Lenina, Trockého například Rosa Luxemburgová v mnohém kritizující ruské bolševiky anebo proudy „levého komunismu“ s fascinujícími autory jako Pannekoek, Korsch nebo Bordiga.

Sám jsem se nikdy jako „trockista“ nechápal (protože mi to nyní přijde bezpředmětné) a nebylo to vyžadováno. Je ale hezké tím provokovat v našem českém Kocourkově. Kde se přeci jen jednou za rok podaří uspořádat tak zajímavou akci, jako jsou Dny antikapitalismu.

Co se zde paní Michailidu mohla dozvědět

Pikantní je, že na akci byli i někteří zakládající členové Pirátské strany – kteří při jménu Ivan Bartoš nevěřícně kroutí hlavou či si symbolicky odplivují. Paní Michailidu, která byla týden poté i u anarchistů, zde navštívila velezrádnou přednášku o avantgradním umění od Sezgina Boynika – který působí též v Meet Factory a někdo by to měl nahlásit.

A rovněž byla přítomná rozpravě o socialistické a levicové opozici dnes v Maďarsku a Polsku. Což je vyložená provokace, když povážíte, že opozice je proti minulému (přiznanému) kámošovi „slušného“ pana Fialy, Orbánovi v Maďarsku, a současným klero-šovinistickým kámošům v Poslku.

Tyto dvě nehoráznosti byly v první den doprovozeny odborářskou rozpravou o nové aktivitě a některých nečekaných úspěších. Přijeli také hosté z Francie, kteří hovořili o protestech proti pravicové třídní ofenzivě Macrona v hávu „středovosti“ (jak to mají rádi Piráti).

Vedle jednoho panelu v první den festivalu jsem potom dostavil až v neděli (takže jsem se minul s paní Michailidu), kde jsem poslouchal přednášku o stále častěji se objevujícím tématu a sloganu o „nerůstu“ – a jeho vztahu k antikapitalistickým proudům. Vypsal jsem si, že některé pojmy jako „biosféra“ a „antropogenní epocha“ vzešly již z rané sovětské biologie a že limity růstu se – v souladu s Marxem – zabýval například „pravicovější“ Bucharin (s nímž se „středový“ Stalin vypořádal stejně jako s Trockým).

Tématicky navazoval diskusní panel o klimatickém hnutí v Česku s Michaelou Rixovou a zástupcem organizace Limity jsme my, Vojtěchem Kudlou a Kryštofem Tymiánkem z Univerzit za klima, který onehdá tak nehezky zahanbil paní Drtinovou od pana oligarchy Bakaly.

Účastníci zde probírali různé minulé klimatické protesty v ČR, včetně klimatické okupace univerzit a hnutí Fridays for Future. Zmíněno bylo také „Antifosilní jaro“ a bluffující postoj současných „demokratů“ jako ministra Síkely, který předstíral vůli diskutovat se studenty, ale pochopitelně jde coby pravicový politik na ruku velkým vlastníkům – ať více či méně znečišťujícího byznysu. Byla představena platforma Re-set, která již v Praze spolupořádala protivládní demonstraci. V následné diskuzi jsme rozebírali vztah „nové a staré“ levice, rozdíly v přistupu marxističtějších a anarchističtějších směrů ke klimakrizi a klimatickému hnutí a také konflikty mezi „konzervativní“ a „progresivní levicí“. Zde nepanovala vždy shoda nad těmito mnohdy povrchně-žurnalistickými označeními, shoda odměněná potleskem ale panovala, když Michaela Pixová zmínila, že je jí líto, kam až to ve spojenectví s nahnědlými a pravicově-fašizujícími silami („hnědou ódéeskou“) dopracovala jinak levicově-kritická ekonomka Ilona Švihlíková.

Různé podoby národovectví jsou totiž už nyní ideologickým chvatem současné pravicové moci.

Kampak se podělo klimatické odpočítávadlo z Letné?

6. 7. 16:33

Článek o možném zániku světa, organizované moci kapitálu a o pseudoaktivismu.

Článek

Začněme z prostředka: vedle nejčtenějšího bulváru Blesk vlastní oligarcha Křetínský – okrádající ve velkém český stát na daních a propojený například s „demokraty“ z ODS – také třeba časopis Reflex a web Info.cz. Skrze tento pravicový web je Křetínský propojen se současným prezidentem (což M. Vrba z Alarmu poněkud naivně popisuje jako „šokující“; pro další oligarchické konexe P. Pavla viz např. zde) a jeho podřízení žurnalisté pro něj vykonávají indoktrinační servis v souladu s jeho zájmy coby kapitalistického vlastníka.

Proto například Martin Schmarz – který je významnou postavou servisního aparátu české vlastnické moci – píše v souvislosti s upozorňováním na změny klimatu o „klimatické lži“ a „hystericích“. (Článek v médiu oligarchy Křetínského je bohužel po několika odstavcích zpoplatněn, takže čtenářům zůstává k nahlédnutí úvodní kličkování Křetínského Schmarze.)

Co vidíme na obrázcích

Máme ale ve Schmarzově textu k dispozici fotografii převzatou z Twitteru jednoho z hlavních pirátských politiků v Praze a bývalého primátora, Zdeňka Hřiba. Podtrhněme heslo na kartonovém transparentu, jež drží pan Hřib v ruce: „bez odvahy není budoucnost“. V době pořízení fotografie, tedy v závěru listopadu/počátkem prosince 2022, již bylo po pražských komunálních volbách a zástupci Pirátů (s heslem „odvaha dělat, co je správné“) v tu dobu potvrzovali platnost tzv. „Aliance stability“, tedy dohody o společném postupu v koaličních vyjednáváních, kterou měli podepsanou s uskupením Praha sobě, kteréžto dvě síly opakovaně dávaly najevo svou blízkost. Jenže potom bylo vše zahaleno závojem českého tajemna a Piráti (se STANem) hodili Prahu sobě přes palubu tak náhle, že pan Čižinský ani nestihl říct „demokracie“ či „skaut“.

Udatný pan Hřib si místo Prahy sobě jako lepší partnery pro klima vybral ODS. Nyní vydělává tento obratný a úspěšný podnikavec na postě náměstka primátora Svobody (ODS) pro životní prostředí. A vy můžete v českém většinově oligarchickém mediálním prostoru pátrat, kolikrát a jak rázně se vyjádřil na téma, jež mu zdánlivě tak leželo na srdci – a na PR fotografii. Ale snad všechno zachrání autoři hodin, ne? Tito skuteční bojovníci proti velmi reálné klimatické krizi (podívejte se na letošní teplotní rekordy)!

Kdo to tam dal?

S autory hodin je to trochu komplikovanější. Českým poddaným bylo sděleno, že hodiny nechalo na Letnou umístit uskupení „Festival svobody“. Odkud ale šly penízky? Platforma Festival svobody je známá především jako jeden z pořadatelů oficiálních připomínkových a propagandistických akcí 17. listopadu. V záhlaví svých internetových stránek coby „hlavního partnera“ uvádí Českou spořitelnu, která je největší komerční bankou v zemi a její směšně nízce zdaněný zisk vzrostl loni o 40 %.

Co byste dělali jako vlastníci a ředitelé České spořitelny, respektive Erste Group? Kromě naprosto nesouměřitelných platů a bonusů pro akcionáře a řídící pracovníky je přeci výhodné si zaplatit povolné žurnalisty, politiky a pseudoaktivisty a dělat si reklamu.

Například David Klimeš dlouhodobě pracující pro média oligarchy Bakaly a nyní přestoupivší do těch veřejnoprávních (kde působil již dříve), spolupracoval v minulosti na propagaci České spořitelny skrze projekt „Chudé Česko“ (někteří stále čekají na projekt „Bohaté banky“). Podobně jako výše uváděný pan Schmarz od oligarchy Křetínského je pan Klimeš z těch významnějších postav českého indoktrinačního aparátu. Roli hraje jeho ostentativní „státotvornost“ (vždy ohnutá ve prospěch vlastnické třídy), jeho „otevřenost“ vůči div ne levičákům (opět za vedení Českou spořitelnou) či „ekologům“ (opět těm neškodným vůči moci vlastnické třídy). Pan Klimeš však ví, co je nejdůležitější.

Kdy od toho budeme mít pokoj?

Velmi podobně jako jiný pseudoaktivistický spolek pomáhající posilování pravicové a oligarchické moci, Milion chvilek pro demokracii (o němž jsem několikrát psal), nemá zmiňovaný Festival svobody téměř žádné intelektuální zázemí, není možné jej vidět v nějakých skutečných ideových polemikách a zaznamenat od něj něco jiného než banální a hloupé fráze v duchu průměrné pravicové ideologie tak, jak to vyhovuje vládcům naší pseudodemokratické společnosti a vlastnické třídě.

Na povrchu se vždy objeví pár „výzev“ – které takřka nikdy nejsou dotaženy do konce, ba ani připomínány a zdůrazňovány. V právě citované výzvě „3 kroky za 3 roky“ máte ve dvou ze tří bodů podtržené Rusko, ve třetím bodě jde o vzdělávání. Kdy jste naposledy slyšeli zástupce Festivalu svobody mluvit o nešvarech v českém školství a nešvarech politických kroků současné vlády? Kdy jste je viděli například na demonstraci za platy vysokoškolských učitelů, na „Antifosilním jaru“ (odkaz na Parlamentní listy fašizujícího oligarchy Valenty, významného sponzora mj. STANu a ODS), akcích za důstojné mzdy, abychom nebyli „montovnou Evropy“, jak zmateně píší ve své prohlášení?

Aby nemusela být pobouřena ještě konzervativnější a reakčnější pravice než příznivci, spojenci a chlebodárci Festivalu svobody, Milionu chvilek apod., byli hodiny zase rychle sundány. 29. listopadu byly nainstalovány, 12. prosince opět odstraněny. A aktivita v této bez přehánění kritické záležitosti ze strany Festivalu svobody byla: 0.

Český pravicový režim a jeho předivo moci je směšné – a dobře popsatelné. Ale samotné jádro věci, klimatická krize, opravdu není žádná legrace. Nakonec to přiznává i svrchu zmíněný Křetínského Schmarz.

Ale 17. listopadu budeme opět tleskat těm, co oslavují sami sebe. To musíme, ne?

David Harvey

7. 7. 8:37

Je sociálním geografem a marxistickým ekonomem. Někoho jako David Harvey u nás nemáme.

Článek

Bavil jsem se jednou s kamarádkou z Vysoké školy ekonomické a byl jsem potěšen, když v průběhu řeči zmínila Davida Harveyho. Prý jim o něm vyprávěl jeden z přednášejících. Ten je ale spíše výjimkou a kamarádka by ráda z nagelovaně-podnikavé a pravicově indoktrinační VŠE odešla. Přednost dává zahradnictví.

Jiný mladý kamarád z ČVUT mi sdělil, že Harveyho několikrát zmiňuje v práci o systému města. Sám jsem se s ním jako s autorem seznámil asi před deseti lety. Harvey je dnes starý pán a důchodce, od něhož se můžeme mnohé naučit.

Místo Marx můžete takticky říkat Polányi (ale není to taková legrace)

V půlhodinové videopřednášce z nedávné doby mluví Harvey o urputnosti anti-marxismu v USA – které jsou od 70. let jeho domovem. To rezonuje s českou zkušeností, ne? Akorát jsme před třiceti a více lety měli co do činění s vulgarizovaným a překrouceným Marxem ve prospěch stalinistických a post-stalinistických vládců. S nimiž ideologové současného režimu souhlasí, že právě o to u Marxe a v marxismu jde.

Pamatuji si, jak jeden z velkých českých strážců „hodnot“, M. C. Putna, odřekl účast na dni přednášek a debat na Fakultě humanitních studií, protože zde Radek Holodňák plánoval přednášku o relevanci Marxe pro dnešek. Možná měl tedy Holodňák místo každé zmínky Marxova jména uvést jméno Karl Polányi a pan profesor Putna by třeba se vzdělaneckým výrazem přikyvoval.

Takto to alespoň jako zpola anekdotu líčí Harvey, že Polányi byl mezičlánkem mezi jeho předmarxistickým a marxistickým obdobím a že tohoto v lecčem příbuzného ekonoma (rozpracování rozporů kapitalismu znemožňujících existenci podstatné demokracie, historicko-mocenský náhled na jeho počátky) používal jako ještě částečně akceptovatelný obal pro vlastní marxistické myšlenky. Polányiho [čteme zhruba polóňiho] polemiky s Györgyem Lukácsem a Karlem Mannheimem patří taktéž k zásadním a inspirativním částem historického ekonomického a sociologického myšlení. Stejně jako jeho dílo Velká transformace a další.

Města budovaná, bombardovaná, znovubudovaná a zprivatizovaná

Harvey se narodil roku 1935 v Kentu. Zažil německé bombardování jako dítě z chudé rodiny, dospíval za poválečné obnovy Británie – a posunu doleva. Churchill prohrál poválečné volby, protože si lidé pamatovali, co znamená třídní nadvláda, kterou reprezentovala jeho Konzervativní strana. K moci se dostala Labour Party, v té době ještě solidně socdemokratická strana v čele s Attleem doprovozeným fascinujícími osobnostmi jako Nye Bevan, Michael Foot či mimostranicky Willam Beveridge, o nichž ještě do budoucna napíši.

V roce 1961 promuje na Cambridge, v roce 1969 vychází jeho metodologicky vlivné dílo Explanation in Geography. Dále se však vyvíjí a zabývá otázkami sociální spravedlnosti. Počátkem 70. let přechází na Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. V třiasedmdesátém vychází Social Justice and the City/Sociální spravedlnost a město, významná publikace již s marxistickými impulzy, kde Harvey zkoumá proces pohlcování městského prostoru logikou kapitálu a imperativem růstu, jakož i třídní rozčlenění a napětí ve městech za kapitalismu.

Sem také spadají jeho i dnes pokračující historické studie o klíčovém politickém údobí kapitalismu za autoritářského Napoleona III. ve Francii a jeho architekta Haussmanna. A rovněž o Robertu Mosesovi, jednom z hlavních plánovačů americké urbanizace ve 20.-60. letech minulého století. Harvey je zde schopen popsat mocenský konflikt různých složek městského obyvatelstva a dát jej do souvislosti s některými opakovanými tendencemi kapitalismu popsanými u Marxe.

Protiofenziva bohatých v Chile, New Yorku, Londýně…

Takříkajíc v přímém přenosu si tyto koncepty a myšlenky ověřuje a precizuje během rozpočtové krize města New York vypuklé v polovině 70. let. Způsob vyřešení této sociální krize: nedotčení zisků bohatých vlastníků a ponechání chudého obyvatelstva beze služeb ve vnitřních městech v první fázi. V druhé fázi pak jejich kriminalizace a privatizace městského prostoru při revitalizaci vnitřních měst pro „lepší lidi“, s vypuzením chudého obyvatelstva ponechaného vlastnímu osudu. To vše za zvyšování zisků vlastníků jednak jejich vyvázáním z platby daní pro veřejné služby, jednak komercializací bydlení a vytvořením nemovitostních boomů a bublin. Tedy mocenský vzor pro budoucnost.

Tato velmi dobře ideologicky plánovaná mocenské ofenziva se v různých koutech světa lišila měrou použitého násilí. Fašistický puč proti demokraticky zvolenému levicovému prezidentovi Allendemu v roce 1973 v Chile byl dle slov jednoho z jeho architektů-podporovatelů (k rozsahu amerického zapojení zde), Henryho Kissingera, výstrahou i směrem do Evropy, kde např. v Itálii, od fašismu se konečně osvobozujícím Španělsku a Portugalsku, ve Francii by se mohla demokratická a „eurokomunistická“ levice cítit posílena Allendeho úspěchy a metodami.

Vyslání tzv.„Chicago Boys“, ekonomů školených dle neo-liberálních a post-, respektive anti-keynesiánských doktrín, do Chile a dalších zemí bylo doprovozeno masivní a koordinovanou ideologickou ofenzivou ve prospěch ekonomických doktrín více vyhovujících vlastnické třídě – která byla v poválečných dekádách na Západě relativně oslabena a doháněna rozvrstvenými poddanými. Kvazináboženský guru Milton Friedman vzývající „volné trhy“ a privatizace veřejných statků, personální a ideologické čistky keynesiánů na západních univerzitách, ale i využití liberalistických a egocentrických impulzů vyšlých z revolt 60. let, byly využity pro soustavnou a cílenou indoktrinaci obyvatelstva ve směru výhodnějším pro vlastnickou třídu nežli starší model „embedded“ liberalismu (tedy l. zasazeného do určitého regulačního rámce; srov. bretton-woodský systém), jak jej teoretizoval také výše zmiňovaný K. Polányi.

Jméno pro celou tuto vývojovou fázi kapitalismu – neoliberalismus – použije Harvey poprvé až v 90. letech. Jako přípravné práce lze ale chápat jak zmíněné zkoumání proměny New Yorku (např. The Urbanization of Capital, 1985 nebo The Urban Experience, 1989) či jeho studie měnících se ideologických trendů v souvislosti s „postmodernismem“ (The Condition of Postmodernity: An Enquiry into the Origins of Cultural Change, 1989). V polovině nultých let našeho století vychází výborný přehled celé neoliberální fáze (zde zdarma dostupný jako audiokniha v angličtině). Důležité je uvědomit si, že naše končiny bývalého Východního bloku vstupovaly coby do údajné „svobody“ právě do této zostřené fáze kapitalistického systému znovu plodícího sociální rozdíly pomalu se přibližující 19. století, přičemž mocenskou logiku neoliberalismu (nikoli jen nějakou „ideologickou rigiditu“ jako v „devadesátkách“, jak vám řeknou opatrní pozéři z Alarmu) můžeme sledovat doslova v přímém přenosu v krocích Fialovy vlády bohatých.

Harvey dnes a pro českou situaci

Jeho nové teoretické příspěvky a politické intervence můžete sledovat v relativně krátkých intervalech na pozoruhodném youtubovém kanálu „Democracy at Work“ (zanedlouho se podívám i na jeho kolegu Wolffa), vedle různých přednášek, interview, článků apod.

Monumentálním počinem dostupným na YouTube je jeho více než desetidílná série přednášek detailně se věnujících Marxovu Kapitálu. O něco větší perličkou je Harveyho rozpracování Marxových úvah uveřejněných poprvé až v roce 1939 známých pod názvem Grundrisse – Základní nárysy, které však Harvey dokáže poutavě podat i pro laické publikum.

Česky bohužel vyšla jediná Harveyho kniha: Záhada kapitálu v roce 2010.

Na zmiňovaném youtubovém kanálu se však lze alespoň s anglickými (a automaticky přeložitelnými) titulky seznámit s Harveyem skrze kratší příspěvky na aktuální či obecná teoretická témata. Z nich vyberme jeho úvahy o světově-ekonomické roli Číny, inflaci, neoliberální komercializaci vysokého školství, esenci kapitalistické společnosti, o pojetí a historické tendenci kapitalistické hodnoty. Zcela aktuální jsou také Harveyho příspěvky k teoretickým proudům, politickým silám a hnutím nazývaným souhrnně „Právo na město“.

Co Harvey otevřeně přiznává jako svou vlastnost – a nedostatek -, je to, že se prakticky nezabývá dalšími marxistickými autory. To tedy můžeme do budoucna doplnit v našem volném seriálu. Dobré na studiu a použití Marxe a marxistů je, že z toho nejmocnější i jejich poskoci mají poměrně strach (viz podkap. níže v textu).

Proč jsem nebyl na pražské demonstraci za Istanbulskou úmluvu

7. 7. 10:28

Zcela srovnatelnou míru stresu a utrpení jako týrané ženy zažívají statisíce zaměstnanců a nezaměstnaných. Na ty liberálové kašlou. A nyní si – po tisící – s konzervativci rozdělí pravicovou nadvládu.

Článek

Mluvil jsem po telefonu s kamarádkou, která se chystala jít na tuto květnovou demonstraci. Prý jestli půjdu také. V dubnu a květnu jsem měl za sebou účast např. na této protivládní demonstraci, na odborářské demonstraci, na pochodech za omezení autodopravy, o kterých píši, také na protivládní demonstraci, na niž snad nějakým nedopatřením (či v rámci taktizování) zval i Milion chvilek pro demokracii.

Jsem zcela pro cíle, které obsahuje Istanbulská úmluva, tedy deklarativní i prakticky právní tlak proti násilí na ženách i pro garantování pomoci obětem. Tyto prvky samozřejmě ani nyní před ratifikací, čili potvrzením, úmluvy neabsentují v českém právním řádu, ale potvrzení – zvlášť za reakcionářského obratu např. v Polsku – není myslím na škodu.

Cítil jsem však opravdu nechuť jít na tu demonstraci. Viděl jsem ji jako nižší prioritu například oproti těm shora zmiňovaným. A také jsem předvídal, kdo všechno se tam bude nechávat natřásaje se fotografovat a pronášet líbivé frázičky pro posílení vlastní kariéry a že mi z těch lidí bude dávivě. Standardně pravicově indoktrinovaní městští liberálové rádi přijdou za doprovodu pravicových politiků – ale na odborářskou demonstraci nepřijdou. Já jsem v minulosti coby spolupořadatel protixenofobních demonstrací v souvislosti s protiuprchlickou panikou (na které sbíral bodíky i např. „slušný“ pan Fiala, premiér „demokratů“; jeho blog je zajímavé počtení) kolem roku 2015 dělal značné ústupky vůči těmto pravicovým liberálům ve výběru řečníků, obsahu proslovů atd. na společných demonstracích – a oni se odvděčili podobně jako STAN Pirátům, nebo spíše Piráti svým voličům. Takže tam tentokrát nepůjdu, sdělil jsem kamarádce, ale kdyby náhodou mělo hrozit nepotvrzení úmluvy nebo výraznější „konzervativní“ obrat pravicové nadvlády, půjdu tam i s těmi nejpokrytečtějšími liberály.

Pravicová nadvláda je chameleon a axolotl

Stále hledám přiléhavou metaforu. Snad jsem se tomu přiblížil zde, kde píši o STANu, Stanjurovi a metrodezertu. Jsem přesvědčen, že tomu tak opravdu je: pravicová nadvláda bude vždy oscilovat mezi „konzervativní“ a „liberální“ taktikou, jejíž poměr je sice možné nátlakem (privilegovanějších) poddaných zvrátit ve prospěch té či oné barvičky, ale jednak na to spíše nemá cenu plýtvat silami a také zde zůstává jádro pravicové politiky, které znamená nesouměřitelnou dominanci vlastnické třídy a degradaci tzv. demokracie na pouhou fasádu a divadlo pro důvěřivé – ať za převahy „konzervativců“, nebo „liberálů“.

Z tohoto hlediska jsou například čirou pitomostí vývody S. Bilera z Alarmu, který z nějakého důvodu neustále vyhlíží „hodnou“ pravici a chtěl by tvrdit, že nerovnost mezi lidmi, nespravedlivá dominance jedněch nad druhými, je snad výsadou „konzervativců“, kdežto „liberálů“ se to netýká. Rozdělování na základě sexuální orientace, etnika, pohlaví, „zodpovědnosti“ a „nezodpovědnosti“ atd. se prostě velmi hodí jako prostředek nadvlády. Potom se již jen přidá přitakání sociálním rozdílům tak, jak je vytváří logika akumulace kapitálu. Axolotlovi opět doroste pinzetkou pracně atakovaný úd, chameleon se neubrání změně barvy sem a tam a jin a jang pravicové nadvlády se vesele točí dál.

Zkus konstatovat nevyřešitelné rozpory!

Johanna Nejedlová, která se fotí v reklamě na Respekt oligarchického gaunera Bakaly, dělá volební kampaň pro oligarchickou pravicovou kandidátku Danuši Nerudovou atd. byla jednou z řečnic na piazzettě Národního divadla. Tento smutný kariérismus mě odpuzuje.

Dorazil i pan Exner vydělávající na poslaneckém postu za STAN (pro jistotu vedle toho pobírá ještě zastupitelské platy), jehož členové zčásti podporují a zčásti nepodporují věci jako je Instanbulská úmluva a manželství pro všechny (tedy včetně homosexuálů). Přítomni byli i zástupci Milionu chvilek pro demokracii (před Rudolfinum na demonstraci proti neoliberální politice přijít nemohli, to je moc daleko, zvládli to jen na piazzettu ND), u nichž lze dokumentovat až lísavě-devótní vztah k Petru Fialovi a jeho vládě. Pak si dobře přečtěte třeba jen jeden text z vlastního Fialova blogu. A uvidíte, v čem všem přitakává náš drahý pan premiér např. Donaldu Trumpovi – zástupci pravice takticky se posouvající dále k fašizujícímu způsobu získávání volební podpory a metodám.

Takže vidíte: výše zmiňované rozpory lze nalézt i na mikroúrovni jednoho protestu a jednoho politického sporu (např. zde mohou čtenáři číst o teoretičtějším uchopení na makroúrovni). Když jste s konkurencí podobní či srostlí dohromady, musíte naopak předstírat odlišnost (uvidíte to nyní v souvislosti s eurovolbami). Pokud je v obyvatelstvu dostatek myšlenkově pomalých a nevzdělaných lidí, kteří vidí nějakou posvátnou hodnotu v rodině a její ohrožení pár procenty homosexuálů, tak tyto lidi můžete využít k zisku hlasů a podpory (a pracovat na jejich dalším zblbnutí). A naopak na druhé straně můžete volat do boje za svobody, které už jednou byly víceméně samozřejmé a jejichž zavedení neotřese vaší mocenskou bází. A to jste pořád jeden vlastník. Jeden bankéř, který nakonec ovládá Coca-Colu i Pepsi.

Na úvodní fotografii máte Jeremyho Corbyna, jenž byl soustředěným útokem britského pravicového establishmentu vypuzen z vedení britské Labour Party, ze které chtěl po letech udělat skutečnou levicovou a sociálně demokratickou stranu. Jeho jasný a srozumitelný postoj k Istanbulské úmluvě je přirozenou součástí jeho levicové politiky. Byl nahrazen směšnou loutkou Starmerem, který nyní bude pro svou re-blairizovanou pravicovou stranu získávat hlasy privilegovaných městských pravicových liberálů podobně dojemnými výstupy jako plačící zástupkyně brutálního třídního boje shora či paní Jílková z nějakého důvodu působící v KDU-ČSL, která si neuvědomuje, že nebýt různých „strašáků“, neměla by vůbec co říci.

Text úmluvy.

Cyril s Metodějem a Jan Hus coby opice

7. 7. 18:18

Duchovně se nás může dotknout připomínka oblíbené krajiny, s historickými památkami případně, i pozorování šimpanze prohlížejícího si po třiceti letech nebe.

Článek

Cosi zvířecího přeci nacházíme v naší společnosti dennodenně.

Když si vezmete i údajně nejvyšší projevy člověka – v podobě náboženství – uvidíte, že to samé potřebují například psi plemene beagle: být spolu. Myslím, že tyto paralely vůbec nejsou laciné. Člověk je jeden z živočichů, jakkoli rozumově nejvyvinutější z těch známých.

Pohled vzhůru na nebe

Na lidském prožívání je snad nejzajímavější jeho občasná neprohlédnutelnost z hlediska účelu. Studuji-li usilovně nebeské těleso, kupuji-li si proto výkonnější dalekohled, abych pronikl dále a dále, je to pořád dobře rozklíčovatelné jako cosi loveckého a majetnického: mapuji své teritorium.

Co když se ale jenom vlastním zrakem snažím přehlédnout co největší kus hvězdné oblohy, nepotřebuji nic přibližovat ani lovit a přece jsem šťasten z toho pouhého pohledu? Jisté zatím je, že dříve či později podniknu nějaké účelné jednání.

Zdá se vám také zvláštně uspokojený ten pohled na nebe u šimpanze, který je znovu vidí po 28 letech v laboratoři?

Naše velké ideje

Sám nemám vůbec problém nahlížet filosofii jako aktivitu lidského zvířete. A dějiny? Jen se na to podívejte!

Najdete snad na příchodu Cyrila a Metoděje něco vznešeného, vymykajícího se živočišné pozemskosti? A na letošních oslavách na Velehradě? Dozvěděli jsme se od pana hlavního administrátora olomoucké arcidiecéze, že:

Pokud budeme, bratři a sestry, k sobě upřímní, tak musíme přiznat, že nás pronásleduje malomyslnost, a to úplně všechny – svět, naši společnost i církev. Mnozí se domnívají, že když uděláme ústupky v morálce, v tom, co bylo po staletí posvátné, když se bude bojovat jen za práva, ale o povinnostech se bude mlčet, že se naše situace zlepší. Je to opravdu tak? Domnívám se, že sami tomuto řešení moc nevěříme.

BRATR NUZÍK

Ovečky, čili opičky, si tedy mohly poznamenat, že pan administrátor bývá také někdy jako oni v depresi – a že ti podivní lidé souložící análně či za pomoci okurků by neměli mít právo nazývat své svazky, z nichž nemohou vzejít potomci (srov. malé šimpanze s lidským dítětem) a které jsou zvláštní metou, jíž církve věnují speciální obřady, manželstvím.

Ta závažná tíha okamžiku, když to pan vrchní olomoucký administrátor pronášel. Možná ale některé z dvaceti tisíc oveček moc neposlouchaly. Ale části se to snad převalovalo v hlavě: co když klidně homosexuálům přiznám úplně stejné manželství? Povinnost rodit děti? Jak to pan administrátor vlastně myslí? Má on nějaké? Fuj! To zavání minimálně očistcem!

Pak se bratr Nuzík vzepne k takzvané modlitbě:

Při dnešní národní pouti chceme vyslovit velkou prosbu: Bože, pomáhej nám jednotlivě, ale i církvi, společnosti, našemu národu, abychom nepodléhali malomyslnosti, vzájemnému dohadování a rozdělování, ale abychom našli společnou a správnou cestu do budoucnosti!

Nyní je třeba si zapsat, že „bůh“ (kterého nikdo nikdy nedokázal, pokud víme) to bude brát jak jednotlivě, tak množstevně.

Větší celky

Laskaví čtenáři si možná již teď mohou rozmyslet, zda jim pokleslejší přijde má ironie, či popisovaný cirkus (vidíte, zase jsme u těch zvířat). Pokud vytrvají, mám pro ně ještě docela napínavé historky o husitech.

Nejsnáze asi přiblížíme političnost celého husitsva a husitství skrze postavu Prokopa Holého. Pocházeje výchovou a zázemím z patricijské, měšťanské rodiny (coby adoptovaný), stal se knězem. Roku 1426, tedy jedenáct let po upálení Jana Husa, stanul v čele radikálnějšího křídla husitů. Proč bylo radikálnější? Kromě rozdílností v teologickém výkladu ohledně tzv. „svatého přijímání“ šlo zjednodušeně řečeno o odtržení, či neodtržení nově se formujícího náboženského proudu od katolické církve.

Rovněž procházela linie konfliktu odlišnými pohledy na roli kněží coby mocenské skupiny a na postavení ostatních mocenských skupin, včetně posilujícího měšťanstva. Rovnostářský kazatel chudiny, Jan Želivský, byl popraven již v roce 1422 takzvaně „umírněnými“ částmi husitů, které sledovaly program zachování či drobnějších modifikací středověké mocenské hierarchie. Stejně tak byli pro zmíněné „radikály“ až příliš radikální takzvaní pikarti a adamité – skupiny následující některé táborské kněží, jimž je připisováno vyznavačství víceméně volné lásky a tak skeptické (či chcete-li jinou scholastickou kvazilogiku používající) pojetí „těla a krve páně“, tedy hostie a vína při obřadu „svatého přijímání“, že by nešlo o nic více než pozření kousku chleba či oplatku a trochy vína.

Tzv. „umírnění“ by se jistě dnes shodli shodli s přeživšími „radikály“ na tom, že adamité a pikarti byli „extremisté“. Jako nejdůležitější linii ke sledování jsme zatím podtrhli: postavení kněží vůči ostatním mocenským skupinám a míra hierarchické nadřazenosti a podřazenosti ve společnosti. Po pročtení tzv. Čtyř pražských artikulů, ústředního dokumentu husitství, je možné zdánlivě „čistě náboženské“ teze překládat do jazyka zcela praktického mocenského vztahu různých skupin a vrstev opic.

Nejpodstatnější typ otázky: mocenská

Stejně jako v opičí tlupě probíhá v lidské společnosti boj o moc, který je však doprovozený mnohem větší průměrnou mentální kapacitou zúčastněných. Přičemž se jeví, že do určité míry a u některých lidí – na rozdíl od všech šimpanzů, resp. bonobů – tento boj o moc probíhá za zohledňování celé populace. Toto je klíčová vlastnost (některých) lidí – kterou měl možná namysli Marx, když mluvil o člověku jako o „rodové bytosti“ (Gattungswesen). V předchozí větě podtrhujeme slovo možná, protože: tendence ke skupinové soudržnosti a solidaritě jdoucí až k sebeobětování se rozhodně mezi živočichy nevyskytuje jen u člověka, ale například mezi vlky či ptactvem. Tedy „prožívání sebe sama skrze celek lidství“, „sebereflexe“ a „sebeuvědomění“ nejsou nějaké zázračné a zcela výlučné vklady do člověka, nýbrž vyvinutější schopnost duševní práce s pudovými tendencemi.

Jako pes do určité míry dokáže regulovat svůj kousavý stisk v závislosti na tom, zda se jedná o nevinnou hru, zápolení s rivaly, nebo otevřený boj o přežití, dokáží lidé v různé míře volit mezi svými živočišnými tendencemi a kombinovat je. Vrátíme-li se k našim husitům, vidíme relativně sofistikovanou hru s fikcemi (Je Kristus přítomný v hostii? Jak je to s „hříchem“ a „spásou“? apod.), které musejí být vždy přeloženy do praktického jednání, aby mohlo docházet k historickým pohybům tvořícím epochu husitství. Člověk je jedním z nejpokročilejších, možná nejpokročilejším tvorem, co do variability, složitosti a interpetační schopnosti vztahů.

Stejně jako binární kód použitý k překladu komplexního jazyka obsahují vztahy vždy jednoduché prvky jako rovnost (0) a nerovnost (1), kteréžto prvky jsou vždy precizovány dalšími jednoduchými elementy (2× rovnost + 3× nerovnost atd.). Různé lidské společnosti v různých historických údobích se od sebe také liší intenzitou a flexibilitou „nadosobních sil“ – které samozřejmě existují jen jako souhrnná aktivita různě velkých množin a podmnožin. Životní cesty člověka v 15. století tedy velmi silně determinovalo, do kterého ze stavů a tříd feudální společnosti se narodil, ale dané společnosti příliš neovlivňovalo, co dělají jiné – byť třeba mnohem intelektuálně a technicky rozvinutější – společnosti na druhé straně zeměkoule. Dnes by se husité nemuseli vypořádávat jen s řetězcem držav a spojenectví dávající dohromady katolickou moc v Evropě, ale též s konkurenty na světovém trhu komodit, lidmi spekulujícími proti jejich měně apod.

Vyberte si svou frakci opic a Čechů

V předchozí kapitolce vlastně tvrdíme, že: myšlení je vždy de facto mocenskou úvahou. I u šimpanzů či bonobů prokazatelně dochází k opakovanému vymezování působnosti jednotlivých členů tlupy, vnitroskupinovému boji o moc, dělení na znesvářené skupiny. Někteří přírodovědci mluví dokonce o rozdílných „kulturách“ mezi šimpanzy.

Fikce „boha“ a podobně má stejně vždy jen fyzické projevy – zcela srovnatelné s chováním vůči hierarchicky vyšším jedincům či sexuálním partnerům. U mentálně vyspělejších tvorů, u nichž je vyvinutější schopnost sebeuvědomění, odhadování rozpoložení druhého, plánování ohledně zdrojů obživy atd. také takřka zákonitě dochází k boji o (omezené) zdroje. Zde opět nemůže dojít k vymanění z živočišné existence a vrozených pudových tendencí, u inteligentnějších živočichů, jako jsou lidé, ale může docházet k blokaci určitých tendencí, jejich kombinacím a rekombinacím.

Z výše řečeného také jasně vyplývá, jak zcestné jsou fašizující ideologie, které vyhlašují mezi lidmi „zákon džungle“, „přežití silnějších“ apod. Je třeba také vyjasnit, že jsme dosud mluvili povšechně o „opicích“, poměrně volně jsme zaměňovali jejich poddruh šimpanzů a bonobů. Což je stále velmi nepřesné, protože ačkoli jsou bonobové a šimpanzi našimi „nejbližšími příbuznými“ (máme společné předky), panují mezi nimi přes vnějškovou podobnost dost výrazné rozdíly v chování.

Použití sexuálních praktik v dennodenním životě mezi takřka všemi příslušníky skupiny bonobů, za účelem snižování tenze, agresivity a potvrzování skupinové soudržnosti zavdává k různým povrchním žurnalistickým zjednodušením (srov. s článkem, kde se o bon obech zase mluví jako o „hajzlech“). V souvislosti s poznamenaným na začátek předchozího odstavce a nadpisem podkapitolky dejme k úvaze zkoumání přírodovědců o takzvané „válce v Gombe“ – kde tentokrát figurují šimpanzi.

Válka za jakým účelem?

Znovu podtrhněme, co necháváme procházet jako červenou nit textem: nelze překročit živočišné a pudové danosti, lze je pouze částečně blokovat, kombinovat a rekombinovat. Opice mají zčásti velmi podobné chování jako lidé z hlediska celé živočišné říše, rozhodně jsou ale vystopovatelné odlišnosti a stejně tak existují mezi téměř stejně vypadajícími bonoby a šimpanzi některé podstatné rozdíly v chování.

Nezdá se jaksi, že by se příslušnost k bonobům, či šimpanzům udála dle svobodné vůle. To na úvodní fotografii mimochodem nejsou běžní šimpanzi, nýbrž bonobové. Mohli bychom říci, že si do značné míry nemohou pomoci, aby se chovali odlišně od šimpanzů a aby se chovali tak, jak se chovají.

Svrchu zmiňujeme Prokopa Holého coby hlavního politika husitů. Sám z patricijského prostředí navazoval kontakty s českými šlechtici, feudálními pány i měšťany. Ve vztahu k obklopující katolické moci se snažil prosadit uznání rovněž odkazovaných „Čtyř pražských artikulů“, přičemž otevřená zůstávala otázka celkového odtržení, či koexistence husitství se starší církevní mocí a vztah církevní moci ke světské. Feudální místodržitelé, pánové a měšťané na českém území měli nakročeno k relativnímu posílení své lokální moci, pokud by se jim podařilo dovednou diplomacií a vojenskou silou vyvázat se z řetězce feudálních závislostí a hierarchií spojujících je s papežskými centry a získat pod kontrolu dostatečnou materiální bázi pro svou moc.

Čtvrtý pražský artikul o „zákazu světského panování kněží“ byl neuskutečnitelný. Respektive uskutečnitelný jen za cenu oslabené moci kněží, respektive jejich rozpuštění v moci feudálních pánů a nastupujícího měšťanstva. Podobná situace se odehrává o sto let později za doby Luthera, kdy však měšťanstvo získalo významnější mocenský podíl. Vedle toho zároveň roste význam městského proletariátu a venkovské nevolnické chudiny. Jak řekl Marx: Luther zničil kněžoury tím, že z každého laika udělal kněžoura – a nyní jde o zničení kněžoura v laicích.

Zmiňovaný Prokop Holý nakonec padl v bitvě u Lipan mezi „radikály“ (kteří se zbavili jiných „radikálů“) a „umírněnými“, kteří se spojili s katolickou mocí. Ve vsi mu v devatenáctém století vztyčili hezkou mohylku a husitství se stalo jedním z hlavních referenčních bodů „národního obrození“, z něhož vítězně vyšla česká buržoazie, vlastnická třída, která po další válce v Evropě, tentokrát s významným mimoevropským přesahem, 1914-18, dosáhla založení státu se svou třídní dominancí. Husité se v tom coby husité nutně téměř úplně ztrácejí – nejde o „vítězení pravdy“, nýbrž o mocenské cesty vedoucí k současnosti a k budoucnosti, kde se buď mohou znovu opakovat vztahy třídní dominance a podřízenosti, anebo může vývoj spět ke stále větší rovnosti všech lidí. I ve východoněmeckém filmu o Lutherovi praví mocensky konzervativní Luther spojující síly se šlechtou vůči „náboženskému protokomunistovi“ a radikálovi Thomasi Münzerovi, že ještě neuzrála dějinná situace k realizaci jeho myšlenek.

Pravda

Husitské heslo „pravda vítězí“ se stalo státním heslem československého a českého státu. Původní náboženská a následně nacionalistická manipulace důvěřivých ale přeci jen skýtá podvratný a osvobozující aspekt: pakliže „pravdu“ demystifikujeme jako adekvátní popis reality, je to příležitost pro správný – pravdivý – popis lidské přirozenosti i horizontů společenského života, který mohou poskytnout vědy a filosofie.

Někteří z nás by si snad přáli, aby bylo na praporu napsáno: „objektivní realita vítězí“, ale jak člověk zná státní pompéznost a oblibu zatemňování, asi k tomu nedojde. Zahrnovalo by to například vědět, kdo říká prezidentovi sedícímu pod standardou, co má říkat, jak byla placena a koordinována kampaň za jeho zvolení atd.

Šimpanzi ani Češi si vzájemně neříkají vše a různě taktizují a soupeří o nadvládu. V souvislosti s nyní – po právu, ale nedostatečně – probíranou „umělou inteligencí“ a automatizací se otevírá otázka, jaký, respektive čí bude „input“, neboli vstup, vklad, do centralizovaných částí umělé inteligence. Velmi sofistikované analytické a prognostické, „samoučící se“ modely jsou používány nejbohatšími a nejmocnějšími aktéry již nyní (zpětně bude snad ozřejmena jejich role v současném ekonomickém dění).

Lidé stojící na pozici co největší rovnosti by si snad mohli přát vytvoření STÁTNÍHO POČÍTAČE, který by především transparentně odkrýval dostupnost zdrojů a nakládání s nimi. Nic se ale neobejde bez regulací a vědomého demokratického rozhodnutí, jaká bude struktura „uvažování“ tohoto stroje. Filosoficky bychom mohli říci jeho „apriorní soudy“. Co myslíte?

Marxistická obrana Kundery

12. 7. 19:03

Uznáte pro začátek, že vedle Kundery bledne současný škvár typu Mornštajnové, Horákové či Hartla?

Článek

Původně jsem chtěl do perexu připsat vedle zmíněných „škvárů“ i Kláru Vlasákovou, ale prozatím nechávám tuto otázku otevřenou.

Pamatuji si, jak jsem jednou v Respektu oligarchy Bakaly četl, bohužel už nevím, u kterého z jeho ideologů, formulaci o „největším českém poválečném spisovateli, Bohumilu Hrabalovi“. Vzápětí jsem pochopil: nesmí to být Kundera kvůli své skvrně z minulosti, „hrdinně“ odhalené Respektem (doplňme, že tento oligarchický časopis nikdy neprojevil podobnou „investigativnost“ v otázce struktury majetku a moci pana Bakaly a dalších oligarchických vládců české společnosti nebo například v otázce současných armádních zakázek). A čeští gymnazisté a vysokoškoláci, k jejichž pravicové indoktrinaci je Bakalův Respekt určen, slyšeli alespoň o tom Hrabalovi.

Ještě, že tu je Kunderovo možné udání z 50. let – jinak by se totiž myslím muselo vymyslet něco jiného.

Čím může Kundera vadit

Skutečně velká literatura se vyznačuje tím, že má vždy zcela jednoduchou složku, která jako by byla citací z nejbanálnějších úkonů a událostí všedního dne. Druhou složkou velké literatury je analytický vztah ke společnosti a k dějinám. (Z tohoto důvodu je například Haškův Švejk velkým románem a naopak Kafka pouze literárním provizoriem a Dostojevskij sofistikovanou slepotou.)

Tento poznávající vztah ke společnosti odporuje současné dominantní roli literatury jako pouze dalšího zboží konzumovaného coby únik a iluze či na odiv ostatním. Teoreticky po pár dobrých románech jedné epochy jsou nadbytečné veškeré další. To odporuje potřebě chrlit další a další výlevy nesmyslností a plytkostí, které jsou za účelem zisku na zakázku vychvalovány coby jedinečný produkt subjektivity autorů-podnikatelů.

Sám mám rád Hrabala a kdykoli jsem v Libni, alespoň na chvíli tam myslím na cosi hrabalovského. To je ale literatura lokální, literatura jako styl, literatura identifikační. Werther není návod k sebevraždě a po něm přichází Egmont, Vilém Meister, Faust. V eseji o Goethem formuloval Thomas Mann matematicky: Werther = Goethe – umělecké nadání.

Kundera a levice

Pokud někdo vnímá v mém přístupu lukácsovské tóny, vnímá je myslím správně. Románové umění musí mít vztah k objektivní společenské realitě a nerozhoduje zde politická spolehlivost autora, nýbrž jeho schopnost pronikat předivo společenských vztahů – a samozřejmě jeho nadání realizované v řemeslném zpracování. Z tohoto důvodu se například nezdá, že by výše zmíněná Vlasáková předčila libovolný z Kunderových románů. (Přínáší ale dostatek polemické látky alespoň pro srovnání svého románu Těla s pasážemi z Nesnesitelné lehkosti, kde je líčen přístup k tělesnosti u Terezy a její matky.)

Stejně jako Kundera nesmí stát kvůli policejnímu přistupu k literatuře u takového Respektu nad Hrabalem, nesmí u deklarované „progresivní levice“ (pozérské a politicky konformní slepoty v duchu liberální ideologie) stát příliš vysoko kvůli svému „sexismu“. Dodejme, že mužský šovinismus je u něj jistě přítomen jako určitý agresivní a dobyvatelský kompenzační mechanismus. Jsou jeho hrdinky ale nerealistické kvůli tomu, že si internalizují určité „patriarchální“ vzorce? A nevadí některým káratelům se vztyčeným prstem či ukazovátkem, že velmi jednoduchá živočišnost zde stojí bok po boku s některými nepříjemnými otázkami?

Tvrdím, že Kundera je tím romanopiscem českého a francouzského jazyka, u něhož člověk v solidní míře – a z českých spisovatelů nejlépe – nahlíží vedle komplikovanosti lokálních vztahů také tzv. velké dějiny po druhé světové válce. Počínaje Valčíkem na rozloučenou a v Nesnesitelné lehkosti jako by dával objektivnímu dějinnému základu sbohem. Avšak současnost se svými specifickými společenskými tendencemi vždy znovu proniká do jeho románů. Vztah k ní je komplikovaný, odmítnut je společenský i osobní kýč, k osobnímu vztahu k velkým společenským pochodům jsou přidávány některé patřičné zprostředkující články. Ale objektivita doby není popřena a potlačena jako v současných českých románech o „divnosti“ světa či těch spočívajícím v hrdém neporozumění a ignorantství vůči dějinám nebo hrabalovském úniku do poetismu a provincialismu.

Kunderovská politika?

Pasáže z Nesnesitelné lehkosti o „velkém pochodu vpřed“ nemusejí být jenom výsměchem a rezignací na politickou aktivitu (ačkoli k tomu měl Kundera od určité doby sklon), nýbrž mohou vést k patřičně střízlivému a sebekritickému postoji u pokrokových sil. Velké pochody zavánějí špinavou manipulací a naordinovaný optimismus je skutečně opiem.

Vůbec jsme se zde nedostali k dalšímu ohnisku kunderovských sporů: k politice tzv. Pražského jara a roku 1968. Například jeho polemiku s Václavem Havlem – který je další závaznou rekvizitou současné ideologie – tak budeme muset rozebrat v příštím textu.

Do té doby budu rád, když mi někdo vyvrátí, že odešel největší český poválečný romanopisec.

Amy Goodman

14. 7. 17:43

Amy Goodman(ovou) u nás nejspíš téměř nikdo nezná. Přesto zahanbí drtivou většinu novinářů jak z Česka, tak ze svých domovských USA.

Článek

Musím se přiznat, že jsem si dlouhou dobu myslel, že Amy Goodman je jednoduše robot (jehož údržba musí být docela nákladná). Kdo se totiž podívá takřka na libovolné vysílání neoligarchické americké televize Democracy Now!, shledá ji tam se zarážející frekvencí.

Na tomto malém kabelovém a internetovém kanále (a rádiu) působí Goodmanová od jeho založení v roce 1996. Rodačka z New Yorku, dítě ze sekulární židovské rodiny s kořeny částečně na Ukrajině. Vystudovala antropologii a stala se novinářkou. V roce 1991 pořizovala reportáž z Východní Timoru osvobozujícího se od brutální indonéské okupace se západní podporou, při čemž byla zmlácena indonéskými vojáky.

Democracy Now! vysílá s relativně malým týmem – a všudypřítomnou Goodmanovou – pouze hodinu každý všední den v osm ráno lokálního času. Společně se sympatickým zakladatelským kolegou Juanem Gonzálesem a dalšími připravuje zprávy z USA i ze světa. Program obsahuje také rozhovory (s mnohými „velkými“ jmény jako J. Stiglitz, N. Chomsky, Cornel West), diskuze, analýzy. Lze vystopovat důraz kladený na reálnou a praktickou informovanost obyčejných lidí, investigativnost zaměřenou vůči skutečně mocným jako skupině, kritiku válek, likvidace životního prostředí, nespravedlností a nerovností, levicovost. Jedním takovýmto počinem z poslední doby hodným pozornosti – k němuž přibyde zakrátko přepis jako k tomuto rozhovoru, takže čtenáři si jej budou moci nechat přeložit překladačem do češtiny – je dvojrozhovor s Andreasem Zumachem z německého Tageszeitung a Medeou Benjaminovou, nedávno se vrátivší ze západní Ukrajiny a mírového fóra v Rakousku, o povaze a výhledech války na Ukrajině u příležitosti aktuálního výročního summitu NATO.

Proti nelegitimně mocným

Obdivuhodná dennodenní práce Goodmanové ve prospěch reálné informovanosti lidí o společnosti, v níž žijí, bez směšných ideologických zkreslení ve prospěch mocných, na jaká jsou zvyklí čeští poddaní, je kromě osobní píle a integrity podpořena začleněním do hnutí podobně smýšlejících v USA a materiálním zázemím.

Democracy Now! není vlastněna – na rozdíl od drtivé většiny českých médií – oligarchickými či korporátními majiteli a stojí nalevo od obou amerických pravicových stran (u nás máme aktuálně ve vládě a „opozici“ dohromady sedm pravicových stran). Spoléhá se na dárcovství od diváků a zároveň, což je potenciálně problematické, dostává peníze z několika „filantropických“ nadací, mezi nimi např. Ford Foundation. Nezdá se však, že by se průběhu své existence stala povolnější zájmům vlastnické třídy. (V Česku je situace jiná.)

Goodmanová dostala sem tam nějakou cenu, ale samozřejmě nepatří k pompézně glorifikovaným žurnalistickým celebritám, v USA není zvána do konformních služebných médií – a co je velmi sympatické: sama se nebije v prsa, jak se strašně odvážná a skvělá. Těžko tedy můžete očekávat, že v médiích českých „demokratů“ bude někdy ona a DN! citována – alespoň vedle Fareeda Zakariy, Institutu pro studium války, New York Times a Anne Applebaumové.

Neříká ty správné věci nahrávající současné nespravedlivé nadvládě a zatemňování jejího skutečného fungování. Není také patřičně devótní k potentátům, takže prezident Bill Clinton ji svého času označil při rozhovoru za „nepřátelskou a bojovnou“.

Na co se mrknout

Jak je zmíněno, na stránkách Democracy Now! vždy po pár týdnech přibydou k vysílání přepisy – které si čtenáři nejistí v angličtině (nebo španělštině) mohou nechat přeložit stále se zlepšujícími internetovými překladači (např. Google Translate).

Vícekrát se v poslední době ve vysílání DN! objevil Jeffrey Sachs, americký ekonom provázaný s nedávnou historií bývalého Východního bloku, který také jezdil říkat pro české politruky zarážející věci na pražské Forum 2000 (další text v češtině zde). Diváci a čtenáři zde najdou také například trojrozhovor s nedávno zesnulým whistleblowerem Danielem Ellsbergem, zákeřně vyšachovaným bývalým přesedou britské Labour Party Jeremy Corbynem a Noamem Chomským o věznění zakladatele WikiLeaks, Juliana Assange, který pomohl vynést utajované americké dokumenty dokládající brutální způsob vedení invaze do Iráku a vylhané záminky pro ni aj., o němž jsem také již psal.

Stejně tak se zde objevil můj oblíbený a již zesnulý novinář Robert Fisk (můj článek zde), marxistický ekonom David Harvey (srov. zde), Janis Varufakis, aktivisté bojující proti destrukci životního prostředí v Severní Dakotě, Arundhati Royová nebo Kshama Sawantová, první zvolená socialistka do zastupitelství v Seattlu po sto letech.

Democracy Now! a Goodmanová jsou inspirativními záchytnými body mnohem skutečnější demokracie v USA, než jaká je jako vzor předkládána americkým i českým poddaným. Sledujte je třeba v čase amerických prezidentských voleb – tohoto lukrativního tyjátru se strašnými globálními dopady.

Objektivní souvislosti koksu

1. 8. 16:38

Když se řekne kokain, měl by vzdělaný člověk myslet na Jižní Ameriku (a řadu zemí, přes které koks putuje k nám). Když se řekne Vaňková, bylo by myslet na Blažka. Když Blažek, na Fialu. Když Fiala, na Křetínského, Dospivu, Žůrka a další.

Článek

Můžeme jen doufat, že z prostředí české oligarchie a jejích politických vykonavatelů bude do budoucna vynášeno ještě více informací o jejich skutečném fungování – a že někdo zmapuje bohatství na neospravedlnitelně bohatém vrcholu naší pseudodemokratické společnosti podobně, jako například lidé kolem Navalného mapují bohatství Putina a ruské vlastnické třídy.

Jedni pijí tuzemák, pivo či středně drahé chilské víno, kouří skunk, jiní šňupou kokain. Tím není utvářena sociální realita. Jak však známo, na kokain potřebujete více peněz nežli na pervitin. A také při tom asi bydlíte v jiném bytě, nebo nikde. Šňupačky a šňupači kokainu patří dejme tomu do nejbohatší pětiny obyvatelstva. Zde máte domov „demokratů“.

Chápat souvislosti koksu

Naše oligarchická společnost s demokratickou fasádou nabízí různě bohatým lidem různé formy vyžití a přežití. Láhev čerta (směs rumu a griotky) se zakoupí v krámě a zkonzumuje na posezení na lavičce či na břehu řeky, kokain se urovná do čárek kreditní kartou a vtáhne do nosu srolovanou bankovkou (zde jsou oba způsoby platby usmířeny).

Zde už můžete začít chápat, jak funguje naše pseudodemokratická společnost, kde jde nejen na prvním, ale i druhém a třetím místě o peníze a majetek (viz odkaz výše). Oligarchičtí vlastníci u nás vlastní drtivou většinu médií, platí si politické strany, think tanky, veřejně známé osobnosti a podstatný vliv mají i v údajně nezávislých veřejnoprávních médiích i některých cudně „levicových“. Moc uzoučké vlastnické třídy určuje chod naší společnosti, která je občas poprošena o souhlas s vládou té či oné oligarchické frakce. Skutečné alternativy jsou terčem dennodenní pravicové indoktrinační ofenzivy.

Takže paní ódéesačka Vaňková, zapletená také do přihrávání městských bytů a pozemků kamarádům a spřátelená s donem Pablem (kamarádem „slušného“ pana premiéra), nyní klidně může odstoupit. Ti hloupější z poddaných mohou mít pocit, že jde skutečně o morálku a že ďábel kokainu je vymýcen – a oligarchická nadvláda bude v Česku vesele pokračovat.

Adekvátní náhled na českou politiku

Pozoruhodné je, jak se daří předstírat, že je například podstatným mocenským rozdílem, zda se oligarchové vlastnící média účastní politiky přímo, či jen z povzdálí. Pozoruhodné také je, jak se daří v naší zemi velké jako leckteré čínské město vytvářet zdání, že zde máme celé zástupy vysoce morálních a „slušných“, ba nevinných lidí, které by v jejich nevinnosti ani nenapadlo, že vysoce nadprůměrně placení pomahači vlastnické třídy šňupou různé lukrativní prášky zvyšující potěšení z nadvlády, sexu a přebíjející opilost z neméně lukrativních alkoholů.

Zkazky o dennodenních skandálech, prohnilosti české politiky a korupci byl doprovozen nástup k moci oligarchy Babiše, jednoho z několika. Většinová část oligarchie potom moralistně mobilizovala poddané proti Babišovi. Nepřijde to českým poddaným, jimž ještě funguje pár mozkových buněk, trochu blbé?

Vzkaz Romům: pracujte jako paní Němcová z ODS!

3. 8. 8:04

Předseda jedné za stran „demokratů“, Marián Jurečka z KDU-ČSL, sdílí rasitickou volební reklamu. Jiná karierní „demokratka“ z ODS na tom není o moc lépe.

Článek

Johanou Hovorkovou z Fora24 tak řečená „první dáma české politiky“ Miroslava Němcová se nedávno vyslovila: „Podpora Romů ze strany státu je mnoho let maximální a společnost je k této menšině velkorysá.“ A také: „Divné je, že proti jejich [tedy Ukrajinců] podpoře protestují právě ti, co mnoho let sami pobírají sociální dávky“ (celá zpráva zde).

„Maximální podpora“ a „velkorysost“, říká dáma z ústřední oligarchické strany bohatých, ODS (neboť hájení zájmů nejbohatšího zlomku obyvatelstva je účelem těchto „demokratů“, jak dokládám v řadě článků). Paní Němcová možná není rasistka, možná je jen úplně mimo. Dokázala by ale rozpoznat rasismus u svých „demokratických“ kolegů? Třeba u zmiňovaného předsedy a ministra Jurečky nebo starého známého rasisty Čunka nadále vesele vydělávajícího coby senátor za „demokraty“ v podobě KDU-ČSL? Škoda, že se proti tomu nevymezila! Vždyť to přece musí být nějaké ojedinělé narušení „velkorysosti“ vůči Romům, pohříchu však od jejích blízkých mocenských kolegů!

Kariéra paní Němcové

Jelikož jsou média v české „demokracii“ z drtivé většiny vlastněna přirozeně pravicovými oligarchy, tak tyto zlé a škodící ubohosti – jako tisíce dalších – nebudou nijak podstatně rozebírány. Jednou žijeme v pravicové „demokracii“ (kde je potřeba volební hlasy získávat i hraním na strunu tradičního českého rasismu vůči Romům a jinými hezkými věcmi), tak kdo by mohl co namítat. Copak chcete, aby jedno křídlo oligarchické moci vystřídalo jiné?!

Paní Němcová není v české politice jen tak někdo. Členkou ODS je již od roku 1992 a v placených funkcích si vydělává od roku 1994. Na kontě má úspěchy jako lukrativní posty poslankyně v letech 1998-2020, senátorky, předsedkyně poslanecké sněmovny i její místopředsedkyně. Zde všude pracovala.

Extrémně nadprůměrné příjmy tedy paní Němcová pobírá již 30 let za působení ve prospěch uzoučké třídy určujících vlastníků a pár procent servisních vrstev (politici, manažeři, mediální šéfredaktoři, právníci) a větších vlastníků (kam nespadá váš švec ani běžný farmář). Paní Němcová nás tedy téměř celou dobu provází na cestě ke stále více oligarchizované a stále méně demokratické společnosti. Slůvka „občanská“ a „demokratická“ v názvu její strany nemusíte brát až tak vážně. Ostatně minulý režim sám sebe také nazýval „lidovým“ a „demokratickým“.

K čemu jsou dobří „demokraté“?

Máme zde tedy odvěkou politickou karieristku za stranu majetného zlomku obyvatelstva, která zcela bagatelizuje rasismus vůči Romům. Můžeme na ní najít něco dobrého? A je pochopitelné, že česká oligarchická média (i ta veřejnoprávní a údajně „levicová“) mluví o současné pětikoaliční vládě bohatých jako o „demokratech“, kteří nás mají zachránit před „nedemokratickým“ Babišem?

V roce 2013, kdy jiná vláda bohatých, proti níž byly silné lidové a odborářské demonstrace, padla nakonec po spektakulární kriminalistické aféře, byla Němcová navrhována grémiem ODS na novou premiérku v pokračujícím složení vlády. To však nedopadlo. Nečasova vláda byla nahrazena nejdříve úřednickou vládou, kterou se dařilo za účelem oslabení sociálních demokratů prezidentu Zemanovi – dalšímu seniornímu karieristovi – protáhnout pouze na několik měsíců, po čemž vyhlásil předčasné volby. Vítězná sociální demokracie se po křivárnách svých členů jako Haška, Šromacha či Chovance a neprůbojnosti coby levicová alternativa k vládám bohatých propracovala nejdříve k doplňující roli vůči jiné frakci pravicové oligarchické moci (Babiš) a potom mimo parlament. Pochopitelně, že zde významnou úlohu hrála drtivá nadvláda různých křídel pravicové oligarchické mediální moci, která preferuje paní Němcovou, pana Babiše a jiné.

Přes obecnou mocenskou tendenci – kdy rozdíl mezi pravicovou mocí oligarchie s jejími servisními vrstvami a levicovým rovnostářstvím není „překonaný“, jak vám řeknou vaši milí zastupitelé od oligarchy Babiše po Ivana Bartoše či Jendu Čižinského, ale naopak zcela klíčový – neprobíhají všechny procesy zcela hladce a bez vnitřního napětí. Takže najdeme například paní Němcovou, kterak se omlouvá za „udělování trafik“ pro bývalé „rebely“ v ODS. Marek Benda, který je také zasloužilým karieristou u „demokratů“ a nynějším pražským předsedou ODS, na to tehdy před deseti lety řekl: „Možná že to paní předsedkyně takto cítí, ale já si myslím, že lidé, kteří nějakým způsobem dlouho fungovali v politice, nejsou prašiví a nevhodní pro veřejné angažmá“.

No, zde bychom to mohli už ukončit, ne?

Anebo ještě přidejme pohled ze směru, který je alternativou k tomu, co nám pozoruhodná aliance oligarchů, jejich mediálních a politických podržtašků a planoucích skautů z Milionu chvilek předkládá jako „demokraty“. Příště budeme muset rozebrat vztah Romů a Ukrajinců, ale snad je jasné, že pro účely pravicové propagandy jsou Ukrajinci zatím trochu lepší nežli Romové a Rusové, ale leckdo si pamatuje, jak na „úkáčka“ nahlíželi mnozí chrabří „demokraté“ ještě včera. A stejně tak se budeme muset podívat na to, jak je to se sociálními dávkami.

Zoufalství „liberálního“ křesťanství

4. 8. 9:27

V křesťanství jde o moc, v liberalismu o peníze a v manželství o obojí. Křesťanství nikdy nemůže být příliš „liberální“ či pokrokové, protože by ztratilo svůj zásvětní a pasivně-agresivní náboj.

Článek

Je velice úlevné žít v jedné z nejateističtějších zemí. Skepticismus k pánbíčkářství je skutečně pozitivním a pokrokovým aspektem zdejších zvyků. Důležité je tuto dílčí vyspělost potvrzovat a nenechat se zmámit vábením zbožných sirén, jež spouštějí poplach před „konspiritualitou“, na niž má údajným lékem být návrat ke křížku a jiným starým náboženstvím či nějaká „spiritualita“ konformní s liberálně-kapitalistickou akumulací, respektive jejím rentiérským výhonkem.

Tvrdím ve svém textu o Cyrilu s Metodějem a husitství, že „bůh“ je takovým neviditelným – a pouze imaginárním a neexistujícím – hlavním šimpanzem tlupy, ke kterému se níže postavení utíkají pro ochranu i vlastní posílení. Pudovost a inteligence člověka, není-li doprovozena skepticismem, skutečným vzděláním a intelektuální střízlivostí, vytváří mýty a mocenské fikce typu „boha“, ale i „národa“ apod.

Češi se dotazují, zda smí

Leckdo je zklamán zjištěním, jak fanatický je postoj současného „hodného“ papeže k potratům. Leckdo vypadá zklamán tím, že papež je katolík. Rádi bychom našli způsob, jak jíst koláč a stále ho mít.

Snahy o „liberální“ náboženství dopadají podobně jako výsledky liberálního feminismu: nadvláda a útlak dostává pestřejší personál a jede se dál. Řeknete přeci, že křesťanství je náboženství lásky a podobně. Tak napůl. Jako každá ideologie tohoto typu sloužící k potvrzení moci jakési kněžské kasty, používá metodu cukru a biče, zlých a hodných policajtů a již ve středověku se objevovaly patálie s neposlušnými ovečkami, které jen co se naučily číst, našly v bibli křiklavé rozpory.

Ocenění náboženství a „spirituality“ ale patří k ideologickému instrumentáriu současného režimu – kdy disent potřeboval své zčásti otrle cynické a zčásti naivně-nevědoucí přijetí nejprostší logiky kapitalismu doprovodit nějakou září z jiných světů. Koneckonců v USA byl tento přístup dotažen do svého průmyslově-efektivního konce. Anebo skutečně skrývá směs řeckého myšlení v krizi a obranné ideologie obléhaných židovských sekt později zarámovaná římským impériem nějaký klíč k řešení otázek dneška, který bychom nenašli u výše zmíněných šimpanzů, čínských vynálezců střelného prachu a íránských básníků?

Je to obrovská dějinná lest, že Čechům zůstala jejich feudálně-poddanská mentalita, ale vzali jim pánbíčka, který ji má v poslední instanci garantovat.

Ke komu se přidáš?

Luther zničil kněžoury tím, že z každého laika udělal kněžoura, teď se jedná o zničení kněžoura v laikovi, pravil Marx. Ale to je z výše popsaných pudových důvodů člověka poměrně těžké. Uvědomit si blízkost k šimpanzím bratrancům i smrtelnost vede ke zraněnému narcismu a hrůze. Vědecká vysvětlení nejsou tak hřejivá jako náboženská.

A taky je to ztráta byznysu. Kde by byli takoví Pastoral Brothers, kdyby je zbývající ovečky poslaly k šípku? Nedošlo by ke zmenšení portfolia pana Halíka, kdyby se opíral jen o svého oligarchického kamaráda Sekyru (a další) a opustil celou tu skvělou aparaturu ornátů, barokního designu a „tajemství“?

Iluzorní záchytný bod a iluzionistická zbraň proti nepřátelům a konkurentům. Ještě na něco zapomínáme? Ano, samozřejmě: pospolitost! Lidské teplo. Církev jsou kámoši, kteří prý nezradí. (Kdo je nudný či stydlivý, nechť si opatří psa či dítě, s nímž bude otravovat v televizi i kavárně!)

Ale pak jsou tu ještě ti nadvládychtiví zmetkové, obávám se. A oportunní zbabělci. Když se zdá lepší svět větší rovnosti a většího využití rozumu být opět odložen, je možné si zakrýt oči a začít předstírat, že záblesky ve tmě jsou skutečným světem, který jsme si sami stvořili. Když nesestoupalo božstvo do feudální urovnanosti, třeba vystoupá feudální urovnanost za božstvem.

Ježíš byl (nebo je) influencer čtoucí Alarm a Deník Referendum

Před o něco více než deseti lety se formovalo poměrně široké levicové protestní hnutí proti neoliberálně pravicové vládě ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (pamatuješ?) – tedy proti něčemu takřka stejnému, jako máme dnes (nyní pod značkou „záchrany demokracie“).

V té době se také formovaly Deník referendum a poté Alarm – které například „středový“ ideolog Josef Šlerka považuje za dostatečný důkaz existence nějaké podstatné levicové protiváhy. Řada lidí píšících dnes do Alarmu nebo DR chodila tehdy na demonstrace proti vládě bohatých, poskytovala mediální platformu pořadatelům demonstrací, aktivistům, snažila se analyticky přispět k pochopení, jak u nás funguje pravicová nadvláda.

Léta plynula a podívejte se na Alarm a DR dnes. V DR teď přísahají na NATO, nechávají zcela konzervativního Pitharta psát slintavé článečky na podporu pravicové kandidátky Nerudové, Jakub Patočka v minulosti dokonce odpustil ODS a hledal s ní „dialog“ proti dílčímu oligarchovi Babišovi a našel potom zalíbení ve Vítu Rakušanovi (nic z toho nikdy nereflektoval, protože si nejspíše připadá jako velký neomylný myslitel). A v Alarmu nebyli dosud schopni kriticky rozebrat západní zájmy na Ukrajině a prozkoumat otázku, zda šlo válce zabránit či zda by ji nešlo ukončit. Okolo prezidentské volby to byla stejná tristnost. Co se týče konformity se současnou pravicovou vládou a mocí vlastnické třídy, tak je to možná ještě horší než v Deníku Referendum. Do popředí je necháváno se tlačit osobám, které mají mnohem více urputných ambic než inteligence, vzdělání a poctivosti. Navíc – jak rozebírám podrobně v odkazovaném článku o Šlerkovi – je zde otázka finančního zaháčkování DR a Alarmu.

Není zde vše strašné a pořád se najdou patřičně kurážné články o českých oligaších (byť s taktickým vynecháním např. Bakaly, aby mohli být redaktoři obou médií přizváni na pokec do jeho médií a médií veřejnoprávních, která samozřejmě jsou také patřičně usměrňována; nebo s vynecháním těch, kteří přispívají do „Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“), některých protivládních protestech, odborech atd. Ale ta konformita, přikrčenost a slepota ve velmi přehledných českých podmínkách jsou nepřehlédnutelné.

Levicová verze pánbíčka

Arciť vedle nuceného „cool“ tónu, který je tím suverénnější, čím méně toho ví a říká, se občas v takovém Alarmu objeví zcela vážné věci, jako je například „bůh“ a náboženství. Od křesťanského „filosofa“ Jana Bierhanzla se tedy dozvíme o „tvořivosti evangelia“, od Magdalény Šipky o tom, jaký ten bůh vlastně je a není.

A abychom se dostali k hlavnímu referenčnímu bodu tohoto textu, o němž snad má řada čtenářů povědomí – současným sporům o „manželství pro všechny“, Istanbulskou úmluvu atd. mezi „konzervativci“ a „liberály“ v církvích i mimo ně – můžeme dále odkázat na čerstvý článek z Alarmu od zbožného akademika Petra Kratochvíla. Ten požaduje vůči lidem jako J. Jochová nebo D. Duka – s nimiž se čile druží velká část současných „demokratů“ – málem policejní opatření. Budete horlivě podporovat spíše Coca-colu, nebo Pepsi (resp. jeden „metrodezert“, jak se snažím věc uchopit zde)?

Alarm si tedy vybírá (jak dokazuje dále např. celý seriál „skandálně“ odhalující různé druhy zneužívání lidí v církvi, která právě i za účelem těchto radovánek existuje), že bude v daných žabomyších sporech energicky účasten na jedné jejich straně. Která z definice věci nikdy nemůže vytlačit tu druhou – jinak by to nebylo náboženství používající vedle cukru i bič, což musí. Deník Referendum až na pár výjimek nepoužívá tak „cool“ tón jako Alarm, ale zato zde znějí vlastně totožné tóny. Vedle občasných totálních plkajících nesmyslů, jako je tento o „vydání se s Husem na cestu“ od Ondřeje Holuba působícího v Akademii věd zde mají například pravidelně přispívajícího křesťanského „disidenta“, Ivana Štampacha, na jehož příkladu doložme ještě jednou celou pojednávanou myšlenkovou a politickou zoufalost.

Ivan Štampach nejprve rozebírá světstkou panovačnost pravoslaví (jako by v západních církvích chyběla!), aby potom spolehlivě obrátil a sdělil, že ukrajinské pravoslaví bude kompatibilní s liberálním státem tak, jak je to správné (ne že by se tím nepotvrdila prozaická světskost jakékoli „duchovní“ moci!). Po velikonočním vzedmutí zbožných hormonů (srov. M. Fendrych od oligarchy Bakaly ve veřejnoprávních médiích) se obrací na KDU-ČSL, že se prý podle sociální nauky církve (která před ne tak dlouhou dobou podporovala fašismus) nemá pouštět do útoku proti odborům. To působí zvláště komicky vedle Štampachovy obrany současného oligarchického prezidenta – který odkývá, co vlastnická třída potřebuje. Lidé chudnou, inflace trvá, klimatická krize ukusuje z budoucnosti – takže „jistotu“ bychom přeci jen mohli najít v pánbíčkovi. Tedy pardon: v „nenáboženské spiritualitě“. A ta náboženská se potom už nějak přidá.

Co s tím

Ano, postoje „liberálů“ jsou mnohdy alespoň zčásti (!) méně barbarské nežli takzvaných „konzervativců“ (a fašounů apod.), ale myslím, že je klíčové poznat také jejich neustálé vzájemné doplňování a to, jak se bytostně potřebují – což vidíme například na strategiích získávání podpory pro pravicovou nadvládu. Stejně věc skončí „panašováním“, kombinováním liberální a konzervativní nadvlády, jako to jasně shledáváme například u současné vlády a „opozice“ nebo v českých většinově oligarchizovaných médiích. Jedni i druzí si zaskórují u oveček své body a povládnou spolu dále, jedni někdy trochu předbíhajíce. Pokud se někdo snaží této rozdvojené nadvládě dodat levicové ozdůbky, nejenže plýtvá časem, ale také prokazuje vpravdě medvědí službu levici.

Touha, aby existovalo něco jako „bůh“ je pudově i intelektuálně pochopitelná, ale představovaný objekt podle všeho nemá vůbec žádný skutečný základ a existenci. Střízlivění z iluzí samozřejmě bolí, ale je potřeba jej – s patřičnými rezervními silami – podstoupit.

Jakákoli podoba náboženství, ať ve formě klerofašounství pánů Duků, liberálního šarlatánství Halíků nebo „spirituality“ Štampachů, povede vždy ke konzervativnímu a manipulativnímu působení v lidských kolektivech – a tedy k naprosto protichůdným výsledkům, než o které usiluje levicová politika a hnutí hodné toho jména.

Tradiční česká zbabělost a oportunismus mohou podporovat přežívání výše popsaných proudů. Snad ale jejich spojenci i vyznavači pochopí, že podléhají stejnému zoufalství a opiu, kterému patrně podlehne určité procento lidí sociálně ještě pod nimi, kteří budou podobně jako v USA získáni pro průmyslově vyráběné křesťanství či jiné iracionální kulty; anebo se ufetují. Zásvětní manévry proti světské moci kapitalismu nefungují.

Fremr aneb taktické chyby české nadvlády a jak jich využít

10. 8. 18:21

Pokud si člověk coby poddaný uvědomí základní principy naší mocenské hry, může přestat být hloupým roztleskávačem toho či onoho křídla nadvlády.

Článek

Skutečná a určující moc v naší pseudodemokratické společnosti – oligarchická třída vlastníků – je doplňována různě schopnými „servisními vrstvami“ čili pomocnými skupinami.

Sem spadají politici, propagandističtí žurnalisté, „experti“ hájící zájem a aktuální potřeby určujících vlastníků, různé veřejné osobnosti, zástupci „nadací“, think tanků a další . V naší společnosti vlády peněz a majetku se dále k této odvozené a pomocné moci řadí prakticky všichni, kdo vykazují vysoce nadpůrměrné příjmy a majetek (ačkoli mezi těmito dvěma bohatstvími je významný rozdíl!). Tudíž sem spadají i advokáti, soudci aj. A pokud člověk sleduje, jak je soudně postupováno v případě oněch rozhodujících vlastníků (nikoli menších ryb jako Krejčíř či Kožený, nýbrž například Babiš či Bakala), propracuje se postupně i k podstatným otázkám ohledně fungování justice v našem systému nadvlády neospravedlnitelně majetné vlastnické třídy.

Důkaz Babišem a „demokraty“

Pokud by se někomu výše uvedená vymezení zdála jako „dezinformace“, „fake news“ a podobně, pojďme v textu uvést a rozebrat několik zcela konkrétních a myslím vypovídajících příkladů.

Vzpomínáte si například na přelom a začátek tohoto roku? Volby do zastupitelstva jednoho z nejbohatších evropských regionů, Prahy, proběhly již 23. a 24. září 2022. Konečnou podobu dostala nyní vládnoucí koalice až mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby (toto je zcela základní dovednost utopit jednu nelichotivou zprávu pod jinými). Mezitím se odehrálo něco, co mělo být poddanými zapomenuto. Protože vítězná koalice Spolu nahlas říkala, že nechce vládnout společně s Prahou sobě (která dostala 14,7 % hlasů) a druzí Piráti dosud předstírali, že nebudou postupovat bez Prahy sobě (viz tzv. „Alianci stability“), odhodlala se koalice Spolu jednat a utvořit vládu s ANO oligarchy Babiše, který byl pro účely volební reklamy nepřítelem číslo 1.

Jména Hana Marvanová (ODS, US-DEU, STAN) a Jana Komrsková (Piráti) si zapište a vyhledejte pro současnou dobu. (A chcete-li, můžete si ode mě přečíst o trudném osudu Jendy Čižinského z Prahy sobě, který tak moc spoléhal na „demokraty“, již si s ním – respektive tedy jeho voliči – vytřeli podlahu.) A uvědomte si nyní toto: oligarcha Babiš si vytvořil politickou stranu a nakoupil média, aby mohl dále rozšířit svůj majetek a moc. Díky značnému objemu peněz na reklamní propagandu se oligarchova strana může tvářit jako někdy pravicová, někdy levicová, může předstírat, že stojí na straně „obyčejných lidí“, dařilo se jí (s pomocí zbývajících oligarchických médií) například také mediálně vyšachovat ČSSD, která byla autorem některých sociálně-obranných opatření v oblasti důchodů či minimální mzdy (návrhy).

V reálném světě je oligarchická strana ANO pochopitelně pravicovou stranou a všemožní její členové, kteří sem byli nakoupeni a přilákáni výdělky, museli tušit, o co se jedná – pakliže byli alespoň v minimálně příčetném stavu. Ostatně ANO například spolu s ODS a SPD prosadilo zrušení tzv. „superhrubé mzdy“, což dalece disproporčně pomohlo vysokopříjmovým lidem (oněm „servisním či pomocným skupinám“, o nichž mluvíme svrchu). ANO je jednou z pravicových stran vedle SPD a pěti stran Fialovy vlády. Je celkem lhostejné, jestli ODS vládne s ANO, nebo s „demokraty“.

Lovení poddaných před volbami

Na mocenském žebříčku nadvlády v naší společnosti se nepochybně nacházejí lidé s různým stupněm uvědomění a různým množstvím informací o tom, jak funguje celek této nadvlády. Různě inteligentní lidé, kteří do různé míry korigují své jednání ve prospěch rozhodujícího vrcholu naší pseudodemokratické společnosti – kterýžto vrchol však dosud zůstává určujícím magnetem.

Jak tedy oblbnout lidi? Můžete tvrdit, že „zachraňujete demokracii“, že vám jde o „morálku“, že „hájíte národ před nebezpečím zvenčí“ v podobě uprchlíků případně s jinou barvou pleti nebo ruských tanků, které prý co nevidět mohou být zase v Praze. Za pomoci štědrých dárků od ostatních oligarchů můžete vyvolávat, že vám jde o „debabišizaci a degraofertizaci“ nebo můžete svůj politický byznys rozmnožovat tím, že vyhlásíte „záchranu tradiční rodiny před plány homosexuálů“. Vždyť to všechno znáte.

Nejvyššího vrcholu asi dosáhla předvolební manipulace poddaných v USA, kdy mají korporace a oligarchové poměrně neskrývaně nakoupenou drtivou většinu mediální a politické moci a poddané obyvatelstvo potom zaplaví jakkoli vyšinutými lžemi a manipulacemi (na něž jsou výše uvedené z Česka variacemi). Celý systém nadvlády pak jede po volbách dál, přičemž je poměrně lhostejné, která ze dvou stran v USA vládne. A rozpory jsou potom propagandisticky překryty vlajkou, „bohem“ nebo osobou prezidenta – kdy ten český je používán spíše jako americká vlajka a bůh než americký prezident.

Nejpodstatnějších jádrem ale tedy je: jak získat poddané, aby volili politiku, respektive mocenské hráče, kteří jednají ve prospěch vlastnické třídy a jejího bohatého servisu a na úkor ostatních (což je vždy nějakým způsobem odstupňováno).

Pirátská vějička, levicové mimikry, metrodezert

Vývoj, mediální obraz v oligarchických médiích a reálné kroky českých Pirátů se vyplatí pozorně sledovat. Vedle hanebného jednání v Praze, jež je odkazováno výše, je zde jednání na vládní úrovni.

Zde můžete opakovaně spatřit, že Piráti vyjádří lehký nesouhlas s tím či oním opatřením (záměrně odložené a nízké zdanění mimořádných příjmů různých bohatých vlastníků, upuštění od řádné valorizace důchodů, privatizace pošty a dalších částí státu), aby pro tato opatření nakonec vždy zvedli ruku. Tato komičnost je pak doprovozena řečmi o tom, že jsou „středová strana“, která se řídí „objektivními daty“. A také heslem nadále visícím na jejich centrále o tom, že „mají odvahu dělat, co je správné“. Pravda je taková, že Pirátům muselo být částečně pomoženo českými oligarchickými médii (s vlivem v tzv. veřejnoprávních), aby pomohli poskládat dostatečný počet mandátů s ostatními „demokraty“ – zatímco konkurenční oligarcha Babiš na ně lítě útočil. Ale nyní před evropskými volbami uvidíme, jak bude náhle objevená kritičnost Pirátů vůči zbytku pravicové moci tlumena českými oligarchickými médii a jejich ideology (o tom ještě v poslední kapitolce).

Pravda je také taková, že řada členů Pirátské strany, kteří jsou relativně noví v systému české nadvlády, v politice vydělává tak dobře, jako by se jim nemuselo jinde poštěstit. Byli jsme v minulosti svědky toho, jak se ozývá (politicky extrémně zmatené) „levicové křídlo“ Pirátů, ale to bylo vždy za pomoci ostatní pravicové moci potlačeno. Je to tedy podobné jako s výše zmíněnou Prahou sobě, možná bídnější: dopředu je lehká opozičnost či alternativnost Pirátů velmi oslabená, jejich členové tomu ideologicky napomáhají a dají se poměrně snadno koupit. To ale neznamená, že do budoucna se nebudou podobné pseudoopoziční strany objevovat. Právě naopak. Máme zde přejmenovanou ČSSD v podobě „Socdem“, která může začít koketovat s oligarchy jako Jan Barta, jejichž peníze ji spolehlivě zpacifikují a zajistí, aby nebyla nijak podstatnou levicovou alternativou. U Zelených jsme již v minulosti za Bursíka viděli, jak se to může vyvinout s jejich „alternativností“. Pak si vezměte prof. Danuši, kterou opěvovali i v „levicovém“ Deníku Referendum. Tato objektivní šidítka, která jsou vedle značné míry cynismu a politické korupce tvořena sem tam subjektivně dobře mínícími a pokrokovějšími lidmi se budou opakovat stále znovu. Rozebírám to v řadě článků za pomoci pojmu „levicové mimikry“, případně to přirovnávám k metrodezertu.

Jak tedy coby poddaní využít chyb mocných

Náš už pomalu končící text má v názvu zmíněného soudce Fremra. Předpokládám, že řada lidí zachytila dění okolo něj v posledních dnech a v minulosti. Zde také ihned můžeme ilustrovat, co tvrdíme o „taktických chybách české nadvlády“ a jejich využití. Šéfredaktor týdeníku Echo24 vytvořeného z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího a nyní vlastněného oligarchou Španělem, D. Balšínek, zde diskutuje s komentátorkou televizního kanálu CNN Prima News, vlastněného oligarchou Zachem. „Svou“ pozici k Fremrovi formuloval také „investigativní“ novinář od oligarchy Bakaly, Jaroslav Spurný.

Fremr má možná blíže k jednomu než jinému křídlu české moci. Jeho jmenování může být promyšlené do různé míry a motivované těmi či oněmi potřebami. To lze jistě rozpracovat a popsat. Nyní si ale vystačíme s tím, co je na povrchu: servisní vykonavatelé vlastnické třídy zastávají nyní některé protichůdné pozice (jak odkazuji výše). Může být tedy slabě výhodné se pokusit tento spor prohloubit, případně se takticky přidat na jednu či druhou stranu. Poctivou analýzou zjistíme, že drtivá většina těchto sporů mezi jednotlivými stranami české nadvlády je buďto falešná anebo nestojí za námahu poddaných, někdy ale může angažmá v těchto třenicích napomoci demaskování současné nadvlády (to ale předpokládá skutečnou analytickou promyšlenost, bezhlavé roztleskávání těch či oněch naopak napomáhá nadvládě i její pseudoopozici).

Jeden takovýto spor hodný určité míry angažmá ze strany poddaných jsem spatřoval v prezidentské volbě (což jsem se snažil podložit shromážděným objemem poznatků). Pozdější vývoj mi myslím v mnohém dává zapravdu. Pro nynější dobu spatřuji jako částečně smysluplné angažmá vytvoření tlaku proti Pirátům před volbami do europarlamentu začátkem června 2024. S odkazem na výše sepsanou pasáž o Pirátech si myslím, že by bylo mocensky zajímavé pokusit se ovlivnit „nalomené“ a „zastydle levicové“ podporovatele Pirátů (či naopak zastydlé Piráty mezi údajnými levičáky), aby se vůči této pravicově jednající straně stali veřejně kritičtějšími a nakonec jí odepřeli podporu. To může být prováděno jako druhý krok – potom, co se vytvoří tlak na Piráty, aby se mnohem silněji vymezovali proti zbylé pravicové moci. Což zase nenechají bez odezvy česká oligarchická a částečně tzv. veřejnoprávní média. Od první k druhé fázi vede cesta přes konstatování rozporu mezi slovy a činy Pirátů a chování velmi podobného například takovým lidovcům.

To jsou však nakonec jen drobnosti. Nejdůležitější je organizační práce na skutečně demokratické a rovnostářské alternativě k výše popsané nadvládě. Z tohoto stanoviska se potom různé „kauzy“ jako Fremr a tisíc dalších jeví jako to, čím skutečně jsou: taktizováním, výslednicí hlouposti a konečně neodbouratelnými rozpory kapitalisticko-rentiérské nadvlády, která vždy znovu a znovu vytvoří nějaké více či méně povrchní spory pravicového Babiše, pravicové SPD a pravicových „demokratů“.

Reforma krámů

11. 8. 13:51

V naší společnosti je určitý počet lidí. A určitý počet produktů. Jak je rozdělit.

Článek

Stál jsem ve frontě na kasu supermarketu, která byla z těch zcela výjimečně příjemných, neboť paní za mnou i přede mnou byly ochotné se bavit a vtipkovat. To vzniklo tak, že na kase zrovna platil jeden pán.

A ten sází jednu stravenku či jakýsi poukaz za druhým. A prodavačka je razítkuje. A pán vždy po chvilce přisadí. A činí tak na jednu stranu s gustem karbaníka, jemuž jde karta, na druhou stranu s tváří, ze které byl seškrtán jakýkoli výraz. Prodavačce cukají rysy pobavením i zoufalstvím, ale pán okolo šedesátky striktně zachovává hlubokou vážnost. Což je mi komické, takže směrem k paním prohodím, že se tu musí odehrávat nějaká soutěž. Komentář si vyměním s tou přede mnou a té za mnou se zeptám, zda nechce být krupiérkou.

Potom jsme se s paní za mnou dále bavili a shodli se, že je to příjemnější, než po sobě ve frontě jen zoufale či naštvaně zírat. Ona vyřkla, že „dřív prej byly fronty na banány, dneska tady trčíme takhle u kasy“ (a pokynula směrem ke sběrateli stravenek či akčních bodů). Rychle jsem reagoval, že by se to dalo dělat asi i jinak. „No jo, tam na druhý straně jsou automatický pokladny.“ Sdělil jsem, že si dokážu představit, že by stát provozoval síť přijatelně velkých a rozmístěných obchodů, kde by lidé například nebyly vystavováni ubohoučkým psychologickým a marketingovým trikům.

„Vy byste se snad chtěl vracet do minulosti?!“ Ta paní to však řekla nikoli secvičeně alarmujícím hlasem současného politruka, nýbrž z její kadence a výrazu byla nepřeslechnutelně cítit ironie. Jakési spiklenectví policajta, který je v uniformě, ale myslí si o těch, jejichž moc má bránit, své. A právě na to se podíváme v dalších kapitolkách.

Státní krámy?

Takže jak to myslím s tím, že „by stát provozoval síť přijatelně velkých a rozmístěných obchodů“? Nejprve je dobré projít si ty opravdu nejzákladnější věci: člověk musí jíst a pít, aby přežil. Pokud naše společnost předstírá, že má nějaké „demokratické“ a „humanistické“ aspirace, neměla by nikoho nechávat hladovět či jíst nedobrovolně škodlivě. To zvláště v případě, kdy existují dostatečné zdroje jídla pro celou naši společnost ve státním, evropském a patrně celosvětovém měřítku.

Již slyším, jak přispěchají ideologové, kteří naznačí, že je také dobré, aby lidé trpěli hladem – aby tito ideologové nemuseli říci, že si přejí profit pro své nadřízené, před nimiž se plazí (pro jiné hlasy pravicově disciplninovaných poddaných se můžete podívat do diskuze pod mým starším článkem na podobné téma). Poukažme znovu na formulaci z perexu ve spojitosti s vymezením z předchozího odstavce. Pokud má každý právo na důstojný život, jednoduše z toho důvodu, že je také člověkem, a to zvláště ve společnosti, která si to z hlediska součtu svého bohatství může dovolit, pak zde máme ostrý kontrast se současnou praxí, mocí a systémem.

Šlo by tedy něco tak základního jako obstarávání jídla organizovat jiným způsobem než dnes? A předejít tak trapným trikům prodejců, jejich netransparentnímu profitérství na úkor výrobců i spotřebitelů, používání osobní autodopravy kvůli nákupům atd.? Bylo by opravdu tak těžké zorganizovat umístění několika kategorií státních obchodů s kontrolovanou kvalitou potravin a nápojů nabízejících základní i lahůdkový sortiment? Bude někdo kromě propagandistů vlastnické třídy skutečně oplakávat ztrátu „svobody“ výběru z dvaceti druhů jogurtu?

Neskončilo by to krámy

Je třeba si uvědomit, že spousta příkladů extrémní nepružnosti a úzkoprsosti na straně vlastnické třídy a jejích asistentů je motivována „nebezpečím dobrého příkladu“.

Kdyby například bylo mnohem přísněji uloženo supermarketům dávat neprodané a ještě neprošlé potraviny do „potravinových bank“ pro bezdomovce a chudobné obyvatelstvo (údaje o vývoji chudoby v ČR), vytvořil by se patrně větší tlak těch, co by za potraviny ještě platili, na snížení ceny potravin – protože by se to z hlediska systémového fungování ukázalo jako možné.

Toto už je jakýsi protosocialistický princip: ve veřejném zájmu je nějaké odvětví života společnosti vzato pod společenskou kontrolu a regulováno nikoli ve prospěch zisku soukromých vlastníků, ale dle potřeb a důstojnosti všech lidí. Tyto protosocialistické principy jsou zcela přítomny dnes v našem zdravotnictví, školství, částečně v systému důchodů. Zde všude ovšem také čelí velmi silným tlakům na privatizaci (a již zde mnohdy započala plíživá privatizace), protože představují zdroj zisku pro soukromé vlastníky.

V našem privátně-kapitalististickém a rentiérském světě je obtížné si představit některé změny, ale zkusme to právě s výše naznačovanou perspektivou. Nedá se říci, že by „přirozenější“ společenská kontrola nad společenským bohatstvím, ale stejně tak není „přirozenější“ ani ta soukromá. Jsou dvě tendence způsobů, jak organizovat společenský život. Ta druhá samozřejmě vyhovuje současné vlastnické třídě a jejím ideologickým podržtaškům (přítomným v českém veřejném prostoru, kam se podíváš).

Pro úvahu zde dejme ještě dvě věci: určitá „smíšená“ ekonomika, která může vyplývat z výše sepsaného, dostačuje, aby vyvolala hysterické reakce pravicových ideologů. Znáte polemiky z raných 90. let, kdy byli ještě naživu demokratičtí socialisté, skupina lidí zjednodušeně řečeno okoly Oty Šika, který byl autorem návrhů ekonomických reforem „obrodného procesu“ do léta ’68? Jeho návrhy „smíšené“ či tržně-socialistické ekonomiky byly také označovány jako „třetí cesta“ (v ostrém kontrastu s pravicovým převzetím britské Labour Party za Blaira). Vyhledejte si na druhé straně projevy a statě Václava Klause, kde se vyjadřuje k „třetím cestám“. Coby ambiciózní vykonavatel zájmu a ofenzivy vlastnické třídy jakýkoli jejich náznak urputně odmítal. A teď považte, že mnoho ostatních pravicových ideologů a politiků se proti Klausovi sice formálně vymezuje, ale v rozhodujících otázkách zastává vlastně identické stanovisko.

A zase zpátky ke krámům

Viděli jsme, že „nebezpečí dobrého příkladu“ může číhat v minulosti, může také ale číhat v jiných zemích. Všimli jste si, jak se právě od oněch zmiňovaných 90. let stále méně objevuje „pokukování za hranice“ a ochota se učit od ostatních (na Západě). Přicházejí odtud totiž některé „nebezpečné příklady“: tlak na vyšší minimální mzdu v důsledku relativní síly německých odborů, protesty proti pravicové ofenzivě vlastnické třídy za Macrona ve Francii, ale třeba i kooperativní a družstevní ekonomika ve Španělsku či Itálii.

Zde je právě možné se inspirovat pro ty naše krámy. A použít také východiska, která máme pod nosem: jako je ihned populární prodejna zemědělců na Olomoucku. Netřeba si myslet, že zemědělci se budou chovat pouze lidumilně, pokud nebudou nějakým způsobem korigováni, ale toto obejití supermarketů a velkých vlastníků minimálně dává nahlédnout a okusit, jak se dají věci dělat jinak. A naše úvahy o reformě tak podstatné části ekonomiky, jako je nakupování potravin, by nebyly poctivé (a hodné označení za „demokraticky socialistické“, kdyby nezahrnovaly vztah k dalším částem ekonomiky. Rázným řešením by byl (a rovněž související kroky vyžadoval) zákaz internetového prodeje, jak jej navrhoval předseda socialistické strany v Belgii. Naopak zcela mírnou (a obávám se také nedostatečnou) variantou, respektive strategií, je zakládání „komunitních obchodů“. Bez aktivity zdola ale nelze dostát výše zmíněným předsevzetím. Avšak tyto odkazy měly být pouze letmým dokladem oněch „nebezpečných příkladů ze zahraničí“.

Ostatně je zde i alternativní historie nákupních center. Věděli jste, že je vymyslel socialista? Vídeňský architekt a socialista Victor Gruen, který uprchl do USA v roce 1938. Když se o třicet let později vrátil do Vídně, svůj odkaz revidoval a věnoval se plánům na „pedestrianizaci“ (tedy dominanci chodectví) ve Vídni. Později se adresu reálně existujících nákupních center vyjádřil: „Nazývají mě často otcem nákupního střediska. Rád bych se při této příležitosti zřekl otcovství jednou pro vždy. Odmítám platit alimenty vzniknuvším bastardům. Zničili naše města.“

Tedy další případ, kdy měla „prozřetelnost trhu“ (k níž se veřejně modlí Klaus a jeho údajní protivníci privátně) příšerné a škodlivé následky. Můžeme rehabilitovat celou ideu nákupního centra? Nebo to mají být ty „různé kategorie dle zalidněnosti rozmístěných státních prodejen“, které načrtávám výše? Pomozte mi o tom v diskuzi přemýšlet. (A můžeme se věnovat i tomu, co zde nerozepisuji, ale co se nabízí: spoléhání na různé „wolty“ a doručovatelské služby až do domu, k čemuž mám také některé starší texty, např. zde.)

A jak také můžete vypozorovat z mého archivovacího blogu, nakupování ve mě již vícekrát vyvolalo kromě zoufalství také úvahy – v nichž hodlám pokračovat.

Drogy jako kokain či peníze

13.8. 14:09

Naše kapitalisticko-rentiérská společnost má své přechodné východisko v drogách.

Článek

V jedné staré bluesové písni se zpívá: kokain je pro koně / a ne pro lidi / řikaj, že tě zabije / ale neřikaj kdy.

Věnoval jsem se nedávné „kauze“ brněnské primátorky za ODS, M. Vaňkové, již v jednom článku a snažil se podtrhnout, co je na výkonu moci v Brně i celé ČR nejdůležitější. Pokud lze ohledně užívání kokainu brněnskou primátorkou vedle sociálního postavení tematizovat ještě jiný aspekt, je to přítomnost drog v životě naší společnosti, jak dokázal formulovat i „cool“ a „opoziční“ zastupitel, Matěj Hollan.

Dále sepsal Marek Švehla od oligarchy Bakaly obranu primátorky propojené s Pavlem Blažkem ze strany, jíž k vládnutí před desti lety daroval jeho nadřízený oligarcha patnáct milionů. Čtenář může s těmito velkými českými mysliteli strávit chvilku a buďto přitakat jejich liberální „moudrosti“, anebo se spravedlivě-konzervativně rozlítit a požadovat tvrdý postup proti „feťákům“ – na což se napijeme. Lze si všimnout, že propagandisté z toho či onoho oligarchického křídla médií byli okolo celé kauzy velmi mírní až diskrétní, včetně např. médií oligarchy Babiše, u nichž je jednou z hlavních linií útoku na pravicové konkurenty od Pirátů, že to jsou „feťáci“. Roli zde samozřejmě hraje rozšíření kokainu u vlastnické třídy a jejích pomocných vrstev od „markeťáků“ až po nejrozmanitější „asistenty“. Řada z nich si šňupne něco lepšího.

Systémové souvislosti

Světlou výjimkou v české pravicové plochosti je článek Petra Jedličky z Deníku Referendum, v němž autor odkazuje na okolnosti vzniku a pašování kokainu. Z těch podstatných aspektů „kauzy“ kolem Vaňkové zde vedle třídního určení kokainu (v kontrastu například s pervitinem) a podobnosti obliby této drogy v politických, žurnalistických, advokátních a jiných servisních skupinách vlastnické třídy také svou úlohu sehrává vlastnictví českých médií. Ta jsou z drtivé většiny vlastněna oligarchy, kteří zároveň sponzorují politické strany, veřejné osobnosti, think tanky, „nadace“ atd. a tedy rozhodně nijak ostře nepůjdou proti tradiční a stále ústřední straně české a mezinárodní oligarchie, ODS (jak rozebírám rovněž např. zde).

Když dochází k posilování a udržování neospravedlnitelné moci bohaté vlastnické třídy za pomoci převodové páky politiky, médií či „výchovy občanské společnosti“, je lhostejné, zda se u toho šňupe kokain, či pije kakao. (Právě k tomu také slouží různé „kauzy“, moralistní a kriminalistický přístup k politice, aby se zakryly právě tyto nejpodstatnější mocenské souvislosti. V Česku ohledně tohoto vládne dosti strašná naivita – které využívá například takový Milion chvilek pro demokracii, když oslavuje přijetí zákona zakazujícího přímé vlastnictví médii politiky; jako by nemělo vlastnictví médií nesouměřitelně bohatými oligarchy ještě hlubší dopady.)

Korupce a zkaženost

Latinské slovo curruptio znamená také „zkaženost“. Zabývání se korupcí je jednou z nejvášnivěji prožívaných činností v českém veřejném prostoru. Ale o jakou korupci zde jde? Ano, tu nejbanálnější: někdo někomu podstrčí peníze nebo nějaký „dar“, aby tzv. nestandardní cestou dostal, co potřebuje. Když mají ale například nejbohatší vlastníci nakoupená média a politické strany jednající v jejich zájmu, o žádné „korupci“ se v naší komické vlasti nemluví.

Tato fixace na sice ne zcela nedůležité, ale spolehlivě druhořadé aspekty, je čímsi typickým u nás. A samozřejmě je to v zájmu těch skutečně mocných. Když tedy například roztleskávači pravicové moci z Milionu chvilek pro demokracii jásají nad schválením „lex Babiš“ zamezujícího přímé vlastnictví médií politiky, nenajde se v naší pravicově normalizované a myšlenkově líné kotlině téměř nikdo, kdo by poukázal na slona v místnosti. Naopak můžeme i do budoucna počítat s tónem nedělních kázání a moralistními cinty.

Postupně se v naší analýze dostáváme k mocenským faktorům, které jsou skutečně podstatné, ba globálně určující. Zde je dobré si připomenout, že má vždy smysl poukázat na bezprostřední každodenní realitu tak, jak se s ní setkáváme v našem „malém světě“. Zároveň je ale vždy nutné popisovat širší souvislosti, pokud tyto dennodenní jevy podmiňují. Konkrétní věci jsou konktrétními právě proto, že jsou výslednicí různých faktorů a mají své specifické místo v celku. Viděli jsme, že to platí pro šňupání kokainu českými politiky, a platí to i pro peníze.

Závislost na penězích

V naší pseudodemokratické společnosti jde na prvním, druhém i třetím místě o majetek a peníze. Různé libé řečičky o „hodnotách“, „demokracii“, „spravedlivé odměně“ atd. jsou jednoduše do značné míry nepravdy šířené buďto otrlými (a dobře placenými) podvodníky, anebo poněkud nebystrými lidmi. Kdo poctivě zkoumá realitu naší společnosti, najde za oparem z různých substancí moralistního i chemického charakteru chladné a nepříjemné věci – o nichž možná alespoň tušil a jichž se bojí (pokud je přímo nežije).

Vzrůstající nerovnost a nedemokratičnost naší společnosti samozřejmě musí mít nějaký motor, nějaké podstatné jádro. Co je tedy klíčové: 1) skutečné rozložení majetku v naší společnosti, 2) způsob získávání a akumulace tohoto majetku. To zní banálně, ale každý se přeci setkal s naprosto iracionálními a nepravdivými výklady toho, jak vzniká v naší společnosti bohatství a někteří lidé jako by si například mysleli, že se do vyšších pater naší nedemokratické společnosti vyšvihnou jakousi převrácenou logikou a magií v podobě buďto moralizování anebo občasného šňupání stejných prášků jako ti nahoře.

Je otázkou základních znalostí ekonomických dějin, že dnes už nejsou měny ani z části kryty „zlatým standardem“, tedy státem reálně vlastněnými rezervami zlata podkládajícími objem a hodnotu peněz, ale jedná se o tzv. „fiat“-peníze. Což nesouvisí se známým automobilem, nýbrž to latinsky znamená „věřit“. Je to tedy obecně sdílená – a každodenní praxí potvrzovaná – víra ve směnnou hodnotu papírků a mincí, respektive čísel v počítači. (Na amerických dolarech je napsáno „In God We Trust“, což posiluje podezření, že peníze jsou bůh.)

Stejně jako představy o „bohu“ mají peníze zcela reálný a pozemský základ, od nějž se potom zvedá cosi nadpozemského – a fiktivního. Zvídavá ovečka se může ptát například, proč bůh dovoluje nejednu nemoc, když to prý může jediným aktem vůle změnit, stejně jako se může ptát, proč světové burzy vykázaly nárůst v roce 2020, kdy reálná ekonomika zažila extrémně hluboký propad (jak ve svém textu popisuje Janis Varufakis). Peníze jsou tedy do určité míry srovnatelné s „bohem“ či drogou, na níž vzniká závislost (zde vzniká určitá „svatá trojice“), ale nakonec to jsou pouze metafory, přičemž realisticky se to pojďme ještě krátce pokusit uchopit v předposlední kapitolce.

Regulace ekonomiky v čí prospěch?

Víte, jak zbohatl velký „guru“ Karel Janeček – a řada dalších oligarchů? Dvěma slovy: finanční průmysl. Banky, burzovní obchodování, finanční spekulace, superrychlé obchodování, zřetězení milionů a miliard drobných poplatků atd. To může být umožněno jen „paradoxem“ peněz, v jehož důsledku jsou peníze na jednu stranu „čistou“ komoditou, tou nejdokonaleji směnitelnou (i za další peníze). Na druhou stranu jsou komoditou „prázdnou“, fiktivní.

Peníze jako komodita, s níž se obchoduje za peníze, to vytváří tedy cosi jako nekonečnou řadu (určitým způsobem srovnatelnou s Feurbachovými popisy „sebezrcadlení“ člověka v sobě samém a vytváření fikce „boha“). V průběhu vývoje kapitalismu vzrůstá objem a role tohoto „finančního průmyslu“, který podle většinových propočtů nyní zaujímá pětinu až čtvrtinu světové ekonomiky (!).

K tomu je nutné se zabývat mnoha souvisejícími faktory jako je technologický vývoj, přesun těžkého průmyslu s velkými pracovními kolektivy pryč z našich končin světa, ale podstatné jsou také politicko-mocenské faktory. Financializace ekonomiky je výsledkem úspěšné ofenzivy vlastnické třídy zhruba od 70. let 20. století – po období nazývavém mj. „embedded liberalismem“. Tedy fázi kapitalismu datující se od Rooselveltovského „New Dealu“, popřípadě 2. světové války, kterážto kapitalistická fáze byla jako jediné krátké období charakterizovaná klesajícími třídními nerovnostmi, výrazným progresivním zdaněním (horní příčky i v USA až 90 %), významnou vyjednávací pozicí odborů a socializačními a plánovacími prvky připomínajícími až některé prvky řízení ekonomiky ve Východním bloku (v podmínkách formální demokracie ovšem).

Toto relativně rovnostářské a pokrokové období západního kapitalismu bylo podmíněno strukturou opatření zkráceně nazývanou „brettonwoodský systém“, s fixními směnnými kurzy měn, relativnivně striktními regulacemi finančního byznysu a obecně keynesiánskými až sociálně-demokratickými tendencemi řízení. Kombinací vnitřní krize a masivní ofenzivy vlastnické třídy (zakládání různých pravicových „think tanků“, organizované politické korupce aj.) počínaje 70. léty se těžiště západní moci posouvá významně doprava. Jména jako starších ideologů vlastnické třídy jako Friedrich von Hayek či Ludwig Mises se přidávají k pravicovému telekazateli Miltonu Friedmanovi (všechna jména jste mohli slýchat od takového Václava Klause a dalších vykonavatelů zájmů vlastnické třídy), politickou moc drží ve Velké Británii i USA pravicové strany posunuvší se významně doprava, reprezentované M. Thatcherovou a R. Reaganem. Hovoříme o období „neoliberalismu“, v němž dle některých projevů žijeme dodnes, dle jiných musíme hledat nová pojenování jako „rentiérský kapitalismus“, případně „technofeudalismus“ apod. (srov. také příspěvky od Davida Harveyho, jemuž jsem věnoval samostatný text).

Většina žurnalistů, „expertů“, veřejně známých osobností, které slyšíte vyjadřovat se v českém veřejném prostoru na témata ekonomiky a politiky, jsou lépe či hůře placení a více či méně vědomí poskoci tohoto dále doprava se posunuvšího (post)kapitalismu a jeho určující kapitalisticko-rentiérské třídy. Na samostatnou studii (jaké již existují) by byl popis vztahu „regulací“ a „tržních zásahů“ (jakožto klasických strašáků pravicové propagandy) na jedné straně a „svobodného trhu“ (tohoto pravicového božstva) na straně druhé. Zde se omezme na to, že francouzsky rozumícím nabídneme třídílný dokumentární seriál zabývající se výše zmiňovanými drogami a historií obchodu s nimi (počínaje masivními „opiovými válkami“ v 19. století) a anglicky rozumící odkážeme na video korejského teoretika z London School of Economics, Ha-Joon Changa, rekapitulující historii otroctví a dětské práce v USA, které koexistovaly spolu s ideologií „volného trhu“.

Končí to ziskem, teda rentou

Jelikož lze potvrdit, že nikdy neexistoval kapitalismus bez regulací a „mimotržních zásahů“, musí nás to logicky vést i směrem od představy světového (a lokálního) ekonomického systému jako „přírodního zákona“, nějakého božstva či „osudu“ (vzpomeňte si na dennodenní zprávy typu „trhy se rozhodly“, „burzy promluvily“ atd.) směrem k pochopení mocenské a silové složky našeho světa. Avšak: hrubou chybou by bylo popírat veškeré nadosobní tendence (post)kapitalismu! Zde je právě ve hře například zcela ústřední pojem „imperativu růstu“, který je právě připodobnitelný námi metaforicky popisované „závislosti na penězích“.

Drtivá většina lidí patří do podřízeného obyvatelstva. Žijeme ve světě, kde se lidé, kteří vlastní polovinu světového bohatství, vejdou do jednoho vlaku. Postupující oligarchizace je faktem i v naší pseudodemokratické zemi, kde prý všechno měla zvrátit vláda pravicových „demokratů“. Poddaní musí začít chápat, že jak pohyby v ekonomice, které je dočasně pozvednou, tak ty, které je posílají do sociálního sestupu, jsou zdrojem pokračujícího bohatnutí vlastnické třídy na úkor ostatních. Když jste ve správné pozici, vyděláváte zároveň na válce i na míru, na iflaci i deflaci, na suchu i úrodě, na zdraví lidí i jejich nemoci.

Studujte tedy reálný svět. A myslete na jeho skutečné a ověřitelné tendece, když slyšíte, že za „drahotu můžou především Putin a Babiš“, že žijeme v „demokratické“ společnosti, že „trh vyřeší problémy jako chudoba, klimatická krize, zdraví, vzdělání atd.“. Tuto perspektivu celku kapitalistického systému, jeho tendencí a určující moci dávajte také do kontrastu s tím, až se vám čeští mediální podržtaškové bohatých budou snažit namluvit, že největším problémem je střídavě „obrovské české zadlužení“ (v Evropě zcela průměrné), nedostatek peněz na důchody (který by nebyl při adekvátním zdanění bohatých) či šňupání kokainu brněnskou primátorkou.

To poslední jmenované jistě můžeme využít v politickém boji proti vlastnické třídě a jejím poskokům, ale najdou se jednak lepší věcí – jako brněnské handlování s byty pro kamarádíčky v okolí paní primátorky. A pakliže nám jde o skutečně demokratickou a pokrokovou politiku, nemůžeme myslím opomenout výše popisované.

Paní Jílková

DNES 14:34

Určitý glorifikující postoj k Evropské unii je stejně hloupoučký jako nacionalismus. A z většiny extrémně nadprůměrně placených poslanců dostanete jen tupé fráze a zvedání ruky ve prospěch nadvlády vlastnické třídy.

Článek

Poddaní v Česku jsou – ve srovnání například s podřízeným obyvatelstvem ve Francii – dost naivní ohledně evropského a světového kapitalismu a jeho vykonavatelských institucí.

To se snažím doložit v řadě textů. Nyní však hned pojďme udělat střih od tohoto obecného konstatování k velmi konkrétnímu dění u nás. Je zde popisováno v krátké zprávě o tom, kterak se poslankyně Jílková (za KDU-ČSL) s poslankyní Ochodnickou (TOP 09) postavily nedaleko před řečnický pult obsazený pravicově-nacionalistickým a pseudoopozičním T. Okamurou, držíce přitom demonstrativně evropskou vlajku. Zeptejme se k tomu hned úvodem: existuje někdo tak hloupý, aby jej toto gesto přesvědčilo o tom, že má ony dvě (lukrativně vydělávající) osoby brát vážně? Nebo zahořet větší láskou k Evropské unii?

Ještě toto řeknu předem: nepovažuji paní Jílkovou za příliš inteligentní, poctivou ani veřejně prospěšnou osobu a myslím, že by skončením její kariéry hned zítra vůbec k ničemu nedošlo. Je jen další pravicovou karieristkou vydržovanou z extrémně nadprůměrného veřejného platu. A jestli někomu negativně stačí, že se neprojevuje narozdíl od svého nadřízeného Jurečky rasisticky, jsme na tom bídně.

Co paní Jílková přináší a co si odnáší

Ještě poznamenejme, že některé věci zde zmiňované o zbytečnosti, ba parazitismu, platí i pro paní poslankyni Ochodnickou (a rozhodně pro pana hnědého ódéesáka Okamuru). Důvod, proč jsou tyto řádky věnovány jmenovitě paní Jílkové, je ten, že aktivita paní Ochodnické z TOP 09 je ještě hůře dohledatelná než u paní Jílkové (a pravicovému politickému obchodníku a ubohému rasistovi Okamurovi, jakož i jeho „demokratickému“ kolegovi Jurečkovi, se budu věnovat v jiném textu).

Plat paní Jílkové je v českých podmínkách extrémně nadprůměrný, respektive menšinový. Údaje o platovém a majetkovém rozvrstvení jsou u nás velmi skoupé (společnost se potom lépe manipuluje, když nezná svou realitu), ale například z těchto údajů uveřejněných v roce 2021 na Seznamu oligarchy Lukačoviče a opřených o stránku platy.cz lze rekonstruovat, že plat paní Jílkové (a ostatních podobných) spadá do pěti a méně procent nejvyšších platů. (Přičemž doporučuji si prohlédnout celkové rozložení platů dle sdíleného odkazu.)

K základnímu poslaneckému platu ve výši 102 400 Kč pro rok 2023 (zvýšení o 13 % oproti roku 2021) se přidávají u většiny poslanců různé koeficienty, takže platy jsou nakonec výrazně vyšší než základní – jež jsou samy o sobě již vysoce nadprůměrné. Koeficienty za účast v různých výborech atd. se navíc sčítají, takže například současná předsedkyně Poslanecké sněmovny, Markéta Pekarová Adamová za TOP 09, má oficiální plat sahající ke 250 000 Kč měsíčně. Kolik z vás je tak „úspěšných“ jako ona?

U různých poslanců můžeme na základě opakované zkušenosti v podobných podmínkách z minulosti očekávat i všemožné korupční příjmy, o tom ale nemáme konkrétně v případě paní Jílkové poznatky. (O různých vedlejších přímech k lukrativním zastupitelským platům pak píši např. v článku o paní Černochové, Decroix, panu Bartošovi či pražských podnikavých „demokratech“.) U paní Jílkové z KDU-ČSL, jedné ze stran pětikoaliční vlády bohatých, se mi podařilo zjistit jediný základní poslanecký plat a do roku 2021 plat zastupitelský v městské části Brno-střed.

Co si paní Jílková myslí, respektive co říká

Mohli bychom položit otázku, k čemu jsou vůbec dobré některé líbívé fráze paní Jílkové, když potom zvedá poslušně ruku pro asociální politiku, podvody, opatření pouze ve prospěch nejbohatšího zlomku obyvatelstva. Protože ta otázka je klíčová. Nicméně v této kapitolce pojďme rozebrat povrch a fasádu, abychom se potom dostali k reálné mocenské úloze paní Jílkové a podobných, jež je těmito frázemi překrývána.

Kromě přidržení vlajky Evropské unie slyšeli někteří o paní Jílkové ještě v souvislosti s její „disidentskou“ pozicí uvnitř KDU-ČSL, kdy dala najevo, že se nepřipojí k ubohé pravicové demagogii zaměřené na „ochranu tradiční rodiny před homosexuálními svazky“, zároveň ale nebyla schopna přislíbit, že tzv. „manželství pro všechny“ podpoří. Je takzvaně středová, že ano.

Paní Jílková se ale například zúčastnila demonstrace za přijetí tzv. Istanbulské úmluvy, proti které jiní velmi lukrativně placení „demokraté“ v Senátu vystoupili s tím, že „diskriminuje muže“. Další členové pětikoaliční vlády bohatých a zastoupených stran zahrávají věc do outu či mlčí (jak podrobněji popisuji v odkazu na začátku odstavce).

Ještě při jedné příležitosti se blýskla paní Jílková reprezentující „liberální“ a „pokrokové“ křídlo ve straně, která se opakovaně ukazuje jako obyčejný pravicový doplněk ústřední oligarchické moci, který se vyznačuje náboženským tmářstvím, rasismem a mužským šovinismem – vedle samozřejmého hájení nadvlády vlastnické třídy. Ohradila se proti „kultuře workoholismu“ – rozuměj tedy svému, ne u jiných, mnohem důležitěji, pilněji a náročněji pracujících. Krom toho je možné se o paní Jílkové odmítající svůj workoholismus pokusit dozvědět na jejích internetových stránkách, kde je v sekci aktuality napsáno: „Jsem Marie“ a pak už prakticky nic dalšího. Živější je její facebookový účet, na nějž se pojďme coby kritičtí poddaní podívat v další kapitolce.

Autentická blízkost penízků

Na svém facebookovém účtu se paní Jílková někdy alespoň trochu rozepíše. Kdo se prodere formulacemi naznačujícími autentickou člověčinu a velkou „coolness“, popřípadě předstírající myslitelství, může zachytit i formulace, jež se blíží politickým stanoviskům.

V jednom ze svých příspěvků z letošního března tak paní Jílková cituje uskupení nazvané „Duo docentky“:

Matky nepotřebují záplavu klišé na Den matek. Matky potřebují společnost, ve které se dobře žije všem, ve které solidarita není sprosté slovo, ale výchozí bod rozkvětu. Ve které je samozřejmostí, že se jejich dítě dostane do kvalitní vzdělávací instituce v blízkosti bydliště. Ve které politická reprezentace přemýšlí o bydlení nikoli jako o investičním podniku pro bohaté, ale o dostupném standardu pro všechny, aby jim děti nemusely být odebírány kvůli ekonomickému nedostatku.

DUO DOCENTKY

K tomu paní Jílková z KDU-ČSL píše, že ta slova „míří přímo na komoru“ a že si je „bere k srdci“. Vtip je v tom, že deklarace (zde nerozebíráme, nakolik si za ní autorky svým angažmá stojí) požaduje takovou proměnu naší společnosti, která je de facto revolučním zlomem. Náš nynější režim je totiž založen na tom, že nejen bydlení, ale doslova cokoli jiného, včetně zdravotnictví, důchodů, vzdělání atd. je právě „investiční položkou“, respektive zdrojem zisků kapitalistické a rentiérské třídy.

„Duo docentky“ možná slůvkem „všichni“ nemyslí skutečně všechny, nýbrž pouze „všechny“ z jejich sociálně blízkých lépe situovaných středních vrstev, jako tomu u mnohých pseudolevicových pozérů bývá. Anebo jsou tedy opravdu myšleni všichni a Docentky se blíží revolučně-socialistické pozici? A paní Jílková z KDU-ČSL a pravicové koalice Spolu tomu horlivě přitakává?!

Zklidněme se zde, neboť jsme v Česku. Ono to asi tak úplně není, prostě byla nakydána nějaká slova. Ale vypadá to dobře, ne? Avšak jestli někdo bere jejich obsah skutečně vážně a přitakává mu, tak proč volil paní Jílkovou a její pravicovou stranu, která s dalšími čtyřmi pomáhá k bohatnutí neospravedlnitelně bohaté vlastnické třídy na úkor ostatních a podílí se na dalších vlnách daňových úlev pro bohaté a privatizacích, jež nestihla oligarchická moc reprezentovaná před deseti lety Nečasovo-Kalouskovou vládou a nedávno Babišem?

V řadě textů toto popisuji jako „levicové mimikry“, které je nutné mít pro oblafnutí poddaných a pro zvolení, protože – světe div se! – v obyvatelstvu jsou pořád částečně přemýšliví lidé, kteří si masochisticky nepřejí další a další vlny pravicových opatření ve prospěch bohatých a na úkor ostatních. Do očí bijící nesoulad mezi objektivní úlohou paní Jílkové a její líbovou reklamou na sebe samu je nutné dokládat právě sledováním obou těchto rovin. V jiném faceboovém příspěvku o sobě paní Jílkové píše, že sociální témata jsou jí „autenticky blízká“. Na to se pojďme podívat v naší poslední kapitole.

Penzijní reforma a prevence eutanázie

K dokreslení duševního a politického horizontu paní Jílkové si čtenáři mohou vyhledat její formulace o tom, jak v KDU-ČSL „ctějí rodinu“ nebo její předvolební vystupuvání (které jí pravděpodobně přineslo preferenční hlasy, což je děsivé).

Největší uváženost ale paní Jílková jistě mohla vložit do svého vlastního blogové příspěvku. Napsala text zde v „sousedství“ na blogovém portálu Seznam Médium nazvaný: Jak se připravit na stáří? Investujte do vztahů. Ty totiž nepodléhají inflaci ze 4. března tohoto roku. Od bezmála „levicové naděje“ české pravicové moci je to poměrně smutné a znepokujující čtení.

Současná vláda se úlevami a měkkostí vůči astronomicky bohatým fyzickým osobám i firmám připravuje o zásadní příjmy do rozpočtu a pak tvrdí, že „nejsou peníze“. Paní Jílková není schopna rozpočtově-příjmové otázky zmínit, zato potvrzuje hanebný kurz pětikoaliční vlády bohatých ohledně důchodů:

Vláda se rozhodla dorovnávání důchodů kvůli inflaci trochu zbrzdit, protože by nevyhnutelně hrozil efekt sněhové koule – všechny ostatní valorizace reagují na předchozí valorizaci, tedy se valorizují ty valorizované důchody a toto nelze nijak vrátit zpět.

Jílková se podílí (ať svou zmateností, občasným fanděním či mlčením) na objektivně popsatelné politice ve prospěch bohatého zlomku obyvatelstva a na úkor ostatních, ale plká cosi o tom, že máme „investovat do vztahů“. Text je proložený nejběžnějšími demagogickými frázemi, pomocí nichž se společnost se svými mocnými zříká – závazného! – zajišťování důstojného života všech: „Neziskové organizace dokážou pomáhat cíleně a levněji, než kdyby měl pomoc řídit stát.“

Třešničkou na tomto pitomém dortíku je formulace, již by šlo kvůli duševní neohrabanosti paní Jílkové číst i jako výhružku nahrazení penzí programem eutanazií:

Právě budování vztahů napříč generacemi může být odpovědí na volání po lepší společnosti. Může být prevencí eutanázie či návodem k nalezení důstojné role seniorů v jejich pozdním věku.

Někde ve své životopisné poznámce paní Jílková píše o tom, že vedle toho, že je členkou KDU-ČSL od roku 1995, se v minulosti „věnovala vzdělávání a osobnostnímu rozvoji manažerů a zaměstnanců v rámci pobočky mezinárodní firmy“. Možná by se k tomu měla vrátit. Napáchá tam méně škod.

Podporují Piráti rovnost?

DNES 20:02

Piráti jsou ochotnou součástí pravicové vlády jednající v zájmu zámožného zlomku obyvatelstva. Pomocí různých triků a nepravd si potom hrají na „pokrokovou“ stranu. Lze to dobře doložit.

Článek

Jako je lhostejné, zda určující vlastníci a jejich podržtaškové šňupou kokain, či pijí kakao, nehraje až tak podstatnou úlohu, zda vykonavatelé nadvlády vlastnické třídy pronášejí moralistní fráze, podporují „rovnost“ v dílčí sféře LGBT+ práv nebo třeba demagogicky straší před uprchlíky – ačkoli vedlejší dopady těchto řečí mohou být různé.

Tento víkend skončil festival Prague Pride oficiálně požadující zrovnoprávnění jiných než heterosexuálních forem soužití a života, ve skutečnosti také jsoucí marketingově-propagandistickou akcí korporací a politických vykonavatelů zájmu vlastnické třídy. Ministři Lipavský (Piráti), Rakušan (STAN) či Bartoš (Piráti) se zúčastnili v tak dobré společnosti jako jsou firmy Coca Cola, Vodafone, Amazon, Adidas či Wolt.

Na úvodní fotce je sdílen příspěvek pana Bartoše o tom, že „podporuje rovnost“. Nad rámec verbální podpory zrovnoprávnění LGBT+ osob to však není pravda. Pan Bartoš je členem pětikoaliční vlády jednající ve prospěch pár nejbohatších procent obyvatesltva a na úkor ostatních, vlády, která uspěšuje nedemokratický a oligarchizační trend české společnosti. Vedle svého lehce doložitelného pokrytectví v celé řadě otázek je pan Bartoš též velmi neškodný ohledně homofobních, mužsky šovinistických či rasistických projevů svých kolegů „demokratů“ (jejichž hlasy jsou vždy získávány „panašováním“, kombinovanou metodou). Ministr Lipavský potom „rovnost“ prosazuje patrně svou marionetní úlohou v zahraniční politice, kdy je svolný k jakékoli podpoře amerických eskalačních zájmů a výdělků amerických i evropských zbrojařů. O provlastnické roli ministra Rakušana a jeho strany je snad škoda se rozepisovat (přesto jsem to učinil v minulosti zde).

Banálně-průhledná reklama

Bylo by smutné, kdyby tolik lidí bylo hloupých a neprohlédlo zcela jednoduchoučkou taktiku získávání podpory: ministři Pirátů a STANu (a v jiných otázkách jiných stran) se zde snaží získat podporu povrchními frázemi na téma, které je přeci jen podřazené například obecným ekonomickým a sociálním otázkám. Respektive „rovnost“, jíž je operováno pouze v případě LGBT+ práv, nestojí za moc.

Ano, i zcela pokrytecké přihlášení k dílčí rovnosti má patrně snesitelnější dopady nežli třeba otevřené rasistické hecování od jiných „demokratů“ i od „opozice“, ale falešné sliby také nejsou zcela neškodné. Na obecné dominanci vlastnické třídy se skrze různé „prajdy“ ani zrovnoprávnění homosexuálních svazků vůbec nic nezmění (podívejte se do Nizozemska), jakkoli se v jednom aspektu vylepší život členů této skupiny, kteří jsou diskriminováni.

Jsem však přesvědčen, že pokud chce být člověk konsekventní a analyticky poctivý, musí chápat a popsat, jak jsou v našem systému vždy a znovu nacházeny způsoby, jak degradovat tu či onu skupinu. Buď tuto degradaci iniciovat, nebo jí napomáhat a využívat. Ženy placené méně za stejnou práci jsou ušetřením nákladů vlastníků. Neintegrovaným a šikanovaným cizincům či menšinám se nemusejí platit stejně vysoké mzdy jako „domácím“. Na potřeby nějakých chudých „dezolátů“ se nebere společenský ohled a nenávist proti nim slouží jako ventil latentního hněvu těch trochu lépe situovaných. Myslíte, že třeba pan Bartoš je dostatečně inteligentní, aby toto pochopil? Nebo zde hraje roli něco jiného?

Nic nebude jen tak dobré. Svět zaniká. Smrt lidstva se přibližuje

14. 8. 16:54

Klimatická krize, zbrojení, oligarchická koncentrace majetku. Při pokračování současných tendencí vývoje se bez přehánění přibližujeme na dosah finálním katastrofám. Kterým pochopitelně lidé budou padat za oběť postupně.

Klimatická krize, nahromadění vojenských konfliktů se zvýšenou hrozbou jaderné války, oligarchická koncentrace bohatství na úkor ostatních a z toho plynoucí konflikty i tendence k obraně oligarchického majetku za každou cenu.

Vůbec mluvit o těchto věcech je těžké. A to nejen z psychologických důvodů, ale klíčově z důvodu záměrného upozaďování těchto narůstajících krizí mocnými. Když se podíváte, kdo vlastní média, různé „think tanky“, vodí si politické strany a pseudoaktivistická hnutí a promyslíte, jaký je mocenský zájem těchto lidí, dostanete vysvětlení, proč se některé nejzásadnější otázky – a obsáhlá pravdivá data – dostávají tak obtížně do veřejného prostoru u nás i jinde.

V tomto textu poctivě probereme všechny jmenované fatální krize, podložíme je co nejrelevantnějšími daty – a pokusíme se formulovat východiska, pokud lze nějaká ještě nalézt.

Hlavně diskrétně neříkat celou pravdu

Český mediální prostor je z drtivé většiny vlastněn oligarchy, z nichž velká část měla či nadále má majetky spojené i s odvětvími, která významně znečišťují životní prostředí a přispívají ke globálním změnám klimatu (řada z těchto oligarchů také kombinuje „špinavé“ a „čisté“ zdroje a honosí se pochopitelně těmi „čistými“).

Z nedávné doby najdeme v časopisu Respekt vlastněném oligarchou Bakalou, jehož majetek a média hrají významnou mocenskou roli v našem státě, půhodinový „podcast“, reportáž a rozhovor, který důrazně doporučuji si poslechnout.

Je zde totiž v kostce demonstrováno to „nejlepší“, co může člověk dostat od oligarchicky vlastněných médií a jejich poslušných novinářů. Jestliže jiná oligarchická média jako Echo24 vybudované z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího a nyní vlastněné oligarchou Španělem bez ověřování faktů a souvislostí klidně publikuje článek prohlašující, že změny klimatu jsou výmysl, takový Reflex a další média oligarchy Křetínského publikuje například reklamní rozhovor s Alexandrem Vondrou z ODS na obálce nazvaný výstražně „Zelená bída“, média oligarchy Lukačoviče nechávají nadále své demagogie hlásat ultrapravicovému Alexandru Tomskému, média oligarchy Babiše vždy mají po ruce konzervativní propagandisty typu I. Léka, tak média oligarchy Bakaly se vyznačují o malinko větší „otevřeností“. Vedle taktických rozhodnutí, jak se marketingově přizpůsobit mládeži znepokojené klimatickou krizí, zde roli může hrát proměna struktury Bakalova majetku, kdy se zbavil některých akvizicí ve fosilním průmyslu a jeho podřízení tedy mohou otevřeněji psát o dopadech lidské činnosti na změny klimatu. (Jako u jiných zástupců vlastnické třídy také jednoduše mohou sehrávat roli dlouhodobější úvahy než u nějakých Křetínských či Babišů, protože na spálené či zatopené planetě v celospolečenské krizi může být ohrožen byznys.)

Takže co se Štěpána Sedláčka – který byl dříve v tzv. veřejnoprávních médiích a nyní působí pod oligarchou Bakalou – a od jeho hostů dozvíme? Podcast je vztažen k obálce Respektu z nedávné doby odkazující k článku s titulkem: „Půjde tady žít, mami?“. Jeho autorem je jeden z redaktorů Bakalova Respektu, Petr Horký, který je také v podcastu hlavním hostem.

Na věc se jde přes děti. Takže dobrá první polovina půlhodinového pořadu je vyplněna Sedláčkovými a Horkého vývody (jaké by jistě nikoho nenapadly), že není dobré nezletilé děti vystrašit k smrti a naopak je vhodné nastínit jim i nějaká řešení a východiska. Slyšíme tedy o třídění odpadu, kratším sprchování, nejezení masa. Zvukově citováni jsou (v anglickém originálu) „klimapsychologové“ a dotazováni i ti čeští, kteří v souladu s módními trendy mluví o „vytvoření příběhu“. Kolem poloviny podcastu se hlavní aktéři konečně trochu otevřeněji rozhovoří o skutečném stavu tak, jak by si o něm mohli promluvit dospělí bez přítomnosti dětí.

Horký Sedláčkovi sdělí, že téma potenciálně fatálních klimatických katastrof „nepřináší body“ a oba, když se zamýšlejí, co odpovědí v budoucnu na kritickou otázku potomků, co udělali k odvrácení těchto katastrof, se shodnou, že například „mohli opustit svou práci a stát se aktivisty“. Horký dále začíná přiznávat, co je zjevné – čímž si mimochodem ostře protiřečí oproti svým doporučením „dětem“. Zmiňuje, že při znečišťování a změnách klimatu hraje rozhodující úlohu „30 velkých firem“ a že „spíše než omezit spotřebu masa by pomohlo tlačit na politiky“ a tedy uchopovat věc u kořene. Zmíní také, že přes svou malou rozlohu je Česká republika „jedním z nějvětších zněčišťovatelů v přepočtu na obyvatele“ (což je pravda: srov. zde).

Množství zásadních dat namísto novinářských kliček

Můžeme nechat různé Sedláčky, Horké aj., aby řešili svou prapodivnou úlohu v oligarchických médiích, a pojďme shromáždit ty opravdu podstatné údaje a podklady komplexně popisující reálný stav.

Na konci července si lidé nikoli v českých médiích mohli přečíst o výzvě necelé stovky vědců především z Itálie adresované italským médiím, aby lépe vysvětlovala klimatické změny. Krátkodobé a aktuální projevy jako extrémní vedra, požáry, nové povětrnostní jevy jsou k tomu jistě dobrou příležitostí. Co je ale klíčové a co zdůrazňují i autoři vědecké výzvy, zásadní je snažit se pochopit systémové souvislosti a dlouhodobější tendence.

Zde je dnes k dispozici už velmi velké množství ověřovaných dat o pokračujícím nárůstu průměrných ročních teplot, jenž velmi přesně kopíruje rozšiřování znečišťující průmyslové výroby za posledních 200 let. Pro srovnání je možné poukázat na data shromažďovná „Institutem světových zdrojů“, zprávami OSN či na data a prognózy Světové meteorologické organizace.

Přes hrubě nedostatečnou informovanost v Česku se například na českojazyčné Wikipedii najdou velmi dobře odzdrojované popisy vědeckých dat i mocenských bojů spojených s klimatickými změnami. Citujme celou delší pasáž, k níž si čtenáři mohou pročíst na stránce Wikipedie i přidružené odkazy:

Podobně jako dříve v případě tabákového průmyslu, je hlavní strategií těchto skupin vyrábět pochybnosti o vědeckých údajích a výsledcích.[361][362] Mnozí z těch, kteří popírají, odmítají nebo mají neopodstatněné pochybnosti o vědeckém konsensu ohledně antropogenní změny klimatu, jsou označováni jako „skeptici ohledně změny klimatu“, což je podle jiných vědců nesprávné označení.[361][363] Existují různé varianty popírání změny klimatu: někteří popírají, že k oteplování vůbec dochází, někteří oteplování připouštějí, ale přisuzují ho přírodním vlivům, a někteří minimalizují negativní dopady změny klimatu.[361] Vyrábění nejistoty ohledně vědeckých poznatků se později vyvinulo ve vykonstruovanou kontroverzi: vytváření přesvědčení, že ve vědecké komunitě panuje značná nejistota ohledně změny klimatu, aby se oddálily politické změny.[364] Strategie na podporu těchto myšlenek zahrnují kritiku vědeckých institucí[365] a zpochybňování motivů jednotlivých vědců.[361] Tzv. komnata ozvěn blogů a médií popírajících klima dále podnítila prostředí nepochopení změny klimatu.[366]

Spolu se změřenými údaji a kvalifikovanými odhady vývoje jsou publikovány informace o aktuálních a odhadovaných budoucích dopadech: neobyvatelnost dalších a dalších částí zeměkoule kvůli stoupající hladině oceánů, suchům, různým změnám biosféry atd. – v souvislosti s narůstajícími průměrnými teplotami a jinými faktory – bude mít a již má samozřejmě podstatné společenské dopady. Zde si i vědecky nezkušení lidé mohou domyslet následky jako války o omezující se zdroje pitné vody, půdy, obyvatelnějších částí Země. Nepokoje v důsledku hladu, masivních migračních přesunů, ultrakonzervativní a fašistický obrat světových elit vůči tlakům podřízeného obyvatelstva na změnu atd.

Myslím, že výše je poskytnut již dostatek zdrojů a rozcestníků poznatků odrážejících realitu klimatických změn, nyní se pojďme přesunout k dalším oblastem krizí, přičemž klimatických otázek se ještě dotkneme při závěrečné rekapitulaci.

Jak bude vlastnická třída hájit svůj nahromaděný majetek

Toto je naznačováno již svrchu. Způsob informování o reálném stavu je podmíněn oligarchickým vlastnictvím a vlivem v našich médiích. Vedle výše zmíněných vlastníků rozebírám v jiných textech dále například vlastnictví „média demokratů“, Forum24, mocenské souvislosti vlastníků Deníku N, dále Parlamentních listů aj.

Je vždy dobré se na dotyčné vlastníky podívat například do typu databází jako je Hlídač státu, dostat základní informaci o jejich majetku a vlastněných firmách například i na Forbesu, další rotříštěné informace si vyhledat z různých zdrojů (o což se opakovaně snažím ve svých článcích). A vypátrat i přes různé nastrčené firmy a jména skutečné vlastnictví a mocenské propojení – což může být krkolomné, ale existují určité kritické nástroje.

Když si uvědomíte astronomické rozdíly v bohatství této vlastnické třídy u nás i jinde – kdy např. 1 % nejbohatších vlastní drtivou většinu světového bohatství a koncentrace od 70. let minulého století stále roste – můžete pochopit nejen současnou moc a chování těchto vlastníků s jejich „servisními“ skupinami mezi politiky, novináři, bankéři, advokáty atd., ale je také možné na základě historických paralel odhadovat vývoj politiky preferované těmito rozhodujícími vládci našich společností.

Obsáhlá data v češtině i v jiných jazycích vypovídají o zvyšování rozdílu mezi chudými a bohatými, stagnaci příjmů velkých částí obyvatelstva a neustálém zvyšování bohatství kapitalisticko-rentiérské třídy a pomocných vrstev (pro vysvětlení pojmů a historických souvislostí např. zde).

Takováto koncentrace bohatství vede – k opět zcela podložitelné – degradaci formálně demokratických prvků a opanování politické, ale i právní, vzdělávací, kulturní atd. sféry vlivnou oligarchií a jejími poslušnými vykonavateli. Je doloženo, že v minulosti bylo hnutí italského fašismu a německého nacismu využito jako utužení dominance vlastnické třídy, potlačení odpozice ze strany demokratické i nedemokratické levice, odborů, socializačních a rovnostářských snah. Když se podíváme dnes (respektive včera a zítra) do USA, vidíme nejhrubší demagogii ze strany Republikánské strany a celkovou korporátní zkorumpovanost i u Demokratické strany. V Itálii vidíme u vlády stranu, která se hlásí k (neo)fašistickému odkazu. O „nebezpečích klimaalarmismu“ a „úspěších Trumpovy konzervativní agendy“ čteme koneckonců i u našeho premiéra vlády „demokratů“, Petra Fialy.

Válka s jadernou třešničkou na dortu

To je další podstatný zdroj fatálních krizí, který zmiňujeme hned pod nadpisem. Redakce Zpravodaje jaderných vědců publikuje od roku 1947 rovněž své vyhodnocení světových rizik, jaká jsou odkazována výše. V tomto případě s názvem Hodiny posledního soudu, kdy metafora s ručičkami hodin a půlnocí jako fatální světovou katastrofou popisuje úroveň rizika, že dojde ke globální atomové válce a úplnému či bezmála úplnému vyvraždění lidstva a zničení podmínek pro přežití. Hodiny jsou nyní nejblíže půlnoci v dějinách.

Tato situace opět nepadá z nebe. Výrobci zbraní jsou velmi mocnou vlivovou skupinou u nás i v jiných zemích (jak např. popisuje tento velmi dobře zpracovaný dokument v angličtině). Na prodeji zbraní i válečných konfliktech určití lidé vydělávají velmi tučné peníze. Pokračování různých válečných konfliktů, jednání o postupném odzbrojení, regulacích vojenské techniky, do toho všeho vstupuje zájem mocných vlastníků a vykonavatelů jejich zájmů mezi politiky, novináři, mediálními „experty“ atd.

Již dějiny tzv. studené války jsou plné nehod, které dělily lidstvo doslova na sekundy od jaderné války a jejichž opakovaný výskyt je při masivním zbrojním arzenálu takřka zákonitý. V Česku byla od kriminální ruské invaze na Ukrajinu vytvořena fatální tendence očerňovat jakékoli snahy o zastavení válčení a dokonce oslavovat zbrojní průmysl jako ekonomického tahouna. V plánovacích centrech jaderných velmocí snad disponují lepšími mozky než čeští politici a novináři, ale je zde zmíněné a velmi reálné riziko nehod (zde popsiované ve Zpravodaji jaderných vědců) a také děsivě nenízká pravděpodobnost vědomého započetí jaderného konfliktu.

Co s tím vším dohromady

Pokud se nechceme pod tíhou realistických prognóz a současných tendencí zcela složit, nepochybně je třeba si zvolit nějakou strategii jednání.

Některá východiska jsou výše alespoň naznačena, krizové sféry jsou částečně odlišné a oddělené a proto vyžadují specifický přístup, částečně ale mají některé společné jmenovatele.

Maličký kousek řešení navrhují i výše zmínění podřízení pana oligarchy: „tlačit na politiky, chodit na demonstrace“. Ale můžeme přeci také dokládat, jak jsou účastníci různých protestů propagandistickým aparátem očerňováni a jak vládnoucí třída i její podržtaškové odolávají „tlaku“ a naopak ho s úspěchem uplatňují proti poddanému obyvatelstvu. Nastiňme účinnější řešení nejdříve obecně a abstraktně: do pozice dostatečné moci a vlivu se musejí dostat lidé, kteří budou cíleně a rozhodně jednat proti zmíněným fatálním tendencím. Musí být také vytvořena dostatečná kontrola, že tito lidé vykonávají to, k čemu se zavázali, což se neobejde bez tlaku na transparenci a realistické informování takříkajíc o celé pravdě.

S tím souvisí nebezpečí „kontaminace“ těchto řízených snah nejobyčejnějšími profitérskými zájmy. Již dnes jsme z té strany moci, která např. globální změny klimatu přímo nepopírá, ujišťováni, že různé „zelené transformace“, snižování emisí atd. vyřeší trh. K tomu nemáme žádné podstatné důkazy. Jedná se prostě o zájem vlastníků na zisku a tomuto zájmu jde dopředu na ruku nejeden konzervativní či „středový“ ideolog – jako například například autor knihy „Klima je příležitost“, Petr Daniš, který je přizván výše zmiňovanými podřízenými oligarchy Bakaly.

Nyní tedy z popisů již jasně vyplývá, že je nutné přestat spoléhat v dobrotu a „moudrost“ současné konzervativní moci, ale noapk její mocenské pozice atakovat a vyvářet nový systém kontroly nad lokálním i světovým děním. Zde samozřejmě vzniká tisíc a jeden spor, nutnost kompromisů, ale předběžně lze říci, že je rozhodně nutné co nejsilnější mírové a ekologické hnutí. A zároveň přerozdělovací a rovnostářské tendence politiky, kultury, práva.

Nikoli nepodstatnou roli mohou sehrát i státní akce tak malé země jako je Česko: vedle překvapivě silného „nebezpečí dobrého příkladu“ při realizaci skutečně účinných a prospěšných opatření má stát jakousi „zesilovací roli“ – takže pokud budou významné ekologické, mírové a sociální snahy zaštítěny jedním z necelých dvou stovek států světa, není už to takové „plivnutí do moře“.

Netřeba zdůrazňovat, že by to znamenalo v některých ohledech obrat až o 180° oproti současnému mizernému stavu. Svou roli mohou sehrát i různí prostředně postavení pomocníci fatálně škodlivé moci, jako jsou výše zmiňovaní Sedláček s Horkým. Je také na nich, jak se rozhodnou.

Důchodové reformy ve prospěch bohatých

16.8. 23

Nejdůležitějším výchozím bodem je, že důchody by mohly být mnohem vyšší, kdyby byly vyšší příjmy státního rozpočtu – z výrazného progresivního zdanění. To by se ale dotýkalo zájmů bohatých, dle nichž je řízena naše pseudodemokracie.

Článek

Oblafnout podřízené obyvatelstvo. To současná pětikoaliční vláda udělala již v řadě otázek – za pomoci svých četných mediálních spojenců. A nyní se to snaží udělat v souvislosti s kroky nazývanými „důchodová reforma“ či jinak, na kterých vydělá malá skupina vlastníků.

Vybavujete si, jak dlouho bylo záměrně odkládáno „zdanění mimořádných zisků“ skokově bohatnoucích velkých firem a jejich vlastníků? Jak bylo opožděné, lokalizované, nízké oproti některým jiným státům a plné děr? Jak nebyli vůbec zahrnuti někteří tučně vydělávající vlastníci? Pamatujete si zrušení tzv. „superhrubé mzdy“ hlasy ODS, SPD a ANO, které vysoce disproporčně pomohlo bohatým? Vzpomínáte si, jak bylo odkládáno zastropování cen energií (a nepřišlo v případě potravin) a jak bylo opět nízké v porovnání s některými jinými evropskými zeměmi?

Podívejte se, jaké skupině lidí patří drtivá většina médií v ČR. Podívejte se, jak si tito lidé financují politické strany současné vlády, prostudujte si, jaké jsou tendence vývoje rozložení bohatství v ČR (stav k roku 2021, 2022, širší globální trendy). Zcela výjimečně zaslechnete nebo čtete v českém mediálním prostoru hlas, který požaduje zdanění tohoto obřího nahromaděného bohatství. Sami si ale uvědomte, jak extrémně upozaděný je mezi propagandou ve prospěch současné moci (a pseudoopozice).

Z výše popsaného můžeme vyvodit, že současná pětikoaliční vláda je vládou bohatých a opírá se o drtivou mediální moc. Ty nyní na věc půjdou především přes stárnutí populace, což podrobně rozebíráme v závěrečných kapitolách, po vylíčení historických a mocenských souvislostí „penzijních reforem“.

Fialova vláda je vládou bohatých a má na své straně oligarchizovaná média – a pan prezident také pomůže

Všemožné drobnější i větší kauzy jsou spolehlivě zameteny po čase pod koberec, aniž by ohrozily současnou moc. „Lidový“ a „slušný“ prezident v tomto spojenectví také hraje významnou roli. Jakožto kandidát byl vytvořen z oligarchických peněz, které jsou propojeny například s „Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky“ či „nezávislým“ Deníkem N. A mezi „poradci“ pana slušného prezidenta se objevila také dvě poměrně proslulá jména: Zdeněk Tůma a Vladimír Bezděk.

Různé návrhy „důchodové reformy“ či jinak nazývaných opatření se objevují již od 90. let. Čtenáři si mohou na české Wikipedii rekapitulovat vývoj od roku 1989, kde se též objeví jméno pana Bezděka nyní podnikajícího ve finančním byznysu coby zástupce „Bezděkovy komise“, jež se vyslovila pro nutnost „důchodové reformy“.

Koupit si lze samozřejmě i sociální demokraty a ti střídavě „důchodovým reformám“ přitakávali, střídavě se proti nim vymezovali. V roce 2010 začala vládnout koalice ODS, TOP 09 a VV, která nepřekvapivě zaváděla a pokoušela se zavádět (v konfrontaci s rozsáhlým odporem a demonstracemi) opatření ve prospěch českých i mezinárodních bohatých vlastníků, jimž také říkala „reformy“. Ty potom prohlasovala coby „malou“ a „velkou penzijní reformu“ v letech 2011 a 2013. (A výše zmíněný pan Tůma od pana prezidenta tehdy kandidoval za TOP 09.)

V té době zástupci vlády bohatých mluvili o věci poměrně na plná ústa: cílem je dostat peníze do soukromých fondů a snížit závazné výdaje státu. Narozdíl ode dneška se vláda setkávala s masovým odporem na náměstích, který měl primárně sociální témata a mnohdy rovnostářské ladění. Rozdílem je také tehdy ještě ne zcela konsolidovaná oligarchická moc v médiích, poslušnost žurnalistů a integrace pravicové mediální moci s mocí politickou – to vše vztaženo k vlastnické třídě, jež má zatím nad českou společností pohodlnou moc.

Falešné, zástupné a skutečné důvody „penzijní (polo)reformy“

Skutečně bohatých lidí – kteří si například vodí politiky a novináře – se chystané změny nijak podstatně nedotknou. Vyjma tedy těch, pro něž vznikne nová možnost výdělku, pokud v dané oblasti vlastní podstatný kapitál. A popřípadě budou do odsouhlasených návrhů vsunuty různé „pobídky“ a kličky, pomocí nichž si bohatí budou moci snižovat daně – jako je tomu například ve změti opatření australského systému.

Právě australský systém penzí možná bude zmiňován i mocenskou propagandou v ČR, protože je obykle chválen finančními institucemi, které zcela přirozeně zastupují především zájem bohatých investorů. V Austrálii mají „hybridní“, tedy smíšený systém penzí od 80. let. Za tu dobu byla předmětem politických bojů výše státní části příspěvku (jež se řídí také dle „means testing“, tedy zjišťování majetku adepta) i výše povinných odvodů do soukromých fondů.

Věc je samozřejmě vysoce výhodná pro vlastníky penzijních fondů, neboť stát přímo i nepřímo nutí občany, aby do těchto fondů posílali své peníze (formálně rozmanitá nabídka fondů samozřejmě podléhá typickým tendencím koncentrace a monopolizace). Při (zákonité) nestabilitě a tzv. „otřesech na finančních trzích“ (které nyní zakouší australský systém v intenzivní míře) je zde typický scénář, kdy stát dorovnává to, co ujídají „otřesy“ (vedle materiálně-zdrojových krizí též spekulace a koncentrace) v ekonomice.

U počátků zavádění tohoto smíšeného systému stojí v 80. letech formálně levicová vláda premiéra Hawka, ale zároveň je toto období charakterizované obratem k „neoliberalismu“ nejprve na „testovacím dvorku“ (Chile, Argentina) a v anglosaských zemích a potom jinde. Toto období je charakteristické masivním nárůstem objemu a moci finančního kapitálu, který dnes zaujímá až čtvrtinu světové ekonomiky (!).

Samozřejmě i u nás existuje řada politiků přímo zkorumpovaných finančním byznysem, mnoho dalších je zkrátka naučeno těmto tendencím přitakávat.

Kde mají lidé zastání

Jak bylo zmíněno, v minulosti u nás různým podobám „penzijní reformy“ jdoucí na ruku bohatým vlastníkům finančího byznysu přitakávala i sociální demokracie (a nyní opět existují pokusy o její „nakoupení“), jindy se ale proti tomuto druhu změn vymezovala (viz dění za Nečasovo-Kalouskovy vlády odkazované výše). (Zde ještě můžete srovnat roli Danuše Nerudové, která měla div ne levicovou auru a můžete se též zamyslet, jak se mohla v našem státě stát profesorkou ekonomie.)

Solidním základem pro alternativu k různým odstínům pravicové moci jdoucí na ruku především velkým vlastníkům a vysokopříjmovým lidem jsou výstupy Světové organizace práce. Ta zpracovala například tuto obsáhlejší studii v angličtině (možno přeložit např. pomocí DeepL), kde se věnuje zkušenostem se zaváděním soukromých pilířů důchodových systémů. A konstatuje, že po četných krizích těchto systémů různě na světě byla většina opět zrušena či vztaha pod významnější státní zodpovědnost a kontrolu. Nechoďme pro konrétní příklady daleko: stalo se tak i na Slovensku. Tam bylo pravicovou Dzurindovou vládou závazně uloženo občanům ukládat do soukromého pilíře minimálně 9 % z hrubé mzdy, pakliže do něj chtěli vstoupit – a zakázáno vystoupit (!). Systém ale kromě bohatnutí uzké skupinky vlastníků vykazoval pro občany horší výsledky než státní a byl odbourán Ficovou vládou.

Je tedy jisté, že zde vždy číhá motivace vlastníků a jejich poskoků mezi politiky, žurnalisty či „experty“ (jimiž teď budeme bombardováni) na přímém zbohatnutí, zároveň je zde ještě jedna velepodstatná souvislost.

Důchody jako rozpočtová položka

To naznačujeme hned pod nadpisem. Také to budeme slýchat jako důvod pro „důchodovou reformu“, respektive „změny v důchodech“. Typické bude, že autoři těchto důrazných (strašících a překrucujících) výroků nebudou zmiňovat, jak by se příjmy rozpočtu mohly zvyšovat.

Právě proto jsme to zmínili hned v prvních odstavcích a opakujeme zde: je možné zvýšit daňovou progresi a výše danit bohaté vlastníky firem i soukromého majetku a též vysokopříjmové. V různé míře, která reflektuje jejich jak jejich zásluhy, tak iracionálně vysoké bonusy bohatství, které „trh“ dává těm, kteří již dopředu značným bohatstvím disponovali.

V dávných dobách toto dobře chápali zástupci sociálně demokratických stran i jejich voliči (kteří se klidně rekrutovali z bajné „střední třídy“). Když za poslední roky tak roste bohatství bohatých (jak dokládám odkazy v prvních odstavcích), tak proč by nemohlo růst i jejich zdanění a z toho příjmy pro státní rozpočet. Proč by také stát nemohl vedle ČEZu provozovat další podniky, ze kterých by používal dividendy ve propsěch svých občanů? Nečekejte však, že vám toto budou schvalovat česká drtivě pravicová média a jejich propagandisté.

Tahle země bude pro staříky

Píši v jiném textu o tom, jak se peníze proměňují v komoditu, která se však odpoutává od dalších komodit – protože je centrální banky mohou zapnutím tiskárny, respektive tlačítka v počítači, vytvořit.

Stát zde stojí vedle obrovsky mocných soukromých kapitalisticko-rentiérských zájmů a buď jimi může být do značné míry opanován (jako ten náš v současné době), anebo může tyto zájmy ignorovat, regulovat, ba je vyzvat na souboj – jak se v různé míře dělo ve starší vývojové fázi kapitalismu na Západě po 2. světové válce, respektive po Rooseveltově „New Dealu“ (jak též popisuji v nyní sdíleném článku).

Za určitých přesných okolností může být pro občany (počínaje těmi nejchudšími) výhodný i nějaký „kombinovaný“ systém, ale to vyžaduje vědomě cílené regulace, k nimž vodítko poskytují opět principy vyjmenované Mezinárodní organizací práce (jako například: „obecná a primární odpovědnost státu za penze“, „přiměřenost i předvídatelnost výnosů“, „transparentní a ekonomicky poučené řízení“).

A ano: populace stárne – tedy v tzv. vyspělých zemích se snižuje podíl lidí v tzv. „produktivním věku“ vůči podílu důchodců. Zaprvé je ale toto stárnutí nestejnoměrné – např. ve Francii jsou podstatné rozdíly věku dožití podle sociální vrstvy, do které patříte. Za druhé je například u nás navrhované posunutí důchodového věku na 68 let (!) např. o 4 roky vyšší než ve Francii, což neodpovídá ani průměrnému ročnímu růstu věku dožití u nás a je to v obráceném poměru k vyššímu věku dožití ve Francii. Za další pak je nutné zohledňovat faktory jako zvyšování efektivity práce, automatizaci atd. – aby člověk dospěl k tomu, že tyto změny důchodů jdou na ruku vlastnické třídě, která chce zachovávat či zvyšovat své zisky a jejím podržtaškům mezi politiky, žurnalisty, „experty“ apod.

Snažili jsme se zde na jednu stranu zohledňovat podstatné proměnné a soouvislosti, na druhou stranu je pro potřeby obyčejného čtenáře držet ve zkrácené podobě. Je totiž možné se v úvahách vydat smělejší cestou a uvažovat například o systému dvojích peněz (či peněz s omezenou směnitelností, jako jsou různé „stravenky“), což by mohlo zajistit důstojný životní standard pro důchodce a zároveň zvrátit moc finančních kapitalistů-rentiérů.

Na závěr již jen krátce dvě věci, které mohou lidé promítnout do každodanního života: je to různě dušeno ve zprávách, ale ve Francii se proti Macronově pravicové vládě a jejích návrhům na zvednutí důchodového věku z 62 na 64 (a jiným „reformám“) masivně demonstrovalo a demonstruje. Napsal jsem článek o tom i zamyšlení, co mohou dělat čeští obyvatelé, včetně důchodců, aby se postavili jim nepřátelské moci. A závěrem nabízím pohled do Japonska, které je na vrcholu statistik „stárnutí populace“, ale snad i díky svému silnému kulturnímu zázemí nachází některá nápaditá řešení pro život seniorů.